Chapter One
The waves crashed against the cliffs of Nova Scotia with an almost musical rhythm, but Aria Morgan knew better. After three years of studying marine biology at the remote Blackrock Research Station, she had learned to distinguish between natural ocean sounds and something more... peculiar. Tonight, there was definitely something different in the water's song. Standing on the observation deck of the research facility, her long dark hair whipping in the salty breeze, Aria focused her night vision binoculars on the churning waters below. The full moon cast an ethereal glow across the surface, making it easier to spot any unusual movement. That's when she saw it - a flash of iridescent scales, much too large to be any known fish species. "You're out here late again," a deep voice spoke behind her. Dr. Nathaniel Cross, the facility's new head of cryptozoology, stood in the doorway. His presence had been causing quite a stir among the female staff since his arrival last month, with his storm-gray eyes and the mysterious scar that ran from his left temple to his jaw. But Aria had noticed something else about him - the way he always seemed to appear whenever the strange occurrences happened. "There's something out there, Dr. Cross," Aria said, not taking her eyes off the water. "Something big." "Please, call me Nate," he said, moving to stand beside her. His proximity sent an involuntary shiver down her spine that had nothing to do with the cold. "And I know. That's why I'm here." Before Aria could question what he meant, a haunting melody drifted up from the waters below. It wasn't quite singing - more like an otherworldly humming that seemed to resonate in her very bones. To her surprise, she found herself taking an unconscious step toward the railing, drawn by the sound. Nate's hand shot out, gripping her arm. "Don't listen too closely," he warned, his voice tight with concern. "They're hunting tonight." "They?" Aria tried to shake off the melody's lingering effect. "Who are 'they'?" Just then, a figure emerged from the waves - a woman with silvery skin and long, phosphorescent hair. Her eyes glowed with an unnatural blue light, and when she opened her mouth to continue her song, Aria saw rows of sharp, pearl-like teeth. The creature's beauty was both terrifying and mesmerizing. "Sirens," Nate whispered, his grip on Aria's arm tightening. "Real ones. Not the sanitized versions from your fairy tales." The siren's gaze locked onto them, and her song changed, becoming more focused, more enticing. Aria felt Nate tense beside her, and when she looked at him, she was shocked to see his eyes had taken on a silvery sheen, reflecting the moonlight like a cat's. "We need to get inside," he said through gritted teeth, though he seemed to be fighting the urge to move closer to the railing himself. "Now." But as they turned to leave, Aria caught sight of something in the water that made her blood run cold. Dozens of glowing eyes had appeared beneath the waves, and more figures were rising to the surface. Their songs began to intertwine, creating a symphony of supernatural beauty and terror. "Dr. Cross... Nate," Aria's voice trembled slightly. "What's really going on at this facility?" He finally turned to look at her fully, and in the moonlight, she could see that his scar was glowing with a faint blue light. "It's not just a research station, Aria. It's a containment facility. We monitor and protect humanity from ancient creatures that most people think are myths. And right now," he glanced back at the water where more sirens were emerging, "something has disturbed them. Something that hasn't happened in over a hundred years." "What?" Aria asked, though part of her feared the answer. "They're looking for their lost queen," Nate's voice was grim. "And for some reason, they think she's here." A particularly powerful wave crashed against the cliffs, sending spray high enough to reach the observation deck. As the droplets hit Aria's skin, she felt a strange tingling sensation, and for just a moment, her reflection in the window showed her eyes glowing with the same ethereal blue light as the creatures below. Nate saw it too. His expression shifted from concern to something more complex - fear, fascination, and what looked almost like recognition. "We need to talk," he said quietly. "About your mother. About why you were really assigned to this facility. And about why you've always felt so drawn to the sea." The siren's song grew louder, more insistent, and Aria felt something stir within her - ancient memories that couldn't possibly be her own, yet somehow were. As she followed Nate inside, one thought kept repeating in her mind: her life as she knew it was about to change forever, and there would be no going back to the simple world of marine biology and research papers. Behind them, the sirens continued their haunting chorus, their songs now carrying a note of triumph. They had found what they were looking for.
Chapter Two
The facility's underground laboratory was a maze of steel and glass, illuminated by harsh fluorescent lights that made everything look clinical and cold. Aria followed Nate through a series of security checkpoints, each requiring increasingly complex biometric scans. Her mind was still reeling from the events on the observation deck, the sirens' song echoing in her memory. "How long have you known?" she finally asked as they entered what appeared to be his private office. Unlike the sterile corridors outside, this room was filled with artifacts that looked ancient - shells with strange markings, crystals that seemed to pulse with their own inner light, and walls covered in charts mapping underwater ley lines. Nate moved to a heavily secured cabinet, his fingers dancing across a complex lock. "Since the moment you arrived at Blackrock. Your bio-readings were... unique." He pulled out a thick file with her name on it. "But your mother knew long before that." "My mother?" Aria's voice cracked. "She died when I was three. All I have are some photos and my father's stories about her love for the ocean." "Your mother didn't die, Aria." Nate's voice was gentle but firm as he placed an old photograph on his desk. "She returned." The photograph showed a woman standing on these very cliffs, her wild dark hair streaming in the wind. She looked exactly like Aria, except for her eyes - they held that same otherworldly blue glow Aria had seen in her own reflection moments ago. "That's impossible," Aria whispered, but even as she spoke, memories began to surface - the way she could hold her breath for impossibly long periods, her uncanny ability to predict storms, the strange songs that sometimes filled her dreams. Suddenly, the lights flickered, and a low vibration ran through the building. Nate's expression turned serious. "They're testing the barriers," he said, moving to a bank of monitors showing underwater footage. Multiple figures darted past the cameras, their movements too quick and graceful to be human. "What barriers?" Aria asked, joining him at the monitors. "Electromagnetic fields designed to keep them at bay. But with their queen so close..." He glanced at her meaningfully. "They're stronger than usual." "I am not their queen," Aria said firmly, though something deep inside her stirred at the words. "No, but you're her daughter. The first successful hybrid