Kapitola 1 (1)
========== Kapitola 1 ========== Bylo to to "Zatraceně, Luno," co mě donutilo otevřít víčka. Ale byl to ten dunivý, hluboký hlas, který to říkal, co mě přimělo namířit oční bulvu směrem k muži stojícímu asi deset metrů ode mě. Muže, který měl ruce v bok a mračil se. Na mě. Kdybych měl hádat, proč jsem byl šťastným výhercem té odmítnuté pusy, mohlo to být proto, že jsem měl zavřené oči už... Podíval jsem se na své staré, ale věrné hodinky G-Shock... posledních dvacet minut. Co jsem si to namlouval? Vsadil bych všechny své peníze, že přesně proto. Když jsem ho toho rána viděla skloněného nad otevřenou kapotou náklaďáku GMC z počátku padesátých let a pod kombinézou se mu rýsoval náznak bílé kompresní košile, věděla jsem, že má od začátku špatnou náladu. Ne že by někdo měl v pátek ráno dobrou náladu, ale... ten muž, který na mě zíral, měl vždycky špatnou náladu, když měl na sobě bílé oblečení. To byl fakt. Rozhodně mi nepomohlo, že když jsem mu toho rána přinesl šálek kávy, zeptal se mě: "Rozhodl ses?" "Ano," odpověděl jsem. A jako pokaždé, když se zeptal na totéž, jsem mu odpověděla stejně, jako jsem vždycky odpovídala a odpovídat budu. "Ach, ne." Člověk by si myslel, že po těch sedmi stech případech, kdy se mě ptal na totéž a dostával stejnou odpověď, už konečně začal očekávat mou odpověď, ale i po takové době ho to stále iritovalo. A i když to nebylo úplně mimo normu, aby on - můj šéf, jeden z mých dvou šéfů, pokud jste chtěli být techničtí - řekl: "Zatraceně, Luno," nebylo to ani běžné. Nerada jsem se dostávala do problémů. Moji přátelé mi už víckrát řekli, že jsem alergická na to, když se na mě někdo zlobí nebo mě zklame. Bylo to prokletí, kterého jsem se nedokázala zbavit, bez ohledu na to, kolikrát působilo proti mně. Nemohla jsem si pomoct, ale na muže s rukama v bok a zamračeným výrazem ve tváři jsem se usmála. Napadlo mě, že na něj mrknu, protože jsem věděla, jak moc ho mrkání dráždí, ale neudělala jsem to. Koneckonců byl den bílých košil a já jsem musela šetřit energií, kde se dalo, když mi zbývalo ještě nejméně osm hodin, než budu muset jet na víkend domů. "Ano?" Jako odpověď na jeho zatracené "Co jsem udělal?" jsem použil "Luna". Neudělala jsem nic špatného, když jsem měla na pár minut zavřené oči. ...technicky vzato. Ripley zúžil oči a podařilo se mu upřít pohled výhradně na mě, ignorujíc ostatních sedm zaměstnanců na plný úvazek sedících kolem odpočívárny, kde jsme měli každý pátek týden schůzky. V devět ráno, dvě hodiny poté, co jsem obvykle přišel do práce, se všichni zaměstnanci Cooper's Collision and Customs trousili dovnitř, aby si poslechli, jak naši šéfové probírají věci jako nadcházející projekty, aktuální projekty, aktualizace stavu, problémy, stížnosti, hádají se, kdo to přehání s osvěžovačem vzduchu v koupelně..... Nebyla to zrovna legrace a netajili jsme se tím, že jsme schůzku protrpěli jen proto, že jsme za to dostali zaplaceno. Bylo dost těžké zůstat vzhůru každé ráno během pracovního týdne, ale v pátek, kdy do víkendu zbývaly jen hodiny, a navíc v horku, když kolem sedělo tolik těl? Bylo téměř nemožné nezavřít oči. Zůstat vzhůru dlouho přes půlnoc, abych se s Lily díval na strašidelný film, taky nepomohlo, ale když se mě zeptala, nedokázal jsem v sobě najít sílu říct jí ne. Náš společný čas se krátil a já věděl, že jednoho dne budu litovat, že jsem nevyužil každé příležitosti, kdy jsme mohli být spolu. Tuhle lekci jsem se naučila u svých dalších dvou sester. Ale byla jsem si naprosto jistá, že muž, který na mě právě teď zíral, o ničem z toho neví a ani ho to nezajímá, a jeho další slova to potvrdila. "Nemluvili jsme o tom, že si během našich schůzek zdřímneš?" "Ne," řekl jsem. Ripley tu otázku pronesl tónem, který nebyl zrovna příjemný. Ne že by to tak někdy doopravdy bylo. Sledovala jsem ho jedním okem, protože jsem zůstala ve stejné pozici, v jaké jsem byla, když mě volal ven - shrbená nad stolem, s loktem na něm položeným, bradu podepřenou otevřenou dlaní. Místo obou zavřených očí jsem však měla otevřené jen jedno. Zachovala jsem úsměv na tváři, když jsem mu řekla odpověď, kterou jsme si oba naprosto uvědomovali: "Ano, mluvili jsme o tom." Pro případ, že by zapomněl, co přesně řekl, jsem mu to připomněla. "Řekl jsi mi, abych to nedělal." Protože měl. Luno, musíš přestat chodit spát během těch zatracených schůzek. Jestli si chceš zdřímnout, počkej osm zasraných hodin, než se vrátíš domů, jasný? Tenhle rozhovor jsme vedli za zavřenými dveřmi a za přítomnosti pana Coopera - muže, který mě najal, mého původního šéfa a majitele a od doby před třemi lety i současného spolumajitele Cooper's Collision and Customs. Jeho vzkaz jsem pochopil a respektoval jsem ho. Můj šéf, alespoň ten, který se na mě mračil, na mou odpověď fyzicky nereagoval. Ani nemrkl, když potvrzoval to, co jsme zřejmě oba věděli: "Jo. Přesně to jsem říkal." Pan Cooper vedle něj, ale slovně se držel zpátky, si odkašlal, ale neřekl ani slovo. Nebral jsem si to osobně. Zaslechl jsem dost jejich hádek, abych věděl, že jim trvalo dost dlouho, než se dostali jen do tohoto bodu jejich pracovního vztahu - nesouhlasili spolu, ale nehádali se kvůli tomu před námi. Byla jsem si jistá, že nejsem jediná, komu tahle fáze našeho života v CCC nechybí. Na nějakou dobu jsme se všichni naučili sedět co nejtišeji, zírat do zdi a předstírat, že jsme někde jinde. Já jsem si ten doktorát udělal už dávno. "A nikdo není placený za to, aby si během našich schůzí zdřímnul," dokončil Rip, jako by to nebyl zdravý rozum, ruce stále v bok. Ten drsný obličej, který se stále tvaroval do podoby zamračeného výrazu, nějak dodal jeho výroku na konci nonverbální nádech ani ty ne, jako bych očekával nějaké zvláštní zacházení. Neměla jsem a nikdy jsem neměla, navzdory tomu, co si myslel, když měl špatnou náladu. To... ani ty... to jsem byl jen... já. Zaměstnanec, který přišel dřív než všichni ostatní, zůstal později než všichni ostatní a za posledních devět let se z práce ozval jen párkrát. Člověk, který nikdy neřekl ne na hodiny navíc.
Kapitola 1 (2)
Ale vždycky to byla moje volba dělat všechny tyto věci a já to věděl. Proto jsem držel jazyk za zuby. Mohl jsem říct ne, když se mě zeptali. Bylo to moje rozhodnutí, že jsem pokaždé zůstávala dlouho do noci a přicházela o víkendech. Neskočil jsi z mostu, nezlomil si nohy a pak neobviňoval kamaráda, který tě k tomu vyzval, proč jsi v nemocnici. Převzít odpovědnost za své činy a neobviňovat ostatní lidi z věcí, které jsem si zavinila sama, byla jedna z mála pozitivních lekcí, které jsem se od své rodiny naučila, i když to bylo něco, co se mě nesnažili naučit záměrně. Tenhle myšlenkový pochod jsem rychle utnula. Některé věci a lidé byli tak kyselí, že i pomyšlení na ně mě ničilo. Chtěla jsem si vybrat, že budu šťastná, a to znamenalo nemyslet na staré blbosti. Dnešek měl být dobrý den, stejně jako zítřek a pozítří a popozítří. S touto myšlenkou jsem si udržovala úsměv na tváři a nechávala jsem ho ulpívat na muži, který na mě zíral. Bylo potřeba mnohem víc než Rip v bílé košili, abych se zamračila nebo zranila své city. Taky k tomu bylo potřeba mnohem víc, než jen na celou vteřinu myslet na určité lidi. Šlo o to: Byla jsem unavená. Zavřela jsem oči. On mě na to upozornil. Nebylo proč se rozčilovat. "Luno," řekl Rip mé jméno tím směšně tichým hlasem, který mě naprosto zaskočil, když jsem ho slyšela poprvé. "Rozumíme si? Žádné zasrané šlofíky během schůzky. Není to tak těžké pochopit, že ne?" O pár židlí níž si někdo odfrknul, ale podle zvuku jsem věděl, kdo to je, takže jsem se ani neobtěžoval ztrácet čas pohledem tím směrem, natož abych se nechal vyvést z míry jeho pobavením nad tím, že mě dostal na lopatky. Stále jsem si držel koutky úst vysoko na tváři, když jsem jen jednou kývl na svého šéfa. Rozuměla jsem mu jasně a zřetelně. Rozuměla