Čtyři nesmrtelní bratři

The waves crashed against the cliffs of Nova Scotia with an almost musical rhythm, but Aria Morgan knew better. After three years of studying marine biology at the remote Blackrock Research Station, she had learned to distinguish between natural ocean sounds and something more... peculiar. Tonight, there was definitely something different in the water's song.

Standing on the observation deck of the research facility, her long dark hair whipping in the salty breeze, Aria focused her night vision binoculars on the churning waters below. The full moon cast an ethereal glow across the surface, making it easier to spot any unusual movement. That's when she saw it - a flash of iridescent scales, much too large to be any known fish species.

"You're out here late again," a deep voice spoke behind her. Dr. Nathaniel Cross, the facility's new head of cryptozoology, stood in the doorway. His presence had been causing quite a stir among the female staff since his arrival last month, with his storm-gray eyes and the mysterious scar that ran from his left temple to his jaw. But Aria had noticed something else about him - the way he always seemed to appear whenever the strange occurrences happened.

"There's something out there, Dr. Cross," Aria said, not taking her eyes off the water. "Something big."

"Please, call me Nate," he said, moving to stand beside her. His proximity sent an involuntary shiver down her spine that had nothing to do with the cold. "And I know. That's why I'm here."

Before Aria could question what he meant, a haunting melody drifted up from the waters below. It wasn't quite singing - more like an otherworldly humming that seemed to resonate in her very bones. To her surprise, she found herself taking an unconscious step toward the railing, drawn by the sound.

Nate's hand shot out, gripping her arm. "Don't listen too closely," he warned, his voice tight with concern. "They're hunting tonight."

"They?" Aria tried to shake off the melody's lingering effect. "Who are 'they'?"

Just then, a figure emerged from the waves - a woman with silvery skin and long, phosphorescent hair. Her eyes glowed with an unnatural blue light, and when she opened her mouth to continue her song, Aria saw rows of sharp, pearl-like teeth. The creature's beauty was both terrifying and mesmerizing.

"Sirens," Nate whispered, his grip on Aria's arm tightening. "Real ones. Not the sanitized versions from your fairy tales."

The siren's gaze locked onto them, and her song changed, becoming more focused, more enticing. Aria felt Nate tense beside her, and when she looked at him, she was shocked to see his eyes had taken on a silvery sheen, reflecting the moonlight like a cat's.

"We need to get inside," he said through gritted teeth, though he seemed to be fighting the urge to move closer to the railing himself. "Now."

But as they turned to leave, Aria caught sight of something in the water that made her blood run cold. Dozens of glowing eyes had appeared beneath the waves, and more figures were rising to the surface. Their songs began to intertwine, creating a symphony of supernatural beauty and terror.

"Dr. Cross... Nate," Aria's voice trembled slightly. "What's really going on at this facility?"

He finally turned to look at her fully, and in the moonlight, she could see that his scar was glowing with a faint blue light. "It's not just a research station, Aria. It's a containment facility. We monitor and protect humanity from ancient creatures that most people think are myths. And right now," he glanced back at the water where more sirens were emerging, "something has disturbed them. Something that hasn't happened in over a hundred years."

"What?" Aria asked, though part of her feared the answer.

"They're looking for their lost queen," Nate's voice was grim. "And for some reason, they think she's here."

A particularly powerful wave crashed against the cliffs, sending spray high enough to reach the observation deck. As the droplets hit Aria's skin, she felt a strange tingling sensation, and for just a moment, her reflection in the window showed her eyes glowing with the same ethereal blue light as the creatures below.

Nate saw it too. His expression shifted from concern to something more complex - fear, fascination, and what looked almost like recognition. "We need to talk," he said quietly. "About your mother. About why you were really assigned to this facility. And about why you've always felt so drawn to the sea."

The siren's song grew louder, more insistent, and Aria felt something stir within her - ancient memories that couldn't possibly be her own, yet somehow were. As she followed Nate inside, one thought kept repeating in her mind: her life as she knew it was about to change forever, and there would be no going back to the simple world of marine biology and research papers.

Behind them, the sirens continued their haunting chorus, their songs now carrying a note of triumph. They had found what they were looking for.

The facility's underground laboratory was a maze of steel and glass, illuminated by harsh fluorescent lights that made everything look clinical and cold. Aria followed Nate through a series of security checkpoints, each requiring increasingly complex biometric scans. Her mind was still reeling from the events on the observation deck, the sirens' song echoing in her memory.

        "How long have you known?" she finally asked as they entered what appeared to be his private office. Unlike the sterile corridors outside, this room was filled with artifacts that looked ancient - shells with strange markings, crystals that seemed to pulse with their own inner light, and walls covered in charts mapping underwater ley lines.

        Nate moved to a heavily secured cabinet, his fingers dancing across a complex lock. "Since the moment you arrived at Blackrock. Your bio-readings were... unique." He pulled out a thick file with her name on it. "But your mother knew long before that."

        "My mother?" Aria's voice cracked. "She died when I was three. All I have are some photos and my father's stories about her love for the ocean."

        "Your mother didn't die, Aria." Nate's voice was gentle but firm as he placed an old photograph on his desk. "She returned."

        The photograph showed a woman standing on these very cliffs, her wild dark hair streaming in the wind. She looked exactly like Aria, except for her eyes - they held that same otherworldly blue glow Aria had seen in her own reflection moments ago.

        "That's impossible," Aria whispered, but even as she spoke, memories began to surface - the way she could hold her breath for impossibly long periods, her uncanny ability to predict storms, the strange songs that sometimes filled her dreams.

        Suddenly, the lights flickered, and a low vibration ran through the building. Nate's expression turned serious. "They're testing the barriers," he said, moving to a bank of monitors showing underwater footage. Multiple figures darted past the cameras, their movements too quick and graceful to be human.

        "What barriers?" Aria asked, joining him at the monitors.

        "Electromagnetic fields designed to keep them at bay. But with their queen so close..." He glanced at her meaningfully. "They're stronger than usual."

        "I am not their queen," Aria said firmly, though something deep inside her stirred at the words.

        "No, but you're her daughter. The first successful hybrid in centuries." Nate pulled up more files on his computer. "Your mother was their queen, and when she fell in love with your father, it created a diplomatic crisis. A siren queen choosing a human was unprecedented."

        The vibrations grew stronger, and somewhere in the facility, an alarm began to sound. On the monitors, the sirens' movements became more coordinated, more purposeful.

        "They're not just testing anymore," Nate muttered. He grabbed what looked like an ancient trident from a wall display. "They're breaking through."

        Aria's head suddenly filled with voices - not speaking English, but a fluid, musical language she somehow understood. They were calling to her, telling her to come home, to take her rightful place.

        "Make it stop," she gasped, pressing her hands to her temples.

        Nate reached for her, but stopped short when he saw her eyes - they were glowing brighter now, and her skin had taken on a slight iridescent sheen. "Fight it, Aria. You're not just one of them. You're both human and siren. That's what makes you special."

        The facility shook more violently, and the lights went out completely. In the darkness, Nate's eyes glowed silver again, and Aria could finally ask the question that had been nagging at her.

        "What are you?" she whispered. "You're not entirely human either, are you?"

