Kapitola 1 (1)
========== 1 ========== Komu věřit ve světě plném podvodů a lží? Stojím sám v rohu nočního klubu a dívám se, jak ji bere do náruče, než ji políbí. Vzduch se mi vypařuje z plic. Nemůžu dýchat. Zoufalství mi pumpuje krevním řečištěm, ale z nějakého zvráceného sebedestruktivního důvodu se nedokážu přinutit odvrátit pohled. Musím to vidět - vidět, čeho je schopen a jak daleko to přesně zašlo. Ta znamení tam byla, viděla jsem je. Ale jako blázen jsem je ignoroval tak dlouho, jak mi to instinkt dovolil. Věřila jsem, že mě miluje. Věřila jsem, že mě miluje. Když tam tak stojím a dívám se, jak se můj dva roky starý přítel líbá s mou nejlepší kamarádkou a pět let starou spolubydlící, uvědomuji si, že jsem se nikdy necítila tak zrazená na tolika úrovních. Nedokážu ani pochopit, čeho jsem svědkem. Chloupky na zátylku se mi zježí. Připadám si, jako bych prožívala mimotělní zážitek, když sleduji, jak se ta děsivá noční můra odehrává. Tohle se přece nemůže stát. Poprvé jsem to tušil před dvěma týdny. Melissa, moje spolubydlící, měla rande s klukem, se kterým se už několik týdnů vídá, a když pro ni přijel, Todd, můj přítel, se k němu choval opravdu ošklivě. Viděla jsem, jak na ni při odchodu civí, a viděla jsem, jak prakticky utíká z bytu, jen aby Todda od toho muže dostala pryč. Proč? Proč nebyl rád, že s ním chodí? Stali se z nich přátelé a sakra, strávil mnoho nocí sám v mém bytě, když čekal, až se vrátím z noční směny. Tu noc mě napadla zvrácená myšlenka... žárlil snad? Ne, to nemohl. Tak jsem si řekla, že tu teorii vyzkouším. Během následujícího týdne jsem se k Toddovi před Melissou chovala přehnaně láskyplně a pokaždé, když šla brzy spát, jsem se tvářila šťastně, i když jsem věděla, že uvnitř doutná. Katalyzátor přišel ve čtvrtek večer, kdy jsem se rozhodl, že se do práce neozvu a Todd i Melissa byli otevřeně naštvaní, že nejdu dovnitř. Očividně jsem jim zhatil plány na sex a v tu chvíli mě ubíjela hluboká nechutná pravda. Měli sex v její posteli nebo v mé? Jak často spolubydlící uspokojovala mého milence? Nemohla jsem si pomoct, a tak jsem do Melissina telefonu vložila aplikaci sledovacího zařízení. Znal jsem její heslo. Samozřejmě jsem ho znal. Sdíleli jsme všechno. Dokonce i penis, zdálo se. V pátek mi oznámila, že odjíždí na víkend pryč, a Todd jí oznámil, že má naplánovanou noc někde jinde kvůli práci. Náhoda? To jsem si nemyslel. Věděl jsem, že se sejdou a nejspíš budou šukat někde v hotelovém pokoji. Nespěchal jsem. Čekal jsem. A teď je jedenáct večer v sobotu a já jsem v jiném městě, v nočním klubu, kde nikoho neznám, a jsem svědkem své nejhorší noční můry. Může jít. Leopard nikdy nezmění své odporné skvrny... ale proč mi ji sakra musel vzít? Dívám se na ně přes neprolité slzy, zatímco se