jsem i pohledu, který mu věnoval pan Cooper ze svého místa po Ripleyho levici. Neměl mi nadávat, ani nikomu z nás v obchodě. To bylo něco jiného, o čem se oba majitelé jedné z nejúspěšnějších karosáren v texaském Houstonu dlouho bavili v kanceláři, když nevěděli, že odposlouchávám.... Což bylo pořád. Ne že by to věděli. Alespoň jsem doufala, že ne, ale nebylo to ani tak, že by to dělali rafinovaně nebo tajnůstkářsky. * * * Všechno to začalo před třemi lety. Cooper's Collision and Customs byl rodinný podnik, který založil otec pana Coopera ve čtyřicátých letech. Obchod byl úspěšný celý život v době, kdy jsem dostal práci, tedy téměř šest let před oním dnem, který vše uvedl do pohybu. Každý zaměstnanec v CCC dostával spravedlivě zaplaceno, výplatu dostával každý druhý týden a pan Cooper byl - a stále je - ten nejlepší šéf na světě. Podle mého názoru byl jedním z nejlepších lidí na celém světě a pochyboval jsem, že by to někdo, s kým jsem pracoval, rozporoval. Jednoho dne bylo všechno normální. Měli jsme jednoho šéfa. Bylo nás deset. Všechno bylo v pořádku. A druhý den jsem přišel do práce, nevšímal si klasického pickupu Ford zaparkovaného na malém zákaznickém parkovišti před domem a pak jsem zaslechl známý hlas pana Coopera a ještě mnohem hlubší hlas v kanceláři v sedm ráno, jak se baví o tom, jak si rozdělí zisky a kam se firma přesune. Šokovalo mě to k smrti. Na druhou stranu jsem si nebyl jistý, jak by mě to nemohlo šokovat. Rozdělení zisku? Stěhování podniku, který byl posledních osmdesát let na stejném místě? V obchodě bylo vždycky rušno. Zdálo se, že je všechno v pořádku. Upřímně řečeno, ani teď jsem nechápal, proč se pan Cooper rozhodl vzít si na starost svůj obchod někoho jiného. Poslouchal jsem jejich rozhovor tak dlouho, jak jen to šlo, než jsem se sebral a začal předstírat, že se nic nestalo, i když část mého já se pořádně děsila důsledků toho, co jejich rozhovor znamenal. Až o pár měsíců později, měsíců, kdy jsem měla zavřenou pusu pro případ, že bych neodposlouchávala správně, když pan Cooper na všechny vybalil bombu během páteční ranní porady. "Mám velkou novinu," řekl nám všem ten andělský muž. Byla jsem asi jediná, kdo si všiml, jak moc se mu tehdy třásly ruce, protože nikdo jiný to už potom nezmínil. "Stěhujeme obchod." Všichni začali mluvit najednou, ale pan Cooper si jich nevšímal a mluvil dál. "Už léta potřebujeme více prostoru. Jsme příliš stísnění. Všichni jste si toho vědomi. Stěhujeme se do objektu o rozloze čtyřiceti tisíc metrů čtverečních...." Říkal ještě nějaké další věci, které jsem si nepamatoval, jak tam seděl s rukama zastrčenýma do kapes obnošených džínů. Pak, a teprve pak, se pořádně nadechl a vypustil skutečnou bombu na všechny - alespoň na všechny kromě mě. "To taky není jediná věc, která roste. S větším prostorem zvládneme víc obchodů." Všichni v tu chvíli přestali mluvit a já jen seděla s rukama mezi stehny a tiskla rty k sobě, jak se mi žaludek převracel při vědomí, že jsem si ten rozhovor před několika měsíci nepředstavovala. "Lucas Ripley se připojí k týmu," vydechl pan Cooper, muž, kterého jsme všichni milovali, skoro jako by si tou zprávou také nebyl jistý. Nebo jsem si to možná jen představoval. "Bude spolumajitelem Cooper's a odteď bude rozvíjet a starat se o restaurátorskou část podniku." "To je pravda. Ztěžka polkl, zkřížil ruce na prsou a zeptal se: "Nějaké otázky?" Naštěstí pro mě byli všichni příliš zaneprázdněni zmínkou o stěhování, rozšiřování obchodu a novém majiteli, než aby si všimli, že jsem nepoložil jedinou otázku. Nikdo z nás se nezajímal, kdo je Lucas Ripley nebo proč do obchodu nastupuje. A když jsem druhý den přišel do práce a našel poloznámý náklaďák zaparkovaný hned vedle krásně zrenovovaného Mustangu pana Coopera, rychle jsem si ujasnil, komu auto patří. Protože za ty roky, co jsem pro pana Coopera pracoval, se nikdo jiný než on a já neukázal tak brzy.