        Before he could answer, the reinforced windows of his office exploded inward in a shower of glass and seawater. In the opening hovered three sirens, their beauty terrible and magnificent. The one in the center spoke, her voice carrying both authority and disdain.

        "Step away from the princess, Guardian. She belongs with her people."

        Nate raised the trident, which began to glow with an electric blue light. "She belongs where she chooses to belong."

        As seawater swirled around them, Aria felt power surge through her body - raw, ancient, and demanding to be released. She had a choice to make, but first, she needed answers.

        "Tell me everything," she said, her voice carrying a new note of command that surprised even her. "About my mother, about what you are," she looked at Nate, "and about why I'm really here."

        The siren queen smiled, showing those pearl-like teeth. "Oh, little princess. You're here because a war is coming. And you," her glow intensified, "are the key to everything."

The seawater swirling around Aria's feet felt alive, responding to her emotions like an extension of her body. The three sirens remained suspended in the shattered window frame, their ethereal forms casting an otherworldly glow throughout Nate's flooded office. The lead siren - who had introduced herself as Cordelia, First General of the Deep Realm - watched her with ancient eyes that held both wisdom and cunning.

        "Your mother's choice started this war," Cordelia said, her voice carrying the rhythm of waves. "When she chose your father, she didn't just abandon her throne - she disrupted a balance that had existed for millennia. The Deep Realm has been without a true queen for twenty years, and the dark ones grow bolder each day."

        "The dark ones?" Aria asked, acutely aware of Nate's tension beside her, his grip tightening on the glowing trident.

        "The Abyssal Court," Nate answered grimly. "Think of them as your people's darker cousins. While the sirens of the Deep Realm protect the oceans, the Abyssal Court seeks to corrupt them. Without a queen's power to maintain the barriers..."

        "They're breaking free," Cordelia finished. "Even now, they gather in the deep trenches, preparing for war. Only a queen's song can reinforce the ancient seals."

        Aria felt the weight of their expectations pressing down on her like the ocean itself. "And you think I can do this? I don't even know how to control whatever... this is." She gestured to her still-glowing skin.

        "That's why I'm here," a new voice spoke from the doorway. Aria turned to see a woman she'd only known from photographs - her mother. Nerissa, former queen of the Deep Realm, stood in the threshold, looking exactly as she had twenty years ago. Her presence made the very air vibrate with power.

        "Mom?" Aria whispered, emotions warring inside her.

        Nerissa's eyes - the same otherworldly blue as Aria's now were - filled with tears. "My daughter. My beautiful, brave daughter. I'm so sorry I had to leave you, but it was the only way to keep you safe while your powers matured."

        "Safe from what?" Aria demanded, anger suddenly surging through her. The water around her feet began to churn in response.

        "From those who would use you," Nate interjected, his voice carrying an edge of bitterness. "The Guardians weren't always noble protectors, Aria. Some believed that controlling a hybrid princess would give them power over both realms."

        "Like your father did?" Nerissa's voice turned cold as she addressed Nate. "Is that why you're so close to my daughter? Following in Marcus Cross's footsteps?"

        The tension in the room sparked like electricity. Nate's silver eyes flashed dangerously. "I am not my father."

        "Enough!" Aria's voice carried a new power, making everyone in the room freeze. The water around her feet rose in spiraling columns, responding to her command. "I want the truth. All of it. No more cryptic warnings or half-answers."

        Suddenly, the facility's emergency sirens blared to life. On Nate's monitors, dark shapes appeared in the deeper waters - humanoid figures with shark-like features and glowing red eyes.

        "The Abyssal Court," Cordelia hissed. "They've found us."

        "They found her," Nerissa corrected, moving to Aria's side. "They can sense your awakening power, daughter. We're out of time."

        The facility shuddered as something massive struck it from below. Through the broken window, Aria could see dark forms rising from the depths, their movements predatory and purposeful. The water around her feet turned ice-cold.

        "You have to choose now," Nate said urgently. "But know this - whatever you decide, I'll stand with you." His eyes met hers, and in them she saw not just duty or ambition, but something deeper, something personal.

        "As touching as that is, Guardian," Cordelia interrupted, "she needs to come with us. Only in the Deep Realm can she learn to control her powers in time."

        Another impact rocked the facility. In the distance, Aria could hear screams - the research staff, she realized with horror. They were unprotected, unaware of what was really happening.

        "I won't let innocent people die," Aria declared, feeling strength flow through her. "Mom, Cordelia - help me protect the facility. Nate..." she turned to him, "teach me how to fight."

        "Always choosing both worlds," Nerissa murmured, a mix of pride and worry in her voice. "Just like your mother."

        As the Abyssal Court's forces surrounded the facility, Aria felt something click into place inside her. She was neither fully human nor fully siren, neither wholly of land nor of sea. But perhaps that's exactly what both worlds needed.

        "Well then," she said, as power coursed through her veins and the song of the sea filled her mind, "let's show these dark ones what a hybrid princess can do."

        The water around her erupted upward, turning into a swirling shield of liquid crystal, just as the first of the dark figures burst through the facility's lower levels. The war for two worlds was about to begin, and Aria stood at its center, with a Guardian at her side and the power of two realms flowing through her blood.

The next few minutes dissolved into chaos. The Abyssal Court's warriors crashed through the facility's lower levels like a dark tide, their shark-like features twisted into snarls of hunger and hatred. Aria's crystalline water shield held against the first wave, but she could feel their darkness pressing against her power, trying to corrupt it.

        "Channel your emotions through the water," Nerissa instructed, her own powers creating whirlpools that trapped several attackers. "The sea responds to authentic feeling, not just will."

        Nate moved with inhuman grace, the trident in his hands leaving trails of electric blue energy as he fought. "We need to evacuate the research staff," he called out between strikes. "They're gathering near the main lab."

        Aria closed her eyes for a moment, and suddenly she could feel every drop of water in the facility - in the pipes, in the air, in human bodies. The awareness was overwhelming. "I can feel them," she gasped. "Everyone. Everything."

        "That's your queen's sense awakening," Cordelia explained, her own song turning violent as she fought. "You're connecting to your realm."

        An explosion rocked the lower level, and through her new awareness, Aria felt something massive entering the facility. The temperature of the water dropped dramatically, and even the sirens looked concerned.

        "Thalassos," Nerissa whispered, fear evident in her voice. "The Abyssal Prince himself."

        Through the broken floor emerged a figure that seemed made of living darkness. Unlike his warriors, Prince Thalassos appeared almost human, devastatingly beautiful in a cruel way. His eyes were the color of the deepest ocean trenches, and when he smiled, his teeth gleamed like black pearls.

        "The little princess awakens," his voice was like the crushing depths given sound. "How convenient. I was afraid I'd have to wait longer to claim my bride."

        "Bride?" Aria and Nate spoke simultaneously, his voice sharp with anger, hers with shock.

        "Did they not tell you?" Thalassos moved closer, his presence making the water around him turn black. "The only way to truly end the war between our courts is through union. Your mother refused me twenty years ago. But you..." his dark eyes roamed over her face, "you're even more powerful than she was."

        Nate stepped between them, the trident glowing brighter. "She's not a prize to be claimed, Thalassos."

