Dívka v nebezpečí

Kapitola 1

1      

Brick Callan netušil, že se nachází jen jednu uličku od své nejhorší noční můry. 

Kdyby se obtěžoval narovnat do výšky svých dvou metrů a zvedl oči od konzerv, zachytil by ten prozrazený rudý záblesk. Barvu lesních požárů a pokušení pekla. 

Místo toho zvažoval možnosti mezi nakrájenými rajčaty se zelenou paprikou nebo bez ní, zatímco si mu prodavač Bill House stěžoval. 

"Říkám ti, Bricku. Ten Rathbunův kluk strávil půlku odpoledne tím, že střílel na sněžném skútru po Market Street jako šílenec," zasyčel Bill a zkřížil hubené ruce na prsou. 

Brick zastrčil rajčata s paprikou do vozíku vedle pytle žluté cibule, dvou kartonů hovězího vývaru a balíčku baterií. 

"Ten kluk včera při rozvozu vyděsil koně," pokračoval Bill. "A minulý týden byl takhle blízko k tomu, aby Mulvaneyho nový Arctic Cat přejel bokem. To víš, že jsme o tom nikdy nechtěli slyšet." 

Brick se kousl do povzdechu. Pro jednou by bylo fajn, kdyby mohl nakupovat bez zbytečných řečí. "Promluvím s ním," slíbil. Náhodou věděl něco o hloupostech, které kluci dělají, aby zapůsobili na dospívající dívky. 

Bill si povzdechl a upravil si lyžařskou čepici Doud's Market, kterou si od listopadu do dubna zahříval plešatou hlavu. "Vážím si toho, Bricku." 

V jejich malé ostrovní komunitě panovala křehká rovnováha a Brickovým úkolem bylo pomáhat ji udržovat i uprostřed michiganské zimy, kdy na Mackinacu zůstávali jen ti nejodolnější obyvatelé. Byl to stejný důvod, proč slíbil paní Soppové, že vymění baterie v detektorech kouře v jejím pronájmu, když mu zavolala ze zadní devítky golfového hřiště na Floridě. 

Dveře do Doudova domu se otevřely s cinknutím zvonku. 

Mira Rathbunová - matka zmíněného "Rathbunova dítěte" - vpadla do malého obchůdku s jezerním větrem mrazivým na kost. Bill se zarazil a vypadal, jako by si spolkl jazyk. Nevadilo mu, že na své sousedy donášel policistům mimo službu, ale pohodlnější mu bylo dělat to za jejich zády. 

"Zavři ty zatracené dveře!" Rozkaz vyšel od pokladní a dvou zákazníků nejblíže vchodu. 

Když v říjnu opustil ostrov Mackinac poslední plný trajekt turistů, odvezl s sebou i zdvořilost, která se v letovisku vyžaduje. Asi 500 celoročních obyvatel města se s okouzlující nevrlostí uchýlilo k dalšímu mrazivému období uprostřed Huronského jezera. 

"Jo, jo. Promiň," řekla Mira a netrpělivě si smetla vrstvu prašanu ze zářivě oranžového sněhového obleku. Ta žena byla mílovými kroky ve víru dění, což Bricka stresovalo. Pro komunitu bylo nešťastné, že to byla právě ona, kdo učil Travise řídit jeho sněžný skútr z třetí ruky. 

Tohle byla Brickova čtrnáctá zima na ostrově. Zvráceně se těšil na mrazivé teploty a sezónní uzavření většiny podniků. Zima byla klidná. Nenápadná. Předvídatelná. 

Bill nakoukl do Brickova vozíku a obočí mu zmizelo pod okrajem klobouku. "Zase hovězí guláš? To neznáš žádný jiný recept? Vsadím se, že na ostrově je jedna nebo dvě svobodné dívky, kterým by nevadilo uvařit pro tebe pěkné pečivo." 

"Mám rád dušené hovězí." Také se mu líbilo, že při jeho konzumaci nemusí být společenský. 

Brick dělal každý týden várku hovězího guláše a jedl ho čtyři nebo pět dní v kuse, protože byl snadný a známý. Co se týče společenského aspektu, zasloužil si své osamělé zimy a nebyl nakloněný tomu, aby si u stolu určoval druhé místo. 

"Slyšela jsi ty zprávy?" Mira se dožadovala, vpadla k nim a vmísila se do hovoru. 

Brick byl skeptický. V zimě se na Mackinacu zprávy neděly. Což znamenalo, že jde o drby. Něco, čemu se raději vyhýbal, přestože se díky oběma svým zaměstnáním neustále ocital na jejich dosahu. 

"Má to něco společného s tím letadlem, které přiletělo včera pozdě v noci?" Bill se zeptal a na chvíli zapomněl na svůj problém s ručičkou akcelerátoru Miřina dítěte. 

V očích jí zajiskřilo vzácným samorostem novoty uprostřed sezony, kdy každý den vypadal zatraceně podobně jako ten předchozí. Brick měl najednou chuť vyjít přímo do mrazu a vyhnout se jakékoliv bombě, kterou se Mira chystala shodit. Instinkt mu napovídal, že se chystá něco zlého, a on nechal zbraň doma. 

"A teď si to nechte pod čepicí, protože se proslýchá, že její rodina o tom ještě neví," řekla, naklonila se k němu a ztišila hlas do šepotu. 

Brick z toho měl velmi špatný pocit. 

"Čí rodina?" Bill se zeptal a vypadal zmateně. "Já to nesleduju." 

"Vytahuju to pro efekt. Ježíšmarjá. Tohle je nejdelší rozhovor s někým, koho jsem si nevzala ani neporodila, za poslední tři měsíce. Nech mě to udělat," trvala na svém. 

Brick postrčil vozík dopředu v naději, že mu novinka unikne. Mira se ho však pevně chytila a zastavila jeho postup. "Remi Fordová!" oznámila mu. 

Na rukojeti mu zbělely klouby. 

Remington Honeysuckle Ford. 

Remi Honey rodině. Pro něj problém. K čertu. 

"No, to mě podrž," houkl Bill. "Co tady dělá uprostřed zimy, aniž by o tom řekla rodičům?" 

Jejich tlumené hlasy splynuly pod stálým hučením v jeho uších. Brick se ze všech sil snažil udržet tvář bez výrazu, zatímco jeho nitro explodovalo. Východ byl jen dvacet metrů od něj, ale nohy měl zakořeněné v podlaze, kolena zablokovaná. Přes ohlušující bušení srdce zíral Miře na ústa, zatímco vysypávala hlínu. 

Nemohla tu být. Ne bez varování. 

Trvalo mu týdny, než se psychicky připravil, než se opásal před tím, než byl nucen vyměnit si nezávazné pozdravy přes stůl. 

"Psst!" Pokladní, Billův synovec, mávl rukou zpoza pokladny a mlčky ukázal do vedlejší uličky. Brickovi se zvedl žaludek do bot. 

Ne, tohle se rozhodně nedělo. 

Mira s Billem se zběsile vrhli k uličce s cereáliemi. Brick se vydal opačným směrem k pokladně a rozhodl se, že teď je ta správná chvíle utéct, než... 

Jeho vozík narazil do jiného, právě když vykoukl zpoza rohu. Oba vozíky narazily do věže z krabic s ovesnými vločkami a převrhly se. 

Do prdele. Věděl to dřív, než vzhlédl od masakru vanilkových mandlí a javorové slaniny na podlaze. 

A byla tam. Celých metr a půl rozpustilého skřítka. Zrzavé vlasy měla spletené do dlouhého volného copu přes jedno rameno své purpurové parky. Ze žluté vlněné čepice nacpané na hlavě jí vykukovaly pecky do uší. Její oči měly barvu zeleného starožitného skla, které kdysi sbírala jeho babička. Ústa měla plná a široká, a když ten úsměv obrátila na muže, nemohl si pomoci, ale cítil se jen trochu oslněný... alespoň dokud ji nepoznal blíž. Roztroušené pihy na jejím nose a tvářích vynikaly na pozadí její slonovinové pleti. 

Vypadala jinak. Bledá, unavená, téměř křehká. Energie, která z ní obvykle prýštila jako jiskry na nic netušící oběti, byla jen tupým bzučením. Jako člověk, který strávil půl života katalogizováním všeho, co se o Remi dalo vědět, Brick věděl, že něco není v pořádku. 

Jejich pohledy se na jeden dlouhý okamžik zastavily. Nemohl se rozhodnout, jestli má pozdravit, nebo jestli mu projde, když uteče jako o život. Než si stačil vybrat, opustila svůj vozík a vstoupila přímo do něj. 

Instinkt ho přiměl, aby ji objal, i když to bylo to poslední na světě, co chtěl udělat. Vklouzla mu rukama pod kabát a rozplynula se v něm. Její vůně byla stále ještě vzrušující. Vždycky mu připomínala louku... těsně po úderu blesku. Bez přemýšlení jí položil bradu na temeno hlavy, jeho vousy se škrábaly na měkké pletenině její čepice. Něco se mu zarylo do boku, ale než na to přišel, odvedla jeho pozornost tím, že dlouze a pomalu vydechla, a část napětí ji opustila. Tohle nebyla Remi, kterou znal. Ta dívka by ho škádlila hlasitým, mlaskavým polibkem na ústa, jen aby ho naštvala, a pak by se zase odvrátila, aby způsobila spoušť. 

Odstrčil ji zpátky a přidržel se jejích horních končetin. "Co se děje?" dožadoval se, aby jeho hlas zněl tiše. 

"No, jestli to není malá Remi Fordová!" Bill prohlásil, když se smykem zastavil, Mira v patách. 

"Co děláš doma v únoru?" Mira se zeptala. 

Remi se vymanila z jeho sevření a vytrhla si z uší tyčinky. Úsměv, který k nim vyslala, nedosahoval jejího obvyklého výkonu, ale byl jediný, kdo si toho všiml. "Co na to říct? Zimy mi tu chyběly," řekla rozzářeně. 

Ten skřehotavý hlas jí byl i po takové době tak povědomý, až to skoro bolelo. 

Bill zachroptěl. "Tak to je sprostá lež!" 

Mira přispěchala, aby marnotratnou dívku objala. "Překvapuješ rodiče?" zeptala se. "Vím, že jsi jim o letošních Vánocích chyběl." 