Kapitola 1 (3)
Nikdo. A když jsem vešel do budovy a procházel kolem kanceláře, abych zamířil do prostor, kde jsem trávil většinu času lakováním, karosářskými pracemi nebo detailingem, nebyl jsem úplně překvapený, když jsem pana Coopera našel za stolem, jak mluví s mužem sedícím na druhé straně stolu. Ten muž byl obrovský a košile s dlouhými rukávy, kterou měl uprostřed července na sobě, byla v podstatě druhou kůží. Zakrývala mu všechno od zápěstí až přes klíční kosti, jen na krku se mu podařilo odhalit pár centimetrů potetované kůže. Možná, pomyslela jsem si, to byla jedna z těch košil, které člověka udržují v pohodě. Když jsem se zastavil přímo u dveří, všiml jsem si, že i z profilu má ten muž ten nejmrzutější a nejprotivnější obličej, jaký jsem kdy v životě viděl. Nebyl jsem si jistý, jak to vysvětlit, ale bylo to tak. A byl přímo nádherný. A tím myslím prostě zatraceně mužný. Jako by v něm byl jen testosteron a kdovíco ještě, všechno mužský. Občas jsem v přírodě viděla nádherné muže. Na internetu jsem je vídala ještě častěji. Ale tenhle, ten, o kterém jsem instinktivně věděla, že bude mým novým šéfem, ten, který seděl na židli a polykal ji celou s rameny a horní částí těla, která patřila profesionálnímu zápasníkovi, musel překonat většinu těch mužů, které jsem viděla v minulosti. Nebyl to ten, nad kterým by moje sestry slintaly. Nevypadal jako model. Měl široké lícní kosti, hranatou stavbu kostí a ani ústa neměl zrovna plná. Přesto zabalené dohromady to byla nezapomenutelná tvář. Ohromující tvář. A já jsem okamžitě věděla, že mě jeho tvář a ty bicepsy velikosti stehen a předloktí velikosti lýtek, které byly zakryté těsným tričkem s dlouhými rukávy, budou pronásledovat. A to mě překvapilo. Pak mě to na vteřinu rozčílilo, když jsem si pomyslela, jak moc nového šéfa nechci. Ať už byl sexy, nebo ne. Pana Coopera jsem milovala a věděla jsem, na čem s ním jsem. Díky němu jsem se cítila v bezpečí. Tenhle nový muž byl cizí člověk, se kterým jsem si nebyla jistá, co mám dělat. Nebyl to jen někdo, s kým bych mohla nezávazně pracovat. Když se na to podívám zpětně, nemohl jsem tehdy tušit, jak moc mě bude Lucas Ripley v budoucnu pronásledovat. Když jsem vešla do té místnosti, abych se představila, netušila jsem, co mi nakonec bude dlužit. A rozhodně jsem netušila, jak moc ho ten dluh nakonec bude trápit den co den. Co jsem ale věděl a pamatoval si, bylo, jak jsem se šel postavit ke dveřím původní Cooperovy kolizní a celní kanceláře a mával a usmíval se na dva muže uvnitř. "Luno," přivítal mě okamžitě pan Cooper a usmál se tak zeširoka, že kdybych ho tak dobře neznala, uniklo by mi, jak má napjatá ramena. "Dobré ráno." "Dobré ráno, pane Coopere," odpověděla jsem, než jsem obrátila pozornost k obrovitému muži sedícímu na druhé straně stolu. Obrovitý muž se na mě podíval, pak se ohlédl na pana Coopera a nakonec se podíval zpátky mým směrem. Ten obličej, který vypadal zle kvůli pevnému sevření podél čelisti