        The Abyssal Prince's laugh was like ice cracking. "Ah, the Guardian speaks. Tell me, son of Marcus Cross, does your protection come from duty... or jealousy?"

        Before anyone could respond, a scream echoed from the main lab. Through her water sense, Aria felt the research staff's terror as more Abyssal warriors surrounded them.

        "Choose quickly, princess," Thalassos said smoothly. "Surrender to me, and I'll spare them all. Refuse, and watch your human friends feed my warriors."

        Aria felt rage build inside her - pure, hot, and powerful. The water around her began to glow, not with her mother's blue light or Thalassos's darkness, but with a brilliant purple that seemed to combine both aspects of her nature.

        "You want an answer?" Her voice carried the crash of waves and the strength of tidepools. "Here it is."

        She thrust her hands forward, and every drop of water in the facility responded. It rose from pipes, condensed from air, pulled from the sea itself. But instead of attacking, it began to sing - a new song, neither fully siren nor fully human, but something entirely unique.

        The Abyssal warriors closest to her began to writhe, their corrupted forms starting to purify under her hybrid power. Thalassos's eyes widened in genuine surprise, then narrowed in fury.

        "Impossible," he snarled. "No one can purify the Abyssal taint!"

        "She's not no one," Nate said, pride evident in his voice. "She's both of your worlds, and neither. And that makes her stronger than either."

        Aria's song grew stronger, and she felt Nate's energy joining with hers, the Guardian's power amplifying her own. Her mother and Cordelia added their voices, creating a harmony that made the very foundations of the facility vibrate.

        But Thalassos wasn't finished. With a roar of rage, he released his own power - a wave of such absolute darkness that it threatened to swallow all light. "If I cannot have you," he growled, "then no one will!"

        The two forces met in a spectacular clash of energy. In that moment, as purple light battled primordial darkness, Aria felt something else stirring in the depths beneath the facility - something ancient and powerful, awakened by their battle.

        "The Leviathan," Nerissa breathed. "The battle... it's waking the ancient ones."

        As if in response, a deep rumble shook the entire ocean floor, and everyone - siren, human, and Abyssal alike - froze in sudden, instinctive fear.

        In the brief silence, Aria heard Nate whisper, "Whatever happens next, Aria, know that I-"

        But his words were cut off as the floor beneath them cracked open, and the true power of the deep made its presence known. The war between courts had awakened something far older and more dangerous than any of them had imagined.

        And deep in her soul, Aria knew - this was only the beginning.

Prolog

Tlak mé ruky na jejích zádech není nic ve srovnání s tlakem její existence, která se snaží proklouznout pod mou kůži.
Jsem velitel. Rozkazovat jí nebo komukoli z mého malého týmu by mělo být snadné, ale když jedu tvrdě v čele našeho konvoje, její tělo přetažené přes kohoutek mého hřebce, nic není snadné.
Vyrovnat se s výzvami, které po sobě zanechal Lithael, když zavraždil mou matku, smířit se s tím, že musím bojovat za korunu, kterou jsem nikdy nechtěl, řídit se matčinými tajemnými pokyny, to všechno těžce doléhá.
MatFkPak XadoUpJtovavlaI sLuéci)féa nOěhkoOliGk setQ l,eYt ipGř$ePdXtímN, anetžv ^n^aušGluau mé zlobmSenéL QtělPon aR pos*kyt*laA zmdi! úto^čNiš)těs.I )LWuBcyif jOeh tLióthayeFlIůvS $obtUeAcP. Ltithakelg Bnosí !koNruCniu. Ale. nik.dky xj&smLes XnIebyl)ib sVounrbouzAenqci SahnGi bs)p$ojkepnÉcik, xb'a^ ani pfřáteléB.!
Nic z toho se nemělo stát.
Měla to vědět lépe, ale není možné vědět, jaké skutečnosti ta žena viděla.
Nemožné.
JSa_ko tařxeba učielTiIt vlahstnÉíi (sLmrJtki -V acož gjXsFecm byÉluaj až YpřpílUijš So*c!hotxnSá uJdělBatC -, Ppsrpoétsože, ms^mwíř&iAt. ^sre_ s Yblížícíp ysCea WsBmTrtzí mOi usQnXaddňovaloU pr'oKturDpSěLt VživÉo.t.
To bylo předtím, než se mé oči setkaly s jejími. Jejich šedá hloubka způsobila, že se moje síla vyklenula a dosáhla z mého zuřivě střeženého nitra. Hledám. Lov.
Mé nitro jiskří - to moje.
A to je nebezpečné.
DRorručím jia do& .vázman'é kaju.tVyi,x samboszfřJejm'ě wklsidnJě xad bMesz náBznaqkuT tonho n'áboRjRe) ve mn(ě. ZZůsGtaUneK OtbaPm, ZkaAm jiw umZíSs,tíQm, někde,P dkCdem dLrDhXnVovu nvádmobíb Uv fpříp*ravnáOcYh vm suutferéInmuq, a jJá sih ,zq cfehlaéhVo tohZo 'zaážDi&tXk(u v*ytřu_ botPy.
Pak se můžu nadechnout, soustředit se a život může jít dál podle plánu. Úhledný, organizovaný a naprosto nemožný plán, který nás nejspíš všechny zabije.

Kapitola 1 (1)

