Honba za letními sny

1

Zazvonil budík a já jsem se s lehce pootevřenýma očima omámeně natáhla po mobilu. Je 6:55 a já si myslím, že můžu ještě pět minut mžourat, vypnout budík a těšit se na druhé zazvonění.

Nevím, jak dlouho jsem zavírala oči, budík zazvonil znovu. Vypnula jsem ho, začala mimochodem kartáčovat WeChat, otevřela si nějaké fórum, prohlížela si příspěvky o americké a japonské manze, abych zjistila, že už je půl osmé.

Zívl jsem a posadil se, díval jsem se na mobil, tělo mi ztěžklo. Měla jsem v plánu jít včera brzy spát, ale Lucas, Růženka, mi uprostřed noci volal přímo po zápase. Jeho tón byl, jako by kontroloval, jestli jsem šla spát, nebo ne, takže jsem nevěděla, jestli na něj mám plivnout, nebo jít spát.

Po pomalém umytí jsem se převlékla a připravila se na odchod. Dnešní plán byl takový, že Lucas sežene Harryho a Jacka, aby s ním jeli do Beach Townu, a Jack říkal, že jsem už nějakou dobu skoro nevycházela z domu. Kdo to říká? Chodila jsem do školy.

Dobře, uznávám, že jsem trochu šprt, ale zas takový šprt nejsem. Dneska jedu do města, takže se musím trochu připravit. Naštěstí je víkend, takže si můžu chvíli odpočinout. Co se týče domácích úkolů, včera večer jsem je všechny dodělal. Když už jsme u toho, nevím, jestli Lucas už dokončil svůj projekt Rose.

Abych byla upřímná, nebýt toho, že táta je pracovně mimo město a máma je na návštěvě u rodiny, asi bych nikam nešla. Koneckonců jsme od města ještě daleko.

Poté, co jsem připravila obědy pro čtyři lidi, jsem je dala do batohu a vyrazila na sraz na radnici. Jiné autobusy sem nejezdí, jen přímý autobus do Beach Townu.

Po vystoupení na čtvrté zastávce metra jsem absolvoval další krátkou jízdu autobusem a konečně dorazil na místo. Sakra! Neměl jsem těm třem chlapům věřit. Vždyť se ani neukázali. Přijel jsem jako první.

Teď je osm hodin a já chci vidět, kdo z nich dorazí jako druhý.

Po půl hodině: "Sakra! Kde jsou sakra všichni, jsem tu snad jediný?" "Ne," říkám. Spěšně jsem zavolala Harrymu, tomu klukovi, co mi navrhl, že si dneska vyjdeme, nikdo s tím nepočítal, chtěla jsem s ním Lucase uškrtit.

"Jsem tady! Právě jsem vyšel z domu."

Hlas na druhém konci linky ve mně vzbudil dojem, že ani nevstal z postele: "Pospěš si a buď zdráv, čekám na tebe sám."

"No a co! Byla to nehoda. Počkej na mě."

V telefonu se ozval Lucasův zastřený hlas a Harryho hlas, který se něčeho lekl. Ve srovnání s ostatními byl ale mnohem klidnější.

"Malý Tome, to jsme jen my."

Hned po zavěšení telefonu přišel Jack. Dnes měla na sobě světle žluté šaty, spojené s bílým spodním tričkem, docela hezké.

"Jo, jeden ještě spí a druhý popohání toho, kdo ještě spí." "Ahoj," řekl jsem.

"Hm!" Při pohledu na Jackův rozpačitý úsměv jsem věděla, že uhodla, kdo to je.

Podívala jsem se na svůj telefon a povzdechla si. "I kdyby přišli teď, bude odpoledne, až dorazíme do Beach Townu. Ještě že tohle je Čína a náš soused je Japonsko, to bychom museli čekat ve frontě až do zítřka." A tak jsem se usmála.
Jack se rozpačitě usmál a pak se rozhlédl. Zajímalo by mě, jestli je každá holka taková. Poté, co se chvíli rozhlížela a cítila se znuděná, se posadila na nástupiště a hrála si s mobilem.

Vsadím se, že jestli se ti dva zase neukážou, budu první, kdo půjde domů. Koneckonců nejsem otaku, jak to říct ve srovnání s horkým sluncem ...... teď Bohužel, nevadí, dnes je vzácný zamračený den po létě, jinak se mi opravdu nechce ven.

Vojenský výcvik na měsíc dolů, naše třídní kůže víceméně nějaké opalování. Kromě každodenního opalovacího krému dívky, jen Lucas to Rose syn barva kůže zůstává beze změny, prostě lze vzít jako vzorek ke studiu.

Kdybych ovšem nevěděla, že opalovací krém vůbec nepoužívá, napadlo by mě, jestli ho nepoužívá tajně. I teď jsem stále trochu na vážkách.

Ještě si vzpomínám, jak se na konci vojenského výcviku instruktor podíval na Lucase a řekl, že ho chce vzít zpátky a že ho pustí zpátky, jen když se opálí. V tu chvíli jsme všichni viděli, že instruktor je velmi rozrušený, to, že se Lucas nedokázal opálit, bylo jako kdyby žák, který nikdy nebyl dobrý ve škole, najednou dostal nejlepší místo ve třídě, a všichni kolem se divili.

Po půl desáté se ozvalo: "Promiň! Tahle Rose je ještě v osm hodin v posteli a v půl deváté ji teprve táhne dolů." "A co se stalo?

Lucas a Harry konečně dorazili a Lucas měl pořád světlou pleť, což mě přimělo přemýšlet, jestli by nemohl být tmavší. Během vojenského výcviku jsem se opálila do zdravé pšeničné barvy, jenže on si zachoval barvu pleti nezměněnou.

Harryho účes je stále stejný jako před desítkami tisíc let.

Protože Harry pořád něco odkládal, žertovali jsme, že než vyrazil ven, musel si sladit oblečení s účesem, převléknout se a pak si vyměnit kalhoty.

"No, dneska sice nesvítí sluníčko, ale pořád je dusno. Podezřívám Harryho, že je doma se zapnutou klimatizací a nechce se mu ven." "A co?" zeptal jsem se.

"Kdo to říká, ale já jsem vzhůru!"

Jakmile jsem to řekla, Harry se okamžitě pustil do repliky. Sklopili jsme s Lucasem oči a skepticky se dívali přímo na něj.

"Dobře, přiznávám, zůstal jsem v posteli." "Dobře," řekl jsem.

"Lucasi, chyť ho za nohy! Nenech ho utéct. Už jsem tady v sauně přes hodinu." "Cože?" zeptal jsem se.

"Chyť ho i za mě, já už se taky hodinu napařuju." Jack se přidal, funěl a funěl.

"Lucasi, to musíš být vážně takový!"

"To mi řekni ty! Udělej to!"

Jakmile Lucasova slova vyšla z jeho úst, vyběhli jsme spolu nahoru. harry uběhl pár kroků, otočil se k nám s pohrdavým výrazem, a když nás uviděl, hlasitě se rozesmál. Ať se venku trápíme, doma je mu dobře, nenechá nás uběhnout pár kroků?

Zrovna když se Harry chystal dostat záchvat, přijel autobus. Rychle jsme autobus zastavili a nastoupili.

"Každý z vás ......" Harry si pospíšil, sedl si a pomalu zaplatil.

"Harry! Měl bys být rád, že jsi v Číně. Kdybychom měli jet do Japonska, museli bychom se tam s tvým budíčkem dostat o měsíc dřív."
Harry seděl přede mnou, a když to uslyšel, zatvářil se ošklivě. Popadl svůj batoh a hodil ho po mně.

Natáhla jsem se a chytila ho, držela jsem se jako o život. "No tak, Lucasi! Chyť ho, dokud můžeš!"

Lucas se natáhl, aby Harryho polechtal. "Harry! To stačí."