Remi se při odpovědi vyhnula přímému pohledu na Bricka. "Bylo mi líto, že jsem s nimi zmeškala svátky, a tak jsem si řekla, že jim to teď vynahradím pěknou a dlouhou návštěvou." 

Lhala. Byl si tím jistý. Ať už jí ty stíny pod očima způsobilo cokoli, nebyla to vina za zmeškané prázdniny. 

"Jsi tak hodná dcera. Jak se ti žije ve velkoměstě?" Mira na něj naléhala. Ta žena by z Remiho vysála každý detail, kdyby jí to dovolila. Pak by ji naservírovala ostatním obyvatelům ostrova nad školním vyzvedáváním a objednávkami s sebou. 

"Je to... dobré," řekla Remi. 

Brickovy oči se na to zaváhání zúžily. 

"Rychle! Jakou barvu má moje aura?" Bill se zeptal. 

Remi zrůžověly tváře. "Dneska vypadáš krásně jasně zeleně jako vždycky," řekla mu. 

Byla spousta věcí, kterými se Remi lišila od průměrné dívky. Synestezie byla jednou z nich. 

Vyprávělo se, že malá Remi Fordová způsobila ve školce poprask, když se dožadovala růžové pastelky, aby mohla psát es, protože všichni věděli, že es jsou růžová. Trvalo to několik let, ale její rodiče nakonec dostali odpověď od odborníka. Mozek jejich dcery si vytvořil dodatečná spojení, která spojují barvy s věcmi, jako jsou písmena, slova a lidé. 

Ale nejvíce ho fascinovalo, že vidí hudbu. Kdysi, ještě než se všechno zkomplikovalo, se jí vyptával na barvy, které viděla u písní. 

"Jsi pořád v muzeu?" Mira se zeptala. 

"Vlastně teď maluju na plný úvazek," řekla. 

To byla novinka. Překvapilo ho, že se o tom nezmínili její rodiče. 

Brick nahlédl do jejího vozíku a spatřil tři krabice cereálií Marshmallow Munchies, kávu, sladkou smetanu a balíček medových buchet. V dohledu nebyla ani jedna bílkovina nebo zelenina. Ta žena jedla ve stresu. 

"Domy nebo obrazy?" Bill si ji dobíral. 

"Většinou jen obrazy," mrkla Remi. "Ale dům bych ti klidně namalovala, Bille." 

Muž se zbarvil do šarlatového odstínu, jaký Brick nikdy neviděl. Takovou sílu měl Remiin šarm. 

Zastrčila si zatoulaný vlas za ucho, což byl starý nervózní zvyk, a v tu chvíli zahlédl mezi jejím palcem a ukazováčkem bledě oranžovou omítku. Pravou ruku měla v sádře. 

Brickovi se sevřely útroby, jak mu hlavou rotovaly otázky. 

Jemu do toho nic nebylo. A věděl, co by se stalo, kdyby si dovolil být zvědavý. Remi Fordová už nebyla jeho starost. 

"Chodíš s někým?" Mira se zeptala. "Přivedla sis na Valentýna přítele?" 

Brick sevřel čelist. "Promiňte," řekl a uchopil rukojeť vozíku. "Musím jít. Vítej doma, Remi." 

"Díky. Ráda jsem tě viděla, Bricku," řekla se smutným úsměvem. 

Pevně jí přikývl. S hrdinským úsilím se místo k pokladně rozběhl pěšky a nechal za sebou ji, zbytek položek na nákupním seznamu i své nezodpovězené otázky.

Kapitola 2

2      

No, nedopadlo to nijak hrozně, usoudila Remi, když si přehodila tašky přes zdravé rameno a vyšla zpátky do ranního kousavého chladu. 

Po dlouhé, bezesné noci přežila nečekané setkání s Brickem. A omylem ho objala způsobem, který křičel žena v nesnázích. Ale aspoň se jí podařilo přísahat Billovi, Miře a ostatním obyvatelům obchodu mlčenlivost, dokud nepřekvapí své rodiče. 

To jí dalo asi hodinu času, než její mámě někdo zavolal a prozradil jí novinky. 

Hodinu na to, aby vymyslela oficiální verzi a setřela si únavu z tváře. 

Hodinu na to, aby zkusila znovu zavolat do nemocnice. 

Než odhodila tašky na chodník, došla tak daleko, aby minula výlohy obchodu s potravinami. Zuby si strhla rukavici a znovu vytočila číslo. 

"Nemocnice Northwestern Memorial, jak mohu nasměrovat váš hovor?" "Ano," odpověděla. 

"Dobrý den, volám kvůli aktuálním informacím o stavu pacienta," řekla Remi. 

"Jméno pacienta?" Hlas na druhém konci zněl, jako by kromě vyřizování telefonátů dělala spoustu jiných věcí, ale aspoň to byl jiný operátor než včera. 

"Camille Vorheesová." 

"Vaše jméno?" 

Remi zaváhala. "Já jsem... její sestra." 

"Jméno?" 

Kurva, kurva, kurva. "Alessandra?" 

"Nejsi na seznamu." 

"To proto, že jsem černá ovce rodiny," zkusila to. 

"Nejsi na seznamu. Podle HIPAA..." 

"Jo. Děkuji. Chápu." Remi přerušil hovor a kopl do podpěrného sloupu, který držel střechu verandy vedlejší budovy. "Sakra," zamumlala. 

"Remi." 

Vyskočila z kůže. Ten hlas. Ten zatraceně drsný, tichý, štěrkovitý hlas, který ji stále pronásledoval ve snech. 

"Ježíši, Bricku!" Přecházel ulici a blížil se k ní jako příliv. Nevyhnutelné. Neomluvitelně. 

Bylo otravné, že jí srdce stále zpívalo, kdykoli ho uviděla. Ale vzhledem k tomu, že Brick Callan byl obrovský kus chlapa, nemohla mu to vyčítat. Její uznání k němu začalo nejspíš někde u širokých ramen a široké hrudní plochy. Ale netrvalo dlouho, než si uvědomila, že ty vážné modré oči, nyní se slabými vráskami v koutcích, mají hypnotickou superschopnost rozpouštět kalhotky. 

Kovbojský klobouk, který tvrdošíjně nosil navzdory mnohem teplejším alternativám pokrývek hlavy, mu dodával drsný půvab. Zvlášť když se mísil s těžkým zimním kabátem a džínami, které odhalovaly svalnatá stehna. 

Vousy byly nové a nádherné. Intenzita byla stejná a nepříjemná. Kolem něj pulzovala sytě modrá aura. Neustále. Spolehlivá. Silná. 

Před dvanácti lety jí roztrhl srdce vejpůl. Sedm let poté ho roztříštil na kousky. Ani jednomu z nich to dosud neodpustila. Ale to neznamenalo, že by si ho nemohla vážit, že je testosteronovým dítětem z plakátu. 

Sehnula se pro tašky, ale on ji předběhl a přidal její nákup k těm, které už nesl. Byl cítit kůží, pilinami a koňmi. 

"To nemusíš dělat. Jsem naprosto schopná nést své vlastní potraviny." 

"Co se ti stalo s rukou?" Položil tu otázku rázně, jako by ho štvalo, že chce odpověď. 

Samozřejmě že si toho všiml. Bricku Callanovi neunikla žádná zatracená věc, kromě té nejzjevnější na světě. 

"To nic není," řekla a natáhla se pro tašky. Zvedl jí je nad hlavu v něčem, co určila jako zbytečný - a žhavý - projev síly. "Malá přestávka." 

"Jak se to stalo?" Známý, štěrkovitý osten jeho tónu se jí usadil v břiše a hromadil se tam jako teplý med. 

Záleželo mu na tom. Možná ne tak, jak zamilovaná teenagerka kdysi doufala. Ale zraněnou třicátnici to uklidnilo. 

"Autonehoda," řekla. "Vážně. Dej mi můj nákup." 

"Kam? Vy jste řídila? Byl ještě někdo zraněný?" 

Stála mu tváří v tvář na chodníku, zatímco jezerní vítr dělal, co mohl, aby jí pod vrstvy oblečení vklouzl ledovými prsty. "Bez urážky, ale Chicago je mimo vaši jurisdikci, seržante. A do mého života vám nic není. Pamatuješ?" 

Upřel na ni jeden z těch dlouhých, zamyšlených pohledů, jejichž význam nikdy nerozluštila. 

Vibrace v kapse ji vylekaly. Zapomněla na mužskou horu před sebou a horečně hledala svůj telefon. 

Bolest v zadku. 

Do prdele. Naděje, která jí vykvetla v hrudi, se rozpadla. Stiskla tlačítko ignorovat jako při jeho posledních čtyřech hovorech a strčila telefon zpátky do kapsy. Brick se na ni teď mračil. Alespoň některé věci se nikdy nezměnily. 

"Kde bydlíš?" zeptal se konečně. "Doprovodím tě." 

Nebyla to nabídka. Byl příliš velký gentleman na to, aby ji nechal hrát si na chromou tažnou mulu několik bloků v podchlazeném počasí, a bez ohledu na to, jak velký povyk by udělala, by na tom trval. 

"Červená brána," řekla. 

Brick se podíval na své boty a pak do dálky, kde nebe líbalo vodu. Vydechl si. 

"Ale, nechoď na to jako mučený kovboj," řekla a vykulila oči. "Není to tak, že bychom na sebe všude naráželi." 

Chata Red Gate se nacházela na jižním cípu ostrova, přitisknutá přímo k vodě. Také se shodou okolností nacházela přímo naproti Brickovu domu. Stále si nebyla jistá, jestli to hrálo roli při jejím rozhodování. 

"To kvůli tobě mi paní Soppová nechala vyměnit baterie v detektorech kouře?" 

"Nemáš důvod být kvůli tomu za blbce. Dej mi ty baterie a já to udělám sám." 

"Jo? Abys mohl spadnout ze židle a zlomit si druhou ruku?" Vydal se po chodníku, potřásal hlavou a mumlal nelichotivé fráze. 

Běžela, aby ho dohonila, zatímco on procházel kolem hostinců a obchodů se suvenýry, které byly na sezónu zavřené. "Opravdu tahle mrzutá kovbojská rutina okouzlí nějakou holku z termoprádla?" zeptala se. 

