Muž, se kterým můžeš tančit

Prolog

========================

Jako písek v přesýpacích hodinách...

Vzpomínám si, že když jsem byla malá, moje máma sledovala kultovní denní seriál. Seděl jsem u nohou gauče, nohy zkřížené, bradu v dlaních a zíral na zrnka písku procházející sklem. V sedmi letech jsem nechápal, jakou sílu mohou mít ty rychlé kapky času.

Vteřiny se mění v minuty, hodiny ve dny, měsíce v roky...

Dny jsou dlouhé, roky rychlé, ale jsou to vteřiny - vteřiny, které se dají změnit. Smích s přáteli proběhne v mžiku, zatímco pád na zem může trvat celý život.

Pro mě to byl výstřel z pistole.

Deset vteřin.

To bylo vše, co jsem potřeboval, aby se můj život navždy změnil.

"Benjamine!" Vykřikl jsem.

Výstřel se ohlušující ozvěnou rozlehl po místnosti, když padl a držel se za hrudník.

Mé tělo se zhroutilo na podlahu, na kůži jsem měla krev a mučivá bolest, když sledujete, jak se z člověka, kterého milujete, stává něco jiného, se mi vsakuje do kostí.

Hleděla jsem do hlavně zbraně. V náručí jsem držela umírajícího muže. Přesto jsem si s houkáním sirén a páskou lemující místnost uvědomila, že noční můra teprve začala. Jako při hře domina spadl první žeton a mně teď nezbývalo než stát opodál a sledovat, jak se převracejí.

Byl jsem pěšákem ve hře života. Jen jsem nevěděl, že hraju.

Navzdory bolesti ze ztráty se svět točí dál. Tvůj nejhorší den je pro jiného nudné úterý. A tak děláte to, co vám vždycky říkala vaše matka.

Vstaneš.

Jdete do práce.

Žiješ.

No... předstíráš, že žiješ.

Až jednoho dne vstoupí muž a změní běh tvého života, ale tentokrát k lepšímu.

Kapitola 1 (1)

========================

"Šťastný pátek!" Jackie oznamuje, že vchází do hlavní jídelny kavárny, v ruce drží dva keramické talíře a další dva balancuje na předloktí.

Stáhnu si vlasy v culíku pevněji a srovnám ramena. Než se vrátí a položí věci na stolek u stánku, mám na tváři úsměv.

"Jsi čiperná," prohlásím, když přinese dvě prázdné sklenice k místu, kde stojím.

"Jen se ti snažím vnést do života trochu sluníčka."

Nakloním se přes pult a podívám se z okna Harvest Café - malebného obchodu se snídaněmi a obědy, ve kterém pracujeme v centru Warwicku ve státě New York. Na obloze jsou husté mraky, jak se šeď chystá rozpoutat liják.

"Vypadá to, že bys měl místo toho tančit dešťový tanec," přemítám.

"To umím taky." Udělá malý shimmy, čímž mi připomene jeden z našich oblíbených filmů.

"Bůh by ti nedal maracas, kdyby nechtěl, abys jimi třásla. "

Položí si ruku na bok a druhou si poklepe na ret. "Hříšný tanec?"

Mrknutím a ukazováčkem jí dávám najevo, že citát uhodla správně. Je to hra, kterou hrajeme už od střední školy. Ještě když jsme byly dvě děti v New Yorku, herečka a tanečnice připravené dobýt svět. To bylo předtím, než naše životy zpustošily manželství, hypotéky a vraždy.

Zavrtěním hlavy tyhle myšlenky vytěsním do ústraní, na místo, kam se teď nemůžu zatoulat. Ne v práci. Ne před Jackie.

Nick, Jackiein manžel a náš šéf, vystrčí hlavu z okna rychlého občerstvení a luskne prsty. "Stůl číslo dvě žádá o doplnění." Zamračí se.

Podívám se na konvici s kávou, kterou držím v ruce, a přikývnu. Moje Tomy skřípou na kostkované podlaze, když jdu ke čtyřce, kde obědvají zákazníci.

Slyším, jak Jackie v pozadí šeptá Nickovi: "Ty jsi takový kokot."

"Můžu ti nabídnout ještě něco?" Ptám se zákazníků, když jim dolévám hrnky.

"Jen účet," odpoví pán, aniž by navázal oční kontakt.

Jeho partnerka při obědě zírá na svůj iPhone.

