Kapitola 1 (1)
========== Kapitola 1 ========== ---------- Jude ---------- Skřípot pneumatik a Meatloafova Two Out of Three Ain't Bad, která se line z plechových reproduktorů, mě vytrhne z pozornosti od plánů, nad kterými jsem skloněný. Zamračím se na stříbrnou Corvettu z roku 75, která se řítí na parkoviště vedlejší střední školy. Je to jedna z mých oblíbených písniček, ale ne v pondělí v sedm ráno. Až do dneška byla stavba tohoto obytného dvoupatrového domu klidná. Žádná doprava tu nehučí. Žádní lidé se tu nemotají. Žádné rušivé vlivy. Přesně tak, jak to mám rád. Ale to se teď změní, protože skončily letní prázdniny a děti jsou zpátky ve škole. Kolem staveniště se už hodinu potulují hlučící a chichotající se teenageři. "Zatraceně," zamumlá si můj předák Kyle pod nosem a dlouze, tiše si pohvizduje. "Cože?" Sleduji jeho pohled ke školnímu parkovišti, sroluji plány a obepínám je gumičkou. Z 'vette vystoupí mladá dívka a na hřívu vlnitých blond vlasů dlouhých až po pás si nasadí letecké sluneční brýle. Ležérním pohybem boků přibouchne dveře na straně řidiče - pohyb, po kterém mi okamžitě vyschne v ústech. Panty dveří skřípou od desítek let rzi, ale ona si toho nevšímá. Odhrnu si vlasy z obličeje a fascinovaně si prohlížím třásně mokasínů, které se jí vlní kolem lýtek v džínách. Zpod stejné semišové bundy vykukuje černé tričko s vyraženým červeným polibkem. Od auta si vykračuje s postojem filmové hvězdy, která právě vystoupila z limuzíny, a ne ze starého rezavého sporťáku, který je více než dvakrát starší než ona. Spadla snad do časového portálu, který ji vysál ze sedmdesátých let a vysadil přímo do současnosti? "Co všechno bych jí chtěl udělat..." Kyle si olízne rty, jako by se měla stát jeho posledním jídlem. V útrobách mě pálí záchvěv znechucení a viny, když od té dívky odtrhnu oči. "Je to puberťačka, chlape," řeknu a tvrdě ho šťouchnu do ramene. "Vrať se k práci. Neplatím tě za to, abys okukoval holky." Se smíchem si připne opasek s nářadím a na hlavu si nasadí kšiltovku. "Puberťáku, Lucky. Takhle holky určitě nevypadaly, když jsme byli na střední." To je pravda. Kdyby ano, možná bych měl větší zájem zůstat s nimi. Místo toho jsem půl roku před maturitou odešel a vzal si práci na plný úvazek. Podívám se na tmavnoucí šedou oblohu. "Mraky se valí. Pojďme něco udělat, než nám začne pršet. Nemůžeme si dovolit ztratit na téhle práci ještě víc času." "Máš to mít, Jude." Ještě jednou se na dívku podívá, než se vrátí k práci. Popadnu termosku s kávou, prohlédnu si svou čtyřčlennou posádku a snažím se odhadnout náš postup. Díky tomu, že majitelé domu požádali o změny na poslední chvíli, máme dva dny zpoždění, ale myslím, že se dokážeme vrátit na správnou cestu a přejít k další práci podle plánu. Ukončení nebo zahájení práce se zpožděním naštve zákazníka a já nepotřebuji, aby se na internetu objevily nějaké rozhořčené jednohvězdičkové recenze na mou firmu. "Hej, Skylar!" zakřičí ženský hlas. "Volala osmdesátá léta. Chtějí zpátky svoje oblečení a auto!" Zašroubuju víčko na termosce, protože jsem vtažena do teenagerovského dramatu, které se odehrává o pár metrů dál. Tři dívky se smějí, když sledují Corvette-girl k zadnímu vchodu školy. Ta se najednou zastaví a ve víru blonďatých vlasů a semišových třásní se otočí čelem k nim. Ustupují a narážejí do sebe. "Páni." Prohlíží si dívky nahoru a dolů, než se zaměří na nejvyšší a nejhezčí ze skupiny. Tahle musí být hlavní protivná holka, podle všech filmů, které jsem viděla. "Škoda, že ti tvůj táta nemohl koupit pár mozkových buněk k té plastice nosu, Paige. To auto je ze sedmdesátých let." Holky se na ni zadívají a pak současně vyvalí oči až k obočí. Zůstane zakořeněná na chodníku a nutí je, aby ji obešly. Koutek úst se jí zkřiví úsměvem. Když se otočí, aby vešla do školy, přistihne mě, jak ji pozoruju. Udrží můj pohled svýma rozzářenýma očima, mrkne na mě škádlivým