Malak (1)
======================== MALAK ======================== "Myslíte si, že sex na svátek Eid je věc? Něco jako narozeninový sex, ale jen muslimská obdoba?" Malak zvedne hlavu od knih a s otevřenou pusou zírá na svou kamarádku. Jenna leží na břiše, lokty nahoře, bradu opřenou o ruce, a její výraz ve tváři naznačuje, že otázka je vážná. "Muslimové určitě taky můžou mít narozeninový sex," odpoví Malak. "Tak jsem to nemyslela," řekne Jenna s přehnanou trpělivostí. Malak je zachráněn před tím, aby musel cokoli říct, protože Kees, který se vzdal učení a leží vedle Jenny a pokouší se zdřímnout, vyhrkne: "No, ona zřejmě neví, co máš na mysli, Jenno, protože to je kurevsky směšná otázka." Jenna na to reaguje jen tak, že zakoulí očima, a pak se otočí zpátky k Malakovi. "Ty víš, co tím myslím. Co například děláte s Jacobem v den Íd? Je to den oslav a on se do toho vždycky pořádně zapojí." "A co ty?" zeptám se. Než Malak stihne odpovědět, Kees ho znovu přeruší a zachrčí smíchy. "Jo, a tou oslavou se myslí jít do mešity, modlit se a jíst jídlo s rodinou, ne se cpát koncem ptáka svého přítele." "Ježíši, nech toho," řekne Malak a konečně zasáhne tím, že po Keesovi hodí prázdnou láhev od vody. "Ona se tě neptá. Běž zase spát." Kees zamumlá něco, co nemá být slyšet, a položí si hlavu zpátky, slunce jí dokonale spočívá na tváři. Malak se otočí k Jenně, která trpělivě čeká na odpověď. "Zlato, vždyť jsi ještě ani neměla sex. Íd je až za dlouho, a ne že bych rád poukazoval na to, co je zřejmé, ale ty ani s nikým nejsi. Ledaže bys nám chtěla něco říct?" "Ano," odpověděl jsem. Kees otevře jedno oko, zvedne ruku z obličeje a se zájmem nakloní hlavu z trávy. "Očividně ne," odpoví Jenna. "Jen mě to zajímá." "O čem?" zeptá se Jacob, který právě dorazil, odhodí batoh na trávu, pak si svlékne bundu a hned si lehne a položí si hlavu Malakovi do klína. Kees zasténá a lehne si zpět. "Ať už je sex na Eidu jakákoli věc," odpoví Jenna. "Samozřejmě, že je, s Malakem jsme měli sex na Íd už mockrát." Jenna se rozhořčeně posadí. "Ha! Vidíš, je to věc." Malak si povzdechne. "On ani není muslim, Jenno." "A ty jsi panna," řekne Jacob a zmateně se zamračí. "Ano, děkuji vám oběma za upozornění na to, co je zřejmé," odpoví Jenna a mistrně gestikuluje rukama, což je, jak si Malak představuje, dramatický efekt. "No, když se budete ptát na hloupé otázky..." zamumlá Kees. Kolem Malaka se roztočí sparing a on se zastaví, aby sledoval Jennu a Keese. Uvažuje, jestli se takhle cítí matky, když zírají na své děti: frustrované, ale zaplavené láskou. Jako poslední se k jejich skupině připojí Harry, Keesův přítel, který se skloní, aby Keese políbil na rty tak, jak se to dělá, když se nikdo nedívá - jemně a s lehkou pauzou -, a pak se otočí k Jacobovi. "Co se stalo? Čekal jsem na tebe před knihovnou." Jacob se posadí s provinilým výrazem ve tváři. "Promiň, kámo, chtěl jsem ti napsat zprávu, že se tu s tebou prostě sejdu. Vyšel jsem z knihovny a viděl jsem tě, jak si povídáš s nějakými svými kamarády z ragby, a nechtěl jsem tě rušit." Harry zúží oči. "Ty sis prostě nechtěl s těmi kluky povídat, že ne?" Jacob se ušklíbne a lehne si zpátky. "V žádném případě. Promiň, kámo." "O čem jste se vlastně všichni bavili?" Harry se zeptá a posune rozhovor