Znič mě

Část I

Část I

Prolog

Les na okraji kalifornského města Mounts Bay je známý tím, že v něm straší.

Děti z místní střední školy si po celé generace šeptají o tělech pohřbených v mělkých hrobech a čekají, až je vlci vycítí a vyhrabou jako potravu. Ještě více legend se vypráví o duších, které se procházejí mezi vysokými sekvojemi. Je tu ticho, ne ticho, ale ve srovnání s všudypřítomnými zvuky dopravy a lidskými zážitky je to strašidelné a umocňuje to strašidelnou atmosféru.

I když na duchy nevěřím, cítím duše, které tu přebývají.

Nejspíš je to jen moje špatné svědomí, které mi nahání husí kůži, když si prohlížím mrtvolu svého soupeře. Jeho krev mám ještě čerstvou na rukou, studenou a ztuhlou, a bez užitku si ji otírám do džínů. Oblečení mám stejně potřísněné jako ruce, dokonce i tvář mám potřísněnou rudými skvrnami jeho končícího života. Vypadám jako z hororu, což je asi tak správně, vzhledem k tomu, že jsem právě kamenem rozbila lebku člověku, zatímco celý dav lidí se na mě zvráceně díval. Neexistuje člověk, který by se odvážil vydat hlásku. Klub je drží v sevření jako svěrák.

Nebojím se, že mě někdo chytí.

Na svůj věk jsem malý. Léta nedostatku jídla si vybrala svou daň a já jsem byl v této sezóně nejmladším soupeřem ve Hře. Na ničem z toho však nezáleží, vyhrál jsem. Porazil jsem třicet mužů a dospívajících chlapců a získal vítězství a kořist z této války.

Klopýtám k mužům na obvodu bojového kruhu. Všichni jsou zahaleni v černém, ve tvářích mají tvrdé pohledy a na tvářích vyrytý černý inkoust. Ruce se mi třesou při pomyšlení, že na sobě mám stejné znaky. Znamení Dvanácti. Ale já si je zasloužím. Zasloužil jsem si právo stát s nimi a být jedním z nich.

Být svobodný.

"Gratuluji, vyhrála jsi Hru," promluví Šakal a já se zachvěji nad chladným tónem jeho hlasu, tak odlišným od vřelosti, kterou ke mně obvykle vztahuje.
Kývnu hlavou. Chci to mít za sebou. Chci teplé jídlo a ještě teplejší sprchu.

"Vítej ve Dvanáctce. Nahrazuješ Jestřába. Kým se rozhodneš být?"

Volný. Jestřáb je asi dobrým ztělesněním svobody, ale je to zvláštní pocit, vzít si jméno mrtvého muže, jako vlézt do jeho postele s ještě teplým povlečením. Rozhlédnu se po ostatních mužích, kteří tvoří Dvanáctku. Jejich jména jsou to, čím jsou známí na ulicích, čím se jejich gangy zaštiťují jako ochranou a varováním. To bych mohl mít taky. Mohl bych ze sebe udělat královnu své vlastní říše. Mohl bych vládnout ulicím a už nikdy nemít hlad.

Mohla bych uniknout z koloběhu chudoby, ve kterém mě matka zanechala.

Oči mi opět spočinou na Šakalovi a já zvednu bradu, až už nemám pocit, že se na něj dívám.

"Já jsem Vlk."

Kapitola 1

Chlapec na tribuně je tak nádherný, že je těžké dívat se mu přímo do tváře.

Místo toho se dívám na jeho ruce, které pevně svírá tam, kde spočívají na klíně. V místnosti jsou desítky dalších teenagerů, ale já od něj nedokážu odtrhnout pohled na dlouho, než mě to k němu zase přitáhne, jako můru k ohromujícímu plameni. Má široká ramena a velké paže, jako by cvičil víc než pravidelně. Má velké a silné ruce. Líbí se mi pohled na ty ruce. Čím víc se na ně dívám, tím víc si představuju, jaké by byly na mé kůži. Představuju si, jak mě hladí po pažích, po krku, jak mi objímají obličej a přitahují mě k jeho hrudi, jak mi zaklánějí hlavu. Na kůži se mi usadí ruměnec. Kdo je ten chlap? Jak to, že mě pouhý pohled na něj proměnil v blábolící zmatek?

Dokážu se mu podívat až na krk, aniž bych se zpotila, a jak se soud vleče, podaří se mi rozeznat tetování písma na jeho krku. Slova "čest před krví" má zastrčená pod bradou a černý inkoust se mu ostře rýsuje na bledé kůži. Musí to být gangster, ale to se k jeho poctivému vzhledu vůbec nehodí. Vypadá, jako by nikdy v životě nedělal těžkou práci. Pískové vlasy má umně rozcuchané a nos rovný a nezmačkaný. Tetování zastrčené pod čelistí je jediným náznakem, že není zhýčkaný model. Když soudce předčítá jeho případ, říká, že ten kluk je v mém věku a žádný patnáctiletý kluk si takový inkoust nenechá udělat, pokud už není na ulici.

Když si všimnu rolexek na jeho zápěstí, dojde mi, že to musí být drogový dealer. Je to jako kýbl studeného ledu na mém žádostivém těle. Drogoví dealeři jsou póvl a já už ho nechci obdivovat. Dělám všechno, co je v mých silách, abych se od drog a lidí, kteří s nimi obchodují, vzdálil. Nezáleží na tom, jak mě ten chlap přitahoval. Odvracím pohled a odolávám přitažlivosti jeho ohromujícího vzhledu.

Soudní budova, ve které jsme uvězněni, je přestavěná historická budova, kterou postavili trestanci. Okres Mounts Bay je dost malý na to, aby se soudní jednání konala dvakrát týdně. Dopoledne se tu projednávají všechny případy dětí a odpoledne pak dospělých. Můj případ měl začít už před půl hodinou, ale krásný dealer se bojovně hádá se soudcem a zabírá mu víc času, než mu bylo přiděleno.
To je ale blbec.

Jeho trestní rejstřík není nijak skvělý, ale také není nijak násilný, což mi trochu zlepšilo pocit, že na něj zírám.

Krádež auta. Vloupání. Porušení pracovního příkazu.

Očividně není v téhle budově poprvé. Znovu se na něj podívám, nemůžu si pomoct, a vidím, jak znuděně a nezúčastněně kouká, jako by to všechno byla pro něj a jeho čas jenom taková nepříjemnost. Chci protočit oči, ale opět jsem přikovaná.

"Jsi připravený, chlapče?" Můj sociální pracovník přeruší mé zírání a já se leknu. Zase se na mě dívá, jako bych byla křehká, a já nevím, jak jí říct, že jsem snadno nejsilnější člověk v téhle místnosti. Člověk nepřežije to, co já, aniž by se stal neprůstřelným. Na důkaz toho mám pět kolíků, které mi drží jednu nohu pohromadě.

Jsem Vlk z Mounts Bay a přežiju cokoli.

Gangsterský kluk sestoupí z tribuny a řada je na mně.

Když schází po schodech, naše cesty se zkříží. Přinutím se na něj pohlédnout. Jeho tvář je maskou nezájmu a apatie, ale dech se mi zadrhne v krku, když vidím jeho oči. Jejich ledově modrá hloubka mě vtáhne a já mám pocit, že se topím. Je naštvaný. Dobře to skrývá, ale podívá se na mě a já v jeho očích vidím horoucí pekelné jámy. Tenhle chlap je jen krůček od toho, aby se stal vrahem. Třesu se. Nemělo by mě to přitahovat ani vzrušovat. Ale, kurva, já ano. Je to moje prokletí, že jsem věrný příznivec Šakala.

Zdá se, že si mě nevšímá tak jako já jeho, a to dává smysl. Nejsem ohromující. Nejsem nejkrásnější holka v místnosti. Jen se snažím přežít, proklouznout pod radarem a dožít se dospělosti. Postavím se do pozoru.

Na rozdíl od něj tu nejsem proto, abych se bránila vlastním chybám.

