Zůstat za bezpečnou maskou

Kapitola 1 (1)

========================

První kapitola

========================

MATILDA

Dnešní den je ve znamení katastrofy.

Je pět padesát sedm hodin ráno a já už mám tři e-maily, které mají potenciál zhatit dnešní večer. Proč lidé trvají na tom, že jsou tak neorganizovaní? Opravdu to není tak těžké.

Mějte diář, používejte telefon, zapisujte si, objednávejte si zásoby - ať už je to cokoli. Ať tak či onak, nezkurvte mi objednávku! Neměla bych používat svá dospělá slova před šestou hodinou ranní ve všední den. Vážně!

Stojím ve sprše a po těle mi stéká horká voda. Mám pocit, že mi každou chvíli poteče krev, jak silně si drhnu pokožku hlavy, a přitom přemýšlím o řešení svých problémů. V tom jsem dobrá. Ne to trhání vlasů, ale řešení problémů v krizových situacích. Profesionální organizátorka akcí má v rukávu spoustu záludných triků. Já je mám náhodou v rukávu, po kapsách a schované v botách. V krajním případě je vytáhnu ze zadku.

Musím se dostat do kanceláře, abych našla nového dodavatele, který mi do dnešního oběda doručí do hotelu devět set mátově zelených látkových ubrousků. Člověk by si myslel, že je to ve světě banalita. Pokud však dnešní akce nebude dokonalá, může to znamenat rozdíl mezi mým vysněným podkrovním bytem a krabicí od bot, ve které teď bydlím. Ať se propadnu, jestli o tom rozhodnou mátové ubrousky. Proč se Lucia nemůže spokojit s bílými? Aha, to je pravda, protože se jí dá vyhovět asi tak snadno jako dítěti, které čeká na jídlo. Ať řeknete cokoli, stěžují si, dokud nedostanou, co chtějí. Lucia je určitě milá dáma, když zrovna nedělá mou klientku z pekla.

Stojím v koupelně, nohu na boku vany, natahuju si punčochy a kradmo se podívám do zrcadla. Nerada se na sebe dívám. Kdo by se chtěl dívat na své tukové válečky a ďolíčky na zadku. Já ne! Měla bych se toho zrcadla zbavit a pak bych se nemusela krčit pokaždé, když ho vidím. Možná že v tom penthousu, který vidím ve své budoucnosti, bude i osobní trenér a kuchař.

Ano! Vložme to do obrázku. Musím to přidat na svou nástěnku vizí. Osobního řidiče už mám na nástěnce vyvěšeného - samozřejmě, je to sizzling hot. Vlaky a taxíky zestárly asi před sedmi lety. No, možná šest let a jedenáct měsíců. První měsíc, kdy jsem se přestěhovala do Chicaga, jsem si ho zamilovala. Ten ruch a shon, taková změna oproti venkovskému městu, kde jsem vyrostla. Vlaky jezdící po vyvýšených nástupištích místo po zemi, množství taxíků, které se zdálo být v řádu tisíců oproti třem, které provozovala rodina McKinnonových. Teď je všechen ten čas navíc, který člověk denně ztrácí v dopravě, tak frustrující, že se to v nabitém programu těžko dohání.

Vyhrnu si tužkovou sukni přes boky, zapnu zip a otočím se ze strany na stranu. Spokojená se svým outfitem si navléknu sako a pak udělám poslední věc, nanesu si rtěnku. Je čas vyrazit do světa na další den. I když je to stresující a kolikrát si postěžuju, že se mi něco nedaří, svůj život miluju. S vášní. Práce s mým nejlepším přítelem ve vlastním podniku je ten nejlepší skok víry, který jsme spolu udělali. Když jsme opouštěly rodné město Williamsport, kde jsme prožily dětství, hledaly jsme dobrodružství. Nový začátek, který jsme obě potřebovaly. Nezačalo to úplně podle mých představ. Prvních pár měsíců bylo těžkých. Opravdu jsem se trápila, ale už jsem prostě neměla pocit, že bych se mohla vrátit domů, protože pocit, že jsem tam šťastná, se díky mému bývalému příteli změnil. Naštěstí jsem měla Fleur, která mě tím obdobím provedla.

