Prolog
========== Prolog ========== ---------- ~Natasha~ ---------- "Teto Tash," řekne Kevin a natáhne ruku pokrytou medovým řeckým jogurtem. "Umyj mě." "Svatá prostoto, jak jsi to dokázala?" Přispěchám s mokrou žínkou a otřu Kevovi prsty, pak se podívám na jeho sestru dvojče Kelsey. "Tohle ti do vlasů nepatří, zlato." Zasměje se a otře si jogurt na straně hlavy. "Myju si to." "Tvoje vlasy?" Přikývne a já si odfouknu pramen vlasů z obličeje. Kde je moje gumička? "Jo, myju si je." Zasténám a po patnácté za dnešní ráno zkontroluju telefon. Kde jsou? Monika, moje úplně nejlepší kamarádka na světě, a její manžel Rich nechali děti přes noc u mě, aby si mohli užít romantický večer o samotě. Dokonce jeli do pronajatého domu nahoře na Whitetail Mountain. Nóbl místo s bazénem, kde si mohli užívat jeden druhého a mít všechen sex světa. A já si nechala dvojčata - což mi vůbec nevadí. Tyhle dva miluju. Ale, člověče, jsou to otravové. A Monika tu měla být už před dvěma hodinami. "Teta Tash," řekne Kelsey. "Chci víc pomerančů." "Dobře, to můžu udělat." Znovu si zkontroluji telefon, než si z prkénka na krájení ve zničené kuchyni vezmu pár plátků pomeranče. Včera večer jsme se dívali na filmy na naší spací párty. Když bavíte čtyřleté děti, je důležité mít po ruce širokou škálu občerstvení pro sledování filmů. A zbytky těchto svačinek jsou stále rozesety po celé mé kuchyni. I když je mám obě ráda, nemůžu se dočkat, až si je Monika vyzvedne, abych mohla tuhle díru uklidit a pak si dát dlouhého šlofíka. Jak to dělá s dvojčaty, to se nikdy nedozvím. Znovu se podívám na telefon, ale nic tam není. "Vraceli se dneska ráno, že jo?" Překontroluju kalendář. Jistě, je to tam. Monika se vrátila. První noc mě věčně obtěžovala, když kontrolovala děti. Nakonec jsem jí musela říct, ať mě přestane otravovat a jde napadnout svého manžela. Včera volala jednou, aby pozdravila dvojčata. Od té doby se mi neozvala. Když se blíží poledne a Monika má už několik hodin zpoždění, rozhodnu se zavolat Samovi, Moničinu bratrovi. Zvoní pětkrát, než to zvedne. "Jo," říká. "Ahoj. Máš toho moc?" "Jo, dneska si balím všechny věci. Příští týden se stěhuju." "Aha, jasně." Sam přijal nové místo hasiče ve Spokane. Je to jen čtyři hodiny cesty, ale představa, že už nebude bydlet v Cunningham Falls, je pro něj rána do vazu. "Takže tvůj dům se prodal?" "Jo. V pondělí uzavírám. Zatím všechno ukládám do skladu. Jsi v pořádku?" "Jsem v pohodě, ale něco je divné. Tenhle víkend hlídám dvojčata, aby Monika a Rich mohli být chvíli sami. Dnes ráno si měli přijet pro děti a zatím se mi neozvali. Neodpovídá mi. A upřímně řečeno, začínám si dělat starosti." "Nevíš, kde bydleli?" "Jo, pro jistotu mi dala adresu." "Napiš mi to. Udělám si tady přestávku a půjdu je zkontrolovat. Ale jestli uvidím svou sestru nahou, protože si s Richem užijí ještě jedno kolo sexu, zabiju tě na místě." "Platí. Díky, Same. Omlouvám se, že jsem tě vyrušila." "Stejně bych si potřebovala odpočinout. Budu tě informovat." "Skvělé. Díky." Zavěsí a já se s nuceným úsměvem otočím k dětem. "Kde je moje maminka?" Zeptá se Kelsey. "Chci jít domů." "Já vím. Za chvíli tu budou. Nejspíš jen ztratili pojem o čase, to je všechno. Co kdybych vám pustil nějaký film, zatímco budeme čekat?" "Scooby-Doo," řekne Kevin, vyskočí ze židle a běží do obýváku. "Pojďme se dívat