1. Drop Down With The Top Down (Haley) (1)
---------- 1 ---------- ========== Drop Down With The Top Down (Haley) ========== Není nad to, když se člověk projíždí po severozápadním Pacifiku se staženou střechou a letním větrem ve vlasech, aby se zase cítil jako člověk. Jistě, je to trochu klišé. Typická dámská jízda, kdy já a moje neteř v kabrioletu každých sto mil popíjíme jahodový koktejl a slunce na nás svítí jako Zeus, který nás líbá. Je to příliš dokonalé. Člověk by si skoro myslel, že úplně neutíkám před svými problémy, že se vrhám do pustiny, abych našla sama sebe po kolosálním zlomení srdce. Ale když vezmete do ruky svého bývalého snoubence se svou bývalou nejlepší kamarádkou, bývalou družičkou, ve zkušebně, s ošklivými šaty pro družičku, které jste jí zaplatili, vyhrnutými kolem boků a jeho neupraveným smokingem spuštěným kolem kotníků... Tak to je fakt. Zasloužíš si právo být klišé. Řekl bych, že jsem si zasloužil mnohem víc. Zvlášť poté, co jsem ve schránce našel oznámení o propuštění. Správná velikost. Tak se říkalo propouštění v obrovské megakorporaci bez tváře, které jsem říkal moje denní zaměstnání. Vyšla jsem ze dveří s rozpačitým objetím a zamumlanou poloviční omluvou od svého nadřízeného. Pak - ach, ale pak - šlo všechno do háje. Moje vedlejší práce - moje opravdová vášeň - šla ke dnu, když galerie, se kterou jsem spolupracovala, prakticky vyhodila moje obrazy do popelnice. Říkali, že se málo prodává. Nedostatek zájmu. Stejně dobře mohli vytáhnout Angelu Bassettovou. Seber si svoje sračky, seber si svoje sračky a vypadni. Tak jsem si vzal svoje věci. Sbalil jsem si je na zadní sedadlo sestřina vypůjčeného klasického kabrioletu - krásného půlnočně modře se lesknoucího Fordu Mustang z roku 1988. Unesla jsem sestřinu desetiletou dceru Taru, protože je stejně lepší společnost než nějaká podrazácká nejlepší kamarádka, co krade snoubence. A teď, když už jsem na kolenou jako klišé, si přeju, abychom z Vegas odjeli. Ale ve skutečnosti odjíždíme ze Seattlu, abych mohla začít nový život v Chicagu. Na měsíc nebo dva ukradneme volný pokoj v domě mé staré kamarádky z vysoké Julie, než si najdu novou práci a zaplatím nájem vlastního bytu. Nakonec ho asi vrátím. Za pár týdnů, až se její rodiče vrátí z Havaje. O zodpovědnost se budu starat později. Právě teď mám na obzoru hory, všude kolem vysoké stromy, vítr ve vlasech, slunce v zádech a dost zášti vůči životu, takže mi nevadí, že nějakou dobu nebudu dělat velká rozhodnutí. Až přijedu do Chicaga a uvidím, co mi nabídnou místní inzeráty na práci, přijdu na to, co budu dělat. Je to velké město. Spousta příležitostí. Do té doby si budu užívat cestu. Otevřenou cestu. Sladká svoboda, za kterou jsem zaplatil divokým bodnutím včely do srdce. Tara podřimuje v polospánku na sedadle spolujezdce a tmavě hnědé vlasy jí šlehají přes obličej. Je to sluneční dítě, dřímá v horku, schoulená jako kočka sedící na letním kameni. Rádio se přepne, když přejíždíme z jedné zóny do druhé, a ona se při praskání vzbudí, zívne a promne si jedno oko. "Teto Hay?" zamumlá. Nesnáším, když mi tak říká. Hlavně proto, že si pak připadám stará, i když můj první instinkt je říct, že seno je pro koně, zlato - a pětadvacet je příliš málo na to, abych ze sebe chrlila tyhle stařecké kecy. Ale je příliš rozkošná na to, abych jí to vyčetla, a tak se na ni podívám od sledování silnice a nabídnu jí úsměv. "Dobré ráno." Ospale na mě mrkne. "Je odpoledne... že?" "Pro tebe zřejmě ne." Zkontroluji GPS. Jsme těsně za národním lesem Lolo a Missulou po krátké zastávce v národním parku Glacier kvůli Taře. Vyhoupli jsme se do Whitefish, abychom se pokochali krajinou. Další zastávkou by měl být Billings. Pak nás čeká možná den nebo dva jízdy do Chicaga, ale ještě není čas hledat hotel na noc. Tařina malá ruka si přejede po zívajících ústech. "Máš hlad? Během příští hodiny by se tu mohlo objevit