Mezi stíny a hvězdným prachem

Kapitola 1

**Název: Staré plameny, nové lásky**

**Autor: Autor: Ting Jiu**

Slunce jemně svítilo a vrhalo teplou záři na rušné ulice Avalon Vale. Edmund Hawthorne vždy věřil, že má jednu vadu: jakmile se mu něco dostane do rukou, pevně na tom lpí a nechce to pustit. Dokonce i v lásce se často přistihl, že lže sám sobě. Když věděl, že osoba, na které mu záleží, má ve svém srdci někoho výjimečného, dokázal sám sebe přesvědčit, že i když možná není nejdůležitější, alespoň je tu vedle ní.

Pak se ale ten zvláštní někdo nečekaně vrátil a uvrhl Edmundův život do chaosu. Uvědomil si, že je na pokraji ztráty i své záložní pozice v tomto zamotaném milostném trojúhelníku. Nakonec Edmund sebral odhodlání a rozhodl se, že s nestabilní situací skoncuje.

Když už si myslel, že je připraven odejít, ta zvláštní osoba ho chytila za ruku a tiše se zeptala: "Co si o mně myslíš? Neměl bys o tom alespoň uvažovat?"

Edmund zalapal po dechu a s vytřeštěnýma očima zíral na muže před sebou, Alarica Montaguea, který se nápadně podobal někomu, koho kdysi znal - podobnost, která ho děsila. "Pane Montague," vykoktal, "myslím, že... jste možná trochu přecitlivělý.

---

Edmund Hawthorne byl vždycky mužem rutiny a předvídatelnosti. Jeho dny byly naplněny plánováním výstav v Začarované galerii a pořádáním akcí v hostinci U zlatého gryfa. V jeho srdci však vířil jiný chaos. Jeho přátelé - Gideon Larkspur, Elena Fairchildová a Roberts Mallory - si ho často dobírali za to, že je tak zahleděný do svých pocitů, a přesto ho podporovali při každém vzestupu i pádu.

Počátek tohoto milostného trojúhelníku začal, když do Edmundova života vstoupil Alaric, charismatický a sebevědomý obchodník s uměním. Alaric byl podmanivý a od chvíle, kdy se poprvé setkali během výstavy v galerii, Edmunda přitahoval. V pozadí se však skrýval přízrak Alaricovy minulé lásky - někoho, kdo měl v jeho srdci vždy zvláštní místo.

Edmund se snažil sám sebe přesvědčit, že být cenou útěchy by možná nebylo tak špatné. Koneckonců, mohl být Alaricovi nablízku a společné chvíle byly vzácné. Když se však Alarikova první láska vrátila do Avalon Vale, hrozilo, že se vratká rovnováha jejich vztahu zhroutí.

Teď, zmítán mezi svými city a skutečností, že je možná jen náhradníkem, Edmund cítil, jak se mu rozbušilo srdce. S každým dalším dnem napětí rostlo a on věděl, že nemůže dál žít v nejistotě. Když se Alaric ozval a zeptal se na Edmundovy myšlenky, jako by mu srdce vyskočilo až do krku.

Slova mu vyklouzla dřív, než je stačil zachytit. "To myslíš vážně?

Alarik se usmál, takovým tím sebevědomým úsměvem, při kterém se Edmundovi rozbušilo srdce a zatočila hlava. "Samozřejmě. Ty jsi ten, s kým chci být.

Přesto se Edmund cítil odvážný a Alarikovo prohlášení zpochybnil. "Takže co? Myslíš, že mi nevadí být jen tvou zálohou?" Jeho hlas zněl ostřeji, než zamýšlel, ale obranářství probublávalo na povrch.
"Ne," odpověděl Alaric vážně. "Chci tě. Vždycky jsem tě chtěl.

Pravdivost v Alarikových očích způsobila, že se Edmundova obrana zhroutila. Možná nebyl jen náhradníkem. Možná by mohl být... něco víc.

V tom okamžiku, kdy stáli v měkké záři odpoledního slunce, se mezi nimi něco změnilo. Nebylo to jen pouhé romantické napětí; bylo to uvědomění si, že se oba děsí toho, co to znamená skutečně milovat a být milován na oplátku.

Jak tam tak stáli, hluk Avalonského údolí ustupoval do pozadí a zůstávali jen oni dva, kteří se potýkali s city, jež je mohly buď navždy spojit, nebo rozdělit.

**Konec kapitoly**

Kapitola 2

Edmund Hawthorne měl vždycky pocit, že jeho jméno je obzvlášť trapné.

