1
Lydia Fairchildová a Julian Amberg jsou manželé už šest let a jejich svazek se na první pohled zdál být dokonalý. Lydia, nadějná profesorka, získala díky Julianovým rodinným konexím výraznou podporu ve své kariéře. Mezitím se Julian, oslavovaný jako elita v Lintonově sféře, vyhříval v privilegiích, která mu propůjčila Lydiina vlivná rodina. Když vstoupí do sedmého ročníku, vzplanou v nich bouřlivé emoce; krize středního věku a skryté vášně začnou rozvracet jejich životy. Lydia se ocitá v zajetí vzrušení z nevěry, cítí vinu i vzrušení, když se hlouběji noří do svých tužeb. Současně se Julian zaplétá do znepokojivé rodinné dynamiky, zejména v souvislosti se svým dědečkem Allanem, která ho nasměruje na temnější cestu. Na obou stranách se zlověstně rýsuje aféra - jak mohou najít směr od svých nerozvážností? Každý z nich se potýká s vlastními zakázanými touhami a zároveň proplétá své příběhy se zradou a touhou. V této chaotické vřavě se dva zdánlivě spravedliví jedinci pohybují po troskách, které vytvořili, a čelí démonům svých šarád. --- Navzdory všemu se Lydia přistihne, že ji přitahuje její kolega Hugo Lancaster, muž, jehož kouzlu nedokáže odolat. Jejich tajné schůzky se stávají zvráceným potěšením, každé setkání je naplněno nečekanou vášní. K jejímu překvapení si vychutnávají složitý tanec emocí - láska, vina a vzrušení se prolínají jako bohatá tapisérie, přičemž každá nit se stahuje pevněji. Mezitím Juliana stále více pohlcují temné machinace spojené s dědictvím jeho rodiny. Jak pátrá hlouběji v jejich minulosti, odhaluje svět plný zrady a pokušení. Půvab moci ho svádí a on zjišťuje, že využívá příležitostí, kterým by se dříve vyhýbal, a vystavuje se tak světu, v němž se rozmazává morálka. Jak se dny mění v týdny, zdi jejich zdánlivě dokonalého života se začínají hroutit. Každý jednotlivec v jejich životě, od rodiny až po kolegy, hraje v rozpadu svazku Amberg-Fairchild svou roli. Lydiin kolega Cedric Linton se ještě více zaplétá do jejího srdce a života. Jejich noční rozhovory o akademické půdě se mění v něco víc a překlenují hranici mezi profesionálním obdivem a vášnivým vztahem. Jejich životy, vymalované v odstínech temných tajemství a jasných tužeb, se velkolepě střetávají. Uprostřed ukradených pohledů a toužebných doteků se rozbuší srdce, bouře hrozící se rozpoutat. Zvolí si Lydia a Julian bezpečí fasády, nebo riskantní objetí svých skutečných vášní? V chaosu nově nalezených lásek budou zpochybněny staré lásky a fasáda, kterou si tak snadno udržovali, je začne vést do nejistých končin. Obklopeni rodinou a přáteli, kteří zůstávají o jejich pokušeních blaženě nevědomi, musí proplout spletitou sítí, kterou utkali. Jakmile vzplane vášeň, rozvine se skutečná zkouška manželství. Lydia se musí rozhodnout, zda podlehne svým touhám, nebo se bude držet manželství, které začíná praskat ve švech. Julian, stejně zmítaný vlastní bouří chtíče a lítosti, zůstává na pochybách, co ve světě plném pokušení skutečně znamená opravdová láska. S láskou, která se ohýbá, ale přesto ochabuje, se drahocenné vzpomínky střetnou se strašidelnou pravdou. Nyní stojí otázka: najdou znovu své cesty, nebo se stanou pouhými stíny ztracenými v ozvěnách svých nedovolených tužeb?