Kdybych byla, nejspíš by mě zavřeli. Věci, které jsem udělal, abych se sem dostal, abych měl šanci na svobodu, mě budou provázet po zbytek života. Ale na tom nezáleží. Čin po činu, cihlu po cihle jsem si vybudoval cestu sem a teď dostanu to, pro co jsem tolik obětoval.
Žádám o svou svobodu.

Je čas odložit prázdnou, chladnou schránku, kterou jsem se musela stát, abych přežila. Nevím, kdo bude moje nová verze, ale jsem připravená to zjistit.

* * *

O dva měsíce později

"Tohle je tvoje poslední šance vznést vůči státu nějaké požadavky, než budeš oficiálně emancipovaná a samostatná."

Heather na mě povytáhne obočí, jako bych byla hloupá, že nemám co říct, ale upřímně řečeno, jsem rozpolcená mezi strachem se s ní rozloučit a touhou odejít, abych mohla začít svůj nový život.

Stojíme před Hannafordskou přípravnou akademií a budova se nad námi tyčí jako přízrak. Vypadá spíš jako hrad než jako škola a kolem budovy jsou poctivé věžičky a neúplný příkop. V zahradách stojí bronzová socha lehkého jezdce. Škola byla postavena v roce 1800 a jako svými absolventy se může pochlubit mnoha prezidenty a politickými špičkami. Mimoškolní seznam zahrnuje jezdecký program a plavecký tým na olympijské úrovni. Mezi studenty, kteří prošli těmito chodbami, má téměř dokonalou úspěšnost přijetí na vysokou školu a o pořadníku na přijetí se vyprávěly legendy. Už jen při pohledu na budovu se cítím tak zastrašeně, že zvažuji, zda mám nasednout zpátky do auta.

Při pomyšlení na návrat do staré školy mi přeběhne mráz po zádech a otočím se ke své sociální pracovnici. Hm, teď už bývalá sociální pracovnice. Mravenčení se změní v chvění a zmocní se mě, přestože ve vzduchu je stále teplo.

"Jsem v pořádku. Rozumím všem svým právům, absolvovala jsem povinné poradenství a jsem připravená být velkou holkou ve světě." "Ahoj," řeknu.

Odfrkne si a pak mi podá složku s mým případem a formuláře pro zápis do ředitelny. Je to rázná žena, vůbec ne mateřská, a myslím, že právě proto spolu tak dobře vycházíme. Je zvláštní pomyslet na to, že už ji neuvidím. Zvykla jsem si poslouchat uklidňující jižanské tóny jejího hlasu.

"Nejsi připravený ani na hovno, chlapče. Nechala jsem ti na kartě ve složce pohotovostní linku, kdyby ses dostal do potíží, ale teď jsi mimo můj seznam. Snaž se, aby se ti dařilo v té tvé nóbl škole, a drž se dál od ulice."
Jak zářivé vyjádření důvěry. Přemýšlím, že ji obejmu, ale rozhodnu se, že to neudělám, a místo toho jí zamávám. Nastoupí zpátky do auta a já se dívám, jak odjíždí. Na vteřinu ucítím v hrudi záchvěv paniky, ale rychle ho zaženu. Nezáleží na tom, že jsem teď sama. Nepotřebuju nikoho jiného než sebe. Jestli mi můj dosavadní život něco dokázal, tak to, že jsem dost silná na to, abych přežila cokoli.

Jakmile už auto není na dohled, popadnu malou brašnu, v níž mám všechny své věci, a vydám se po dlážděné cestě k hlavní budově. Je to tu jako v pohádce, a kdybych na takové věci věřila, nejspíš by mi to přišlo jako dobré znamení.

Všude jsou studenti. Celý areál se hemží teenagery a já schytávám spoustu zvědavých pohledů. Snažím se to nevnímat, když kráčím ke kanceláři. Když to zvládnu, funíc a nadýmajíc se pod tíhou batohu, dveře mi drží skupinka teenagerů a je jasné, že jsou v úzkém příbuzenském vztahu. Všichni jsou tmavovlasí, modroocí a rysy jejich tváří vypadají, jako by je z mramoru vytesal mistr umělec. Starší chlapec se usmívá na recepci a další dva, chlapec a dívka, se na něj sklesle dívají, mají skelné oči a jsou naprosto znudění. Nikdo z nich mi neušetří ani pohled.

"Yvette, je mi vážně jedno, jaké máte zásady, já se s Ashem dělit nebudu. Dej Averyho k němu. Stejně jsou spojeni v jeden celek."

Recepční, bujná žena, které je přinejmenším čtyřicet, mu věnuje přísný pohled, ale jemu je to očividně jedno. Pod sakem má široká a pevná ramena. Vypadá, jako by byl vyrovnaný a připravený udeřit. Ze zvyku se přitisknu zády ke zdi, což je lekce, kterou jsem se naučila před lety. Když je v místnosti nebezpečí, nenecháváš záda nechráněná.

"Pane Beaumonte, jak dobře víte, je proti školnímu řádu, aby byly společné pokoje, a to i mezi sourozenci."

Ušklíbne se na ni a odplivne si: "Já se nedělím. Na koho mám vypsat šek? Dáte mi jednolůžkový pokoj."
Posmívám se tomu, ale pak Yvette vytáhne účetní knihu a on mi podává lesklou černou kreditní kartu. To je můj první náznak toho, jak opravdu pošahaný je morální kodex téhle školy.

"A kdo přesně jsi ty?" zeptá se dívka, Avery, a já se leknu, když si uvědomím, že mluví na mě.

"Rty. Lips Andersonová. Jsem v prváku."

Na okraji namalovaných rtů jí tančí úsměv, ale její oči nejsou pobavené.

"Který zvrhlík pojmenuje své dítě Lips?" Kluk se zatváří a kupodivu mě to trochu vykostí. Otočí se ke mně čelem a mě pohled na něj zarazí. Tedy až do chvíle, než si všimnu znechucení v jeho tváři. Dívá se na mě, jako bych byla pohlavní nemoc. Rozhodnu se mu neodpovídat a odstrčím se od zdi. Prosmýknu se kolem skupinky, abych na stůl naskládala všechny papíry, a předstírám sebejistotu, i když se tak trochu třesu. Je snad celá škola plná nádherných, bohatých kreténů? Starší sourozenec se na mě taky podívá skrz prsty, než se otočí na podpatku a odkráčí pryč, nejspíš aby si našel svůj nový jednolůžkový pokoj. Recepční si mě nevšímá a obrátí měkké oči na zbývajícího kluka.

"Moc se omlouvám. Předpokládala jsem, že se budeš chtít dělit se svým bratrem, Ashi. Chceš taky jednolůžkový? Mám volný na chlapeckých kolejích." "Dobře," řeknu.

Usměje se a celý jeho obličej se změní. Dech se mi zatají v hrudi a zpozorním. Tenhle kluk umí používat svůj vzhled jako zbraň a zcela jasně to ví.

"Vlastně bych se raději podělil s panem Arbourem a panem Morrisonem, jestli je to možné? Vím, že jsou tu nějaké třílůžkové pokoje, a my jsme asi nejlepší kandidáti v našem ročníku, abychom mohli bydlet společně."

Yvette se začervená a zakopne o svá slova. Rychle mu skočí na návnadu a je těžké nepřevrátit oči v sloup.

"Ach, třílůžkové pokoje nejsou pro kluky tvého ražení ani postavy. Jsou pro nižší rodiny."

Nižší rodiny? Panebože, už je to tady. Předpokládám, že vzhledem k tomu, jak nízká je moje rodina, budu v tom zatraceném suterénu. To mi vyhovuje.

"Trvám na tom. Musím na ně oba dohlédnout a ujistit se, že se nebude opakovat loňský rok." Mrkne na mě a Yvette málem omdlí.
Podívám se na Avery a vidím, jak celou výměnu sleduje s rozžhaveným vztekem v očích. Chvíli si myslím, že je na bratra naštvaná, ale pak se k němu jemně natáhne a sevře mu ruku. Neohlédne se na sestru, ale rychle jí ruku stiskne. Nelíbí se jí, že ho nutí flirtovat s touhle ženou; chrání ho.