místo, kde se dá zastavit." Tara se poškrábe na nose. "Možná. Tak nějak potřebuju čůrat," postěžuje si a já se kousnu do smíchu. Na dětech a jejich bezostyšné upřímnosti prostě něco je. Trochu upřímnosti by se mi v životě zase hodilo. Podívám se zpět na GPS. Před námi je město, ani není pojmenované, jen malá tečka na mapě a značka odbočky asi za pět minut. Budou tam mít alespoň benzinovou pumpu. Doufejme, že hygienickou - nebo nějakou restauraci. Přimhouřím oči přes čelní sklo, v dálce si vyberu reflexní zelenou značku a zařadím se do pravého pruhu, abych sjel na odbočku, která vede dolů hustým, stromy lemovaným svahem země. Ale právě když vjíždíme na rampu, Ford začne prskat. Žaludek se mi sevře. Aha. To nikdy není dobré znamení. Tahle bestie se ale stále pohybuje. Podaří se mi dojet až na konec sjezdu, kde se silnice stáčí k malému městečku v dálce, malebnému, prašnému a trochu moc Norman Rockwell. Skoro jako by byla vytržená z těch všudypřítomných obrazů v hotelových pokojích od umělců, o kterých jste nikdy neslyšeli, ale kteří pravděpodobně vydělali dost peněz na prodeji grafik pro každý motel 6 na každém úseku dálnice Americana. Jen si nejsem jistý, jestli se nám podaří vytvořit to rockwellovské městečko. Ne, když Mustang pořád kašle a zpomaluje, a když zakleju a dupnu nohou na plynový pedál, dočkám se jenom Tařina lapání po dechu a šeptání: "Přísahám sklenici!" a ani o gram víc šťávy. Aspoň že zvládneme odbočit. A podaří se mi urazit ještě asi sto metrů dopředu, než nás poslední špetka síly, kterou z Mustangu dostanu, pošle na rameno jako přerostlou jachtu chycenou do proudu. Přesně takový je to pocit, snažit se manévrovat s tímhle dlouhým, neskladným autem poté, co se právě rozjelo. Přesně jako když se snažíte řídit velkou, těžkou loď proti proudu, ale ta loď nechce jet nikam jinam než dolů.
1. Drop Down With The Top Down (Haley) (2)
Mustang s lehkým zavrčením vyprskne, jako by se chtěl usadit a říct mi, že to vzdává. Zkusím klíčkem v zapalování, ale motor vydává jen sípavý, chrastivý zvuk, aniž by se otočil. No, sakra. Craaaaaaaaap. Sestra mě zabije, jestli jsem jí zabil auto. Byl to dárek od jejího manžela k jejím třicátým narozeninám. Je jedna z těch šťastných, které si našly chlapa, který ji chápe. Místo aby spal s její nejlepší kamarádkou, kupuje jí John dárky, které odpovídají jejímu vkusu. Musela ulovit ten poslední dobrý. Protože přísahám, že všichni muži, které jsem za posledních pět let potkala - včetně toho, kterého jsem si plánovala vzít -, jsou odpad. Dobře. Uf. Jsem zahořklá. Jsem naštvaná. Nadechni se, vydechni. Život jde dál. To si říkám jako každodenní mantru. A můj švagr jistě opravdu nemůže být poslední slušný člověk na světě. Stejně mám teď větší starosti. Zatínám pěsti na volantu a zírám mezi ně. "No, chlapče," řeknu. "Doufám, že ti nebude vadit, když se vyčůráš na krajnici." "Proč tam nemůžu jít?" zeptá se. "Vsadím se, že tam mají záchod." Naklání se přes dveře spolujezdce a mžourá přes pole napravo od auta. Sleduji její pohled a mžourám přes světlo. Ani jsem si nevšiml, kde jsme zastavili, příliš jsem se soustředil na snahu přimět to zatracené auto k pohybu. Ale je tam nějaký... hotel? Hostinec? Nejsem si jistá, co to je, ale vypadá to jako sen prázdninového nájemníka. Daleko vzadu v poli stojí vysoký třípatrový dům, vpředu lemovaný sloupy. Obklopuje ho udržovaná zeleň. Po pěstěném trávníku jsou rozesety pěkné stinné stromy, přesně rozmístěné podél malých dlážděných cestiček vedoucích mezi shlukem domků, některých jednolůžkových, některých dvoupatrových. Celý portrét se odehrává na pozadí vzdálených, kouřově vyhlížejících horských masivů za strmým útesem a ten rokwellovský pocit ještě zesílí, když před sebou zahlédnu ceduli visící na sloupu. Okouzlující hostinec. Huh. Možná se ten název hodí, protože je okouzlující. I když tu holka z města, jako jsem já, nejspíš