S Fleur jsme se seznámily ve školce. Když jsem vešla dovnitř, byla zrovna zaneprázdněná zařizováním své kuchyňky na hračky ve třídě. Říkám její, protože jeden z kluků se jí snažil říct, jak to má zařídit, a její pohled ho zarazil. Vzpomínám si, že jsem si říkala, že nemá ani ponětí. Já bych si to zařídil přesně tak, jak to udělala ona. Dávalo to dokonalý smysl. Věděla jsem, že máme pravdu. No a na tom jsme se shodli a sblížili se nad sendvičem s PB&J. To a naše OCD chování, kdy jsme byli bolestně pedantští. Někdy to znamenalo, že jsme si byly podobné, ale ne často. Od toho prvního dne jsme byli nerozluční.

Když jsme vyrůstali, leželi jsme v houpací síti na zahradě mých rodičů. Snili jsme o dobrodružstvích, která spolu zažijeme. Mohly jsme být klidně sestry. Naše mámy vždycky říkaly, že jsme spojené v bok. Což bylo v pořádku, dokud nepřišli na scénu kluci. Nechápali, že chceme trávit tolik času spolu. To se samozřejmě změnilo, když se v nás rozbouřily hormony. Kluci se stali v našich životech důležitými, ale nikdy jsme neztratily naši blízkost. Navzájem jsme si kryli záda, ať se dělo cokoli. Ještě dnes je ona tou jedinou osobou, které svěřím svůj život, je mým parťákem ve zločinu, mou nejlepší kamarádkou.

Opírám se hlavou o zadní stěnu výtahu, který sjíždí dolů, a v hlavě mi už běží seznam věcí, které musím vyřešit, jakmile vejdu do kanceláře. Začíná se mi vynořovat ta úzkost před akcí. Není to špatná úzkost. Je to nával adrenalinu, který mě přiměje k pohybu. Soustředí mě a blokuje zbytek světa. Jediné, co existuje, je práce, na které pracuji. Od chvíle, kdy jsme začali podnikat v plánování špičkových akcí, pracujeme tak usilovně, ve dne v noci. Připadá mi, že jsme ještě neměli čas se nadechnout. Bod, ke kterému jsme směřovali, je tak blízko, že ho cítíme. To, že jsme se dostali do užšího výběru na významnou zakázku, je pro nás obrovský úspěch a uznání našeho podnikání. Ťukám si na hlavu a říkám si: "touch wood". Zatím se nám nestalo, že bychom měli nějakou katastrofální funkci, kterou bychom v daný den nedokázali proměnit v úspěch. Přičítám to tomu, jak s Fleur spolupracujeme. Máme takové mentální spojení. Ani spolu nemusíme mluvit, víme, co si ten druhý myslí, a uděláme to dřív, než se nás zeptá. Je to prostě dokonalá kombinace.

Doufejme, že to spojení funguje i dnes.

Procházím předsíní s telefonem v ruce, zazvoní. Zrovna jsem se chystala zkontrolovat, jak blízko je můj Uber, ale slova před očima mě zastaví.

Kapitola 1 (2)

Fleur: Dnešní host se probudil a zvracel - ZRUŠENO!!!

"Kurva!" Jiné slovo není potřeba.

"Promiňte, mladá dámo," slyším za sebou. Sakra, to je paní Johnsonová. Moje staromódní svědomí. Nemám ponětí, jak to, že se objevuje v těch nejnáhodnějších chvílích. Ani se nemusím otáčet a dívat se na ni. Co mě mate, je, proč je v hale v šest čtyřicet pět ráno. Až mi bude dvaaosmdesát, v žádném případě nebudu vstávat takhle brzy.

"Promiňte, paní Johnsonová. Zítra tam hodím svůj dolar do sklenice s nadávkami," zamumlám, zatímco zběsile odepisuji Fleur.

"Dohlédni na to, abyste to udělala, slečinko. Jinak tě budu pronásledovat a ty víš, že si nedělám legraci." Slyším, jak se směje, když se šourá na cestě ke vchodovým dveřím. Jsem si jistá, že jí všichni v tomhle domě zaplatí domov důchodců, až ji tam konečně přimějí se přestěhovat. Tak často nenadávám - no, aspoň si to v duchu říkám. Jenže se mi zdá, že paní Johnsonová dokáže být nablízku pokaždé, když nadávám.

