Prolog
PROLOGUEBRIDGET duben 2019 Stála jsem před zrcadlem v plné délce ve svých nových hedvábných šatech v barvě slonové kosti. Jednoduché a elegantní, obepínaly mé křivky, ale přitom zůstávaly na správných místech decentní. Nechala jsem se v salonu opálit sprejem. Moje navlhčená pokožka vypadala hladce a mladistvě, ale když jsem si štípla do horní části ruky, kůže se okamžitě nevrátila. Natočila jsem si vlasy, sepnula je, sem tam přidala malou snítku čerstvé gypsofily, abych zjemnila svůj vzhled, a nanesla si krásnou růžovou rtěnku, podle prodavačky v obchodním domě nejnovější jarní odstín. Přistoupila jsem blíž k zrcadlu a zkoumala svůj odraz. Od koutků očí a rtů se mi táhly drobné vrásky. Tváře mi ustoupily do jemného povadnutí, které kazilo linii čelisti ostrou jako břitva, jíž jsem se těšila po třicítce. Za dva roky mi bude padesát, ale věk je jen číslo. Dnes jsem se cítila mladá, plná života a svobodná. Tento nový začátek jsem plánovala už dlouho. Dnes jsem měla začít nový život s mužem, který byl o dvacet let mladší než já. Za hodinu jsem si měla vzít muže, kterého jsem milovala. Toho samého muže, který před deseti lety zabil mého jediného syna.
Kapitola 1 (1)
ONE 2009 Učitelka základní školy v důchodu Mavis Threadgoldová byla pro místní obyvatele známým zjevem, který se procházel ulicemi Mansfieldu, velkého tržního města ležícího v údolí Maun, dvanáct mil severně od města Nottingham. Oblečená v medovém macu, tartanové šále a rozumných šněrovacích vycházkových botách šlapala po chodnících jako hodinky, třikrát denně, vždy v doprovodu svého věrného dvouletého černopáleného jezevčíka Harryho. Bez ohledu na počasí bylo možné tuto neohroženou dvojici obvykle spatřit na jedné z jejich oblíbených tras ve městě a jeho okolí. Nelišili se tak od mnoha jiných pejskařů v okolí, až na to, že jeden z Harryho pravidelných denních výletů se konal ve dvě hodiny ráno. Právě na této procházce byli právě teď. Mavis trpělivě stála, zatímco Harry čenichal kolem paty sloupu veřejného osvětlení. Při procházce často vzpomínala na svá učitelská léta. Skutečně, tohle byla její nejoblíbenější chvíle, když byly ulice tak tiché. Jejich procházka začínala okatě brzy v roce, kdy Mavis odešla do důchodu a kdy přišla o třídu třiceti dychtivých žáků s čerstvými tvářemi. Nechala si kvůli zhoršující se fibrilaci síní voperovat kardiostimulátor a s ním získala i nejhorší případ nespavosti. Každou noc, poté co tři nebo čtyři hodiny tvrdě spala, se jí bez zjevné příčiny otevřely oči. Nebyla to však jen srdeční choroba, která jí nedala spát. Předčasný odchod do důchodu zhatil Mavisiny plány žít bez hypotéky, až jí přestane chodit roční plat. Dům si koupila pozdě a hypotéka měla být splacena k jejím šedesátým narozeninám. Jistě, měla penzi, ale protože se nikdy nevdala a žila jen z jednoho platu, v průběhu let na příspěvcích šetřila a její příjem nebyl zdaleka tak solidní, jak by mohl být. Nakonec byla nucena prodloužit hypotéku o dalších pět let, aby si snížila splátky. Řešením její nespavosti byla chůze. Byla to jediná aktivita, kterou nemusela omezovat, aby se vešla do svého rozpočtu, a co víc, po svižné pětadvacetiminutové procházce - vždy mezi druhou a třetí hodinou ranní - se s šálkem kávy vracela do postele, než se opět uložila k několikahodinovému spánku. Mavis žasla nad tím, jak jsou ulice každé ráno stejné: klidné, opuštěné a naprosto bezútěšné. Až do teď. Harry se chystal opřít nohu o další sloup veřejného osvětlení a ztuhl, když se asi padesát metrů od nich, uprostřed téměř tiché ulice, z ničeho nic ozvala exploze