Mezi touhou a bezohledností

Aveline Blackwoodová vešla právě ve chvíli, kdy Lucian Fairweather pořádal ve svém domě večírek pro kluky z maturitního ročníku. Tlusté závěsy clonily oslnivé sluneční světlo, ale nedokázaly utlumit zvuky přehrávaného chlípného filmu a vzrušené povídání kluků.
"Ta holka má pořádné křivky..." poznamenal jeden z nich.
'Jo, je úplně divoká,' přidal se další.
"Člověče, jen ji poslouchám, mám chuť...
Teenageři byli plní energie a příliš často se jí oddávali v soukromých chvílích, jako byla tato. Při vzácné příležitosti, kdy se mohli společně uvolnit, se každému z nich zablýsklo v očích a několik z nich se neudrželo, otevřeně vytáhlo telefony a vzalo věci do svých rukou.
"Páni...
"Kámo... to je šílený!
Zrovna když se ztratili ve svém vzrušení, atmosféru přerušil náhlý zvuk otevírajících se dveří.
"Bang...
Byla to Aveline Blackwoodová.
Její vyspělý vzhled a svůdná přítomnost okamžitě uvedly skupinu do chaosu. Někteří se ve spěchu odvrátili a spěšně si upravovali kalhoty, zatímco jiní překvapeně zalapali po dechu a zrudli v obličeji.
"Co tady děláš?
Jen Lucián, hostitel tohoto divoce nevhodného shromáždění, dokázal zůstat klidný. S uvolněným úsměvem rychle vypnul video, nenápadně si zastrčil kalhoty a vstal, aby ji přivítal.
Ve svých osmnácti letech měl Lucian Fairweather onu pozoruhodnou směs chlapeckého šarmu a zralého vzhledu, vyzařovala z něj směs mladistvé energie a uzemněného klidu - vzácná kombinace, díky níž byl nepopiratelně oslnivý. Přesto Avelinin pohled na okamžik pohasl, když ho spatřila.
Jen na okamžik.
Když odpovídala: "Nikdo není doma, tón jejího hlasu zůstal klidný, dokonce mírně lhostejný. Přišla jsem se najíst.
Lucian se uchechtl a přistoupil k ní blíž. Nenuceně jí vzal z ruky zbrusu novou tašku Hermès a pověsil ji na nedalekou židli. "Co si dáte k jídlu? Něco ti připravím.
Chlapci, kteří se stále ještě vzpamatovávali z šoku, propukli v hravé hekání a posměšky.
Lucian pak přehodil Aveline přes ramena ruku a hravě vynadal ostatním: "No tak, kluci, zklidněte se. Je to jen moje kamarádka z dětství. Moje sestra.
Vysvětlení nebylo třeba, Aveline byla na Akademii svatého Albana prakticky celebritou.
Byla známá tím, že chodila za školu a rvala se, její známky se vždycky pohybovaly na konci třídy. Kouřila, flámovala a měla tolik kluků, že by se jimi dalo zaplnit celé městečko - a to všechno jen umocňovalo její půvab. Navzdory své bezohledné image se rok co rok umisťovala na předních místech v žebříčcích o cenu ředitele školy za květinu.
Bylo to prosté: byla k sežrání krásná.
Ani ti, kdo by Aveline kritizovali, nemohli popřít její ohromující krásu. A každý, kdo znal její minulost, věděl, že spojení mezi Blackwoodovými a Fairweatherovými je hluboké. Avelinini rodiče často navštěvovali domácnost Fairweatherových na rodičovských schůzkách, a kdykoli se Aveline dostala do potíží, byl to Lucianův otec, kdo přišel věci vyřešit s ředitelem.
V tomto kontextu bylo zcela přirozené, že Aveline a Lucian byli blízcí přátelé, i když Lucian často bojoval proti Aveline. Ti dva byli naprosté protiklady; zatímco Lucian byl vzorný student, zapojoval se do školních aktivit a organizoval setkání, jako bylo toto, před ředitelem nikdy nepřekročil hranici.