"Musím běžet, paní Johnsonová. Zítra se zastavím," zavolám a vyrazím předními dveřmi. Jedna moje část s ní soucítí. Myslím, že ta sklenice s nadávkami slouží spíš k tomu, aby jí lidé zavolali na návštěvu do bytu. Její manžel zemřel šest měsíců poté, co jsem se nastěhovala. Byl to krásný starý muž. Strašně jí chybí a je jí dost smutno. Všichni v domě ji přijali jako naši náhradní babičku, ať se nám to líbí, nebo ne. Ačkoli se stále drží v minulém století, má velké srdce a chce jen cítit, že má důvod každý den vstávat a žít svůj život.

Cesta do práce mi umožňuje vyřídit pár e-mailů a zároveň přemýšlím, jak vyřeším problém s hostujícím řečníkem. Fleur má na starosti organizaci jídla pro něj a já všechno ostatní. Takhle to u nás funguje. Kdo je na jídle, je zařazen na samotnou akci. Když to dneska zvládnu, tak si večer odpočinu. Tak moc, jak si můžete odpočinout, když jste kontrolor a nejste tam. Takhle si musíme práci rozdělit, jinak bychom nikdy neměli volný den ani noc.

Akce je určena pro program "Konec cyklu". Je to skvělá organizace, která pomáhá zastavit kruh chudoby a špatného vzdělání v rodinách. Snaží se pomoci rodičům naučit se hospodařit s rozpočtem a dostat děti do školy a k učení. Společná snaha dát další generaci šanci bojovat o život, o kterém sní.

Možná, že když zavolám generálnímu řediteli, budou mít někoho, kdo programem prošel nebo je s mentoringem nějak spojen a může z první ruky vyprávět, co to pro rodiny znamená. Další e-mail na mém seznamu. Další dovednost, kterou jsem se naučil: Díky delegování se věci dějí. Nemůžu dělat všechno, a dokonce i s Fleur musíme koordinovat činnost s ostatními, aby věci probíhaly rychle.

Jako obvykle je čtvrteční ranní provoz i v tuto denní dobu pomalý. Plížíme se hlemýždím tempem. Mohl bych vystoupit a jít rychleji. Uvažuji o tom, ale vzhledem k letnímu vedru vím, že i v tuto ranní dobu bych skončil zpocený. To není vzhled, který potřebuju, když se snažím působit jako žena, která má všechno na starosti. I když nemáte ponětí, co děláte, potřebujete, aby vám lidé věřili, že to děláte. Kouř a zrcadla, iluze je součástí představení.

Když se blížím ke vchodu do kancelářské budovy, neustále mi zvoní telefon. Místo jsme si na začátku vybrali, protože bylo v centru všech velkých funkčních prostor ve městě. Jelikož jsme ve městě noví, nebrali jsme v úvahu, jak je tu rušno. Přesto pohodlí, že jsme tak blízko, zdaleka převažuje nad dopravními potížemi.

Spěchám chodbou a tlačím na dveře naší kanceláře.

"FLEURTILLY".

Ještě teď mi naskakuje husí kůže, když vidím na dveřích náš vysněný název. Ten, který jsme si před lety vymysleli v té houpací síti. Ještě víc vzrušující je, že je celé naše. Nikomu jinému neodpovídáme. Tvrdě jsme pracovali a tohle je naše odměna.

Hluk v kanceláři mi napovídá, že Fleur už má všechno zapnuté a na někoho křičí do telefonu. Určitě se nám nemůže stát další katastrofa ještě před mou první ranní kávou.

"Co to sakra je, Scotte. Varoval jsem tě, abys včera nechodil ven a moc se nebavil. Byl jsi už vůbec v posteli? Co tě to sakra napadlo, nebo ten oříškový mozek přestal díky drogám vůbec fungovat?! Už jsi byl naposledy varován. Najdi si někoho, kdo bude snášet tvoje kecy. Tvoje práce tady končí s okamžitou platností." Fleurin telefon v kanceláři bouchne o stůl tak hlasitě, že ji slyším až z druhého konce chodby.

"No, řekla jsi mu to, ne? A kdo teď bude sakra řídit číšníky?" ptám se. Zeptám se, vejdu dovnitř a najdu ji, jak sedí u svého stolu, opřená na židli, oči zavřené a ruce za hlavou.