na Scooby-Doo!" Jdu za dětmi, usadím je u Scoobyho a pak se vracím do kuchyně. Zhluboka se nadechnu a pomalu vydechnu. Mám špatný pocit. Zvedá se mi žaludek. Je mi horko. Něco je špatně. "Prosím, ať se mýlím." Zírám na telefon a chci, aby zazvonil. Konečně se na něm rozsvítí Samovo jméno. Okamžitě to zvednu. "Ahoj." "Tash." Odkašle si a já instinktivně vím, že jsem měla pravdu. "Ne." "Ježíši, nevím, co na to říct." "Ne, Same. Ne." "Zlato, musíš někomu zavolat, aby s tebou byl. Chvíli tu s nimi budu nahoře." "Ahoj. "Co se stalo?" Přiložím si telefon k uchu. "Nejsem si jistá." "Ne." Zavrtím hlavou a posadím se na podlahu za ostrůvkem, kde mě děti nevidí. "Prosím. Mýlíš se." "Za pár hodin tam budu. Zavolej Aspenovi. Je Aspen ve městě?" Přikývnu, i když mě nevidí. Aspen, jeden z našich nejbližších přátel, byl ve městě celou zimu. "Jo, myslím, že jo." "Zavolej jí. Nechci, abys teď byla sama. Budu tam, až budu moct." "Co mám říct dětem?" Chvíli mlčí. "Zatím nic. Promluvíme si s nimi společně. Zavolej Aspenovi." Zavěsí a já jen sedím a pláču. Jak? Jak se to může stát? Chtěli si jen užít víkend. Vytočím Aspenovo číslo. "Ahoj, kamaráde." "Potřebuju tě. Hned teď." "Už jsem na cestě."
Kapitola 1 (1)
========== Kapitola 1 ========== ---------- ~Natasha~ ---------- O měsíc později... "Otrava oxidem uhelnatým." Zůstávám otočená zády k těm dvěma podnikavým lidem, kteří drbou v oddělení s produkty. Jako by poslední měsíc nebyl dost těžký, tohle se mi stává skoro všude, kam přijdu. Šuškání, šeptání za mými zády. Pohledy plné lítosti. Slova soucitu. Odcházet z domu bylo už od začátku čiré utrpení, ale když se k tomu přidá ještě tohle, mám chuť se schovat pod peřinu a už nikdy nevylézt. "To je tak smutné," řekne ta druhá, Misty. "Prostě usnuli a už se neprobudili." Zrovna když se chystám otočit k ženám a říct: "Vážně? Jsem tady," zazvoní telefon a upoutá mou pozornost. "Haló?" "Ahoj, Tash, tady Hilda Smithová ze školy. Obávám se, že potřebuji tebe a pana Waterse vidět ve své kanceláři, jakmile se sem dostanete." "Cože?" zeptám se. "Děje se něco? Je jedno z dvojčat zraněné?" "Ne, ne, o nic takového nejde. Musíme probrat problém s chováním. Opravdu bych si raději promluvil s tebou a Samem společně." Vydechnu a zadívám se na košík plný potravin. "Můžu tam být tak za třicet minut." "Tak se uvidíme." Zavěsí a já se smířím s tím, že dnešní nákup nedokončím. Místo toho se vydám k pokladně. Jakmile jsou potraviny zaplacené, spěchám domů, abych uložila rychle se kazící potraviny do lednice a zbytek nechala na později. Není to poprvé za poslední měsíc, co nás zavolali na schůzku se školou. Obě děti si těžko zvykaly. Sakra, i já to mám těžké, a to je mi přes třicet. Právě když vjíždím na parkoviště, vidím Sama, jak parkuje svůj modrý náklaďák. Čeká na mě na chodníku. "Vždycky mám pocit, že jsem to já, kdo má problémy," říká zachmuřeně, když jdeme ke vchodovým dveřím budovy. Je léto, takže děti ještě nechodí do školy. Za pár týdnů začnou chodit do školky, ale Monika je na celé léto zapsala do školky, a tak jsme si řekli, že bude nejlepší, když se pokusíme udržet jejich rozvrh co nejblíž normálu. A přiznávám, že potřebuji těch pár hodin přes den, abych stihla všechno, co nestihnu, když jsou oba pod nohama. A ano, cítím se kvůli tomu neschopná a hrozná. "Jestli Kevin zase krade, zabiju