Při narození dostal jméno od své babičky Agnes. Říkalo se, že v roce, kdy se narodil, se přehnala vzácná sněhová bouře s tak hustým sněhem, že když do něj dospělí vstoupili, zakrýval jim lýtka. Právě v takových ledových podmínkách přišel Edmund Hawthorne na svět a přidal vrstvu opuštěnosti do už tak nehostinného domova.

Jeho matka neměla o jeho výchovu zájem, nakonec se nad ním slitovala až babička Agnes. Myslela na konec roku, a tak mu vybrala jméno, přičemž z touhy po promyšlenosti pozměnila poslední znak, když změnila "konec" na "obskurní".

Edmund si stále nebyl jistý, zda babička Agnes projevuje opravdovou starostlivost, nebo zda prvek "obskurní" v jeho jméně měl odrážet pocit odmítnutí.

Nejvíc ho trápilo, že se technicky vzato narodil před svátky jara a podle gregoriánského kalendáře jeho narozeniny připadaly na začátek ledna. Pro mladé lidi by to mělo být považováno za začátek roku. Pokaždé, když se ho někdo zeptal, musel strávit několik chvil vysvětlováním, což bylo nadmíru trapné.

Ale co - měl v životě spoustu jiných trapných chvil.

Jako třeba právě teď.

V tu chvíli měl Edmund tváře nacpané masem, lehce se dusil a kelímek s kolou měl na dosah. Jeho ruka se nerozhodně vznášela. Měl by po něm sáhnout, nebo ne? Nakonec ho nechal viset ve vzduchu.

Gideon Larkspur se tvářil nenápadně sugestivně; prakticky na Edmunda mrkal a byl na pokraji toho, aby vstal a vykřikl: "Ty se opovažuješ rušit klid!

Edmund věděl, že odtamtud musí rychle zmizet, ale vnitřně ho to dráždilo. Byl to jen bývalý milenec, který se tu objevil - bylo to tak vážné? Proč ten spěch a odstrkování nového zájmu?

Když se nad tím zamyslel, nebylo to úplně bezdůvodné. Jeho takzvaný nový zájem byl přinejmenším poloviční. Rozhodl se spolknout celý kus masa, kterým se dusil, spěšně si utřel ústa ubrouskem, kývl na dva lidi naproti sobě a vstal k odchodu.

Jen co udělal pár kroků, uslyšel za sebou Gideonův posměšný hlas: "To jsi ty, Mingyuane? Dlouho jsme se neviděli! Doufám, že se ti daří dobře.

Edmund vnitřně zakoulel očima nad Gideonovou snahou znít kultivovaně; kdyby byl opravdu tak dobře mluvící, nekoktal by.

Osoba, která s Gideonem mluvila, však vypadala mnohem vyrovnaněji. Jeho hlas zněl klidně a rozvážně, když komentoval: "Bylo to dobré. To je tvůj malý přítel. Proč jsi ho poslal pryč?

'Aha, jen na sebe upustil nějaké jídlo a potřeboval se jít umýt,' zalhal Gideon hladce a nenuceným pohybem zápěstí rozprskl špínu po celém Edmundovi.

To ty si neumíš poradit s jídlem, ne já! Edmund se tiše ušklíbl a střelil po Gideonovi pohledem přes rameno.

V tu chvíli zahlédl Alarica Montaguea.

Alaric byl oblečený do stylového šedého svetru a přiléhavých tmavých kalhot a vypadal ostře a sofistikovaně. V očích měl úsměv, a když uviděl Edmunda, uznale kývl. Už jen ten prostý pohyb v sobě skrýval eleganci, o které si Edmund myslel, že ji nikdy nedokáže napodobit, ať se snaží sebevíc.
Čím víc se díval, tím nepříjemněji se cítil. Nechtěl riskovat hrubost, a tak se rozhodl, že bude nejlepší urychleně odejít.

Edmund se rozhlédl po místnosti a hořce si pomyslel, že je to přesně tak, jak předpokládal: čím okouzlenější lidé jsou, tím rozpačitěji se cítí. Podívejte se, s jakou lehkostí se Alaric ovládal, zatímco on se tady krčil na záchodě.

Kapitola 3

Edmund Hawthorne otočil kohoutkem a sehnul se, aby si vypláchl ústa, a vyplivl mastnou chuť, až konečně zmizela. Stříkl si vodu na obličej a pak zvedl oči, aby spatřil svůj odraz v zrcadle.