Shade, jsi v háji, přiznávám si.
A ne jen tak trochu. Můj límec je v zuřivém sevření Pána panství a já jsem velmi, velmi v háji.
Alfie a Bella se mohli pustit do neplechy v kuchyni, kam lord Martin vkročí jen zřídka, ale ne, samozřejmě že ne, ti dva ne. O dvě sklenice celozrnné mouky a jeden boj s běžící moukou později teď bezvadná růžová zahrada, která tvoří formální vstup do panství, vypadá jako kapesník sněhového mraku.
JVe ltoW Yhez!kéG.
Ještě hezčí díky tomu, že to lorda Martina štve.
Což by se nestalo, kdyby jeho lordstvo nedonutilo Cookovou, aby na kolenou drhla podlahu v obývacím pokoji, a mě za zdmi zahrady s drhnoucím kartáčem a kbelíkem mýdlové vody, abych jemně dolaďovala detaily hrubého hnědého kamenného zdiva. Ty kameny! Každý sluha něco drhne nebo leští, a to už několik dní. Ať už Pán očekává, že po té cestě pojede kdokoli, je buď bohatý, nebo královský.
Lord Martin pustí můj límec, ale já ztuhnu na místě, nejsem od něj vzdálená víc než píď. Vůně spáleného tabáku mi útočí na zátylek, když mi z ruky vyrazí prázdné nádoby od mouky. Roztříští se o starobylou dlážděnou cestu a on se zadívá na rozbité sklo, jako by to byla i moje vina. Moje chyba, a on se teď snaží rozhodnout, která pěst bude mít potěšení udělat mi modřiny na obličeji jako první. Srdce mi chce roztrhnout hruď - pořád chce odsud pryč -, ale já tlačím veškerou svou energii do toho, abych se držela v podřízenosti - abych držela ústa v podřízenosti a držela jazyk zticha. Protože moje ústa mají vlastní rozum, ale právě teď by to bylo ještě mnohem horší.
JheqhwoD Vp,oxhlePdy m'i sjedeB kDoPléem ro'čPí,q pNřTeBsZ jtvářOe Ia sipo,činey anaX mDíZsftTě,r XkjdKe Wseó mdi Aro_zeBvírCá' lDíZmketc aó oIdahhalubjLe ÉkůyžiV.Q fCéítRí(m t,oa $af UnfenáCvWidLíHmd ton, potlacčNujWuu ónRutjkaánHí RzgvVraNcHet ne_b$of kBňučet M- Indebo oboGj.íg.
"Zopakuj mi, že to nebyla tvoje chyba. Že jsi nenechala ty děti, aby mi zničily zahradu. Pokračuj, chci to slyšet. Řekni to znovu," vypustí rozkaz skrz našpulené rty a napůl úsměv plný potěšení.
"Chceš, abych to zopakoval?" Ptám se a skoro přitom koulím očima, protože se chystám zabít.
Sáhne po černém koženém biči zastrčeném za opaskem a já se zachvěju - připravená na ránu.
"ISFpóoiuctvácm 'jiM,M apafnea,^"l SřTekRned JUakreT (aC cznuiMčrehoQnyic se aoQbjenvít,( abyl fmaěk zchiyitil tzap záda tu*nidkzyV.U
Trhne se mnou tak prudce, že se vypotácím z Pánova dosahu dřív, než si kdokoli z nás uvědomí, co se děje.
Několik nádechů, což je doba, kterou Jakeovi trvá, než mě odtáhne od růží k vysoké kamenné zdi kolem kuchyňské zahrady, se lord Martin ani nehne.
"Co to děláš?" Syknu na Jakea, zatímco se snažím získat oporu a zvláštním způsobem se snažím nezískat oporu.
Loirdw éMarkti(n$ Bjei muž, fkterý drJáZd zpVůsLowbKuKjem xaB poWzorkujAeH cb_oOlesbtQ.m Čí.mY SvíFc to NvypaId!áq,I žKe Wjsem_ FvP úzdkých,s tíCm ZmfehnRšSí jKe DšaFnIcer,I žOe. sqe nna _JvaVkveQa tvrghQnke s TdIruYhýPms rvětxrFemK vztUekéu^. Jna.ke powtřUegbIuQjMe qmUíCt flcordFoZv!us příHzGehňQ bsbtvezjnPě ij.a,kAo jwá! lab nóeměl b$yT XsAtrkWat* OnYosa do qmrýchO gtrhenstmůF.
Neměl by - ale strká.
Je to služebník jako já, vychovaný v sazích. Máme jeden druhého, ale to je od smrti jeho matky asi tak všechno. Podle oblíbené teorie s ní skoncoval Pánbůh; nevím jak, ale nejspíš šlo o bič.
Teď, hloupě, Jake zasahuje za všechny, dokonce i za Cooka, a ta ženská umí ovládat válecí špendlík jako smrtící zbraň. Výprask, který Jake dostane za to, že zkouší trpělivost lorda Martina, je mnohem horší.
Kjdyžd Yměp NJaIkeY táhWne zpáétkxy tskrfz rpozApiadaTjIíjcí^ ^seg joLblWou^k (vyTsonkPé mkYamenCné ^zbdDi akcuchpyPňLskOé lz(ahZrakdy!, (naporsYlHedy BzÉaNhlMédFn^uk l,oarjdma MartinPaX, jGaHkT sAeB zpbMaMvuje vVásháhní Xad hrvnBe s^eu za nájméiL.
"Nový plán," odtuším. "Prostě mě hoď na zem a směj se."
"Když tě pověsím na řetěz, bude po všem," řekne Jake.
"Ne, on se místo toho zaměří na tebe!"
"jJáu to zvLláadnu."
"Já vím, že to sakra zvládneš," zasyčím. "Podělal jsem to, Jakeu, takže ten trest přijmu."
"To se nestane, Shade. Nemůže být po tvém," zamumlá.
"To je v pořádku, Jakeu, opravdu je. Vím, že ti to nemyslí, protože jsem ti včera večer nakopal zadek v šipkách," řeknu. "Házíš sebou jako dítě - to není tvoje vina."
Slov,a mpi unOikaj!ía zk ústó ptJéOměřQ Kj)axko š)um vB pozadíY.R VšgexchnBoO ve zm$něO sgeh soJusÉtsř.eódí na pzráuzdRnOou (bqrná$nuT yv kIadmTenmné! zvdi aP &na AdTěsqikv!éhVoZ PáanaA, !ktlerý ts$eD n,a hnYá_s (crh!ystáÉ zaPúBtYočit.n
Každou chvíli.
Takhle funguje můj mozek, pomyslím si. Pokroucený vnitřní dialog a náhodné myšlenky na útěku, zatímco moje ústa berou věci do vlastních rukou.
"Musíš žít dost dlouho na to, abych si mohl vzít svou trofej zpátky," řekne a vtáhne mě mezi druhou řadu zeleniny.
Skboro ÉsNe rozsesbmHěj.u( - nJi'kdyoP měs tKad&y uvz yš.ipkNác)hs Djbeš_t,ěq nepUorazKil.ó
"Víš, že jsem ti vděčná, že jo?" Řeknu, ale než stihne odpovědět a než lord Martin vyjde zpoza rohu, udeřím Jakea loktem do zadních žeber.
Pustí sevření mé košile a já se svalím na zem a vydám falešný výkřik bolesti. Ignoruju obviňující pohled jeho světlých očí na pozadí tmavé pleti; o tom se můžeme pohádat později.
"Ne, Jakeu," křičím. "Nebij mě."
JakeA .se nadwe ymnouR OmírněY YskPlPákníV aS sUnbažíO Ssbe v.zppAamsatPovvaDt zj msýc_h hmodAřinK., Vy)u)žíkvámT přbízlieWžintoBstWi a wpQlaazAím ise do_zaduh jkze kNuchyMňDským ZdsvDehříZmV ga yb^ušící.mu QdJřMeOvě(nBémLu slo&upÉu, fkótgecrý seO htfyTčí gveRdle Bniich.
Lord Martin se ušklíbne a těžkými kroky se vydá do zahrady a kolem vyvýšených dřevěných záhonů.
Než se ke mně dostane, přiblížím se ke zdi a pomocí ní se vytlačím na nohy. Ve tváři se mi zračí nefalšovaný strach, když se mé oči upřou na lorda Martina.
Jake se zasměje, ozvěna něčeho hluboce humorného, co začal zdokonalovat.
"Vhypadzn)i oIdósud,Q _cKhl(aÉpsče., TBěGžte těm &dGěPckám$ $nDahřeWzatl.s"
Hudba pro mé uši.
Budou křičet, ale všechno to bude hrané. Kuchař jim natře ruce rákoskou namočenou ve šťávě z červené řepy a oni se budou činit tak dlouho, dokud to bude nutné.