"Vy tři ...... ah!"

Když uslyšeli Jackův hlas, všichni tři na okamžik ztuhli a rychle se pustili. Koneckonců, jak to říct, příliš trapné.

"Lucasi! Řekni ano."

"Už jdu! Ty jsi opravdu tady!"

Lucas se zatvářil překvapeně a já se k němu otočila: "Vystoupím na další zastávce."

"Tlusťochu! Nedělej to, vylez, proč utíkáš!"

V tu chvíli se Jack trochu podivil, podíval se dolů a zeptal se: "Lucasi, co jsi slíbil malému Tomovi?"

"Jen to, že mu dám svačinu, aby mohl vylézt. To nemyslíš vážně, že ne?"

Na tu druhou otázku jsem mu odpověděl jen pohledem, který mu říkal, že jestli to neudělá, tak na příští zastávce vystoupím.

"No, to se musí nechat. Diana mě to naučila."

"Co jsi říkal?" Jack se nechápavě zeptal.

Lucas si přes okno jednou rukou přidržoval hlavu: "Nic, koupím ti to, až tam dorazíme."

"Nejsi z toho v šoku?"

"Já si vystačím. Je to lepší než být na tebe naštvaný jako na gurmána."

Celou cestu jsme si každý hráli s mobilem. Do cíle nám zbývala ještě nejméně hodina cesty.

Byla tam přímá trasa, asi čtyřicet minut, nebo půl hodiny, kdybychom jeli rychleji. Ale takhle autobus nejezdí.

Autobus 245 jel po jakési klikaté trase. Seděla jsem v něm a nemohla jsem to vydržet, třela jsem si hlavu a říkala jsem si: "Mohla bych se taky trochu vyspat." A tak jsem si říkala: "To je dobrý.

Napadlo mě, že jim řeknu, aby mi zavolali, až tam dorazím, ale všichni už spali.

Zdá se, že se na ně nemůžu spolehnout, takže to musím udělat sám. Když o tom tak přemýšlím, ...... na chvíli usnu.

Každopádně zbývá ještě aspoň půl hodiny, mžourat ještě chvíli stačí. Navíc i když dorazíme na terminál, stačí nám ujít ještě dvě zastávky, řidič nás zavolá dolů.

Nebyl to hluboký spánek, jen lehký. Ještě že dneska necestuje po městě moc lidí, ostatně to se moc lidem nechce.

Je jednodušší jet taxíkem než autobusem na Comic-Con nebo tak něco a autobusy jsou klimatizované.

Nevím, jak dlouho jsem spal, ale když jsem otevřel oči, uvědomil jsem si, že už jsem v jiném městě. Nebylo vhodné pokračovat ve spánku, a tak jsem zvedl mobil a znovu ho prohodil.

"Aha, můžeme zvážit, jestli později nepůjdeme do Renaissance Parku a nekoupíme si zmrzlinu." "Aha," řekl jsem.

"Když už o tom mluvíme, máš nějakou vodu? Moje voda je horká."

Jack se zeptal a podíval se za mě, jakmile jsem domluvila. Rozhlédla jsem se kolem, Lucas ještě nebyl vzhůru, tak jsem z batohu vytáhla termosku a podala jí ji.

"Tady máš! Měla by být ještě studená."

Nikdy nezapomenu na to, jak se na mě Jack podíval, jako bych byla zrůda.

Kromě toho, kdo říká, že termosky pojmou jen horkou vodu, když je v návodu jasně uvedeno, že pojmou i teplou a studenou vodu?
"Zapomeň na to, tentokrát ti budu věřit."

Jack si vzal, odšrouboval a začal pít. Když se napila, vydala ze sebe ledový zvuk, který se jí dral do zubů.

No, jak se ukázalo, je to skutečně ledová voda.

Po dvou zastávkách jsme uslyšeli, že další zastávka je cíl pohotovosti, rychle jsme vzbudili lidi kolem nás, připravené vystoupit z auta k odjezdu.

Jakmile jsme vystoupili z autobusu, Lucase jsem odtáhla pryč, donutila ho vysvětlit slíbené občerstvení a pak z něj vyrazila pár balíčků chilli hranolek a brambůrků.

Samozřejmě nemohla chybět ani kolu, která se k hranolkům hodí nejlépe. Když jsem viděla Lucasův naštvaný obličej, bylo mi dobře, a to právě kvůli těm svačinám.

"Tomečku, už jsi toho měl dost, ty se vážně nebojíš, že umřeš," řekl jsem.

Harry se na mě podíval s podivným výrazem ve tváři! Nezná mou bojovou sílu. O tyhle svačiny se postarám během chvilky.

Lucas mu potřásl rukou: "Dobře, dobře! Proč myslíš, že jsem mu jinak tolik let říkal Tlusťochu? Pojď, je tu horko! Sakra, slunce v Beach Townu je oslepující."

Přesně tak, město, ve kterém se nacházíme, se jmenuje Licheng a dnešní počasí se dá popsat jako tmavé a zamračené, přičemž teplota klesla o několik stupňů.

A teplota tady, no, slunce svítí a je nesnesitelné horko.

"Hej, Jacku, vezmi si trochu, je to vzácná příležitost, jak zabít Lucase." "Ahoj, Jacku.

"To stačí! Máš vůbec svědomí?"

"Ne, můžeš jíst se svědomím?"

"Dřív nebo později tě to zabije!"

Lucas zafuněl, když vešel dovnitř, a Jack bezmocně sledoval, jak se ti dva hádají, jako by se rozzuřil.

Jack se ode mě nechal povzbudit a vybral si několik balíčků, aby se za chůze najedl. Chůze podél je taky nuda, už jsem se chystala odejít, když ......

Najednou se stala nehoda!

Dlouho jsem hledala na internetu, ale nemůžu tomu uvěřit! Dlouho jsem hledala na internetu, ale nenašla jsem ani stínku, nečekala jsem, že tu uvidím tolik panenek. Nicméně ta cenovka, jak ......

Kousajíc do zubů, rozhodla jsem se ji koupit.

Dva tisíce dolarů, žádná cena. V tu chvíli je nálada neuvěřitelně veselá.

Seděla jsem venku a čekala, až Lucas a ostatní vyjdou ven, a podle toho, co jsem pochopila, Jack možná šel do sousedství udělat pár fotek. Ale Lucase a Harryho neudržela, takže je asi odvedli ostatní.

Ale když už mluvíme o tom horku, tak v takovém počasí opravdu nerada chodím ven. Cikády sice cvrlikají, ale pořád mluví o letním horku.

2

"Když už jsme u toho, zítra se zúčastníme té soutěže, ale zdá se, že je tu velká popularita."

Tom Carter si pro sebe zamumlal a zmateně se rozhlížel kolem sebe, kde bylo plno lidí. Zdálo se, že kolem něj je spousta lidí, kteří ho natáčejí, takže to nemohl pochopit.

Rozhlédl se a zkontroloval, jestli tu nejsou nějaké stánky, kde ještě nebyl. Všichni věděli, proč tu je, takže nad tím moc nepřemýšlel.

"Hej, ten marshmallow vepředu vypadá výborně, musím sníst ten největší!" "To je skvělé," řekl. Tato myšlenka se Tomovi vynořila v hlavě. Rozhodl se, že si vybere nějaký barevný.

"Tlustý ......" Zdálo se, že ho někdo volá. Na tom nezáleží, pojďme se tam nejdřív podívat.

"Šéfe! Dej mi ten největší marshmallow, co najdeš. Jo, a tenhle, celý!" "To je v pořádku. Tom vzrušeně ukázal na barevné marshmallows.

"Jaký tvar chceš?" Majitel se zeptal.

"Jen tenhle!" Ukázal na nedaleký marshmallow se třemi barvami uprostřed a ve tvaru hvězdy.

"Dobře, počkejte chvilku!"