úsměvem, vyfoukne na mě růžovou žvýkačkovou bublinu, praskne ji a zmizí uvnitř. Rychle si hřbetem ruky setřu hloupý úsměv z tváře a znovu se soustředím na svou práci. Rozptýlení není luxus, který si mohu dovolit. Zvlášť ne rozjívené, roztomilé a s potížemi, které se na nich podepsaly. * * * "Potřebuješ něco, než odsud vyrazím?" Kyle se ptá a prohlíží si plány, které jsou rozložené na stole uprostřed zarámované přístavby. Známe se od střední školy a on pro mě pracuje od doby, kdy jsem před deseti lety založil firmu. Vždycky odchází jako poslední z mé party. "Jsem v pohodě." Otřu si zaprášené ruce do hadru a strčím si ho do zadní kapsy džínů. "Uvidíme se zítra." "Přinesu ti bagetu." Když odejde, rychle prohledám staveniště, abych se ujistil, že se nikde nic nepovaluje, a pak hodím nářadí na korbu svého pickupu. Ze školního parkoviště se ozve prozrazený zvuk motoru, který se snaží otočit, a mě nepřekvapí, že vidím blonďatou dívku, jak buší pěstmi do volantu své Corvetty. Naskočím na přední sedadlo, zapálím si cigaretu a hodím zpátečku. Ve zpětném zrcátku zahlédnu dívku, jak se šťourá v kapotě svého auta. Ví vůbec, co hledá? Nakloní se k motoru a pár vteřin se v něm šťourá, pak se postaví zpátky a zkříží ruce. "Do prdele," zamumlám a otočím se s autem. Nemůžu přece nechat puberťačku na parkovišti s vybitým motorem. Po obloze se plíží temné bouřkové mraky a mezi stromy se prohání teplý vánek. Každou chvíli se rozprší. Přijedu s autem na parkoviště a zaparkuju vedle ní. "Potřebuješ pomoct?" Ptám se z otevřeného okénka. Otevře ústa a hned je zase zavře, když ji přeruší dva středoškolští sportovci, kteří se k ní blíží.
Kapitola 1 (2)
"Hej, Skylar! Jestli potřebuješ svézt, mám pro tebe jeden přímo tady." Kluk se chytne za nádobíčko a hystericky se rozesměje. "To je na mě trochu malý, Michaele," křikne na něj zpátky. "To bych radši vozila tvého tátu a nutila tě, abys mi říkal mami." Aha. Je to malá rachejtle, plná jiskry - což může být dobře i špatně. Kluci už se nesmějí. "Jdi do prdele, děvko." Když mě vidí vyskočit z auta, okamžitě se vydají opačným směrem. "Neměl bys ty pankáče provokovat," řeknu. Její obočí se zvedne. "To jako vážně? Umím se o sebe postarat, kámo." "To vidím, Sparkles. Co máš s autem?" "Sparkles?" zopakuje. "Jo. Máš hodně jiskry. Jako petarda." Oči se jí zbarví do jasnějšího tyrkysového odstínu a koutek úst se jí pomalu zvedne. "Můj děda mi říkával chytráku, takže myslím, že Jiskra je o stupeň výš." Vypustím ze sebe smích a obejdu ji, abych se podíval pod kapotu jejího auta. "Tak co se stalo?" Pokrčí rameny. "Nejsem si jistá. Ráno to bylo v pohodě, a teď to nechce nastartovat." "Nastup a zkus nastartovat." Udělá to, ale motor se stále nechce otočit. "Myslím, že je to palivovým čerpadlem," říkám, když vystupuje z auta. "Aha." Kousne si spodní ret a zadívá se na motor. "Dá se to opravit?" "Jo. Budeš ho muset nechat odtáhnout k mechanikovi." "Do prdele." "Ale možná bude těžké sehnat na tohle auto náhradní díly. Jaký je to rok? '75?" "Jo, byl to dárek." Opatrně zavírám kapotu a otírám si ruce o džíny. "Pěkný dárek, ale asi tě to začne stát peníze. Je to staré auto." Podívá se na tmavnoucí oblohu a vydá ze sebe velký povzdech. "Prostě super," řekne. "Máš ty nebo tvoji rodiče nějakého místního mechanika, kterého využíváte?" Zeptám se. Nakloní hlavu na stranu a mrkne na mě. "Ne, ehm... nemáme. Moje máma neřídí." "Používám toho chlápka na North Main. Je dobrý a neokrade tě. Jestli chceš, zavolám odtahovku, aby ti to tam přivezli." "Dobře. Díky." Podívá se dolů na zem a pak pomalu zpátky nahoru na mě. "Je odtah drahý?" Obavy v jejích očích mi trhají srdce. "Je to jen asi pět mil, takže to bude levné. Možná dvacet babek." Ve tváři se jí zračí viditelná úleva, když vytahuji telefon a domlouvám příjezd odtahovky. V ruce drží kabelku a batoh a se zoufalým výrazem hledí na své auto. Přemýšlím, jestli