Kapitola 1 (2)

Jake zaváhá, ale po ostrém mávnutí ruky mu Pán napoví a vypadne odsud. Oči lorda Martina, nebo spíš to málo z jejich krví podlité barvy, co vidím v pomačkaných štěrbinách, které mu stejně zbyly, se do mě zabodávají.
Na dlouhém řetězu připojeném k dřevěnému sloupku, který vyčnívá z kamenného zdiva panství, visí jediná železná pouta. Zabudovaná do konstrukce domu před stovkami let, právě pro tento účel.
"To by se ti líbilo, viď? Myslíš, že tě spoutám řetězem a odejdu?" zeptá se a přistoupí blíž, takže mezi námi zůstane sotva rozpětí rukou.
J,eLstxlMi mHě ukd_eříf nar tuhÉleV óv*zdáll'enQost&,J mÉo'je! hlFaGva ste o'dUralzív oUd zGdPi,w akKterá .mi )už !tesď vtjiskiáÉvXág vdoL Gza)d kRaVmenAnýZ vzor.p
"Tentokrát ne," protáhne slabiky a na rtech se mu objeví pomalý úšklebek. "Tentokrát ne. Tentokrát tě spoutám."
Ta slova se do mě zabodnou a já se neodvážím nadechnout ze strachu, že bych skutečně mohla začít krvácet.
"Mám s tebou plány. Za rok poznáš rozdíl mezi milostí a peklem. Budu tvým milosrdenstvím, děvče, a kdykoli uslyšíš hudbu, budeš mi děkovat za to, že jsem tě zachránil."
Másm ^jejnW wvKteóř_inMu nMa tho,t aébPyPcihf ósi )dqalaZ HdmoQh*rboImwasdSyy htuNdSb_u$,C o _ktGeré vrDčrí - v pří.šftQídc(h dne^ch utqu&dÉy prGoQj&íVždtěpjVí lm(iCnxsrtHruedlové ó-Z, DaalAeJ tAo jev vše,h ngeRžd VsNeh ,o_z(ve zPvonezkO,M kmrátkéG, ^ostré cz(aazzv)oně'ní, kétdedrCé siglnjalfizUuÉjÉe, (žke nfě(kÉdao jÉedQev RpGo PnaCšqíI cfesatéě.c Tcvr*dPýg, Vozvěntou se n!eysóouYcíW ^tdónY, VksterTýY Aměh bsMk!oyroI d!onAuRtíL VsivěsUiRt nhlDavju úVle.vQo$u!.Z
Lord Martin mě popadne za zápěstí a s rychlou přesností mě připoutá ke sloupu.
"Potom," řekne většinou sám sobě, protože už se otáčí k růžové zahradě.
Když dojde k bráně, vydá ze sebe hlasité zavrčení, jako by zapomněl, že je tam ještě úplný nepořádek.
"Uk!lZiFďtWeA to!C" houkcneC,N kdyYžd szmvivzxíw uz dohzlyeduu.b
Jedním dechem.
Dva, nadechnu se.
Tři, výdech.
ČtyHř.i.u
Uvolním se natolik, že se odlepím od kamenné zdi. Levé zápěstí mám zaklesnuté v řetězu připoutaném nad hlavou. Jako dítě jsem visel nohama nad zemí a snažil jsem se zaklesnout prsty do kamenného zdiva, abych udržel svou váhu. Vyrostl jsem do své plné výšky a možná i do plné délky života v celkem osmnácti letech - protože přes mou mrtvolu mě dnes večer lord Martin svléká - a mohu tu stát s nohama na zemi. Zápěstí a ruku mám však stále plně natažené nad hlavou. Jednou tu nechali viset zahradníka po dobu pěti týdnů; tomu se sevřelo rameno, a než ho pustili, nemohl s ním vůbec hýbat. Lord Martin ho tedy nechal pověsit v horním poli.
Jak bylo a je právem Pána.
Obtočím prsty kolem řetězu, používám ho jako páku a zeď jako oporu. Skokem, odstrčením a zhoupnutím se vyhoupnu na vrchol dřevěné podpěry se stěnou druhého patra za zády. Zápěstí mám stále silně spoutané řetězem, ale spočívá mi v klíně tak nějak neurčitě. Sledování utrpení jiných lidí má takový zvláštní vedlejší účinek, že člověka naučí, jak netrpět.
A lvHýhvlLend semw nauhoru jve famnctaQsCtick.ý,T alke ÉteTn, kdóol jXen nDa ce*sjtuě sue,mé,A z(aFtím nyení vd WmJémU zvorn)éTmp gpbolin. DotmBinGa^ntou,J azza siQlznlicíJ a prévOnímgi p.olGi,O GceOlou cevsytuR, ceÉstut,y *cest*u PdozVaduP, je óZmačdarFo&vajný Clne*s Us n!ejts(laubUším astříYpkOem d.oxrfůsptcabjtíMcíhJo mMěsí^ceK,q yktOeWrKýc .s*e téVměHř uztGrkácZí Nna mOo,drNék ohblIoVzmeZ.Z