dunivé hudby. Zadní protipožární dveře Movers, jediného nočního klubu, který ve městě zbyl, se náhle otevřely a dvě zmítající se těla byla vymrštěna na chodník, než svalnatý vrátný východ zase zabouchl. Mavis se sehnula, aby vyděšeného Harryho nabrala do náruče, a ustoupila do stínu, aby se ztratila z dohledu těch, o nichž předpokládala, že jsou to místní grázlové, kteří chtějí dělat problémy. Když se jí však oči přizpůsobily, uvědomila si, že dva chlapce, kteří si právě oprašovali oblečení, vlastně zná. Nebyl to nikdo jiný než Thomas Billinghurst a Jesse Wilson. Toma a Jesseho učila dvakrát, nejprve ve své třídě ve čtvrtém ročníku a později, když jim oběma bylo jedenáct let a byli v posledním ročníku před odchodem na Mansfieldskou akademii. Chlapci si byli blízcí jako bratři, nerozluční už od školky, a přesto velmi rozdílné osobnosti. Mavis se nebránila přiznat, že patřili k jejím nejoblíbenějším, hlavně kvůli tomu, čemu láskyplně říkala jejich dvojí hra. Když Jesseho přepadla některá z jeho hyperaktivních chvilek, Tom ho uklidňoval a Jesse s radostí přemlouval Toma, aby se zapojil do aktivit, když měl ve zvyku se stáhnout. Přirozeně se doplňovali, aniž by o tom přemýšleli, a oba byli díky tomu silnější. V hlavě si udělala rychlý výpočet. Teď jim oběma bude osmnáct let. Připadala si kvůli tomu staře, ačkoli jí bylo teprve pětašedesát. Jak stárli, Jesse zůstával tím divočejším a častým předmětem pomluv ve městě. Často se dostával do potíží, a když v nich nebyl, nikdy netrvalo dlouho, než si potíže našly jeho. Chudák Bridget s ním měla určitě plné ruce práce, přemítala Mavis, zvlášť vzhledem k tomu, že byla svobodná matka. Tom naopak vyrostl v bystrého, sportovně založeného člověka. Pocházel z dobré rodiny. Ještě za jeho školních let byli Jill a Robert Billinghurstovi na každoročním školním rodičovském večeru vždy první v řadě. Během let se z Toma vyvinul typ chlapce, který vynikal ve všem, na co se zaměřil. V současné době to byl box, pokud si Mavis dobře pamatovala. Před několika týdny se v místních novinách objevila malá zpráva o jeho nedávném vítězství. Chystala se vykročit dopředu, aby chlapce pozdravila, když vtom se oba, zjevně v horším stavu, najednou postavili proti sobě. Mavis byla zvyklá se s podobnými věcmi na školním hřišti potýkat. Bylo překvapivé, kolik toho mají dospělí muži společného s válčícími pětiletými dětmi. Ale tady, v této tiché, potemnělé ulici, kde jen slabě svítilo oranžové sodíkové světlo, nebylo po dvou rozpustilých, ale sympatických chlapcích, které kdysi tak dobře znala, ani stopy a na zátylku ji mrazivě píchlo. Otevřela ústa a chtěla zasáhnout, než se věci opravdu zvrtnou, ale zaváhala, protože se ozvaly hlasy a ostré tóny zesílily. Pak začalo strkání a strkání. Pohled do jejich očí a tak strašná obvinění, která létala kolem. Věci, u kterých si Mavis přála, aby je neslyšela. Ale nemohla tomu jen tak přihlížet. Tohle muselo skončit hned teď. Jakmile vystoupila ze stínu, hádka se vystupňovala. Jejich pohyby se zrychlily, v očích jim hořela surová zuřivost a mezi vyceněnými zuby se stále linula zlomyslná slova. Mavis zalapala po dechu při záblesku něčeho ostrého a kovového. Držela třesoucího se Harryho u sebe, schovala se za velkou zelenou popelnici v zadní části zelinářství a s hrůzou sledovala dění uprostřed zápachu shnilé zeleniny. To, co uviděla a uslyšela vzápětí, způsobilo, že se jí zatajil dech v hrdle. Její stisk se sevřel kolem Harryho měkkého, teplého obvodu, když couvala do bezpečí stínu za ním a její boty s měkkou podrážkou rozhrnovaly pod nohama sypký štěrk.