Ve svých dvaceti letech, se světlou pletí a mírně šikmýma očima, v nichž se skrýval nádech rošťáctví, byl nepopiratelně pohledný. Edmund si vždycky zakládal na svém vzhledu, okouzloval lidi a hrál si na hodného všude, kam přišel. Lidé si ho dobírali, že z téhle tváře bude jednou žít.

Kdo by si byl pomyslel, že měli pravdu? Někoho jeho vzhled opravdu zaujal.

Protože se podobal někomu jinému.

Zatímco mu žaludeční symfonie vrčela už třetí část, Edmund si nemohl pomoct a nostalgicky vzpomínal na chutná jídla, o která přišel. Jak k tomu mohlo dojít - solení v koupelně? Zamumlal na Gideona Larkspura řadu nadávek za to, že ho dostal do této situace.

Na záchodě se vystřídalo několik lidí, z nichž nikoho nepoznal. Když se vrátný vrátil podruhé, vrhl na něj nedůvěřivý pohled, který jako by se ptal: "Ty jsi ještě tady?" Edmund se přistihl, že je na pokraji navázání rozhovoru, jen aby zmírnil nudu.

Vtom mu zavibroval telefon. Podíval se na displej, než ho zvedl.

"Kde jsi? Gideon Larkspur se zeptal, jako by Edmund přišel pozdě na rande.

Edmund si v zrcadle upravil ofinu. "Jen se poflakuju na záchodě a třídím si oblečení.

Gideon se zasmál. "Opravdu jsi tam? Tak už pojď ven.

Edmund v tu chvíli věděl, že Alaric Montague konečně odešel, ale stále v něm doutnal nevyřešený vztek, a tak se naštval: "Už jsi skončil? Mám se ještě chvíli schovávat? Chystal jsem se hrát roli žebráka, který vyděsí každého, kdo půjde kolem.

"Aha, někdo je naštvaný. Co kdybych se omluvil? To ti vyhovuje? Gideon nabídl, jeho hlas zněl bezstarostně, jako by šlo jen o nezávaznou poznámku.

Edmund si povzdechl a sklopil zrak, když zachytil školníkův pohled. Přinutil se k úsměvu, zavěsil a vyšel do rušného prostředí.

Gideonův pokus o omluvu byl neupřímný a Edmund to poznal. Ale co mohl dělat? Gideon ta slova vyslovil a nabídl mu chvilku melodramatu - pro tuto chvíli to stačilo. Dalším nátlakem by si situaci jen zhoršil.

U stolu si všiml, že Gideon už zaplatil účet.

Pocítil lítost, podíval se na nedotčené nádobí, povzdechl si a pokrčil rameny. V koupelně byl průvan a přílišná zima a on cítil, jak do něj proniká chlad.

Následoval Gideona dolů do garáže a Edmund vklouzl na sedadlo spolujezdce, když uslyšel, jak Gideon říká: "Nezůstal dlouho. Sotva jsme spolu mluvili.

'To je v pořádku,' odpověděl Edmund a zapnul si bezpečnostní pás, aniž by na něj naléhal, proč ho nezavolal dřív.

Gideon musel být ztracený ve svých myšlenkách a vzpomínat sám u stolu. Nebylo třeba se v tom hrabat a vyvolávat nepříjemné pocity u všech zúčastněných.

Gideon zaparkoval před jejich společenstvím.
Když se Edmund ani nepohnul a nevystoupil z auta, napadlo ho, že mu před odjezdem něco řekne, ale Gideon se k němu náhle naklonil a jemným gestem zvedl Edmundovi bradu.

Kapitola 4

Edmund Hawthorne ucítil otřes v hrudi, když se otočil a těsně se vyhnul polibku od Gideona Larkspura. Pochopil vášeň v Gideonových očích smíšenou se zmatkem, který oba poznali; zdálo se, že si ho Gideon spletl s někým jiným. V normální den by na tom příliš nezáleželo. Ale dnes se Edmund přistihl, že se takovému zacházení brání, a tak zvedl ruku a ukázal směrem k ochrance u vchodu. "Dávejte pozor na atmosféru, kolem jsou lidé, " řekl pevně.

Gideon, který vypadal mírně zklamaně poté, co se mu nepodařilo ukrást polibek, vytáhl cigaretu, zapálil si ji a vyfoukl kroužek kouře, než řekl: "Dnes odpoledne máme schůzku."

Edmund to očekával, takže nereagoval, jen vystoupil z auta a pozoroval, jak si Gideon otírá obličej a vrací se ke svému vyrovnanému, uhlazenému já. Zamával mu na rozloučenou a auto odjelo, odnášejíc Gideonův přetrvávající smutek.