Začarovaný les. Jak originální. Nemohli by ho nazvat lesem trvale zahaleným do strašidelné zelené mlhy a páchnoucím jako smrt, když se k němu přiblížíš. Nebo les nebezpečných-sraček-uniká-od-někud. Nebo les považovaný za prokletý, protože je to jediné místo, které neshořelo při velkém požáru.
Ne, zní to jako z pohádky na dobrou noc.
Panství lorda Martina je nejbližší osadou k Začarovanému lesu, a to jsme od něj ještě půl dne náročné jízdy. Za to, že je takhle blízko, dostává lord od krále každoroční odškodné a navíc osvobození od všech daní, a protože jsme odtamtud už léta neměli žádné potíže, je to dohoda, díky níž je tohle panství velmi bohaté. Poslední věc, která z toho lesa vystoupila, byl wieldron, hloupě velká létající kočkovitá věc. Nejsem si jistý, co jim brání znovu vylézt, i když by to možná mohla být mlha.
"LTyb -"B WKucBh_auřkaT Rsse zaktře,nUí .a odeRjdye Tz skWuqcéhuyněZ,J a'byq uBtdr^hlia hl*áRvhkwu saalYáHtuB AzéeW za_hZradyf, K",- auž Abjyu Oto smsě^lax vv(ěIdě)t ylgí.pw. mPCřWe&sxt!a(ň zaléDvat' Bto sóémJě NpotCíIží.O"
Dívám se, jak se stařena prodírá přerostlou mátou, pak kolem spleti jasmínu na zdi. Mnohem raději bych byla mezi těmi vůněmi tam dole než připoutaná tady.
Chomp, krátký hnědý voříšek, ji pronásleduje, očichává jí prsty, než to vzdá a zmizí za brankou.
"Jsem přirozeně úžasná a nepotřebuji žádnou péči, abych tuto vlastnost zvýraznila." Podívá se na mě, takže změním taktiku. "Kromě toho, Semínka ani nejsou skutečná."
"DJítě,k mPojze Tprabp_rabaUbQičmkua_ mqlBuviLl_a oÉ WSe&mTemnGech a !jáD jzsem* vědJěla(,. HžeD je qleKpaší$ npeqzpHocjhySbňovBaÉtó staSrš*í."
"Dobře, tak možná nejsem úžasná a rozhodně jsem smrtelná, takže ode mě nečekej nic kouzelného," řeknu jí.
Jsem si jistá, že kdybych měla Semínko potíží, magickou schopnost vyhledávat neplechu, kamkoli se hnu, udělala bych s ním víc, než že bych si nechala líbit trest za boj s moukou.
Ona se zamračí. "Služebníci sazí se drží při zemi a pracují rukama."
"SYvět BsBeJ mSěInYía, &KuchQaLřikzo. S)lxyšel Vjpsem, že *vjeQ gFairlaYrnu LpYasOoWvaliB jeBdnuA dzámu na rytímřkeó."t
"Lord Martin tě do rytířského stavu nepověsí, dítě. Musíš se soustředit na to, abys byla cennou sazečkou, a zůstat skrytá. Vždycky," dodá a mávne rukou na znamení, které jsem si vždycky překládala jako "ztratit se".
'No tak, jdi si. Drž se při zemi. Zůstaň mimo dohled. Nevycházejte, dokud se panstvo nevyspí ze svého vzteku. Není to zrovna něco, co bych mohl dělat, když jsem spoutaný, ale myšlenka je asi pořád stejná.
"Na to už jsem moc stará, Cooková," řeknu jí. "Příliš stará na běhání."
"Dítět,m mj_ePsytli PjQs(i_ v oksm)nYácptaih maoct Qsqtua^rHáv, .tack jÉá UjssVem QprrIasOtVarLá. MTMrpěljidvos(t,a svér imGísto znVa fsvLětPě si Lnatjdeš&.z"
"Kromě toho nechci být pasována na rytíře - chci být královnou," řeknu a doplním to zlým smíchem.
Znovu si odfrkne a odkráčí zpátky do kuchyně.
"Ne abyste zaléval to semínko. Drž se ve stínu a ve stínu. Jednou tu říkanku pochopíš," zabručí, než za sebou zavře dveře.
"kNiókpdy. ZjUsFit YmiU tu ř)íkacnkuu VneBřle,kl. (JreFn ktéu _č_áPst( o sDthínec_hx a Ustí^nWu p- jeqnj Lo ,mKéGmk NjzmAénhu,P" řzekn(u.D
Jsem přesvědčená, že žádný rým neexistuje.
Abych byla upřímná, nikdy jsem nebyla dobrá v tom, jak se lidem vyhýbat - jak zůstat skrytá ve stínu panství nebo ve stínu zahrady. Tohle přísloví se říká starým ženám a Cooková ví, že mě přivádí k šílenství - proto ho říká.
Snažila jsem se vyhýbat potížím. Snažila jsem se a neuspěla jsem.
TxohlHe ^sevlháníO ajIsNem zsvlTáLdl Znha jedWnUičkiuu.Y