Položím hrnec na volný stůl, sáhnu do zástěry, vytáhnu blok s objednávkou, odtrhnu vrchní papír a podám jim účet. "Až budete hotovi, přineste to k pultu."

Stejně tak odcházím od nich, stejně neviditelná, jako když jsem přišla.

Bývala jsem ráda středem pozornosti. Dařilo se mi na pódiu, kde na mě svítila světla tak jasně, že jsem neviděla do tváří davu. Teď se spokojím s tím, že jsem mouchou na zdi, na kterou se patroni ne vždy dívají, a to mi vyhovuje.

Zkontroluji ostatní stoly - další kávu pro stůl číslo čtyři, Sprite a majonézu navíc k tuňákovi na stole číslo devět a stůl číslo šest chtěl hranolky s kudrnkou, ne steakové hranolky. Když jsou všichni obslouženi, vrátím se k pultu a otevřu víko kávovaru, abych vyměnila filtr.

"Zapomněla jsi utřít okolí přístroje," řekne Nick, když vyjde z kuchyně s hadrem přehozeným přes rameno. Metsovu čepici má posunutou dozadu a černé vlasy se mu kroutí po stranách.

Jackie vezme ubrousek, zmuchlá ho a hodí ho manželovi na hlavu. "Buď na mého nejlepšího přítele hodná. Je pro tohle místo příliš dobrá."

Ani se nehne. "Souhlasím, ale je to moje zaměstnankyně a vy jste oba v práci. Navíc nás čeká neohlášená návštěva hygienika a já potřebuju, aby tahle podlaha byla tak čistá, že z ní budu moct jíst."

Udělá dávivý obličej. "Zlato, máme sice hodnocení A, ale v žádném případě bych z téhle podlahy nejedl."

"Jedničku, které chyběl jeden bod k dvojce." Kavárna si vede dobře, ale na výlohu nalepte cokoli jiného než špičkové hodnocení a zákazníci utečou. Musíme splácet půjčku a já nemám v úmyslu ji nesplácet."

Jackie se natáhne na špičky a políbí ho na hlavu, čímž si od Nicka vyslouží pohled stranou a úšklebek. Je to roztomilá interakce, která dokonale vystihuje jejich vztah. Dělá jí peklo. Ona mu to vyčítá. Ať se děje cokoli, Jackie vždycky vyhraje.

Popadnu hadr a začnu utírat kávovar.

Jackie se schoulí k Nickovi a osloví mě: "Je pátek večer, Maro. Proč nejdeš ven s námi?"

"A být páté kolo u vozu? Super," řeknu sarkasticky.

"Nick by mohl někoho přivést místo tebe," zazpívá.

A moje ruka zastaví svůj pohyb. Vím, že to myslí dobře. Být ve vztahu je pro většinu lidí přirozeným cílem. Bohužel pro ni já nejsem většina lidí a její touha dostat mě z ulity do náruče někoho nového se nekoná.

Ne dnes. Ani nikdy.

Nick zavrtí hlavou. "Nemůžu. Zítra jsem tu jediná. V pět ráno musím být zpátky."

Jackie mě chytne za ruku. "Vidíš, ještě větší důvod, abys šel ven se mnou. Tenhle zabiják je workoholik."

Zabručí. "Jack..."

Jeho slova přeruší hlasitá rána.

Padám na podlahu, ruce nad hlavou, jak mi do páteře vystřelují elektrické blesky strachu. Krev mi pulzuje v uších, jak mi srdce buší do hrudi. Sevřu si vlasy a ztěžka dýchám - tak moc, moc ztěžka - a pevně se chytám, abych cítila fyzickou bolest. Připomínka toho, že jsem tady. Ne tam. Ne zpátky v minulosti a v děsivých událostech, z nichž se mi stále třesou ruce a nohy brní úzkostí. V hrdle mi stoupá žluč, když se shrbu do klubíčka a přitáhnu si kolena k hrudi.

Jackie je rychle po mém boku, ruce na mých zádech a krouživými pohyby mě tře. "Maro, to je v pořádku. To byl jen Manny v kuchyni. Upadl mu hrnec."

Zavřu oči a přejedu si rukama po tváři, přejedu si po krku. S rukou na hrudi ucítím rychlé kopance do dlaně a v duchu si vynadám, že jsem to přehnala s dramatičností. Naštěstí jsem za pultem a mimo dohled zákazníků.