si nemůže dovolit nechat ho opravit. Auto je starší než hlína a její oblečení, které působí jako hippie chic, si možná koupila v Goodwillu, aby ušetřila, ne aby udělala módní prohlášení. Strčím si telefon do zadní kapsy. "Odtahovka by tu měla být asi za patnáct minut." Přikývne a usměje se. "Děkuju, že jsi to pro mě udělala." "Žádný problém." Začínají padat tlusté kapky deště, které se rozprskávají na asfalt kolem nás. Oči se jí rozšíří, když v dálce zahřmí. "Potřebuješ svézt domů? Můžu s tebou počkat, než přijede odtahovka." V okolí se nezdržují žádní další středoškoláci a já se budu cítit špatně, když ji tu nechám samotnou. Její pohled bloudí po tetováních pokrývajících mé paže a ruce. Prohlédne si moje zacuchané vlasy po ramena. V očích se jí mihne pochybnost. Jsem snad hodný kluk, který dělá dobrý skutek? Nebo inkoustem pokrytý dlouhovlasý grázl s kilometrovým rejstříkem trestů? Možná jsem obojí. "Hm..." "Viděla jsi mě předtím pracovat na tom domě." Kývnu hlavou k novostavbě. "A tohle je jméno mé firmy na náklaďáku. Nehodlám dělat nic podezřelého. Jen se snažím být milý." Brada se jí vysune. "Myslíš, že násilníci a únosci chodí s cedulemi na sobě? Ti mají práci. Někdy i manželky a děti. Vypadají normálněji než ty." "Máš pravdu." Zavrtím hlavou a zasměju se. "Tak jo, jdu domů, než zmokneme. Odtahovka tu bude každou chvíli - určitě tě odveze domů. Nebo si můžeš zavolat Uber." "Počkej," řekne, když beru za kliku dveří. "Tenhle týden mám docela málo peněz." Váhavě se nadechne. Pořád si není jistá, jestli mi může věřit. "Jestli ti nevadí, že mě svezeš..." Mezi řidičem Uberu, odtahovkou a náhodným cizincem se rozhodla, že jsem menší zlo. Hej, beru to jako kompliment. "Tak naskoč." Na tvář mi dopadne dešťová kapka o velikosti čtvrťáku. "Můžeme počkat v mém autě, než přijede odtahovka." Když sedím na předním sedadle, položí mezi nás na sedadlo svůj batoh, jako by vytvářela bezpečnostní bariéru. "Mám nůž," řekne věcně. "Jestli se o něco pokusíš, tak tě bodnu do ptáka." Se smíchem si zapálím cigaretu. "Klid, Sparkles. Ne každý tě chce dostat. Zůstanu tady na své straně." Potáhnu si z cigarety a přemýšlím, jestli je ten kluk jen paranoidní, nebo má nějakou zátěž, kvůli které je podezřívavý. "A neměla bys lidem říkat, že máš zbraň. Kdybych byl padouch, tak teď očekávám, že se budeš bránit nožem, a můj první krok bude, že ti ho seberu. Chceš mě s ním překvapit, ne to kurva oznámit." "To je v pořádku. Povzdechne si a zadívá se z okna. "Díky za tip." Kdybych byla se svou sestrou, řekla bych, že přesně tohle řekla, a smály bychom se jako idiotky. Taky bych jí řekla, že by si do školy neměla brát zbraň. Ale moje malá sestra je pryč, už tu není, aby se smála mým vtipům nebo poslouchala moje rady. Pročistím si hrdlo. "Mimochodem, jmenuju se Jude. Kamarádi mi říkají Lucky." "A ty jsi?" Otočí se ke mně čelem. "Lucky?" Tón jejího hlasu a způsob, jakým na mě upírá oči, mě trochu znervózňuje. Zavrtím hlavou a vydechnu kouř z okna. "Ani ne. Moje příjmení je Lucketti. Odtud to pochází." "Já jsem Skylar." "Těší mě." Odhodím cigaretu do téměř prázdné láhve od vody v konzole. "Máš slabost pro sedmdesátá léta? Vette, Meatloaf, semišová bunda s třásněmi a mokasíny. To je všechno v pohodě, jen jsem zvědavá." "Já nevím," řekne tiše a otáčí stříbrným prstenem kolem palce. "Asi mě vždycky přitahovaly starší věci. Mají charakter a poskytují mi jakousi útěchu. Jsou zapomenuté a odhozené stranou." Zamyšleně se nadechne. "Asi je chci mít ráda. Připomenout jim, že na nich stále záleží. Dává to smysl? Nebo to zní hloupě?" Její oči se upírají na mé a čekají, že se jí nevysměju. Chce, abych to pochopil. A já chápu. Její slova se mi právě vkradla do duše. "Vůbec to není hloupost," řeknu, když vedle nás zastaví odtahovka. "A dává to smysl. Víc, než si myslíš." Mnohem víc, než si ona myslí. Jsem jedna z těch zapomenutých, odhozených věcí.