"Jsou na dívčích kolejích k dispozici jednolůžkové pokoje?" Jeho hlas se vrací k táhlému tónu. Yvette zkontroluje nějaké papíry před sebou a usměje se.

"Avery už je v jednom ze singlů. K dispozici jsou dva a já ji do něj rovnou strčila. Tvoje dvojče mi předtím volalo a... vyjádřilo svá přání."

Její zaváhání se zdá být naprosto nemístné, a když se podívá na Avery, v jejích očích se objeví strach. I to si poznamenám a informaci si uložím.

"Krásné. Děkuji, Yvette."

Dvojčata odejdou s dalším pohledem mým směrem a pak se Yvette otočí, aby si mě prohlédla.

"Předpokládám, že ty jsi ta stipendistka?" Ježíši, kdybych vypadala jako Ash, možná by mě přivítali líp. Navzdory jejímu tónu se usměju a nabídnu jí ruku k potřesení.

"Eclipse Andersonová. Mám ale radši Lips."

Ignoruje mou ruku, přísně se na mě podívá a vezme si moje papíry.

"Stipendistů už je tu plno, a teď tu máme emancipovaného studenta? Upozorňuji tě, že na téhle škole se dodržují nejvyšší morální standardy a bude se od tebe očekávat příkladné chování," řekne, jako by se právě nerozněžňovala nad puberťákem.

Dávám si záležet, aby můj obličej byl maskou zdvořilé poslušnosti, a přikývnu spolu s ní. Člověk nepřežije pěstounskou péči tak dobře jako já, aniž by uměl trochu lhát.

"Taky tě dávají na samotku. Mezi ostatními studenty se objevilo nějaké rozčilení kvůli tvému ubytování."

"Rozčilení?" Zvednu obočí nad jejím tónem.

"Jsou to dívky z velmi prestižních rodin a mají vážné obavy ze sdílení s dívkou s tvou... pověstí."

Co to sakra? "Co přesně je moje pověst?"
"Už dříve jsme měli několik potyček s dívkami z Mounts Bay High, což vedlo k přísným pravidlům, jak mají naši studenti trávit čas mimo Hannaford. Existují obavy o bezpečnost studentů a jejich majetku."

Zčervenám a zatnu zuby tak silně, že mi snad prasknou. Chystám se té ženě říct, kam si má své názory strčit, když se otevřou dveře do ředitelny a vyjde z nich pan Trevelen. Když mě spatří, rozzáří se mu oči a dlouze vydechne.

Pan Trevelen byl zodpovědný za udělování stipendií a na konci minulého školního roku se mnou osobně vedl pohovor. Seděl v pečovatelském domě, kde jsem uvízla, a vyslechl si celý můj životní příběh, jako by mu skutečně záleželo na tom, aby mi pomohl. I když jsem měla skvělé známky, kvůli životní situaci a rodinné anamnéze mě u jiných stipendií odmítli, takže jsem věděla, že se pro mě rozhodl.

"Slečno Andersonová, jaká úleva, že jste se sem dostala v pořádku! Měl jsem jisté obavy poté, co váš poručník odmítl auto Akademie." "Ano," řekl jsem.

Usměju se a upravím si popruh tašky na rameni.

"Myslím, že chtěla být jen zvědavá a prohlédnout si školu zblízka."

Celý školní pozemek byl obehnán extravagantním plotem a zdobená brána byla elektrická. Dostala jsem kartu, abych se dostala dovnitř, kterou teď předávám zpátky panu Trevelenovi.

"Nebudu jí to mít za zlé," řekne s mrknutím, "dnes ráno jsem si uvolnil trochu času ze svého rozvrhu, abych tě doprovodil na kolej a pak tě tu trochu provedl. Většina tvých vrstevníků už bude vědět, kam jít, protože tu na jaře absolvovali seznamovací týden. Nerad bych, abyste se ztratili."

Yvette se na mě ještě jednou podívá, ale já se na ni mile usměju a popadnu tašky, abych následovala ředitelku ze dveří.

Aspoň mám někoho na své straně.

* * *

Můj pokoj je maličký.

Je na konci chodby v dívčí koleji. Musela jsem projít kolem všech ostatních velkých a luxusních apartmánů, abych se k němu dostala, takže vím, že to musí být přestavěná komora. Některé z ostatních holek se povalují ve společných prostorách a pochechtávají se za rukama, když procházím kolem, jako by bylo tak legrační, že mám tenhle pokoj.
Je to poprvé v životě, co mám pokoj jen pro sebe.

Tihle rozmazlenci nemají ani ponětí, co jsem přežila, a mít pokoj, do kterého se sotva vejde moje postel, není těžké. Postel je manželská, což je další prvenství, a je tam malá skříň, do které by se ještě vešlo desetkrát víc oblečení, než mám. Cítím, jak mi na rtech škube hloupý úsměv, a bojuju s nutkáním vypísknout.

Mám vlastní pokoj na nejlepší škole v zemi.

Letos se chystám přibít a pak každý další rok, dokud neodmaturuji. Půjdu na vysokou školu Břečťanové ligy s dalším stipendiem a pak se stanu... vlastně na to jsem ještě nepřišla. Pořád zkoumám, jaké je nejlépe placené odvětví a jestli bych v něm mohla pracovat čtyřicet let, aniž bych se chtěla zabít.

Vybalím si věci a schovám zavazadla. Kleknu si na kolena a tiše ťukám, dokud nenajdu vhodné dřevěné prkno, které bych mohla vytáhnout. S nožem je to docela snadná práce, a jakmile je venku, zasunu do mezery maličký trezor, který jsem si přivezl s sebou. Několika starými košilemi vycpu prostor a skryju dutou štěrbinu před ostatními, které by napadlo ťukat kolem, a pak dřevo zasunu zpátky. To, co sejf ukrývá, má větší cenu než můj život.

Na mobilu na mě čeká textovka a nemusím se na ni ani dívat, abych viděla, že je od Mattea. Je to jediný člověk, který má moje číslo, a vlastně je to poslední kousek mého starého života, který mi zbyl. Po páteři mi přeběhnou stejné ledové prsty strachu, když si přečtu jeho zprávu.

Tohle město bez tebe není stejné. Vrať se brzy domů.

Zachrčím, ale není toho moc, co bych mu mohla říct bez nějakých následků.

Matteo D'Ardo byl další pěstoun a o čtyři roky starší než já. Seznámili jsme se ve škole a on mě vzal pod svá křídla ještě předtím, než mi umřela máma a já skončil v systému. Byl nebezpečný. Nebezpečnější, než by kdy mohl být kterýkoli z těch bohatých kluků. Hrají si na to ve své malé bezpečné bublině, ale Matteo byl Šakal. Patřilo mu víc než moje rodné město, patřil mu celý stát. V mnoha ohledech jsem mu patřil i já.
Informujte mě. Na večírek a zkoušky se vrátím příští léto.

Když do pečovatelského domu, kde jsem bydlel, přišla nabídka stipendia, rozhodl jsem se, že odložím svůj život v kalifornském Mounts Bay a risknu lepší život. Státní škola, kterou jsem opustila, měla pověst školy, která vychovává drogové dealery, gangstery a svobodné matky. Pokud bych se na Hannafordské přípravce neprosadil, mé možnosti byly omezené. Nechtěl jsem následovat Mattea. Nechtěla jsem se spokojit se zoufalým životem.

Strčila jsem si telefon do zadní kapsy a zamířila do jídelny. Šepot mě pronásleduje a je to kurevsky děsivé. Je celkem jasné, že nejenže nejsem vítaná, ale ostatní studenti mě aktivně nesnášejí, když jsem tady. Zajímalo by mě, co přesně ostatní studenti z Mounts Bay udělali, že ve mně zanechali takový dojem.