a stálému zářezu mezi obočím, se vůbec nezměnil. Neopětoval mi úsměv, ani se nesnažil tvářit přátelsky. Prostě se jen... díval. Ten pohled se v mžiku změnil v oslňující pohled. A moje srdce udělalo to, co dělalo vždycky, když jsem potkala někoho, kdo mě nechtěl mít rád - přimělo zbytek mě, aby mě ten člověk měl rád, tenhle můj možná-možná nový šéf. To bylo další prokletí, kterého jsem se nedokázala zbavit ani po tolika letech; potřeba být oblíbená. Reálně jsem věděla, že bych mohla přežít a přežila bych, kdyby někdo nebyl fanouškem Luny Allenové, ale... vždycky jsem se o to snažila. Mohla jsem z té potřeby vinit Ty lidi, na které jsem nechtěla myslet, pokud jsem si vůbec dovolila na to myslet. Ale nechtěla jsem. "Ahoj," řekla jsem, udělala krok a okamžitě mezi nás natáhla ruku. "Já jsem Luna." A pan Cooper, protože byl pan Cooper, řekl: "Ripleyová, tohle je Luna Allenová. Dělá nám všechny laky a hodně nám pomáhá s karosářskými pracemi a úpravami detailů, když ji potřebujeme. Luna, tohle je Ripley, můj... obchodní partner." Úplně jsem zachytil jeho váhání, když o novém muži mluvil jako o svém obchodním partnerovi, ale pak už jsem o tom moc nepřemýšlel. Zvlášť ne, když si můj nový šéf dal načas a zvedl ruku z místa, kde mu spočívala na stehně, a přisunul své dlouhé prsty a širokou dlaň k mé, na okamžik ji stiskl a téměř stejně rychle ji pustil. Jeho oči se jen trochu zúžily, ale všimla jsem si toho a jen to ve mně ještě víc vyvolalo tu potřebu. "Ráda tě poznávám," řekla jsem mu a stáhla ruku zpátky. Můj nejnovější šéf mě pozorně sledoval; jeho oči - ten odstín někde mezi neskutečnou modří a zelení - sklouzly ještě jednou k panu Cooperovi, než se vrátily ke mně. Nebyla jsem připravená na otázku, která mu téměř okamžitě vyšla z úst. "Jsi dost stará na to, abys tu mohla pracovat?" zeptal se hlasem, o kterém jsem si byla jistá, že je nejblíže dunění, jaké jsem kdy osobně slyšela. Nemohla jsem si pomoct, ale podívala jsem se na svého dlouholetého šéfa, ale to proto, že se mě v podstatě na totéž zeptal těsně předtím, než mi nabídl práci, když mi bylo sedmnáct. Takže jsem se usmála ještě víc, když jsem svou pozornost opět upřela na muže s tmavě zbarveným tetováním, které mu sahalo až k čelisti. "Ano." Nevynechal ani minutu a ty modrozelené oči, které jako by vykukovaly pod krátkými, ale super kudrnatými černými řasami, se znovu zúžily. "Jak dlouho tu pracuješ?" Ani já jsem nevynechala jediný tah. "Šest let." To mě přimělo mrknout, než se ten hluboký, chraplavý hlas zeptal: "Co víš o barvách?" Co jsem věděl o barvách? Málem jsem tehdy ztratil úsměv, ale podařilo se mi to neudělat. Nebyl první, kdo mi položil takovou otázku. Byla jsem jedna z mála žen, které jsem kdy potkala a které se zabývaly lakováním karoserií. Jako dítě by mě nikdy nenapadlo, že se nakonec budu živit lakováním aut a součástek - natož že si to zamiluju a budu v tom zatraceně dobrá, pokud to řeknu sama, ale život je takový bláznivý.