Kapitola 2
========== Kapitola 2 ========== ---------- Skylar ---------- Jude toho moc nenamluví, když ho nasměruji k mému domu. Očividně nepatří k lidem, kteří musí ticho vyplňovat náhodnou, hloupou konverzací typu Jaký je tvůj oblíbený předmět nebo Opravdu jsme potřebovali ten déšť. Místo toho řekne: "Máš ráda Pink Floyd, Sparkles?" s cigaretou visící z úst. "To teda jo. Kdo ne?" S úsměvem přejede potetovaným prstem po tlačítku na volantu a známý, podmanivý zvuk Dark Side of the Moon nás obklopí svým jedinečným ukolébáním. Nevím, kolik hodin jsem ležel v posteli se zapálenými kužely kadidla na nočním stolku, zíral do stropu a poslouchal tohle album, když jsem se cítil zavalený životem. Vždycky mě uklidní a uzemní. "Není nic lepšího než hudební terapie, co?" Jude říká, jako by mi četl myšlenky. Přikývnu. "To je pravda." Zpíváme spolu text, což by mělo být trapné, ale není. "Můžeš mě tady vysadit a zbytek cesty dojdu pěšky," nabídnu, když se blížíme k ohnuté ceduli s adresou na začátku mé ulice. Nevšímá si mě a zahne doleva na hrbolatou silnici. "Nebuď hloupá. Říkal jsem ti, že tě odvezu domů, a ne že tě vyklopím na rohu v dešti." Zavrtí hlavou a podívá se na mě. "Který dům to je?" Ukážu doprava a seberu batoh a kabelku. "O dva domy dál. Ten s karavanem." Pomalu zajíždí na příjezdovou cestu a zaparkuje. "Je někdo doma?" Čelo se mu svraští, když si prohlíží tmavý dům a všímá si, jak tlusté závěsy zakrývající okna nepropouštějí dovnitř ani ven sebemenší záblesk světla. Žádná viditelná modrá záře z televize, která hraje v obývacím pokoji. Světlo na verandě, v němž už léta nesvítí žárovka, pokrývají pavučiny. "Máma je doma. Nechává tu tmu, protože ji bolí hlava." Odříkám tu lež dobře. Koneckonců ji úspěšně říkám už léta. "Děkuju, že jsi mi dneska pomohl a svezl mě." "To není žádný problém." Váhám, než se rozloučím, a přemýšlím, jestli ho ještě uvidím. "Budeš ještě pracovat na tom domě? U školy?" Přikývne. "Jo, máme tam ještě pár týdnů." "Super. Takže se asi uvidíme?" "To určitě." Kousnu se do rtu, abych skryla úsměv. "Tak se měj hezky, Jude." "Tobě taky, Skylar. Drž se dál od problémů." "Budu se snažit." Když se usměje, jedna strana úst se mu zvedne výš než druhá. Najednou mi dojde, že jsem v autě sama se super sexy, mnohem starším chlapem s inkoustem pokrytými opálenými svaly, vlasy po ramena a očima barvy břidlice. Není hezký ani uhlazený, ale má v sobě celý ten drsný, sexy balíček stavebního dělníka. Upnuté bílé tričko, vybledlé zaprášené džíny a obnošené hnědé pracovní boty. Přitažlivá špinavost. Vyskočím z jeho auta a zabouchnu dveře, ale on se neodtáhne. Uvědomím si, že se snaží být ušlechtilý a gentlemanský a vlastně se dívá, jak se bezpečně dostanu ke dveřím. S povzdechem se vydám po rozpadajícím se chodníčku k domu, pak se otočím a jednou rukou mu zamávám na kliku zrezivělých síťových dveří. Přinutím se k úsměvu, který říká: Ano, jsem v pořádku doma. Není se čeho bát. Kéž by to byla pravda. Cítím se trochu špatně, když mi úsměv opětuje a zamává, než zacouvá do ulice, protože vypadá jako milý chlapík. Po několika vteřinách čekání, abych se ujistila, že už mě nesleduje, obejdu dům zezadu a projdu kolem starého karavanu, ve kterém táta bydlel. Stoupnu si na dřevěnou bednu opřenou o dům, vysunu okno ložnice a vlezu dovnitř. Fluffle-Up-A-Gus, můj kocour, seskočí z postele a okamžitě přiběhne, aby se mi otřel o kotníky, ocas vztyčený jako vlajku. Naberu ji a zabořím obličej do jejího hebkého, norkového kožíšku. "Dneska jsi mi chyběl, Gusi." Propukne v mručení a tlapkami se mi zaboří do ramene. "Chyběla jsem ti? Pojďme tě nakrmit." Opatrně ji položím na zem a naplním jí misku křupavým jídlem, pak jí do misky naliji vodu z plastové láhve. Se zíváním ze sebe stáhnu oblečení a hodím ho do koše na prádlo, pak si opatrně dřepnu nad velký kbelík za dveřmi skříně. Otřu