Jídelna je dlouhá místnost, která připomíná širokou chodbu. Nachází se uprostřed budovy, takže tu nejsou žádná okna a místnost osvětlují jen masivní lustry. Je tu místo jen pro jediný roztažený dřevěný stůl, ke kterému by se klidně vešlo dvě stě lidí. Hannaford je velmi exkluzivní, ale já vím, že tam musí chodit víc studentů. Na vzdálenějším konci už jedí učitelé, ale všude jsou mezery. Než se jdu postavit do fronty, ušetřím si jen chvilku přemýšlení o logistice doby jídla. Vyslechnu si další kecy, které se o mně říkají. Jedna holka dokonce tvrdí, že jsem se vyspala s panem Trevelenem, abych dostala stipendium, a já se otočím, abych ji pořádně zpražila pohledem. Arogance v téhle místnosti je ohromující. Musím si proti tomu všemu vybudovat štít. Musím se stát imunní, abych to tady zvládla.

Jídlo vypadá neuvěřitelně a já si ho na talíř nasypu. Jsem příliš hubená, taková, jaká se stává jen po letech nedostatku jídla, a olizuju si rty při představě, že budu jíst tři velká jídla denně.

Jakmile mám tác plný, začnu hledat místo, které není obklopené zírajícími studenty. Nakonec skončím na konci, blízko učitelů, a v okruhu deseti židlí ode mě nejsou žádní další studenti. Je to vlastně perfektní.
Dokud se neotevřou vzdálené dveře a oni nevstoupí dovnitř.

Po boku dvojčat stojí tak nádherný chlap, že mě to zarazí, a chvíli mi trvá, než si uvědomím, že je to ten kluk od soudu z minulého měsíce. V uniformě vypadá naprosto zničujícím způsobem a po něm i po Ashovi pění holky nalevo, napravo i uprostřed. Avery se na ně všechny dívá skrz prsty. Znovu si všimnu, že ji všichni učitelé pozorují, jako by byla tikající časovaná bomba s jejich jménem. Zajímavé.

Nenápadně je při jídle pozoruji, nenápadné umění sledování jsem si osvojila z doby, kdy jsem byla u Šakalů. Ash drží dva talíře, a zatímco si Avery vybírá jídlo, jeden jí doplňuje. Je docela milé, jak jsou si blízcí, jak lehce se o sebe navzájem starají. Druhý kluk se směje a žertuje s oběma, ale jeho smích je temný a pokroucený, jako by si dělal legraci ze všeho kolem.

Když skončí, zamíří ke stolu a v místnosti zavládne ticho. Prakticky vidím, jak se studenti modlí, aby se rozhodli sedět s nimi, jako by to nějak zvýšilo jejich společenské postavení. Tahle škola je tak divná.

Avery vede kluky, aby si sedli naproti přes stůl a o pár míst níž ode mě. Ten ohromující kluk jí přisune židli. Vím, že se mnou nemají v úmyslu mluvit, takže je pro mě snazší sklonit hlavu a jíst a poslouchat útržky rozhovorů kolem sebe.

"Morrison nastoupí v polovině semestru, je ještě v Evropě a dělá si svoje věci."

"Máme štěstí, že máme od všech těch hajzlíkových radovánek pokoj. Jestli budu muset najít ještě jedny krajkové kalhotky nacpané v jeho dveřním rámu, půjdu na místě do důchodu."

Explicitní vyjádření učitelky mě rozesměje, ale nedívám se, která z nich to řekla. Co je tohle za školu? Zavrtím hlavou a snažím se soustředit na večeři. V životě jsem nejedla tak chutné jídlo a už jen kvůli tomu se těším na další čtyři roky.

"Tohle je můj dům." Vidím tu díru z druhé strany stolu. Objednám ti novou, tak spolkni tu svou zbytečnou pýchu," řekne Avery a i přes tvrdost slov je její hlas mnohem příjemnější, když není namířený na mě.
"Nepotřebuju kurva novou. Je to designové prohlášení. Nech to být, Floss," řekne druhý kluk, a i když jí nadává, slyším v tom náklonnost. Taky cítím, jak Avery vře.

"Neříkej mi tak tady. A jediné prohlášení, které děláš, je 'příliš chudá na to, aby se starala'. Chceš, aby se opakoval loňský rok?" "Ne," řeknu.

To už je druhá narážka na něco, co se stalo loni, kterou slyším, a teď mě zajímá, o co jim jde. Podívám se nahoru a náhodou navážu oční kontakt s tím sexy klukem. Na vteřinu ho udržím a pak uhnu pohledem, protože nechci vypadat, že se bojím jeho pozornosti, i když se v jeho těsné blízkosti začínám potit. Vzpamatuj se.

"Kdo je ten nový kluk?"

"Lips." Avery protáhne moje jméno a zní to od ní tak dětinsky. Oba kluci se ušklíbnou a já protočím oči tam, kam nevidí. Ash shrne názor, ke kterému na mě už dospěla celá místnost.

"Koho to zajímá, vždyť je to Mountyho odpad."

Kéž by to byla pravda.

Kapitola 2

Pokud chodíte do nejlepších tříd v Hannafordu, začínají v sedm ráno, což mi připadá jako kruté a neobvyklé mučení. Proč trestat ty, kteří mají nejlepší výsledky?

Spím jako zabitá, a přesto mám chuť hodit budíkem o zeď.

Podaří se mi vstát a vypadat v křupavé uniformě jako člověk. Dokonce se stihnu i trochu nalíčit, abych se pokusila zakrýt tmavé skvrny pod očima. Nepotřebuju dát ostatním dětem další munici.

Moje stipendium mi platí přesně tři denní uniformy, dvě sady sportovních tepláků a společenskou uniformu pro reprezentaci školy na společenských akcích. To znamená, že si musím dávat velký pozor na to, co se s tím oblečením děje, protože jen školní sukně stojí víc než měsíční nákup potravin.

Jídelna je v podstatě prázdná, takže si můžu sednout blízko dveří a nacpat si snídani do pusy. Přála bych si mít čas vychutnat si nadýchaná míchaná vajíčka a křupavou slaninu, ale jsem v pořádné časové tísni. Hltavě to do sebe nasoukám a cestou ven si vezmu jablko.

Moje první třída je minulostí a já si s úlevou všimnu zasedacího pořádku vyvěšeného na dveřích. Sedím vzadu a dělím se o místo se studentem Harleym Arbourem. Avery sedí v lavici před námi a Ash ve třídě není, což je skvělé, protože takhle brzy ráno nechci, aby mi někdo říkal odpad. Je těžší krotit svůj temperament.

Je to jako rána do břicha, když si uvědomím, že ten super sexy kluk se jmenuje Harley a já s ním teď musím třikrát týdně sdílet lavici. Voní neuvěřitelně, jako bergamot a hřebíček, a já se přistihnu, že se na něj kvůli tomu zlobím. Nikdy jsem si kluků moc nevšímala. Nemám zájem být zbouchnutá a opuštěná, jako byla moje máma. V Mounts Bay to bylo dost snadné. Všichni kluci v mé třídě měli takovou tu atmosféru zoufalství, která přichází s pubertálními hormony a chudobou. Všichni na té škole žili pod hranicí chudoby a všichni měli hlad. Nemohla jsem se na žádného kluka podívat, aniž bych neměla jasný pocit, že prostě chtějí utéct z té bezútěšné díry, kterou byl jejich život. Navíc všichni věděli, že jsem spojená s Matteem. Všichni se mi vyhýbali.
Žádný z chlapců v Hannafordu není zoufalý. Všichni mají prostředky, aby tu mohli být, nikdy o nic nebojovali a já jsem rychle zjistil, že s penězi přichází i vzhled. Neříkám, že jen bohatí lidé jsou přitažliví, vím, že to tak není, ale všichni si mohou dovolit o sebe pečovat a každý den se ukazovat z té nejlepší stránky. Zatím jsem neviděla jedinou dívku, která by nevypadala oškubaně, upraveně a vypucovaně, a všichni kluci mají rolexky, upravené vlasy a drahou kolínskou.