"Já vím, já vím. Měla jsem ho donutit, aby dneska večer přišel a pracoval, a pak ho vyhodit. Moje chyba. Napravím to, neboj se. Možná je čas povýšit TJe. Odvádí skvělou práci a jsem si jistá, že Scottovu práci stejně do značné míry dělal za něj."

Upřímně řečeno, myslím, že má pravdu. Už nějakou dobu jsme měli podezření, že Scott, jeden z našich manažerů, pořádá tvrdší večírky než jen pár drinků s přáteli. Stal se nespolehlivým, což se mu nepodobá. I když je v práci, není sám sebou. Snažila jsem se s ním o tom mluvit a byla jsem umlčena. Bohužel naše pověst je příliš důležitá na to, abychom riskovali, že kvůli svému opojení zkazí práci. Varování už dostal dost. Jeho ztráta.

"Napravte to a já si najdu nového mluvčího. Jo, a 900 pitomých mátově zelených ubrousků. Vážně. Doufejme, že se ráno zlepší." Otočím se k odchodu z její kanceláře a přes rameno zavolám: "Mimochodem, dobré ráno. Ať je dnešek úžasný." Usměju se a čekám na její odpověď.

"Tak úžasný, jako jsme my. Vidím vaše Dobré ráno a přeji vám klidný den a večer bez dramat. Jsi na řadě s kávou, ženo." A tak se náš průměrný pracovní den přehoupne do akce.

Kapitola 1 (3)

V půl dvanácté se náš den stále pohybuje na hranici sraček. Dva zaměstnanci nám zavolali, že jsou nemocní kvůli blbému zvracení. Lucia mi volala celkem sedmatřicetkrát s hloupými dotazy. Zatímco mluvím skrz zuby a snažím se být zdvořilá, přemýšlím, proč si najala organizátory akcí, když chce všechno řídit mikroúřednicky.

S telefonem přitisknutým k uchu přichází Fleur a zvedá ruku, aby si se mnou plácla. Díky bohu, to znamená, že své problémy vyřešila a že jsme personálně připraveni na dnešní večer. Zbývá už jen můj problém s reproduktorem, a pak přeskočíme tu hromadu sraček a budeme zase na cestě za květinami a sluníčkem.

"Fleurtilly, mluvíš s Matyldou." "Dobře. Na okamžik se odmlčím. "Dobrý den, pane Drummonde, jak se dnes ráno máte?" Mám nasazený svůj sladký obchodní hlas a dívám se na Fleur, která zadržuje dech, aby se dočkala mé odpovědi.

"To je skvělé, ano, i já mám dobrý den." "Dobrý den," odpovím. Vyvalím oči na svého partnera, který přede mnou stojí a dělá hloupé obličeje. "Děkuju, že jsi mi zavolala zpátky. Jen by mě zajímalo, jak jsi dopadla se sháněním dalšího řečníka na dnešní večerní akci." Odmlčím se, zatímco on odpovídá. Snažím se nedat najevo žádnou reakci, aby Fleur neodhadla, co říká. "Dobře, děkuji, že jste to pro mě zjišťoval. Doufám, že se vám dnešní večer bude líbit. Na shledanou." Pomalu položím telefon.

"Tilly, proboha, řekni mi to!" řeknu. Křičí na mě, když se pomalu zvedám a pak začnu tančit šťastný tanec a plácnu si s ní na záda.

"Máme sami pilota, který mentoruje kluky a holky v programu. Rád se do toho na poslední chvíli vložil. Pan Drummond to s ním teď potvrdí, když nám to dal vědět." "Ahoj. Obě se natáhneme k objetí a stále pokračujeme, když nás Deven přeruší se svou obvyklou chutí.

"Je svobodný, kolik mu je let, jak je vysoký a za který tým pálí?" zeptám se. Stojí opřený o dveře a čeká, až se uklidníme a budeme mu věnovat pozornost.

"Já už jsem si ho vyžádal, Deve. Jestli je sexy, svobodný a je mu přes třicet, tak se stáhni, krasavče. I když bude pálit za tvůj tým, vsadím se, že ho dokážu přesvědčit, aby změnil stranu." Fleur k němu přistoupí a obejme ho. "Dobré ráno, sluníčko. Jaká byla včerejší noc?"

