Kapitola 1
Zvuk se ozýval kolem Artura Bílého a dlouho se vznášel ve vzduchu, než se konečně usadil. Zmateně zamrkal, než si dal dohromady slova, která slyšel: "Jsem jen náhradník. Naproti němu sedící Orlando Vista mírně povytáhl obočí a v koutcích rtů mu hrál vřelý úsměv. Jeho vlasy, ležérně sčesané dozadu za uši, doplňovaly jeho vyrovnané chování. Pro něj byla situace do očí bijící - přesto Arthur zůstal v blažené nevědomosti. Arthur se velkýma kulatýma očima díval na pohledného muže před sebou a skepse se v něm mísila s nedůvěrou. "Jsme si vůbec podobní? Ve svých zmatených myšlenkách se upnul na podivnou představu. Neměli by se náhradníci podobat osobě, kterou nahrazují? Ale pro Artura se ti dva nemohli lišit víc. Orlanda to na okamžik zaskočilo; Arthurova reakce se neshodovala s jeho očekáváním. Nejistě se napil ze své sklenice a pozorně si Artura prohlížel. Mladíkova svěží tvář s jemnými, oblými rysy, kudrnatými vlasy lemujícími čelo a živýma očima připadala Orlandovi nevinná, ale přesto svůdná. Jeho rty byly našpulené a růžové a tvořily jemné našpulení. Orlando svraštil obočí. S náznakem odstupu odpověděl: "Možná jsem vypadal trochu jako moje mladší já. "Mladšímu já? Kolik je ti teď let? Arthur chvíli přemýšlel a pak dodal: "Je mi jednadvacet. Luciana Oaka jsem potkal, když mi bylo osmnáct. 'Čas letí,' poznamenal Orlando s vlažným úsměvem a snažil se číst emoce a myšlenky, které se mihotaly v Arturově výrazném pohledu. Jasper Quincy na druhém konci města se mezitím nikdy nepovažoval za trpělivého člověka. Když však narazil na to, že ho jeho přítel z dětství Silas Quick podvádí, zaskočilo ho to. 'Je konec,' řekl chladně a jeho hlas si zachoval pevné odhodlání, když se Silas rozplakal. Jasper mu nevěnoval ani pohled, když se odvracel a utvrzoval se ve svém rozhodnutí. Později té noci, když se Arthur opil, se nečekaně ocitl vedle Jaspera, stejně opilého. "Jsi nápadně hezký. Co kdybychom se vydali do hostince U pěti hvězdiček a trochu to tam okořenili?" navrhl a hravě Jaspera pošťouchl. Jasper se jemně usmál: "Jistě, proč ne? Ale když se rozednilo, Artur si sotva vzpomněl na slib, který Jasperovi dal. A tak Jasper s neutuchající trpělivostí nastražil past jako lovec na Louce a čekal, až Artur ochotně zakopne o jeho síť. Jak čas plynul, něžné srdce se začalo stávat majetnickým, zatímco naivní mladík zůstával v blažené nevědomosti a stále více se přibližoval k odhalení této komplikované sítě. Když se Lucian Oak konečně probral ze svých citů k Arthurovi, ocitl se ve svém drahém obleku s kyticí v ruce, jen aby spatřil Arthura schouleného v cizím objetí, jak se svobodně směje. Ten pohled mu probodl srdce. A když si Silas Quick nakonec uvědomil, že Jasper Quincy je ten, koho stojí za to si udržet, nasadil svůj nejsladší, nejnevinnější úsměv. Setkal se však s pohledem na Jaspera, jak jemně drží Arthura v pase a otírá se o jejich rty. Ve víru emocí a odhalení se změnila přátelství a láska rozkvetla na nečekaných místech. Arthur i Jasper se ocitli v centru příběhu plného smíchu, bolesti srdce a vykoupení - připomínka toho, že láska je v jádru o respektu. **Konec první kapitoly**
Kapitola 2