Na někoho, kdo nesnáší pozornost, si ji umím přitáhnout.

Kapitola 1 (2)

Zhluboka se nadechnu a vstanu. Mám ulepené ruce, tak si je otřu o zástěru a zvednu bradu.

Jackie stáhne obočí; v jejích bledých očích se zračí obavy. "Potřebuješ si na chvíli odpočinout?"

"Jsem v pohodě." Nasadím úsměv. "Jen mě to zaskočilo."

Podle toho, jak se jí sevřou ústa, vím, že mi nevěří.

Nick si otočí čepici a zařve do kuchyně na Mannyho: "Příště si dej pozor. Ovlivňuješ zákazníky!"

Vím, že nemluví o zákaznících, protože ti se věnují jídlu, jako by se nic nestalo, až na pár lidí poblíž, kteří se na mě dívají jako na blázna.

S mávnutím ruky na vysvětlenou říkám jednomu zákazníkovi: "Podlaha tady vzadu může být kluzká." "A co?" ptám se.

Odhrnu si z obličeje zatoulaný vlas a seberu se. Nebyla jsem vždycky takový bordelář. Ve skutečnosti jsem byla docela vyrovnaná žena. Úspěšná, dobročinná... nevyšilovala jsem, když někomu upadl kus Cuisinartu.

Hrudník se mi bolestivě stáhne, když palcem sleduji kousek kůže, kde spočíval můj zlatý snubní prsten.

Vteřinu je ticho, dokud se vstupní dveře kavárny neotevřou a nenarazí do vedlejší zdi.

Dovnitř vpadne vír podzimního odpoledne. Papírové jídelní lístky odlétnou z pultu, jak se venku snáší listí, které mi posunuje vlasy, jež jsem si právě zastrčila za ucho, zpátky na čelo.

Sehnu se, abych sebrala jídelní lístky, na jejichž tvorbě Jackie pracovala celé hodiny, seberu je do náruče a položím zpátky na pult.

Když se zvednu, vidím, že vítr není to jediné, co přišlo.

Ve dveřích stojí muž.

Je vysoký a impozantní, má tmavé džíny, stavební boty a doutnající pohled.

Drsnost jeho vyrýsované tváře vyvažuje ustaraný výraz v očích. V náručí totiž drží zraněné dítě, schoulené na jeho hrudi.

Při tom pohledu utichne hovor v kavárně.

Muž se na nás podívá, obočí má na koncích ohnuté. Zdá se, že ho to bolí, ale podle poškrábaného obličeje holčičky v jeho náručí je jasné, že to ona se trápí a on se trápí kvůli ní.

"Moje dcera spadla z kola," řekne a skloní hlavu ke své dceři, zatímco ji objímá, jako by byla ta nejkřehčí věc na světě.

Jackie se na mě podívá tázavým pohledem.

Holčička má velkou ránu od kolena až po lýtko. Z nohy jí teče krev a kape jí na ponožku. Je široká, hluboká a potřebuje lékařskou pomoc.

Nick udělá krok vpřed. "Promiň, chlape, ale tady ji nemůžu mít." "To je mi líto.

Hlava mi vystřelí jeho směrem a oči se mi rozšíří. Obejdu pult, chytím ho za předloktí a táhnu ho zpátky. "Nicku, ta holčička je zraněná."

S úšklebkem se ke mně otočí. "Hygienik," řekne na vysvětlenou.

Chápu jeho obavy. Kavárna patří jeho rodině už padesát let. Nenechá si nic líbit, aby nepřežila.

S nataženou rukou muži navrhne: "Vezměte ji na pohotovost." "To je v pořádku," řekne.

"Nemocnice nedělám," zařve muž a jeho hlas je hluboký a pronikavý. Podle toho, jak zatíná zuby, by si člověk myslel, že má vůči nemocnicím osobní vendetu. Možná ano.

"Mohl byste..."

Podívá se na mě a moje slova padnou, protože mě na chvíli zmrazí jeho neobyčejný obličej. Bronzová pleť, silná čelist a intenzivní půlnočně modré oči. Hoří v nich obavy. Je to divoký muž, který je ochoten zbořit vesnici, aby ochránil tu, kterou miluje.

A ta modř, bože, s takovýma divokýma očima, jako má on, jsou filmové hvězdy, ne skuteční, chodící třicátníci. Alespoň ne tady v tomhle městě.