"Zmlkni, Remi." 

Teď, když ho naštvala, se cítila o něco veseleji, zařadila se do kroku a strčila si ruce do kapes. Bylo slunečné desetistupňové ráno. Lehká vrstva sněhu na silnici byla upravená sněžnými skútry, hlavním dopravním prostředkem ostrova v této sezóně. Sněžné skútry, koně a nohy - to byly možnosti, jak se obyvatelé mohli pohybovat po čtyřech mílích kopcovitého, zalesněného ostrova. 

Pro některé lidi byl ostrov Mackinac novinkou. Celý ostrov bez aut? Komunita s životností asi čtyři měsíce, než nastane nekonečná, krutá zima? 

Ale pro Remiho to byl domov. A domov znamenal uzdravení. 

Zbytek cesty ušli mlčky. Spěchala před ním, aby odemkla branku natřenou křiklavě červenou rtěnkou. Vysoký živý plot chránil bílou cihlovou chalupu před zvědavými pohledy z chodníku, ale rozložitá dvoupatrová viktoriánská stavba naproti přes ulici na ni mohla koukat. 

"Tys to natřel," řekla, když se kolem ní Brick protáhl s nákupem. Dům kdysi patřil jeho prarodičům, kteří otevřeli svůj domov dvěma problémovým vnukům. Tehdy to bylo bílé na bílém, bílé na bílém. Teď se cedrové kmeny a prkna a latě zbarvily do tmavě námořnické barvy. Široká přední veranda se soustředila na červené vstupní dveře, což byla barevná kombinace, kterou Remi schvaloval. Nízký plot podél chodníku nechal perleťově bílý. 

Se zasněženou předzahrádkou a nízko rostoucími stálezelenými rostlinami to byl dokonalý obraz. 

Zabručel - protože Brick měl denní povolený počet slov asi padesát - a zamířil kolem boční strany domku ke vchodovým dveřím. Místo verandy měla Červená brána nízkou cedrovou podestu. V létě tam byl stůl a židle se slunečníkem, na kterých se dalo sedět a kochat se bezkonkurenčním výhledem. V zimě byly na plošině úhledné hromádky dřeva do malého krbu v ložnici. 

Remi odemkla dveře a sotva potlačila vyvalení očí, když hora mužů trvala na tom, aby šla dovnitř první. Nevrlá rytířskost měla jen omezené kouzlo. 

Na druhou stranu chata jím přímo přetékala. 

Agnes Soppová - realitní magnátka z Mackinacu - ji nechala přestavět na širokou prkennou borovicovou podlahu a krémové štukové stěny. V obývacím pokoji stála proti plynovému krbu bílá pohovka s hlubokými polštáři. Kuchyň byla maličká, s bílými skříňkami a lesklým řeznickým blokem. Malý nerezový ostrůvek na kolečkách však přidával úložný prostor a pult. Všechna okna na čelní stěně byla vyměněna, aby se co nejlépe využil výhled. 

A že to byl výhled. 

Inkoustově šedé vody Huronského jezera se před domkem táhly do nekonečna, stálé a spolehlivé. Stejně jako muž, který slídil v jejím prostoru. Vkráčel do kuchyně a svými kovbojskými rameny a nevrlou kompetencí zabral veškerý prostor. 

A právě proto se vrátila, uvědomila si, když si zouvala boty a kabát. Aby byla tak blízko, že se zase bude cítit v bezpečí. Navzdory svým protestům se o ni Brick Callan staral. Něco v jeho duši vyžadovalo, aby všichni lidé, na kterých mu záleží, byli v bezpečí. Představovala si ho, jak běhá kolem jako dobytek, jak se lepí na paty lidem z Mackinacu a chrání je před nebezpečím. 

Povzdechla si. Nic dobrého nikdy nevzešlo z toho, že se nad tím nezapomenutelným mužem rozplývala. Kromě toho měla na krku větší a nebezpečnější problémy. 

Z jedné z tašek vytáhl blistr s bateriemi. Sledovala, jak zdatně odklopil kryt prvního detektoru kouře, aniž by k tomu potřeboval židli nebo štafle, a přála si, aby se mohla schoulit na gauči a spát, dokud tu bude. Dokud byla v bezpečí. 

Vyšplhala se do jednoho z modrých sametových otočných křesel před oknem. Otočila se zády k jezeru, přitáhla si kolena k bradě a sledovala, jak se o ni neochotně stará. 

Kryty připnul zpátky na místo, obal a staré baterie hodil do koše pod dřezem. 

"Děláš pro Agnes hodně údržby?" Remi se zeptal. 

Otočil se, aby se na ni podíval, a když ty jeho dlouhé nohy sežraly prostor mezi nimi, odsunula se na židli. Nevěděla, co od něj čekala, ale rozhodně to nebylo to, že by vzal její pravou ruku jemně do své a vyhrnul jí rukáv nadměrně velkého svetru. 

Za ta léta ho objímala, líbala, šťouchala, pošťuchovala a opírala se o něj snad tisíckrát. Pokaždé, když se dotkli, přeskočila jiskra něčeho zvláštního. Fascinovalo ji to. Utěšovalo ji to. Mátlo ji to. Ale právě to, co ji k Brickovi přitahovalo, jako by ho od ní odpuzovalo. Na prstech jedné ruky by spočítala, kolikrát se jí ten muž dobrovolně dotkl jako první. 

"Jak jsi to sakra udělala?" dožadoval se. Jeho hlas zněl přísně, ale způsob, jakým držel její ruku, když zkoumal omítku, byl téměř něžný. 

"Nebyla to moje vina," trvala na svém, aniž by si byla jistá, zda je to skutečně pravda. 

"Bolí to?" 

"Ne, je to skvělý pocit. Samozřejmě že to bolí. Je to zlomená ruka," odsekla. 

"Jak se to stalo?" dožadoval se zachmuřeně. 

Napjala se, nedokázala ovládnout niterné reakce na vzpomínky. Oslnivě jasná světla. Kov, který se hroutí sám do sebe. Pád do tmy. 

"Říkal jsem ti to. Byla to autonehoda," řekla a snažila se odtáhnout ruku. Ale on její ruku držel opatrně, pevně v sevření, zatímco jeho prsty zkoumaly mandarinkovou sádru jejího obvazu. 

Ty modré oči se na ni soustředily, jako by odlupovaly vrstvy. 

"Co se stalo?" zeptal se znovu. Jeho hlas byl drsný a tichý, ale jeho dotek hřejivý. To modré pulzující světlo, které ho obklopovalo, jako by obklopovalo i ji. 

Zděsila se, když se jí oči naplnily slzami. 

Tentokrát se jí podařilo vytrhnout ruku a odvrátila se k oknům a vodě za nimi. "Nechci o tom mluvit." 

"Ty chceš vždycky mluvit o všem." 

"Teď už ne," zamumlala. 

"Jak moc to bolí?" vyhrkl a znělo to, jako by ho to samotného bolelo. 

Položila si tvář na koleno a silou vůle zahnala slzy. "Už ne tolik." 

"Pamatuješ si, že poznám, když lžeš," řekl, pootočil jí židli a přinutil ji, aby se na něj podívala. V jeho očích viděla bouře. Teď spíš šedé než modré. Zajímalo ji, co asi vidí on v těch jejích. 

Podíval by se přes chvástání a viděl by, co se skrývá pod povrchem? To, co předtím neexistovalo. To, co všechno změnilo. 

"To už je dávno," připomněla mu tiše. "Teď jsme oba jiní lidé." 

Vstal, narovnal si ty své kilometrové nohy a vrátil se do kuchyně. "Budeš se muset zásobit nějakými základními věcmi," poznamenal, když nakládal tašky. Byl na odchodu. Ulevilo se jí a zároveň byla smutná. I když ji rozčiloval, jeho přítomnost zaháněla stíny. A to ji štvalo. 

"Dostanu se k tomu," řekla mu a rychle si utřela slzu, když se nedíval. 

Když sebrala nákup, zastavil se a ještě jednou si ji prohlédl. "Vypadáš unaveně. Měla by sis odpočinout." 

"Sbohem, Bricku," řekla ostře. Zamířil ke dveřím a ona počkala, až je otevře. "Líbí se mi tvoje vousy," zavolala za ním. 

Se zatnutím čelisti a posledním doutnajícím pohledem zmizel.

Kapitola 3

3      

"Remi, miláčku?" Šéfku Darlene Fordovou to moc nepřekvapilo. Narodila se a vyrostla na Mackinacu a na ostrově sloužila jako policistka téměř třicet let. Ale když našla svou nejmladší dceru - která měla pracovat a žít v Chicagu - stát na verandě, zdálo se, že jí to stačí k tomu, aby se zarazila. 

"Překvapení!" Remi mámu objala až příliš pevně a držela se jí jako o život. Jmenovka připnutá na přední straně Darleniny mikiny s mimosezónní uniformou se Remi zakousla do ramene. Možná po ní zdědila zelené oči, ale výšku navíc nedostala. 

"No, sakra!" Darlene se nadechla a silně ji stiskla. "Proč jsi mi nezavolala a neřekla, že přijedeš? Mohla jsem ti připravit pokoj. Jak se máš? Bereš své recepty? Děje se něco? Jak ti jde malování? Prodal jsi nějaký?" 

Mateřský výslech Remi rozesmál, když ji pustila. "Chtěla jsem tebe i tátu překvapit. Nepotřebuju svůj pokoj, protože jsem přemluvila Agnes Soppovou, aby mi pronajala byt. A všechno ostatní je v pořádku." 

"No, to mě prostě lechtá!" Darlene se stále držela za ramena, ohlédla se přes rameno a vyhrkla. "Gile! Pohni zadkem dolů." 

"Co se děje? Na pavouky je moc velká zima," ozval se Gilbert Ford z druhého patra. 

"To není pavouk," vykřikla Darlene. 

Darlene Fordová se narodila nebojácná... až na pavouky. To byla jediná oblast, ve které dovolila svému mírnému manželovi, učiteli angličtiny, aby jí bez stížností jezdil na pomoc. 

"Tak pojď dovnitř, než vytopíme celé okolí." Zavedla Remiho přes práh do domu, před kterým utíkala v pubertě. 