Chlad začátku ledna udeřil, když Edmund chvíli stál venku, pak se otočil a vydal se směrem k nádraží.

Odpolední atmosféra na Starém Městě byla obzvlášť klidná. Když Edmund stoupal po schodech do svého bytu, zjistil, že v ruce drží několik igelitových tašek. Vytáhl klíče a otevřel dveře svého skromného, uklizeného dvoupokojového bytu.

"Babičko Agnes!" zavolal, když se u dveří přezouval. Když mu nikdo neodpověděl, rázně vstoupil do obývacího pokoje a s úlevou zjistil, že matriarcha Eleanor podřimuje v křesle a její bílé vlasy se lesknou v tlumeném světle.

Po špičkách prošel místností a tiše uložil nákup do kuchyně. Pak přešel k televiznímu stolku, kde nenápadně otevřel zásuvku. Jistě v ní našel několik lahví.

Jednu z nich zvedl a pozorně si ji prohlédl. Přesně jak předpokládal, byly to všechno neznámé výrobky - žádné značky, žádné etikety, žádná data spotřeby. Před několika lety Eleanor diagnostikovali vysoký krevní tlak a nějaký bezohledný prodejce ji podvedl. Legální léky byly příliš drahé, a tak se nakonec spolehla na tyto pochybné zdravotní doplňky.

Edmund s netečným výrazem vyndal všechny lahvičky, odešel do ložnice a zamkl za sebou dveře. Pilulky uvnitř vyhodil a nahradil je podobně vypadajícími vitamíny, které si koupil cestou domů.

Když vracel lahvičky na původní místo, babička Agnes se konečně probudila.

Když ho uviděla, tvářila se stejně přísně jako vždycky. Vrásky, které jí čas vyryl do tváře, ji nijak nezmírnily, naopak, díky své křehké postavě vypadala ještě zatrpkleji. Upřela na něj pronikavý pohled a temně zamumlala: "Co tady děláš?"

"Přišel jsem za tebou," odpověděl Edmund a mírně zvýšil hlas, protože věděl, že její sluch není nejlepší.

"Nežádal jsem tě, abys přišla." Babička Agnes zůstala nevrlá, sama si naplnila sklenici vodou a pak otevřela zásuvku a z jedné z lahviček vyklopila několik pilulek.

Edmund vtiskl igelitové sáčky do kapsy, aby se ujistil, že mu nic nevypadne, ale nemohl si pomoct a naléhal: "Babičko Agnes, jestli se necítíte dobře, nechte se odvézt na kliniku. Přestaň kupovat ty předražené a neúčinné léky..."
Praštila sklenicí zpátky na stůl a vrhla na něj ostrý pohled. "Do mých peněz ti nic není. Přestaň se chovat jako tvoje matka. Nikdo mě už o další desetník neošidí."

Ta drsná slova Edmunda probodla. Přísahal, že po babičce Agnes nikdy nechtěl ani cent, ale pouto důvěry bylo zjevně porušeno.

Když mu byly tři roky, jeho matka pod záminkou, že ho bere s sebou na služební cestu s novým přítelem, připravila babičku Agnes téměř o všechny úspory a už se nevrátila.

Kvůli tomu dni ho matka z důvodů, které Edmund nedokázal pochopit, vzala nejprve do zábavního parku, aby ho pak vysadila dole a vypařila se. Od té doby začala být matriarcha Eleanor podezřívavá, přesvědčená, že Edmund ví víc, než dává najevo, a obrátila svou nelibost proti němu.

Edmund se dokázal usmát a uvědomil si, že jeho schopnost nasazovat masku je stále dokonalejší. "To jsem opravdu nechtěl, babičko Agnes. Co kdybychom si dnes dali společnou večeři?"

Žádná odpověď nepřišla. Přetrvávající výčitky staré ženy zesílily, když se stáhla do svého pokoje a zabouchla dveře.

Edmundův nucený úsměv pohasl. Zíral na zavřené dveře, třel si bolavý nos a po chvíli vstal a zamířil do lednice pro zeleninu. Zabýval se kuchyní a snažil se zahnat zklamání.

Zanedlouho připravil jednoduché jídlo ze tří jídel a polévky. Když bylo všechno prostřeno na stole, několikrát zavolal na babičku Agnes zpoza dveří, setkal se však jen s dalšími stížnostmi. Nezbylo mu nic jiného, a tak se posadil ke stolu sám, vzal do ruky hůlky a podíval se na misku s rýží.