Není to jen barva, co mě ochromuje. Je to způsob, jakým na mě upírá pohled s roztaženými rty a svraštělým obočím - pohled, který je prosbou a příslibem v jednom. Co slibuje, netuším.

Dívka znovu mokře zakňučí, takže k ní skloní hlavu a položí jí polibek na čelo. Její malý nosík je od vzlyků jasně červený a oči ještě neotevřela, jak mžourá v agónii.

Tělo se mi pohne touhou po těch dvou, jako by byli moji vlastní. Otevírám ústa, abych se jim omluvila, že jim nemohu pomoci, ale nemohu.

"Jackie, přines lékárničku," řeknu přes rameno.

"Mara" - Nick jde přede mnou a palcem ukáže směrem k ostatním návštěvníkům kavárny - "nechci vyhodit dítě, ale..."

"Víš, že nemůžu nechat dítě v bolestech." Moje slova jsou přísná.

On mě zná. Ví, že tohle je důležitější než jakýkoli racionální argument, který by mohl uvést o udržování podlahy v bistru bez poskvrnky.

S podrážděným, ale souhlasným nádechem se podívá dolů. "Můžeš ji aspoň vynést ven?"

Z okna se valí temné mraky. Drobné kapky deště ťukají do skla od podlahy ke stropu.

"Ne." Odstrčím ho stranou a přistoupím k otci a dítěti. "Posaďte se sem," řeknu jim, když z volného stolu vytáhnu židli a postavím ji ke dveřím.

Nick už neřekne ani slovo, když se s bručením vrací do kuchyně, aby se dal do práce.

Po všem, co pro mě Nick a Jackie udělali od chvíle, kdy jsem se přistěhovala do tohoto města, nerada jdu proti jejich přání. Vlastně je to poprvé, co jsem některému z nich řekla nepříjemné slovo.

Ztěžka si povzdechnu, když se otočím zpátky k muži a pobídnu ho, aby se posadil. Udělá to a já si pořádně prohlédnu dívčinu nohu. Velká rána v potrhané kůži je rudá a pulzuje z ní vytékající žlutá látka. V ráně sedí štěrk, který je třeba vyčistit.

Vedle mě se objeví Jackie s lékárničkou. Beru si ji od ní a otevírám ji, zatímco ona mi pokládá ruku na rameno.

"Přikryju ti stoly. Budeš v pořádku?" ptám se.

Přikývnu, pokleknu a otočím se k dívce. Jemným dotykem ji pohladím po rameni a zeptám se: "Jak se jmenuješ?"

Hlasitě posmrkává. "Amanda."

Kapitola 1 (3)

Usmívám se, když otevírám balíček s alkoholem. "Rád tě poznávám, Amando. Já jsem Mara. Vyčistím ti bůček a bude to trochu lechtat. Nevadí to?"

Přikývne, než zakňučí a zaboří obličej hlouběji do otcova krku. Začnu jí čistit ránu, ale ona s vyděšeným trhnutím odtáhne nohu a hlasitě se rozpláče. Lehkým tlakem ji jemně přidržuji na místě, zatímco odhrnuji štěrk a stříkám na ránu peroxid, až z ní bublá pěna.

Zranění je ošklivé, ale myslím, že nebude potřeba ho zašívat. Jen čas na zahojení.

Všimnu si, že si tiskne ruku k hrudi. Je odbarvená a ochablá. Může to být úhlem, pod kterým se na ni dívám, ale zdá se, že je mírně ohnutá.

"Amando, zlatíčko, můžeš mi ukázat ruku?" ptám se. Zeptám se.

Zavrtí hlavou a přitáhne si ji blíž k tělu, což ji jen ještě víc rozpláče.

Podívám se na jejího otce a tiše promluvím: "Myslím, že je zlomená." "Aha," řeknu.

Na okamžik zavře oči, jako by se proklínal. Jestli se s něčím dokážu ztotožnit, tak je to pocit, kdy si vyčítáte cizí neštěstí. Vlastně jsem v tom docela geniální. Mám pocit, že on taky.

Dávám na ránu víc peroxidu a Amanda se rozpláče, když jí po tváři stékají slzy. Slyším, jak na ni volá nějaký patron a ptá se, jestli je v pořádku. Ujišťuji ho, že ano, i když mi začíná pukat srdce.