dál, spokojený s odpovědí, kterou věděl, že dostane. "No," odpoví Jacob, "Jenna chce vědět, jestli je sex na svátek Eid něco jako sex." "Už jsme ho někdy měli, Keesy?" Harry se zeptá a podívá se na ni. "Není to věc, Harry," povzdechne si Kees. "Navíc, kdy jsem tě vůbec viděla na Íd? Vždycky jsem v zajetí toho lidského řetězu na výrobu samosy, na kterém máma každý rok trvá." "Uděláme z toho letos záležitost?" zeptá se. "Ráda bych tvou pozornost nasměrovala zpátky k samosám, Harry." "No, mohl bych přijít a pomoct ti je udělat. Tvoje máma by mě milovala," odpoví s úsměvem. Všichni se zasmějí a on se zatváří trochu dotčeně, než zamumlá, že by to rád zkusil. Lehne si vedle Kees, která mu jednou rukou prohrábne vlasy, zatímco druhou se natáhne po jeho ruce. Náhlé ticho přeruší hlasité zvonění Jennina telefonu. Její tvář se rozzáří a Malak se usměje. "Jenno," řekne, "s kým si píšeš?" "Aha, myslela jsem, že se nikdy nezeptáš." Obrátí svou pozornost k Jenně, což je to, co má nejraději. Nepotřebuje, aby na ni svítilo odpolední slunce. Malak zná ženy, které nesnášejí setkávání s partnery svých kamarádek, ale pro Jennu to jsou dva páry očí navíc a ochotné publikum pro představení, která celý život předvádí. Od chvíle, kdy napochodovala k Malakovi a Keesovi, schouleným v rohu hřiště víkendové islámské školy, a navrhla jim předstírat nemoc, aby je všechny dostala ze třídy, ji sledovali. Už v sedmi letech byla Jenna výjimečná. Když plakala bolestí a hystericky trvala na tom, že potřebuje Malaka a Keese po svém boku, zatímco čeká na rodiče, čímž je všechny účinně dostala ze třídy, upevnila si je všechny tři jako nerozlučné. Dokonce i životní rozhodnutí, jako například na jakou univerzitu půjdou, dělali ve skupině, což zajišťovalo, že se jejich malý kruh nikdy nerozpadne. Kluci, kteří přišli, byli pro Jennu jen čtvrtým a pátým kolem u vozu a také dalšími lidmi, na kterých mohla trénovat. "Takže, jmenuje se Mo a seznámila jsem se s ním samozřejmě přes internet," začne Jenna a plynule vklouzne do svého představení. "Nech mě hádat," přeruší ji Kees, "je to doktor?" "Ještě ne," odpoví Jenna, "ale bude, až dostuduje. Každopádně drž hubu. Já se učím na doktorku." "To je tvůj první problém," odfrkne si Kees. "Keesi. Snažím se ti vyprávět o muži, který by potenciálně, možná, možná, mohl být láskou mého života, nemluvě o šestém a posledním přírůstku do této skupiny."
Malak (2)
Než Kees stihne odpovědět, Malak ho přeruší. "Nevšímej si jí, Jenno. Pokračuj." Jenna laskavě nakloní hlavu, každý pohyb je vypočítavý, a pokračuje. "Je mu šest tři. Tmavé rysy. Velmi krásný. Má takovou čelist, že máš chuť mu celé dny olizovat obličej. Velké ruce. Víš, co si myslím o velkých rukou!" Všichni přikývnou. "Je vypracovaný a svalnatý, ale ne svalnatý, což je dobře. Očividně se o sebe stará a dobře jí. A má dokonalý smysl pro módu! Ani jedny ošuntělé bílé tenisky." Se zdviženým obočím se podívá na Harryho a Jacobovy tenisky, které jsou bílé a pokryté značkami. Jacob shodně s Harrym zakoulí očima. "Kromě čistých bot a olízaného obličeje má snad ještě nějaké jiné přednosti?" zeptá se Malak. Na Jennin milostný život má větší trpělivost než Kees. Možná je to tím, jak Jenna tak pevně věří, že nakonec dostane, co chce. Dává jí to naději ohledně