Drobné detaily byly jiné. Koberec pod jejíma nohama byl nový. V přeplněné pracovně po levé straně stál robustní stůl. Ten starý, rachitický karetní stolek, se loni definitivně zhroutil pod tíhou středoškolských esejí a poloprázdných hrnků od kávy. Obývací pokoj přes chodbu se pyšnil větší a novější televizí. 

Ale pořád to tu vonělo jako doma. Káva a leštidlo na nábytek. 

V předsíni, která vedla do slunné kuchyně a jídelny, stále visela její krajina na pobřeží Mackinacu, jeden z jejích prvních obrazů. A její rodiče stále křičeli z pokoje do pokoje. 

"Remi, zlato!" Gilbert Ford byl o centimetr vyšší než jeho žena a o něco méně atletický. Tmavě zrzavé vlasy měl vždycky lehce rozcuchané, oblečení jen trochu nesourodé, ale uměl lidem opravdu naslouchat, takže na jeho rozcuchaný vzhled zapomněli. 

V rozčilení přehlédl poslední schod a málem obě ženy u paty schodiště převálcoval. Blýskl se ovčím úsměvem, než Remi pevně objal. 

Zavřela oči a nechala se milovat. "Ahoj, tati." 

"To je ale krásné překvapení," řekl a pohupoval jimi ze strany na stranu. Gilbert byl na objímání expert a byl to ten správný lék na to, co jeho dceru momentálně trápilo. 

Jak je možné, přemýšlela Remi, že se jí stýská po domově, když stojí v domě svého dětství zabalená v náručí prvního muže, který ji kdy miloval? 

"Ty jsi to taky nevěděl?" Darlene se zeptala svého manžela a střelila po něm vypočítavým pohledem. 

Zavrtěl hlavou a pustil Remi. "Neměl jsem tušení," trval na svém a stiskl jí ruce. "A ty ne?" 

Její rodiče byli notoricky zaneprázdnění a často si zapomínali předávat různě důležité zprávy. 

"Nikomu jsem neřekla, že se vracím domů. Chtěla jsem vás oba překvapit," ujistila je. 

Gilbertův úsměv trochu pohasl a jeho oči se zúžily za želvovinovými brýlemi, které nosil už dvacet let. "Co je to?" Jemně stiskl Remiino zápěstí. 

"Aha, tohle. To je sádra," řekl Remi. 

"Sádra? Jako že sis zlomil ruku?" Darlene vyštěkla. 

"Měla jsem malou bouračku. Je to jen dětská zlomenina. O nic nejde." 

Její otec svraštil obočí. "Umíš malovat se sádrou, zlatíčko?" 

"Ještě jsem to nezkoušela." 

Tolik malých bílých lží, a to se ještě ani nedostala přes předsíň. Byl to rekord. 

"Tak se vrať. Můžeš si dát kávu a všechno nám o tom povědět," naléhala Darlene. "Jak dlouho tě máme?" 

"Myslela jsem, že tu zůstanu pár týdnů. Vzít si malou dovolenou," řekla a následovala mámu do kuchyně. 

Byla to její nejoblíbenější místnost v domě. Poté, co se dva týdny v kuse dohadovala o skvrnách, se její rodiče rozhodli pro lumpárnu a natřeli skříňky loveckou zelenou. Pracovní desku tvořily lesklé modré dlaždice. Mezi pracovním prostorem a snídaňovým koutem se pod úhlem rýsoval ostrůvek zvláštního tvaru, box s hlubokými polštáři a bohatý javorový stůl zabudovaný do arkýřového okna. 

"Vyhodili tě?" Darlene se zeptala. 

Remi si odfrkla, když otevřela skříňku s hrnky nad kávovarem a prohrabávala se obsahem, dokud nenašla svůj oblíbený. Mohutný, jasně žlutý hrnek s nápisem Don't Worry Be Happy. "Ne, mami. Nevyhodili mě. Vlastně teď maluju na plný úvazek." 

"Opravdu? No, není to... sakra! To je ten správný čas?" Gilbert se zakřenil a zkontroloval hodiny na mikrovlnce. "Musím do školy!" 

"No, do prdele. Dneska ráno mám telefonát, který nemůžu zmeškat," poznamenala Darlene a podívala se na vlastní hodinky. 

Remi uskočila z cesty, když se oba rodiče vrhli ke kávovaru, aby si doplnili cestovní hrnky. 

"Rodinná večeře pro našeho hladovějícího umělce," rozhodla její máma a zašroubovala víčko na svém hrnku. 

Remi se až donedávna těšila, že se zbaví té části popisu, která se týkala hladovění. Ale teď nemohla prozradit dobrou zprávu, aniž by prozradila tu špatnou. 

"Dnes večer?" Gilbert strčil nyní prázdnou karafu zpátky na hořák a zamračil se. "Mám něco já, nebo máš něco ty?" 

"Dvojnásobný průser," zasténala Darlene. "Ty máš dneska večer sbírku na basketbalový zápas a já mám schůzi městské rady." 

"To je v pořádku," naléhala Remi. "Jsem ve městě jen na chvíli." 

"Zítra večer," oznámil Gilbert a ukázal na ni oběma ukazováčky. "Zavolám tvé sestře." 

Darlene popadla sáček s kávovými zrny a strčila ho do Remi. "Udělej si čerstvou konvici a vytáhni z mrazáku pečeni nebo něco podobného. Jo, a když už jsi tady, nevadilo by ti přehodit prádlo do sušičky?" 

Rodiče ji hlučně políbili na tvář a pak byli pryč. Slyšela, jak se na ulici rozjíždí starý sněžný skútr Yamaha, a předním oknem sledovala, jak její otec nasedá za matkou. Šéfka Fordová vysazovala pana Forda u školy K-12 a pak si udělala smyčku do centra, aby začala svůj den na policejní stanici na Market Street. 

Pocítila nepatrný kousek zklamání, že neměli čas na společnou kávu. Ale to měla za to, že k nim ve čtvrtek zaskočila bez ohlášení. V kuchyni bylo příliš velké ticho, a tak zapnula starodávné rádio, které její otec používal k chytání zápasů Wolverine. 

Když se z reproduktoru linulo něco tichého a klasického, po místnosti se rozprostřely jemné žluté a zlaté obláčky, které jí dělaly společnost. Kdo by si pomyslel, že holčička s odřenými koleny a růžovými éčky najde své místo ve světě malování věcí, které vidí jen ona? 

"Nejdřív káva," rozhodla se. 

Nastartovala čerstvou konvici a pak se přikrčila v maličké prádelně umístěné mezi kuchyní a jídelnou. Kromě množství nepořádku se tam toho moc nezměnilo. Od té doby, co tu už nebydlely dvě dospívající dívky, byl prostor uklizenější. Malá prádelní šňůra zavěšená mezi dvěma stěnami už nebyla obtěžkaná podprsenkami. Teď na ní byly nesladěné ponožky připnuté dřevěnými kolíčky na prádlo. 

Otevřela víko pračky a začala cpát vlhké oblečení do sušičky. Všechno trvalo dvakrát déle, než by mělo, když měla jen jednu zdravou ruku. Netěšila se na čtyři až šest týdnů, kdy bude bez plného používání dominantní ruky. 

Do oka jí padlo něco červeného a krajkového. Remi to vyhrabala a opatrně zvedla ozdobná tanga. 

"Panebože. Co to je?" 

Popadla telefon a vyfotila si ho.  

Remi: Prosím, řekni mi, že to je mámino, a ne tátovo. 

Viděla, jak se objevily tři tečky a pak zmizely. Trvalo celých pět minut, než sestra zareagovala.  

Kimber: Co se hrabeš ve spodním prádle našich rodičů, úchyle? 

Remi: Přišel jsem domů, abych všechny překvapil. Mimochodem, překvapení! Máma s tátou mě opustili a dali mi seznam povinností. 

Kimber: Některé věci se nikdy nezmění. Zřejmě kromě máminých spodních kalhotek. 

Remi: Jsi doma? Chceš si vyrazit? 

Sestra neodpověděla, a tak Remi dokončila plnění sušičky a stiskla tlačítko start. Plechové vibrace na horní straně spotřebiče signalizovaly novou zprávu.  

Máma: Nezapomeň vyčistit lapač žmolků! Takhle vznikají požáry. 

Remi: Já vím, mami. Není mi deset! 

Provinile zastavila sušičku a vyprázdnila lapač žmolků, než ji znovu spustila. Pak jen tak z legrace připnula tanga na prádelní šňůru, kde je rodiče určitě uvidí. 

Sušička běžela, oheň byl zažehnán a ona se s hrnkem plným čerstvé kávy vydala do sklepa. Dřevěné schody byly uprostřed odřené a opotřebované desítkami let cest nahoru a dolů. Stříkance barvy na stupačkách vyprávěly o jejích prvních uměleckých začátcích. 

Díky nízkým stropům a nedostatku přirozeného světla nebyl Fordův sklep zrovna nejlepším ateliérem. Ale dokud zakrývala mrazicí box plachtou, než začala malovat "veselé stromečky" s Bobem Rossem, nikoho nezajímalo, jak moc zaneřádila betonovou podlahu a stěny z tvárnic. 

Víko mrazáku se se strašidelným skřípěním otevřelo a ona nahlédla do jeho mrazivých hlubin.  

Remi: Tati, v mrazáku máš tisíc pečení. Kterou mám rozmrazovat? 

Táta: To je zvláštní příležitost! Vyndej krůtí prsa. Uděláme si předělávku Díkůvzdání! A teď je čas jít zlomit náladu mé třídy popkvízem! 

Poprvé za celou věčnost se upřímně usmála. Bylo fajn být doma. 

Vzala krocaní prsa zpátky nahoru a ponořila ptáka do dřezu plného studené vody. 

Poté, co si dolila kávu, se rozhodla udělat si malou prohlídku domova a zamířila nahoru. Ložnice jejích rodičů se nacházela v zadní části domu. Dveře byly zavřené, aby se v ní udrželo teplo, stejně jako každou jinou zimu. Život na Mackinacu byl drahý a zimy byly chladné. Většina lidí pracovala ve více než jednom zaměstnání a pokud to bylo možné, obětovali příjemné vnitřní teploty nižším účtům za topení. 

Když Kimber a Remi vyrůstaly, měly každá svůj pokoj v přední části domu. 