Asi po deseti minutách na něj konečně přišla řada. Spokojeně se vrátil s marshmallow, utrhl si kousek z úst a na chvíli zapomněl na blikající kamery kolem sebe.

"Pojďte se podívat! Novinka, Ellina fotokniha, deset dolarů za výtisk, limitovaná edice!" Přitáhl k ní oči a okamžitě se protlačil do davu.

Jakmile vstoupil dovnitř, uviděl Lucase Reeda a Harryho Jonese, jak se smějí a vybírají peníze.

"No a co! Snažil jsem se s nimi mluvit, ale neposlouchali mě." "Cože?" zeptal se. Jack Summers se tvářil rozpačitě, ale Tom neznal podrobnosti.

"Co to prodáváme? Jak to, že jsem předtím nevěděl o ......," řekl.

"Improvizovali." Lucas a Harry se usmáli.

Tom si nemohl pomoct, ale byl v šoku, ti dva kluci byli blázni. Cítil, že se sem blíží ochranka.

"Haha! Třicet knih, všechny vyprodané. Ochranka je tady, už čeká!"

Během několika mrknutí Lucas a ostatní vyprodali, ale naštěstí ještě zbývaly tři výtisky a Tom si vzal jen čtyři kousky marshmallow.

Lucas k němu přistoupil: "Ještě to nejez, vezmi si tohle! Ellinu fotoknihu, nejnovější verzi." "Ahoj.

"Proč bych mu ji měl dávat? Necháme si ji pro sebe. Ella mě nezajímá!" Tom řekl bezradně.

"Podívej!" Lucas otevřel album s fotkami a to, co bylo uvnitř, Toma vyděsilo.

Uvnitř byly ty dívky oblečené v nejrůznějších šatech, měly blonďaté kadeře, nádherný make-up a vypadaly úplně jinak.

Některé z nich byly oblečené v oblečcích služebných, focené zezadu, Roseiny dlouhé blond vlasy vlály ve větru, když se otočila, jako by se jí šaty také třepotaly, a okamžitě přitahovaly veškerou pozornost.

"Já půjdu! Myslela si, že jsem frigidní!" "Cože?" Tom se zmateně podíval na Jacka.

Jack mu znechuceně podal balíček papírových ručníků: "Vezmi si je na utření, krvácení z nosu už je skoro venku."

Tom si je vzal a utřel si je. "Hele, z kterýho mi tekla krev z nosu. Aha, šaty pro služku."
Jack se na něj pohrdavě podíval, cítil se trapně, mlčky odvrátil hlavu a ukousl si přitom marshmallow.

Jack k němu přistoupil a vzrušeně řekl: "Když už jsme u toho, vím, jak si vybrat místo, není tam moc horko, je to perfektní."

"To je ono, méně slunce." Tom odložil brožurku a chtěl se vrátit a zeptat se na to Lucase, ale nikde nebyli k nalezení.

Po chvíli čekání Tom snědl skoro všechny marshmallows, ale oni se stále nevraceli. Když hodil dřevěný klacek do koše, ucítil sluneční záři a zdálo se, že horko je příliš velké.

Při pohledu na lidi v kostýmech COS a na to, jak se fotografují, si nemohl pomoct, ale obdivoval je, kdyby tam šel on, byl by také odradený.

Po cestě zpátky vytáhl mokrý papírový ručník a podal ho Jackovi: "Ukaž, utřu si ho, mám obličej plný potu. A čím víc vody piju, tím víc se potím." "A co?" zeptal se.

Jack se rozpačitě zasmál: "Hodně jsem se připravil!" "To je pravda," řekl.

"Už jsem hrál COS, takže mám trochu zkušeností." "To je pravda," odpověděl Jack. Tom vysvětlil.

"Já jsem to hrál." Jack ho následoval.

"Nikdy jsi nebyl na Comic-Conu, hrál jsi nanejvýš doma a moje sestra si to přišla vyfotit." Tom vystřelil zpátky.

Jack se na něj okamžitě podíval zvláštním pohledem, při kterém se Tomovi rozbušilo srdce a cítil se nezvykle divně.

Lucas a Harry se vrátili s mísou oholené zmrzliny. "Hej, už jsou zpátky. Tlusťochu, dej mi to!" Lucas řekl vzrušeně.

Lucas podal Tomovi misku a ten ji okamžitě začal ochutnávat.

Harry se podíval na slunce: "Už je skoro poledne, pojďme si najít místo, kde se najíme."

"Počkej! Počkej, až tu misku dopiju." Tom řekl, když jedl oholenou zmrzlinu. Mísa oholené zmrzliny byla jen obyčejná s trochou mléčného koktejlu, arašídy, rozinkami a červenými fazolemi, byla vynikající.

"Myslím, že je to v pořádku. Je to jen dobře, že jste si ty knížky koupili, můžete si je později prohlédnout." Harry řekl, čímž přiměl všechny tři k pohrdavému pohledu, i když si nemohli pomoct a trochu ustoupili.

Tom si pomyslel, že to, že si Jack nebo Lucas koupili knihu s homoerotickými kresbami, mluví samo za sebe, ale tu myšlenku okamžitě rozptýlil.

"Když už o tom mluvíme, proč mě ta holka nezajímala?" zeptal se. Lucas se ušklíbl.

"Vskutku, proč jsem si toho nevšiml?" Tom si pomyslel.

Dobře se bavili a po chvíli čekání, kdy se trochu nudili, si všimli stánku s cukrovou vatou a Toma to zaujalo.

Po chvíli zápolení si šel cukrovou vatu koupit. Přece jen byly ceny na takovém místě mnohem dražší než venku a chuť nebyla vždy dobrá.

Když si jednu koupil a snědl, řekl si Tom: "Zapomeň na to, stojí to za těch dvacet dolarů navíc." Tom se ale rozhodl, že si ji koupí a sní.

Venku stojí jen pět dolarů. Opravdu, bolelo to jako čert.

Po snědení oholené zmrzliny si našli místo, kde se připravili na oběd.

Podle Lucase ani nemusí jít do restaurace, stačí jim park.

Opravdu, Tom měl v srdci trochu chuť na jídlo.

Neuvědomil si, že Lucas patří k těm, kteří vůbec neumějí vařit.
V parku se chystali na oběd. "Tlusťochu, to jsem koupil já, ne?" Harry řekl skepticky.

I Jack se zatvářil poněkud strojeně a nevěděl, na co myslí.

"Je to jen obyčejný malý pokrm." Lucas to řekl klidně.

"Ale vydrží dlouho horké a každé z nich bylo připravené teprve včera." Ukázal na připravené bento.

V bento pro každého byla míchaná vajíčka, kuřecí maso a malé klobásky, podávané s fazolkami a okrou.

"Tohle se doslova kvalifikuje jako domácí bento, které dělám každý den." Tom hrdě říká.

"Když jsem to dělal já, tak to umím taky." Lucas si to vzal.

Na to se Jack zdál být utlumenější. "Vždycky jsem slyšel, že jsi dobrý kuchař, ale ten kluk není moc dobrý." Jack rozpačitě dodal.

Po jídle se Harry rozohnil: "Nechci si v budoucnu otevřít restauraci!" "To je pravda," řekl.

"Říká, že chce být doktorem." Tom reagoval mírně zmateně, protože slovo "doktor" v něm vyvolalo špatné vzpomínky.

Lucas zvedl prst v tichém gestu.

Harry si okamžitě uvědomil, že řekl něco špatného, a mlčel.

"Jaký má smysl o tom mluvit! Jdeme se jenom bavit, proč se o to staráme?" Po sbalení krabičky s obědem se Tom zvedl a chystal se k odchodu.

"Pojď, půjdeme nakupovat, abychom zabili nudu." Lucas si povzdechl.

Pak se vydali na procházku po okolí a vpadli rovnou do budovy. Uvnitř bylo dětské hřiště na hraní.