mi srdce snaží uniknout z hrudi. Moje nejlepší kamarádka - jediná stálice v mém životě od doby, kdy mi před pěti lety zemřela matka. Můj otec, zneužívající panovačný šílenec, odešel, když jsem byla malá, a když máma zemřela, přestěhovala jsem se sem na vysokou a potkala Melissu. Ten den se mi změnil život. Mel byla šťastná, sebevědomá a přitažlivá. Víc než já... než jsem já. Dívám se, jak se o něj otírá, zatímco on se na ni při tanci svůdně dívá. Jeho ruce jsou na jejím pozadí. Usmívá se, když něco říká, a pak se spolu smějí a já cítím, jak uvnitř trochu umírám. Nejenže spolu šukají. Cítí k sobě něco. Znovu ji políbí a jeho ruce se dostanou na její zátylek, aby ji držely přesně tak, jak chce. Jejich polibek je dlouhý, hluboký a erotický. Přes rozmazané vidění se snažím přimět, abych odvrátil zrak. Ne. Nemůžu odvrátit zrak, protože vím, že až opustím tenhle noční klub, dva z nejdůležitějších lidí v mém životě už nebudou jeho součástí. Podlaha se pode mnou pohupuje. Jak je to možné? Čím jsem si zasloužila tuhle zradu? Nemůžu se pohnout. Znovu ji políbí a padnou ke zdi, kde ji přitiskne k sobě, a pak do toho začnou opravdu jít. Ne. Přestaňte! Slzy protrhnou hráz a já se k nim začnu blížit, jak adrenalin dosáhne svého crescenda. Musím je zastavit, všechno zastavit. Přestaň ji líbat, ty zasranej kreténe! Prosím, přestaň! Ale pak se zastavím uprostřed kroku. Nedělej to. Nesnižuj se. Běž domů a odstěhuj se. Nedávej jim šanci to popřít nebo obhájit. Jsem lepší než tohle. Chvíli stojím a zírám na čtvercový vzor na koberci pod nohama. Točí se mi hlava a jsem dezorientovaná. Ještě chvíli tam zůstanu stát s očima pevně upřenýma na špinavé zrádce. Políbí ji a zvedne stehno, aby se ovinulo kolem jeho, což je pohyb, který na mě vždycky provádí. Dělá to s ní rád i zezadu? Při té poslední myšlence se něco hluboko uvnitř zlomí. Nepamatuju si, že bych se k nim dostal, ale strčím ho do zad, když ji přitiskne ke zdi, on padne dopředu a pak se rozhlédne, jeho výraz klesne hrůzou. Než si uvědomím, co dělám, udeřím ho do obličeje. Melissiny ruce letí k ústům. "Panebože!" zalapá po dechu. "T-tohle není, jak to vypadá," koktá. "Ty děvko!" Křičím a nedokážu se ovládnout. Popadnu pití od kolemjdoucího muže a hodím jí ho do obličeje, následuje tvrdá facka přes tvář. Šokovaně se zapotácí a ruka jí vyletí k rozbředlému obličeji. "Roshelle," vykřikne Todd a chytne mě za ruku, aby se mě pokusil ovládnout. "Uklidni se." Odtáhne mě od Melissy, zjevně vyděšený, že ji znovu uhodím. "Já se kurva neuklidním." Vytlačím ze sebe slzy. Otočím se k němu a naplní mě nesčetné množství emocí, ale hlas mi ukradne jeho zrada. Mám tolik věcí, které chci říct, tolik věcí, které mi unikly z mozku. Mé oči pátrají po jeho a on se mě snaží chytit za ruku.