Kapitola 1 (4)
Tak jsem tomu muži, který dělal stejnou chybu jako skoro každý, koho jsem kdy potkal, řekl pravdu. "O barvách vím všechno." A usmála jsem se na něj, protože jsem nebyla nafoukaná. Jen jsem mu říkal pravdu a neušlo mi, jak se při tom pan Cooper usmál. Nový muž znovu zamrkal a jeho hlas se ještě více ztišil, když na mě zvedl husté tmavě hnědé obočí. "Co víte o karosářství?" vystřelil vzápětí a měl na mysli úkon, kterým se opravují drobné či větší fyzické nedostatky nebo poškození vozidla. Stále se mi dařilo udržet úsměv na tváři. "Skoro tolik." Tehdy to ještě nevěděl, ale pan Cooper mě před lety přivedl k práci na karoserii, než mě přesunul k lakování. A taky mi to docela šlo. Ale tenhle muž, který se stal mým novým šéfem, se na chvíli podíval na pana Coopera sedícího na druhé straně stolu, pak se vrátil pohledem ke mně a zeptal se napjatým hlasem, o kterém jsem si nebyl jistý, co si mám myslet: "Co víte o klasických autech?" A sakra. I já jsem se na pana Coopera podíval, ale on byl zaneprázdněn pohledem na druhého muže, aby viděl, že chci jeho pozornost a podporu. Řekl jsem tedy první věc, která mě napadla. "Nějaké. Ne všechno, ale ani nic." Muž, kterého jsem před chvílí považovala za nádherného, stiskl ta ne-tenká, ale ne-plná ústa. Pak se zeptal: "Umíš svářet?" "Ne," odpověděla jsem. Uměla jsem svářet? Zúžila jsem na něj oči. "To je zkouška?" Tento muž, kterého jsem sotva poznal, neváhal a zopakoval svou otázku přesně tak, jak ji původně předložil. A já věděl, věděl jsem, že mě zkouší. Pokrčil jsem tedy rameny a řekl mu pravdu. "Znám základy." Ta ústa se zkroutila na stranu, jak se to velké, objemné tělo opřelo v židli, na které seděl. Brada pokrytá tmavě hnědým strništěm s příměsí stříbřitě šedé se mu vyhrnula o centimetr výš než před chvílí, a to potvrzovalo, že mě stále zkouší. "Kdybys dělal tělesnou hygienu a našel olovo, co bys udělal?" Koutkem oka jsem zahlédla, jak si pan Cooper povzdechl a zakryl si rukou oči. Byl to první z mnoha a mnoha případů, kdy jsem ho v následujících třech letech sledoval, jak dělá totéž, ale to už je jiný příběh. Naštěstí - a já hned věděla, jaké štěstí jsem měla, že jsem znala odpověď, protože jsem si byla jistá, že by mě vyhodil, kdybych ji neznala - jsem mu řekla správnou odpověď. "Přes olovo se svařovat nedá. Musíš ho vypálit." Muž se opřel na židli, zkřížil ruce na své obrovské hrudi a řekl naprosto vážně, naprosto povýšeně - stejně jako stokrát během několika následujících let - "To zvládnete." Zvládnu to. A taky jsem to udělala. * * * To bylo před lety a od té doby jsem přišla na to, jak se s Lucasem Ripleym, neboli Ripem nebo Ripleym, jak nám tehdy řekl, abychom mu říkali, vypořádat. Takže když se mě zeptal, jestli mu rozumím, nebo ne, pokud jde o jeho zásady ohledně zdřímnutí, odpověděla jsem jediné, co jsem mohla. "Chápu." A řekla jsem to asi tak šťastně, jak jsem jen mohla, i když jsem věděla, že ho moje odpověď rozčílí ještě víc, než už byla. Ale život byl o maličkostech a rozčilovat se nad Ripem, aniž bych ho zrovna naštvala, byla hra, kterou jsem hrála radši, než jsem měla. Jednou za čas, když byla vhodná situace a on měl na sobě kompresní tričko tmavě modré barvy, jsem z něj dokázala dostat úsměv. A při opravdu vzácných příležitostech jsem z něj mohla vyloudit rychlý poloúsměv, který později v mžiku zmizel. A jestli si moje srdíčko povzdechlo nad tím malým potutelným úsměvem nebo úšklebkem, to už byla jenom moje věc. A mých sourozenců. A mého nejlepšího přítele. Ale to bylo všechno. Nedovolila jsem si příliš přemýšlet o tom, jak ho přimět k výrazu, který by nebyl zamračený, mírně otrávený nebo vykulený. Rozhodně jsem nehodlala myslet na jeho prázdný výraz, který jsem možná tak trochu milovala a nenáviděla zároveň. Ne. Ale stejně. Stačily dva dny práce v CCC, aby se mě zeptal - s nevrlým postranním pohledem - jestli se pořád usmívám. Ale byl to pan Cooper, kdo mu odpověděl, že ano. Protože jsem se usmívala. V tu chvíli