"Koukám, že na hřišti je spousta lidí." Lucas se na něj podíval. Když sestoupili do sedmého patra, řekl Tom nenuceně.

"Půjdu se podívat, co se děje." Harry vzrušeně přiběhl, zdánlivě byl na všechno zvědavý.

"Půjdu se podívat." Jack ho následoval.

Tomovi se zdálo, že trochu zaostává, srdce ho zabolelo, a tak udělal dva rychlé kroky za nimi.

"Později se ale objevilo docela dost poznámek." Vmáčkl se do davu a našel dívku hrající ping pong. Bouchla do míčku tak silně, že chlapec nestačil zareagovat a byl vyřazen přímo ze hry.

"Páni, ona vlastně vyhrála jedenáctou hru!" "Tlusťochu, myslím, že je členkou našeho školního týmu stolního tenisu!" zvolal Lucas.

"To mi nic neříká." Tom řekl.

Jack se na něj pohrdavě podíval: "Je to Emily Riverová, ve stolním tenise je stejně dobrá jako světová ženská jednička v roce 2000."

Tom si ji mlčky prohlížel, ale nemohl si pomoct, aby si nepomyslel, co to má společného s ním? Koneckonců byl teď trochu podvyživený.

3

Hned na začátku zdrcení si Tom Carter všiml obchodu s různými pufy a občerstvením. Koupil si nějaké jídlo a pak se znovu zahrabal.

"Jack se ptal, jestli si dáš?" Zeptal se a otočil hlavu.

"Aha, právě teď, když jsem byl venku, Harry vyzval jednoho soutěžícího a podařilo se mu dosáhnout dvanácti po sobě jdoucích vítězství. Teď je na cestě Lucas, aby ji porazil." "To je pravda. Jack vybral párátkem takoyaki a podal ho Harrymu.

"Samozřejmě, že ho sním!" Harry s úsměvem na rtech nonšalantně prohlásil.

"Fajn, ale těžko za to zaplatím." "Dobře," řekl. Harry to řekl bez ostychu.

V tu chvíli byl Tom z tohoto prohlášení zmatený, Málokdy za to zaplatil, co to znamená?

"To je otázka? Spočítal jsem si to a měl jsem spoustu příležitostí přispět. Tenkrát mi řekli, ať si to vezmu, tak jsem si to vzal." "To je pravda. Harry to řekl poněkud netrpělivě.

"Ježíši!" Tom bezmocně zamručel a pomyslel si, že teď nevypadá moc dobře. lukas nebyl příliš vynalézavý, šel v podstatě přímo k věci. Ve srovnání s Emily to byl mnohem jednodušší boj. Co se týče Emily, o té se ani nezmiňuj. ......

Jak si tak povídali, Tom si všiml, že Lucase to příliš netrápí. Tajně spekuloval, jak těch dvanáct lidí před ním porazil, jestli byli jako psi.

"Ha může se tak bát, že se pořádně nepoperou." Tom si ho dobíral.

Jack překvapeně vzhlédl: "To snad ne! Emily hraje rychle, proč bych měl říkat, že to Lucas nemyslí vážně?"

"To mi připomíná, že Lucas s ním hrál na pingpongovém turnaji na střední škole a jeho dovednosti jsou nepřekonatelné. Zatím ho nikdo v tom obchoďáku nedokázal porazit. Ledaže by nechtěl vyhrát!"

Tom souhlasně pokýval hlavou, Lucasovy pingpongové dovednosti byly skutečně velmi působivé. To, co se zdálo být urputným bojem, bylo ve skutečnosti Lucasovo ustupování.

Nejspíš to bylo Lucasovo gentlemanské chování. Raději je nechal, aby si mysleli, že měl smůlu a ve skutečnosti nevyhrál.

Po téměř půlhodině boje už Jack snědl čtyři nebo pět porcí takoyaki a zápas se blížil k bodu zápasu.

"Ten kluk je tak zkušený! Slyšel jsem, že ta holka vypadá, že je v univerzitním týmu." Komentovali to diváci vedle nich.

"Vypadá to, že ten kluk by měl být taky v univerzitním týmu, jen nevím, jestli chodí do stejné školy jako ta holka." Na to reagoval další člověk.

"Nedělej si legraci, s takovými schopnostmi by se ve škole těžko hledal." První chlapec pokračoval.

"Páni, myslím, že tahle dvojice sourozenců má skvělé schopnosti, že?" Jejich nadšení ze zápasu rostlo.

"Tome, proč nikam nespěcháš?" zeptal se. Jack se ho zeptal přímo.

Tom si znovu ukousl takoyaki, krémová chuť mu zůstala v ústech, a nemohl si pomoct, ale povzdechl si: "Byl to zábavný den na dostizích a je nejvyšší čas, aby Lucas pro jednou vyhrál zpátky."

Zdálo se, že Emily našla svou parketu, trefovala každý míček daleko a široko, a Lucas byl nucen se s tím vypořádat.

"Slyšel jsem, že jiní lidé mohou mít problémy kvůli nedostatku výdrže, ale ona čelí Lucasovi," zamumlal Tom.
Lucas se rychle přesunul do strany, chytil míček a ten v mžiku proletěl kolem.

Emily se chopila příležitosti a míček vytáhla, pingpongový míček rychle přeletěl na druhou stranu.

"To není dobré!" Z davu se ozvaly ustarané hlasy.

"Ten kluk je trochu v nevýhodě." Jak sledovali scénu, Lucasova síla byla zřejmá. Podle všeho měl také schopnost bránit se před Jedii.

Při každém švihu, při každém přehození nohy Lucas rychle využil momentální situace, téměř okamžitě zasáhl odřený úder a nakonec vyhrál střelbu těsným rozdílem patnáct ku čtrnácti.

Lucas si nemohl pomoct, ale vydechl si úlevou, ve skutečnosti se přetvařoval.

Emily přistoupila, zvedla spadlý pingpongový míček, podívala se na Lucase a usmála se: "Jsi vážně dobrý! Hraješ celý zítřejší den, jsi skoro tak dobrý jako já." "A co?" zeptal se.

"To je jen štěstí. Před chvílí jsem se do toho nepustil naplno, takže opravdu nevěděl, co má dělat. A ta úvodní rána byla opravdu trochu o štěstí." Lucas pokorně odpověděl, odložil raketu a chystal se odejít.

"Štěstí je také součástí síly. Neuvažoval bys o tom, že by ses přidal k univerzitnímu týmu?" Emily natáhla k Lucasovi pozvánku.

"Já na takové věci moc nejsem, raději si nechávám čas na hry." Lucas se usmál a zavrtěl hlavou.

"Jé, to je škoda, kdybych byl poblíž, pingpongový tým by se výrazně zlepšil." Emily se usmála. Emily si povzdechla.

"Tak to by stačilo! Není k dispozici. Kdyby měl během toho zápasu volno, samozřejmě by byl ochotný přijít a pomoct. Koneckonců, sám dokáže porazit spoustu lidí." "To je pravda. Jack se do toho vložil.

"Fajn, jestli nechceš, tak na to zapomeň." "Dobře. Emily řekla bezradně.

Když se Lucas vrátil, šli si společně zahrát do herny. Bylo tam místo na ping pong a Lucas pozval Jacka, aby si s ním zahrál ping pong, protože stejně nevěděl, co dál.

Lucas totiž ping pong nehrál už dva měsíce a jeho ruce i nohy byly dost rezavé.

Lucas však nepoužíval příliš mnoho síly a hrál stejně jako s Emily.

Prý hráli celé jedno odpoledne a Emily hrála proti mnoha dalším lidem, zatímco Lucas vyhrával jednu hru za druhou.

Kromě Lucasova času tu Emily byla docela dominantní hráčkou, takže není divu, že byla žákyní světového šampiona ve stolním tenisu z roku 2000, její sílu není radno podceňovat.