Odsunula dveře do svého dětského pokoje a povzdechla si. Udělali tady změny. Zmizela tmavě fialová barva a plakáty Ushera, Alicie Keys a Zaca Efrona. Zachovali však některé umělecké výtisky, které sbírala. Barevné kousky se vyjímaly na čistých béžových stěnách. 

Postel s kovaným čelem byla stejná, ale chyběl kaleidoskop šátků, které proplétala mezi rošty. Povlečení v barvě slonové kosti dodávalo pokoji klid, nikoli náladu. 

Remi si nemohla pomoct, ale napadlo ji, jestli by její rodiče dali přednost právě této verzi. Zklidněná. Klidná. Už ne "hurikán barev a chaosu". 

Nemohla jim to mít za zlé. Dobře si uvědomovala, že Remington Honeysuckle Fordová je hodně náročná. 

Alessandra Ballardová byla naopak rozmarná a zajímavá. Alespoň takový byl plán. Ale teď, když Remi stála ve své staré ložnici, přemýšlela, kde přesně ji přerůstání minulosti a ničení budoucnosti nechává. 

Ne že by si o tom zatím mohla dovolit přemýšlet. Ne, když tu byly naléhavější věci. 

Vytáhla telefon a otevřela e-mail. Ignorovala přeplněnou schránku a začala psát novou zprávu - pomalu a bolestivě kvůli omezenému pohybu pravého palce.  

C, 

Doufám, že jsi v pořádku. Prosím, buď v pořádku. Nic mi neřeknou. Prosím, řekni mi, že jsi v pořádku. 

R 

Několik dlouhých minut zírala na horní část schránky a chtěla, aby se objevila odpověď. Když se žádná neobjevila, sesunula se na postel a zadívala se do stropu, nechávajíc myšlenky a vzpomínky stoupat vzhůru. 

Byla doma. Doma byla v bezpečí. Dokud nikdo v jejím druhém životě nepřišel na to, kde ji najít. Tady vymítala pár démonů, vyléčila pár zlomených kostí a vymyslela plán, jak všechno napravit, než bude pozdě. 

Bože, doufala, že už není pozdě.

Kapitola 4

4      

"No tak, Bricku. Jen jsem se trochu bavil." 

Možná to bylo těmi mizernými třiceti minutami spánku, které předešlou noc zvládl. Nebo to možná bylo kňouráním v hlase Duncana Firtha, když stáli nad zohaveným rámem Polarisu poté, co svedl bitvu s plotem a dopravní značkou. 

Ať už to bylo z jakéhokoli důvodu, necítil se v tu chvíli zrovna rád bavit. 

"To je pro tebe seržant Callan, když jsem v uniformě," řekl Brick a předal mu citát. "Příště, až budeš přemýšlet o tom, že bys na své vozidlo najel, zkus ho nasměrovat dál od plotů a dopravních značek." 

"Ano, pane," řekl Duncan a mrzutě si strčil pokutu do kapsy sněhové kombinézy. Muži bylo něco přes šedesát, byl dědečkem tří dětí a tak trochu odvážlivec. Byl prvním obyvatelem ostrova, který každoročně vyzkoušel ledový most, jenž spojoval ostrov s pevninou. Čím déle se zima táhla, tím bylo jeho rozhodování hloupější. 

"Tati! Tati! Viděl jsi to video?" Duncanův sedmiletý vnuk přiběhl s telefonem nad hlavou. 

"Podívám se na to," řekl Duncan a vytáhl brýle na čtení. 

Brick zavrtěl hlavou a rozhodl se, že je čas odejít, než bude muset přidat další obvinění. Jak znal Duncana, někde poblíž byl ve sněhu zahrabaný šestipack piva. 

Jeho kůň, jeden z mála, který na ostrově zůstal na zimu, netrpělivě dupl kopytem na plot. Stejně jako jeho majitel byl Cleetus tichý, spolehlivý a větší než většina ostatních. Byl vysoký šestnáct rukou a jeho tmavá srst se leskla v pátečním ranním slunci. Brick uložil své vybavení do sedlové brašny a poplácal koně po zadku, než se vyhoupl do sedla. "Dobře. Dáme ti snídani, kamaráde." 

Velký černý kůň souhlasně pohodil hlavou a společně zamířili k městu. 

Bylo to ráno, které člověku vyrazí dech. Slunce vrhalo na sníh tisíce diamantových odlesků, které oslňovaly svým leskem. Jezerní vítr si mezitím razil cestu pod vrstvami výstroje a připomínal každému, kdo vyšel ven pod to zářivé slunce, že je stále únor, že do květnových jarních teplot je ještě daleko. 

Brick ocenil drsnou krásu zimy. Dlouhé, temné noci. Přikrývku ticha. Práce byla pomalejší, snazší. Pozornost se přesunula od hlídání tisíců turistů k dohlížení na několik stovek sousedů, kteří Mackinac nazývali svým domovem po celý rok. 

Byl tu klid. 

Alespoň do včerejška to tak bylo. 

Světla na Red Gate svítila celou noc. Věděl to, protože to kontroloval asi každou hodinu, když stál ve své staré ložnici v přední části domu a díval se přes ulici na chatu. 

Vždycky byla noční sova, vždycky byla na straně zapomnětlivců. Nikdy nemusela řešit následky, protože za ní vždycky chodil někdo, kdo zhasínal světla. 

Ale instinkt mu napovídal, že to není jen případ Remi, která je příliš zabředlá do barev a dobrodružství, než aby dávala pozor. Něco tu nehraje. Ona byla mimo. Viděl to ve stínech pod jejíma očima, v tom, jak se lekla, když ji zastihl před obchodem s potravinami. 

Před ním se táhla zasněžená silnice, vpravo lesy, vlevo záblesky výhledů na vodu skrz stromy. Malé centrum, kde se odehrála většina jeho dospělého života, bylo přímo před ním. Tohle místo se mu stalo domovem. Vytvořil si tu místo pro sebe. Nehodlal narušit rovnováhu tím, že by se k ní příliš přiblížil. Ne znovu. Měl k tomu své důvody, mezi nimiž v neposlední řadě byla skutečnost, že Remington Ford se narodil s křídly, nikoli s kořeny. 

Bylo lepší, jednodušší, když byl jen on, Cleetus a Magnus, toulavá kočka. Měl svůj dům. Práci, kterou miloval. Dobré přátele. A místo u stolu rodiny, o které si často přál, aby byla jeho vlastní. Chtít víc bylo chamtivé. A podle jeho zkušeností je chamtivost cestou do pekel. 

Když se na obzoru objevily bílé doškové stáje, Cleetus přidal do kroku. Jeho mohutná kopyta tlumilo několik centimetrů sněhu na Market Street. 

Brick dělal to, co uměl nejlépe, soustředil se na úkoly, které měl před sebou, a nechal stranou všechna ta "co by, kdyby" a "co by, kdyby". Nakrmil svého koně a uložil výstroj, vzal si na ramena sedlové brašny - svou verzi kufříku - a vydal se nahoru po ulici. Vklouzl do kavárny, která se nacházela na půli cesty mezi stájemi a nádražím, a vzal si obvyklou krabici nejrůznějšího pečiva. 

Rozhovor mezi personálem a dalšími dvěma zákazníky mu připomněl, že ať se na ostrově vydá kamkoli, zmínce o problémové zrzce neunikne. 

Ano, slyšel, že se Remi Fordová vrátila. 

Ne, nevěděl, jak dlouho se zdrží. 

Ano, předpokládal, že vypadá stejně krásně jako posledně, když byla doma. 

Zatímco on si tu vytvořil místo, ona se do něj narodila. Celý ostrov se těšil na její návštěvy, protože s Remingtonem bylo všechno o něco jasnější, o něco zábavnější. 

Byla z těch holek, které když daly někomu přezdívku, celé město ji používalo i po více než deseti letech. 

Držel ramena shrbená proti poryvům větru, který se proháněl mezi budovami, a spěchal posledních pár set metrů k nádraží. 

Bílá dvoupatrová budova na Market Street Brickovi vždycky připomínala kostel. Místo nedělních kázání v ní však sídlilo policejní oddělení, radnice a městský soud na ostrově Mackinac. 

Vklouzl do bočních dveří, sundal si klobouk a kabát a obojí pověsil na určené kolíčky. Toho rána byla na věšáku zatím jen jedna další parka. V sezóně se maličké oddělení rozrostlo na desítky policistů, kteří pěšky, na kolech a na koních hlídali ulice Mackinacu. Mimo sezónu jich však zůstávala jen hrstka, aby sloužila obyvatelům na plný úvazek. 

Odnesl pečivo do odpočívárny, kde našel šéfovou, jak si nalévá čerstvou kávu do hrnku Jmenuje se to sníh, smiř se s tím. 

"Dobré ráno, Bricku." 

Šéfka Darlene Fordová byla impozantní žena. Jako celoživotní obyvatelku ostrova ji osmistupňový mráz nerozhodil. Nic moc ji nerozhodilo. Byla vysoká a atleticky stavěná. Kaštanové vlasy poseté stříbrem měla sečesané dozadu do obvyklého krátkého, účelného ohonu. Její oči byly chladné, hodnotící zelené. Její robustní postava byla výsledkem tvrdého dodržování každodenního posilování. Dokázala udělat více kliků na jeden zátah než většina ostatních členů malé jednotky. 

Samozřejmě s výjimkou cihly. Dával si záležet na tom, aby dokázal přetáhnout, přejet a zastřelit jakéhokoli jiného policistu. 

"Dobré ráno, šéfe." Nalil si do hrnku. 

"Co udělal Duncan tentokrát?" Darlene se zeptala a prohlížela si nabídku pečiva. Vybrala si medvědí dráp se slaninou a pak mu nabídla krabici. 

Zavrtěl hlavou a místo toho zamířil k lednici, kde na něj čekal proteinový koktejl. "Narazil svým zbrusu novým Polarisem do plotu a zničil značku Stop na Huron Road." 

"Ten blbec se jednou zabije," řekla. 

"Stalo se něco přes noc?" Brick se zeptal a napil se kávy. 

"Remi je doma." Podívala se na proteinový koktejl a neobtěžovala se skrývat zachvění. 

"Slyšela jsem to. Je v pořádku?" 