jsem však v odpočívárně otevřela i druhé oko a naplno se usmála na muže v košili s dlouhými rukávy a téměř rolákem, která mu obepínala všechny obrovské svaly na hrudníku. "Ale já jsem nespala. Slyšela jsem všechno, co jste říkal," dokončila jsem vysvětlování. Nepřekvapilo mě, když muž, který se za ta léta upřímně stal jen přitažlivějším, i když se mu prohloubila vráska mezi obočím a rýhy lemující ústa byly ještě výraznější, posunul to téměř jednačtyřicetileté tělo ještě víc ke mně. "Jo? Co jsem říkal?" pokusil se mě vyzvat. Někdy dokázal být taková osina v zadku; opravdu si zasloužil, abych si s ním zahrávala. Někdo musel. Mírně stranou od něj se pan Cooper podíval ke stropu a přísahám, že začal mumlat začátek Otče náš. Dva z kluků sedících kolem stolu si začali mumlat pod nosem. Zachytil jsem, že z jednoho z nich vyšel náznak "mikromanipulujícího kreténa", a Rip musel taky, protože okamžitě přelétl očima po místnosti, jako by hledal toho, kdo to řekl. Když to udělal naposledy, dva lidi dostali padáka a já je měl rád. "Nejdřív jsi mluvil o tom, že přestávky na oběd trvají moc dlouho," vyhrkla jsem. "Pak jsi mluvil o tom, že dílenský vysavač se musí po použití vyprázdnit, protože to není tvoje práce." Vstoupení do hovoru zřejmě zabralo, aby zapomněl, co dělal, protože jsem se dostala jen k několika slovům, než jsem se zase stala středem jeho většinou nechtěné pozornosti. A to proto, že měl na sobě tu bílou košili, a v bílých dnech jsem měl obvykle čtyřicetiprocentní úspěšnost, že jsem se z konverzace dostal tak, že se na mě nechytal. Ve dnech šedé košile to bylo asi 70 procent. Ve dnech s námořnickou košilí to bylo asi 85 procent. Ve dnech s námořnickou košilí jsem věděl, že ho můžu plácnout po zádech, aniž by se na mě podíval. Tyhle dny jsem měl nejradši.
Kapitola 1 (5)
Rozšířila jsem úsměv a dokonce jsem na něj pozvedla obočí a doufala v to nejlepší. "Stačí ti to, nebo jsi chtěl, abych ti zkusila slovo od slova přehrát, co jsi řekl? Protože to nejspíš dokážu, šéfe." Mohl by si tyhle skutečnosti vycucat z prstu. Ten obličej, do kterého jsem se vkrádala pohledem mnohem častěji, než jsem měla důvod, se vůbec nezměnil. Ani nemrkl. Na druhou stranu měl vědět, že jsem nelhala. Abych ale byla spravedlivá, nemyslela jsem si, že Rip někomu v obchodě věří. Dokonce ani panu Cooperovi, pokud hádky, které jsem zaslechla, něco znamenaly, a ony něco znamenat musely. Naposledy, když jsem byla mezi lidmi, kteří se takhle hádali, se upřímně nenáviděli. Nechala jsem si stáhnout rty, abych mu mohla ukázat zuby, když jsem si na něj vynutila velký falešný úsměv, a vedle mě se můj spolupracovník ušklíbl. Mého šéfa - toho šéfa - to stále nebavilo. Ale neřekl znovu: "Zatraceně, Luno," takže jsem to hodlala brát jako výhru. "Jak jsem říkal," pokračoval Rip konečně snad po dvou vteřinách, kdy na mě zíral bezvýrazným obličejem, obrátil pozornost zpátky doprostřed místnosti a vykázal mě z toku myšlenek - měl v tom velkou praxi, "to, že k nám přijde úklidová četa, neznamená, že máš právo nechat po sobě nepořádek. Nikdo tu není od toho, aby někomu dělal služku nebo chůvu." Nastavila jsem si ruku na ústa a skryla zívnutí, když jsem se podívala na kolegyni sedící po mé pravici, která nepřítomně zírala do zdi. Pětačtyřicetiletý muž dýchal ztěžka, ale rovnoměrně, ústa měl uvolněná jen natolik, abych poznala, že s nimi usnul. Po mé levici si druhý spolupracovník, třicátník, který byl v obchodě skoro stejně dlouho jako já, pohupoval nohou. Když si všiml, že se dívám jeho směrem, sklouzl s úsměvem Ripovým směrem a zavrtěl při tom hlavou. Ježíši, zaúpěl. V takových chvílích jsem si opravdu vzpomněl, jaké mám štěstí, že mám tuhle práci, jaké mám štěstí, že skoro všichni kluci, se kterými pracuji, jsou milí a chovají se ke mně dobře. Alespoň teď byly. Bylo potřeba, aby spousta mužů dostala výpověď nebo odešla, než se CCC dostala k zaměstnancům, které měla v současné době, ale nemohl jsem být šťastnější. Tahle práce, když mi