Kapitola 1 (2)
Chlapci se na zlomek vteřiny otočili, jako by ji viděli nebo slyšeli, ale přerušení bylo zapomenuto, když se jeden vrhl k druhému. Mavis proběhla skrytou uličkou, která sloužila jako zkratka do zadní části krátké řady obchodů, a pak se vynořila na další ulici, kde opět odložila jezevčíka a popadla dech. Zalovila v kapse pro svůj placený mobilní telefon a zavolala záchranku, přičemž si rukou zakryla sluchátko, aby ztlumila hlas. 'U zadního vchodu nočního klubu Movers v Mansfieldu došlo k nějakému incidentu,' řekla udýchaně. "Vypadá to dost ošklivě. Rvou se tam dva muži a myslím, že se někomu něco stane. Ukončila hovor uprostřed přívalu otázek operátora tísňové linky. Když došla na vrchol kopce, zastavila se, zaklonila hlavu a zaposlouchala se, srdce se jí zrychlilo, když naléhavé dunění tísňových sirén prolomilo ticho obvykle poklidných ranních hodin. Otočila se a ohlédla se z kopce dolů nad město a uviděla, jak do hlavní ulice pod ní zabočilo několik vozidel s modrými blikajícími světly. Srdce se jí sevřelo a na okamžik zvažovala, že se otočí a vrátí se, aby zjistila, zda je vše v pořádku. Přemýšlela, jestli se jí ten kovový záblesk jen nezdál - její zrak už nebyl, co býval. Také její sluch byl náladový a jejich slova se zdála být nezřetelná; možná přeslechla ty hrozné věci, které říkali, ta strašná obvinění. Jen pomyšlení na to, že bude mít co do činění s policií, že bude snášet zvědavost místních obyvatel a v nejhorším případě skončí jako svědek u soudu... no, s tím by se nedokázala vyrovnat. Ne po operaci srdce. Doktor jí řekl, že se musí za každou cenu vyhýbat stresu. Harry si přitáhl vodítko a těšil se, až se dostane domů z chladného listopadového vzduchu. "Možná se stala dopravní nehoda, Harry," uvažovala nahlas, jako by hrála nějakou roli. Byl to dobrý trénink, protože právě to hodlala říct policii, kdyby jí zaklepali na dveře. Že neviděla, co se stalo, protože už byla skoro doma, když uslyšela sirény. Někdy bylo těžké unést pravdu, ale ještě těžší ji vyslovit, a přestože jako bohabojná žena s tímto přístupem bojovala, Mavis vždy uznávala, že je dobré mlčet a nechat ostatní, aby si své problémy vyřešili sami. Znala oba chlapce, znala jejich rodiny. Dostat se do středu těchto dvou stran - v obou byly poměrně výbušné osobnosti, pokud si dobře pamatovala - by nedopadlo dobře. Mavis strávila třicet let tím, že pomáhala mladým svěřencům ve své péči rozpoznat rozdíl mezi dobrem a zlem. Byla velkou zastánkyní toho, že když člověk může, má dělat správné věci, ale někdy byla pravda tak šokující, že bylo laskavější a moudřejší neříkat vůbec nic. Doufejme, že se ukáže, že šlo jen o potyčku, neshodu mezi dvěma přáteli způsobenou alkoholem. Podle Mavisiných zkušeností tyhle nepříjemné malé incidenty obvykle rychle vyšuměly.