"A co dětská pohotovost?" Navrhnu tomu muži. "Asi kilometr odsud se právě otevřela nová. Budou schopni udělat rentgenové snímky."

Hrudník se mu s přikývnutím zvedne. Zdá se, že ho ten nápad uklidňuje. "Jsme na kolech. Nemám auto."

"Vezmu tě tam."

Jakmile ta slova vypustím z úst, na jeho tváři se objeví náznak úsměvu. Sotva se objeví, a přesto jen nepatrné zvednutí jeho plných rtů způsobí, že se mu na tváři objeví dolíček - ne že by teď byla vhodná doba nebo místo na oceňování úsměvů.

Podívám se za sebe a zeptám se Jackie, která prochází kolem s talíři jídla: "Zastoupíš mě?"

"Určitě," prohlásí rychle i přes svůj překvapený výraz.

Zvednu se z podřepu a muž s Amandou v náručí vstane. Jeho metr osmdesát vysoká postava je jako socha síly, protože neochabuje v držení svého dítěte.

Nick je u stánků, drží koš a uklízí talíře, zatímco Jackie obsluhuje vedlejší stůl. Čelo se jí zvrásní zájmem, když muži a jeho dceři podržím dveře.

Déšť se teď rozlévá. Na chvíli se zastavíme pod bordó markýzou kavárny Harvest Café.

Na zemi leží Amandino růžové kolo s duhovými střapci. Vedle něj leží velké černé. Beru kola, opírám je o budovu a běžím zpátky pod markýzu.

"Neboj se. Nikdo si je nevezme," říkám. Pak ukážu směrem ke svému sedanu, který stojí na Hlavní ulici. "Jsem tady. Nemám deštník..."

"To je v pořádku. Můžeme zmoknout," řekne.

Jestli Amandě těžkne v náručí, nedává to na sobě znát. Zatímco já běžím k autu, on jde rychlým, ale jistým krokem.

Otevřu dveře a pomůžu jim na zadní sedadlo.

Oběhnu předek, nasednu na místo řidiče a vytřepu si mokré vlasy. Ohon mám přilepený k hlavě a kapky mi stékají po čele.

Podívám se do zpětného zrcátka. Muž má mokré vlasy, na koncích se mu tvoří tmavé kudrny. Nic jiného nevidím, protože má hlavu skloněnou a přitisknutou k Amandině temeni.

Když zapnu auto, z rádia se ozve soundtrack k broadwayskému představení Drahý Evan Hansen. Rychle ho ztlumím, když se odlepím od obrubníku a jedu.

Takhle se musí cítit taxikář. Své pasažéry neznám, a přesto je mlčky odvážím do cíle. Když čekám na červenou, bubnuji prsty do volantu a znovu se podívám do zpětného zrcátka. Tentokrát se ty ocelově modré oči dívají na mě.

Po zádech mi přeběhne mráz. Mokré tričko se mi lepí na kůži, a tak si přitopím, odvrátím pozornost zpátky k silnici a sevřu volant.

Na urgentním příjmu jsme za pár minut. Když jsem u nich, už vystupuje z auta s Amandou stále v náručí. Podržím jim dveře do budovy a chystám se odejít, když slyším, jak mu sestra říká, aby se zapsal.

Protože má plné ruce práce, nechám za sebou zavřít dveře a jdu k recepci, abych napsala Amandino jméno na zápisový arch. Sestra vypadá, že se chystá otočit a odejít bůhvíkam, takže na ni s pocitem naléhavosti zavolám zpátky.

"Má neuvěřitelné bolesti," říkám sestře. "Myslíme si, že si zlomila ruku, takže kdybyste ji mohla urychleně přijmout, moc bychom to ocenili."

Podívá se na Amandin stav a na rudé skvrny v její uplakané tváři. Oči se jí rozšíří při pohledu na to, jak se drží za ruku. Vstane a obejde ji, aby otevřela dveře, které oddělují čekárnu od vyšetřoven.

"Přiveďte ji rovnou dovnitř. Poznám zlomenou kost, když ji vidím, zlato," řekne sestra a pokyne mu, aby prošel dveřmi. "Mami, ty můžeš začít s papírováním, zatímco táta se postará o pohodlí mrněte."

"Já nejsem ona..."

Muž si odkašle. "Vezměte si mou peněženku."

Nastane pauza, když posune bok a gestem mi naznačí, abych si vzala jeho peněženku, která mu vyčuhuje z přední kapsy.