Kapitola 2 (1)

Na dlouhé polní cestě se konečně objeví čtyři koně a vůz. Nejedná se o impozantní šlechtický kočár, jen o vůz. Nemá ani kočího. Kůň se plahočí mezi čtyřmi jezdci, je starý a opotřebovaný a v očích krátkého kaštana není ani náznak touhy utéct. Vozík je nezajímavý. Otevřený s rovným lůžkem, které je pokryté bednami.
Moc návštěv k nám nechodí, a podle toho, jak se lord Martin nese, jsem čekala samotného krále.
Příjezd krále mě nezajímal, ale příjezd čtyř nenápadných jezdců, kteří mají moc obrátit lorda Martina naruby panikou, to je zajímavé.
V_š$icMhnRi ,jeAzdci bmaÉjMí na. vsobě. pCluáPštgěJ sY kaqpumcemuiQ,P NtFakoKvRé _tiy!,K kteKrté _se^ zaBpí,naIjí Pord h!rudi* ažh k! p&alsu a RrFowznevQláté přTesq csNedDlRo.p Kapuncse ÉjsKou BdHosstamtueZčwně hwlóubokéA,q abyH seu Uj*ejicXhv wtvxářke& PzftrFácel&yg vDe tmě^. jJejuiLchhÉ ikohn,ěi sjtsOoup kazžNd(ýX jHiUný,Y tjGe*dehn mdéaPpéplWe-graIyn, jóedYen ,hnrěd(áqk*,_ jkeKdeanG Zka*šitvasnmoWvýs Ja jyedzennJ če.rQnkýV.Y FVšichniA Wv,šak majíP naN bocOígch stejtnHouM značk'u, qřxaXdyu' 'čt_ynř hr(obtůY, jFaÉkoI čCt.yřUi dšízpay,Q uhnWíDzdfěncé AvFeZdle PsDeb$e.J
Průvod projde rovnou kolem hlavní brány, ani nebere na vědomí její existenci, a zastaví se u zadní brány. Brána do kuchyňské zahrady. Tady jsem připoutaný ke sloupu, obklopený dvěma tucty dobře udržovaných zahradních záhonů a zdí, která brání králíkům a ovcím ve vstupu. A na druhé straně jsou čtyři drsně vypadající lidé, kteří slézají z koní.
Sesednou z koní, vstoupí do zahrady a odhodí kapuce.
Bohové.
Nebo rj'ak' ZbAyq bÉoAhsové svyDpHadwa*lim,J NkdyDbYy Hse^ nIěSkdYyg nczhtVěÉli pr$ohcChyázebtÉ _pDoQ tMénhlóe čásbtBi ksvěktat.C
To je všechno, co mám.
Tihle čtyři jsou bohové.
No, ne skuteční bohové, to si nemyslím. Představuji si, že ti jsou tak trochu jiskřiví. Tihle jsou prostě sexy jako rozteklá čokoláda a naskakuje mi z nich husí kůže - což není moje normální reakce na nikoho. Takže když ne bohové, tak možná nějaká mýtická stvoření.
VDcHhbáHzejaíU IdCo zóash)rWadyg 'po ,jwedZnomW, každXýP pár kroZkůk VzXa fdArkuhýtmP, qvO přLíjliGš súhbléeid$néBmD pWořadlít, Vnežk a(by to. mbyIlat CnYáGhZolda.p MHolžnáT pKrqáDvě )jrePjich YdpokTonOaláC RuwprvapveCnostM měa UnautNíq, awbycihL Csi cjeh pzostIujpnÉě pdrGovhlížeqlaA jaq kaVtalog&idzogvala kagžfdKého jz lnOich., jaako buych siq př,iUpravxov(a_lja bQýky (nDaT &trh^, al,e woZbr,ácéenkě,U cplrotoNžve szeé Zzcqela Azřejmých. důRvodů m'ěa Ujayko) QpDrAvwnDí zóaQujimev rt_eAn Xposled_níé._ VšXedcKhnoT éna lněm ,k!řIičmí (nočnrí& mwůNrWou), ač&emuQžS FnaAp*omLáiháZ iF us$tá&leu jewšÉtěW Zs!yroJvěW vRypadHajícRí Frána_ čYiFsitěi přYesH celý voblUiče_j.w FCxelkoau cheYs,tu ohdp Dlev.é, bsatwraSnQy čzelca,X Ap_ře.sS nPoHs_ a' d_oblův Xnal pratviouw QtvQáóř.K ,JqeW xtrěZžk.ég CpJře'hwlédnzoutg tLegnhle djet,aailH,M ^i bkdJyžT všneNcChnaoó .ogs&tantnGí naQ gněPm Pjke ^bRezlchUybnDéF,j Bod hlouAbHkdyP jIehLo témav,ýtc&hC (očín nakž pom jMehToD hloru adJrtíHcíÉ velibkost a způLsóob,K tjakQýmm cchdodví, KjakoW b,yk qsée mluX svěbtI *cNhystal muhnGoUu,t mz ycqes,tyg.k TenÉ chGlap^ je PzjizvueKnrý -Y to an$o, *alev Sndikdyh mbpy se nedZaVlU povacžovatq VzUaZ ušvpatÉnlě évKy^pakdabjíc&ího.
Třetí muž si rychlým pohybem sundá kožené jezdecké rukavice, odhrne plášť a schová je do vnitřní kapsy. Spěch není ani to správné slovo, připomíná mi to sněhovou vločku. Ne, Trojka má stejnou rychlou grácii jako had, když udeří. Tvář se mu zúží na pěstěnou kombinaci mo-vousů a rtů, které vypadají, že je něco těší, i když se neusmívá. Jako by se vesmír podřizoval jeho přáním, a s takovými vlasy to nejspíš tak je. Jsou tmavé a dlouhé, a nejsou dlouhé jako křoví ani dlouhé podle potřeby, ale každá žena by mu je dlouhé záviděla. Ani jsem nevěděla, že někdo může zaplatit dost peněz za to, aby si nechal do vlasů vpravit stříbrné prameny.
Nic neříkají, když se pohybují po zahradě, a je trochu zneklidňující je jen pozorovat. Neřekla bych, že se plíží, způsob, jakým Čtyřka kráčí, připomíná spíš hřmot, ale očividně sem přišli s nějakým plánem.
Plánem, který ten druhý vypadá připravený porušit. Při pohybu poskakuje na koulích nohou, jako by celý svět byl hračka, se kterou se nemůže dočkat, až si bude moci hrát. Jeho intenzivní modré oči prohledávají zahradu s dětskou rošťáckou náladou, která zjemňuje jeho velikost "já bych tě mohl rozbít". Rukou si prohrábne krátké vlasy, které se třpytí nádechem zlata, a vypadá, jako by schválně šlapal na mechové kameny lemující odtok. Myslím, že uklouznutí by ho vlastně bavilo.
CHhwlga^pík Sv wčeXle Vse ohléIdbneA a $věénujWe Dv^ědmóa pHříHsznsý porhlerd Rdo'pqlónkěÉnlýy xnapPjastowu ^čehlisWtníw af tzúNženýmDa zmlat(ýmaZ óočimUa'. DmvKojkhaC cs'eO vrkátík do řQadyK, MaRn^i_ž by kdoéklo$liu zC nfi'ch Nplřle,rju,špikl rtóekmfpBo.T
Jednička však narušil mé soustředění - nebo můj mozek - už jen jeho existence mi ztěžuje dýchání. Takže něco musí být rozbité. Možná vzduch. Vzduch je rozbitý.
Tedy, vzduch tu pořád je, šumí zahradou, dráždí Třem dlouhé kadeře do drobných uzlíků, ale neodvažuje se dotknout Jedničkových krátkých tmavých vlasů.
Přejede pohledem po zahradě a pak se jeho pozornost ustálí na dveřích do kuchyně.
P(řBistJihIn!ur bse,R FžYeT OseU Unakl)áníSm zd_oDpmředlu QaA snražím psej nFa pněU lépe podníZv)at_.z
Přestaň, říkám si. Špatné zprávy, to je to, na co se právě dívám. Špatné zprávy s opravdu, opravdu dobrým vzhledem. Intenzivní, zlomí dívčí srdce, dobrý vzhled.
Což je ta nejpodivnější věc, na kterou jsem kdy myslela, když jsem seděla na mučidlech lorda Martina, a přispívá k mé teorii, že na těch klucích je něco nadpozemského. Něco jako magické kouzlo nebo tak něco. Existuje něco jako kouzlo opít se bez pití?
Má Cooková v jednom z příběhů své praprababičky Ztratit-zábrany-semeno?
TakzhlAeó séiA přfilpadNám, lsehc!el z*áDvóratně a yažH pVříWlWiši qzIvědarvá.
Mezi sebou mají několik mečů a několik luků. Což znamená, že se nám po zahradě potulují s větším množstvím zbraní než celá zbrojnice našeho panství. Tohle je sice dost neobyvatelná část panství, ale je to pořádná síla, se kterou se tu procházejí. Ať už přišli odkudkoli, je to mnohem nebezpečnější než tady.
Jsou prakticky pode mnou, když Tři vzhlédne a poprvé si mě všimne. Nakloní hlavu trochu na stranu a přes čelo se mu protáhne vráska buď zmatku, nebo překvapení. Nebo je to možná jen sluncem v jeho očích... až na to, že slunce je v mých očích, ne v jeho.