Ty zelené oči na něm přistály a zadržely. "Zdá se, že ano. Včera ráno nás překvapila na verandě. Má zlomenou ruku z nějaké bouračky. Vypadá unaveně, ale kdo není takhle daleko v zimě?" 

Brick zavrčel a spolkl otázky, které ho napadaly. 

"To mi připomíná. Dneska je rodinná večeře. V sedm hodin. Buď tam." Darlene se vydala ke dveřím. "A neobtěžuj se mi říkat, že máš moc práce nebo že nechceš rušit." 

Zatraceně. Tím padly obě jeho nejlepší výmluvy. 

"Přijdu," řekl. 

"Dobře. Přines bourbon. Gil přešel na manhattany," řekla mu přes rameno. "A dej si zatracený pečivo, abys ten koktejl zapil. Člověk může mít jen tolik disciplíny, než to začne být nezdravé." 

Usadil se ke svému stolu, promáčknutému, zelenému kovovému, který mu za ta léta přirostl k srdci. Zatímco se mu spouštěl počítač, vypil půlku koktejlu a poslal Dariusovi zprávu, protože dobře věděl, že jeho parťák v baru se ještě pár hodin neprobudí.  

Brick: Dnes večer nepřijde. 

Stejně dneska neměl pracovat. Ale rád se hlásil. Čím víc byl s barem sehraný, tím méně překvapení ho čekalo. 

Odmítal myslet na to, že stráví celý večer naproti Remiho stolu, a tak se Brick pustil do práce. S úsměvem na rtech si v kalendáři oddělení zapsal Duncanovu nehodu v deset hodin dopoledne a pak si prohlédl odpolední kontroly sociálních služeb. Komunitní policie zahrnovala více úkolů typu "odvoz seniorů v neděli do kostela" než pronásledování zločinců. 

Užíval si adrenalin hlavní sezóny se všemi výzvami, které s sebou přinášel milion turistů. Ale raději měl zimy, kdy měl pocit, že odvádí svou práci, nejen že se stará o bezpečnost ostrova, ale také o to, aby měl každý, co potřebuje. 

Naplánoval si trasu sociálních kontrol a ve své e-mailové schránce nenašel nic naléhavého. Než se dostal na dno svého koktejlu, došla mu vůle. 

S pohledem upřeným na šéfovu kancelář zadal do databáze jméno, které se celý svůj dospělý život snažil zapomenout, a sedl si, zatímco motor vyplňoval výsledky. 

Remington Ford měl pět dopravních přestupků. Žádné překvapení. 

Také byla dvakrát zatčena. 

O tom prvním věděl. Sakra, vždyť to byl on, kdo zatýkal. 

Druhé zatčení bylo čerstvější. Zběžně si přečetl zprávu. Pocházelo z protestu ve Filadelfii před třemi lety. Obvinění byla stažena. To také není překvapivé. 

Překvapila ho však skutečnost, že v ní byla uvedena nula dopravních nehod. Nehoda se zraněním si zasloužila hlášení a jméno oběti. 

Znovu pohlédl k šéfově kanceláři. Darlene telefonovala, boty měla opřené o stůl, zatímco si povídala s několika členy obchodní komory v rámci Zoom hovoru. 

Protože šéfová byla stále zaneprázdněná a on už hledal, rozhodl se zapátrat trochu hlouběji. Rozšířil vyhledávání a prolétl zbytek výsledků. 

Zaplatil za to. 

Před čtyřmi dny byl třicetiletý Remington Honeysuckle Ford převezen z bytu v Chicagu na pohotovostní oddělení nemocnice svatého Lukáše kvůli "těžkému astmatickému záchvatu". Přiblížil se k obrazovce a loktem zachytil prázdnou láhev od koktejlu, která se zřítila na podlahu. Zvedl ji, vrhl na Darlene provinilý pohled a pak se vrátil k monitoru. 

Hlášení záchranářů tím skončilo. Bez příkazu k prohlídce se na nemocničním oddělení záznamů nikam nedostane. 

Omdlela snad z astmatického záchvatu a zlomila si při pádu ruku? Pokud ano, kdo byl v jejím bytě, aby zavolal záchranku? A proč by lhala o autonehodě? 

Boční dveře se otevřely a Brick znovu poslal svou láhev s koktejlem do vzduchu. 

Zatraceně. Nebyl na ostrově ani dva dny a ta ženská mu už pocuchala nervy. 

"V sousedství je krásný den," zazpíval Carlos Turk, když se s rukama v bok vplížil do býkovny. Desátník byl protivně a permanentně veselý. Každý den byl krásný. Každá pracovní směna byla veselá. Každý hamburger byl ten nejlepší, jaký kdy jedl. Bylo těžké nemít rád člověka, který je neustále šťastný, ale Brick se o to přesto pokoušel. 

"Je čtrnáct stupňů," oponoval. 

"Krásných čtrnáct stupňů." Carlos se odmlčel a prohlédl si Bricka. "Vypadáš hrozně, chlape." 

"Krásný hovno?" 

"Tak daleko bych nešel. Přiměřeně atraktivní hovno?" 

"Dost dobrý. Pečivo je v odpočívárně," řekl Brick a vyšel z pátrání. S problémem si bude dělat starosti později. 

"Máš dost kofeinu na dnešní ráno?" "Ano," odpověděl Brick. Carlos se zeptal a třel si dlaně o sebe. "Myslím, že teď je řada na tobě, abys byl ten zlý."       

* * *  

Pálka z polystyrenu ho zachytila uprostřed stehna, když šestiletý kluk zavřískal o pomoc. 

"Dobrá práce, Becky. Udeř ho ještě jednou," instruoval ji Carlos vesele od postranní čáry. 

Brick se kousl do povzdechu, když monstrózně kráčel k holčičce se zapletenými copánky. 

Ta vyjekla, jak se vymrštila, a pak nechala pálku vyletět a zasáhla ho do břicha. 

Měl mít ten medvědí dráp. 

"Podívejte se, lidi! Jde k zemi," zavolal Carlos a mrkl na bodrou učitelku ze školky. 

Brick si vzal příklad, svezl se na kolena a pak se sesunul na podlahu, přičemž dramaticky vrčel a sténal. 

Jeho parťák zapískal na píšťalku, zatímco zbytek tuctu školkáčků a prvňáčků propukl v jásot. "Co budeme dělat teď?" Carlos zakřičel přes hluk. 

"Utíkejte pryč a jděte pro pomoc!" křičely děti v deliriu. 

"Skvělá práce, děti," řekla učitelka. "Teď, když víme, jak se vypořádat s cizím nebezpečím, kdo chce svačinu?" 

Nastal malý, ale děsivý úprk do zadní části místnosti, kde čekaly sušenky a džus. 

Carlos pomohl Brickovi na nohy. "Slušná scéna smrti. Opravdu se zlepšuješ," řekl. 

"Díky," řekl Brick suše. 

Becky k němu přeskočila a zvedla sušenku zabalenou v ubrousku. "Díky, že jste mi dovolil, abych vás pořádně praštila, pane Bricku," řekla a předvedla soubojové dolíčky ve svých kulatých tvářích. 

Přijal sušenku. "Kdykoli," řekl. "Díky za sušenku." 

"Nemáš zač," vyhrkla a rozzářila se na něj, než se rozběhla zpátky ke svačině. 

Rozhodl se, že si cukr zaslouží, a kousl si. 

V kapse mu zazvonil mobil. Vytáhl ho a málem ho upustil i se sušenkou, když uviděl displej. 

Remi Ford. 

"Jo?" odpověděl nevrle. 

"Bricku, tady Remi." 

"Já vím," řekl a znělo to podrážděněji, než měl v úmyslu. "Co potřebuješ?" 

"I tobě přeji dobré ráno, sluníčko," řekla lehce. "Zajímalo by mě, jestli k něčemu používáš tu místnost vzadu u vás doma?" 

Místnost, která kdysi sloužila jako přístupný prostor pro jeho dědečka na vozíku, teď Brick využíval k uskladnění koňského a rybářského náčiní. 

"Ani ne," ohradil se. 

"Jestli ji nepoužíváte, napadlo mě, jestli bych si ji od vás nemohl pronajmout." Její slova zazněla ve spěchu. Jako bublinky ve sklenici šampaňského. Kadence byla tak povědomá, že mu v hrudi vybudila bolest mrtvého středu. 

"Uh." 

Ta žena si chtěla pronajmout prostor v jeho vlastním domě. Jak se od ní měl sakra držet dál, když byla pod jednou střechou? 

"Potřebuju prostor, abych mohla mrsknout nějakou barvu na plátno, a tenhle domek je trochu malý a hodně čistý." 

Představil si ji, jak v jedné ruce třímá štětec a druhou svírá v zubech, zatímco všude zní hudba a stříká terpentýn a olejové barvy. Byla to zaručená katastrofa. 

Měl by říct ne. Byla to jediná odpověď, která dávala smysl. 

"Uh. Jo. Neměl by to být problém," zalhal. Byl to velký problém. Obrovský. To poslední, co potřeboval, byla Remi pod jeho střechou. Rozptylovat ho. Otravovat ho. Dělat mu starosti. 

"Opravdu?" Hlas se jí zvýšil, jako to dělávala vždycky, když byla vzrušená. "Bricku, jsi můj hrdina. Můj osobní hrdina. Děkuju ti! Dej mi vědět, až se budu moct přijít podívat na ten prostor, a můžeme si promluvit o pronájmu." 

"Nechci tvoje peníze, Remi," řekl. 

"Peníze nebo něco jiného. Dohodneme se na výměně, která tě nenaštve," slíbila sluníčkově. 

Podíval se na hodinky. "Dobře. Sejdeme se tam za hodinu."

Kapitola 5

5      

"Ten pokoj není k pronájmu," řekl Brick. "Pokoj není k pronájmu. Pokoj není k pronájmu." 

Byl to velký muž, který raději postupoval pomalu, metodicky při plnění úkolu. Ale protože do návštěvy ženy, která neměla problém slídit v cizích věcech, zbývalo jen pár minut, rozjel dekolturování na plné obrátky. 

Nebyl nepořádný člověk podle ničích měřítek. Také se necítil být v Remiině přítomnosti ani zdaleka zranitelný. 