V jednadvaceti letech byl Orlando Vista sotva znatelně strnulý, což Arthura Whitea přimělo k tomu, aby se nahlas podivil, že dnešní mladí lidé mluví tak neomaleně, aniž by se zajímali o názory ostatních. Orlando se mírně zamračil a jeho pohled ochladl. "Třicet. Arthur nečekaně odpověděl s upřímnou zvědavostí. "Opravdu? Nevypadáš na víc než pětadvacet. Z toho, co Arthur viděl, působil Orlando mladistvým dojmem, i když třicítka se nedala považovat za věk. Arthur svraštil obočí a zamručel: "Myslím, že musím být tvou rozpočtovou verzí z dob tvého mládí. Jeho úvaha vycházela z let sledování dramat a filmů, kde se v zábavných drbech často objevovala mladá hvězda, která nastupovala, aby ukradla pozornost ostřílenějšímu herci. Když to Orlando slyšel, rty se mu zkroutily do jemného úsměvu a chlad v jeho očích konečně trochu změkl. Arthur obdivoval Orlandovy hedvábné, kaskádovité vlasy, jeho elegantně tvarované rysy, a dokonce i to, jak jeho slabý úsměv vyzařoval nadpozemské kouzlo, jeho nepřítomný pohled vyzařoval exotický půvab, který bylo těžké ignorovat. Když se podíval na sebe - kulaté oči, mladistvé dolíčky a baculatý obličej - Arthur nedokázal pochopit, jak je možné, že jsou si podobní. Byli od sebe očividně vzdálení jako svět. Arthur se rozhodl odvést pozornost, vytáhl telefon a vytočil číslo Luciana Oaka. Jakmile to Lucian zvedl, přešel Arthur rovnou k věci. "Luciane, máš čas vrátit se domů? Lucian, usazený ve své kanceláři, zatímco mu asistentka hlásila denní program, se otráveně podíval na telefon. Gestem pokynul asistentce, aby si dala pauzu, a pak hovor zvedl. Bylo to poprvé, co Arthurův hlas zněl tak rozkazovačně, a přestože Lucian pocítil záchvěv podráždění, odpověděl: "Ano, chci. "Skvělé, uvidíme se za půl hodiny. Než se Lucián stačil zeptat na účel hovoru, Artur zavěsil. Jeho asistentka se k němu naklonila a zašeptala: "Pane, potřebujete upravit nějaký z vašich nadcházejících rozvrhů? Lucian si promnul čelo. "Zařiďte mi odvoz do Bambusového háje. "Samozřejmě. Orlando nemohl uvěřit, že se Arthur odvážil Luciana oslovit. Copak si Arthur neuvědomoval své postavení? Zvedl obočí, na rty se mu vkradl úsměv a v očích mu zazářilo pobavení. 'Snad opravdu nedoufáš, že se Lucián vrátí, aby ti zprostředkoval setkání, že ne?' Arthur pevně držel telefon a jeho jasné, světlé oči se upřely na Orlanda. Zavrtěl hlavou. "Ne. Orlando ležérně odložil skleničku, odbelhal se ke skříňce s vínem a vzal si láhev červeného vína. Postavil ji do ledové lázně, aby se nadechla, a celou dobu se choval, jako by byl v pohodlí svého domova, a na Arthurovy pocity ani nepomyslel. Oblečený do hedvábné košile a ležérních kalhot, jejichž vyhrnuté rukávy odhalovaly štíhlá, jemná zápěstí, ztělesňoval umělecké dílo v pohybu. Arthur měl naopak na sobě jednoduché tričko a šortky, rty semknuté a nepřítomně zíral na černý displej svého telefonu. Nedokázal se v té situaci úplně zorientovat, cítil v sobě znepokojivou prázdnotu, jako by byl pírko vznášející se ve vzduchu - beztížné a odtažité, neschopné zachytit přitažlivost gravitace.
Kapitola 3
O dvacet minut později dorazil Lucian Oak, bezvadně oblečený v obleku šitém na míru. Jeho ostré rysy měly výraz hraničící s chladnou lhostejností a vešel dovnitř s netrpělivostí. "Co se děje?" zeptal se. Orlando Vista jen naklonil hlavu a v odpověď nabídl lehký úsměv. Lucian po něm střelil unaveným pohledem. "Co tě sem přivádí? 'Jen jsem si myslel, že si dám skleničku a popovídám si s tvým mladým obdivovatelem. Je to tak špatné? Orlando odpověděl s lehkým šarmem. Oba muži si nenuceně povídali, zjevně pohlceni svým vlastním světem, zatímco Arthur White stál tiše stranou a cítil se naprosto neviditelný. Sledoval, jak se v typicky odměřeném Lucianovi projevuje nečekaný náznak únavy a pobavení, kontrastující s Orlandovou sebejistotou, která jako by potvrzovala jeho nárok. Ozývaly se hlasy, blízké i vzdálené, Artur vnímal jejich výrazy a gesta - směs jasnosti a mlhy. Připadal si jako divák ve filmu, který pozoruje dva hlavní hrdiny a sebe sedícího v hledišti. V rozlehlém Velkém sále byl jediným divákem, který sledoval odehrávající se drama na plátně před sebou. Projela jím vlna nevolnosti, která pramenila hluboko v jeho nitru, nahromadila se v žaludku a rozšířila se do celého těla. Artur si musel přitisknout ruku na ústa, aby potlačil dávení. Místo aby se dal na spěšný útěk z tohoto dusivého prostředí, klidně vytáhl kapesník a otřel si sliny ze rtů a dlaní. Hluk na pohovce konečně upoutal pozornost ostatních dvou. Lucián se zamračil a přistoupil od baru. "Co se děje? Orlando, neznepokojený Arturovým trápením, popadl několik sklenic a nalil do nich červené víno. 