Brzy ráno si našli restauraci, kde si dali něco k jídlu, a Lucas chtěl navrhnout drink, ale všichni jsme byli nezletilí, takže od toho nápadu rychle upustili.

Objednali si dvě láhve Spritu, které pili, zatímco jedli.

"Lucasi, já jsem fakt dobrá! Univerzitní hráč, trénuje mě mistr světa, a vlastně se mi podařilo těsně vyhrát." "A co?" zeptal jsem se. Harry s Lucasem nadšeně diskutoval o PK.

"Nevěř tomu, Lucas se ani moc nesnažil, Emily se už moc dlouho neudržela." "To je pravda," řekl.

"To si ze mě nic neděláš!" Harry namítl.

"Ta Rose, ta vůbec nečekala, že by mohla vyhrát." "To je pravda. Lucas se podíval na Harryho a nemohl si pomoct, ale rozesmál se. "Podle mého názoru, i když má Emily silné schopnosti, nemusí být schopná vyhrát."
"Lucasi, ty ji mlátíš schválně?" Harry se rozčílil.

Lucas mávl rukou a v očích měl koketní výraz. "Zapomeň na to, já opravdu nechci hrát ping pong. Stejně chci jít na medicínu a stát se doktorem." "To je v pořádku.

Nakonec Lucas vyrovnal účet a vrátili se do hotelu, aby si odpočinuli.

Byli sice nezletilí, ale upřímně řečeno, hotelnictví v Číně není v tomto ohledu příliš přísné, pokud máte průkaz totožnosti pro dospělé, můžete bez problémů dostat pokoj.

Všichni tři dostali dvoulůžkový pokoj a přirozeně se tísnili spolu, zatímco Jack byl sám.

I kdyby chtěl, Jackovi by se to nemuselo líbit.

Když se Harry zmínil, že chce sdílet pokoj s Jackem, Tom na okamžik ucítil Jackův hněv.

"Kdo potřebuje občanku, aby dostal pokoj?" Všichni tři se společně zasmáli a žertovali při tom.

Lucas si sehnal pokoj za peníze, které vydělal na Comic-Conu, což bylo obdivuhodné. A Jack si pomyslel, že kdyby v budoucnu přijela Ella Rose, ať Lucase netahá ven, aby se předváděl.

Tajně se usmál a plánoval, že Lucase vytáhne na ulici, poprvé se vyfotí a pošle fotky přátelům, zaslouží si, aby mu všichni záviděli.

Když si ten den představil, nemohl si pomoct, ale byl šťastný.

Vykoupali se, připraveni odpočívat na noc, druhý den je čeká celý den házení, všichni jsou trochu unavení.

"Jsem tak unavený z bříška," zívl Tom, usoudil, že toho dneska hodně snědl.

Druhý den už byli připraveni sbalit se a vyrazit domů. Poté, co se odhlásili z pokojů, zamířili na Comic-Con a byli připraveni odjet autobusem.

Při čekání na autobus u Comic-Conu se Tom vplížil do předem vybraného Renaissance Dome, aby si dal zmrzlinu. Výběr už byl hotový, tři barevné kuličky, jedna růžová, jedna žlutá a jedna zelená, s trochou čokolády.

Koupil si čtyři, a když vycházel ze dveří, do někoho vrazil.

Když viděl, jak zmrzlina letí ven, Tom rychle natáhl nohy, aby se ji pokusil zaháknout, ale nakonec zvedl nohy a spadl.

Tom vstal a překvapeně zjistil, že je k někomu přitisknutý, není divu, že necítil žádnou bolest.

Ten chlap měl na sobě větrovku a v létě čepici, vůbec to nebyl dobrý člověk, Tomovi to bylo jedno a snažil se mu pomoci vstát.

"Jsem v pořádku, můžu se postavit?" "Ne," odpověděl Tom. Natáhl nohu.

Muž vypadal trochu netrpělivě: "Co to děláte! Chodíš bez očí?"

Zvedne hlavu a pod kloboukem odhalí krásnou, ale chladnou tvář, v níž se mu lesknou oči.

Tom ho zvedne a zběžně si prohlíží zmrzlinu, která je mírně zdeformovaná, ale stále v dobrém stavu.

V tu chvíli se ozve zvuk vozidla a on se spěšně ohlédne, aby viděl přijíždět autobus.

"Ale ne, autobus už jede." "Jestli budu mít příležitost tě ještě někdy vidět, pohostím tě zmrzlinou!" řekl spěšně a chtěl odejít. Řekl a rychle se rozběhl k autobusu, přece jen by nebylo dobré ho propásnout.

Naštěstí předtím na autobus nečekalo moc lidí, takže si našli místo v autobuse.
"Pospěšte si, pospěšte si! Jsou pryč!" Jack na ně naléhal.

"Jo, no tak, zrychli!" Tom odpověděl.

"Všichni jsme mrtvé ryby, nebudeme to tady protahovat." Lucas zažertoval.

"No tak, Tomíku!" říká Jack, a i kdyby to nebylo tak naléhavé, očekává, že se někdo bude posmívat spolu s ním.

Mezi touhle čtveřicí panovalo nevinné kamarádství, někdy se dokonce škádlili navzájem a Tom se v téhle atmosféře cítil velmi příjemně.

Lucas nakonec chytil autobus, zaplatil šest dolarů a připojil se k nim.

"Tady máš, jez! Možná to vypadá neforemně, ale chutná to dobře." Řekl.

"Jsem ohromen! Upadl jsem a nerozlil zmrzlinu uvnitř. Jistě, gurmán je gurmán." "To je pravda. Lucas a Joy si vyměnili slova.

Teď, když je horké počasí a zmrzlina je v sezóně, malý Jack a Harry neodmítli.

"Tlustí lidé jsou tlustí lidé, chtějí jíst všude, kam přijdou. Jak to, že já nejsem tlustý?" Harry zamumlal.

"Na to nedokážu odpovědět!" Lucas se usmál a ukousl si velké sousto.

Upřímně řečeno, zmrzlina chutnala opravdu dobře, kombinace jahod, vanilky, banánů a čokolády byla prostě vynikající.

Po jídle dali odpadky do pytle, hodili je do odpadkového koše uvnitř autobusu a čekali, až je autobus odveze zpátky.

Jakmile se vrátili do svého města, začali obdivovat kořist ze včerejšího výletu.

Zdálo se, že si Malý Jack koupil nějaké komiksy, zeptal se Malé Joy, ale nezdálo se, že by o tom chtěla mluvit, a tak mu nezbylo než spekulovat.

"Je to kniha BL?" Zeptal se s očekáváním. V hlavě se mu samozřejmě rodily další spekulace.

Napadla ho další myšlenka, fotokniha Elly Rose, kterou Lucas viděl nedávno.

"To je jedno, jsou to všechno holky, nemělo by to být nic zvláštního." Tom si řekl pro sebe.

4

Když přijdeme domů, Verinu figurku nemůžeme vybalit, musíme ji uklidit. Ne, musí se uklidit. Tohle je letní kostým! Ty na internetu jsou standardizované, ale nejsou skladem. Koupím si jiný, pokud bude skladem. Jeden je v předobjednávce, ale nevím, jaká bude cena. Pokud bude cena nehorázná, nechci utrácet takové peníze.

Mimochodem, pořád nevím, co si počnu s Elliným fotoalbem! Jak to vysvětlím, až se ten den vrátí domů máma s tátou.

Brainstorming: "Tati, koupila jsem to na internetu! Koupila jsem to na internetu, 50 kopií."

"Nemůžu uvěřit, že si to koupil můj syn, já jsem ho neporodila!"

To není pravda! Narodil jsem se mámě.

Divadlo 2: "Mami, podívej, to je moje přítelkyně, není hezká?"

"Čí dcera je pro tebe tak slepá?"