Nádobí od snídaně tedy putovalo do myčky, hromádka otevřené pošty do chlebníku. Tepláky, které měl vedle vchodových dveří pro případ, že by někdo nečekaně zaklepal, šly do šatní skříně. Krabice od včerejší pizzy se vešla pod dřez. Půl roku staré číslo časopisu GQ se zrzkou na obálce, která mu matně připomínala Rema, zahrabal pod polštář na gauči. 

Rozsvítil světla v dotyčné místnosti a vydechl. Okna na třech stranách, přirozené světlo bylo dobré. Byla k němu připojená koupelna. Dobré také proto, že to znamenalo, že nebude muset procházet jeho domem, zatímco on se bude snažit předstírat, že neexistuje. 

Kocour Magnus se proplétal mezi Brickovýma nohama. 

"Už jsi snídala," řekl přísně, ale přesto se sehnul, aby zvedl uhlazeného hnědočerného žebráka. Byl to hubený, vybíravý osina v zadku, který se minulou zimu objevil v Kleetově boxu ve stájích s kusem chybějícího jednoho ucha a s oteklým okem. 

Brickovo krvácející srdce si to prašivé zvíře vzalo domů a ošetřilo ho. Stálo ho to čtyři sta dolarů na účtech za veterináře, pět sad babiččiných závěsů a půl tuctu výrazných stop po drápech, které se svezly po opěradle koženého křesla v pracovně v patře. 

Nakonec uzavřeli příměří s tím, že Magnus bude v noci chodit ven a Brick mu uvnitř poskytne dostatek škrabadel, aby zabránil dalšímu ničení majetku. 

Podíval se na hodinky a položil kočku na pult. Remi chodila vždycky pozdě, což znamenalo, že má ještě deset minut, než přijde. Odbočil do místnosti, které jeho babička říkala bláto. Přeměnil prostor na velkou spíž s otevřenými policemi, mrazákem a druhou lednicí. 

Zásobování ostrova v zimě záviselo na počasí a dodávkách. Obyvatelé ostrova si před dlouhou zimou zásobili mrazáky a spižírny základními potravinami. Na něco takového Remi před skokem do letadla nejspíš vůbec nemyslel. 

Kdyby byla odkázána sama na sebe, žila by z cukrových vloček marshmallow. 

To, že se chtěl ujistit, že bude mít co jíst, neznamenalo, že překračuje své pravomoci, rozhodl se. 

Brick naházel do tašky několik kilogramů kuřecího masa, mletého hovězího a vakuově uzavřených sáčků dušeného hovězího. Podíval se nahoru a všiml si úhledné řady modrých a žlutých krabic na polici. Kraftovy makaróny se sýrem. Když ještě žili, jeho prarodiče je měli v zásobě, aby jí je mohli udělat, kdykoli se u nich zastavila. Pokračoval v té tradici, i když od babiččina pohřbu do domu nevkročila. 

Zazvonil zvonek a Magnus se skácel, aby se někam schoval. Brick měl také nutkání se schovat. Ale byl to velký a silný muž, připomněl si. Schovávat se před drobnou zrzkou nepřipadalo v úvahu. Kromě toho ho vždycky našla. S povzdechem popadl dvě krabice těstovin, nacpal je do tašky a šel otevřít dveře. 

"Ahoj," řekla Remi. 

Slunce na ni dopadalo zezadu, takže se jí dlouhé vlasy ohnivě a zlatě leskly. Na hlavě měla další čepici - jasně zelenou pletenou, kterou poznal z dob jejího středoškolského studia -, fialové legíny a stylově vypadající boty s kožíškem trčícím z vršku. V rukou s palčáky svírala cestovní hrnek a dokázala vypadat unaveně i neodolatelně. 

"Ahoj," řekl po dlouhé chvíli. 

Dnes si namalovala rty. Takovou tmavě růžově červenou. Asi by jí měl přestat zírat na ústa. A rozhodně by si neměl představovat, jak se ty rudé rty obtáčejí kolem jeho... 

"Můžu dál, nebo tam budeš jen tak stát a zírat na mě?" 

Neuvědomil si, že na ni zírá. Kdy ztratil kontrolu nad svým obličejem? Aha, jasně. Ve chvíli, kdy včera ráno uslyšel její jméno. 

"Pojďte dál," řekl dřevěně a ustoupil víc, než bylo nutné, aby ji nechal projít. 

Vešla a zhluboka se nadechla, pak vydechla. "Voní to tady jinak, ale vypadá to stejně." 

Co to sakra mělo znamenat? Voněl jeho dům? Byl lepší, nebo horší, než jak voněl, když žili jeho prarodiče? 

Magnus se vrhl přes chodbu za ním. 

"To byla kočka?" zeptala se. 

"To je Magnus. Předstírej, že jsi ho neviděla. Myslí si, že je neviditelný," řekl Brick a konečně našel slova. 

Remi se vysvlékla z parky a odhalila přiléhavý bílý rolák, který obepínal plná ňadra. Žena byla zahalená od krku až k patě a on byl stále nepříjemně vzrušený. 

Při rozhovoru s ní erekci nedostane, rozhodl se. Tohle byla zkouška jeho sebeovládání. Nebyl důvod, proč by mu měl nezávazný rozhovor se ženou oblečenou do teplých šatů vyvěsit vlajku. Byl přece muž. Dospělý. Dokázal ovládat své základní reakce, sakra. 

Odložila kávu na stolek v předsíni a pak ho chytila za paži. Nečekal ten kontakt a málem se jí vytrhl, dokud si neuvědomil, že ho používá k udržení rovnováhy, když si zouvá boty. Měla na sobě chlupaté ponožky s červenými třešněmi. Ponožky nebyly erotické. 

"Takže pokoj..." začal. 

"Veď mě," řekla a podívala se na něj s jemným úsměvem. Vlasy jí spadaly z ramen jako závěs a jeho svrběla ruka, aby je mohl pohladit, zaťatou pěstí. Odvádělo ho to od toho, aby jí řekl, že se rozhodl nedat jí ve svém domě prostor. 

Ponožky a vlasy nejsou erotické, připomněl si. Soustřeď se. 

"Dobře, povedu tě," řekla a obešla ho, když se ani nepohnul. 

Následoval ji do chodby. Což se ukázalo jako chyba. Její pevný zadeček v těch zatracených fialových kalhotách ho hypnotizoval svým pohupováním. Za poklopcem se mu pohnulo péro, což ho ještě víc rozptýlilo od jeho záměru, když strčila hlavu do každé místnosti, kterou procházela. 

"Jsem zklamaná. Myslela jsem, že uvidím víc staromládeneckého nepořádku," oznámila a otočila se od kuchyně. 

"Staromládenecký nepořádek?" 

"Však víš. Kalhoty, které se ti nechce nosit. Krabice od pizzy. Časopisy s většinou nahých žen na obálce." 

"To je hodně stereotypní obrázek. Kromě toho, jak víš, že jsem pořád ještě starý mládenec?" 

Přes rameno se na něj ostře podívala. "Věděla jsem to do deseti minut od zaschnutí inkoustu, když byl tvůj rozvod definitivní. Tenhle ostrov nedrží tajemství. Kdybys měl přítelkyni, každý, kdo za posledních patnáct let žil na Mackinacu, by o tom dostal esemesku, e-mail nebo telefonát." "A co ty?" zeptal se. 

Došli ke skleněným dveřím, které vedly do zadní místnosti. Potřeboval teď něco říct. Nemohl jí ukázat pokoj a pak říct něco jako: "Promiň. Není k pronájmu. Vezmi si ten svůj pevný zadek a vlasy, které si chci omotat kolem pěsti, a vypadni z mého domu." 

"Tak poslouchej," začal. 

Ale už bylo pozdě. "Ach, Bricku. Je to ještě lepší, než jsem si pamatovala," řekla a otevřela dveře. Magnus prošel kolem jejich nohou a vplížil se dovnitř. "Podívej se na to světlo." 

Neviděla tu změť venkovního vybavení. Kajak uprostřed podlahy. Ani pavučiny visící z krovů. Remi viděla jen to dobré. Tři stěny pokoje tvořila okna s výhledem na oplocený dvorek a zahradu, kterou se usilovně snažil udržovat podle babiččiných standardů. 

Široká prkenná borovicová podlaha ladila s dřevěnými trámy v katedrálním stropě nad ní. 

"Zapomněla jsem, že jsi tam dal koupelnu," řekla a nakoukla do malé místnosti. "Tohle je lepší než prostor, který mám v Chicagu." 

Kurva. 

Sehnula se, když Magnus vyšel zpod skládacího stolku obtěžkaného rybářským náčiním, aby jí očichal ponožky. 

"Ahoj, kamaráde," řekla a nechala kocoura, aby jí očichával prsty. 

Samozřejmě že ji ten hloupý, vybíravý kocour miloval. Všichni ji milovali. 

Nemohl přestat zírat na její zadek. Měla pod těmi legínami něco na sobě? Brick sotva skrýval zasténání, odvrátil se a předstíral, že studuje kajak na podlaze. 

Vzpamatuj se, chlape. Tvůj pták tě neovládá. Řekni jí, že tady nemůže být. 

Pomalu, klidně dýchal a přemýšlel o studené vodě a návnadě na ryby. 

Sotva se znovu ovládl, otočil se a otevřel ústa, aby jí řekl, že jí ten prostor nenechá. Ale zarazil se, když ji uviděl. 

Ruce měla zkřížené na hrudi, ramena shrbená, jako by se nemohla zahřát. 

Stále ji něco tížilo. Normálně by žvatlala dál, slova by se jí přímo řinula z mozku. Poskakovala, točila se nebo se pohybovala způsobem, který naznačoval spíš tanec než něco tak nudného, jako je chůze. Tahle její utlumená verze byla tišší, potlačenější. 

Dělalo mu to starosti. 

"Umíš malovat? Myslím s rukou v sádře," zeptal se, protože náhle potřeboval přerušit ticho. 

Otevřela ústa a z nich se jí vydral krátký povzdech. "Ještě jsem to nezkoušela," přiznala a nedívala se přímo na něj. 

Opět se nedočkala žádného upřesnění. Žádné čiperné oznámení, jakou uměleckou formou se bude zabývat, dokud se nebude moci vrátit k malování. Žádné stříbrné lemování nebo vtipná anekdota. 