Harley se zavrtí, když mě uvidí u stolu, ale posadí se a metodicky vyprázdní tašku. Jeho písmo je mnohem úhlednější než moje a už má poznámky z učebnice, kterou jsme dostali za úkol. To všechno je v rozporu s představou gangstera, kterou jsem si vytvořila v hlavě, a když to všechno vnímám, povytáhnu obočí. Možná je to právě on, kdo by mohl třídu porazit.

"Jmenuješ se Eclipse?" Z jeho hlasu kape jed. Zasraní zbohatlíci.

"Co na to říct, moji rodiče byli hipíci." To není ani zdaleka pravda, ale je to snadná lež, kterou jsem řekla už stokrát. Je to mnohem jednodušší než říct, že moje máma jednou v noci mluvila s Měsícem a rozhodla se mu věnovat jméno svého nenarozeného dítěte. Na takovou historku se dívají nechápavě, nebo hůř, dojde jim, že musela být sjetá. Zajímalo by mě, kolik dětí může říct, že první tři týdny svého života strávily na detoxu od heroinu na jednotce intenzivní péče? Já mám štěstí.

"To je fuk, Mounty. Nepodváděj z mých poznámek. Vidím, jak si je prohlížíš. Nesdílím je, nechci pracovat jako tým, nepomáhám ti, kurva." A tak jsem se na ni podíval.

Z hrudi se mi vytrhne šokovaný smích. Nedívá se na mě; jeho oči zůstávají přilepené na přední část třídy.

"Nepotřebuju tvou pomoc. Proč bych měl potřebovat pomoc od nějakého gangstera? Ukradl jsi v poslední době nějaké auto? Co sakra děláš v téhle škole?" Řeknu a slova ze mě vypadnou ostřeji, než jsem zamýšlel.

Ve tváři se mu mihne šok, ale zmizí stejně rychle, jako tam byl. Otočí se a podívá se na mě s tak intenzivním odporem, že polknu. Od chvíle, kdy jsem sem přišla, se můj instinkt pro přežití zjevně mýlí. Kdo by si pomyslel, že škola plná bohatých kreténů může být stejně výbušná jako Mounts Bay High? Musím si uvědomit, že tu nejsem vlk. Jsem na dně žebříčku, bez přátel, bez spojenců, bez naděje.
"O čem to kurva mluvíš?" Samozřejmě že mě nepoznal, proč by si pamatoval, že mě tam viděl? Pamatuju si ho jen proto, že je, no, naprosto uslintaný.

"Minulý měsíc jsem byl u soudu, kde jsem si vyřizoval emancipaci. Musela jsem tam sedět a poslouchat všechno o tvých letních aktivitách."

Hrubě se odstrčí od stolu a otočí se na mě. Okamžitě si všimnu, že je mnohem větší než já. Má široká a vyplněná ramena, jako by se vyznal v posilovně. Slova vytetovaná pod čelistí se mu mihotají, jak se mu svaly pevně zatínají vzteky.

"Poslouchej, ty malá mrcho..."

"Harley. Já to vyřídím. Soustřeď se na úkoly do školy." Hlava mi při Averyině hlase poskočí, ale ona se ani neobtěžovala se na nás podívat. Co to sakra je? Vypořádat se s tím, jako bych ani nebyla člověk?

Harley zaváhá, jako by mi nejradši sám utrhl hlavu, ale pak do místnosti vstoupí učitelka a on se usadí zpátky do lavice. Rozhlédnu se kolem a vidím široké oči na všechny strany.

Skvělé.

Právě jsem naštvala jednoho z alfa samců na škole.

Paní Aurelia se představí a pak každému studentovi rozdá kvíz.

"Ráda začínám rok tím, že vím, co už moji studenti znají, abychom náhodou neprobírali staré předměty. Kdo nezíská 80 procent nebo víc, bude přesunut do nižších ročníků, protože na probírání starších předmětů nebudeme mít čas."

Nejméně půl tuctu studentů zasténá. Prohlížím si stránky a s úlevou zjišťuji, že všechny odpovědi znám. Moje největší obava při příchodu na Hannaford byla, že budu díky svému vzdělání na státní škole pozadu. Celé letní prázdniny jsem strávila čtením všech učebnic.

Všechny tři stránky mám vyplněné za méně než tři minuty. Harley se na mě zadívá, když odložím pero, ale ani ne za minutu to dočte.

Slečna Aurelia sbírá naše práce a známkuje je, zatímco čekáme na zbytek třídy. Harley listuje svými poznámkami, jako by se známkoval zpaměti, a já jsem nucena mlčky zírat po třídě. Je celkem jasné, že nejméně čtyři studenti budou mít štěstí, že zůstanou ve třídě, v jejich postoji, jak se hrbí nad prací, je snadno čitelná panika.
"Ach bože, pane Arbore," řekne paní Aurelia a Harley zvedne hlavu, aby se na ni podíval. Jeho oči jsou doširoka otevřené.

"Dostal jsi 99 procent a jen jedna otázka byla špatně. Velmi dobré skóre."

Vydechne a pak se mu oči zúží. "Co je na tom špatného?"

"Vím, že tě baví být nejlepší ve třídě. Slečna Andersonová dostala sto procent. Myslím, že tě v mé třídě ještě nikdy nikdo neporazil, takže doufám, že jsi připravená na výzvu."

Jestli jsem si myslela, že vypadal naštvaně, když jsem ho nazvala gangsterem, nebylo to nic ve srovnání s jeho obličejem teď. Avery se na mě otočí a usměje se, ale je to úsměv dravce, který identifikoval svou kořist. Děs mi zanechává ledovou stopu na páteři.

Možná jsem udělala chybu, že jsem přišla do Hannafordu.

* * *

Oběd je pekelný zážitek a já si zoufale přeju jíst venku na sluníčku na trávě.

V žaludku mi hlasitě kručí při všech těch lahodných vůních linoucích se od bufetových stolů a já si opět naplním talíř až po okraj. Dlouhý stůl se hemží a přetéká studenty a mně nezbývá než zaujmout první volné místo, které najdu. Dívka po mé levici se na mě přísně podívá a otočí se ke mně zády. Kluk po mé pravici se na mě dívá a snaží se mi nahlédnout pod tričko. Tvrdě ho udeřím loktem a pak se pustím do jídla. Hluk v místnosti je hlučný a ohlušující, takže když najednou utichne do šepotu, vzhlédnu.

Ten kluk z kanceláře, starší z Beaumontu, stojí před skupinkou prváků, kteří sedí na konci stolu, kousek od místa, kde sedím já. Po jeho boku stojí čtyři další studenti, kteří se všichni usmívají.

"Uhni."

Prvňáci se na sebe podívají a pak jeden z nich, kluk, kterého jsem předtím neviděl, řekne: "Ještě jsme neskončili. Musíte počkat."

Všichni přestanou šeptat.

V místnosti by bylo slyšet spadnout špendlík; dokonce i personál kuchyně je zticha.

"Vezmi si. Vstaň," řekne znovu, ale chlap na něj nechápavě zírá. Zrudnutí v obličeji ho zradí.

"Vysvětlím vám, jak to funguje. Jsem Beaumont. Moje rodina má staré peníze, tak staré, že nikdy nevyschnou. Ve skutečnosti si vytírám zadek většími penězi, než kdy vydělala tvoje ubohá rodinka, a mám konexe, které ti mohou nejen zničit život, ale i ukončit ho. Když ti řeknu, aby ses odstěhoval, tak se odstěhuješ."
Všichni prváci se najednou postaví a pohnou se. Kluk, který promluvil, popadne tác a stihne udělat krok pryč, než Beaumont plácne tác a přikryje ho obědem. Syčí, když mu horká polévka stříká na obličej a na uniformu.

"V téhle škole je jasná hierarchie a ty jsi na jejím konci. Na to kurva nezapomínej."

Nikdo se nepohne, aby mu pomohl, a já vidím, jak se mu do očí derou rozzlobené slzy. Personál kuchyně začne pobízet děti ve frontě, aby se posunuly, a ignoruje situaci, která se odehrává před nimi.

Zasraný bohatý děcka.

Znovu se soustředím na jídlo, jenže teď slyším, jak si starší děti povídají, protože sedí tak blízko mě.