vyčnívá jako pěst na oko, doufám, že místní budou přátelští. Aspoň natolik pohostinní, že nechají dítě použít jejich koupelnu. Nemůžu nechat Taru dlouho trpět. Kroutí se, stehna přitisknutá k sobě, a já se na ni usměju a vystoupím z auta, zabouchnu dveře a natáhnu se dozadu pro svou tašku na spaní a její batoh. "Pojď," řeknu a nabídnu jí ruku. "Pojďme se seznámit s místními." Odstrčíme malebný malý bílý plot a rychlým krokem se vydáme po centrální cestě k hlavnímu domu. Je to stará budova v plantážnickém stylu, opravdu zvláštní vidět ji tady ve Střední Americe, ale vypadá to, že je zařízená jako hotel. Na jedné straně dveří je malá bronzová deska s výčtem otevírací doby v hale. Když vstoupíme do kobercem vyložené, viktoriánsky zařízené haly, rozezní se malý zvonek nade dveřmi. Za širokou, lesklou recepcí se ozve slabé zachrčení. Následuje náraz, jak sebou spící osoba na židli s odklopeným opěradlem trhne a spadne na podlahu. Tara překvapeně zalapá po dechu - pak zavýskne, zakňučí, přešlápne z nohy na nohu a pevněji mi sevře ruku. "Teto Hay..." Rychle se rozhlédnu a pak si všimnu cedule na vzdálené stěně s malými symboly muže a ženy a šipkou. "Tamhle, zlatíčko," pobídnu ji a ukážu. "Dole na chodbě. Běž." Tara se rozběhne krabím klusem. Chvíli ji sleduji, pak se nakloním nad recepční pult a nejistě nakouknu dovnitř. "Hm, ahoj? Pane? Jste v pořádku?" Starší muž s revmatickýma očima se zvedá z podlahy pokryté vínovým kobercem, používá převrácenou židli, aby se napřímil, a pak ji s chrčením převrátí, aby se mohl znovu postavit. Jednou rukou si prohrábne nakrátko ostříhané stříbřité vlasy, druhou se opře o židli a pohledem mě sleduje, jako by si nebyl úplně jistý, co si o mně má myslet, než zavrčí a nabídne neochotný úsměv. "Jsem v pořádku, madam. Chce to víc než jen pád, aby to zabilo tohohle starého tykadla." Bouchne se do své úzké, rákosové hrudi. "Můžu vám s něčím pomoct?" "To doufám." Usměju se. "Moje neteř si potřebovala odskočit, promiňte. Ale máme menší potíže. Naše auto se porouchalo přímo před vaším hostincem a obávám se, že jsme uvízli." "No, tak..." Protře si zarostlou bradu. Na tak štíhlého, vrbatého muže je velmi žlutý, jako by se mu roztékal obličej. Ten pohled znám a snažím se nedat najevo vlastní zamračenost. Hodně pije a rychle stárne. Po tátovi na ten pohled nikdy a za nic nezapomenu... Nevím, jestli se díky tomu cítím vůči starému muži měkčí. Nebo jen víc zahořklý vůči prvnímu muži, který mě naučil, že lidé si vždycky najdou způsob, jak se zničit, a většinou nemusí ani moc hledat, aby ho našli. Táta se chopil první příležitosti, když se život zvrtl, a to po jedné láhvi. Ale ten cizinec se znovu usmívá, odzbrojujícím a téměř sebemrskačským úsměvem, jako by věděl, jaký obraz předkládá a jak ho lidé posuzují. Pokrčí rameny. "Máme tady ve městě mechanika. A taky dobrého. Je už pozdě, možná tě odtáhnou, ale do západu slunce se odsud nedostaneš. Máme obsazené všechny pokoje pro krátkodobý pobyt... ale máme volný půldomek v jednom z prodloužených prázdninových pronájmů. Dokonce je z něj výhled na hory." Zamračím se. I když to zní hezky, vím, že to znamená peníze. Operuju s omezeným rozpočtem, protože jsem v podstatě vyhodila většinu toho, co mám, a odjela z poslední výplaty, plus to, co jsem mohla prodat zpátky ze svatby, která se nikdy nekonala a sežrala mi všechny úspory. Taky budu muset zaplatit opravu auta. Přepočítávám si v hlavě čísla a nevypadá to dobře. "Nevím, jestli si něco takového budu moct dovolit." "Nevím. "Nic jiného nemám a jsme jediný hotel ve městě." Složí ruce na pult a nakloní se ke mně. Zachytím slabý závan rumu, ale ne dost na to, abych se vrátila zpátky. "Poslouchej. Nehodlám nechat dámu v nesnázích a malou holčičku spát v jejich zatraceném autě v cizím městě. Dám ti slevu. Budu vám účtovat jen tolik, kolik bych zaplatil za jednolůžkový pokoj. Co vy na to?"