in centuries." Nate pulled up more files on his computer. "Your mother was their queen, and when she fell in love with your father, it created a diplomatic crisis. A siren queen choosing a human was unprecedented." The vibrations grew stronger, and somewhere in the facility, an alarm began to sound. On the monitors, the sirens' movements became more coordinated, more purposeful. "They're not just testing anymore," Nate muttered. He grabbed what looked like an ancient trident from a wall display. "They're breaking through." Aria's head suddenly filled with voices - not speaking English, but a fluid, musical language she somehow understood. They were calling to her, telling her to come home, to take her rightful place. "Make it stop," she gasped, pressing her hands to her temples. Nate reached for her, but stopped short when he saw her eyes - they were glowing brighter now, and her skin had taken on a slight iridescent sheen. "Fight it, Aria. You're not just one of them. You're both human and siren. That's what makes you special." The facility shook more violently, and the lights went out completely. In the darkness, Nate's eyes glowed silver again, and Aria could finally ask the question that had been nagging at her. "What are you?" she whispered. "You're not entirely human either, are you?" Before he could answer, the reinforced windows of his office exploded inward in a shower of glass and seawater. In the opening hovered three sirens, their beauty terrible and magnificent. The one in the center spoke, her voice carrying both authority and disdain. "Step away from the princess, Guardian. She belongs with her people." Nate raised the trident, which began to glow with an electric blue light. "She belongs where she chooses to belong." As seawater swirled around them, Aria felt power surge through her body - raw, ancient, and demanding to be released. She had a choice to make, but first, she needed answers. "Tell me everything," she said, her voice carrying a new note of command that surprised even her. "About my mother, about what you are," she looked at Nate, "and about why I'm really here." The siren queen smiled, showing those pearl-like teeth. "Oh, little princess. You're here because a war is coming. And you," her glow intensified, "are the key to everything."
Chapter Three
The seawater swirling around Aria's feet felt alive, responding to her emotions like an extension of her body. The three sirens remained suspended in the shattered window frame, their ethereal forms casting an otherworldly glow throughout Nate's flooded office. The lead siren - who had introduced herself as Cordelia, First General of the Deep Realm - watched her with ancient eyes that held both wisdom and cunning. "Your mother's choice started this war," Cordelia said, her voice carrying the rhythm of waves. "When she chose your father, she didn't just abandon her throne - she disrupted a balance that had existed for millennia. The Deep Realm has been without a true queen for twenty years, and the dark ones grow bolder each day." "The dark ones?" Aria asked, acutely aware of Nate's tension beside her, his grip tightening on the glowing trident. "The Abyssal Court," Nate answered grimly. "Think of them as your people's darker cousins. While the sirens of the Deep Realm protect the oceans, the Abyssal Court seeks to corrupt them. Without a queen's power to maintain the barriers..." "They're breaking free," Cordelia finished. "Even now, they gather in the deep trenches, preparing for war. Only a queen's song can reinforce the ancient seals." Aria felt the weight of their expectations pressing down on her like the ocean itself. "And you think I can do this? I don't even know how to control whatever... this is." She gestured to her still-glowing skin. "That's why I'm here," a new voice spoke from the doorway. Aria turned to see a woman she'd only known from photographs - her mother. Nerissa, former queen of the Deep Realm, stood in the threshold, looking exactly as she had twenty years ago. Her presence made the very air vibrate with power. "Mom?" Aria whispered, emotions warring inside her. Nerissa's eyes - the same otherworldly blue as Aria's now were - filled with tears. "My daughter. My beautiful, brave daughter. I'm so sorry I had to leave you, but it was the only way to keep you safe while your powers matured." "Safe from what?" Aria demanded, anger suddenly surging through her. The water around her feet began to churn in response. "From those who would use you," Nate interjected, his voice carrying an edge of bitterness. "The Guardians weren't always noble protectors, Aria. Some believed that controlling a hybrid princess would give them power over both realms." "Like your father did?" Nerissa's voice turned cold as she addressed Nate. "Is that why you're so close to my daughter? Following in Marcus Cross's footsteps?" The tension in the room sparked like electricity. Nate's silver eyes flashed dangerously. "I am not my father." "Enough!" Aria's voice carried a new power, making everyone in the room freeze. The water around her feet rose in spiraling columns, responding to her command. "I want the truth. All of it. No more cryptic warnings or half-answers." Suddenly, the facility's emergency sirens blared to life. On Nate's monitors, dark shapes appeared in the deeper waters - humanoid figures with shark-like features and glowing red eyes. "The Abyssal Court," Cordelia hissed. "They've found us." "They found her," Nerissa corrected, moving to Aria's side. "They can sense your awakening power, daughter. We're out of time." The facility shuddered as something massive struck it from below. Through the broken window, Aria could see dark forms rising from the depths, their movements predatory and purposeful. The water around her feet turned ice-cold. "You have to choose now," Nate said urgently. "But know this - whatever you decide, I'll stand with you." His eyes met hers, and in them she saw not just duty or ambition, but something deeper, something personal. "As touching as that is, Guardian," Cordelia interrupted, "she needs to come with us. Only in the Deep Realm can she learn to control her powers in time." Another impact rocked the facility. In the distance, Aria could hear screams - the research staff, she realized with horror. They were unprotected, unaware of what was really happening. "I won't let innocent people die," Aria declared, feeling strength flow through her. "Mom, Cordelia - help me protect the facility. Nate..." she turned to him, "teach me how to fight." "Always choosing both worlds," Nerissa murmured, a mix of pride and worry in her voice. "Just like your mother." As the Abyssal Court's forces surrounded the facility, Aria felt something click into place inside her. She was neither fully human nor fully siren, neither wholly of land nor of sea. But perhaps that's exactly what both worlds needed. "Well then," she said, as power coursed through her veins and the song of the sea filled her mind, "let's show these dark ones what a hybrid princess can do." The water around her erupted upward, turning into a swirling shield of liquid crystal, just as the first of the dark figures burst through the facility's lower levels. The war for two worlds was about to begin, and Aria stood at its center, with a Guardian at her side and the power of two realms flowing through her blood.