bylo sedmnáct, byla jednou z posledních, o které jsem se zkoušela ucházet. Málem jsem to neudělala. Inzerát na práci v dílně, o které jsem se domníval, že je mechanická, nebyl zrovna tím, v co jsem doufal. Ale v té době, kdy jsem se seznámila s panem Cooperem, mi dal na výběr ze dvou možností: buď pro něj pracovat, nebo... ne. Vzal jsem tu práci, protože když je vám sedmnáct, zbývají vám dvě stovky dolarů, nemáte představu, co byste mohli v životě dělat, jen víte, že se nemůžete vrátit k tomu, co jste měli předtím, a někdo vám dá šanci... první opravdovou šanci, kterou vám kdy kdo dal... Nemůžeš říct ne. Dlužila jsem panu Cooperovi všechno. Opravdu jsem to dlužila. Změnil můj život víc, než by kdokoli jiný mohl nebo chtěl, a já mu za to celá léta denně děkovala. Byla jsem si jistá, že tehdy neměl ponětí, co se mnou má dělat, ale nabídl mi práci, dal mi domov, dal mi šanci bojovat a od té doby bylo všechno minulostí. V kapse mi zavibroval telefon a já do něj vsunula ruku, abych ho vytáhla, právě když Ripley začal říkat něco o tom, že bych měla být časově efektivnější. Nespouštěla jsem z něj oči, jak tam stál s těma svalnatýma rukama zkříženýma na hrudi, a položila jsem si ho na stehno. Nehodlala jsem se nechat přistihnout, že ji mám venku, zvlášť ne poté, co jsem ho už takhle brzy podráždila. Měli jsme před sebou ještě celý den. Nespouštěla jsem pohled ze svého šéfa, když jsem ze svalové paměti odemykala obrazovku. Rip stále pokračoval, jeho pozornost se táhla po místnosti, jako by se ujišťoval, že na něm nikdo z nás neusne. Podívala jsem se dolů a uviděla, že mi přišla nová textová zpráva z čísla, které jsem neměla uložené v seznamu kontaktů. Myslela jsem si, že to určitě bude některá z mých sester, ale nebylo to tak. Nenechala jsem se tím zklamat. Jedním okem jsem sledovala Ripa, otevřela jsem zprávu a přečetla si ji, jak nejrychleji to šlo. 210-555-1230: TADY JULIUS THOMAS. POTŘEBUJI S VÁMI CO NEJDŘÍVE MLUVIT. ZAVOLEJTE MI PROSÍM CO NEJDŘÍVE. Julius Thomas? Nikoho s takovým jménem jsem neznal. Stejné číslo mi volalo už včera, ale ignoroval jsem ho i hlasovou schránku, kterou mi zanechali. Bylo to číslo ze San Antonia... ale odtamtud by mi nikdo volat neměl. Všechny účty jsem zaplatila. Zapomněla jsem včas zaplatit účet za elektřinu, ale ten se zpozdil jen o dva dny. Nejspíš to byl podvodník, vsadil bych se. Ztroskotanci. Zastrčila jsem telefon zpátky do kapsy s pozorností upřenou přímo na muže, který stále mluvil se zadkem opřeným o pult. Sklouzla jsem pohledem k panu Cooperovi, který tam poslouchal Ripa s podivným výrazem ve tváři, který jsem nepoznávala. Pro jednou to nebyla frustrace. Dokonce ani nebyli uprostřed hádky, když jsem ráno přišla do práce. Zrovna když jsem se začala snažit přijít na to, co výraz pana Coopera znamená, chrápání zleva mě přimělo přisunout nohu a kopnout do kolegy Miguela. Nasál drsné chrápání a celé jeho tělo se napjalo, jak se docela otřásl. "Zkurvysyn," zašeptal, když se posadil o něco rovněji. "Díky, Luno." Nikoho z nich bych nenechala dostat se do potíží, kdybych tomu mohla pomoct, a oni to věděli. Dokonce ani ten na druhé straně pokoje, který se vyřádil na Ripovi, když mě přistihl se zavřenýma očima. Tohle místo jsem milovala. Ať už si mě Lucas Ripley sem tam dobíral, nebo ne, milovala jsem tohle místo a lidi, kteří tu pracovali. Byla jsem milovaná, měla jsem domov, měla jsem práci a byl pátek. Nic víc jsem vlastně nepotřebovala. A víc než cokoli jiného měl být dnešní den dobrý. Když jste měli v životě tolik dobrých věcí a tolik dobrých lidí, jak by také ne? "Než ukončíme dnešní ranní schůzku," náhlý hlas pana Coopera mě přiměl uvědomit si, že jsem se posledních pár minut úplně strefovala. "Musím se s vámi podělit ještě o jedno oznámení."
Zde je možné umístit pouze omezený počet kapitol, klikněte níže a pokračujte ve čtení "Moje dívka"
(Po otevření aplikace se automaticky přesune na knihu).
❤️Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu❤️