1. Drop Down With The Top Down (Haley) (3)
Zkřivím rty. "Řekni si, jakou máš sazbu." "Šedesát pět za noc. Co vy na to?" Tiše hvízdnu. To opravdu není vůbec špatné. V Seattlu byste za pětašedesát dolarů na noc nedostali ani jeden z těch levných motelů s anonymně namalovanými potisky. Spíš takový, kde se platí za týdenní bydlení a kde je každou noc na parkovišti policie. Takové místo - půlka celého dvojdomku? Jo, řekla bych, že jsme měli štěstí, co se týče míst, kde se dá rozbít. Dívám se z okna a předstírám, že o tom ještě chvíli přemýšlím. Co můžu ztratit? Krajina je pěkná, prostředí hezké, ubytování levné... a mně by se hodilo trochu odpočinku někde v klidu a pohodě, abych se dostala ze svého stádia Bitter Betty a pokračovala v životě. Možná to tak má být. Přikývnu a představím si příští týden. Zůstaneme, dokud Mustang nebude opravený, a pak pojedeme do Billings. "Dobře. Prodáno," řeknu a sáhnu do kabelky pro peněženku a kreditní kartu. "Mimochodem, kdo bydlí na druhé straně dvojdomku? Jen abych je neobtěžovala." "Aha, on." Způsob, jakým to řekne, je napůl chrčivý. Téměř zlověstně, ale on nad tím mávne rukou a zavrtí hlavou. "Nebojte se, slečno. Bude se držet stranou. Je to jen neškodný bručoun. Stará se jen o sebe, protože to je to jediné, co ho zajímá. Nejspíš ho ani neuvidíte." Povytáhnu obočí, ale s pokrčením ramen mu podám kreditní kartu. Každý to dělá po svém a já nejsem ten, kdo by soudil. Nejspíš budu chtít zůstat sama, bez vždy zábavné společnosti mého půllitrového pomocníka. "Je už pozdě zavolat mechanikovi, aby mi aspoň udělal cenovou nabídku?" zeptám se. Zeptám se a sleduju, jak na klávesnici za stolem vyťukává moje údaje. "Ne, zavolám mu, než se všichni usadíte. Stejně potřebuju tvoje číslo do pokladny." "Díky." Rychle vyhrknu své číslo, spolu se starou adresou bydliště a poštovním směrovacím číslem. Technicky vzato jsem teď asi bezdomovec. Po Eddyho dvojsmyslných eskapádách jsem neztrácela čas odejít a porušit naši nájemní smlouvu, ale staré seattleské číslice mi zatím stačí. Zatímco si můj věrný ošetřovatel pobrukuje, otáčím se a prohlížím si místnost kolem sebe. Tohle místo má jemný nádech, všude jsou malé vázy plné čerstvě řezaných růžových pivoněk, přes okna jsou přehozené bílé závěsy, takže je sluneční světlo rozzáří, když proudí dovnitř. Světlo dodává místnosti jakousi tichou, tlumenou zář. Je to příjemné. Chtěla bych namalovat zvláštní způsob, jakým světlo proniká dovnitř a mění se téměř v mlhu, když se snáší na koberec. Ať už je majitelem tohoto místa kdokoli, má cit pro pohodlí, a já hodím pohledem zpátky k recepci a tuším, že to není on. Perfektní načasování. Stařík je hotov, tiskne mi stvrzenku k podpisu a tlačí klíč přes stůl právě ve chvíli, kdy Tara vychází z koupelny a pohybuje se tím svým primášským, princeznovským způsobem, který říká, že už má zase svůj rytmus a její močový měchýř váží o půl kila méně, děkuji pěkně. Hodím po ní úsměv a otočím se, abych poděkoval starému muži, a prohodím klíč a svou kartu výměnou za čmáranici perem. "Díky," řeknu. "Jak se jmenujete?" "Flynn," odpoví. "Flynn Bitters. Kdykoli k vašim službám." "Díky, pane Bittersi," řeknu a zvednu ruku, abych mu zamávala. "Jen ať mi zavolá mechanik. Není třeba spěchat, nejspíš tu můžeme zůstat několik dní." Tara se na mě podívá širokýma očima, když vyjdeme ven do sychravého, teplého letního odpoledne. "My... tady zůstaneme?" "Jen na chvíli," odpovím. "Říkejme tomu miniprázdniny, než se dá auto do pořádku. Budeme se vyhřívat na slunci, kopat nohama, možná si prohlédneme památky a ochutnáme nějaké místní jídlo. Tohle místo vypadá zábavně." Nakrčí nos. "Já nevím, teto Hay. Je to tak maličké... na Googlu ani nebylo jméno." "Na ceduli, kterou jsme míjeli, název byl," podotknu