Kapitola 1 (2)
"Nedotýkej se mě!" Křičím a odstrkuji od něj ruku. "Už nikdy." Otočím se k Melisse. "Vezmi si věci a vypadni z mého domu." Ušklíbnu se. "Roshelle," zašeptá. "Moc se omlouvám." Nevěřícně zavrtí hlavou. Najednou se stěny začnou uzavírat a já vím, že musím pryč. Musím se dostat pryč od téhle bolesti. Uvidím značku východu a zamířím k ní, aniž bych se ohlédla. Vyrazím ven do chladného nočního vzduchu, dveře se za mnou zabouchnou. "Drž kurva hubu, než ti ustřelím hlavu!" zařve mužský hlas. "Na to nemáš kurva odvahu," vysměje se mi v odpověď někdo jiný. Cože? Snažím se soustředit, přestože mi tečou slzy, a zlostně si je stírám z očí. Je tma a venku jsou lidé. Snažím se soustředit na stíny před sebou, pak se otočím a pokusím se otevřít dveře, ze kterých jsem právě vyšla. Jsou zamčené a na téhle straně není žádná klika. Jsou to zjevně protipožární dveře. Cože? Kde to jsem? Po tváři mi stékají slzy. Ozve se výstřel a přede mnou padá muž, který se drží za břicho. Oči se mi rozšíří hrůzou, když pochopím situaci, do které jsem se právě nevědomky dostala. Cože? Najednou mě ze všech stran obklopuje pět mužů. Přerušil jsem nějakou dohodu. Ale ne. "Kdo to kurva je?" volá jeden muž. V panice zavrtím hlavou. "Nic jsem neviděl, přísahám." Protlačím se skupinou mužů a jeden z nich mě chytí za paži. "Dneska večer potřebuju čistý zadek." Snažím se mu vytrhnout ruku ze sevření, ale on mě tvrdě udeří pistolí do obličeje, bolest mi projede hlavou jako blesk, než padnu na zem. "Přiveďte ji s námi," křikne někdo. "Ne, takovou bagáž nepotřebujeme. Nechte ji být, říkala, že nic neviděla." Hádají se dál. "Jo, no, můj pták potřebuje novou kundu. "Přiveďte ji." Střelec zavrčí. Cítím, jak mé tělo zvedají a pak ho házejí do těsného prostoru kufru auta. "Ne," zašeptám. "Ne." Moje kabelka padá na zem a já vidím, jak ji někdo zvedá a hází do auta. Víko kufru se s rachotem zabouchne. V ústech cítím chuť krve, když ležím v polobezvědomí ve tmě. Bolest z hlavy mi pulzuje. Co se právě stalo? Zvedám ruce do tmy a cítím chladný kov, který mě obklopuje. Realita situace se rozezní, když se auto rozjede a já slyším, jak si mezi sebou na zadních sedadlech za mnou povídají. Všechno je zamlžené a hlava, ta mě strašně bolí. Cítím, jak mi něco horkého projíždí vlasy. Co to je? Zvednu ruku a nahmatám na hlavě hlubokou ránu, z níž kape horká a lepkavá krev. Co to kurva je? Ale ne. Zabijí mě. S obnoveným odhodláním a rozpaženýma rukama začnu v panice mlátit do střechy. Právě někoho zabili. Potřebuju nějakou novou kundu. Hlavou mi proběhnou jeho slova. Panebože, oni mě znásilní, než mě zabijí, všech pět. Začnu zběsile přejíždět rukama po kovu, který mě obklopuje. Jak se dostaneš z kufru auta? Je tam nějaká západka? "Pomoc!" Křičím. "Pomozte mi," volám, když otevřenýma rukama bouchám do střechy. Auto zpomalí. Do prdele! Rozšíří se mi oči. To je ono? Zalapám po dechu, když poslouchám jejich pohyby a slyším víření ukazatele chůze na semaforech. Hned! Musím křičet hned. Jsme statičtí, uvízli jsme v zácpě. Začínám silně bušit do střechy. "Pomozte mi!" Křičím. Zvedám nohy a snažím se otevřít víko, ale kurva, je tu tak těsno. Zběsile bouchám do stropu a šmátrám pod sebou, chytám se rohu koberce. Nářadí. Tady pod ním bude nářadí. Napůl se převalím, odhrnu koberec