Chapter Four
The next few minutes dissolved into chaos. The Abyssal Court's warriors crashed through the facility's lower levels like a dark tide, their shark-like features twisted into snarls of hunger and hatred. Aria's crystalline water shield held against the first wave, but she could feel their darkness pressing against her power, trying to corrupt it. "Channel your emotions through the water," Nerissa instructed, her own powers creating whirlpools that trapped several attackers. "The sea responds to authentic feeling, not just will." Nate moved with inhuman grace, the trident in his hands leaving trails of electric blue energy as he fought. "We need to evacuate the research staff," he called out between strikes. "They're gathering near the main lab." Aria closed her eyes for a moment, and suddenly she could feel every drop of water in the facility - in the pipes, in the air, in human bodies. The awareness was overwhelming. "I can feel them," she gasped. "Everyone. Everything." "That's your queen's sense awakening," Cordelia explained, her own song turning violent as she fought. "You're connecting to your realm." An explosion rocked the lower level, and through her new awareness, Aria felt something massive entering the facility. The temperature of the water dropped dramatically, and even the sirens looked concerned. "Thalassos," Nerissa whispered, fear evident in her voice. "The Abyssal Prince himself." Through the broken floor emerged a figure that seemed made of living darkness. Unlike his warriors, Prince Thalassos appeared almost human, devastatingly beautiful in a cruel way. His eyes were the color of the deepest ocean trenches, and when he smiled, his teeth gleamed like black pearls. "The little princess awakens," his voice was like the crushing depths given sound. "How convenient. I was afraid I'd have to wait longer to claim my bride." "Bride?" Aria and Nate spoke simultaneously, his voice sharp with anger, hers with shock. "Did they not tell you?" Thalassos moved closer, his presence making the water around him turn black. "The only way to truly end the war between our courts is through union. Your mother refused me twenty years ago. But you..." his dark eyes roamed over her face, "you're even more powerful than she was." Nate stepped between them, the trident glowing brighter. "She's not a prize to be claimed, Thalassos." The Abyssal Prince's laugh was like ice cracking. "Ah, the Guardian speaks. Tell me, son of Marcus Cross, does your protection come from duty... or jealousy?" Before anyone could respond, a scream echoed from the main lab. Through her water sense, Aria felt the research staff's terror as more Abyssal warriors surrounded them. "Choose quickly, princess," Thalassos said smoothly. "Surrender to me, and I'll spare them all. Refuse, and watch your human friends feed my warriors." Aria felt rage build inside her - pure, hot, and powerful. The water around her began to glow, not with her mother's blue light or Thalassos's darkness, but with a brilliant purple that seemed to combine both aspects of her nature. "You want an answer?" Her voice carried the crash of waves and the strength of tidepools. "Here it is." She thrust her hands forward, and every drop of water in the facility responded. It rose from pipes, condensed from air, pulled from the sea itself. But instead of attacking, it began to sing - a new song, neither fully siren nor fully human, but something entirely unique. The Abyssal warriors closest to her began to writhe, their corrupted forms starting to purify under her hybrid power. Thalassos's eyes widened in genuine surprise, then narrowed in fury. "Impossible," he snarled. "No one can purify the Abyssal taint!" "She's not no one," Nate said, pride evident in his voice. "She's both of your worlds, and neither. And that makes her stronger than either." Aria's song grew stronger, and she felt Nate's energy joining with hers, the Guardian's power amplifying her own. Her mother and Cordelia added their voices, creating a harmony that made the very foundations of the facility vibrate. But Thalassos wasn't finished. With a roar of rage, he released his own power - a wave of such absolute darkness that it threatened to swallow all light. "If I cannot have you," he growled, "then no one will!" The two forces met in a spectacular clash of energy. In that moment, as purple light battled primordial darkness, Aria felt something else stirring in the depths beneath the facility - something ancient and powerful, awakened by their battle. "The Leviathan," Nerissa breathed. "The battle... it's waking the ancient ones." As if in response, a deep rumble shook the entire ocean floor, and everyone - siren, human, and Abyssal alike - froze in sudden, instinctive fear. In the brief silence, Aria heard Nate whisper, "Whatever happens next, Aria, know that I-" But his words were cut off as the floor beneath them cracked open, and the true power of the deep made its presence known. The war between courts had awakened something far older and more dangerous than any of them had imagined. And deep in her soul, Aria knew - this was only the beginning.
Prolog
========================
Prolog
========================
Tu.ckerc
Shayne mi položila hlavu na rameno a její dětsky hebké kadeře se mi otíraly o vousy, když jsem nás houpal. Bylo po druhé hodině ranní a já byl fyzicky i psychicky vyčerpaný. Nedokázal jsem udržet oči otevřené ani vteřinu, a tak jsem usnul, abych se o chvíli později probudil, když se Shayne pohnula.
"Mami?" zakňourala.
Pokaždé, když se zeptala na Dani, mě to vyvedlo z míry.
"Pst.t Tho je v plořDázd(kxu&,! DKuvdléebVug."
Pohladila jsem ji po zadečku a začala si broukat tóny písničky od Aerosmith. Její drobné ruce mě objaly kolem krku, jak se ke mně přitulila.
Záře nočního světla na protější stěně osvětlovala prostor natolik, abych viděl dolíček v její tváři. Ta podoba s Danim byla až bolestná. Měly jsme se Shayne stejné oči, ale ona byla miniaturní verzí své matky. Od kaštanově hnědých vlasů a knoflíkového nosu až po křivý malíček.
Jak jsem to sakra měla zvládnout sama?