ho," zamumlám. Sam neodpovídá, jen mě vezme za ruku tím svým trpělivým, pevným způsobem, který mi říká, že všechno bude v pořádku. "Vezmu je dneska večer," řekne. "Dneska není tvoje noc," připomenu mu. "Budeme v pořádku." "Pojďme zjistit, co se děje, než mi tu nabídku odmítneš," navrhne, když dojdeme ke dveřím kanceláře. "Ahoj, Hildo." Starší žena, která mě shodou okolností učila na střední škole, se na mě podívá a usměje se. "Ahoj, vy dva. Pojďte dál." Mám pocit, že to vřelé přivítání je jen proto, aby nás připravilo na to, co se bude dít. "Nenech nás v napětí," řeknu okamžitě a posadím se na kraj sedačky, jako bych byla připravená každou chvíli se dát na útěk. "Co se stalo?" "Obávám se, že to dnes byla série událostí," řekne. "Kelsey nechce mluvit." "Promiň, cože?" Sam se zeptá. "Nechce mluvit. Neodpovídá na otázky, dokonce ani nemluví s kamarády. Jen kroutí hlavou a dívá se na podlahu nebo na zem. Její učitelka říká, že včera to tak nebylo." "Dneska ráno to taky nebylo," řeknu a prsty si přetřu čelo. "Co ještě?" "Kevin se o přestávce vyčůral na hřišti." "To je pravda. Sam a já na tu ženu jen zíráme. Nakonec se Sam zasměje. Svěsím hlavu do dlaní. "Poslyšte, vy dva," pokračuje Hilda, "vím, že je to teprve měsíc, co dvojčata přišla o rodiče, a že oba děláte, co můžete. Nedokážu si ani představit, jakým zármutkem a bolestí teď všichni procházíte. Ale musím být upřímný. Takové chování prostě nemůže pokračovat. Je to rušivé pro ostatní studenty. A upřímně řečeno, pro učitele je těžké to zvládnout." "Já to chápu." Povzdechnu si a podívám se na Sama, který už se nesměje. "Můžete nám prosím dát ještě jednu šanci? Ještě jednu. Je pátek. Vezmeme si víkend na to, abychom si s dětmi promluvili a zjistili, jestli se nám podaří něco z toho vyřešit, aby se ve škole nechovaly takhle. Vím, že se jim tu líbí. Mluví o tom celý večer." Hilda sedí a pozoruje nás. Vidím na její tváři, že už se rozhodla je vyhodit. Ale ona si povzdechne a přikývne. "Dobře. Ještě jedna šance. Ale jestli se něco podobného stane znovu, nebudu mít na vybranou." "Rozumím," řekne Sam. "Děkuju ti za trpělivost, Hildo. Vážíme si toho. Jsou připraveni, abychom je odvezli domů?" "Ano, měli by čekat hned venku. Třída byla rozpuštěna. Hodně štěstí." Vstáváme k odchodu. Když vidím děti, jak tiše sedí na židlích, jejich modré oči jsou velké a strašidelné, chce se mi zhroutit a rozplakat. Místo toho jim podávám ruce. "Pojďte. Pojďme domů." Všichni čtyři kráčíme k mému autu tiše. Jakmile se dvojčata usadí na svých místech, zavřu dveře a otočím se k Samovi. "Určitě jsi měla lepší plány, ale nechceš jet s námi domů?" "Ano," řeknu. "Budu hned za tebou." "Díky." Než se to stalo, děti si bez ustání povídaly, kdykoli jsem je vyzvedávala ze školy, což bylo několikrát týdně kvůli Moničině a Richově nabitému pracovnímu rozvrhu. Ale za poslední měsíc jsme seděli v takovém tichu, že to skoro křičelo. Sotva zaparkuju auto, Kevin se odpoutá ze sedadla, vyběhne z auta a rozběhne se k domu. Kelsey se vůbec nepohne. "Jsme doma, zlato." Obrátí ke mně ty své strašidelné oči. "Dobře." "Dáme si svačinu a promluvíme si se strýčkem Samem, ano?" Přikývne a čeká, až jí pomůžu vstát ze sedadla, i když je naprosto schopná to udělat sama. Ale mně to nevadí. Jakmile se uvolní z pásu, omotá mi své malé ruce kolem krku a pořádně mě obejme.