"Jak se dvojčata zabydlela? Mimochodem, přemýšlím o tom, že bych si to rozdala s tvým bratrem. Líbí se mi, jak se mračí. Bude to jako šukat naštvaného, miniaturního tebe."

"Ty jsi ale děvka, Harlow. Ujisti se, že ti dobře zaplatí."

Holka se jen směje, jako by se jí líbilo, že o ní tenhle nafoukaný čurák mluví, jako by nic neznamenala.

"Možná ho udělám hned potom, co udělám tebe, abychom viděli, kdo šuká líp."

Skupinka se znovu rozesměje a začnou příšernou hru, při níž hlasitě a podrobně porovnávají svá dobývání. Žvýkám rychleji, abych se dostala z místnosti. Nechci přitahovat jejich pozornost. Nemůžu si ale pomoct a poslouchám je.

"Chci Morrisona ošukat, jen abych řekla, že jsem ho měla. Joey, řekni sestře, ať mě s ním dostane dovnitř. Slyšela jsem, že je strážkyní všech těch tří kluků." "Ahoj.

Joey, který je starším ze sourozenců Beaumontových, se vysměje.

"Je to malá píča, stejně jako byla máma. Tam nemáš šanci, vždycky jsem předpokládal, že je všechny šuká. Čekám, že ji zbouchne Ash a budou mít trojhlavý incestní dítě. Otec by byl na ni pyšný."

Znovu se zakuckávají a já se zvedám s talířem, příliš otrávená na to, abych pokračovala v jídle. To je ale skvělý kluk, mít za bratra. Dvojčata sice nevypadala zrovna jako bezúhonné lidské bytosti, ale nikdo si nezaslouží sourozence, který o něm mluví takhle špatně, a ještě takhle veřejně.
Odcházím z jídelny na další hodinu a snažím se nevnímat pohledy a šepot.

* * *

Dívčí koleje nemají samostatné koupelny, takže musíte používat obrovskou společnou koupelnu.

Je to horší než ve skupinovém domově.

Podaří se mi vejít do sprchy a vylézt z ní dřív, než do koupelny přijde některá z ostatních holek, a když se vracím do svého pokoje, zastrčím si pod paži tašku s toaletními potřebami. Jsem oblečená do starých boxerek a starého kapelního trička, které miluju.

Každá holka na koleji se zastaví a pozoruje mě, jak procházím kolem.

Nechápu, co jim na mně vadí. To, že mám stipendium, jistě neznamená, že jsem nepřítel, a přesto se mi nestalo, že by se se mnou jediná studentka pokusila mluvit hezky. Je to vyčerpávající.

Když otevřu dveře, uslyším Averyho hlas a na chvíli se zarazím.

"Zasranej ubožák."

Otočím hlavu a podívám se na ni. Opírá se o rám svých dveří na druhé straně chodby od mého pokoje. Vidím, že její pokoj je nejméně čtyřikrát větší než můj a je luxusně zařízený. Nemůžu si pomoct, ale žárlím, i když má oči upřené na mou košili. Podívám se dolů, ale nemám na ní žádné díry ani skvrny. Co má proti tričkům s kapelou?

"Jestli si myslíš, že tímhle si získáš jeho pozornost, tak jsi ještě hloupější horalská děvka, než jsem si myslela."

"Čí pozornost? Tohle je moje pyžamo, nechci ho ukazovat žádnému klukovi." "To je moje pyžamo?" zeptala se.

Chvíli se na mě dívá a pak se usměje. Je nápadně krásná, ale se rty zkroucenými do úšklebku mi připadá starší než na patnáct.

"Jsi úplně bezradná. Ještě lepší."

Zahlédnu záblesk a sovím pohledem zamrkám. Vyfotila si mě na mobil a pak se stáhla do svého pokoje a zamkla za sebou dveře.

Tyhle bohaté děti mě vyřídí.

Poté, co jsem bezpečně za svými vlastními zamčenými dveřmi, se zhroutím na postel a zasténám. Snad skončím s úžasnou kariérou za to, že jsem tuhle školu vydržela.

Zkontroluju si telefon a vidím, že mi Matteo zase napsal.

Už děláš peklo?
Kousnu se do rtu. Ačkoli jsem byla vždycky studijně zaměřená a vždycky jsem byla nejlepší ve třídě, na své poslední škole jsem měla pověst mrchy. Ne že bych byla šikanovaná, jen jsem měla kvůli svému domácímu životu hodně vzteku.

Moje máma byla závislá na drogách a kvůli tomu mě zanedbávala.

Je těžké si to přiznat nahlas. Mám pocit, že mě asi neměla moc ráda, když byla ochotná utratit všechny naše peníze na jídlo za heroin, koks, pervitin, prášky, vlastně cokoli, co jí přišlo pod ruku. Nikdy jsem si nechtěl připustit, o kolik se mi po její smrti usnadnil život. Musím být to nejhorší dítě na světě, když si to myslím, a přesto je to pravda. V pěstounské péči jsem se nikdy nemusela bát, jestli bude večer na stole jídlo.

Jistě, jídlo stálo za hovno a nikdy ho nebylo dost.

Máma mi řekla, že tátu poslali do vězení v jiném státě za obchodování s drogami, což znamenalo, že jsem v podstatě zůstal na výchovu sám. Myslím, že jsem udělal kus práce, že se ze mě nestal beznadějný kretén, a jednou ze mě bude doktor nebo inženýr nebo nějaká jiná kariéra, která bude platit směšné peníze. Pak už bych se nikdy nemusel starat o jídlo.

Takže jsem byl známý tím, že mám chytrou pusu a jsem pořád naštvaný. S Matteem mi to vycházelo.

Rozhodně už nejsem v Kansasu, Toto.

Usměju se, když stisknu tlačítko odeslat. Stejnou zprávu mi Matteo poslal den poté, co se odstěhoval ze skupinové péče. Tehdy jsem si tak moc přála, abych se odtamtud mohla odstěhovat s ním. Ve skupinovém domově pro mě byl jako bezpečnostní deka. Něco bezpečného, k čemu bych se mohl vrátit domů. Když jsem přijala stipendium, řekl mi, že se k němu budu muset vrátit, až dokončím školu, že se od něj nesmím odloučit. Cítila jsem se kvůli tomu chtěná, takovým temným, zvráceným způsobem.

Nikdy předtím jsem se tak necítila.

Tak se vrať domů, chlapče. Dobře se o tebe postarám.

Usmál jsem se a palcem se otřel o obrazovku. Jak jsem si přál, aby byl život tak jednoduchý. Jak jsem si přál, aby se z něj nestalo monstrum.
Musím si zařídit život podle sebe, všichni nemůžeme být Šakalové.

Šakal. Jeho jméno na ulicích. Věděl jsem, že je zapletený do nejrůznějších průšvihů, a snažil jsem se na to moc nemyslet.

Tenhle Šakal chce jen svého Vlka v bezpečí a po svém boku. Nezapomeň na to, když jsi v téhle velké nóbl škole.

Po zádech mi přeběhl mráz. Proč to vždycky znělo spíš jako výhrůžka než jako slib?

Kapitola 3

Poprvé si od Avery a Harleyho opravdu odpočinu během studijní hodiny. Je to jediná povinná jednotka, která je flexibilní, co se týče místa, a já se rozhodnu jít do knihovny.

Knihovna je obrovská a vypadá neurčitě viktoriánsky. Oddělení beletrie je o třetinu větší než oddělení literatury faktu a referencí a knihovnice jsou všechny matrónovité ženy s pevnými šedivými drdoly posazenými na hlavě. V téhle místnosti si připadám na téhle škole nejvíc nepatřičně. Když procházím dveřmi, připadám si jako ušmudlané dítě, a i po několika týdnech mi to dělá vrásky.