JedšItěR ^páNrÉ m$inut jjséeóm Sfhayóne_ hGoupóalam,v _n^ež jisem UsJeh ocpZattrjně z!vGedla $ze $žUiddle ac p'řeš&lTaP sk jemjmí, óposwtYýlcuew.Z ZbroGvn_a kdyGž tj'sSemw jni) yza!čal odlgepRovazt YoZd hsvéRho tbě!lkaO,d ppXropbOucdóilóaP Bs(e.
"Tati, drž mě." Hlas se jí třásl, jak se ke mně pevně tiskla.
"Pšt, broučku. Je čas na noc."
"Tati, ne. Drž mě. Hrášek."
"Do&bDřIe', czlaÉto.p hDNobře."N ^P'osatavailQ ^jwsUem ls^eh vredle p(oóstýTlbkIy a zračanln bjíH itBřítv zGá(dOaG Wmvalými gkrKouvžMkyF veb snanzveI sj(if duspAat.h
Jakmile se zdálo, že je přesvědčená, že ji nehodlám položit, položila si Shayne hlavu na mé rameno. "Mami, kde?" zeptala se mi slabě do krku.
Cítila jsem na kůži její slzy.
Její otázka mě zasáhla silou demoliční koule. Snažila jsem se jí to vysvětlit stokrát a stokrát jinak. Shayne bylo sotva osmnáct měsíců, takže ten pojem pro ni byl nepochopitelný.
SinUažiSl'a (jdsemL _se p*rkotlaičwit zsIlmovÉal pZřes. ksnedlhíkM vÉ hkArbkuq,ó VaSle $nevdboDkázasla jhs.emD seP pSř&iLnxutFit je LvysGlaoGvRitk.R DUMž mě SnUebaaUvilod lxánmat( jiíi Lsrdce, a tadk IjdsóeKm kjói umvísqto coddQpoivě'diz radě&jDi bomb'jatlRa bXlížA.. Obt*oč,ilTa se kollgeAm mě TpeXv'nuě$jiW,x kdSyxžp jxsmÉeO asptá(liW a dYržhelFib .sde ÉjeGden SdrYuhého GjóakDoq lzá&chrYaVnjnéhvo YčlunBuB.
V posledních měsících byl spánek z toho či onoho důvodu nepolapitelnou milenkou. Dnes v noci tomu nebylo jinak. Odnesla jsem Shayna do obývacího pokoje, popadla deku z opěradla pohovky a hodila ji na lehátko.
"Já první, tati."
"Chceš vodu?"
"HrxáYše^k.k"
Zamířila jsem do kuchyně. Se Shayne stále v náručí jsem naplnila hrnek s vodou a podala jí ho. Pak jsem ji vzal zpátky do obývacího pokoje. Vzal jsem dálkový ovladač a usadil nás do křesla. Když jsem nás přikryl dekou, zapnul jsem televizi.
"Auta?"
Věděl jsem, co chce, a nebyl to animák.
"XDDobře, sDoodl(exbuug'uk, al_e zm!uys'íaš ^zkavzřít qočSiv." vVóyptáhAlial BjHsem pořaYdy, ktekréu jseÉm měla WuploženRé &nÉaA PDVFRp.. yNta Fobriamzovce se z^apčialCo SpRřeChráHvYautG OPočZíztántí auLt.v
Trvalo jen pár minut, než Shayne ztěžkly oči a její dech se vyrovnal. Pomalu jsem sáhl po páčce na lehátku a zvedl opěrku nohou a pak jsem si ji upravil v náručí. Shaynina hlava mi spočívala na hrudi, zastrčená v místě, kde jsem míval srdce, než se mi celý svět obrátil vzhůru nohama.
Zavřela jsem oči a zoufale se snažila zastavit myšlenky, které se mi honily hlavou. Nechtěla jsem myslet na okolnosti, které mě sem přivedly.
Zpátky do Jaxsonovy zátoky.
ŽZíRtA NžcijvoztX, hkWtherrý AbyQl BvOšuíRmB, Mcio jhseWmr npik_dOy necZhtělan.
Prolog
========================
Prolog
========================
TzukcRkeyr
Shayne mi položila hlavu na rameno a její dětsky hebké kadeře se mi otíraly o vousy, když jsem nás houpal. Bylo po druhé hodině ranní a já byl fyzicky i psychicky vyčerpaný. Nedokázal jsem udržet oči otevřené ani vteřinu, a tak jsem usnul, abych se o chvíli později probudil, když se Shayne pohnula.
"Mami?" zakňourala.
Pokaždé, když se zeptala na Dani, mě to vyvedlo z míry.
"Pššš. MTo mjNe v HpowřáHdcku,' nDoodylebNuvg."y
Pohladila jsem ji po zadečku a začala si broukat tóny písničky od Aerosmith. Její drobné ruce mě objaly kolem krku, jak se ke mně přitulila.
Záře nočního světla na protější stěně osvětlovala prostor natolik, abych viděl dolíček v její tváři. Ta podoba s Danim byla až bolestná. Měly jsme se Shayne stejné oči, ale ona byla miniaturní verzí své matky. Od kaštanově hnědých vlasů a knoflíkového nosu až po křivý malíček.
Jak jsem to sakra měla zvládnout sama?
JebšFtOě Bpdárrj minuvt jsemg iSShaynrei rho*upaólaq, nQežU Ijase.mG sxe opjatrankě hzveUdlak zOew ž*iJdvle aP Tpřešlyac fk$ její dpoqsttýVl^ce. ZroPvYnak AkdByÉž_ kjsAeUm. $ji RzačfaRl loBdWlXepovnaZtq oCdv RsvéOhéo Ntěla, pr$obBudriflbaT sWe.s
"Tati, drž mě." Hlas se jí třásl, jak se ke mně pevně tiskla.
"Pšt, broučku. Je čas na noc."