Kapitola 1 (2)
"Neumírej, ano?" Překvapeně se na ni podívám. "Cože?" "Neumírej." "Ach, zlato." Políbím ji na tvářičku a vynesu ji z auta. "Jsem tady. Pojďme pro tu svačinu." Opře si hlavu o mé rameno a já jdu k verandě, kde na nás čekají Sam a Kevin. "Slyšeli jsme, že jste dnes měli náročný den," začnu, když odemknu dveře a všichni se seskupí do mého malého domu. "Kdo si o tom chce promluvit?" Nikdo neřekne ani slovo. "Dobře, tak nikdo z nás nechce, ale musíme." "Dobře," řeknu. "Proč?" Kevin se zeptá. "Protože musíme mít rodinnou schůzku, abychom něco vyřešili," odpoví Sam. "Vy dva víte, co je správné a co ne. Víte, kdy se chováte špatně. A kdy někomu ubližujete. Že jo?" Oba truchlivě přikývnou. "Tak proč se takhle chováte?" Zeptám se. "Vím, že jsi smutná. Já taky. Ale nemůžeme být zlí na ostatní lidi." "Na tom nezáleží." Kevin se zadívá na podlahu. Právě mu bylo pět a ve svém malém tělíčku má tolik zloby, že nevím, co mám dělat. "Záleží," opraví ho Sam. "Dneska žádný iPad." Kevin jen seskočí ze židle a jde do ložnice. "Můžu si zdřímnout?" Kelsey se zeptá. "Chce se mi spát." "Jasně." Odhrnu jí vlasy z ramene. "Chceš, abych ti nejdřív četla?" "Ne. Budu jen spát." Odchází do pokoje, který sdílí s bratrem, a nechává mě tu se Samem. "Já to poseru," řeknu a otřu si rukama obličej. "A to pořádně." "Potřebují poradnu," řekne. "Do prdele, to my všichni." "Co ji to napadlo, nechat je na mně?" Ptám se. Podívám se na Sama a natáhnu ruce v bok. "Nevím, jak být mámou." "No, já taky nevím, jak být tátou, ale nechali mi je taky. Svěřili nám, že uděláme, co je správné. A my to děláme." Chci mu říct, že přehazovat je sem a tam mezi mým domem a jeho pronájmem pro ně není zrovna nejlepší, ale neudělám to. Protože děláme to nejlepší, co můžeme, s kartami, které jsme dostali. A je to pěkná sračka. "Chystám se tu na chvíli zůstat," řekne. "Dám si s vámi večeři. Nemám jiné plány." "To bychom rádi. Díky." "Nemusíte mi děkovat. Ale mohl bys udělat ty svoje slavné tacos." Usměju se, ale úsměv mi nedosáhne do očí. Monika moje tacos milovala. "Platí." * * * "Zajdeme na oběd," navrhne Sam o týden později. Právě jsme dokončili podepisování papírů o prodeji salonu, což je jeden z posledních detailů, na které je třeba dohlédnout v souvislosti s pozůstalostí. Pokrčím rameny. "Opravdu nemám hlad." "Musíš jíst," řekne jemně. "A já taky. Děti jsou s Aspenem. Pojďme se vyblbnout a najíst se nezdravého jídla u Eda." Edova jídelna je moje oblíbená. On to ví. A naprosto to funguje. "Jo, dobře. Jdeme na to. Půjdeme tam?" "Dobrý nápad." Restaurace není příliš daleko od kanceláře, kterou jsme právě opustili, takže se vydáváme pěšky a nasáváme sluneční paprsky. "Cítím se