a ušklíbnu se. "Můj milý tagalongu, vítej ve slavném městě Heart's Edge." * * * Očíslovaná dvoupatrová chata, kterou nám přidělili, se ve skutečnosti nachází vzadu za hlavním domem plantáže, téměř u vzdáleného okraje pozemku. Dobře. Dostatek soukromí. Je to jedna z větších chatek, vyrobená z nedokončeného tmavého dřeva, možná cedrového nebo jedlového. Už při pohledu na ni křičí, že je moderně zjednodušená a roztomile rustikální díky dřevěnému obložení a omotané verandě a vysokým oknům od podlahy ke stropu po stranách a vzadu. Ale to, co mu dává skutečnou duši, je výhled. Celá jednotka má výhled na dlouhý svah vedoucí dolů k útesu s nádherným výhledem do údolí, které se táhne až k úpatí hor. Srdce mi udělá kotrmelec, když se opravdu dokážu zastavit, nadechnout a vnímat ho. Vzadu je dokonce vířivka. Nacházím ji, když obhlížíme malou verandu, která je usazená přímo uprostřed. Takže není pochyb o tom, že se obyvatelé obou stran buď musí podělit, nebo se domluvit na nějakém rozvrhu. V okolí ale nikdo není, takže jakmile se schováme a usadíme, možná se jen trochu vykoupu, abych se zbavila bolesti z jízdy. Jakmile skončíme s šmejděním venku, vystoupáme zpátky po schodech na verandu a zkusíme klíč v zámku na levé straně. Třese se a... nic nedělá. Nejde to. Divné. Bitters nám musel říct špatné číslo. Řekl nám, že jsme kajuta 31-A, ne 31-B. O nic nejde. Strčím klíč do zámku 31-B na pravé straně a ten se okamžitě otevře. Vstupujeme do útulného prostoru plného světla, které se odráží od měkkých tónů dřeva, s nábytkem v tmavých, zemitých, přívětivých odstínech. Je to trochu jako Martha Stewartová a časopis Mountain Home a mně se ta atmosféra líbí. Moje neteř se nesměle plíží za mnou a rozhlíží se kolem. "Jsme v pohodě. Vypadá to tu nověji, než bych si myslela." Blýsknu na Taru odzbrojujícím úsměvem a odhodím tašku na pohovku. "Pojďme si prohlédnout postele. Tohle místo vypadá dost velké na to, abychom mohly mít i oddělené ložnice."
1. Drop Down With The Top Down (Haley) (4)
"Když to neuděláme," řekne štěbetavě a už míří k hale, "můžeme se chovat, jako by to byla přespávačka!" Nemůžu si pomoct, ale zálibně ji sleduju, když ji následuju. Je tak houževnatá, tak přizpůsobivá, všemu dává tu nejlepší tvář. Stýská se mi po době, kdy jsem byla ještě tak rozjařená, optimistická a snadno nadšená. Ale k čertu, možná si od desetiletého čmeláka vezmu jednu nebo dvě lekce do života. Najít na všem světlou stránku, vážit si nového a jít prostě dál. Ale jsem příliš zaneprázdněná stěhováním do první ložnice z chodby, než abych odhadovala, co přijde. Velká, drsná ruka mě chytne za rameno, otočí mě a zeď mi tvrdě narazí do zad. Svatá prostoto... Než stihnu mrknout, je na mně behemot, nabíhající býk, který se objeví odnikud, zazdí mě svaly, borovicovou vůní a temným, záludným inkoustem. Jsem příliš šokovaná, než abych vůbec vykřikla. Místo toho zaječím, srdce mi vyletí až do krku a tep se mi zrychlí. O půl vteřiny později už zírám do ponuré, pevně sevřené, ostře řezané tváře a do živých, tvrdých modrých očí, které se do mě vpíjejí, jak se tenhle mužský obr snáší dolů. Napíná svůj stisk. Přitiskne mě ke stěně takovou silou, že si připadám jako komár, a takovým tělesným teplem, že mám pocit, jako bych vstoupila do pece, která z něj hoří ve vlnách, jež se mě dotýkají od hlavy až k patě. "Jak ses sem kurva dostala?" dožaduje se a tiše zavrčí vibrujícím vrčením, které do sebe prakticky cítím. "Kdo tě sem poslal? Ví to Bress? Přijde?" Do háje. Tohle je něco nového a já jsem ztuhl. Nejsem zvyklá, aby mě chytali přerostlí muži a štěkali na mě otázky. Můj mozek se nedokáže rozhodnout mezi panikou a vztekem, nebo tím, jestli si se mnou tenhle kretén zahrává. Rozhodne se pro jelena v záři reflektorů. Nebo možná