se malým čtverečkem toaletního papíru a vložím ho do igelitového pytle na odpadky, pak naberu hrudkující moč z kočičího steliva na dně kbelíku a přeseji ji do pytle na odpadky. Postup zopakuji s kočičím stelivem na druhé straně skříně, pak sáček zavážu, abych ho zítra vyhodila. Začínám svůj každodenní rituál mytí obličeje a těla dětskými ubrousky, pak si nastříkám suchý šampon do vlasů. Nakonec si natáhnu nadměrné tričko a bavlněné šortky. Gus se mi vine kolem nohou a usiluje o pozornost, což miluju. S úsměvem si kleknu před malou ledničku, abych vyndala láhev vody, dva krajíce chleba a vaničku másla. Obavy o auto mě trápí, když si plastovým nožem mažu máslo na chleba. Nepřítomně žvýkám a snažím se spočítat, kolik hodin budu muset v butiku pracovat navíc, abych zaplatila to, co je s ním v nepořádku. Na částečný úvazek můžu dělat jen tolik hodin, takže by mi mohlo trvat týdny, než to zaplatím. Vypadá to, že si nikdy nemůžu oddechnout. Než se uložím do postele a pustím si televizi, odemknu tři zámky na dveřích ložnice a vykouknu do temné chodby. Chřípí mi okamžitě zaplní kyselý, zatuchlý zápach. Žaludek se mi zvedá nevolností. Slyším televizi a vidím slabé záblesky světla, které přicházejí z obývacího pokoje na konci chodby. "Dobrou noc, mami," zavolám a hlas se mi zachvěje. Nevidím ji, ale jsem si jistá, že tam pořád je - na staré zelené pohovce. Už jsou to měsíce, co jsem se pokoušela vylézt z ložnice, ale vím, že je obklopená hromadami věcí, které možná už dosahují až ke stropu. Abych se dostala do jiné místnosti, nebo dokonce ke vchodovým dveřím, musela bych se protáhnout úzkými cestičkami a přelézt hromady krabic a harampádí pokrývající podlahu. Kuchyň a koupelna jsou tak špinavé a přeplněné, že jsem je přestala používat už před dvěma lety. Dokonce i starý karavan je po okraj zaplněný starým oblečením, dekami, umělými rostlinami, svátečními dekoracemi - na co si vzpomenete. Moje naděje, že se do něj nastěhuju, až bude prázdný, se rozplynuly, když ho nechala zaplnit ani ne měsíc po tátově odchodu. Moje matka je sběračka. Byla jsem nucena uchýlit se do své ložnice, kde jsem nemohla používat koupelnu a tekoucí vodu jako normální člověk. Mezi chaotickými hromádkami je pravděpodobně dvě stě lahviček šamponu, kondicionéru a tekutého mýdla, ale kdybych se pokusila nějakou vzít, máma by dostala epický záchvat. Dveře do ložnice musím mít neustále zamčené, protože v jejích očích jsou to cenné nemovitosti. Prostor dvanáct na čtrnáct, který může zaplnit tisíci věcmi z dolarových obchodů, sochami zvířat v životní velikosti, běžeckými pásy nebo umělými kožichy. Žádnou z věcí, které si koupí, nikdy nepoužije. Jen se přidají do muzea jejích věcí. Ale nějakým šíleným způsobem jí to všechno přináší uspokojení, které doslova nikdy nepochopím. Můj otec žil v karavanu skoro čtyři roky a nedokázal se s tím vším vyrovnat. Pak jednoho dne odešel a zanechal mi omluvný dopis a realitu, že se o sebe musím postarat sama v džungli tohoto domu. V průběhu let se s ní mnohokrát snažil promluvit, aby vyhledala pomoc, ale ona odmítala. Já jsem udělal totéž, ale ona mě neposlouchala. Uzavřela se do sebe a mlčela. Teď už se mnou skoro nemluví. Jak by mohla, když se musíme prodírat horami odpadků, abychom fyzicky byli ve stejném prostoru? Místo toho jí musím volat nebo psát, abych s ní mohl komunikovat. Dřív jsem si říkal, jestli jí není jedno, co to se mnou dělá. Jestli jí dělá starosti, že prolézám okny, používám kbelík jako záchod a schovávám se v pokoji s kočkou. Nemá ale smysl se divit, protože odpovědi už znám. S úlevou zavřu dveře a znovu je zamknu. Podařilo se mi tady s Fluffle-Up-A-Gusem vytvořit svůj vlastní malý bezpečný svět. Máme všechno, co potřebujeme k přežití. Jako by ta noční můra na druhé straně dveří neexistovala. Ale taky mi pomalu začíná připadat, že neexistuju ani já.