provinile, že jsem prodala salon," řeknu a sleduju, jak se kolem nás prožene kluk na kole. "Říkala jsi, že ho nechceš dál provozovat," podotkne. Chudák Sam. Poslední měsíc jsem byla tak nahoře a dole, že se divím, že se mnou ještě hloupě neotřásl. Místo toho byl laskavý a trpělivý. A sexy, ale jsem tak vyčerpaná, že i moje libido odešlo na dovolenou. "Nechci to spustit," souhlasím. "A rozhodně nejsem ve správném rozpoložení, abych si na to najala někoho jiného. Vím, že prodej byl správné rozhodnutí a Reagan odvede skvělou práci. Navíc Monika použila na rozjezd podniku dědictví po smrti tvých rodičů. Takhle ty peníze půjdou do svěřeneckého fondu pro děti. Je to správné." "Tak proč se cítíš provinile?" "Já žiju v permanentním pocitu viny." Sam se natáhne k mé ruce a stiskne mi ji. "A vím, že Monika by obrátila oči v sloup a řekla by mi, abych se s tím smířil. Abych s tím přestala. Ale já nemůžu." "Není to tak dlouho," připomene mi jemně a zastaví mě, abych nevstoupila před dopravní zácpu. "Červená." "Jejda, díky. Jdu si jen vychutnat mastný cheeseburger a tvou společnost." "Dobrý plán. Udělám to samé." Pospícháme přes ulici do restaurace Ed's, kde je na to, že se blíží čas oběda, překvapivý klid. Téměř vždycky se tu čeká na místo, protože je to tu tak oblíbené - mezi místními i turisty. Ale dnes je štěstí na naší straně a hosteska nám okamžitě ukáže stánek proti oknům. Ed's je na trhu déle, než je kdokoli z nás naživu. Ed sám stále vede kuchyni a za celá desetiletí se na tomto místě změnilo jen málo. Je to staromódní bistro jako z filmu, s červenými vinylovými sedačkami, dlouhým barem s limonádou a jukeboxem v rohu, který hraje všechno od Elvise po Bon Joviho. Ed tvrdí, že do něj nedá žádnou hudbu, která vznikla po roce 1990. Tahle hospoda byla nedílnou součástí mého života. Chodili jsme sem na narozeninové večeře, když jsem byl malý, a po fotbalových zápasech na střední škole. Seděla jsem u vedlejšího stolu a loudila po Samovi, zatímco on žertoval s kamarády na druhé straně místnosti. A právě tady nám s Aspenem Monika řekla, že čeká dvojčata. Zhluboka se nadechnu a odložím jídelní lístek stranou. Nemusím se na něj dívat, abych věděla, co chci. "Ahoj, vy dvě," řekne Flo, další stálice u Eda, když se blíží k našemu stolu, aby si od nás vzala objednávku. "Co si dáte?" "Dám si cheeseburger, bez rajčat, s hranolky a majonézou jako přílohou. K pití kolu, prosím." Usměju se na Flo, když zapisuje mou objednávku, a pak se otočí na Sama. "Myslím, že mám taky chuť na BLT, cibulové kroužky a kolu. Díky, Flo." "Jasně. Nemělo by to trvat dlouho." Zamrká a odejde. "Dobře, přiznávám. Teď, když jsme tady, mám hlad." Sam se ušklíbne. "U Eda nikdy neodoláš."