"Řekněme, že druhé rande nebude. Přišel pozdě, celou dobu se díval do telefonu a nepije. Jakože vůbec. Žádný alkohol. Kdo to vůbec dělá? To je ode mě ne!" Všichni se teď smějeme, zatímco já začínám vypínat počítač a balím si kufřík, připraven vyrazit na akci v McCormick Place.

"I když bych tu s vámi ráda zůstala a povídala si s vámi," řeknu, čímž Devena přiměju, aby na mě vykulil oči, "musím se pohnout. Musím něco zařídit, dokončit akci, abych mohla jít domů a dát si nohy nahoru." Zvednu telefon a tašku a oběma dám pusu na tvář. "Uvidíme se tam později. Kdyby bylo potřeba, tak na můj telefon." Začnu spěchat chodbou k výtahu. Uvažovala jsem, že si zavolám auto, ale usoudila jsem, že taxi bude v tuhle denní dobu rychlejší. Těsně před polední špičkou by mi vrátný měl být schopen nějaký přivolat.

Když vybíhám z výtahu, vidím, že taxík zastavil u obrubníku a někoho vypouští. Chci ho chytit dřív, než zase odjede. Vrátný Cecil mě vidí v plném běhu na vysokých podpatcích a otevírá dveře, protože ví, o co se snažím. Volá na taxík, aby počkal, když procházím kolem něj, soustředěný na otevřené dveře, které předchozí cestující zavírá.

"Počkejte, prosím..." Zavolám, když vběhnu přímo do pevné stěny hrudníku. Ruce mě popadnou, když se potácím stranou. Sakra. Prosím, ať to nebolí.

Zrovna když se můj svět naklání do strany, vracím se zpátky do vzpřímené polohy a vidím bílé tílko, těsné a mokré od potu. Tak blízko mého obličeje, že cítím mužské feromony a na tvářích cítím teplo sálající z jeho těla.

"Kriste, to je mi tak líto. Jsi v pořádku, krásko?" Ten hlas, tichý, zadýchaný a trochu vyděšený. Nehraju si na to, abych vzhlédla a uviděla tvář téhle stěny pevných břišních svalů. "Právě jsi vyšla z těch dveří, jako by tě někdo pronásledoval. Nedokázala jsem včas zastavit." Jeho ruce mě začnou trochu tlačit dozadu, aby ze mě viděl víc.

"Mluv se mnou, prosím. Jsi v pořádku? Moc mě mrzí, že jsem tě vyděsil. Naštěstí jsem zabránil tomu, abys dopadla na palubu."

Zhluboka se nadechnu, abych se znovu ovládla, a pomalu sleduji jeho zpocenou hruď, abych se podívala na muže, od něhož hlas vychází. Slunce je za ním, takže z odlesků nedokážu rozeznat jeho tvář. Chci ustoupit, abych si ho lépe prohlédla, když zaslechnu, jak na mě taxikář křičí.

"Nastupujete, dámo, nebo ne?" vyštěkne na mě z místa řidiče.

Sakra, musím se pohnout.

"Děkuju. Omlouvám se, že jsem vám vběhla před nos. Promiňte, musím jít." Začnu se otáčet, abych se přesunula k taxíku, přesto mě nepustil.

"To já se omlouvám. Jen jsem rád, že jsi v pořádku. Přeji ti hezký den, krásko." Doprovodí mě na zadní sedadlo taxíku a poté, co vklouznu dovnitř, za mnou zavře dveře a poklepe na střechu, aby dal řidiči najevo, že může jet. Když se odlepíme od obrubníku, vidím jeho úsměv plný krásných bílých zubů, jak se otáčí a dál běží po chodníku. Srdce mi stále buší, hlava se stále snaží zpracovat, co se to sakra právě stalo. Může být dnešek ještě šílenější?

GRAYSON

"Jsem jen kus, kus horoucí lásky.

Jen kus, kus hořící lásky'

Sakra!

Co to sakra je!

Natáhnu ruku, abych ji chytil, než ji povalím na zem. Zastavit se uprostřed běhu mě stojí veškerou sílu, kterou mám v nohách. Mírně se zakymácíme, ale podaří se mi ji přitáhnout zpátky k sobě, abych ji postavil na nohy. Kde se tahle žena vzala? Při pohledu dolů na temeno její hlavy nedokážu říct, jestli je v pořádku, nebo ne.