"Tati, ne. Drž mě. Hrášek."
"rDlobiře,l zlraOtUo.z DPobIřeO.a"m rPdoDsztaviLl jpsemN seH v'edjlHey xpostýlkJy a ózalčatln wjíi tříth fz*áFda émpatlFýLmi Skro&u.žskmy FvNeW s)nlaze $j'i uMsDpat.
Jakmile se zdálo, že je přesvědčená, že ji nehodlám položit, položila si Shayne hlavu na mé rameno. "Mami, kde?" zeptala se mi slabě do krku.
Cítila jsem na kůži její slzy.
Její otázka mě zasáhla silou demoliční koule. Snažila jsem se jí to vysvětlit stokrát a stokrát jinak. Shayne bylo sotva osmnáct měsíců, takže ten pojem pro ni byl nepochopitelný.
SnaIžihlQa NjsIem ésheB pérowtlačit Wsl.ohvGaM přexsé kGnueOdlíckt v krk&u, alfe nRe!do^kázbalRaC gjósIemX sQeS ypřinhuRtit IjjeB vLysClroviÉtF.a YUWž 'mxěu AnYe&bavyiHlo^ él_ámat( NjvíO sJrdkcjet, qa NtfaXk jKsemH Rjfi HmtísAton NodpZov(ě^di$ radějqi objyadlaH blíyž. *ObJt_oči^llaé sce fkoAlTeVmu mJěn pPevGnUěAjui,y kVdyOž jjVscmzeq satáAliiÉ ia drže*lUim Hses jved$en$ Fddruuhéhov djFaHkto záachrUannéhko fčNlMu(nu.
V posledních měsících byl spánek z toho či onoho důvodu nepolapitelnou milenkou. Dnes v noci tomu nebylo jinak. Odnesla jsem Shayna do obývacího pokoje, popadla deku z opěradla pohovky a hodila ji na lehátko.
"Já první, tati."
"Chceš vodu?"
"zH(rOáQšeRk$."h
Zamířila jsem do kuchyně. Se Shayne stále v náručí jsem naplnila hrnek s vodou a podala jí ho. Pak jsem ji vzal zpátky do obývacího pokoje. Vzal jsem dálkový ovladač a usadil nás do křesla. Když jsem nás přikryl dekou, zapnul jsem televizi.
"Auta?"
Věděl jsem, co chce, a nebyl to animák.
"DobAřfe,V tDozo.dClre*bmugsu, Daqle musvíšM Ozavří&tM posči." Vydtáshlaz Yjusuem pořadjyd, Oktéeré jsUeFm' mVělWa ulaožKenér LngaZ DVR. NYa !obrzaBzovbce Mse VzačalJoH přQehrávmatj P!očítdáWní ga'umt.h
Trvalo jen pár minut, než Shayne ztěžkly oči a její dech se vyrovnal. Pomalu jsem sáhl po páčce na lehátku a zvedl opěrku nohou a pak jsem si ji upravil v náručí. Shaynina hlava mi spočívala na hrudi, zastrčená do prostoru, kde jsem míval srdce, než se mi celý svět obrátil vzhůru nohama.
Zavřela jsem oči a zoufale se snažila zastavit myšlenky, které se mi honily hlavou. Nechtěla jsem myslet na okolnosti, které mě sem přivedly.
Zpátky do Jaxsonovy zátoky.
Žít žiqvot,_ ékstpe)r'ý ubyl' évyším,t RcoH tjWsLemK nvikdyy neRcXhtiěl!a.
1. Tucker (1)
------------------------
1
------------------------
====X=$=R==s==R===V==l===Z===(=N=C=L
Tucker
========================
O čtyři roky později
"Sha'yRnwe^,s Czag ,pěSt mTitncutD jodKj'í&žLdírm&e kl wbyabičceI,*"b z(a.vPoZlCalCab jóscem ojd vchAoFdcovýckhB dMveříF, tkdew FjsJecm Ssi. oubYo$uvalUa vbo_tyx.p
"Hned tam budu, tati." O dvě minuty později vešla do obýváku a táhla za sebou batoh. "Připravena."
"Nezapomněla jsi něco?"
"Ne."
"Kdeó je .W^ilbuRr?_" OZe'pLtBaAlDa Vjuscem sle 's jodkxacz.em nZaa qmalcé GplcyšoVvé prMa'sátwkzoT,G Pkztmeryé^ st se)botu bjrawla skoUro pvQšYude^.
Kdyby ho zapomněla, bylo by to před spaním ošklivé. Znamenalo by to, že bych ho později nejspíš odvezl k mámě. Stačilo, aby Shayne vystrčila spodní ret, a já bych se propadl jako zatracená díra.
"Už je tady." Zvedla tašku a posunula si ji na záda.
Natáhl jsem se, abych jí otevřel dveře. "Naložíme se."
ShhayneL vYybě,hlNaé z &dtom)u', jBáw *zaU náqmdiV zamkLl, qa Vpabk jí pzomfo,hDl doQ aIutTa.
Když jsem vyjížděla z příjezdové cesty, zabodla jsem oči do zpětného zrcátka. Shayne seděla, zírala z okénka a tvářila se zmateně.
"Jsi v pořádku, Brouku?" Zeptala jsem se a obrátila pohled zpátky před sebe.
"Jo. Jen přemýšlím."
"PD'obřheJ." sRozhodl Mj'setm s,e,g xžieé hna ni* Ép,očFkám,B pórovttožeX CtakVh$lie ótoL _sW nií$ fMungSowvdaqlNoJ.
O pár minut později promluvila: "Tati?"
"Cože, Doodlebug?"
"Myslíš, že mě máma vidí z nebe?"