Kapitola 1 (3)
"Je to pravda. Je to droga a já jsem na ní úplně závislá. Jak to vypadá v práci? Ani jsem se tě nezeptal, jak to vypadá s pozicí ve Spokane. Je mi to líto. Jsem přítel na hovno." "Kdepak, měli jsme toho trochu na srdci." Zavrtí hlavou a promne si rty. "Kluci ve Spokane říkali, že mi tu pozici budou držet půl roku. A tady o mě samozřejmě nechtěli přijít hned na začátku, takže je všechno v pořádku." "Ale prodala jsi dům a všechno ostatní." "Pronajímám si byt." Pokrčí rameny. "Upřímně řečeno, jsem v pohodě. Většinu času naštvaný, ale v pohodě." "Dobře skrýváš vztek." "Ten boxovací pytel v posilovně by se s tím hádal." Rozhlédnu se po místnosti a všimnu si, že se pár lidí dívá naším směrem. "Víš, co je na životě na malém městě nejhorší?" Zeptám se ho, když nám přinesou pití. "Drby." Napije se koly a také se rozhlédne. "Už bychom si na to měli zvyknout." "Ještě nikdy to nebylo zaměřené na mě," přiznám a zavrtím se na sedadle. "Myslím, že to lidé myslí dobře," řekne. "Cítí se špatně." "A myslí si, že nemám uši. Pokaždé, když jdu do obchodu, do banky nebo... kamkoli, mluví, jako bych tam ani nebyla. 'Ach, není to smutné? Chudáci Sam a Tash. Uvízli s těmi dětmi. Já nejsem s ničím svázaná." "To říkají lidé?" "No jo. A další věci. Proč prostě nemůžou mluvit za mými zády, když nejsem poblíž, jako normální lidi? Upřímně řečeno, je mi to jedno, jen to nechci slyšet." "Už mě unavují ty neustálé kondolence," řekne Sam. "Jestli ještě jednou uslyším 'je mi líto tvé ztráty', tak snad někoho uškrtím." "Amen." Přinesou nám jídlo a mně se začne sbíhat slina. "Není nad hamburger od Eda." Projdu si rituálem, při kterém sundám salát a přerovnám okurky, stříknu si kečup do majonézy a pak to zamíchám smažákem. Když vzhlédnu, vidím Sama, jak mě s úsměvem pozoruje. "Cože?" "Když nechceš salát, proč je nepožádáš, aby ti ho podrželi s rajčetem?" ptám se. "Protože takhle to dělám já." Chroupu hranolky. "Je to moje rutina. Moje Edova rutina." "Dobře." Vezme si cibulový kroužek a natáhne se, aby mi ho namočil do omáčky, ale já ho plácnu přes ruku. "Hej. Nebuď lakomý." "Vezmi si vlastní." Ale já se zasměju a přisunu k němu talířek blíž. "Dobře, podělím se." "Sluší ti to." Mrknu na něj. "Cože?" "Ten smích. Myslím, že je to poprvé, co jsem ho viděl od... toho dne." Pokrčím rameny. "Moc se mi do smíchu nechtělo." A když to udělám, znovu se ve mně usadí pocit viny. Monika už se nesměje, proč bych se měla smát já? Protože jsem naživu. "Dobře, už se o tom nebudu zmiňovat, protože ses přestala smát a teď se zase tváříš smutně." "Jsem v pohodě." Ukousnu si velké sousto hamburgeru. "Tohle pomáhá." Musím si utřít kečup z brady. "Ty jsi tak nóbl," řekne se smíchem. "Já vím, že jo?" "Ahoj, lidi." Vzhlédneme a zjistíme, že u našeho stolu stojí paní Blakelyová. Vlastní Little Deli na hlavní ulici a měla blízko k Samovým rodičům, když ještě žili. "Nechci vás rušit při obědě, jen jsem se chtěla zastavit a podívat se, jak se držíte." A je to tady. "Máme se dobře, díky za optání," řekne Sam zdvořilým hlasem. Tím, který ho rodiče naučili používat, kdykoli mluví se starším člověkem. "No, vzhledem k tomu, že se vám daří nejlíp, jak to jde," řekne paní Blakelyová a jemně ho poplácá po rameni. Pak obrátí pohled ke mně a já mám chuť se znovu vykroutit. "A co ty, drahá? Jsem si jistá, že ti dvojčata dávají zabrat." "A co ty?" zeptám se. "Jsou skvělá." Spolknu sousto hamburgeru, které teď chutná jako lepenka. "Slyšela jsem, že mají ve školce nějaké problémy," řekne a já si povzdechnu. Proboha, vždyť jsem chtěla jenom obědvat se Samem. "Víš co, myslím, že už nemám hlad." Utřu si pusu a hodím ubrousek na stůl. Sam se posadí zpátky na židli a při pohledu na mě se v něm střídá vztek s obavami. "Paní Blakelyová, už jste se poklonila na pohřbu. Není třeba nás rušit během oběda a rozesmutňovat. Znovu nás nutit, abychom se cítili špatně. Je to neslušné. A není to v pořádku." Vystrčím se z kabinky a zamířím ke dveřím. "Ach jo," slyším ji říkat, ale je mi to jedno. Proto málokdy vycházím z domu. Protože pokaždé, když to udělám, připomene mi to, že moje nejlepší kamarádka je pryč a už se nikdy nevrátí. Neuvidí vyrůstat své nádherné děti. Byla o všechno okradena. A to všechno jen proto, že zasraný majitel domu nenainstaloval v pronajatém domě detektor CO2. "Tash." Slyším, jak za mnou pospíchá Sam. Nevezme mě za ruku, jen mě obejme a zezadu mě pevně obejme. "Jsem tak naštvaná," zašeptám. "Já vím. Já taky. Balí nám jídlo s sebou. Pojďme domů a tam se v klidu najíme." Přikývnu, když mě otočí čelem k sobě. "Byl jsem na ni hrubý." "Ona to přežije." Políbí mě na čelo a v břiše se mi objeví drobné jiskřičky vědomí, které mě donutí ztěžka polknout. "Pojďme."