'Yin Mine, dal by sis něco k pití?' zeptal se a oslovil Luciana. Lucian se usadil na jednom konci pohovky, ležérně zkřížil nohy a roztržitě odložil sklenku s vínem, místo toho se rozhodl pro šálek vody. "Jen se napij vody," řekl. Artur odsunul pohár stranou, voda uvnitř se divoce zavlnila, než se přelila přes okraj a zanechala na stole několik kapek. Podíval se na dvojici a ztuhl. "Mám na vás pár otázek. Jeho tón byl překvapivě klidný, dokonce chladný, a on sám se tomu klidu divil. Myšlenky se mu v hlavě třepotaly jako podzimní listí zachycené na převislém okapu, mokré a ulpívající na rozpadající se zdi. Lucian si s jemným zamračením prohlížel vytlačenou sklenici s vodou, po rysech mu přeběhl záblesk rozmrzelosti, ale ovládl se. "Na co se chceš zeptat? Arthur přešel rovnou k věci a gestem ukázal směrem k Orlandovi, který se zjevně bavil tím představením. "Jsem snad jen jeho náhradník? Orlando se nečekaně zakuckal vínem a na rudých rtech se mu leskly kapičky - rozpačitě, ale přesto okouzleně. Nečekal, že někdo bude tak neomalený. Lucianovo obočí se svraštilo a jeho chování se změnilo na arogantní přísnost. "O čem to mluvíš? Kdo ti to řekl? Artušovo první setkání s Lucianem v něm vyvolalo nevysvětlitelnou představu, že se v něčem podobá Orlandovi. Když se ho na to zeptal, jen tak mimochodem se o tom zmínil. "Ten, kdo ti to řekl, měl být opatrnější," zamračil se Lucian a bylo na něm vidět podráždění. Arthurovi se rozsvítilo pochopení a přiměl ho pomalu zamrkat. 'Takže nejsme ve vztahu, je to spíš taková... domluva?" "Ne," řekl. Jeho hluboké tmavé oči zářily jako vyleštěný obsidián. Obvykle veselé vyzařovaly chlapeckou nevinnost. Teď však stiskl rty a v očích se mu zalesklo, když Luciana hledal s roztříštěnou jiskrou. 'Myslíš si, že jsem trochu jako on, a rozhodl ses, že si mě tu necháš a uděláš ze mě svou malou měsíční náhražku?
Kapitola 4
Luciánův pohled byl ostrý a pronikavý jako pohled orla. Když mírně zvedl víčka, měl na tváři výraz zmatku i neochoty, nechtěl vysvětlovat, co se před deseti dny stalo s jeho přítelem. Nepomohlo ani to, že Orlando Vista stál opodál, povytáhl obočí a zachechtal se, jako by v Lucianově situaci našel pobavení. S bolestným povzdechem se na něj Lucian obrátil: "Aby sis to špatně nevyložil." Orlando Vista se melodicky zasmál a jeho šarm se rozzářil. "Vůbec nic jsem nepochopil špatně." Bezstarostně si Orlando dál přátelsky povídal se svým bílým měsíčním světlem, tím, které mu zářilo v životě, zatímco Lucian se snažil předat pravdu a snažil se objasnit, že věci nejsou takové, jak se zdají. 'Je to vlastně takhle,' zamumlal Artur Bílý, oči měl sklopené, ale světlo, které v nich normálně jiskřilo, bylo zakalené. Jeho kdysi zářivý obsidiánový pohled se teď zdál matný, když zamumlal: 'Ukázalo se, že nemám romantický vztah, místo toho mě drží jako něčí náhradu. Lucian Oak si třel spánky, zmatený Arturovým zmačkaným pohledem na jejich situaci. Myslel si snad Artuš, že po něm touží jako po milenci? Když ta myšlenka Lucianovi prolétla hlavou, pocítil v sobě nezvyklé pohnutí a zamyšleně stiskl rty. Právě když se Lucián chystal něco říct, Artuš náhle vystřelil, popadl ze stolu sklenici s vodou a se zuřivým záměrem mrštil jejím obsahem směrem k Luciánovi. Lucián byl zaskočen, promočený od hlavy až k patě, zmatek se mísil s rozhořčením, když vykřikl: "Co to děláš?" Artušovy oči se znovu rozzářily a v jejich hlubinách vířily plameny rozhořčení. Bez mrknutí zíral na Luciana a každé slovo vyslovoval s nelítostnou jasností: "Nebudu náhradníkem, ani si nepřeji být držen. Nejsem nic jako tvůj bílý měsíční svit! S těmi slovy Artur vytrhl Orlandovi Vistovi sklenici z ruky a bez váhání vylil její obsah jeho směrem. 