její vlastní situace s Jacobem. "No, já jsem ho poznala teprve včera, takže jsem neměla čas to zjistit." "To je pravda. "Počkej chvilku," přeruší ji znovu Kees. "Neměla jsi jít včera na rande se Salehem? Myslel jsem, že je pořád hlavní favorit?" "Aha!" řekne Jenna. "No, přišla jsem na rande pozdě a on se naštval a odešel. Myslela jsem si, že si dělá legraci, ale když jsem se objevila, opravdu odešel. Jak je to nezdvořilé? Mo byl poblíž, a tak jsem mu napsala, aby přišel místo mě, protože jsem se s ním ten den předtím domluvila a nechtěla jsem plýtvat celým make-upem nebo svým oblečením." Malak zasténá. Ví, kam tenhle rozhovor směřuje. Kees se posadila a upřeně se dívá na svou kamarádku. "Jak dlouho jsi se zdržela, Jenno?" Se zdviženým obočím a pokrčením ramen, které nedává najevo žádnou lítost, řekne: "Dvě hodiny." Kluci vyjeknou smíchy a ona se na ně zašklebí. Jestli se někdy Jenna může spolehnout na dva lidi, kteří jsou pilnými posluchači, pak jsou to Harry a Jacob. Kees, která má plukovnické uznání pro efektivitu a která se už jednou setkala s Jenniným špatným měřením času, se nesměje. "Proč nejsi schopná pochopit základní principy času, Jenno?" zeptá se. "Ani jsem nepřišla tak pozdě," namítne Jenna. "Ne, nebyla. V tu chvíli ses prostě neukázala." "Je proti mé přirozenosti chodit včas," běduje Jenna, zvedne sáček hroznového vína, který leží s hromadou svačin uprostřed jejich kruhu, a začne se stresem cpát. "Jaký to má smysl?" zeptá se Kees. "No, já jsem přece Arabka, ne? Máme geneticky danou neschopnost dorazit v danou hodinu na jedno místo. I když se o to snažíme, je to vlastně fyzicky nemožné, protože jdeme proti biologii." "Co prosím?" vysmívá se Kees. "Ano, zlato," povzdechne si Jenna s přehnanou trpělivostí a podá hrozny Jacobovi, aby si uvolnila ruce a mohla se vyjádřit. "Podívej, každá arabská země má různé stupně zpoždění a Palestinci patří k těm úplně nejhorším. Pokud jsi ze Sýrie, můžeš mít na jakoukoli akci zpoždění třeba jen hodinu. Vzhledem k tomu, že Turecko je napůl v Evropě, mají docela dobrý přehled o čase a nikdy nemají větší zpoždění než půl hodiny. Pokud jste ze Súdánu, určitě se zpozdíte nejméně o tři hodiny, a jakmile se dostanete do Egypta, je to prakticky nemožné, protože pro ně čas není skutečná věc, jen iluze. Přijdou o čtyři hodiny později a považují to za dochvilnost. Protože Palestina má s Egyptem společnou hranici, všechno to zpoždění se přenáší i na nás, takže i my máme vždycky zpoždění. Takže vlastně to, že mám dvě hodiny zpoždění, je technicky vzato brzy, takže upřímně řečeno nevím, v čem byl jeho problém." Kees na ni nevěřícně zírá a pochybuje o Jennině myšlení i o svých vlastních rozhodnutích, která ji přivedla k tomu, že se přátelí s někým, kdo používá takovou logiku. "To je ta největší pitomost, jakou jsem kdy slyšel. Malaku, můžeš si s ní promluvit?" Malak se zoufale snažila ovládnout svůj smích, ale také zůstat stranou této hádky. Jennu v plném hereckém módu baví hlavně proto, že to Keese tak rozčiluje. Diplomaticky řekne: "Ale ty jsi poloviční Britka, Jenno." "To je pravda," řekne. "No a?" "Takže podle vašich zeměpisných přídělů zpoždění, které se udělují jednotlivým zemím, by se vaše britská efektivita měla počítat. Vzhledem k tomu, že Angličané jsou