2
Rutinní záležitosti a požitkářství Byla pozdní hodina. Světla ve čtvrti Greenwood Meadows už většinou zhasla a na pozadí tmavě modré oblohy poseté slabými hvězdami svítilo jen několik teplých světel. Lydia Fairchildová se opírala o postel, postavu pevně zabalenou do šedomodré noční košile, zahalenou do měkké atmosféry bledého světla. V rukou držela výtisk anglického vydání *The Scarlet and the Black* a třepotala dlouhými řasami, zatímco její pečlivě pěstěné prsty jemně klouzaly po stránkách a přejížděly po slovech, která zanechávala slabé, téměř neznatelné otisky. Její pozornost upoutal jeden citát, přeložený zhruba takto... "V domě, kde bohatství vzkvétá bez námahy, manželství téměř nevyhnutelně mění klid v hlubokou nudu. Lydia nakrčila obočí, zavřela knihu, položila ji zpátky na postel a líně se protáhla. Byla to podle všech měřítek krásná žena; výrazné rysy nesporně vystavovala na odiv, s čistou pletí, která jako by zářila a vytvářela harmonickou sestavu, jež tvořila zdánlivě dokonalou vizáž. Nebyla přehnaně okázalá ani okázalá. Jednoduše řečeno, měla nepopiratelný půvab. Ding-dong - konečně zazvonil dlouho očekávaný zvonek. Lydia Fairchildová si nazula bavlněné pantofle a šla otevřít. Na prahu stál elegantní pán v dokonale padnoucím obleku, vysoký tak, že ji převyšoval o pěkných pár centimetrů, a přivítal ji zdvořilým polibkem na tvář. Nebyla v tom žádná vášeň, jen společenská grácie. Lydia Fairchildová často uvažovala o tom, že Julian Amberg by mohl být jen skrytý obsedantně-kompulzivní člověk. To se projevovalo v mnoha aspektech jeho života, například v tom, že ani po dlouhém dni v práci neměl na obleku jedinou vrásku. Projevovalo se to také v zářivé čistotě každého koutu jejich společného domu, což byla posedlost, kterou zvládali najatí pomocníci. Kdybyste ho pozorovali, zjistili byste, že úzkostlivě dodržuje pravidlo: pokaždé, když vycházeli z domu, musela jako první vykročit jeho levá noha; když se vraceli domů, dbal na to, aby jako první vykročila pravá noha, čímž udržoval svou osobní rovnováhu... Dokonce byl známý tím, že si stanovil přísný rozvrh jejich manželské intimity - bezpodmínečně každé úterý a neděli. Pokud by okolnosti zabránily uskutečnění tohoto plánu, mohl se čas bez rozruchu změnit. Dnes však bylo skutečně úterý. Lydia Fairchildová se svým obvyklým jemným úsměvem přijala portfolio z Julianových rukou a s nacvičeným zájmem se zeptala: "Už jsi večeřel? Julian podle očekávání odpověděl: "Z Ashwicku přijelo několik vedoucích pracovníků, aby posoudili některé operace, a lord Archibald mě požádal, abych je pohostil. Už jsem něco snědl. To je dost dobré, pomyslela si, vzhledem k tomu, že si dnes večer nic nepřipravila. Julian zamířil do koupelny a Lydia se uvolnila zpět na postel a přitáhla si přikrývku. Její telefon, nastavený na tichý režim, se krátce rozsvítil a ukázal zprávu od Huga Lancastera. "Spíš? Neodpověděla; místo toho vymazala historii chatu a vypnula telefon. Asi o deset minut později se objevil Julian, který si oblékl stejné pyžamo, vlezl si vedle ní do postele a naklonil se, aby zhasl lampičku na nočním stolku. V letmém tichu se ve vzduchu vznášela známá vůně Miřina umytého těla a mísila se s tmou, která je obklopovala. Po několika okamžicích se Julian otočil na bok a položil se nad měkkou postavu Lydie Fairchildové. Ta rutina byla až příliš známá, pohyby se s každým dalším dnem neměnily. Polibky, objetí, laskání, pronikání, vyvrcholení. Jeho doteky působily mechanicky, ty její reagovaly pomalu.
3
Lydia Fairchildová a Julian Amberg jsou po všech stránkách výjimeční partneři. Přestože je pohlcen prací, neochvějně si každý týden vyhradí dva večery na cvičení. Po šesti letech manželství si stále zachovává stejně široká ramena, štíhlý pas a vypracované břišní svaly jako v době, kdy se poprvé setkali. S dlaní přitisknutou na Julianovu robustní hruď, cítíc jemný lesk potu, se Lydia Fairchildová zasněně dívala do stropu. Pomyslela si, že po tomhle tréninku zamíří do sprchy. "Lord Archibald bude příští rok na odpočinku, " vložil se do toho náhle Julian Amberg, jeho hlas byl hladký a jemný jako dokonale uvařené červené víno. Lydia, naladěná na tyto nuance, odpověděla: "Až odejde do důchodu, přijde na řadu Cedrik, že?" "Přesně tak," odpověděl Julian a naklonil se, aby Lydii jemně políbil na ladný krk, připomínající labuť. Když se Lydia pohupovala spolu s jeho pohyby, zašeptala: "Cedrik není vůbec špatný. Vzpomínám si, že když jsem jezdívala ke strýci, hrál s námi u něj doma badminton. Jo, a