Kapitola 3 (1)
========== Kapitola 3 ========== ---------- Skylar ---------- "Kdy dostaneš zpátky svoje auto?" Ptá se Megan, když objíždíme třetí kolo kolem trati. Ve vzduchu se drží lehká mlha, která mi zvlhčuje kůži a čechrá vlasy. Každý rok jsem měla první hodinu tělocviku a můj maturitní ročník není jiný. Je to na nic, když se hned ráno, sotva se probudím, zpotím a rozcvičím, ale plusem je, že si pak můžu dát horkou sprchu. Řeší to moje dilema, že se nemůžu sprchovat doma, a nevzbuzuje to žádné podezření u spolužáků. V létě jsem zažil zajímavou a úchylnou zkušenost, když jsem se musel dvakrát týdně jezdit sprchovat na zastávku pro kamiony. Nikdo neví, jak moc se moje matka zhoršila. Dokonce ani Megan, a to je moje nejlepší kamarádka už od čtvrté třídy. Po nějaké době se prostě smířila s tím, že patřím k těm, kteří u sebe nikdy nemají kamarády. Stejně bychom byly bláznivé, kdybychom se u ní nescházely. Mají tam divadelní sál a bazén. Odháním si komára z obličeje. "Nejsem si jistá, kdy mi to vrátí. Mechanik mi dnes ráno napsal, že mi dá vědět, až zjistí, co s ním je." "Snad to nebude trvat dlouho. Můžu tě vyzvednout každé ráno, ale nebudu tě moct svézt po škole, protože mám v podstatě každý den naplánované různé kraviny." Jediná mimoškolní aktivita, kterou mám, je práce na částečný úvazek. "To je v pořádku. Můžu jít po škole pěšky do butiku nebo domů. Zeptám se Rebeky, jestli bych mohla o víkendu pracovat na pár hodin navíc. Kdoví, kolik mě to bude stát." "A co? "Měla sis prostě pořídit ojetý Hyundai. Na ty se vztahuje záruka. Ta 'vette je sice super a byla zadarmo, ale prakticky se rozpadá." "Hyundai je jenom auto. Nemá žádný charakter." Nebo sentimentální hodnotu. Vette patřila mému dědečkovi. Před několika lety ji koupil jako projektové auto s nadějí, že ji kompletně přestaví a dá mi ji jako dárek k maturitě. Jsem si jistý, že to byl svým způsobem komplot, který mi měl zabránit, abych se na školu vykašlal. Sedával jsem v něm v jeho staré garáži a snil o tom, kdy ho budu moci řídit. Bohužel život měl jiné plány a v závěti mi ho odkázal. Teď se jeho sen o autě stal mým. Do té doby s ním budu hrdě jezdit tak, jak je. Paní Stephensová, naše učitelka tělocviku, na nás zavrtí hlavou, když procházíme kolem tribuny, na které sedí. "Dámy, máte běžet kolem dráhy." "Jaký má smysl běhat, když nás nikdo nehoní?" ptám se. Odpovím a nevinně se usměju. Bezděky si posunuje brýle s tmavými obroučkami na špičku nosu. "Aspoň jdi rychleji. Nejste tu přece proto, abyste si cvičili pusu." Megan se zasměje, zatímco si svazuje dlouhé hnědé vlasy do culíku. "Ta vlhkost je hnusná," řekne mi. "Nechci si nic cvičit." "To samé." "V pátek večer bychom měli..." Krátce se zarazí. "Páni. Svatý bicepsy, Batmane." "Co?" Zmateně sleduji cestu jejích očí, která mě vede přímo k Judovi, který kráčí po chodníku k domu, na němž pracuje. V ruce se mu houpe malá igelitová taška ze samoobsluhy o blok dál. "To je on," řeknu. "On kdo?" dožaduje se s očima stále upřenýma na něj. "Ten, co mě vezl domů. Jude." Otočí se a na tváři se mu pomalu rozhostí úsměv, když mě pozná. Kolem nás v zatáčce dráhy proběhne smečka spolužáků a na chvíli nám zakryje výhled. "Vy to děláte špatně," zažertoval, když ho minuli. "Cvičíme si pusu," odpoví Megan, jde pomaleji a nutí mě dělat totéž, abychom zůstali v jedné linii s ním. Zasměje se a obrátí pozornost ke mně. "Jak je na tom auto? Nějaké novinky?" "Zatím ne." Paní Stephensová na nás zapíská. "Dámy, jestli se nezačnete hýbat, dostanete obě po škole. Pane Lucketti, určitě si pamatujete, jaké to je." Tváře mi hoří rozpaky. Opravdu sem chodil do školy, když byl mladší? Jude po ní mrskne nafoukaným úsměvem. "No tak, víte, že se vám po mně stýská, paní Stephensová." "Pokračuj v chůzi, Lucky." V jejím hlase zazní náznak náklonnosti. "Neřekla jsi mi, že je sexy," řekne Megan, když Jude zmizí za novými zdmi přístavby, kterou jeho parta staví. "Jak jsi to mohl vynechat?" "Já jsem si ho neprohlížel, Meg." Možná to byla lež. Možná jsem si ho trochu prohlížela. "Je mu tak třicet." "To je pravda, ale pořád je to pěkný cvalík." "Nevěděla jsem, že sem chodí. To tu paní Stephensová pracuje celý život?" Megan pokrčí rameny. "Asi jo. Vsadím se, že ta píšťalka je jediná věc, na kterou kdy pískala." Udělám na ni obličej. "Hnus. Raději bych si ji nepředstavoval, jak na něco fouká." "Já bych si rád představil, jak foukám na toho chlapa. Viděla jsi všechna ta tetování? Má nějakého mladšího roztomilého bratra?" "Uklidni se. Právě jsem se od něj nechala svézt. Nedělala jsem s ním rozhovor kvůli jeho životopisu." Podívá se k domu, ale Lucky nikde není vidět. "Doufám, že kluci budou takhle hezcí, až nám bude tolik let. Nechci si vzít někoho hezkého a pak ho mít za plešatého a těstovitého." Dramaticky se zachvěje. Narazím ramenem do jejího. "Jsi blázen. Když si někoho bereš, máš ho milovat bez ohledu na to, co se děje. Je to součást slibu." "Slibme si, že uvidíme, jak se budeme cítit, až nám bude třicet a budeme mít děti. Musíme si upřímně přiznat, jestli nás naši manželé stále přitahují." "To je pravda. Znám nás a naše přátelství. Určitě se o tom budeme bavit i za patnáct let. "Proč vůbec přemýšlíš o manželství a dětech? Vždyť jsme ještě ani neabsolvovaly střední školu." "Cože? Pokrčí rameny. "Není to snad konečný cíl? Velká svatba, dvě děti, pěkný dům, úspěšná kariéra? Moje máma už plánuje svatbu, a to ještě s nikým nechodím." "A co?" zeptám se.