a popadnu kovovou krabici s nářadím. "Pomoz mi. Jsem v kufru. Unášejí mě. Heeeeeeelp!" Křičím. "Drž kurva hubu, nebo se tam vrátím a zavřu ti hubu," zavrčí mužský hlas zevnitř auta. Oči se mi rozšíří. Zní děsivě. Začínám se opravdu děsit. Musím se odsud dostat. Hned. Snažím se ve tmě otevřít krabici s nářadím před sebou, ale nakonec ji v rychlosti otevřu a zpátky vyletí železo na pneumatiky, které mě zasáhne přímo do nosu. "Ach, kurva!" Vykřiknu. Au, to kurva bolelo. Náraz mi vehnal slzy do očí a já se chytám za tvář. Sakra, asi jsem si zlomil nos. Popadnu železo na pneumatiky a vší silou s ním udeřím o střechu. Od nárazu se odrazí zpět a zasáhne mě přímo do obočí. "Ááááá!" vykřiknu znovu. Cítím, jak mi po tváři stéká horká stružka. Jestli mě nezabijí, dělám si tady dobře sama. Pokračuju v bouchání železnou pneumatikou o střechu. Tohle si musí získat nějakou pozornost. "Pomozte mi," křičím. "Zavolejte někdo... policii. Pomozte mi." Auto zrychluje a já se vrhám k zadní části kufru. Světla se změní, auto vyletí za roh a já letím, přičemž se nářadí rozletí po celém kufru, takže mě zasáhne. Řidič jako šílenec zahne doprava, já sklouznu a udeřím se hlavou o bok. "Zasraný kreténi," křičím a slyším, jak se všichni v autě smějí. Pak vůz vyletí za levou zatáčku a já se zase kloužu. Slyším kvílení pneumatik, jak se auto řítí ulicí. Umřu. Bože, já umřu. Snažím se chytit kovové střechy, abych nenarazil na okraj, ale nedaří se mi to, a jak auto letí za roh, narážím do tvrdého kovového konce kufru. Nářadí létá kolem a naráží do mě. Sakra. Znovu zběsile šátrám po železe na pneumatiky. Možná ji budu potřebovat, ale nemůžu ji najít a rukou ohmatávám podlahu pokrytou kobercem. Kde jsi? Kde jsi? Sehnu se a nahmatám podél druhého konce kufru a konečně nahmatám studený tvrdý kov. Srdce se mi rozbuší, jak se auto vymyká kontrole. Potřebuju plán, ale jaký je ten zatracený plán? Přemýšlej. Sevřu v ruce železo na pneumatiky silou bílých kloubů, jak se snažím zabránit tomu, abych letěla kolem. Ať už kufr otevře kdokoli, dostane tímhle zmrdem na frak. Myšlenkami přejdu k Oprah a její rozumné radě, abych nikdy nechodila na druhé místo. Moc si toho od Oprah nepamatuji, ale vím, že říkala, že pokud vás unesou, nikdy nechoďte na druhé místo - bojujte jako o život, abyste utekli, protože vás zabijí, jakmile se tam dostanete.
Kapitola 1 (3)
Bože, to je skvělé. Už jsem v tom zasraným autě na cestě na druhý místo. Začínám se vztekat, jako vzteky bez sebe. Jak se opovažují? Mám za sebou fakt blbou noc a na tyhle sračky nemám náladu. Asi po dvaceti minutách a šedesáti útočných plánech auto zpomaluje a přejíždí rychlostní nerovnosti. Kde to jsme? V krvi mi začíná kolovat adrenalin. Rychlostní hrboly jsou na parkovištích... Takže to musí znamenat, že jsme na opuštěném parkovišti. Auto zastaví a muži ztichnou. Zavřu oči a vím, že je to tady. Do prdele. Srdce mi buší jako o závod a v jedné ruce svírám železo na pneumatiky a v druhé zvedák na auto. Jestli mám dnes v noci umřít, někdo půjde se mnou. Zavrtím se tak, abych měla nohy čelem k otvoru, a přitáhnu si je k hrudníku. Sotva dýchám, jak se bojím. V ruce držím své zbraně a čekám. Dveře auta se otevřou a celé auto se zvedne, jak muži vystupují. Kde to jsme? Slyším, jak se začínají bavit, jako by na