"Kdy sádru sundají?" 

"Za čtyři až šest týdnů." 

"Možná bys do té doby mohla malovat prsty?" navrhl. 

Tentokrát se na něj opravdu podívala a jemu se ulevilo, když v těch zelených očích zahlédl malou jiskřičku. "Možná," zamyslela se. 

"Můžu vyklidit většinu venkovního vybavení, abys měla víc místa," řekl, když zase zmlkla. 

Co? V. Kurva? Kriste, pět vteřin s tou ženou a všechny jeho pečlivě připravené plány se zhroutily jako domeček z karet. 

Oběma by bylo lépe, kdyby mezi nimi byl co největší odstup. Ale měl o ni strach, a dokud nepřijde na to, co je špatně a jak to napravit, bude to muset překousnout a vyrovnat se s tou blízkostí. 

"To nemusíš dělat. Potřebuju jen malý koutek s dobrým světlem. Kromě toho je to jen dočasné, dokud nepřijdu na... některé věci." 

"Jsi v pořádku?" Nevyspalý Brick se ovládal jako čtyřleté dítě. Chtěl se nakopnout za to, že tu otázku položil. Chtěl se ptát dál. Tlačit na pilu, dokud se nedozví skutečné odpovědi. Něco bylo špatně a jemu se to nelíbilo. 

Proč nebyla v žádném hlášení o nehodě? Co způsobilo její astmatický záchvat? Proč se náhle zhmotnila na Mackinacu? Proč jí celou noc svítila světla? Proč lhala? 

Věci mu neseděly a začínal mít pocit, že Remi má potíže. A jestli bylo něco neodolatelnějšího než veselá, hravá Remi, pak to byla Remi v nesnázích. 

Její pohled z něj sklouzl. "Jistě. Jsem v pohodě." Řekla to s lehkým, nedbalým pokrčením ramen a pak se otočila, aby se podívala z jednoho z oken. 

Byl to pravý opak přesvědčivosti. Mohla se podívat komukoli na světě do očí a lhát mu do očí. Kromě něj. 

"Řekla bys... někomu, kdybys měla potíže?" Řekla by mu to? 

Sledoval, jak zakrývá únavu a obavy fasádou statečnosti. Její úsměv, ačkoli stále působil jako rána do břicha, se jí nepřiblížil k očím. "Tak kdy sis to šel pořádně představit, Bricku Callane? Všechno je v pořádku. Jsem v pořádku." 

Remington Fordová nebyla ani jednou v životě v pohodě. Byla báječná. Byla zničená. Byla na vrcholu blaha. Byla zničená. Ale nikdy ne něco tak plochého nebo normálního jako fajn. 

Jestli chtěl zjistit, do jakých problémů se to sakra dostala, a napravit je, musel ji mít blízko. Nebo mohl prostě ustoupit a nechat ji, ať si s tím poradí sama. 

Kurva. 

"Remi-" 

Přerušila ho. "Jestli budu malovat," řekla a podívala se na svou sádru. "Nemám ráda, když někdo vidí moje dílo dřív, než je hotové. Jsem na to pověrčivá." 

Skoro řekl, že bude respektovat její soukromí, ale to by byla lež. Možná by do její práce nenahlížel, ale určitě by se šťoural v tom, co se s ní sakra děje. Takže místo toho přikývl. "Můžu ti sehnat pár plachet. Na podlahu a jednu můžeš použít na zakrytí své práce." 

"To by bylo skvělé." 

"Můžu taky zamknout dveře do domu," nabídl se. Možná by zamčené dveře mezi nimi pomohly jeho duševnímu zdraví. 

"Teď se chováš jako hlupák." 

Nikdy nebyl hloupý. Málokdy byl dokonce i vtipný. 

"Takže to znamená ano?" zeptala se. "Pronajmeš mi ten prostor?" Dělala, že si tiskne dlaně pod bradou, jako by ho prosila. 

"Jo. Můžeš ho používat," řekl unaveně. 

Část napětí jí opustila ramena. "Děkuju, Bricku. Opět jsi tu přesně s tím, co potřebuju." 

Rozhodl se, že nejlepší odpovědí bude nezávazné zavrčení. 

"Aha, ještě jedna věc," řekla. "Maluju nahá. Doufám, že to není problém." 

Odvrátil se od ní tak rychle, že strhl stůl za sebou a poslal na podlahu krabici s náčiním. Za rozhořčeného jekotu se Magnus rozběhl ke dveřím. Kurva. Neexistovalo žádné množství rybí návnady, na které by si vzpomněl, aby zmírnilo otok jeho penisu. Krátce po rozepnutí košile uniformy by ho před ní neschoval. 

"Ježíši. Těžká parta. Dělám si srandu, hromotluku. Nehodlám se ti tu promenádovat nahá," řekla za ním. 

Do prdele. Přestaň říkat nahá! 

"Přinesu ti klíč," řekl a soustředil veškerou pozornost na to, aby se sehnul a zvedl krabici s náčiním, aniž by přerušil krevní oběh své pitomé, pulzující erekce. 

"Potřebuješ pomoct?" zeptala se. 

Ruku. Ústa. Horká, mokrá kunda. Kurva, kurva, kurva. 

"Ne. Mám to," vyhrkl. Postavil se a držel si krabičku před rozkrokem. 

"Takže asi zbývá jediné..." 

Jeho mysl se na okamžik zbláznila, představoval si, jak ji přehne přes stůl a stáhne jí ty legíny po stehnech. Představil si, jaké by to bylo, kdyby na jedné z těch slonovinových koulí viděl růžový otisk své ruky. 

Dívala se na něj s očekáváním, jako by řekla něco, co vyžaduje jeho odpověď. 

"Promiň. Co?" 

"Zbývá už jen dohodnout se na nájemném." 

"Nájem," zopakoval. Pohled na ni mu jen přitížil. 

"Jo. Víš, jak to s nájmem chodí, ne? Dáváš mi prostor? Já ti dávám peníze?" Její úsměv, i když malý, byl o něco vřelejší. 

Zavrtěl hlavou a namířil na ni část své rozmrzelosti. "Já si tvoje peníze neberu." 

"Nebuď tak staromódní. Řekni cenu." 

"Myslím to vážně," řekl přísně. Položil krabici s náčiním na zem a snažil se předstírat, že se mu z kalhot nechystá vylézt tvrdá erekce. 

"Teď se chováš jako..." 

Samozřejmě že sklopila zrak. Ty zelené oči se upřely na jeho zip a její růžové rty se roztáhly do malého sexy O. 

"Teď jsem jenom co?" zeptal se. 

"Jen jsem... nevrlý?" Stále na něj zírala. A jemu se to začínalo líbit. 

"Ptáš se mě, jestli jsem mrzutá?" 

"Cože?" Trochu zavrtěla hlavou a odtáhla pohled od jeho kalhot. "Chci říct. Jídlo. Vaření. No, pečení. Jsem docela dobrá v pečení." 

Dívala se teď do stropu, tváře zarudlé, oči rozzářené. Chtěl jí přikázat, aby se znovu podívala dolů, ale pak si uvědomil, že se chová jako masochistický idiot. 

"Dobře. Pečení. Vyprovodím tě." A omotal si ruku kolem ptáka ve chvíli, kdy za ní zavřel dveře. 

Vedl ji, spěchal, aby ji dostal z domu, z hlavy. U vchodových dveří si všiml tašky na podlaze a popadl ji. 

"Vypadáš unaveně," poznamenala. "Jsi v pořádku?" Znovu se mu dívala do rozkroku. Jenže tentokrát jí jazyk vystřelil ven a olízla si spodní ret. 

Jeho penis sebou v reakci škubl a ona vydala přidušený zvuk. Člověk vydrží jen tolik mučení. 

"Dobře. Skvěle. Dobře." Podal jí tašku. "Tady." 

"Co je v té tašce?" zeptala se a vypadalo to, že se obrací na jeho ptáka. 

"Maso. To je pro tebe. V tuhle roční dobu je výběr mizivý. Říkal jsem si, že jsi neměl čas se zásobit." 

Natáhl rukojeti a snažil se neodskočit, když se její prsty zamotaly do jeho. Normální lidé se dokázali dotýkat cizích prstů a nestálo jim to. A ne, že jim samovolně vybuchne v kalhotách uniformy. Potřeboval být normální. 

"Makaróny se sýrem? Vzpomněla sis." Podívala se na něj s opravdovým úsměvem, který ho zasáhl přímo do hrudi. Ach, kurva. Tohle byla obrovská chyba. 

"Všichni mají rádi makaróny se sýrem," řekl nevrle. 

"To je od tebe opravdu milé, Bricku." 

"Jo. Přinesu ti klíč." Rozrazil vchodové dveře. "Uvidíme se." 

"Nevadí, když si nejdřív obuju boty?" 

Kurva. "Jo. Můžeš se pustit ven. Já musím..." Ukázal palcem přes rameno. "Vrať se do práce." Jo, to bylo ono. 

Beze slova se k ní otočil zády a zamířil do zadní části domu, jako by běžel vstříc pohotovosti. Než se dostal ke dveřím koupelny v tom, co teď bylo Remiiným novým ateliérem, už měl v ruce ptáka. 

Než za sebou zasunul kapesní dveře, už si prudce hladil hřídel. 

Sotva se stačil jednou rukou zapřít o toaletní papír, sotva si stačil představit, jak si sundává ty legíny a ohýbá ji, už byl hotový. Byla to neúprosná muka, být takhle blízko u ní a přitom šukat vlastní zatracenou rukou. První prudký výstřik mu z hrdla vytrhl sténání, když svým uvolněním pomaloval desku stolu a přál si, aby to byl Remiin úzký zadeček. 

"Zatraceně," zaúpěl a hladil ji. 

Ta žena ho k tomu přivedla. K nouzovému honění uprostřed zasraného pracovního dne po obyčejném rozhovoru. Takhle to s ní tady mělo vypadat? 

Sebral z háčku ručník na ruce. 

"Tady máš pytlík masa. Idiot."

Zde je možné umístit pouze omezený počet kapitol, klikněte níže a pokračujte ve čtení "Dívka v nebezpečí"

(Po otevření aplikace se automaticky přesune na knihu).

❤️Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu❤️