miluje svůj čaj." Julian s vědoucím úsměvem přikývl: "Určitě zůstaňme v kontaktu, ať se nevzdálíme." Lydia se lehce zasmála: "Jasně, co kdyby sis o víkendu vyčistil rozvrh a mohli bychom se všichni sejít?" "Samozřejmě, " odpověděl přirozeně. "Mám několik krabiček prvotřídního čaje oolong, které přinesu s sebou." V náhlém návalu vášně se přitiskl hlouběji, což Lydii přimělo k tichému zasténání, když mu obtočila nohy kolem pasu a cítila na sobě každý obrys jeho těla. "Co kdybychom si brzy dali malého Tomáše?" Juliánův hlas zněl chraplavě a mísil se v něm touha se zalíbením. Počáteční vlny rozkoše začaly odeznívat. Lydia však odpověděla tichým souhlasem: "Jistě." Se zvýšeným očekáváním ve vzduchu Julian zintenzivnil spojení a zajížděl ještě hlouběji, dokud nedosáhl toho blaženého okamžiku. Oba zůstali ještě chvíli uzamčeni v objetí, než ji Julian něžně políbil na tvář a vzdálil se, nabídl jí kapesník a zamířil do koupelny, aby se osprchoval. Lydia se posunula na posteli a opřela se o čelo postele. Sáhla dolů, aby nahmatala přetrvávající vlhkost, stále lepkavou po jejich společném okamžiku. Brzy po Novém roce jí bude o deset let méně, než jí ve skutečnosti bylo, a přesto měla pocit, že teprve začíná objevovat vzrušení z intimity. Nedávno se jí bez varování začaly zdát živé sny o romantice. I ta nejjednodušší známost s mužem v ní zanechávala pocit ohromení, její spodní prádlo bylo často vlhké, aniž by si to uvědomovala. Julian dokončil své uvolnění, přesto se cítila nenaplněná. S jemnou vráskou na čele vklouzla štíhlými prsty do svého nejintimnějšího prostoru a hledala citlivé místo, které rozpalovalo její touhy. Tuto stránku svého já zkoumala poprvé, zcela instinktivně, vedena pouze potřebami svého těla. Lydia si všimla, že ji začíná bolet zápěstí a dech se jí zkracuje. Julian se tam nikdy neodvážil; byli si nejbližšími partnery, ale v některých ohledech si připadali jako cizinci. S pocitem naléhavosti se Lydia pevně přitiskla k sobě, skryla své pohyby pod peřinou a pot jí stékal po těle, jak se soustředila na zvuk tekoucí vody v koupelně. Ještě pár okamžiků a Julian se objeví. Citlivý pupen pulzoval, narůstal pod silou jejího vlastního doteku a vysílal do jejího těla vlny elektrické rozkoše.
4
Lydia Fairchildová zalapala po dechu a snažila se znovu ovládnout. V okamžiku zoufalství se zakousla do peřiny a potlačila sténání, které jí hrozilo uniknout ze rtů. V nitru se jí vzedmulo teplo vzrušení, mísilo se s následky touhy a zvlhčovalo jí konečky prstů. Její ruka se rychle pohybovala lepkavým teplem, zvuk těla narážejícího na tělo se ozýval v tiché místnosti a s každým pohybem byl plynulejší. Nakonec Lydia vydala tiché zakňučení a zastavila své počínání. Extáze se vytratila do ještě hlubší prázdnoty. Nestačilo to, zdaleka to nestačilo. Cítila, jak se vzdaluje, jak se stává cizí vlastnímu tělu, a to ji děsilo. V té podivné touze zachytila pach ztráty kontroly. Měla pocit, že se v ní probouzí divoká šelma. Její myšlenky prolomil zvuk vrzajících dveří. Vešel Julian Amberg, nyní oblečený do čerstvého pyžama. Podíval se na Lydii, která se choulila pod peřinou. "Připravil jsem ti horkou vodu, Lydie. Běž se umýt,' řekl a jeho hlas zněl klidně a uklidňujícím tónem. 'Jistě,' odpověděla Lydie a prsty se otřela o vlhké prostěradlo, čímž nepřímo uznala nepořádek, který nadělala. Škubla za přikrývku, očividně v rozpacích. 'Povlečení je špinavé, je třeba ho vyměnit.' "Já to zařídím," nabídl se Julian. Lydia pocítila vlnu viny, hodila špinavé povlečení do pračky a pustila cyklus, který měl vymazat všechny důkazy o její předchozí požitkářství. Přešla do koupelny. Když vstoupila do vany a nechala se obklopit horkou vodou, ještě v ní přetrvávaly zbytky vášně. Sáhla po telefonu a našla několik nepřečtených zpráv od profesora Huga Lancastera. "Lydie Fairchildová, všiml jsem si, že jsi ještě nešla spát. Můžeš mi prosím odpovědět? "Omlouvám se. I když vím, že jsi ženatý muž, nemůžu si pomoct a musím vyjádřit své pocity. Bylo to porušení slušného chování a hluboce toho lituji. Prosím, neignorujte mě. 'Poslední práce, o kterou jste mě požádal, abych vám pomohl, byla přepracována a odeslána na váš e-mail. Pokud se vám něco nelíbí, můžeme to probrat, ano? 'Zítra ráno ti přinesu tvé oblíbené krevetové knedlíčky a krabí buchtičky, které jsem udělala já. Lydia zaváhala, prsty se jí vznášely nad tlačítkem delete. Přecházela sem a tam, nerozhodná, ta chvíle se táhla jako věčnost. Když voda začala chladnout, konečně vyťukala odpověď. "To zní dobře.