mě úplně zapomněli, a hlavou mi proběhne další odporná myšlenka. Co když mě tu prostě nechají? Co když v tom autě prostě umřu pomalou smrtí bez vody a jídla? Proboha. Co mám dělat? Co mám dělat? Pět minut mlčím, protože se snažím přemýšlet, dokud to už nevydržím. Kašlu na to. Nebudu umírat sama v kufru auta na opuštěném parkovišti. Položím vedle sebe na podlahu žehličku na pneumatiky a bouchnu do víka kufru. "Pomozte mi. Pusťte mě ven," volám. Muži ztichnou. "Jen ji vytáhněte a nechte ji jít," řekne někdo. "Nejdřív se budu bavit," odpoví další. Nerozumím, co říkají dál, ale všichni se hlasitě smějí a já svírám v ruce železo na pneumatiky. Kreténi. Stáhnu nohy dozadu, a když se kufr otevře, vší silou vykopnu a spojím nohy s mužovým obličejem, čímž ho srazím k zemi. Vyskočím z kufru a jeden muž se na mě vrhne. Co nejprudčeji se rozmáchnu železem na pneumatiky a silně ho udeřím do hlavy a sleduji, jak padá k zemi. Ostatní muži se smějí svým dvěma kamarádům na zemi. Další muž se na mě vrhne a já se co nejsilněji rozmáchnu zvedákem na auto a rozříznu mu obličej. Pak se rozběhnu. Co nejrychleji přebíhám beton. Je tma a my jsme na parkovišti, které vypadá, že je blízko oceánu. Cítím vůni moře a slyším racky. Běžím a za mnou se ženou dva muži. V těch zatracených botách na vysokém podpatku nemám žádnou obranu. Snadno mě dohoní a srazí mě k zemi. "Pusťte mě," křičím, zatímco se peru a kopu. Jeden muž mě udeří do obličeje a snaží se mě zadržet, zatímco já zápasím, abych se vymanila z jejich sevření. Jsou příliš silní. Táhnou mě ze země, každý za jednu ruku, zatímco já vyrážím nohy a zápasím ve snaze dostat se pryč. Bojují se mnou ve tmě a vedou mě zpátky k autu. Jeden muž má sundané tričko a drží si ho na obličeji, aby se pokusil zastavit krvácení z mého útoku zvedákem auta, a další dva muži se dívají. Jeden muž se opírá o auto a pozorně mě sleduje. Podívám se na něj a on mi úsměv oplatí. "Nech mě jít!" Křičím a snažím se vymanit z gorilího sevření, které na mně ti dva muži mají. Sehnu se a oni se vzpírají. Znovu kopnu a spojím se s mužem po mé levici, zasáhnu ho do koulí a on vykřikne a zdvojnásobí se. Rozptýlení mi dovolí vytrhnout se ze sevření druhého muže a já ho tvrdě udeřím do obličeje. Muž, kterého jsem udeřil zvedákem na pneumatiky, jim přichází na pomoc a pomáhá jim mě držet na zemi. "Půjdeš s námi, děvko." "Bude s ní zábava, až se tam vloupeme." Muž po mé levici se zasměje. "Jdi do prdele!" Zařvu a znovu ho kopnu do koulí. Zdvojnásobí se bolestí a muž opřený o auto se hlasitě rozesměje. Podívám se na něj očima. Je vysoký, vypadá děsivě a zdá se, že všichni ostatní muži k němu vzhlížejí, aby ho vedli. Je klidný a ovládaný, ne jako oni. Je zjevně alfou skupiny. Jejich vůdce. Usmívá se, když mě pozoruje, zapaluje si cigaretu, jako by přemýšlel, a potřásá hlavou. "Na tyhle sračky nemám čas." Povzdechne si. Kopnu a spojím se s holení druhého muže, ten vykřikne. "Za chvíli tě kurva rozmlátím, ty svině." Zavrčí. "Co s ní kurva děláme?" zařve na muže opřeného o auto. "Ona se kurva vymkla kontrole." Vysoký muž potáhne z cigarety, jeho oči se svezou k mým nohám a pak se zase zvednou. Temně se usměje. "Přiveď ji." Zavrtím hlavou a začnu se bránit. "Jako bys to kurva udělal," křičím, když odkopávám. Jeho oči se upírají do mých