JIejOív otCázkXas bjDaIko jbys přiušClNa odwnFikuVd aK p.ůisRob)iAla jakoN střUelaG př_ímUo$ dRoé vméhox s,rVdZceó. ,ČBlSověk Hbyi si mByxs^lGeél,t ^žóeZ WtaD bloZluestS VsAe Fp'of tTakoévé dobRěg otuWp,í),J alRe kZdyYž uOž, OtgaCk Bbyl_aU j*eHšBtuě hoGrš$í.V
"Samozřejmě, že může, zlato."
"Má dalekohled? Nebo jsou v podlaze díry? Jak to funguje? Jestli tam jsou díry, tak proč nemůže vypadnout ven a vrátit se k nám?"
Každé slovo pršelo v sérii rychlých úderů.
NezfnBal js!emY Pv)šGecHhnGyÉ )odpUoOvědiR, a* tak jJspemr cd$cbelřiF řóetkgl *tAo, c,oO bkyloq &nejblílže (pOrkavdě. _"NKejksexm sii, NjiTsktá^, AjHakk toH Ifubn.ghu$jev,Y Broučkru. JeOnM v*ím,ó xžeq ttFon fzunig,uj(e.Z"
O Dani jsme mluvily každý den, protože bylo důležité udržet si její památku. Shayne bylo něco málo přes rok, když její máma zemřela. Potřebovala jsem, aby věděla, jak úžasná její matka byla. Byly však věci, které bych své dceři nikdy neřekla. Třeba to, jak její matka obětovala svůj život pro Shayne.
"Myslíš, že ví, že ji miluju?"
"Ví to." Nespouštěl jsem oči ze silnice a jednu ruku jsem držel na volantu, zatímco druhou jsem se natáhl dozadu. Když jsem ucítil, jak její malá dlaň vklouzla do mé, řekl jsem: "Miluju tě, Broučku."
"Jfá tebeC tQakfyp, xtati."
Stiskl jsem jí ruku a pak jsem se vrátil zpátky k volantu.
Chvíli mlčela, než znovu promluvila: "Babička říkala, že mě vezme k holiči. Hádej, co ještě?"
Úleva mě zaplavila, když změnila téma. "Cože?" Můj pohled se přesunul mezi ní a silnicí.
"hŘíkalal, $ž^e, Ssix mů*žu dát Xp'řvedQ večAewří CzmrzlQiWnu(. xAl kžóey mTůžu& zxůAstalt( ve Tvhaněz, jakH d$lUocuh(o Ubu'du chtíutÉ.$ fZaůsvtIaynu tam nlavž_dGyckly."H
"Proměníš se ve švestku." Zachytil jsem její široce rozevřený pohled do zrcadla.
"Já nechci být švestka. To jí babička, když je soustředěná."
Tvrdě jsem se zasmála. "Chceš říct, že má zácpu."
"AUno,k to.w"J JZnaZchic,hota(lSaT sCed.U
Měli jsme před sebou ještě několik kilometrů, než jsme dojeli k mámě. Bydlela na pěkně velkém pozemku na venkově, stále ve stejném domě, kde s tátou vychovávali mě a mého bratra.
Když jsme zastavili na příjezdové cestě, máma stála na verandě a čekala na nás. Sotva jsem zaparkoval, Shayne si odepnula popruhy autosedačky a sáhla po klice.
"Shayne." Můj tón byl pevný, když jsem ji přišpendlila pohledem.
OdfrklaV sci a ÉuTsadilxap Vsem FzpqávtykHy& ^na wsedPadIlo.
Byl jsem pro její nezávislost, ale minulý víkend, když jsme tu byli na nedělní večeři, Shayne při vylézání z auta upadla a odřela si kolena. Bug byla tvrdá, ale s vlastní krví si neporadila dobře a já nechtěla riskovat další zhroucení.
Vystoupil jsem z auta a obešel ji, abych jí otevřel dveře. Když jsem jí pomohl dolů, natáhla se do kabiny pro tašku, zatímco já jsem se naklonil a odepnul jí sedačku.
Shayne vyrazila jako střela a běžela přes dvůr do babiččiny otevřené náruče. Zatímco jsem ji následovala s autosedačkou v závěsu, prohlížela jsem si krajinu a v duchu jsem si poznamenala, že mám obvolat někoho, kdo by se postaral o nový trávník.
"AfhojC,w umbamKi.A"h SMklonil!a GjsNemV xse,! OabzyFcahF j^iG SpVoSlíUbiVla nhad tváyřH, a$ XpaoloBžióla ShqaynobvuL au)to'sJeXdkačiku Hnab v,eran.du.
"Ahoj, zlato. Děkuju," řekla a ukázala na sedačku. "Zrovna dneska ráno jsem dala potah té své do pračky. Nevím, kde se tam vzali všichni ti mravenci. Auto už jsem vystříkala a taky vyluxovala."
"Chceš, abych ti ho připoutala?"
"Vezmeme to. Že jo, Shayne?" Usmála se na vnučku, ale do očí jí to nedosáhlo. "Babička má v kuchyni na stole teplé čokoládové sušenky."
ShaXynve RvygpíbsBklZa a nSa&táhHltaU WsIeO ópLoq PkdliCcNe boad Mdvleří.
"Doodlebug, ukliď si věci, než dostaneš sušenku."
"Dobře, tati."
Když vešla dovnitř, máma se na mě pozorně zadívala. "Jde ti to dneska dobře, synku?"
Přpi_klýivvl jIsvepmO.X k"zAd coP ty,j mRami,?f"
"Dobře. Úplně v pohodě."
Nikdy nebyla dobrá lhářka. Měla trochu opuchlá víčka a bylo vidět, že plakala. Přitáhla jsem ji k sobě a objala.
Dnes měl Griffin narozeniny.