"Mami, ty jsi opravdu moje máma." Na máminy řeči jsem se zmohla jen na repliku.

Celkově vzato, i když scénář, který jsem si vytvořila v hlavě, se mi zdá poněkud obskurní, ale ať se děje, co se děje, být odhalena je problém, doufám, že se mě na to nebudou ptát. Prozatím to odložím na noční stolek.

Elliny fotky naštěstí nebyly příliš odhalující, ale i tak byly dráždivé. Mnohem víc sexy než ty, na kterých je vidět tělo. Když je dáme na internet, tak je Úřad pro vysílání nezablokuje. Kdyby je však viděli šprti, nejspíš by jimi byli fascinováni.

Navíc ze slov, která předtím vykřikl Canzi, je znát, že jich je víc než jedna sada.

Začalo divadlo brainstormingu. "V dnešních zprávách se píše, že ve svém domě zemřel muž. Podle vyšetřování na místě činu je kůže zřejmě suchá, podezření na dehydrataci a vyhladovění. Navíc bylo nalezeno fotoalbum se spoustou špatných fotek. Policie vyšetřuje prodejní kanál a osoby, které se na něm podílely."

Jdi do prdele! Doufám, že se ti lidé nedostanou do zpráv. Jinak budu mít ostudu nadpozemskou. Taky doufám, že se o tom nedozví moji rodiče, protože jestli se to dozvědí, budu v pěkným průseru.

Když jsem si sbalila věci, zazvonil mi mobil, přišla esemeska, otevřela jsem ji, byla to moje sestra, která mi převedla peníze. Jelikož jsem s ní ten den několikrát hrál COS, občas mi nějaké peníze převedla. Ptal jsem se jí, odkud ty peníze jsou, a ona vždycky mrkla, že si je vydělala přes kamarádčin internetový obchod.

Od toho dne se zdálo, že Canzi má také nějaký příjem navíc. Za tuhle Růženku nakoupil spoustu periferií a herního vybavení pro hraní CF. Když se mi ten den pochlubil, zvědavě jsem zjistil, že jen periferií je přes tři tisíce. Herní vybavení je ještě za další desítky tisíc dolarů. Řekl však jen, že je vydělal přes kamarádův internetový obchod, ale když o tom mluvil, jeho oči byly trochu vyhýbavé.

Aha, stejně jako včera, když vykřikoval, že prodává Elliny fotky. Možná, že Canzi Ellu opravdu zná, musí se Elly zeptat, kde ten den bydlí, ne z nějakého důvodu, chce jen vzít odličovač a zničit jí make-up, dát to na internet a zjistit, co na to ti lidé říkají. V mém srdci je moje sestra jedničkou v trojrozměrném světě a nikdy se nenechá otřást.
Cože? Ptáte se, kdo je jedničkou v sekundárním světě? Samozřejmě, že je to Vera! Jak by taková roztomilá holka nemohla být jedničkou?

A nepřijmu žádné vyvrácení. Je mi jedno, co si myslíte, ona je jednička, absolutně.

Když jsem skončil s uspořádáváním věcí, dál jsem si prohlížel knihu Anatomie člověka, kterou jsem si půjčil od příbuzného. Abych však byla upřímná, poznámky v ní byly příšerné. Budu je muset přepsat a označit. Jsem teprve v prvním ročníku střední školy. Jak tomu mám rozumět?

Můj dědeček byl starý bylinkář. Hodně jsem se od něj naučila. Měl i pár věcí pro chirurgy, které se měli naučit, ale na mě je toho teď moc, tak jsem si půjčil jinou knihu.

Je to všechno o učení se od základů. No, zbytek dne byl bezproblémový a druhý den jsem šel do třídy.

Když už jsme u toho, je to týden od konce vojenského výcviku. Udělal jsem si pár obědů a šel ven. Pokud si dobře vzpomínám, máma se dneska vrací domů a táta zítra, takže to vypadá, že se toho děje hodně, a já nevím, co s tím.

Nevím, jak to zvládnu. Ale je dobré vědět, že se mi máma s tátou nebudou hrabat v nočním stolku. Jela jsem autobusem do školy a rychle spěchala dovnitř.

Co se týče toho, že jsem přišla pozdě na první školní den a neprošla jsem hlavními dveřmi, nevím, co si o tom ostatní myslí. Já si myslím, že je to dost hloupé. Ale Canzi se to zřejmě líbilo. Přišel pozdě na první den vyučování, přelezl plot a něco se mu stalo. Naše třída byla ve třetím patře, ale on vylezl do druhého patra a tam ho zbily nějaké holky se školními taškami.

To byl den, kdy se ve škole proslavil. "Vyšplhat ke slávě." Dodnes ho dívky vídají a ptají se ho, jestli zase vyleze na okno.

No, víc už neřeknu. Rose mi to nedovolí. Je dobré myslet na to, že když mě uvidí, jak se směju, a zeptá se, budu se s ním muset prát.

Seděla jsem ve třídě a čekala, až přijde učitelka. Ale to Rosezi, zazvonilo, ale on nepřišel ......

No, já vím, co dělá.

Nejspíš hraje CF v internetové kavárně, nebo ho možná uvidím v jedné z kaváren právě teď. Když jsem si po hodině šla koupit svačinu, šla jsem kolem vedlejší třídy a slyšela, jak někdo říká: "Hele, víš, že Ella je zase venku? Věděli jste, že Ella vydala nové fotoalbum?" "Ano," odpověděla jsem.

"Eh! Tohle jsem ještě nikdy neviděla, kde jsi ho vzala?" "No, já nevím," odpověděla jsem.

"Koupila jsem si ho předevčírem na Beach Town Comic Conu, jak to dopadlo? Není skvělá?"

"Eh! To je štěstí."

To se dá říct, ale otázka je, jestli je opravdu v pořádku si ho brát do školy. Na mimoškolní knihy není žádné omezení, ale přece jenom, ta věc je .......

Když jsem přišel do školního obchodu, chtěl jsem si koupit nějaké sušenky a feferonky a už jsem se chystal odejít, když se do toho vložil milý hlas: "Dám si zmrzlinu, napište mu to na účet."

Bylo mi to jedno a dál jsem se chystal zaplatit účet. "Dobře, jeden za dvacet šest dolarů."
"To není správné! Dvě balení sušenek stojí jen osmnáct dolarů a tohle balení chilli hranolek je jen jedno, jak to, že je o sedm dolarů dražší?"

Majitel na chvíli ztuhl a ukázal na osobu vedle mě: "Není ta její na vás?" "Ne," odpověděl jsem.

Podíval jsem se stranou a uviděl vedle sebe stát dívku. Měla opravdu velké a krásné oči a její světlá pleť nebyla nemocná, ale udržovaná.

"Já ji dobře neznám, platím jen za svou." "To je pravda," řekl jsem.

Dívka i majitelka byly chvíli překvapené, nechápaly, co tím myslím.

Dal jsem devatenáct dolarů, odešel a vrátil se do třídy. "Tome Cartere, zastav se tady."

Dívka vykřikla. Zmateně jsem se otočil a zeptal se: "Kdo jste?"

Nebylo to schválně, opravdu jsem nevěděl, kdo ten chlap je. Na mnoho svých spolužáků si nepamatuji.

Když si vzpomenu, Lucas říká, že si pamatuju na všechno možné. Kromě jídla, sestry a lékařských knih.

Dívka vypadala velmi znepokojeně, nedůvěřivě řekla: "Co tím myslíš? Není to tak, jak jsi říkala? Až se příště potkáme, pohostíš mě ledovým kirinem?" "Ano," odpověděla jsem.

Nerozumím tomu a nechci o tom přemýšlet. Každopádně to bylo jen sedm dolarů, tak jsem jí je dal. Vytáhl jsem sedm dolarů a rovnou jí je předal, pak jsem šel do třídy a o tyhle věci se nestaral.