a on se temně usměje a znovu potáhne z cigarety. Olízne si rty a jeho oči klesnou k mým prsům. Projede mnou strach. Začnu se chovat zvířecky a bojovat jako o život. "Vezmi tu látku," řekne dvěma dalším mužům, kteří stojí vedle něj. Chlapík mizí v autě a šourá se kolem, zatímco já se peru a kopu do obou mužů po mých stranách. Znovu se objeví s černým hadrem a drží mi ho přes obličej, zatímco já zápasím se dvěma muži, kteří mě drží na zemi. "Ne." Křičím a snažím se pohnout hlavou z jejich dosahu. Nemůžu se dostat pryč z černého hadru, který je cítit chemikáliemi. Zápasím. Bojuju. Je mi na omdlení. Ztrácím vědomí. Proberu se, když se mi žaludkem převalí vlna nevolnosti, a jdu si otřít pot z čela. Nemůžu pohnout rukou. Cože? Zatáhnu za ruku, ale ta se nepohne, a když se ohlédnu přes hlavu, vidím, že je přivázaná ke sloupu. Zmítám se a dívám se dolů na své tělo. Jde na mě hrůza. Panebože. Jsem nahá, roztažená a přivázaná za ruce a nohy k posteli. Nervózně těkám očima po místnosti a snažím se soustředit. Vidím vysokého muže opřeného o komodu v rohu, úplně bez košile. Prohlíží si mou peněženku z kabelky. Co to sakra je? Začínám se zběsile přemáhat. Musím se odsud dostat. Třesu se celým tělem, abych se pokusila uvolnit kravatu. "Co chceš?" Křičím.
Kapitola 1 (4)
Nevšímá si mě a vytáhne z peněženky můj řidičský průkaz. Zvedne ho a přečte si ho. "Roshelle Meyersová," zamumlá. "Vypadni z mých věcí," odseknu. Podívá se na mě, usměje se a přistoupí ke mně, než si vedle mě klekne na postel. "Už jsem byl ve tvém..." Zaváhá a přejede mi prsty po rozevřeném pohlaví a pak si je vloží do úst. "Věci," odpoví suše a povytáhne obočí. Zavírám oči. Bože. Nepamatuju si to. Naplňuje mě stud. "Nech mě jít," zašeptám, zatímco mi po tvářích stékají slzy. Jeho ruka pomalu putuje po mém trupu. Pohladí mi plný prs a pak se skloní a vezme si ho do úst. "Tyhle se mi líbí," zašeptá mi do prsou. Zkřivím obličej a zavrtím hlavou. "Prosím... přestaň. Prosím, žádám. Co chceš? Nech mě jít. Už jsi se pobavil." Silně mě kousne do bradavky a já zalapám po dechu bolestí. "Ještě jsem se nezačal bavit," zašeptá chladně. "Rozvaž mě. Prosím, rozvaž mě," žadoním. Zavrtí hlavou, když mi prsty zajede zpátky k pohlaví a projede mi jimi po namazaném těle. Jsem mokrá. Měla jsem sex? "Ty jsi...?" Váhám. Jeho tmavé oči tančí rozkoší. "Můj jazyk ano." Mé oči se rozšíří hrůzou. Skloní se a políbí mě na pohlaví a já se zvednu z postele, abych se ho pokusila dostat ze sebe. "Nemohl jsem si pomoct," zašeptá. "Sladce vonící kundička roztažená pro můj pohled je něco, čemu nedokážu odolat. Mimochodem, líbilo se ti to." Lehne si vedle mě na postel a opře se o loket. Dívá se na mě dolů, zatímco jeho ruka klouže zpátky po mém těle, aby mi objala ňadro. "Ujasněme si jednu věc." Ušklíbne se. Odvrátím hlavu, abych se na něj nemusela dívat, a on mě chytí za tvář a přitáhne si moje oči, aby se setkaly s jeho. "Já jsem tady šéf." Pohlédnu na něj. "Dělej, co chci a kdy chci." "Jako bych to kurva dělala," zašeptám naštvaně. Usměje se zlým úsměvem. "Jestli to, co chci, je můj pták, který ti rozdělí tvou panenskou prdelku na dvě části... tak je to na mně. Ne tvoje." Polknu strach v krku, když jeho chladné oči upřou ty moje. "Jdi k čertu," zašeptám. "Jsem strážce pekla, zlato. Vítej doma."