Kapitola 2 (1)
========== Kapitola 2 ========== ---------- ~Sam~ ---------- Bam! Bouchnu pěstí do boxovacího pytle a představím si, že je to obličej toho zasranýho domácího. Ten kretén, co mi zabil sestru. Mlátím, mlátím a mlátím, až mi svaly na rukou a přes ramena zpívají od úderů. Když si udělám přestávku a otočím se, abych se napil vody, vidím Noaha Kinga, jak sedí na lavičce za mnou, zavazuje si boty a mlčky mě pozoruje. Noah je můj kamarád. Ale nečekala jsem společnost. Na druhou stranu, tahle posilovna mi nepatří. "Ahoj, chlape." Utřu si pot z čela ručníkem. "Potřebuješ tu tašku?" "Ne, dneska zvedám," řekne, když vstane, ale k činkám nejde. "Jak to jde, kámo?" Pokrčím rameny a upravím si sparingové rukavice. "Pořád stejně." Zvedne obočí. "Kecy." "Mám o Tash strach," přiznám s povzdechem. "Její nálady jsou všelijaké a vím, že je přetížená tím, že má děti na plný úvazek. Beru si je, když nemám službu, ale víš, jak to tady chodí. Jsem skoro pořád na příjmu. Kvůli dvojčatům se tváří statečně, ale když nejsou nablízku, prostě se zhroutí. Je plná viny a ani nemá čas truchlit. Ani ne, víš?" Zamyšleně přikývne. "Jo, to je drsný. S dětmi je to těžké. Fallon čeká naše druhé a já jsem vyděšená k smrti." "Děláš krásné děti," připomenu mu. "A na svém pozemku máš spoustu místa, kde jich můžeš mít tucet." Zasměje se a zavrtí hlavou. "Ať to Fallon neslyší. Přísahá, že ve dvě jsme skončili. Tak jsi mi řekl, jak se daří Tash. Tak jak se máš ty?" Zastavím se a mrknu na něj. "Já jen..." "Kecy." Jeho tvář je bezvýrazná, jak se na mě dívá. Povzdechnu si. "Mám v hlavě nasráno. Jsem přetažená. Vinná. Nasraná jako čert." Znovu udeřím do pytle. "Chci, aby za to někdo zaplatil, a vím, že to nikdy neudělá. Protože se to považuje za zatracenou nehodu." "Jsem si naprosto jistej, že starej Betters nechtěl..." "Bylo to kurva nezodpovědný," přeruším ho. "A stálo mě to dva lidi, které miluju." "Já vím." Noah přikývne a slova ztichnou. "Máš pravdu." Polknu a zatlačím hořkost do sebe. "Nemůžu, Noahu. Nemůžu se teď vyrovnat se všemi těmihle kecy. Mám toho na talíři příliš mnoho. Mám teď děti, náročnou kariéru a další práci, o které ani nevím jistě, jestli ji zvládnu. Nemám ten luxus, abych se teď koupala ve svých pocitech." "Tak jsi místo toho praštila do pytle." "Jo." Znovu pokrčím rameny. "Je to levná terapie. Zdá se, že to funguje." "Tak já říkám, ať si dáš pěstí." Vstane a poplácá mě po rameni. "Jsem pořád nablízku, víš. Na cokoliv. Dokonce i na to, abych si na chvíli vzal děti. Fallon a já bychom je rádi měli. Můžeme je vzít do útulku a ukázat jim ptáky." Noah vlastní a provozuje rezervaci pro volně žijící ptáky Spread Your Wings kousek za městem. Je to skvělé místo. Dětem by se tam líbilo. "Možná tě někdy vezmu s sebou." "Udělej to. Vezmeme děti a ty