Koneckonců ji moc neznám, tak koho to zajímá?

Zpátky ve třídě jsem si sedl a začal jíst. "Lucas nepřijde, ty vůbec nespěcháš?" zeptala jsem se. Zeptala se mě dívka vedle mě. Nejdřív jsem té dívce nevěnovala pozornost, ale teď, když se na ni dívám, vypadá opravdu dospěle.

Ve srovnání s ostatními byla opravdu zarostlá a její prsa byla nepochybně obrovská. A zdá se, že se v poslední době ještě zvětšila. Ačkoli nebyla tak vysoká a její obličej nebyl tak vyspělý, působila okouzlujícím dojmem rajdy.

Ale to mě moc nezajímalo. Jsem opravdový lolicon a ona vypadá trochu dospěle. Na stupnici 8,5 bych jí dal 8,5. A to je tak všechno. Koneckonců Ella si teď drží první místo.

Ach, myslím, že mi teče krev z nosu. Utřela jsem si ho a vyhodila kapesník.

"No jo! Nemůžeš za to, že tady není tvůj teplý kamarád, Migu!" "To je pravda. Využila příležitosti, aby se zasmála, a zvuk jejího smíchu mě přiměl přemýšlet, jestli si mám odplivnout, nebo se smát.

Hned jsem se zakousla do sušenky a dovnitř vešla dívka, kterou jsem viděla v supermarketu v kampusu, v ruce jedla ledový kirin a zdálo se, že jde taky rychle.

Nejsem si jistá, jestli je to dobrý nápad, ale jsem si jistá, že je to dobrý nápad. Cítím se ...... zapomeňte na to, jsem v obličeji slepý a krátkozraký, špatná paměť, pamatovat si sám sebe jako člověka je zázrak.

Mám pocit, že předchozí odstavec působí dvojsmyslně, nevadí, moc se mi nechce, později bude ve třídě, nejdřív si dejte něco k jídlu.

Zrovna když jsem do sebe cpal jídlo, zazvonilo. Rychle jsem si osušila ústa kapesníkem a musela se připravit na hodinu.

"Ty jsi tak pracovitá!"

Studentka vedle mě si nemohla pomoct a řekla.

Po dopolední hodině jsem se šla podívat po Lucasovi, přece jen jsem se musela ujistit, že je Rose v dobrém psychickém stavu.
"Jen do toho! Neváhej, co to sakra je."

Právě dorazil do internetové kavárny, ve druhém patře je slyšet Lucasův divoký řev, zřejmě byl zbitý a nedokázal se ovládat. Šel jsem se nahoru zeptat webmastera, kde je mikrovlnná trouba, a nejdřív jsem si ohřál jídlo.

Po otevření karty jsem přešla k Lucasovi. "Jaká byla dnes ráno hodina? Učitelka nevyvolávala seznam, že ne?" "Ano," odpověděl jsem.

"Ano!"

"Do prdele! Pokračuj. Ti učitelé jsou nemocní, já tam nejsem a oni mi tykají, schválně." Jeho první věta samozřejmě obsahovala stížnost na hru.

"Mimochodem, kdo sedí vedle tebe?" zeptal jsem se.

"Já!"

"Ty ne."

"Aha, okno."

Neměla jsem slov, a ano, seděla jsem u okna, ale to jsem neměla na mysli.

"Co to kurva je, co to je za sračku, totálně se pověsit na druhý tým!"

Lucasovy schopnosti hrát CF jsou pouze kompetentní. Nazývat ho expertem je málo. Ukazoval mi i videa těch velkých bohů, sotva standard, ale v týmových soubojích ho málokdo dokáže porazit na udusání.

"Myslíš ve třídě. Ne Sáru?"

"Sáru?"

"Proč, konečně se ti to začíná dařit."

Lucas nadšeně řekl: "Máme ve škole Shinodovy nejlepší holky a jedna z nich je Emily, ale ta je až na konci seznamu. A víš, kdo je ta první?" "Ano," odpověděl jsem.

"Sarah."

"Myslela jsem, že tě to vůbec nezajímá? Jak to víš?"

"Mon, hádal jsem správně!"

"To je docela dobrý odhad."

"Nesmysl, zapomněl jsi, že učitel, který seděl vedle nás při posledním představení vojenského výcviku, si ho honil."

Lucasův výraz byl trochu zvláštní, zjevně pohrdavý: "To je ten instruktor, co nás učil."

Ztuhl jsem.

"Ty si nic nepamatuješ, ale pamatuješ si všechny tyhle divné věci."

"Kdo říká, že jsem zapomněl. Vzpomínám si na první den školy, kdy jsi vyplňoval sporty, ve kterých jsi byl dobrý, a vyplňoval jsi nějaké blbosti, jako třeba: Prsaři a Zlaté zbraně. Nemůžu uvěřit, že tě to napadlo."

"To proto, abych se v budoucnu nemusel účastnit sportovních aktivit. Přemýšlej o tom, že když tam dáme ping pong, budeme muset v budoucnu jet na turnaj." "To je pravda.

"Proto tě ten den povolali, abys vystoupil. Vytáhl jsi mě tam a já si myslel, že budu asistentem při rozbíjení kamenů, ale tys mě donutil lehnout si na lavičku a měl jsi tu drzost mi říct, že tvoje specialita je rozbíjení kamenů, ne hrudníků."

Lucas odvrátí pohled a rozpačitě se usměje.

Čím víc o tom přemýšlím, tím víc mě to štve, vážně mě to štve. Když udeřil kladivem, kámen byl v pořádku, ale lavička pod ním se rozbila a já omdlela.

Prý jsem se málem vyděsila k smrti.

Chci vědět, proč byl kámen v pořádku. Nejsi dobrý v rozbíjení kamenů? Jak to, že jsi včera rozbil lavičku?

Čím víc o tom teď přemýšlím, tím víc si myslím, že to Lucas udělal schválně. Rose mě na základce v ping pongu nikdy neporazil, kromě začátku, takže se mi to snažil vrátit.
Možná to přeháním, ale jiný důvod mě nenapadá. Příště už s ním vystupovat nebudu, říkal "zlom si lavičku pod zády", je to příliš děsivé.

Nebyl to žádný lamač hrudníku. Byl v pohodě.

Po obědě jsem se vrátil do třídy a Lucas se snažil přeskočit. Když mi řekl, abych šla domů, řekl mi, abych pro něj přišla.

Teď by mě zajímalo, jak tenhle Roseův syn odmaturoval na střední škole, vždyť jeho známky jsou jen prostřední. Po odpoledním vyučování se nedělo nic neobvyklého, a tak jsem Lucasovi zavolala, aby šel se mnou domů.

5

Když jsme přišli domů, Tom Carter se pustil do domácích úkolů a pak připravil večeři. Jakmile se vrátil domů, přišla máma.

"Jsi zpátky! Zatímco jsi byl pryč, měla jsem plné ruce práce s praním!" A tak jsem se na ni podívala. Řekla, když šla do kuchyně.

"Asi ano! Když už jsme u toho, jakou představu mám v tvé mysli?" Tom si ji dobíral.

Jelikož mu Blake Wu vyměřil čas na přípravu večeře, bude muset chvíli počkat. Kromě toho bylo podstatné, že vlastně nevěděl, co má Blake Wu za lubem.

Tom se vrátil do svého pokoje a viděl, že průhledná páska na zdi je téměř nedotčená, takže ji musel přehlédnout. Záměrně položil pásku na východní stranu pokoje a opatrně ji položil, protože se bál, že je odhalí.

S mírnou úlevou se rozhodl protáhnout si nohy a sundat ji. Jelikož je doma maminka, není třeba používat malý mechanismus.

Bylo tak příjemné mít mámu a nemuset každý den přemýšlet, co bude k večeři. Mohl prostě sníst, co bylo připravené, a cítil se skvěle.