Kapitola 2 (1)
========== 2 ========== Než se postaví, přetáhne si přes hlavu tričko a zapne si džíny, jeho oči se zastaví na mých. Jde ke dveřím. "Kam.... jdeš?" Zakoktám se. "Ven," zavrčí. Rozhlédnu se po studené místnosti. "Nemůžeš mě tu takhle nechat. Prosím tě. Prosím, nech mě jít. Rozvaž mě." V panice zavrtím hlavou. "Nikomu nic neřeknu. Přísahám, že to neřeknu." Jeho oči mě chvíli drží, než se znovu otočí ke dveřím. "Je mi zima. Prosím. Nech mě se obléknout," žadoním. Bez zájmu a jediné výčitky svědomí zmizí za dveřmi. Cvaknou, když zvenčí otočí zámkem. Ticho. Vzduchem se zachvěje zvuk mého dechu. Zalapám po dechu, jak se snažím ovládnout nepravidelný tlukot svého srdce. Po tvářích mi stékají zkamenělé slzy zoufalství. Co mám teď dělat? Záře malé lampy je jediným světlem ve velké místnosti a od odchodu mého únosce uplynulo už několik hodin. Napravo od dveří jsou posuvné dveře, o kterých předpokládám, že vedou do koupelny. V zrcadle vidím odraz zavěšeného ručníku. V rohu je malý psací stůl, lampa a židle a u nohou postele malý dvoumístný salonek. Pokoj je chladný a nepřívětivý. Stěny jsou vymalované tmavou, uhelně šedou barvou a já mám podivný pocit, že se místnost hýbe. Vím, že to nemůže být pravda, to musí být těmi léky, které mi dali, aby mě uspali. Mám pocit, že už je skoro ráno, i když jsem úplně ztratila pojem o čase. Slyším venku nějaký rozruch a pak otočení klíče ve dveřích. Ale ne. Je zpátky. Zrychlí se mi tep a přestanu dýchat, když sleduji, jak se dveře pomalu otevírají. Objeví se na dohled, rozsvítí světlo a temně se usměje, zatímco jeho oči skenují mé tělo. "Zlato, jsem doma." Usměje se. Zasranej kretén. Odvrátím od něj hlavu a zadívám se do zdi. Nemůžu se na to monstrum ani podívat. Najednou se do místnosti za ním připotácí skupinka opilců a já strachy zkřivím obličej. Je z nich cítit štiplavý pach alkoholu a já vím, že se tu chtějí vystřídat. "Přišli jsme si pro dezert." Jeden z mužů se usměje a rozepne si džíny. Všichni začnou vlčím pískotem, když mi jeden osahává prsa a druhý mi strká ruku mezi nohy. "Ne," zašeptám. "Prosím, ne." "Ruce pryč." Vysoký muž zavrčí. "Vypadni." "Jdi do prdele, chlape. Už jsi se pobavil. Teď jsme na řadě my." Rozepne si kalhoty a drží mi ptáka nad obličejem. Vysoký muž ho ode mě odstrčí. "Řekl jsem... vypadni. Nebudu se dělit. Už jsem ti to říkal." Další muž mi vezme do pusy prso a ten vysoký ho prudce shodí na zem a kopne ho, když je na zemi. Další se vrhne po mém těle a vysoký chlap ho tvrdě udeří do obličeje. Všichni se začnou hádat. "Přivedli jsme ji sem kvůli nám všem," křičí jeden muž. "Pravidla se změnila. Vypadněte!" Vztekle zavrčí a postrčí jednoho muže ke dveřím. Další muž se mě naposledy pokusí dotknout a ten vysoký chlap se rozzuří a třikrát ho silně udeří do obličeje. Po dlouhém strkání, strkání a hádce