Kapitola 2
TWOTHE MANSFIELD GUARDIAN15. ŘÍJNA 2009MUŽ UMŘEL PO JEDNOM ÚTOKU V CENTRU MĚSTAOsmnáctiletý muž zemřel poté, co byl dnes brzy ráno převezen do nemocnice v kritickém stavu po útoku před nočním klubem, který vedl ke krvácení do mozku.Incident se stal krátce po druhé hodině ranní před nočním klubem Movers na White Hart Street v Mansfieldu. Dva muži byli vykázáni pracovníky ochranky poté, co se mezi nimi uvnitř podniku vyhrotily neshody. Ke smrtelnému útoku pak došlo před zadním vchodem. podle informací deníku Guardian Jesseho Wilsona udeřil známý muž. Policie zatkla dalšího osmnáctiletého místního muže, profesionálního boxera střední váhy, který se nedávno kvalifikoval na mistrovství East Midlands v boxu, jež se má konat v únoru příštího roku. policie žádá o svědky.
Kapitola 3 (1)
THREETOM duben 2019 Vězeňský personál odvedl dobrou práci, pomyslel si Tom. Vynaložili skvělé úsilí. Důstojníci zkrášlili malou, fádní vězeňskou kapli pruhem bílého saténu, který umně obepínal dveře. Okenní parapety zdobily malé vázy s fréziemi a růžovými růžemi a malý stolek, na kterém měl se svou novou nevěstou brzy podepsat matriku, rozzářila roztroušená červená srdíčka. Tom překvapil ředitele věznice, když žádal o povolení ke sňatku. "Svatba se tu nekonala už více než deset let," řekl mu. "Ale jestli si to přejete, je to vaše právo a my pro vás uděláme, co bude v našich silách. O šest měsíců dříve požádal Bridget o ruku. Podal zvláštní žádost o soukromou návštěvu. Protože byl téměř v termínu propuštění, bylo mu umožněno využít malou návštěvní místnost na jednu hodinu. Byl to prostor obvykle vyhrazený pro citlivé návštěvy rodiny - pro oznámení vězně o úmrtí nebo zprávy o narození dítěte a podobně. Byla vymalovaná příšernou lesklou zelenou barvou a v rozích byly umělé rostliny. Uprostřed několika poškrábaných židlí stál nízký stolek s odlupující se dýhou. Bylo tu však okno s výhledem na pole v zadní části věznice. Zatímco čekal na Bridget, stál a zíral ven na trávu, na oblohu, na roztroušené racky, kteří se proháněli po prostranství šedých bavlněných mraků, jako by mu chtěli připomenout velikost světa tam venku. Světa, jehož součástí se brzy opět stane. "Proč soukromý pokoj?" byla první Bridgetina slova, když ji policista doprovodil dovnitř. Její krásná tvář vypadala napjatě a ustaraně. "Tome? Je všechno v pořádku? "Všechno je v pořádku. Usmál se a posadili se. "Budu hned za dveřmi," řekl významně policista Barry. Bylo proti pravidlům, aby nechal Toma a jeho návštěvníka bez dozoru, ale byl u Toma po celou dobu výkonu trestu a znal důvod návštěvy. Nechal dveře mírně pootevřené. Bridget se znepokojeně ohlédla přes rameno. 'Teď mě děsíš, Tome,' zašeptala. "Co se děje? "Nic se neděje, Brid. Pozval jsem tě sem, protože..." Vstal, přešel k ní a padl na jedno koleno. "Chci se tě zeptat: vezmeš si mě? Z úst jí unikl tichý zvuk a ruka jí vylétla nahoru, aby si zakryla spodní polovinu obličeje, jak se jí leskly oči. "Ach, Tome... ano! Odpověď zní ano, samozřejmě, že si tě vezmu! Oba se postavili a on ji poprvé za dva roky, co byla na návštěvě, objal. Zabořil tvář do jejích čistých, lesklých vlasů, vdechoval vůni šamponu, mandlí a vanilky. Přitiskla se k němu a celé jeho tělo reagovalo, zdálo se, že se naplňuje zuřivou touhou, když ji držel blíž a cítil její teplá, pevná stehna na svých. Dveře mírně zavrzaly a Barry zaklonil hlavu a zvedl obočí, aby dal najevo, že je čas se posadit. Tom o krok ustoupil a vydechl. Bože, tak moc po ní toužil. Bylo to tak, tak dlouho. Tajně jsem doufala, že se zeptáš, řekla Bridget a promnula si oči. "Ale myslela jsem, že to bude až po tvém propuštění. Tohle jsem nečekala! 