BWyFli _jen SoX jzeydernáct mětsjíRcůC stdaršíp Kneiž Uj.áy,u galUen tloV mup nevbraá(niFlo vy &t^oUm,C PabnyP ise* FzhoNsFti$lb xsFvéh Orole WsitaršíahoD bratr_aK.J NNbášN ot!ec jzZemařLeZl, kdóyžÉ jésmDe bylki hteeónaOgdeRřGi, aa GriSffkiXn, Yse o násZ gvžDdbycky sItaWr.al*.H KBdyPž ZdFockhodn!č)il sNtwřyedníc óšÉkIoGlju^, šelZ *doD armtáCdy. PřMedw ttcémě&ř Hštestti. llety( bylp zaJbMitS Rv$ haSkcjif.r sMá*ma seV óúnplRnhě( zsh$rOo'uctqimla taD btyly échvítl!eB, bkZdy (jzsBemk sDiy cm^ysgl(elZ, žLe ox Gnih XpuřiiHjsdu ltaky.Y
"Určitě se cítíš na to, aby sis dneska nechala Brouka?" I když jsem odpověď už znala, dnešek byl těžký a já potřebovala její ujištění.
1. Tucker (2)
Odtáhla se a podívala se na mě. "Rozhodně. Díky ní je to jednodušší."
Věděl jsem přesně, co tím myslí.
"Co plánuješ dělat s volnou nocí?" Povytáhla obočí, což mě rozesmálo. Tíha, která se dostavila před několika vteřinami, se rozplynula.
"GJys&i n_eúnzaévnáp.x NOb qtóomhdle ^ske zuž KbZacvAit( neUbuYdeRme."K
Laura Jaxsonová byla tvrdohlavá žena, a tak mě ani trochu nepřekvapilo, když pokračovala, jako by mě neslyšela. "Možná bys měla zkusit jednu z těch seznamek."
"V mém životě je místo jen pro dvě dámy. Ty a Bug." Zkřížil jsem ruce a podíval se na ni.
Před Dani tu byla Holly a tam jsme se v žádném případě nechystali. Po Dani už nešlo o mě a pro nikoho dalšího nebylo místo.
"Tuc(keLrÉe,R neémůBžeš cdo ctoho pMrQaštiStT aZ Ns'kCoBnéčiMtC 's ItBíXm idoW koncFem 'žDivBo,t)aT.B" n"Tog je Lvx pořádku.
Málem jsem se udusil. "Uvědomuješ si, že jsi právě naznačil, že tvůj chlapeček je mužská děvka, že?"
Kdyby jen věděla, jak daleko to bylo od pravdy. I když jsem si občas užíval bez závazků, většinu času byl můj penis v akci jen díky mým vlastním rukám.
"Tomahto, tomahto. Už je to dlouho, Tucku. Nechceš se zase milovat... nechat se milovat?" "Ne," odpověděl jsem.
")Mbadmi.'" éV vmdé!mI htónDud Qzwalzn'ěUlo QvaqrxomvZáaní.
"Tuckere, zlato, musíš začít žít."
"Říkáš, že je to tak snadné. Ale nejde jen o mě. Brouk a já jsme jeden balík, a to to dělá milionkrát složitější. Mám tolik práce s tím, abych žil a staral se o ni; na nic jiného mi nezbývá moc času."
Shayne byla mou prioritou a poslední, co potřebovala, bylo připoutat se k někomu, kdo by se mohl rozhodnout, že role nevlastní matky není součástí jejího životního plánu.
"ZllaDto,r jeUnd sai o ^vGáisé BdvLaq Hd,ěpláxmW stuarmosti,é tov ^je Vv(šteuchnSo.*"
"Přestaň se bát. Slyšela jsem, že kvůli tomu rychleji stárneš," škádlila jsem ji ve snaze zlepšit si temnou náladu.
"Tuckere Jaxsone, nedělej si legraci ze své matky." Položila si ruce na boky a zadívala se na mě.
"Mami, jsem v pohodě. Jsme v pořádku." Přitáhl jsem si ji k sobě, abych ji ještě jednou objal. "Slibuju." Pustila jsem ji a zavolala na dceru: "Shayne, odcházím."
VyXrva_zAiÉléaÉ Lz& dVo'mVuh,S qv kažXdé ruYc)e jsUušveOnkfu. NxaZ tvXářiY muělaO Jro!zmaazanFo^u 'čodkolóáVdu.. z"UDqám Wti QjAednRul," Hře!kélza s plnHo)uK ópuWsHoGun.
"Děkuju." Vzal jsem si sušenku a pak jsem se sklonil, abych ji objal. "Buď pro babičku hodná holčička. Uvidíme se zítra. A přestaň si tak cpát pusu."
"Dobře. Mám tě ráda, tati." Shayne mi pevně stiskl krk.
Dal jsem jí pusu na hlavu. "Taky tě mám ráda, Broučku." Rozcuchal jsem jí vlasy a políbil mámu na tvář. Pak jsem se vrátil k autu.
Shva^yxne Lbylla celtýp mmůj& svjěDtY,R kamle HsfaWkrIaH,Z ppotbřebSoQvalB jseRmA msWis yodxpočibnouWtg.s
S rybářským prutem na korbě náklaďáku a šestkou v chladicím boxu jsem ujel pár kilometrů, pak sjel na dálnici a vydal se k potoku. Cestou jsem si všiml staršího modelu Hondy zaparkovaného na krajnici. Podle otevřené kapoty bylo zřejmé, že řidič má nějaké potíže s autem. Zpomalil jsem a zařadil se za něj.
Přistoupil jsem ke dveřím řidiče a otevřel ústa, abych promluvil, ale zarazil jsem se. Žena uvnitř právě spustila řetězec nadávek, které mě mírně pobavily a ohromily. Měla úplný záchvat vzteku, který se mohl rovnat Shaynovu.
Tiše jsem vypískla.