Po večeři a domácích úkolech se Tom začal učit. Listoval v lékařských knihách, v jedné za druhou, ne ve všech, ale za ty roky jich přečetl docela dost.

Večer zůstal vzhůru dlouho do noci, pak zhasl a připravil se na spaní. Napadlo ho, že opravdu nemůže zanedbávat osobní hygienu, po napsání domácích úkolů se samozřejmě musí vykoupat.

Druhý den se probudil jako obvykle brzy a měl v úmyslu připravit si nějaké obědy. Ale po otevření ledničky se Tom tohoto nápadu vzdal. Zítra si prostě objednáme jídlo s sebou, pomyslel si.

Snídani si nepřipravil, a protože byl skutečně brzy vzhůru, do školy se rozběhl po svých.

Vlastně si na cvičení vždycky potrpěl. Koneckonců, kdyby nebyl dost fit na to, aby zvládl několik operací, existovala by šance, že by se mohl dostat do problémů dřív než pacient.

Vybavil se mu jeden příběh ze zpráv: "Včera večer náhle zemřel lékař na operačním stole poté, co upadl do bezvědomí během vztahu mezi lékařem a pacientem. Pacienta, který byl operován, se nepodařilo zachránit a oba upadli společně. Nyní se před nemocnicí shromáždila pacientova rodina a žádá nemocnici o vyjádření." "A co se stalo?" zeptal jsem se.

Ach, kdyby se taková zpráva stala, pomyslel si Tom, mohl by být slavný, určitě nechvalně známý. Byl by mučedníkem, kdyby operaci dokončil, byl by bojovníkem, kdyby ji nedokončil - a bojovník nemusí být nutně dobrá věc, je to jen odvaha.

Není to tak blízko školy. Je to dvacet minut jízdy autobusem. A po cestě je park.

Když zítra prochází parkem, vidí mladou dívku, o pět let starší než on, jak hraje tai-či.

Upřímně řečeno, byla to ta nejhezčí dívka, jakou kdy viděl. S tváří jako nefrit a očima jako hvězdy by mohla nahradit jeho sestru. Její krása, prostě výjimečná, je úplně stejná jako u Very Watsonové.

Jedinou nevýhodou bylo, že byla skutečnou osobou, ne papírovou maketou, tak dokonalou, až to bylo téměř neskutečné.

Jeho sestra byla také krásná, ale v Tomově mysli se zdálo, že jejich místo na trůnu zaujala Ella Rose.
"Ne, ne, ne, ne!" Zavrtěl hlavou a připomněl si, že nesmí příliš přemýšlet, jinak by se mohl zbláznit.

Když dorazil do školy, překvapilo ho, že vidí Lucase, který nejspíš zase zůstal vzhůru celou noc. Ležel na lavici a očividně spal.

Amy přišla dřív, nebo možná přišli první, pomyslel si Tom, Lucas musel zase zůstat celou noc v internetové kavárně.

"Jak to víš?" Tom se zeptal Amy. Tom se zeptal Amy.

"Nesmysl, copak nevidíš, že ta tři písmena jsou příliš zřejmá. Moje jméno je taky napsané velkým písmem - princezna Amy," odpověděla Amy udýchaně.

Dvě z nejlepších dívek Shinodových z jejich školy byly skutečně nablízku. Tom však musel uznat, že jim to opravdu slušelo.

Když Tom vešel do třídy, začal listovat v učebnicích a trochu se nudil. Do konce hodiny zbývala ještě půlhodina, studenti do třídy postupně přicházeli, všichni si nesli snídani, a když viděl tu scénu, na chvíli mu ztuhl žaludek.

Když o tom Tom přemýšlel, rozhodl se, že si půjde koupit nějaké svačiny a buchty zpátky. Když se vrátil, Lucas okamžitě zvedl hlavu a podíval se na něj, jako by ho někdo pozoroval.

Lucas rychle přiběhl a položil Tomovi ruku na rameno: "Brácho! Já věděl, že mě nenecháš umřít hlady, já jsem nejedl!" Tom se najedl.

Tom se na něj pohrdavě podíval: "Jsi si jistý, že tě budu krmit?" "Ne," odpověděl Lucas.

Lucas se zhluboka nadechl, otočil se a rychle se vrátil na své místo, ležel na břiše v poloze, která Toma přiměla přemýšlet, jestli se nedívá na anime.

Tom se vrátil na své místo a Amy si nemohla pomoct, ale ušklíbla se: "Zrovna jsem viděla Ruby, zdá se, že s tebou má trochu problém."

"Máš se mnou problém, Ruby?" Tom se zeptal.

Amy si povzdechla, protřela si nos a odešla, aby si začala číst svůj román.

"Vypadá to, že když jsem šla na Comic-Con, zasáhla jsem ji příliš hluboko."

"Zasáhla tě? Přísahám, že ne!" Tom se bránil.

Lucas se podíval na Toma a začal se posmívat: "Nepočítá se takové přivírání očí jako úder těm hezkým holkám?"

Tom ztratil řeč: "Tak jo, vy běžte napřed, já si jdu zdřímnout." Lucas pak zabořil hlavu do stolu.

"Mimochodem, přišla za mnou ta holka, co mi včera koupila zmrzlinu," přemýšlel. Vtom k němu přišla Ruby, v ruce držela album s fotografiemi a vypadala velmi naštvaně.

Jakmile k němu přišla, plácla Tomovi album před obličej a on vykřikl: "Cože?" "Říkal jsem ti, že na to nemám odvahu!" "Cože?" zeptala se Ruby.

"Co chceš dělat, až převezmeš mou roli?" "Ne," odpověděl Tom. Ruby se rozzlobeně zeptala.

Tom zareagoval a v duchu si řekl: "Ona je opravdu Ruby." "To je Ruby," odpověděla. Obočí se jí mírně svraštilo a pokračovala: "Co je to se mnou! To je hraní COS tak nepopulární?" "Ne," odpověděla Ruby.

"Ne, myslím, že je to v pořádku, jen to není moje osobní oblíbená hra. Viděla jsi mě tuhle?"

"Iron Mana!" Lucas si klekl na stůl a neodvážil se vydat ani hlásku.

Tom si pro sebe pomyslel: "Opravdu se mi chce smát, ale nedokážu to říct."

"Jak bys mohl, vždyť jsem tě ani neignoroval. Jen jsem na tebe druhý den narazil." "To je v pořádku. Ruby byla trochu naštvaná.
"Ale neměla jsi ten den na sobě pánské oblečení?"

Tom to nechápal, ale rozhodně se neodvážil nic komentovat.

Ruby byla tak rozzlobená, že nafoukla tváře a vrátila se na své místo. Když Tom sledoval, jak k ní otec přichází, nemohl si pomoci, ale cítil, že její mysl je opravdu poněkud křehká.

Než začala hodina, prolistoval si album s fotografiemi. Přestože postavy v albu vypadaly různě, nebylo pochyb o tom, že jsou to všechno cosplayeři.

"Proč ta slova vzadu nevyhláskuješ?" Tom zůstal beze slova.

"Stejně je neznám, pamatuju si jen první tři. Angličtina byla vždycky moje slabá stránka, ale zbytek zvládnu." "Cože?" zeptal se.

Při listování albem se Tom zastavil a uvědomil si, že na jedné z fotek je Ruby a je na ní i Ella Rose.

"Hm!" Ruby tiše zavrčela.

Tom ucítil, jak jí někdo zírá do ucha, a ohlédl se, v žádném případě z toho nebyla nadšená. Ta Ella Rose jako by ho pronásledovala věčně.

Zde je možné umístit pouze omezený počet kapitol, klikněte níže a pokračujte ve čtení "Honba za letními sny"

(Po otevření aplikace se automaticky přesune na knihu).

❤️Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu❤️