Dobře. Tohle je trapné.

"Chceš, abych..." Začnu se ptát na potvrzení, ale dvakrát se zamyslím. "To je jedno."

S přesností hry Operace strčím prsty do kapsy jeho džínů a štípnu ho do horní části peněženky. Je dost tlustá, takže se ani nehne. Musím mu do kapsy vsunout celou dlaň, hřbety prstů se otírám o pevný sval jeho stehna a peněženku vysouvám ven.

Sotva ji držím v ruce, už prochází dveřmi a ty se za ním zavírají a kývají se za ním jako kyvadlo.

Zůstávám sama v čekárně, kde z reproduktoru hraje tichá výtahová hudba a stěny zdobí zavinovací nástěnná malba princezny ve věži a prince bojujícího s drakem na jejím úpatí. Stojím tu, přemýšlím, co mám sakra teď dělat, a poslouchám úvodní akordy písničky Barbry Streisandové, kterou bezpochyby nezná žádné dítě, které sem kdy vkročilo.

Kapitola 1 (4)

Podívám se na peněženku a vytrhnu se z úžasu.

Na pultu leží desky s perem připevněným kovovým řetízkem. Papíry nahoře jsou standardní formuláře pro nové pacienty a pojišťovny.

Hnědá peněženka z prošoupané kůže mě tíží v ruce. Cítím se impozantně, když se v ní přehrabuju. Možná bych měla počkat, až vyjde ven? Ne, dal mi svou peněženku. Očekává, že ji otevřu. Proč se na to teď vůbec ptám?

Otevírám peněženku a vidím, že z pouzdra na kreditní kartu vykukuje jeho řidičský průkaz státu New York. Vytáhnu ho a spatřím jeho velmi pohlednou tvář. Olivová pleť s rovným nosem, hranatá čelist a zabijácký úsměv. Hnědé vlasy, modré oči, sto šedesát jedna let a čtyřiatřicet let.

Dean Cristiano Delgado.

Jako jméno pacienta napíšu Amanda Delgadová, pak adresu a hledám Deanovu kartu pojištěnce. Jsou na ní jen dvě jména - jeho a Amandino. Napíšu číslo jejich skupiny a pak položím řidičský průkaz a kartu pojištěnce na desky, aby si sestra udělala kopie. Neznám anamnézu, takže tuhle část nechávám prázdnou.

Dveře od vyšetřovny se otevřou a objeví se on. Bez dcerky, která se mu drží za krkem, je vidět jeho široký hrudník a silné paže. Horní knoflíky jeho henleye jsou rozepnuté a na vlhké kůži se vyjímá zlatá medaile.

Něco na tom je, že znám jeho jméno. Cítím se s ním díky tomu víc spojená.

"Musím podepsat souhlas," řekne Dean, když se přiblíží, a prohrábne si rukou husté vlasy, které jsou od deště kluzké.

"Nevěděla jsem, jestli má nějaké alergie," zamumlám, když si sedne vedle mě.

Krásně voní. Po vanilce a čerstvém cedru.

"Jak jí je?" Trochu moc agresivně mu podávám desky a pero.

"Doktor jí teď dělá rentgen. Vyhodil mě. Je to normální?"

"Někdy se pacientovi daří lépe, když máma s tátou nejsou v místnosti. Vy jste pak moc nervózní a odráží se to na dětech."

"Mluvíš jako profesionál."

"Když jsem byla malá, zlomila jsem si klíční kost. A zápěstí. Byla jsem trochu nemotorná."

"Tvoji rodiče museli být pokaždé na dně."

Vlastně jsem chodil sám. Máma nesnášela čekárny a táta, no, neměl rád roli otce.

"Nepamatuju si, že bych něco cítila. Jen si vzpomínám, že jsem si potom dala velkou mísu zmrzliny."

"Pro nás je to určitě pizza a zmrzlina." Zkontroluje hromadu políček a pak překlopí papír na druhou stranu. "S tímhle papírováním sis vedla dobře."

Zvednu peněženku a podám mu ji zpátky. Našpulí rty a nechápavě se na ni podívá.

"Musela jsem se podívat na údaje o vašem pojištění," řeknu. "Měl jsi v úmyslu, abych se ti hrabal v peněžence, že jo?"