vždycky brzy, by se britská a palestinská prostě měly vzájemně vyrušit a technicky vzato bys měla být na všechno včas." Kees po ní vrhne skeptický pohled. "Ach jo, obávám se, že takhle to nefunguje," vzdychne Jenna truchlivě a svalí se na trávu vedle Harryho. "Arabský gen je dominantní, a tak ve mně převáží britská touha být včas. Opravdu to tak je. Snažila jsem se o to celé roky, ale bohužel to není v mých silách. S genetikou, kterou vám dal Bůh, se nedá bojovat." "Ale tvoje máma je Angličanka," směje se Malak. "To jsou genetické předpoklady, které ti dal Bůh." "Já vím," dodá Jenna, "ale po sedmi letech v Palestině do ní všechny arabské zvyky prosákly jako osmóza a teď už skoro nic nestíhá." "Jsi idiot," řekne Kees. Jennu to nerozhodí. "Ale Saleh je Jordánec," řekne Malak a neústupně se snaží pracovat s Jenninou logikou. "Mají společnou hranici s Palestinou, tak jak to, že nepochopil genetickou teorii a počkal na tebe?" "Já vím," vykřikne Jenna a rozhořčeně se opře o lokty. "To jsem si myslela, ale to s tebou udělá asimilace. Je to zrádce svého druhu, a jestli chce hrát hru na kolonizátory, je to na jeho bedrech." I Kees se při tom ušklíbne, zatímco Malak ji dál pobízí. "Znovu opakuji, že jedna strana tvé rodiny je britská. Nedělá to z tebe kolonizátora?" "Ne. "A přesto jsem tady. V tuhle chvíli jsem v podstatě celý odboj." "Takže nechceš chodit s Britem? Podívej se na Harryho a Jacoba. Jsou mnohem lepší než někteří z těch podivínů, se kterými jsi nás seznámila." Jacob se natáhne po Malakově ruce a láskyplně ji políbí. "Jsem si jistý, že to bylo myšleno jako kompliment, zlato, ale na tom bys měl opravdu zapracovat."
Malak (3)
Harry souhlasně přikývne. "Nejsme královská rodina, ale myslím, že je fér říct, že jsme o něco výš než někteří Jenniní ztroskotanci." Malak na oba mávne rukou a ztiší se. "Ale, mlčte. Jenna ví, co tím myslím." "Já vím." Jenna přikývne. "Ale jestli si myslíš, že nějak skončím jako vy, tak jsi blázen." "Hej!" zasměje se Jacob. "Harry a já nejsme tak špatní." Jenna se natáhne po Jacobově ruce, rychle ji stiskne a její tvář náhle zvážní. "Jste dva z nejlepších mužů, které znám - vlastně moji nejoblíbenější -, ale pořád nejste muslimové a pořád jste běloši, a ať jste jakkoli skvělí, neudělá to z vás méně bělochy a více muslimy, a já vidím, jak vás to všechny čtyři rozděluje na dvě poloviny. Vidím, jak se máte všichni rádi, a stejně to nic nemění. Milujete se v tajnostech a šeptem a ve vymyšlených univerzitních výletech jen proto, aby Kees a Malak mohli strávit víkend s vaší rodinou. Pak se vrátí domů k rodičům, kteří ani neznají vaše jméno. Takže ano, jsi nejlepší z mužů, ale já se neodsoudím k tomu, abych se zamilovala do někoho, s kým nikdy nemůžu být. Moje máma by mě zabila, kdybych si domů přivedla nemuslima." "To je pravda. A stejně tak zmizí smích, chlapci se opět přitisknou k ženám, které milují, a jejich ruce se natahují, aby vyplnily místa, která slova nemohou. Ticho trvá minutu, než se Malak zeptá: "Ale tvoje máma nebyla muslimka, když si ji táta přivedl domů, určitě by to pochopila líp než většina ostatních?" Jenna sklopí oči a pokrčí rameny. "Osmóza, kotě." Kees, který už nechce myslet na to, že je zamilovaný do někoho, koho si nemůže přivést domů, se nakloní a řekne: "Rád bych ti připomněl, Jenno, že jsi kdysi chodila s mužem, který se jmenoval Mohanned a všichni tví kamarádi mu říkali Mohamed, protože nedokázali pochopit rozdíl, a který se ti nedíval do očí, protože to považoval za neuctivé, a pak pokračoval v nošení rukavic pokaždé, když jste šli na rande, jen pro případ, že by se vaše ruce dotkly a on šel do pekla. Takže ani ty to nemáš tak skvělé, zlato. Celý ten vztah sis připadala jako malomocná a zírala jsi mu na temeno hlavy, zatímco on ti zíral na boty. To je těžko recept na romantiku." Jejich smích rozčeřil vzduch a v mžiku se vrátila lehkost. Vždycky je snazší se věcem smát než nad nimi plakat. Odpoledne se před nimi protáhlo a Malak byl z horka ospalý. Byl to krutý paradox, být v letních měsících skloněný ve studiu. Během jejich vysokoškolských let si zvykla na dlouhá léta a žádnou zodpovědnost, ale přišla promoce a vyhlídka, že odjede, zatímco Jenna dokončí delší kurz a Kees zůstane na postgraduálním studiu, byla víc, než dokázala strávit. A tak se držela na akademických chodbách v podobě magisterského studia a zajišťovala, aby jejich kruh zůstal ještě rok nepřerušen. Někdy si uvědomovala, že všichni existují v dokonalém okamžiku a nakonec to bude muset skončit. Jindy měla pocit, že to tak bude navždy. Tohle byl jeden z těch okamžiků. Těla se roztahovala po trávě. Smějící se strachu, který je příliš velký, než aby se o něm dalo mluvit. Jennino divadlo, díky němuž se cítili v pohodě kvůli věcem, které jim ve skutečnosti v pohodě nebyly. Když se před Malakem rozprostřelo léto a horko jí zamlžilo zrak do snů, všechno se zdálo tak možné. Na všem ulpívala vůně štěstí. Propast a hrozba změny, zodpovědnosti a práce na plný úvazek byly příliš vzdálené na to, aby na ně dnes myslela. Zívla a cítila, jak se jí víčka stahují, její tělo sklouzlo dolů a připojilo se k Jacobovu na trávě. Kees se dál hádá s Jennou, cvičí se v právničině, na kterou se připravuje. Nad hlavami se jim snáší hrst květů, zatímco meteorologové hlásí rekordní teploty. Město ještě nikdy nevypadalo lépe a univerzitní budovy, které se rozprostírají na každém rohu, bíle září na slunci a jejich věže spočívají na dokonalé obloze. Na předměstí se žena dívá na výhled, zatímco houpe novorozeně, které konečně přestalo plakat, a poprvé věří, že to dokáže. O dvě ulice dál se v pekárně poprvé setká pár cizích lidí; později řeknou svým přátelům, že se možná lze zamilovat na první pohled. Studenti pracují od rohových stolků v kavárnách a každý z nich věří, že zbytek jejich života právě začíná. Mo si od baristy vezme latté a usměje se na svůj telefon. Cítí se sám sebou jako už dlouho ne. O čtyři bloky dál Saleh zírá na ženu, kterou si jednou vezme, a je nadšeně šťastný, že se včera večer neukázal jeho doprovod. Uklízeč se dívá z okna na skupinku přátel na trávě a je nadšený, že ušetřil dost peněz, aby za ním mohly letět jeho děti. Vánek si pomalu razí cestu ke všem a všichni alespoň na chvíli uvěří v utopii. Malak se usmívá, když slyší hádky kolem sebe, a naděje v ústech je plná a kulatá. Téměř cítí její sladkou chuť, a proto když ji později té noci Jacob opustí a utopie se stane pouhou filozofií, které se lze vysmívat, projede jí to tak prudce, že by přísahala, že se jí na okamžik roztříští zuby.