Nemám notebook, který bych mohla v klidu používat ve svém pokoji, a v knihovně je k dispozici výběr počítačů, jediný moderní luxus. Přijdu tam brzy a vyberu si stůl v zadní části místnosti. Jedna z knihovnic na mě uznale kývne, ale nenabídne mi žádnou pomoc, když se potýkám s technikou. Na mé poslední škole byl v knihovně jen jeden počítač, a to byl jen oslavovaný psací stroj. Přístup k internetu byl omezený a studenti se ho většinou neobtěžovali používat. Zdejší počítače byly technicky vyspělé, složité a podle mého názoru náročné na údržbu. Myslím, že se dobře hodily ke studentské populaci.

Zazvoní a místnost se začne plnit studenty. Dívka, kterou poznávám z hodin biologie, přistoupí k mému stolu a mile se usměje, než se posadí naproti mně. Jakmile studenti obsadí zbytek míst, skupinka prváků neochotně zaplní zbývající místa u mého stolu. Ani jim nevěnuji pohled a raději se soustředím na svůj úkol.

Soustředím se na svůj výzkum u počítače, když se ke mně přisune kus papíru.

Viděla jsem tvou hádku s Harleym v dějepise. Neměla bys Averyho a kluky štvát . My ostatní jsme se tuhle lekci naučili na střední škole.

Podívám se na ni a pak na zbytek stolu, ale nikdo nám nevěnuje pozornost. Načmárám odpověď a posunu ji zpátky.

Kdybych vždycky dělala, co se ode mě očekává, nebyla bych na téhle škole.
Usměje se a vyškrábe se zpátky. V knihovně není zrovna ticho, studenti si povídají všude kolem nás, takže si nejsem jistá, proč to děláme s poznámkami, ale zatím to budu hrát.

Jmenuji se Lauren. Kdyby nám ostatním nezakázali s tebou mluvit, už bych tě oslovila. Vím, jaké to je být ve škole nová.

Jak sakra můžou ostatním studentům zakázat mluvit s lidmi? Kdo si sakra myslí, že jsou? Jsem natolik naštvaná, že svírám tužku tak silně, až se mi třese ruka.

Co se ti stane, když na mě promluvíš?

Kousne se do rtu, než posune papír zpátky.

Pak mě přidají na seznam a udělají mi to, co se chystají udělat tobě. Promiň, ale mám z Averyho strach.

Ten seznam? To byla metafora, nebo ta psychopatka Avery opravdu takhle metodicky organizovala svou hrůzovládu? Zhluboka si povzdechnu a kývnu hlavou na Lauren. Myslím, že jsem jí to neměla za zlé, ani nikomu jinému z naší třídy. Viděla jsem, co Joseph provedl ostatním prvákům. Sama jsem byla v pohodě, ale někdy bylo těžké vidět ostatní studenty, jak chodí kolem, povídají si a smějí se spolu, a nepřát si, abych si měla s kým popovídat.

Kývnu na ni a naškrábu si v ruce lístek, což je jasné znamení, že rozhovor skončil. Smutně se na mě usměje a vrátí se k práci na vlastním domácím úkolu.

Snažím se soustředit zpátky na vlastní práci, ale jsem celá rozpálená a rozmrzelá. Nesnáším tenhle druh šikany. Byla bych radši, kdyby se na mě vrhli s pěstmi, abych se mohla pořádně bránit. Šepot a intriky jsou otravné, ale pak si vzpomenu na život doma a na Mattea. Možná že učit se tyhle politické kecy není tak hrozný nápad.

Třeba mi to jednou pomůže přežít Šakala.

* * *

Jak ubíhají první týdny, dozvídám se něco velmi důležitého.

Harley a Avery chodí do všech mých tříd kromě sboru a spolu s Ashem mají na naše spolužáky velký vliv.

Zpráva o mé hádce s Harley se rychle rozšířila a udělala ze mě ještě většího vyvrhele, než byl kdy můj stipendijní status. Nikdo se se mnou nesnaží mluvit, ani při vyučování, ani při jídle. Myslím, že se snaží, abych se cítila dost podělaná a odešla, ale málo vědí, že si to ticho užívám.
Na začátku roku jsem se přihlásila na spoustu mimoškolních povinností, abych získala kredity a vylepšila si přihlášky na vysokou školu. Nejméně se těším na doučování, zvlášť teď, když jsem naštvala Harleyho. Trvá tři týdny, než mi přijde e-mail od školní administrativy, že se mi někdo přihlásil a že se s ním mám setkat v knihovně během tří studijních hodin. Zasténám, ale souhlasím s tím. Když vidím, kdo je ten student, začínám si myslet, že je to past.

Ash Beaumont.

Očividně jsem v minulém životě někoho naštval.

Čeká u přiděleného stolu v knihovně, kolem sebe má rozložené knihy a pomůcky. Vypadá tak klasicky dobře, jako by byl z řecké fantazie, a já si musím připomenout, že je to kokot, než si k němu sednu. Úšklebek, který mi věnuje, mi pomáhá zklidnit hormony. Dokážu ho obdivovat z dálky, ale vitriol, který na mě denně plive, dokazuje, jak moc ho potřebuju držet na distanc.

"Ach jo. Můžu trávit tři hodiny týdně s odpadem," vytasí se a já zatnu zuby.

"Jestli chceš pomoct s úkoly, tak jo, s odpadky si vystačíš sám." A pak se na mě podívá.

Ušklíbne se na mě a není to příjemné.

Vytáhnu vlastní školní úkoly a mám naprostou radost z jeho kritiky, která se týká snad všech aspektů mého života. Snažím se to ze všech sil ignorovat, ale nejsem zrovna nejtrpělivější člověk.

"Máš příšerný rukopis. Proč si koušeš nehty? Vypadáš kvůli nim jako kluk? Neměla by ses hrbit, možná máš opravdu slušný stojáček, a nikdo si ho nevšimne, když budeš shrbená..."

"Můžeš už kurva držet hubu a říct mi, s čím potřebuješ pomoct?" Syknu na něj. Usmívá se, jako by věděl, že se dostal do přímého zásahu. Kurva, kéž bych ho potkal v Mounts Bay. Zničil bych ho s vypočítavým klidem a úsměvem na tváři. Měl bych Mattea v zádech a mohl bych ho ukončit kreativním a lstivým způsobem. Mohli jsme si s ním pořádně zahrát. Ale místo toho jsem v Hannafordu a zatím jsem už naštval jednoho Averyho kluka. Nemůžu na něj tlačit, dokud nezjistím, jak to tu chodí. Musím si držet karty blízko u prsou, dokud nebudu vědět, jak s nimi nejlépe hrát.
Ukáže mi svůj domácí úkol z matematiky a pak začne v klidu řešit úlohy. Pozoruji ho při práci a hned mi dojde, že něco není v pořádku. Nedokážu to přesně pojmenovat, ale podle toho, jak se dívá na papír, se opravdu nesnaží přijít na odpovědi. Je to k vzteku.

"Můžeš aspoň lépe předstírat, že se snažíš? Jestli to nehodláš brát vážně, využiju ten čas raději k učení."

Podívá se na mě. Jeho oči jsou pronikavé, jako by se snažil pořádně si prohlédnout, co se mi odehrává pod kůží. Jsem zvyklá, že se na mě někdo takhle dívá, ale je to nepříjemné, když to dostávám od bohatého kluka z Hannafordu. Proč by o mně měl něco vědět? Za čtyři roky přestanu v jeho životě existovat a on převezme miliardové impérium své rodiny. Jo, našel jsem si Beaumontovy. Miliardáři. Zvedal se mi žaludek, když jsem pomyslel na takové peníze.

"Zásluhy získáš, jen když to uděláš pořádně. Dám zaměstnancům kanceláře vědět, jak málo se staráš o pomoc ostatním studentům."

"Proč bych ti měl pomáhat, když se o to ani nesnažíš?" zeptal jsem se.

Opře se na židli a založí si ruce. Je štíhlejší než Harley, ale pořád je mnohem větší než já. Zachvěju se. Bože, jsem zlomená.

"Protože jsi Mountyho odpad a potřebuješ kredity. Já bych v životě nedokázal pracovat ani den, a stejně tě exponenciálně převýším."

Zatnu zuby. Nenávidím ho. I když je nádherný.