Zasměje se, zřejmě sám sobě. Z hrdla se mu vyvalí tichý chechot a veškerá má tréma se rozplyne. "Mám teď v hlavě pěkný zmatek. Zapomněl jsem, že jsem ti to předal - nebo spíš, že jsem tě donutil, aby sis pro to sáhla do kalhot. Za to se omlouvám."

Vrátí peněženku do kapsy a vrátí se k vyplňování formulářů. Pero se zastaví a oči mu těkají do stran, jako by ho právě napadla nějaká myšlenka.

"Děkujeme, že jste nás odvezl. To bylo" - odmlčí se a s úlevným úsměvem se na mě podívá - "velmi milé."

"To nic nebylo. Zřejmě potřebovala doktora."

"Věř mi, že jsou lidé, kteří někomu odepřou péči, kterou potřebuje. Myslím, že na světě jsou pořád ještě dobří lidé." Mluví, jako by to už někdy zažil. Můžu jen přemýšlet, kdo to byl, komu se nedostalo pomoci. Ukáže směrem ven. "Ta hudba ve vašem autě, to byl muzikál?"

"Drahý Evan Hansen. Viděla jsi ho?"

"Já?" "Já na Broadway nechodím," řekne a pak rychle dodá: "Ne že by na muzikálech bylo něco špatného. Já jen... Amanda. Pořád se ptá, jestli chce jít. Chci ji vzít, ale nevím, kde začít."

"Prostě si nějaký vyber. Nemůžeš udělat chybu."

Zamyšleně zakroutí hlavou. "Můj kamarád vzal svou ženu na Kinky Boots. Říkal, že to bylo skvělé..."

"Jakýkoli, jen ne tenhle." Odkašlu si. "Má to úžasné poselství o tom, jak být sám sebou, ale pro malé dítě by to mohlo být trochu moc."

"Víc než boty?" Nakrčí obočí.

"Existuje písnička 'Sex Is In The Heel'. "

Přikývne na znamení porozumění a znovu se objeví ty zatracené dolíčky. "Mám to. Žádné Kinky Boots. To si budu muset nechat pro dospělou společnost."

Tváře mi zčervenají. Sklopím hlavu k formulářům, které vyplňuje, a uvědomím si, že jsem nechala jedno místo prázdné.

"Kolik jí je?" Zeptám se a ukážu na část formuláře, kde se ptají na její věk. "Nemohla jsem napsat její datum narození."

"Osm. Někdy mám pocit, že je jí osmnáct, a jindy - jako dnes - by klidně mohla být zase moje dítě."

Jeho láskyplný tón mi do břicha vnese teplo, na které jsem nebyla připravená.

"Má štěstí, že tě má."

"A tebe." Položil své dlouhé prsty na mé a já ztuhla. "Zpanikařila jsem a vstoupil do toho úplně cizí člověk. Děkuju."

Oči mi padnou na místo, kde jeho velmi teplá kůže leží na mé. Nepohnu se, když se jeho ruka tak pomalu dotýká - ne hladí, ale laskavě, s uznáním.

Podívám se na něj skrz zakryté řasy a zjistím, že na mě upřeně hledí. Dívá se na mě, jako bych byla někým hodným. Hrdina, chcete-li. Ten pocit mi roztaje u srdce a mrzí mě, že mě nějakým způsobem potvrzuje. Že se poprvé po dlouhé době cítím dobře.

Chci odvrátit zrak.

Měla bych odvrátit zrak.

Ale nemůžu.

Jsou to jeho oči. Když se do nich podívám, vidím stejnou ztrátu, jakou vidím, když se dívám na svůj vlastní odraz v zrcadle. Přemýšlím, jestli nás pojí nějaké společné pouto. Ano, i já slyším šílenství svých myšlenek.

Pohnu rukou a vzdálím se od něj na centimetry. "Nemáš zač."

Jestli jsem ho nějak urazila, nedává to na sobě znát. Vrátí se k vyplňování formulářů. Zuby se mu zařezávají do rtů, jak se soustředí na anamnézu, zaškrtává políčka a zapisuje informace.

Ohlédne se ke dveřím, které vedou do vyšetřovny, a pak se vrátí k formulářům. Nervózně poklepe nohou a volnou rukou si prohrábne vlasy.

Zde je možné umístit pouze omezený počet kapitol, klikněte níže a pokračujte ve čtení "Muž, se kterým můžeš tančit"

(Po otevření aplikace se automaticky přesune na knihu).

❤️Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu❤️