"Všechno nejlepší k mým dvacátým narozeninám, " povzdechl si tiše pro sebe a po tváři mu přeběhl křivý úsměv.

Kapitola 5

Edmund Hawthorne dokončil úklid stolu, ale matriarcha Eleanor se stále neobjevil. Zdálo se, že je odhodlaná s ním mlčky zacházet, a pokud se bude zdržovat ještě déle, možná dokonce vynechá večeři úplně - z toho pomyšlení se mu dělalo nevolno. Nechal na stole vzkaz, že v lednici jsou zbytky, a vydal se na odchod.

Celý den toho moc nesnědl a cítil nepříjemný pocit v žaludku, ale ještě nebyl připravený vrátit se do bytu Gideona Larkspura. Místo toho se potuloval ulicí a bezcílně si krátil čas. Po několika hodinách bloudění si všiml pekárny na druhé straně ulice a rozhodl se, že tam zajde.

Pekárna byla teplá a příjemná, plná lahodného pečiva. Edmund zíral na dobroty a na chvíli ho ochromila nerozhodnost. Cítil, že za ním někdo stojí ve frontě, ale nedokázal se přimět k tomu, aby se rozhodl.

Veselá mladá dáma za pultem se na něj rozzářila a zeptala se ho, jestli si dopřává, nebo nakupuje pro někoho jiného.

Podařilo se mu odpovědět úsměvem a ona se mírně začervenala. Naklonil se trochu blíž a přiznal: "Vlastně mám dnes narozeniny a chtěl jsem si koupit dort pro sebe.

Než dívka stačila cokoli navrhnout, ozval se za jeho zády hlas: "Ty máš dneska narozeniny?

Edmund se uchechtl a přemýšlel, jestli se od cizího člověka dočká spontánního 'Všechno nejlepší'. Když se však otočil, přivítala ho tvář, kterou až příliš dobře poznal.

Ze všech lidí to byl Alaric Montague, stále stejně ostře oblečený, jak si ho pamatoval, ale nyní doplněný elegantním černým kabátem, působící o něco dospěleji. Ačkoli byl Alaric jen o málo vyšší než on, pro Edmunda se vždycky nesl v aroganci, díky níž působil jako větší než život.

Pekárna zahrála jemnou melodii, ale Edmundovi okamžitě potemněla nálada. Zadíval se na Alarica, zatímco racionalita mu napovídala, aby se alespoň usmál a vyměnil si zdvořilostní pozdravy. Pokusil se zformovat úsměv, ale ochabl a vzdal to.

Pane, co takhle k narozeninám tenhle dort?" Veselá dívka si neuvědomila napětí a ukázala na dort zdobený jahodami a kokosovými lupínky.

'Teď ne, díky,' odpověděl Edmund úsečně, obešel Alarica a spěchal ze dveří.

K jeho překvapení ho však Alaric téměř okamžitě dohnal a zavolal na něj, jako by byli staří přátelé. "Hej! Počkejte!

Edmund zrychlil krok a za chvíli už sprintoval po chodníku. Než se však stačil dostat příliš daleko, zachytil ho pevný stisk za loket.

Rezignovaně přestal běžet. Představa dvou dospělých mužů, kteří se honí po ulici, mu připadala vyloženě směšná. "Co chceš?" vystřelil na Alarika.

Alaric vytáhl dort, který narychlo koupil, ještě zabalený v jednoduché plastové nádobě. "Tohle jsi upustil! Měl výraz upřímné zvědavosti, jako by jeho chování bylo zcela normální.

"Proč mi dáváš dort? Edmund se na něj podezřívavě podíval.

'Protože jsi té dívce právě řekl, že máš narozeniny. Nebudeš to slavit? Alarik se tvářil nedůvěřivě, jako by se obracel na tvrdohlavé dítě.
"Na koláč teď nemám náladu," odpověděl Edmund a cítil, jak ho Alarikovo chování, které zůstávalo tak otravně ležérní, rozčiluje.

"To není výmluva! Alaric oplatil Edmundovi jeho ostrost překvapivou vřelostí. "Narozeniny se mají slavit! Sladké pohoštění ti zvedne náladu.

Zvednout mi náladu? Ta drzost. Edmund nedokázal skrýt svou frustraci. "Myslíš, že jsem aspoň trochu šťastný?

Zde je možné umístit pouze omezený počet kapitol, klikněte níže a pokračujte ve čtení "Mezi stíny a hvězdným prachem"

(Po otevření aplikace se automaticky přesune na knihu).

❤️Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu❤️