Bilquis (1)
======================== BILQUIS ======================== Kees jede na víkend domů a snaží se vytáhnout hříchy mezi zuby dřív, než tam dorazí. Snaží se být horečnatým snem, který si její rodiče představovali, když o svatební noci seděli ve vesnici a Anglie byla jen příběhem, který babička vyprávěla mezi peckami manga a dýňovými semínky. Má babiččiny ruce. Velké a zvětralé, a bez ohledu na to, kolik krému si do nich uhladí, její život není o nic měkčí. Ženy v této rodině jsou z tvrdých věcí. Pětačtyřicetiminutovou cestu domů ujde pěšky, místo aby jela autobusem, protože potřebuje čas, aby našla tu verzi sebe sama, která se její matce bude líbit nejvíc. Takovou, která udrží rodinu celistvou a s rozzářenýma očima, zbavenou jakéhokoli studu, který by ji mohl zatemnit. Verzi nejstarší dcery, která udrží bradu rodiny vysoko nad hrudí. Její dlouhé vlasy se houpou s větrem a jsou svobodnější, než se cítí. Její snědá kůže stále voní po mandlovém oleji, který do ní Umee vtírala, přestože od doby, kdy naposledy seděla u matčiných nohou, uplynuly nejméně dva krvavé měsíce a Kees se cítí tvrdší než dřív. Také je čím dál těžší najít tu správnou verzi sebe sama, kterou by si mohla přivést domů. Tu správnou se jí podaří najít někde mezi parkem a prádelnou za rohem jejího domu z dětství. Tu Kees, která se zasekla v čase, někde mezi jedenáctým a šestnáctým rokem života. Pravděpodobně to byly roky, kdy byla přesně, plně a naprosto vším, čím její rodiče chtěli, aby byla. Pilná. Učenlivá. Ctižádostivá. Vážná. Stále je taková, ale postupem času se do ní vkradly další stránky. Vzpurná. Milující. Zamilovaná. Sexuální. Věci, o kterých se nemluví u stolu nebo dokonce mezi čtyřmi stěnami domova, který se zahalil do mlčení. Někteří lidé jsou neopatrní ve slovech. Používají je často a bezohledně. Házejí jimi, jako by nikdy neměla dojít. V této rodině byla slova posledními zrnky rýže na dně pytle. Vyškrábané z misky na máslo. Byla stejně jako penízky, které její rodiče každý měsíc pečlivě a tajně sbírali v naději, že se nakonec promění ve větší hromádku peněz, která je všechny zachrání. Kees nevěděla, jestli slova, která šetřili, někdy vyjdou, a jak by možná, kdyby je používali častěji, nemuseli šetřit vůbec. V tomto domě se mluvilo jinak. Na jejího otce vždy čekal hrnek s čajem. Bylo na něm napsáno: Tady, mám tě rád. Rodinná jídla, která byla vždy na stole, říkala, tady, záleží nám na tobě. Zeptat se, jak se máš, znamenalo postěžovat si, že jsi byl příliš dlouho v koupelně. Říct mám tě rád znamenalo vykřiknout, že ses při přecházení silnice nerozhlédl na obě strany. Láska se skrývala pod rouškou hněvu a hrubých hlasů, což ji nečinilo méně láskyplnou, jen měla jinou podobu. Kees otočí klíčem v zámku a vejde do vchodových dveří právě ve chvíli, kdy z obývacího pokoje vyjde její otec, aby ji přivítal. Jeho křeslo je dokonale umístěné tak, aby mohl sledovat jak nejnovější drama přicházející z Pákistánu v televizi, tak bránu jejich domu. Sledoval všechny své děti, jak přicházejí po této zahradní cestě, když vyrůstaly, a přesně ví, jak dlouho každému z nich trvá cesta z ulice ke dveřím. "Beto, jaká byla cesta?" zeptá se, když skloní hlavu, aby na ní krátce spočinula jeho ruka. S knihami schovanými pod jednou paží se k otci nakloní a druhou ruku mu položí v rozpačitém objetí. Nikdy se mu to nelíbí. Vždycky se co nejdřív odtrhne, ale ona to stejně udělá. "Bylo to fajn, Abaji. První vlak byl jako obvykle zrušen." "Měli by pověřit řízením země někoho lepšího a možná by vlaky jezdily včas." "Souhlasím," odpoví a zasměje se. "Myslím, že bys měl v příštích volbách kandidovat na premiéra. Budu ti dělat manažera kampaně." Její matka vyjde z kuchyně a zachytí poslední větu, zatímco