Nehýbe se a nic neříká. Jako by byla nehybně přimražená. Myslím, že jsem ji tak vyděsil, že je v šoku.

Neodpovídá mi, tak se ji snažím ještě trochu vytáhnout, abych jí viděla do tváře.

Tak ahoj, moje malá nádhero.

Slunce jí jasně svítí do tváře, která ji rozzáří jasem. Mhouří oči, má problém mě vidět. Otevírá ústa, aby konečně promluvila. Jsem připravený, že se do mě pustí, protože jsem do ní vrazil. Přesto se dočkám jen omluvy a ona se snaží uniknout z mého sevření. Taxikář jí dává pokyn, aby si pospíšila. Rád bych se ujistil, že je opravdu v pořádku, ale zdá se, že ji zdržuji. Pomáhám jí do taxíku a během několika vteřin se ode mě vzdaluje, otáčí se a pozoruje mě ze zadního okna taxíku.

Kapitola 1 (4)

No, a to dnes přineslo nový zajímavý zvrat.

Jedna nádherná žena mi málem padla k nohám. Ještě než jsem stačil zklidnit dech z běhu, mrknu a ona je pryč. Skoro jako výplod mé fantazie.

Jednu část jsem si rozhodně nepředstavoval, a to, jak zatraceně krásně vypadala.

Rozběhnu se směrem k Dunbar Parku a basketbalovému hřišti, kde na mě čekají kluci. Elvis mi do sluchátek pumpuje další rock a moje nohy buší do chodníku v rytmu jeho úderů do boků. Jsem velký fanoušek Elvise, můj hudební vkus uvízl v šedesátých letech. Nic se nevyrovná hladkým melodickým tónům Krále. Máma ho poslouchala na starých vinylových deskách a tančili jsme po kuchyni, když byl táta v práci. Myslím, že mi tím vymývala mozek. Úplně to fungovalo. I když mám rád všechny druhy hudby, Elvis bude vždycky na vrcholu mého playlistu.

"Tady je Doktor Dreamy. Cože, nějaká dáma v nesnázích, od které jsi nemohl odejít?" Basketbalový míč mi s úderem přistane uprostřed hrudi od Tatea.

"Jako bys uměl mluvit, ó božský. Chirurg, o kterém každá sestra v nemocnici sní buď o tom, jak s ním šuká, nebo o tom, jak do tebe může píchat jehly, až ji přefikneš." Plácnu ho po zádech, když se přidám ke klukům na hřišti, a Lex s Masonem vyprsknou smíchy.

"Vítejte ve hře, doktoři. Je na hovno, že jste dneska ve stejným týmu, co? Méně nadávání a více poskakování. Pojďme začít hrát. Ve tři mám jít k soudu a soudce mě už teď nesnáší, takže pozdní příchod by nedopadl dobře," zařval Lex a začal couvat po hřišti připravený označkovat a zabránit nám dát koš.

"Nech mě hádat, nenávidí tě, protože ses s ní vyspal," křiknu zpátky.

"Ne, ale možná jsem strávil noc s její dcerou, o které jsem neměl tušení, že žije se svou matkou soudkyní." "Ne," řekl jsem.

"Do prdele, to je ta nejvtipnější věc, kterou jsem dneska slyšel." Mason zakloní hlavu a hlasitě se rozesměje. "Ta historka je hodná statusu."

"Dáš o tom jediné slovo na sociální sítě a nebudu to já, kdo se bude u soudu snažit dostat tě ven na kauci, ale budu tam obhajovat, proč jsem tě zmlátil na kaši, drbane. Teď pojď sem a pomoz mi nakopat zadky těmhle glamour klukům." Lex se na Masona zadívá.

"Jako by vůbec měli šanci. Tak do toho, hoši." Mávne na mě, abych šel k němu.

Hra začíná, pánové.