vačice. Jo, to jsem já. Spustí se můj instinkt boje nebo útěku a já neudělám ani jedno. Prostě se zamknu. Nikdy po mně nechtěj, abych ti kryl záda při rvačce v baru. Jsem k ničemu. Tara je ale užitečnější, protože jakmile vyjde z druhé ložnice a podívá se na nás, spustí jekot, který by dokázal zvedat střechy na další kilometry. Obr se vymrští dozadu, pustí jedno mé rameno a otočí se k ní. Pak si myslím, že přece jen nejsem tak zbytečný. Protože ve chvíli, kdy to vypadá, že vůbec uvažuje o tom, že by se k Taře přiblížil, všechno ve mně vzplane a já mu hrubě odstrčím druhou ruku a rozzářím se. "Dej ze mě ty pracky pryč, ty čuráku!" Vyjedu na něj. Jen nechápavě zamrká a jeho mohutné pěsti náhle visí v bok. Je vysoký - redwoodsky vysoký, až si nejsem úplně jistá, jak se vejde do chodby, když se hlavou skoro dotýká stropu a jeho černé vlasy jsou spletené jen centimetr od štuku. Jeho tričko vypadá spíš jako něco, co si namaloval na silné, provazovité svaly bez špetky měkkosti nad dláty tvrdými tak, že by někoho pořezaly. Modrá látka se zdá být jen nepatrně odlišná od struktury tetování, která se mu hadovitě táhnou po tlustých, vypouklých pažích - změť vzorů, stylizovaných písmen a jedno jednoduché se jménem Jenna vyrytým drobným písmem. Přejede si rukou po vousaté tváři, mozoly na dlaních mu slyšitelně škrábou o strniště, a stále zírá na Taru. "Kurva. Tohle," zavrčí, "je dítě." "Nekecej, Sherlocku," utrousím. "A je se mnou. Drž se od ní dál." Trhne sebou zpátky ke mně. Velká chyba. Aniž bych čekala na další příležitost, praštím ho kabelkou přes jeho tupě hezkou čelist a šlehnu ho po tváři tak silně, že snad zanechám v jeho snědé kůži otisky z kůže zasraného aligátora. Se zavrčením se zapotácí. Proběhnu kolem něj, popadnu Taru za ruku a vyrazím ke dveřím. "Pojď!" Mělo mě napadnout, že se daleko nedostanu. Goliáš je sice obrovský, ale pohybuje se jako kobra - bleskurychle a smrtelně. Uděláme tři kroky zpátky do obýváku, než se kolem nás prosmýkne, odřízne nás a zablokuje východ. Oba s Tarou se stáhneme a klopýtáme zpět. "Uhni," zavrčím a znovu výhružně zvednu kabelku. Jistě, nemůže napáchat moc škody, ale pochybuji, že je zábavné jíst obličej plný kůže. Goliáš si založí ruce na prsou, narovná se a přísně se na mě podívá. "Ne, dokud nedostanu nějaké odpovědi, dámo," zavrčí. "Odpovědi na co? Sotva jsem sem vešla, začal sis se mnou házet jako s pingpongovým míčkem!" "Jo. Vešla jsi do mého apartmá, takže..." "Oprava: je to naše apartmá," mrsknu zpátky, tvář rozpálenou frustrací, a oháním se klíčem jako malou dýkou. "Koupené a zaplacené. Nevím, co tady sakra děláš. Možná bys měl být ten, kdo dává nějaké odpovědi." Než se stihnu odtáhnout, vytrhne mi klíč z ruky. Ten hajzl... "Zatraceně." Zakleje, podívá se na klíč a pak si s unaveným zasténáním jednou rukou promne obličej. Když se na mě znovu podívá, vypadá skutečně omluvně, jeho blankytně modré oči potemní do vroucího tekutého kobaltu. "Flynn ti dal špatný klíč. Promiň." Čelist se mu stáhne. "Jdi dál. Já to vyřídím." Kousnu se do rtu. Opravdu nemám ráda, když mi někdo takhle rozkazuje. Ale taky nechci stát uprostřed obytného prostoru neuvěřitelně nasraného Hulka. Neochotně se vleču ven, když nám otevře dveře, a Tara mě následuje. Bože. Vážně doufám, že se raději drží stranou. Protože pomyšlení, že bych měla zase pár dní narážet na tohohle blbce, mi pořádně zkazilo představu o pohodové minidovolené. Ale když vyjde na verandu, zabouchne dveře a zamkne je, nemůžu si pomoct, abych se nezdržovala pohledem na pevný kužel jeho těla, když odchází. Proč jsou to vždycky ti sexy s osobností jako kyselinová lázeň? I když je to blbec, je na něj hezký pohled. Ty džíny mají jeho boky příliš rády a zdá se, že se jim docela líbí i jeho stehna.