chytá dceru do objetí. "Bilquis, přestaň otci cpát politiku do hlavy. Stačí, že každý měsíc chodí na zasedání rady. Za chvíli ho přiměješ, aby utekl do Westminsteru, a kde pak bude rodina, co?" Než Kees stihne odpovědět, zachytí pohled své sestry, která ji jde přivítat po schodech, a obě za matčinými zády sklopí oči. "V lepším postavení a s více penězi, Umee. Tam budeme, pokud bude Abaji pracovat ve vládě," vloží se do toho Saba a přitáhne si Kees k sobě v objetí. "Jste připraveni? Za chvíli se na ni vrhne," zašeptá Saba a chichotá se jí do ucha, zatímco ji tiskne. Než kdokoli stihne odpovědět, otevře vchodové dveře Keesův mladší bratr a udeří jejich otce do zad, za což si od matky vyslouží pohlavek. "Hakime, dávej si na otce pozor. Proč pořád dupeš jako bizon? Vždyť ho zabiješ a on pak nikdy nebude premiérem, heh." Hakim se usmívá. Odpochoduje do kuchyně a mumlá si něco o politice a o tom, jak to vždycky zkazí večeři. Kees se směje zmatenému výrazu svého bratra. "Zase mluvíme o tom, že Abádží půjde do politiky?" zeptá se Hakim. "Samozřejmě že mluvíme," odpoví Saba. "Kees je doma, o čem jiném bychom se měli bavit?" "Hele, já jsem s tím ani nezačal," směje se Kees, "Abaji s tím přišel." "Nech toho," zabručí Hakim a přitom pronese nadávku nad hlavou jejich otce. Itašam zná svého syna až příliš dobře a automaticky se otočí, aby ho seřezal přes hlavu. "Nenadávej, Hakime." Kees se zasměje a přitáhne si bratra do objetí. "Kdy můj bráška tak vyrostl? Přestaň tak rychle růst." Hakim znovu zasténá a rychle se vytrhne z jejího objetí, ale ne dřív, než jí stiskne ruku a usměje se způsobem, který říká, že je rád, že je doma. Už je to šest měsíců, co se vrátila, což není tak dlouho, ale je to příliš dlouho, vzhledem k tomu, že bydlí jen hodinu cesty, a v žaludku ji začíná přepadat známý pocit viny.
Bilquis (2)
Saba se k němu natáhne a potřetí ho udeří kolem hlavy, jen proto, že uprostřed nich stojí jejich otec, a je to jedna z mála příležitostí, jak to udělat, aniž by od mladšího bratra dostala tvrdší ránu zpět; Saba se vždycky chopí příležitosti, když ji vidí. Hakim typickým způsobem zakřičí na jejich matku, čímž si vyslouží další ránu od všech tří, kteří mu řeknou, aby přestal být maminčiným mazánkem. Další Hakimův výkřik pošle jejich matku, aby vyběhla na chodbu a rozmístila rozkazy a připomněla jim, že tímhle tempem nikdo nebude jíst, pokud nebudou užiteční. Vyhlídka, že během příští půlhodiny nedostanou najíst, je vystřízlivělá a všichni spěchají na pomoc. Hakim vynáší z garáže každému jeho oblíbené pití, aniž by se musel ptát, co si kdo přeje. Saba vytahuje talíře ze skříní. Její otec začne vyklízet místo na podlaze a Kees se usměje. Ve chvílích mezi otcovým usilováním, matčiným káráním a škádlením sourozenců se Kees diví, jak si má člověk vybrat mezi rodinou a láskou. Jako by se tyto dvě věci navzájem vylučovaly. Jako by se nezrodily jedna z druhé a nebyly součástí jednoho dechu. Začne přemýšlet o Harrym, ale než jí stačí ztěžknout, už ji otec drží za ruku, vede ji do kuchyně a ptá se jí na názor na nejnovější projev z konference Labour Party a na to, jaké jsou zasvěcené drby. "Abaji, víš, že jsem se právě připojila k internetu. Nemám přímý přístup k poslancům a rozhodně nemám čas účastnit se skutečných konferencí." "To je pravda," řekne. Matka jako obvykle trvá na tom, že Kees dělá roti, když je doma, a i když to nikdy neřekne, je ráda. Umyje si ruce, vyhrne rukávy a začne mezi dlaněmi válet těsto. Dělá to už od svých deseti let, kdy prosila, aby směla pro rodinu roti připravovat, a stála na stoličce, když ji matka učila, jak vyválet dokonalé kolečko, plácnout ho mezi dlaněmi a pak ho položit na plochou pánev, aby se uvařilo, a pak ho hodit na otevřený