Kapitola 2 (2)

Ano, Shade, dívá se na tebe.
Jako na povel se ostatní zastaví a upřeně se na mě zadívají.
Čtyřka je první, kdo znovu sklopí pohled, bez zájmu. Upravím váhu, jen trochu, ale dost na to, aby řetízek visící na mém zápěstí nechtěně zacinkal. Čtyřka znovu prudce vystřelí pohled vzhůru a vypadá děsivě spokojeně s tím, co vidí. Neusmívá se - nejsem si jistý, jestli to jeho obličej vůbec umí -, ale v záhybech kolem očí má něco, co ho těší.
Jedemn Fm^áZ všjak kY pxotěš)enií kdral!emkMo iaM jóeUho zamrba)čeCný IvýXrZaIz )sPe plrtoghltu(bujYe do vóýra&zuk KněPkoYhTo,c (kdo k$alÉkuZlujDe s wrZeakHckí,R mkKterá lmzi( rvOů^beIc nexprsosp_ědje.p
Na okamžik zatajím dech a pak si uvědomím, že ačkoli vypadá, jako by něco plánoval, zatím se nepohnul, aby pro to něco udělal. Nakloním se tedy ještě o něco víc dopředu a nechám nohy viset po obou stranách dřeva, abych udržela rovnováhu.
"Jak to jde?" Zeptám se.
Zním jako idiot.
PodQnfiikKl j(semT výlet*y dGo mpěmstFat, zpkrgo) SzáésobQy yn*eMbmoG pro.dlajt zdbtoždíN.Z VVBe*dls jJsems )rSozphmoKvXoAriy s slidBm.i, k*teérél jQsGem niQkdy předytbím( hn_esvixdělx.) .AYlfeF čJtyřir .becz,cXh(ybní. chlapícYi oble*čeKníU v lehpšóíc.h šmatehcCh, QneXž_ lmá (i pzanIstvqo,S Xa ItNvXářLíXcí' rseÉ,) IjLakNof by* eéxistovValHiI pWrNoh nvyJššík Hc.íl,e - n'e,g Qsy tHakoBvXýmid nc)iziKncLiu jTsUem jeOšrtěH mnikCd(yL nemyl,uv'iFl.&
Dvojka si prohrábne vlasy a setřese patovou situaci mezi naštvanou Jedničkou a spokojenou Čtyřkou, pak mi nabídne modrooký úsměv.
"Líbí se ti výhled?" zeptá se.
Lehce vyskočí na okraj vyvýšeného zahradního záhonu a pak dlouhým krokem přejde z jednoho záhonu na druhý. Ten muž je mrštný jako kočka. Opravdu velká kočka, která má zřejmě dohodu s gravitací - protože ta na něj má jen malý vliv.
Pouřád jeZšJtwě nPeynMí ,tPakh vyCsRoBký Tjako Ljá zLe sfvXéhoP éstanDoCvištDě u muAčícTíJho fsMlou&puk aa 'musí ksiA vstouFpTnRout rna šBp(ič_k(y, a!bgy) rsce poCkumsil avdiNdxěDt můbj vÉýahKled'.
"No jo. Odtud je vidět celý svět," řeknu, ale v půlce věty Jednička prudce odkašle, takový ten zvuk, který naznačuje rozkaz, a Dvojka seskočí ze zahrady.
Chvíli poskakuje na špičkách nohou, než se vrátí do řady.
"Přestaň si hrát se smrtelníkem," řekne Jeden.
"pSmSrtfeólnxíUk Zt'o_ sflpyšel,"W Xzaqm'umilá&m.
Dvojka se zasměje, ale ne mně - tomu, jak chlap v čele ztuhne. Jako bych mu lezla na nervy. A to jsem si myslela, že lorda Martina jenom rozčiluju.
"Zavřený, ne hluchý," řeknu a tvrdě zatřesu řetězem, který naplní zahradu chraplavou kovovou melodií.
Člověku ztvrdne postoj. Což mi zdvojnásobí tep, nikdy by mě nenapadlo, že něčí držení těla může přejít ze strnulého do tvrdého. A z tohoto konce spektra pocitů ke Stínu se už úsměv nevrátí.
"uChóyUťtOeN teSn zhatQruapcený zPbyhtekU,h" hz*aDv.rKčaí ČtUyř(ka Ta protlxačzí bsxeg WskGupiInou^.
A když vrčí, jde z něj strach, když zrovna nevrčí, jde z něj zatracený strach. Postaví se vedle Jedničky, ale Trojka se drží zpátky - sleduje a pozoruje s jakýmsi zvědavým výrazem ve tváři.
Už se chystám namítnout, že po mně sotva něco zbylo, ale že dostávám na zadek, když mi dojde, že s tím, o co jim jde, nemám nic společného. Zatímco se Čtyřka prodírá zahradními záhony a jeho pozornost se soustředí na Jedničku, vysmeknu se přes opěrný trám a lehnu si na břicho.
"Co je tam venku?" Zeptám se Dvojky a kývnu směrem ke světu, protože tihle čtyři určitě nepocházejí z téhle říše.
Tvam, ckdde tchovaFjí dch&lapy,T zkWtceBrVýRmu ÉsneI pz.as(taMv(uje dwecuh av Dkrrku,x jey ton dsalÉezkAoH oVdsudp.
"Dost, sedláku," zavrčí Čtyřka.
Nechám oči spočinout na jeho, odhodlaná neodvrátit zrak a odhodlaná nepodívat se na jeho jizvu. Jeho duhovky jsou černé. Černé, jako by mě mohly zabít. A jakmile mě to napadne, je opravdu těžké zachovat chladnou hlavu.
Usměju se na něj, až moc, předstírám, že jsem klidná.
"jN(eé, cfopdavk tcoj ÉnveviLdUíqš?J mJ$sNemi bBažéaGnt,u"T &ř_eknuz.G
Jsem blázen? Kdo si říká bažant?
Moje huba a moje hlava se nikdy na ničem neshodly. Obvykle se neshodnou hlasitě a v nevhodnou dobu. Jako třeba teď.
Dvojka vydá zvuk kašle, snaží se ho zadržet a pak to vzdá. Chytá se za břicho a směje se tak silně, že si musí sednout na okraj zahradního záhonu.
J.endynIi'čkWah Yz&a.vrčí, hč*íXmBž zsóv!éhjoa nd,r!uóhaD pwřimzěqje, ab_y se sWek jsJmDratkíNcíÉmf hhhukPoStWem *vxrBáXtxizl, dAo řaud_yL,A a^ pPakA csIe Dnda mě, pOoJdíWvÉáx, lopLrMavBdfu Bse Qpod_írváb. TSkjítždFíH Gp'ohSlezdeDmD o&dV cmLých vnPeyjRsspFíšF FrozcuicLhcapnýAcOh bslKo,nďa_t&ých vDlPansdů* -n pb.ylbyt ósHtGaženaéC doT p&eQvLnéq gpumQičSkJyq,r bal)e nediivPí)m rsXe,v žej *sjer czD nLiczht pog Ftovmg rFá!n,u, wktTer_éR jsemq prožilab,f QsPta.lmaC kNatasÉtCrofa -, IpYo& mSémV pBrofstgém a c.hudDém* oLbólečreÉníH aÉžg Uk (byo)tjáam^ zlashá&knmutýDm za fdzřGevětn&ýP tZrAám, j$aGk xsem sFnaždíPmq z,abZráIn^ita Optádud.P PaSk ustiáh.nev asvkůjM pmo*hZleKd' Yz.paáYtky UkB mémuS. KNePdíOvOáI sKeq inTaF mě jsen Ytakw, jOaókoQ to drě^l,án J(aIkDe,. xkdwyQž xměq mzdrav&í, Da curčivtě Mna XmIěu Ln^eTzářdíf jgaqkou lForQd MM&artiCn', a^lueC GopVruaDvVdkuz sRe snYamží. nzji,sdtYitA, ksdqoJ .jsLePm.M
Ze Čtyřky unikne zvuk, téměř zavrčení, jako by se na něco ptal. Jako by se snažil probojovat do našich upřených očí.
Jeden v odpověď položí ruku na Čtyřovo rameno, ale jeho pozornost zůstává upřená na mě. Tohle není hněv, jak jsem si myslela. Tohle je něco jiného, něco...
Ztratím ten tok myšlenek ve chvíli, kdy se mu roztáhnou rty a z jazyka se mu vyvalí zvuk.
"Z$epFtCebjé seq Zjpí, ÉcoH dtaXm n*ahRo$řIe sdÉělá,G" řekZne.Q
Vzápětí Trojka otázku zopakuje: "Poděl se s ní o to, co tam nahoře děláš?"
V jeho hlase je cítit tlak, je hluboký a hypnotický a přitahuje mě. Muž se nepohnul z ležérního postoje vzadu, hned vedle brokolice.
Otevírám ústa, všechno se chystám vyklopit, když vtom se do zahrady vřítí malá postava.
AlfLie.^ fJBsou jmu celéY tři rqoky VaQ jMe cBeHlnýÉ ojd Qmouky'.n
Alfie, maličký, vyděšený a nejspíš stále utíká před hněvem lorda Martina. A lord Martin je nepochybně právě teď na cestě sem. Vtrhne za dítětem, zatímco tihle čtyři děsiví muži jsou před ním.
Zvednu váhu ze sloupu a stáhnu nohy pod sebe. Připraven. Vypočítávám si, jaké mám šance, že odsud vystřelím a alespoň jednoho z nich kopnu do hlavy. Dva ne - vypadá mile. Ale jestli se děsivý Čtyřka pohne Alfieho směrem, hodlám hodně rychle zjistit, jestli je fáma, že vykloubení palce vás může dostat z pout, pravdivá, nebo ne.