1. Drop Down With The Top Down (Haley) (5)
Ramena se mu vlní, když se řítí s mohutnou silou, o níž se dá říct, že z poloviny pochází z toho, jak se naučil nosit a zvládat svou vlastní mohutnost. A jeho inkoust... Bože, smiluj se. Mluvíme o tetováních tak divokých, tak intenzivních, tak složitých, že volají duši mého umělce, jako zuřící oheň láká každou můru. Jen párkrát jsem si pořádně prohlédl jeho zachmuřený obličej, a ani ten nebyl vůbec špatný. Půlnočně modré oči. Zastřižené vousy. Vlasy jen trochu moc tmavé a husté, které se spojily s vousy a vytvořily kolem jeho tváře drsnou aureolu výbušného testosteronu. Takže na tom něco je. Něco, co se mi líbí. Možná proto, že Eddy nebyl jako on, hubený a kultivovaný a klukovsky hezký. Možná proto, že Eddy svou prohnilou osobnost příliš dobře skrýval, zatímco pan Goliáš nosí svůj kreténský odznak na rukávu. Možná je to proto, že se pořád jen snažím rozluštit, co se to sakra vůbec stalo. Vidíš? Přebírám Tařiny zvyky a dívám se na to z té lepší stránky. Tara se zamračí, opře se o zábradlí verandy a sleduje, jak odchází. "Byl to tak trochu blbec, viď, teto Hay?" "Jo," řeknu. "Přísahám," připomenu jí a s povzdechem se nakloním vedle ní. "Myslím, že je to náš nový soused na několik příštích dní." "Kam jde?" "Myslím," řeknu, "že nám jde vyměnit klíče." Nemůžu se zbavit toho hlodajícího pocitu, když ještě chvíli stojíme kolem. Prosím, jen pro tentokrát, ať se něco povede. Prosím, jen ať ta výměna klíčů znamená konec mého dramatu s tímhle jeskynním mužem a jeho záchvaty vzteku. * * * Ukázalo se, že nám klíč vyměnit nehodlá. S Tarou jsme se prozatím přesunuly na zadní terasu a rozvalily se na několika velmi pěkných plyšových židlích, abychom počkaly na nový klíč. Stejně nikam nepůjdu. Moje taška pořád leží na gauči u toho blbce a on nás zamkl. Venku je stejně ta správná teplota na opalování, pozdní odpoledne se chýlí k večeru - pořád je dost teplo na to, abychom si užili pečení, aniž bychom se museli opalovat nebo se trápit opalovacím krémem. Už skoro usínám, když mě probudí pocit, že mi na břiše přistála taška. "Uf!" Otevřu oči, sevřu ji a trochu se schoulím dopředu. Nádherný kretén stojí nade mnou, obrovské ruce má opět složené na hrudi, jako by si ze sebe dělal ochranný val, a ty tvrdé modré oči mě přejíždí. Ani jsem ho neslyšela, jak se vrátil, je tichý jako lev. Zářivě se na něj podívám a položím tašku na zem mezi lehátka. "Bylo to opravdu nutné?" Zeptám se, ale nedám mu šanci odpovědět. Jen natáhnu ruku a ztenčím rty. "Tak kde je ten klíč?" "Žádný klíč," odpoví pevně. "Právě jsem vykoupil tvou část chaty. Takže ty a tvůj munchkin můžete být na cestě někam jinam. Potřebuju soukromí." "Já nejsem žádný munchkin," odtuší Tara. "Je mi deset!" "Je jí deset," opakuji a mračím se na něj. "A ty nás nemůžeš vyhodit. Jsme platící zákazníci. Pokud vím, tohle místo ti nepatří." "Jestli ti jde o peníze, tak ti vrátím dvojnásobek ceny pokoje, kterou jsi zaplatil Flynnovi." Podívám se na něj. Cože? Tohle začíná být... divné. A podezřelé. Proč tak zoufale potřebuje být sám, že nejenže vykoupí cenu pokoje, ale ještě utratí víc, aby mi to vrátil? Má snad ten chlap kriminální minulost nebo co? Zavrtím hlavou. "No, i kdybych chtěl tvou nabídku přijmout, nikam se nechystám. Nemůžu." Povytáhne jedno husté obočí. "A proč sakra ne?" "Rozbilo se nám auto. Ne že by ti do toho něco bylo a ne že bych se ti měla ospravedlňovat," hodím zpátečku. "A protože tohle je jediná hra ve městě a jediné volné místo, nikam nejedu, pokud nechceš tlačit moje auto až do vedlejšího města." Přes blbcovu tvář