Kapitola 3 (2)
"Tohle nechci." Zamíříme ke dveřím, abychom vešli dovnitř. "Já se nikdy nevdám." "Neříkej mi, že pořád trváš na tom nápadu bydlet v karavanu s partou koček?" Megan chce to, co mají její rodiče. Velký dům ve slepé ulici. Rodinu. Spoustu společných setkání. Úspěšnou kariéru. Nedivím se jí, protože v jejím světě to má blízko k dokonalosti. Ale můj svět je jiný. "Co je špatného na životě v karavanu? Můžu jet kamkoliv. Žít kdekoli. Nechci být v pasti. Na nějakém místě nebo s nějakým člověkem. Chci být svobodný." Zvedne obočí. "Tak ať mi jednou ten tvůj svobodný zadek zaparkuje ten karavan na příjezdové cestě a navštíví mě." "To si piš, že přijedu. A jestli nebudeš se svým těstovitým manželem spokojená, odjedeme v něm jako Thelma a Louise." "Platí." * * * Den se vleče. Jsem znuděná a neklidná, v každé třídě sleduju hodiny a počítám minuty do třetí odpoledne, kdy budu moct vyrazit do práce. Dřív jsem do školy chodila každý den ráda. Zhruba do třetí třídy to byla zábava a vzrušení. Nasávala jsem učení jako houba a měla jsem spoustu kamarádů. Vzpomínám si, jak jsem chodila na jejich narozeninové oslavy, nosila hloupé čepice a zpívala. Jedli jsme dort. Ale hned ve čtvrté třídě se to doma zhoršilo. Nebo jsem možná byla konečně dost stará na to, abych si uvědomila, že je všechno pořád špatně. Škola se stala únikem. Nemohla jsem ale utéct sama před sebou. Ne před strachem, který mi vířil v hlavě, ani před zvráceným pocitem, který mě svíral v hrudi. Pomalu jsem se odtahovala od všech kamarádů a spolužáků, dokud se Megan nerozhodla, že budu její nejlepší kamarádka. Byla to nová holka, která seděla ve třídě přede mnou. Hned první den se otočila a vyhrkla mi celý svůj životní příběh v jedné obrovské, rozvláčné, rozvláčné větě. Byla velmi živá - ruce jí létaly, černé vlasy poskakovaly, oči se v jednu chvíli rozšiřovaly a v druhou zase protáčely. Celých deset minut jsem na ni mrkal a přikyvoval, zatímco mluvila, chycený do svého kouzla. "Máš opravdu krásné oči," řekla, když se konečně nadechla. Od té chvíle jsme byli nejlepší přátelé. Někdy si přeju, abych ji přemluvil ke svému snu o karavanu. Bude mi chybět, až odejde na vysokou a začne úplně nový život. Užívaly bychom si, kdybychom spolu jezdily po zemi, poslouchaly skvělou hudbu a pořizovaly stovky selfie na nových místech. Místo toho budeme komunikovat prostřednictvím textových zpráv a videochatu. Ve tři odpoledne konečně zazvoní zvonek a já ujdu kilometr a půl přes město do butiku Belongings, kde už skoro rok pracuju. Belongings prodává místní ručně vyráběné věci, jako jsou šperky, oblečení, bytové dekorace, svíčky, cukrovinky, panenky, a dokonce i make-up a mýdla. Ačkoli zvenku vypadá obchod poměrně malý, uvnitř je mnohem větší, rozdělený do čtyř místností. Všechny místnosti jsou vyzdobeny, jako by to byl něčí skutečný dům - fotografie na stěnách, šperky ve šperkovnicích, podtácky a hrníčky rozestavěné na stolech - což navozuje pocit, jako byste se procházeli domem, kde si můžete koupit věci, které se vám líbí. Líbí se mi útulnost obchodu. Majitelka Rebecca peče sušenky v malé kuchyňce v zadní části obchodu, která bývala malou jídelnou. Před dvěma lety se s manželem rozvedla. Je jí dvaatřicet a je bezdětná, takže se po rozchodu zřejmě vrhla do učení pečení, aby se podle svých slov "příliš zaměstnala na to, aby se vrátila do špatného vztahu". Ukázalo se, že má talent na přípravu úžasných dezertů. Sušenky dává zákazníkům do malých roztomilých sáčků, které si mohou odnést. Rebecca se mě vždycky snaží přimět, abych je jedla, ale nikdy jsem je