můžeš udělat něco hezkého pro Natašu. Vím, že nejste pár, ale jsem si jistá, že by se jí hodil nějaký čas mimo dům bez dvojčat v závěsu." Vnitřnosti se mi sevřou, když řeknu, že nejste pár. Proč? Samozřejmě, že nejsme pár. Ale usměju se a kývnu na kamarádku. "Děkuju. Opravdu. Budu na to myslet." Noah se vzdálí, aby začal cvičit, a já si sundám rukavice, pro dnešek hotová. Praštila jsem do tašky tak silně; je zázrak, že ještě visí. Možná bych měla přijmout Noahovu nabídku, že pohlídá děti, a udělat něco hezkého pro Tash. Bůh ví, že by se jí to hodilo, a mně taky. Když popadnu tašku, obejdu šatnu a zamířím rovnou k autu, začne se mi rodit nápad. Osprchuju se na stanici. Ale ještě než stačím nastartovat, někdo mi zavolá. Od Tashe. "Ahoj," řeknu do telefonu, ale musím si ho odtáhnout od hlavy kvůli ohlušujícímu křiku, který mi hučí v uších. "Ahoj, co se děje?" "Můžeš se rychle zastavit?" "Už jsem na cestě." Zavěsím a nastartuju auto, v hlavě se mi už honí všechny ty hrozné věci, které by se mohly v Tashině domě dít. Je někdo pořezaný? Krvácí? Upadl a zlomil si nohu, kost mu trčí skrz křehké maso? Při své práci jsem toho viděla příliš mnoho. Může to být doslova cokoli. Před Tashiným domem se zastavím, sprintuju ke vchodovým dveřím a vtrhnu dovnitř, kde v obýváku najdu obě plačící dvojčata. "Co se děje? Co se děje? Kde je teta Tash?" "Tady," volá z koupelny. Proběhnu chodbou, zastavím se a prohlížím si tu scénu. "Doufám, že nemáš žaludeční nevolnost." "Krvácíš." Vidím, že má na dlani tržnou ránu. Můj mozek záchranáře okamžitě převezme kontrolu a já popadnu ručník, abych očistil krev a mohl se podívat, s čím mám tu čest. "Jak?" "Krájela jsem ovoce k snídani a Kevin mi narazil do ruky. A, no... Vidíš, co se stalo. Jsou naštvaní a já nemůžu zastavit to krvácení." "A co?" zeptám se. "Protože potřebuješ stehy." Omotám jí dlaň ručníkem. "Tlač na to. Vezmu tě na pohotovost." "Musím odvést děti do školky." "Dneska ráno nejsou ve stavu, aby mohly jít do školy, Tash. Jsou rozrušené a mají o tebe strach. Zavolám Aspenovi, aby si k nim přišel sednout." "Už toho udělala moc," povzdechne si Tash. "Nemůžu po ní pořád chtít, aby mi běžela pomoct. Už jsou to dva měsíce, Same. Přijde čas, kdy se musím umět postarat o svůj život. A nevolat vojáky pokaždé, když se někdo rozpláče nebo se říznu do ruky." "Od toho tu jsou," připomenu jí jemně a prsty jí přejedu po tváři. Její kůže je zatraceně jemná. "Mimochodem, Aspen by byla naštvaná, kdyby tě slyšela tohle říkat." "Jo, no. Dobře. Zavoláme jí. Ale dneska je nejspíš v Drips. Má nějakou práci."
Zde je možné umístit pouze omezený počet kapitol, klikněte níže a pokračujte ve čtení "Muž v uniformě"
(Po otevření aplikace se automaticky přesune na knihu).
❤️Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu❤️