muži konečně odcházejí. Zamkne za sebou dveře a pak se otočí zpátky ke mně. Nechávám se nadechnout a pak vidím, jak se mu ve tváři mihne vzrušení, a moje úleva trvá jen krátce. Teď si to užije on. Je mi zle. Tohle nemůžu udělat. Přistoupí ke kraji postele a zadívá se na mě. Dívám se na něj rozmazaným pohledem. "Dej mi drogu," zašeptám, když od něj odvrátím hlavu. "Omráč mě." "Ty si mě nechceš užít?" zeptá se na rovinu. Polknu knedlík v krku, zírám do zdi a po tváři mi stékají slzy. Nemůžu uvěřit, že se mě na to právě zeptal. Otočím se zpátky a podívám se na něj a mé chladné oči se upírají do těch jeho. "Jestli si myslíš, že být znásilněný přivázaný k posteli je fantazie každé ženy, tak jsi stejně hloupý, jako vypadáš." Ušklíbnu se. Jeho tvář zůstává bez emocí. Sehne se a začne mi rozvazovat jednu nohu. Uvolňuje ji a já mám chuť ho kopnout do hlavy. Přestaň. Počkej, až budeš úplně volná, připomenu si. Přesune se k mé druhé noze, rozváže ji a já okamžitě stáhnu nohy k sobě. Au, bolí mě, jak jsem byla tak dlouho natažená. Trpělivě čekám, zatímco mi rozvazuje jedno zápěstí, a pak přechází k druhému a úplně mě osvobozuje. Posadím se a okamžitě popadnu deku, abych si přikryla tělo. "Kde mám oblečení?" Zahanbeně zašeptám. Pokrčí rameny, otočí se čelem ode mě a sundá si tričko přes hlavu. "Já nevím. Je mi to jedno. Vypadni." Skončil se mnou. Nenávist mi prosakuje každým pórem. Nemůžu si pomoct a prudce ho strčím do zad. "Kdo si kurva myslíš, že jsi?" Vyjedu na něj. Otočí se na mě jako sám ďábel a já se od něj instinktivně odvrátím. "Buďte velmi opatrná, slečno..." Pro efekt se odmlčí. "Roshelle." "Takhle se ti dostává těch tvých ubohých kopanců? Únosy a znásilňováním dívek?" Zamručím. Znechuceně ohrne rty. "Nelichoť si." Podívám se na něj. "Nemáš to, co chci." Sarkasticky se usměje, když jeho oči sjedou po mém nahém těle a já se snažím zakrýt rukama. "Mám rád, když jsou moje ženy..." Znovu se odmlčí. "Ženy." Srdce mi spadne. Co všechno mohl říct. Jeho slova mě řežou jako nůž a já se v myšlenkách vracím k Toddovi, svému příteli... teď už bývalému. Zřejmě jsem pro něj taky nebyla dost ženská. Sklopím hlavu a smutek mi ukradne vzduch z plic. Prostě zmlkni a vypadni odsud. Shodí si kalhoty a jeho velká erekce mu ztěžka visí mezi nohama. Vejde do koupelny a zapne sprchu. Zůstávám stát a snažím se znovu nabýt jakéhosi klidu. Po tváři mi stékají slzy. Nikdy v životě jsem nebyla tak ponížená. Násilník mě nechce. Naskočí do sprchy a pod vodou, čelem ode mě, vidím, že je obrovský a svalnatý a celá záda má pokrytá tetováním. Kdyby mě chtěl zabít holýma rukama... mohl by.
Zde je možné umístit pouze omezený počet kapitol, klikněte níže a pokračujte ve čtení "Spát s nepřítelem"
(Po otevření aplikace se automaticky přesune na knihu).
❤️Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu❤️