'Já... musela jsem tě požádat teď. Mrzí mě, že ještě není zásnubní prsten, ale napravím to, jakmile to půjde,' řekl Tom a jeho tělo bylo stále napjaté a horké. "Myslím, že posledních šest měsíců trestu mi bude připadat jako šest let, ale teď, když vím, že až mě pustí, budeme mít jeden druhého, je to všechno snesitelnější. Posadili se zpátky a mluvili o praktických věcech. "Můžu si všechno zařídit po svém. Musíme se jen rozhodnout, kdy," řekla Bridget. "Kdy a kde a... jak to řekneme našim rodinám. Z Toma během několika vteřin vyprchal úporný puls touhy. "Jo, já vím," řekl. "Přemýšlel jsem o tom. Shodli se, že to bude muset udělat brzy po propuštění. 'Bude to mít dohru,' varovala ho Bridget. 'Nejlepší bude, když jim nedáš moc dlouho na rozmyšlenou, jak by mohli způsobit dost problémů, aby si svatbu rozmysleli.' Když Bridget odešla, Barry doprovodil Toma zpátky do cely. "Soudě podle reakce té dámy, hádám, že je na místě gratulace. Policista na ni mrkl. Tom se usmál a přikývl. "Teď se jen musíme rozhodnout, jak to řekneme našim rodinám. Mám šest měsíců na to, abych vymyslel, jak zabránit matce, aby začala třetí světovou válku, až se to dozví. Na schodišti před Tomovou kobkou Barry zaváhal. "Víš, necituj mě, ale tady by ses mohl oženit. Pozor, na tvou milou paní by to nemuselo udělat dojem. Chci říct, že určitě existují romantičtější místa, ale vyřešilo by to tvůj problém s rodinou, protože by s tím nemohli nic dělat, že? Otevřel dveře cely a odešel po schodišti, pískaje si Svatební pochod. A teď byli tady, jen pár minut před svatbou. Zaměstnanci věznice se svatební výzvy zhostili více než dobře. Jeden z vyšších důstojníků přinesl synovi třídílný oblek a bílou košili, které si Tom oblékl, a Barry mu na ten den půjčil své vlastní zbrusu nové hnědé kožené boty. Tom měl pod naškrobeným límcem košile nepříjemně vlhký krk. V mysli se mu mihl Jesseho obličej, jak se mu to často stávalo, když byl nervózní. Od chvíle před téměř deseti lety, kdy se oba vyšetřující detektivové vrátili do klaustrofobické výslechové místnosti, aby mu oznámili, že Jesse zemřel, se mu přítelův obraz navždy vryl do paměti. I výraz Jesseho tváře byl stále stejný, ten, který měl ve zlomku vteřiny předtím, než Tom zasadil onu osudnou ránu. Přesně ten okamžik, kdy se mohl stejně dobře rozhodnout otočit a odejít. Kdyby jen. Ale teď měl druhou šanci na život. Dveře se otevřely a vstoupil kaplan. Byl to malý, zavalitý muž s řídnoucími vlasy a brýlemi s tmavými obroučkami. Kolem krku měl saténovou sutanu z podmáslí. Ve věznici pořádal pravidelné týdenní bohoslužby, ale Tom se žádné z nich nezúčastnil.
Zde je možné umístit pouze omezený počet kapitol, klikněte níže a pokračujte ve čtení "Muž, který zabil mého syna"
(Po otevření aplikace se automaticky přesune na knihu).
❤️Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu❤️