Hodinky mi začnou bzučet, aby nám oznámily, že čas ve hře vypršel. Všichni máme tak nabitý pracovní rozvrh, že se jednou týdně vmáčkneme do tohoto společného basketbalového zápasu. Tihle kluci jsou moje rodina, no, taková ta rodina, kterou v jednu chvíli milujete a v druhou chcete zabít. Jsme kamarádi od doby, kdy jsme se potkali na chlapecké střední škole Brother Rice, kde jsme hned první den skončili ve stejné třídě. Nejsem si jistý, co si učitelé mysleli po prvním týdnu, kdy jsme se sblížili a už si ze sebe dělali bolest. Nejsem si jistý, kolikrát byli naši rodiče požádáni o "rozhovor" s ředitelem, ale určitě to bylo častěji, než je běžné. Nezáleželo na tom, že jsme každý chodili na jinou univerzitu nebo pracovali v jiné profesi. Už tehdy mezi námi vzniklo to celoživotní přátelství, které se nikdy nezruší.

Z každého z nás stéká pot a já hltám vodu z fontánky. Ne moc, jinak skončím se svalovou křečí, než doběhnu zpátky do nemocnice.

"Dobře, kdo má dneska volno?" ptám se. Mason si čte v mobilu s prázdným výrazem ve tváři.

"Jsem pro skleničku, dneska mám po směně," pípne Tate, když se usměju a sekunduju mu, že mám taky volno. Nestává se často, abychom měli všichni společně volno. To jsou ty radosti, když je člověk doktorem v nemocnici.

"Nemůžu, jdu na charitativní večeři. Je to pro tu charitu, pro kterou děláš mentora, Masone," odpoví Lex.

"No, to je perfektní. Grayi, ty jsi můj doprovod a Tate, tvůj doprovod je Lex. Teď jsem hostem večera já. Takže si všichni můžete přijít poslechnout tu nejlepší přednášku, jaké jste byli za celý rok svědky. Připravte se na to, že budete ohromeni." Rukama si promne každé ze svých ramen a snaží se nám ukázat, jak je působivý.

Všichni na něj současně zasténáme.

"Díky za podporu, čuráci. Moje paměť je dlouhá." Trochu si odfrkne, když na telefonu vyťukává odpověď.

Mason je pilot, který strávil čtyři roky v armádě, než byl propuštěn, a potýkal se s věcmi, které viděl. Začal pracovat v komerčním sektoru, ale pak se ho ujala soukromá charterová společnost. Pro takovou roli se skvěle hodí. Má uhlazenost, vtip a inteligenci, aby se dokázal vmísit do společnosti kohokoli, ať už je to kdokoli. Má skvělé historky o různých pasažérech v průběhu let a místech, kam letěl.

"Proč si proboha někdo myslí, že jsi natolik zajímavý, aby s tebou mluvil déle než pět minut. Vždyť ten časový limit neudržíš ani na sex," řeknu a čekám na reakci.

"Vy jste všichni tak kurevsky vtipní, že jo. Mluvím o své roli v mentorování dětí, aby dosáhly na svou vysněnou práci bez ohledu na to, jak velký ten sen je." Výraz jeho tváře mi napovídá, že to bere vážně.

"Vtipy stranou, chlape, to je skvělá věc, kterou děláš. Když o tom můžeš snít, můžeš toho dosáhnout. Pokud změníš život jednoho dítěte, pak to stojí za to." A pak se na mě podívá. Všichni přestáváme s žebráním a začínáme řešit detaily dnešního večera. Dohodneme se, že se nejdřív sejdeme v baru na skleničku a na večeři se vydáme společně. Na hodinkách se mi spustí druhý budík. Všichni víme, co to znamená.

Když se loučíme, Mason na nás všechny přes rameno křikne: "Mimochodem, je to black tie." "Ahoj," řeknu.

Vnitřně zasténám, když znovu přidám do kroku a začnu rovnoměrně běžet. Nesnáším nošení kravaty. Připomíná mi to každodenní nošení na střední škole. Když se tomu teď můžu vyhnout, udělám to. Bohužel na většině těchto charitativních večeří je třeba se obléknout tak, abyste udělali dojem. Také musíte mít plnou peněženku, abyste mohli předat příspěvek. Mám štěstí, nikdy jsem nežila bez luxusu peněz, takže ráda pomůžu ostatním, kde můžu.