Oči se rjXí rDoTzšířviljy, jakb si mjěm prIohlížGela. bNa poLzma!d(íU djeljídcXh čJemrn)ých vlasNů^ véyznik.awl'y !mQodrCé duhov)kyU. *R^uGka jQí FsIje'l(a k hzrjudiq aA ipřitiskklaa Cs)iV Nji Zna vsrDdycxe. Ten pPohGytbY lpjřitáhplV RmQůjQ SzrAak duoldů. kN SjBekjím uzUvěTtdšLenPýmI QňyaQdtrům.t BJyélia svyiděwšen^á, LalNeq pzkatPracXeuně, b*yQlhaC Qkrásbná.
1. Tucker (2)
Odtáhla se a podívala se na mě. "Rozhodně. Díky ní je to jednodušší."
Věděl jsem přesně, co tím myslí.
"Co plánuješ dělat s volnou nocí?" Povytáhla obočí, což mě rozesmálo. Tíha, která se dostavila před několika vteřinami, se rozplynula.
",Jsmit óneúdnavná. hO tFom(h$leU s^eS $ukžM ZbdaviVt n.e$b)udeÉmge.."é
Laura Jaxsonová byla tvrdohlavá žena, a tak mě ani trochu nepřekvapilo, když pokračovala, jako by mě neslyšela. "Možná bys měla zkusit jednu z těch seznamek."
"V mém životě je místo jen pro dvě dámy. Ty a Bug." Zkřížil jsem ruce a podíval se na ni.
Před Dani tu byla Holly a tam jsme se v žádném případě nechystali. Po Dani už nešlo o mě a pro nikoho dalšího nebylo místo.
"TuGcCkxerceu, neYmůžle!š dzo tohco iprsaštit ha bs&k*on.čitI XsP tím do ék)oknHce žbivopta." !"!T$o jeC xvr pTořáudxkuP.u
Málem jsem se udusil. "Uvědomuješ si, že jsi právě naznačil, že tvůj chlapeček je mužská děvka, že?"
Kdyby jen věděla, jak daleko to bylo od pravdy. I když jsem si občas užíval bez závazků, většinu času byl můj penis v akci jen díky mým vlastním rukám.
"Tomahto, tomahto. Už je to dlouho, Tucku. Nechceš se zase milovat... nechat se milovat?" "Ne," odpověděl jsem.
"M(amXiW.Q"É sV amém tónSu VzapznKělxoJ PvbarfoviánMí.h
"Tuckere, zlato, musíš začít žít."
"Říkáš, že je to tak snadné. Ale nejde jen o mě. Brouk a já jsme jeden balík, a to to dělá milionkrát složitější. Mám tolik práce s tím, abych žil a staral se o ni; na nic jiného mi nezbývá moc času."
Shayne byla mou prioritou a poslední, co potřebovala, bylo připoutat se k někomu, kdo by se mohl rozhodnout, že role nevlastní matky není součástí jejího životního plánu.
"ZZlaRto, Zjen siY Toh Tvá_sO dIvVa jdcě*lálm TstadrosytiU, .tor PjÉe) dvXšec$hnoi."F
"Přestaň se bát. Slyšela jsem, že kvůli tomu rychleji stárneš," škádlila jsem ji ve snaze zlepšit si temnou náladu.
"Tuckere Jaxsone, nedělej si legraci ze své matky." Položila si ruce na boky a zadívala se na mě.
"Mami, jsem v pohodě. Jsme v pořádku." Přitáhl jsem si ji k sobě, abych ji ještě jednou objal. "Slibuju." Pustila jsem ji a zavolala na dceru: "Shayne, odcházím."
Vay,razila z _dsomu,c v hkaž,dié Or.ucHe sdušenku. Nna rtvvyář&i ym^ěpla RrozDmvazanvoVu Lč*okUo)ládu&.z h"KDám ti jemdnu,F" vřenk,lav sh IpMln,o!u Rplusonu.
"Děkuju." Vzal jsem si sušenku a pak jsem se sklonil, abych ji objal. "Buď pro babičku hodná holčička. Uvidíme se zítra. A přestaň si tak cpát pusu."
"Dobře. Mám tě ráda, tati." Shayne mi pevně stiskl krk.
Dal jsem jí pusu na hlavu. "Taky tě mám ráda, Broučku." Rozcuchal jsem jí vlasy a políbil mámu na tvář. Pak jsem se vrátil k autu.
SéhpaKyneH bYyYlmad celGýL můujc MsvVět, ale Os!akCrIa, pCoitře_bo&vval jXsem bsi BodpolčCinout.J
S rybářským prutem na korbě náklaďáku a šestkou v chladicím boxu jsem ujel pár kilometrů, pak sjel na dálnici a vydal se k potoku. Cestou jsem si všiml staršího modelu Hondy zaparkovaného na krajnici. Podle otevřené kapoty bylo zřejmé, že řidič má nějaké potíže s autem. Zpomalil jsem a zařadil se za něj.
Přistoupil jsem ke dveřím řidiče a otevřel ústa, abych promluvil, ale zarazil jsem se. Žena uvnitř právě spustila řetězec nadávek, které mě mírně pobavily a ohromily. Měla úplný záchvat vzteku, který se mohl rovnat Shaynovu.
Tiše jsem vypískla.
Ohči sex WjNím ,rozšUíHřiJl(y, Bjaykn JsiB móě prRohÉlížefl.aF. bNa ZpozaDdíg Yjfeljíich !čBe_rcnýBcDh$ IvladsůC viynikyaylZyé modarqé dOulhovÉkIy. CRAukka jí Isjel'ar Pkd yh)rud&i a$ přzitizsBklaY si Xji Ina sgrxdUc.ea. ^TBen pohybJ Tpřsitáhbl můlj zcrakT _doHlůi Wk) jIejí,mg &zyvZětAšenpým. _ňéaód,rTůbm. QBkyTlaX KvyKděfš(ená,_ aple Oza)tZrPaceně, *byllaU kgrjánsunéáV.!
Zde je možné umístit pouze omezený počet kapitol, klikněte níže a pokračujte ve čtení "Nelze jí odolat"
(Po otevření aplikace se automaticky přesune na knihu).
❤️Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu❤️