5
Právě začínalo ráno, když se Lydia Fairchildová vrátila z tréninku, a Julian Amberg už byl oblečený a chystal se vyrazit ven. Upravila mu kravatu kolem krku a zavrtěla hlavou. "Tahle barva se k tvé košili nehodí. Julian Amberg ji zkušeně rozvázal s lehkostí zkušené ruky a dovolil jí, aby mu stříbřitě šedou kravatu omotala kolem krku a úhledně uvázala dokonalý uzel. Naklonil se k ní, políbil ji na tvář a nabídl jí rychlé rozloučení. "Přijdu domů brzy na večeři. "To zní dobře. Lydia Fairchildová se usmála a zamávala mu. Po rychlé sprše stála nahá před dokonalým zrcadlem v plné délce ve své šatně a zírala na svůj dokonale souměrný odraz. Léta oddané péče o sebe jí zachovala tvář zdánlivě nedotčenou věkem. Když se usmála, měla v sobě nádech mladistvého šarmu, který byl nepopiratelně podmanivý. Díky plným ňadrům, štíhlému pasu a tvarovaným bokům ztělesňovala eleganci rozkvetlé květiny. Lydia zvedla sytě barevné šaty ke kolenům a držela je před sebou, když je zamyšleně hodnotila. Vzplál v ní záblesk nespokojenosti. Krásné věci bylo třeba obdivovat a opatrovat, aby si zachovaly svůj půvab. Ale jediným obdivovatelem tohoto těla byl prozatím Julian Amberg. A ten byl natolik pohlcen svou kariérou, že si sotva všímal romantické stránky jejich vztahu a nikdy si nenašel čas ji skutečně ocenit. Síla ve zranitelnosti byla pro patrony často zdrojem smutku. Lydia ze sebe setřásla tyto hořké myšlenky, oblékla si elegantní spodní prádlo, pak vklouzla do šatů a svůj vzhled doplnila stylovým trenčkotem zrzavé barvy, než si obula podpatky a vyrazila ze dveří. V zájmu Julianovy kariéry se jako pár drželi při zemi. Jejich domov byl skromný, k dopravě sloužila jen jedna Toyota, kterou obvykle řídil on, zatímco Lydia volila školní autobus. Když se blížila k rohu, autobus zastavil právě včas. "Dobré ráno, slečno Fairchildová! Alana, veselá řidička, ji přivítala vřelým úsměvem. "Dobré ráno! Lydia Fairchildová pozdrav opětovala, očima zběžně prohlédla autobus a pak přistála na Hugovi Lancasterovi, který seděl ve druhé řadě vpravo a s dychtivým výrazem se na ni díval. Abychom byli spravedliví, Hugo Lancaster byl docela pohledný - slušný a učenlivý, s brýlemi se stříbrnými obroučkami, které mu dodávaly noblesu. Nemluvě o tom, že měl přitažlivé rty; tenké, ale jemné, což Lydii svádělo k představě, jaké by to bylo je políbit. Sklopila oči, podpatky jí klapaly na podlaze, když kolem něj procházela k zadní části autobusu. Byl časný podzim a oni míjeli vysoké platany lemující ulice, jejichž listí padalo jako zářivé konfety. Províval jimi jemný vánek a ovíval Lydii, jako by ji zval do rozmarného snu. Přes odraz ve skle viděla stín, který se k ní přiblížil, než si sedl vedle ní. Objevila se průhledná nádoba na oběd, kterou držely dvě štíhlé, jemné ruce a opatrně jí ji nabízely. Uvnitř byl dokonale zabalený krevetový knedlík, bílý jako sníh a tenký jako papír, s náznakem barvy, která vykukovala skrz náplň, až jí prsty cukaly hlady. Lydia Fairchildová zaváhala a zvědavě si ho prohlížela. Pod jejím pronikavým pohledem mladík mírně zrudl, ale jeho natažená ruka zůstala klidná. Tomuhle chlapci se už nějakou dobu líbila. Lydii Fairchildovou samozřejmě zbožňovalo mnoho mladých mužů. Ale on si uměl udržet hranice, nikdy nepřekročil hranice, které by ji mohly rozčílit.
Zde je možné umístit pouze omezený počet kapitol, klikněte níže a pokračujte ve čtení "Divoké probuzení Lydie Fairchildové"
(Po otevření aplikace se automaticky přesune na knihu).
❤️Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu❤️