Běžím po Michigan Avenue a v dálce vidím nemocnici Mercy Hospital, která se tyčí vysoko a hrdě. Je to můj domov daleko od domova. Je to místo, kde trávím většinu svých bdělých hodin, pracuji a také některé hodiny spím. Mé srdce na tomto místě šťastně bije. Starat se o lidi a zachraňovat životy je to největší vzrušení, které můžete v životě zažít. S tím přicházejí i těžké dny, ale člověk prostě doufá, že to dobré většinou převáží nad tím špatným.

Kapitola 1 (5)

Proto běhám a snažím se nevynechávat tréninky s kluky. Člověk si potřebuje vyčistit hlavu, aby zůstal soustředěný. Pacienti z nás pokaždé potřebují to nejlepší. Tate se mnou pracuje v Mercy, což dělá zábavné dny a noci, když jsme spolu na směně. Dnes se mnou neběhal, protože je ve svých konzultačních místnostech a není na směně v nemocnici.

Miluju léto v Chicagu, až na to, že prostě ne takové vedro uprostřed dne, kdy běhám a potím se jako čert. Taky to znamená, že nemocnice bojuje s veškerou zátěží, kterou máme navíc. Úpal u starších lidí je problém, zvlášť když si nemohou dovolit chladný vzduch doma. Nemocnice je to nejlepší, co jim může ulevit. Moje chytré hodinky mi říkají, že je osmdesát šest stupňů Fahrenheita, ale s vlhkostí vzduchu mi připadá ještě větší horko.

Nemám extra zátěž, protože nepracuji na pohotovosti. To je Tateův problém. On je neurochirurg, který přebírá akutní případy, jakmile dorazí na pohotovost. Super intenzivní práce pod vysokým tlakem. To není moje představa zábavy. Já jsem si tu roli užil a jsem šťastný tam, kde jsem teď.

Když procházím vstupními dveřmi nemocnice, cítím, jak na mě dopadá chladný vzduch, zatímco mě oči ošetřovatelského personálu u registračního pultu sledují až k výtahu. Ty svobodné jsou připravené se na vás vrhnout, jakmile jim dáte najevo, že byste o ně mohli mít zájem. Tate toho plně využívá. Já už tolik ne. Když jste na stáži, vypadá to jako cukrárna všech těch žen, které si chtějí nárokovat čerstvé maso. Muži jsou na nové zdravotní sestry stejně zlí.

Pracujeme v prostředí pod vysokým tlakem, pracujeme dlouho a občas nevidíme moc denního světla. Musíte si najít uvolnění. Takhle jsem si to odůvodňovala, když jsem byla stážistka. Vzpomínám si, jak jsem v prvním roce stáže vešla do skladu a našla tam svou tehdejší šéfovou Leanne, která byla od pasu dolů nahá a kterou jeden z mužských ošetřovatelů šukal u zdi. Teď už jsem kvalifikovaný lékař, který by měl ve společnosti zaujímat čestné postavení, takže se do nemocniční seznamovací scény zapojuju už jen zřídka.

Kurva, co si to namlouvám? To není ten důvod. Je to fakt, že jsem se před pár lety spálil s nějakým přitakávačem, který se mě snažil vyhodit, když jsem se snažil jít dál. Znovu už se touhle cestou nevydám. Nemíchej práci a zábavu, říká se - no, já říkám. Tate se z toho ještě nepoučil. Zvlášť nová várka stážistů, které dostává na střídačku každého půl roku. Je to obyčejný mužský děvkař.

Žárlím snad trochu? Možná jen trochu. Jak já, tak můj malý přítel, který se zpevňuje jen při pomyšlení, že se chystá na nějakou akci. Bylo to trochu suché období. Myslím, že je čas to napravit.

Škoda, že moje dnešní rande, Mason, není ani zdaleka takové, na jaké myslím.

Můj penis teď zase úplně ztrácí zájem o konverzaci.

Nemůžu říct, že bych se mu divil.

Vtom se mi vybaví ta okouzlující žena z dneška a můj penis je zase ve hře. Kéž bych věděl, kdo to je.

Teď by dnešní odpolední vizita mohla být zajímavá, když mi v křoví stojí stan.

Radosti velkého muže, jestli mi rozumíte.

Není ho kam schovat.

Zde je možné umístit pouze omezený počet kapitol, klikněte níže a pokračujte ve čtení "Zůstat za bezpečnou maskou"

(Po otevření aplikace se automaticky přesune na knihu).

❤️Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu❤️