nezkusila. Celý obchod ale po nich nádherně voní. Někdy si myslím, že polovina zákazníků přichází jen kvůli sušenkám. Zvonek na dveřích butiku cinkne, když je otevřu, a závan klimatizovaného vzduchu je po procházce v dusném vedru osvěžující. "Ahoj, Rebecco," zavolám na ni. "Omlouvám se, že jdu dnes pozdě. Musela jsem jít pěšky." Vzhlédne zpoza otáčející se vitríny s křišťálovými náhrdelníky a zastrčí si černé vlasy po ramena za ucho. "To je v pořádku. Víš, že se kvůli takovým věcem nestresuju. Máš něco s autem?" Položím kabelku a batoh za pokladní pult a vlna závratě mě donutí chytit se okraje vitríny. Nakopu se, že jsem si v tomhle vlhku nezavolala Uber, odšroubuju víčko z lahve s vodou a hltám, dokud pocit pomalu neodezní. "Včera večer jsem ho musela nechat odtáhnout." Naštěstí jsem včera neměla naplánovanou práci, protože byl první školní den. "Nejsem si jistá, co s ním je, pořád je v servisu." "To mě mrzí. Nedělej si starosti s tím, že se trochu opozdíš, když potřebuješ. Vážně." Její pohled ulpí na mé tváři. "Cítíš se dobře? Vypadáš bledě." Přikývnu a řeknu: "Jsem v pořádku. Jen je venku hrozné vlhko. Chtěla jsem se tě zeptat, jestli nemáš něco, co bych mohla přes víkend udělat? Nevím, kolik bude ta věc s autem stát..." Odmlčím se, jsem v rozpacích a doufám, že si nemyslí, že se jí snažím vnutit hodiny navíc. "Hmm." Rozhlédne se po obchodě. Oči se jí najednou rozzáří. "Vlastně si myslím, že pro mě můžeš udělat něco, na co nemám čas ani trpělivost. Potřebuju fotky obchodu a výrobků na sociální sítě. Podle všeho mám denně zveřejnit alespoň jednu fotku. To je teď v módě a já to úplně flákám, protože je to obrovská časová zátěž." "To zní vlastně jako zábava. Na Instagramu sleduju spoustu lidí a výrobků. Snažím se vybudovat si vlastní sledovanost. Můžu se podívat na jiné butiky a načerpat nějaké nápady." "To je přesně to, co potřebuju. Nevím, proč mě nenapadlo požádat tě o to dřív. Jak ti funguje foťák na mobilu?" Srdce mi trochu poklesne, když vytáhnu z kapsy svůj starý telefon. "Hm, nic moc. Mám prasklý displej. Nevím, jestli to bude..." Zvedne ruku a usměje se. "Víš co? Přemýšlela jsem, že si pořídím nový telefon. Ten můj už je taky starý. Dneska večer se zastavím v obchoďáku a koupím si dva nové iPhony. Sestra říká, že ten foťák je úžasný. Jeden ti dám." "Ach, Rebecco. To ti nemůžu dovolit. Víš, jak jsou drahé?" Je bezradná. "Můžu to odepsat na podnikání. Byla by to velká pomoc, kdybys to převzal. Můžeš mít přístup k účtům, používat ty skvělé filtry a odpovídat na všechny komentáře a otázky, které ti lidé zanechají. Může to být nová součást tvé práce, jestli máš zájem? Zvýším ti plat." Nový telefon, nové povinnosti a zvýšení platu? Připadám si, jako bych si právě vyškrábla los v milionové loterii. Mám obrovskou chuť ji obejmout, ale to by asi bylo neprofesionální a trapné, protože je to moje šéfová, takže odolám. "Aha," řeknu a bojuju se slzami štěstí. "Děkuju. Samozřejmě, že mě to zajímá. Odvedu skvělou práci, slibuju. Prozkoumám hashtagy. Udělám tu super věc s barevnou koordinací, kterou dělají všechny populární účty. Možná bychom mohli udělat dárek s krabicí vašich slavných sušenek." Můj mozek už se s nápady točí jako na obrtlíku. "Vidíš, už teď jsi daleko přede mnou. Můžeš přijít o víkendu a začít fotit. Jen si pro mě hlídej čas." Zdá se, že se konečně začíná blýskat na lepší časy.
Zde je možné umístit pouze omezený počet kapitol, klikněte níže a pokračujte ve čtení "Zpečetěný osud"
(Po otevření aplikace se automaticky přesune na knihu).
❤️Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu❤️