plamen, aby se nafouklo. Tenhle tanec dělala celý život. V těchto lehkých kuličkách těsta je těžká tradice žen, které přišly před ní. Každá mladá dívka se krčí za matčinými rychlými pohyby a blýská zlatými náramky, když se učila péct rodinný chléb. Její matka kdysi stála přesně takhle s její matkou a její matkou před ní a v předávání něčeho tak prostého Kees vždycky nacházela velkou útěchu. Ráda si myslí, že i v těch nejmenších každodenních úkonech je nějakým způsobem spojena s kmeny žen, které všechny hnětly těsto a tiše skládaly lásku do svých rodin. Je to také čas vyhrazený pro Kees a její matku, aby si popovídaly o uplynulém dni. Saba se nikdy nezajímala o přípravu roti a Hakima se nikdy neptala, a tak je půlhodina před večeří jejich časem. Teď dělá roti bez rozmýšlení. Už dávno se to stalo svalovou pamětí, každé otočení chleba se jí vtisklo do vazů, takže i když zapomene, i když je unavená, chleba je stále dokonale kulatý. Matka ji vezme do ruky a otočí ji bradou k sobě. "Beto, vypadáš unaveně a vyhuble. Proč nejíš?" Kees se matčině přísnosti zasměje a diví se, proč nikdo v téhle rodině nedokáže říct jen: "Mám o tebe starost." "A co ty?" zeptá se. "Jím strašně moc, Umee. Jediné, co dělám, je učení, což znamená spoustu přestávek na opakování, což znamená svačiny." "Svačiny, jo? O víkendu ti udělám nějaké pořádné jídlo, abys ho mohla vzít s sebou." Její matka pronese tento výrok, jako by měla v plánu nechat dceru vrátit se na univerzitu bez tašky plné kari připravené k zamražení. "Dobře, Umee, to by bylo fajn." Nemá smysl říkat její matce, aby se nenamáhala, protože ona se vždycky namáhat bude. Navíc by byla hloupá, kdyby se snažila odmítnout matčino vaření. Je to lepší než fazole na toastu, které v poslední době jedla. Všichni společně jedí, jídlo položené na utěrce na podlaze, a mluví o věcech, které něco znamenají, ale také o ničem. Kdo se bude ženit a co se stalo v mešitě. Jakmile jídlo skončí, Keesova matka jako obvykle zabalí kari do starých vaniček od margarínu, zabalí roti do alobalu a pošle Hakima s balíčkem jídla k sousedce, paní Carsonové. V domě je ticho, Kees sedí na posteli ve svém dětském pokoji a zálibně hledí na bollywoodské plakáty na zdi. Jsou to sny z jiného života, kdy se Sabou nacvičovaly taneční sestavy z filmů a přehrávaly si scény na zahradě. Než zavolá Harrymu, ujistí se, že jsou dveře zavřené. Ten to zvedne při druhém zazvonění. "Ahoj, zlato," řekne s únavou v tónu. Je zpátky doma, a to je často totéž jako vrátit se v čase. Pravidla vašeho dospělého života, dny a noci strávené daleko od matčina klína, najednou mizí a vy jste k ní tak nějak znovu připoutáni, jako byste nikdy neodešli. Někdy je to uklidňující myšlenka, ale většinou je dusivá a smutná. Jako by se pro tebe čas nikdy neposunul dál. "Myslíš, že se k sobě vrátí?" zeptá se. Za posledních pár týdnů mu tuhle otázku položila už mnohokrát a ví, že nemá smysl se na ni ptát znovu, ale stejně si nemůže pomoct a tady, zpátky v rodinném domě obklopená rodinou, jí to připadá ještě naléhavější. Ví, že tahle otázka se ve skutečnosti netýká Malaka a Jacoba. Je o něm a Kees a o tom, jestli to zvládnou. Ptá se, jestli ji dostatečně přijme a jestli udělá dost kompromisů a jestli se navzdory všemu mohou mít rádi. On jí dá jedinou možnou odpověď a řekne, že neví. Protože neví. A v takových chvílích není moc co jiného říct. Slyší, jak Saba běží po schodech, a tak rychle ukončí hovor a hodí telefon přes postel jako zloděj, kterého přistihli při krádeži.
Zde je možné umístit pouze omezený počet kapitol, klikněte níže a pokračujte ve čtení "Dokážeme dělat těžké věci"
(Po otevření aplikace se automaticky přesune na knihu).
❤️Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu❤️