'Nemám zájem hrát tvou hru na romantické soupeření! A ušetři mě své lítosti, své takzvané války, svých nároků na vlastnictví. Odmítám se účastnit tohoto únavného soupeření o náklonnost. Popravdě řečeno, Orlandův okázalý projev teritoriality, jakmile vstoupil do místnosti, byl směšný. Bylo to také naprosto nepochopitelné. Proč byl do téhle šlamastyky zatažen právě on, aniž by se alespoň trochu zamyslel nad svými pocity? Artur odložil sklenici a aniž by se ohlédl, zamířil k dědečkovu sídlu. Orlando, teď už promočený, si otřel obličej a zachechtal se: "Vypadá to, že tvůj mladý milenec má trochu temperament, co? Cítí se dost oprávněně, že? Tohle byla první zkušenost Luciana Oaka s postříkáním vodou a nemohlo to být víc ponižující. Když sledoval, jak Artur odplouvá, vzplál v něm plamínek hněvu, ale zároveň s ním se dostavil nevysvětlitelný pocit, který nedokázal zařadit. Posmíval se Orlandovi: "Oprávněný? Nech ho být. Ukázalo se, že je to jen náhradník. Pouhý náhradník. Sakra, kdo by chtěl být náhradníkem? Na internetu si přečetl dost o tom, že "bílý měsíční svit" je nedosažitelný ideál, zatímco skryté city člověka jdou za někým, koho nikdy nemůže vlastnit. Nebyla snad skutečná náklonnost Luciana Duba určena pro toho dokonalého, na rozdíl od něj? Jen nekvalitní verze, někdo, kdo se náhodou podobal tomu, koho skutečně upřednostňoval, a proto se Lucian rozhodl, že si ho ponechá. Život jako pokleslá kvalita, nic víc než podřadná replika. Ta myšlenka bodala jako čerstvá rána.
Kapitola 5
Arthur White zvedl ruku a hrubě si utřel slzy. Byl podveden. Podveden! Srpnové slunce prudce pražilo a z asfaltu vyzařovalo téměř spálený zápach. Artur neměl ponětí, jak dlouho už jde, ani kde se právě nachází. Stál sám na ulici, cítil se ztracený a rozzuřený, zmatený a se zlomeným srdcem. Po neurčité době mu zazvonil telefon. Když ho vytáhl, uviděl, že je to jeho nejlepší přítel. 'Ahoj, Ovčáčku Mary, stojíš na ulici? Jsme v bistru naproti tobě a je tady nápadný kluk, který vypadá úplně jako ty!" "Cože?" zeptal se. Arthur se kousl do rtu a pocit nelibosti, který se v něm hluboko uvnitř hromadil, náhle propukl. Přikrčil se u krajnice a propukl v hlasité, nekontrolovatelné vzlyky. "Co se to s tebou sakra děje? 'Proč na druhém konci linky slyším pláč? Jsi to ty, ovčí Marie? Chlapík vykoukl z okénka auta a vypadal znepokojeně. "To je opravdu Mladý Artur! Proč dřepí na kraji silnice a pláče? 'Ovčáčku Mary, prosím tě, neplač! Hned tam budeme! Několik chlapů nedočkavě vyběhlo ze svého stánku a udýchaně přecházeli ulici, aby Artura zvedli. "Proč se tak potíš? 'Co tě tak rozplakalo?' "Máš tak červený obličej. Nemáš snad úpal? Uprostřed slz Arthur cítil, jak ho obklopeného starostlivými přáteli zaplavuje směs rozpaků a smutku. Nedokázal přesně vyjádřit bolest, kterou cítil, ale jejich upřímná starost jen prohloubila jeho citový zmatek, když se kolem něj shlukli s tvářemi plnými obav.
Zde je možné umístit pouze omezený počet kapitol, klikněte níže a pokračujte ve čtení "Mezi stíny a druhými šancemi"
(Po otevření aplikace se automaticky přesune na knihu).
❤️Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu❤️