Dál se hádáme a přetahujeme se o všechny jeho domácí úkoly. Říká mi, že potřebuje pomoc s každým předmětem, a jak ubývá hodin, cítím chuť svobody. Dveře knihovny se otevřou a dovnitř vejde Avery a zamíří k našemu stolu.

Skvělé.

Připravím se a předpokládám, že je tu kvůli mně, ale ona se na mě ani nepodívá. Její oči se upírají na Ashe.

"Co to má znamenat, že se začneš hádat s Joeym?"

Je k Ashovi něžnější než ke komukoli jinému, jako by byl nějaká vzácná věc, se kterou je třeba zacházet opatrně. Mně tak nepřipadá, zvlášť když se na ni podívá pohledem. Zjevně není mířený na ni. Chová se k ní se stejnou neúprosnou péčí.
"Do prdele s Joeym. Ví, že Harley je zakázaný, a přesto po něm pořád jde. Já s ním kurva skoncuju, Flossi."

Když ji tak nazve, mrkne na mě očima, ale nezvedne ho. Má ruce v bok a dívá se na něj, jako by byl zlobivé dítě, které musí ukáznit.

"Můžeš se, prosím tě, ovládat? Tady je mnohem těžší minimalizovat škody než v nižších ročnících. Už tak toho mám na talíři hodně."

"To on se chová jako hajzl. Nemohl jsem přece sedět s palcem v zadku, když se pustili do Harleyho, ne? Nevím, proč si zřejmě myslí, že nás dokážou porazit. Vždyť jim dáváme na prdel už od střední školy."

Vrátí se ke svému domácímu úkolu, ale jestli si myslí, že to nechá být, je těžce zklamaný.

"Neříkala jsem, že bys měl! Příště mi zavolej." Dlouhými štíhlými prsty si zastrčí dokonalou černou kadeř za ucho. Připadám si kvůli ní zatraceně nerafinovaně a neohrabaně. Úplně se na ni přestanu dívat.

"Takže bych tě měla donutit, abys bojoval všechny naše bitvy? Měl bych se schovávat za tvou sukni, až se na nás náš velký, zlý bratr zaměří? Takhle to nefunguje." Z jeho chladného chování se vytratí část a já vidím, jak mu v očích hoří vztek.

"Ne, nech mě to vyřešit, ať mám míň práce. Jakmile ho necháš, aby se k tobě dostal, stane se z toho větší problém a já pak strávím týdny tím, že ho budu uklízet. Opravdu mi chceš naložit na talíř další, Ashi?" prosí mě.

"Kašlu na něj. Neuklízej to, upálím ho a všechny, kdo se rozhodnou, že jsou na jeho straně." "To je v pořádku," řekne Ash. Začne balit a já ho následuju. Rodinná politika není moje parketa a já chci odsud vypadnout dřív, než si Avery vzpomene, že tu sedím a poslouchám je.

"Nemůžu se dočkat, až se Morrison vrátí. Potřebuju tady nějakého rozumného spojence," zasténá Avery a Ash se jí vysměje, obejde stůl a přehodí jí ruku přes ramena.

"Jestli si myslíš, že je příčetný, tak nejsi tak chytrá, jak si myslíš, Floss."

Odcházejí spolu. Ani se neobtěžuje poděkovat za pomoc.
Zasraní bohatí čuráci.

* * *

Prvním vodítkem, že něco není v pořádku, je ticho, které se rozhostí kolem mě, když jdu do svého pokoje.

Právě jsem skončila s Ashem v knihovně a musím se před večeří převléknout. Na chodbě, která vede do mého pokoje, je takové ticho, že slyším, jak mi kručí v břiše. Snažím se to ignorovat, jít pečlivě odměřenými kroky, jako by mě nic z toho netrápilo, ale nejradši bych na ty dva něco chraplavého zavrčela.

Dojdu ke dveřím a zjistím, že Avery stojí ve dveřích, usmívá se na mě a celé její tělo křičí samolibostí.

Jakmile rozrazím dveře, ucítím její vůni. Oči lahodící zápach moči.

Na všem v mém pokoji je moč.

Na všem. Všude. Věci.

Dávím se, když se dveře úplně otevřou, a v tu chvíli slyším, jak se začíná smát. Není to jen Avery. Smějí se všechny holky na našem patře. Všechny se podílely na tomhle nechutném žertu. Zhluboka se nadechnu, ústy, abych neomdlela z toho smradu, a pak se zavřu do svého pokoje.

V lékárničce najdu schované rukavice a pak se pustím do svlékání lůžkovin a shrnování veškerého oblečení, které se mi podaří zachránit. Tenisky se dají zachránit, ale tři knihy, které jsem si vzala s sebou, jsou zničené. Naštěstí jsem si s sebou na doučování vzala všechny učebnice pro případ, že bych je potřebovala, protože byly snadno dražší než všechno ostatní v pokoji dohromady.

Táhnu všechno počůrané prádlo do malé prádelny a naprosto ignoruju zkoprnělé pohledy holek.

Je jasné, že si myslely, že mě to vyděsí, možná dokonce zlomí. To je bez šance.

Když se všech pět praček rozjede, sednu si v prádelně na podlahu, abych se pustila do vlastních domácích úkolů. V žádném případě nenechám své věci venku a teď musím investovat do pořádného kování na dveře.

Ať jdou tyhle malé bohaté děti do prdele, házejí záchvaty vzteku a chovají se jako zvířata. Nikdy za celou dobu, co jsem v pěstounské péči, si nikdo nehrál s vlastními chcankami. Usilovně se snažím nemyslet na to, jaké nemoci se močí přenášejí, a snažím se mít na paměti, že tyhle děti mají přístup k péči, takže by měly být čisté.
Mělo by být.

Mám hotové domácí úkoly za dvě hodiny, když vejde Avery s jedním listem papíru. Stojí nade mnou s pohrdáním v očích a úšklebkem na namalovaných rtech.

"Už máš hotovo?"

Vím, že nemluví o mých prostěradlech vířících v pračce. Otočím se zpátky ke svému domácímu úkolu.

"Ne." Protivně vystrčím "p" a ani se na ni nepodívám. Upustí papír a ten mi přistane u nohou. Přečtu si nadpis a vysměju se jí.

"Já neodcházím. Myslíš, že mě ten tvůj žertík odsud vyžene? Jediné, co to dokazuje, je, že jsi nechutná a zoufalá."

Směje se jako cinkání zvonků, ale já slyším jen střepy skla, kterými mě probodne.

"Nikdy v životě jsem nebyla zoufalá, Mounty. Nemusím být. Ale ty jsi. A jestli neodejdeš, uvidím, jak zoufalý tě dokážu udělat."

Co měla ta holka sakra za problém? Co jsem jí udělal, že se takhle chová? Opravdu bohatí lidé tolik nenávidí chudé?

Zvednu papír a pak s ní udržuji ledový oční kontakt, zatímco ho trhám napůl.

"Klidně si trhni nohou, Beaumonte."

Úsměv jí nezmizí z tváře, když vyrazí z místnosti a její podpatky cvakají na dřevěné podlaze. Cítím, jak se mi v koutcích mozku plíží prsty migrény. Jak je možné, že jsem to zvládla přes drogově závislou matku, nepřítomného otce, pěstounskou péči, státní školu ve špatném okrese a teď jsem za své úsilí odměněna Avery Beaumontovou?

Hluboký, temný hlas mi našeptává: Je to trest pro Vlka. Trochu se otřesu a vrátím se k práci.

Trvá dvě hodiny, než se můj pokoj vrátí do normálu. Moč prosákla podlahovými prkny a já musím vydrhnout i svůj malý sejf. Musím jít požádat uklízečky o bělidlo a čističe vzduchu, protože zápach přetrvává, ale nakonec už ho necítím a kolem půlnoci se mi podaří usnout.

Zde je možné umístit pouze omezený počet kapitol, klikněte níže a pokračujte ve čtení "Znič mě"

(Po otevření aplikace se automaticky přesune na knihu).

❤️Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu❤️

👉Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu👈