přejde podivná proměna. Na okamžik skutečně vypadá ustaraně. Alespoň si myslím, že to jsou starosti, a ne pálení žáhy. Pak se zamračí, jako by byl naštvaný sám na sebe, že se odvážil pocítit pocit viny. Znovu se objeví starost a pak už jen chmurná rezignace. Už skoro usínám, když mě probudí pocit, že mi na břiše přistála taška. "Uf!" Otevřu oči, sevřu ji a trochu se schoulím dopředu. Nádherný kretén stojí nade mnou, obrovské ruce má opět složené na hrudi, jako by si ze sebe dělal ochranný val, a ty tvrdé modré oči mě přejíždí. Ani jsem ho neslyšela, jak se vrátil, je tichý jako lev. Zářivě se na něj podívám a položím tašku na zem mezi lehátka. "Bylo to opravdu nutné?" Zeptám se, ale nedám mu šanci odpovědět. Jen natáhnu ruku a ztenčím rty. "Tak kde je ten klíč?" "Žádný klíč," odpoví pevně. "Právě jsem vykoupil tvou část chaty. Takže ty a tvůj munchkin můžete být na cestě někam jinam. Potřebuju soukromí." "Já nejsem žádný munchkin," odtuší Tara. "Je mi deset!" "Je jí deset," opakuji a mračím se na něj. "A ty nás nemůžeš vyhodit. Jsme platící zákazníci. Pokud vím, tohle místo ti nepatří." "Jestli ti jde o peníze, tak ti vrátím dvojnásobek ceny pokoje, kterou jsi zaplatil Flynnovi." Podívám se na něj. Cože? Tohle začíná být... divné. A podezřelé. Proč tak zoufale potřebuje být sám, že nejenže vykoupí cenu pokoje, ale ještě utratí víc, aby mi to vrátil? Má snad ten chlap kriminální minulost nebo co? Zavrtím hlavou. "No, i kdybych chtěl tvou nabídku přijmout, nikam se nechystám. Nemůžu." Povytáhne jedno husté obočí. "A proč sakra ne?" "Rozbilo se nám auto. Ne že by ti do toho něco bylo a ne že bych se ti měla ospravedlňovat," hodím zpátečku. "A protože tohle je jediná hra ve městě a jediné volné místo, nikam nejedu, pokud nechceš tlačit moje auto až do vedlejšího města." Přes blbcovu tvář přejde podivná proměna. Na okamžik skutečně vypadá ustaraně. Alespoň si myslím, že to jsou starosti, a ne pálení žáhy. Pak se zamračí, jako by byl naštvaný sám na sebe, že se odvážil pocítit pocit viny. Znovu se objeví starost a pak už jen chmurná rezignace. Když se vrátí, beze slova mi podá nový klíč - pak se otočí, projde zadními dveřmi na terasu, zabouchne je a pevně zamkne, aniž by se ohlédl. Ani pořádná omluva, a to se předtím omluva nepočítala. No. Ať si trucuje a bručí sám, jestli chce. Já mám naopak tu nejlepší společnost na světě a myslím, že jsme si zasloužili filmový maraton. S klíčem v ruce nás oba napochoduju dovnitř, kde bude na pár dní domov, sladký domov. Chvíli se zabydlujeme v pokojích a ukládáme si věci, než nahlédnu do hotelového telefonního seznamu. Vypadá to, že Heart's Edge není tak malý, aby v něm nebyla pizzerie. Během půl hodiny se s Tarou choulíme na gauči, dělíme se o feferonku s ananasem a hledáme cokoli, v čem by mohl hrát Hugh Grant. Je to malá holka, ale má dobrý vkus. Přesto, když listujeme placenou nabídkou v televizi... nemůžu si pomoct a vzpomenu si na tu zamyšlenou modrookou bestii, která od té doby, co se za ní zabouchly dveře, nevydala ani hlásku. Kdo to sakra je? O co mu jde? A proč mě nutí pochybovat nejen o moudrosti pobytu tady v Heart's Edge... ale o celém tom obrovském rozrušení, které jsem právě udělala ze svého života? Opravdu hledám nový začátek? Převracím tu otázku v hlavě a doslova přežvykuji myšlenky v kůrce pizzy. Nebo jen utíkám od jednoho problému k jinému?
Zde je možné umístit pouze omezený počet kapitol, klikněte níže a pokračujte ve čtení "Moje velká chyba"
(Po otevření aplikace se automaticky přesune na knihu).
❤️Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu❤️