Lucian Fairweather byl typem studenta, který bral všechno vážně. Respektoval své učitele, sjednotil se se spolužáky a pod vedením ředitele Alistaira zazářil jako houslista. Byl přeborníkem v soutěžích a při každé zkoušce se trvale umisťoval mezi nejlepšími studenty.
Obecně Lucian nebyl typ, který by se pouštěl do rvaček, ale když zaslechl, že někdo mluví špatně o Aveline Blackwoodové, neváhal a zasáhl. Bylo zřejmé, že mu na ní hluboce záleží. Přesto byl jejich vztah striktně platonický; Lucian několikrát vysvětlil, že Aveline považuje spíše za sestru, zbavenou jakýchkoli romantických citů.
Když tedy Aveline ucítila tíhu těžké ruky, která jí spočívala na rameni, její výraz zchladl a ona Luciana bez váhání odstrčila. Lucian pokrčil rameny a mávl na ostatní kluky v místnosti, aby odešli. I když měla Aveline pověst kokety, pořád to byla dívka a Lucianova kamarádka z dětství. Teď, když je přistihla v takové situaci, klukům nezbývalo než se rozejít.
Většina z nich odešla s reptáním, i když jeden malý kluk s brýlemi se zdržel až příliš dlouho. Nemohl si pomoct, aby se na Aveline nepodíval podruhé, a to nejen kvůli jejímu úchvatnému vzhledu, ale i kvůli svůdné postavě. Když ucítil závan jejího parfému a všiml si jejích křivek, chlapec se zarazil a zůstal jako přikovaný.
"Aveline, ehm... mohla bys mi udělat laskavost?" vykoktal a rozpačitě se zaťal. "Já... mohl bych tě vzít na večeři...
Lucianovi se dramaticky změnila barva obličeje, ale než stačil zareagovat, Aveline zvedla nohu a frustrovaně rozdrtila nedaleký nízký dřevěný stolek, přičemž praskající zvuk ostatní chlapce vyděsil. Aveline si nevzrušeně zastrčila kaskádovité vlasy za ucho a s škádlivým úsměvem se naklonila k chlapci. "Myslíš, že ještě chceš mou pomoc?
Chlapec, nyní beze slova a zcela rozrušený, nestačil uniknout Luciánovu hrozícímu hněvu.
Vzduch byl stále ještě zabarvený přetrvávajícím napětím, protože v místnosti zůstali jen Lucian a Aveline. Lucián otevřel okno, aby se nadýchal čerstvého vzduchu, a pak přistoupil k Aveline s obavami v hlase. "Jsi v pořádku?
Aveline neodpověděla. Místo toho odněkud vytáhla štíhlou cigaretu a zapálila si ji červeným zapalovačem.
"Proč zase kouříš? Lucian si povzdechl, pomohl jí na nedalekou židli a pak se přikrčil, aby si prohlédl její kotník. Nedokázal pochopit, proč riskovala, že v těch vysokých podpatcích šlápne na dřevěný stůl.
Ale Aveline se na své zranění nesoustředila. Místo toho si přehrávala vzpomínku na to, jak viděla Lucianovo... no, všimla si toho. Když vešla, snažil se to skrýt, ale bylo pozdě.
Byl to čistý odstín, nepopiratelně podstatný - nedokázala potlačit touhu po dalším.
Lucian popadl ze skříně lékárničku a chystal se ošetřit její lehce zarudlý kotník. Ale právě když se přikrčil a chytil ji za kotník, Aveline vyklouzla noha, ale místo toho ho pohladila po kalhotách a hravě prozkoumala odvážnější území.
Lucianovi se zatajil dech, ale Aveline jako by to bylo jedno, její noha tlačila s tou správnou dávkou hravého tlaku, jako by ho ještě víc dráždila.
Raz, dva, tři... S každou jemnou provokací Lucian nakonec její rozpustilou nohu sevřel a upřel na Aveline pohled. "Aveline, přestaň blbnout.
Aveline vydechla obláček kouře a v oparu se jí zlomyslně zablýskly oči. "Luciane, chceš mě?

Lucian Fairweather pocítil hluboko v sobě pohnutí. I když sám sebe přesvědčoval, že k Aveline Blackwoodové nechová žádné romantické city, jako normální muž si nemohl pomoci a reagoval na její škádlení.
"Aveline Blackwoodová," zavolala na něj hravým, ale škádlivým hlasem.
Podíval se na její prsty, v nichž jemně držela cigaretu, lesklé a bledé; pěstěné nehty měla nalakované odvážnou, jasně červenou barvou. Aveline se mírně naklonila, odsunula ruku s rozptylujícím pohledem stranou a odhalila před Lucianovým zrakem svou sebevědomou postavu.
Její hluboké kaštanové kadeře se mu třepotaly na tváři a Lucian znovu zaslechl Avelininu provokativní otázku: "Chceš se se mnou vyspat?
Na krátký okamžik se přistihl, že ho její svůdnost láká, ale byla to jen letmá myšlenka - rychle se vzpamatoval.
"Nech toho!" okřikl ji, jemně ji odstrčil a vytrhl jí z prstů zapálenou cigaretu, než ji opodál uhasil.
Poté se k ní přiblížil, aby jí na oteklý kotník nanesl nějakou mast, ale Aveline ho odkopla a jemně se zasmála.
"Co to do tebe dneska vjelo? Lucian odložil lékárničku stranou a zmateně se na ni podíval. "Pohádala ses se svým přítelem a přišla jsi sem upustit páru?
"Já nemám přítele," odpověděla ostrým tónem.
Lucian zvedl obočí. "A co malá Evelyn? Rozešli jste se?
Aveline neodpověděla.
Když viděl, že mlčí, Lucian se usadil vedle ní a naklonil se k ní, aby se zeptal: "Co se vlastně děje?
Aveline náhle vstala a oči se jí leskly neprolitými slzami. "Myslíš si, že jsem nežádoucí?
"O čem to mluvíš? Lucian cítil, jak v něm při jejích slovech stoupá hněv. 'Kdybych si to myslela, byla bych tu a snažila se tě utěšit?'
Aveline se tiše zachichotala a zavrtěla hlavou. 'Jen jsem se zeptala na pár otázek, a najednou mě rozmazluješ.
'Aveline,' řekl Lucian, chytil ji za ramena a snažil se zachovat klidné chování. 'Jsem víc než ochotný ti vyhovět a utěšit tě, ale můžeš mi aspoň říct, co tě opravdu trápí? Co ode mě chceš?
Aveline k němu vzhlédla, v jejím pohledu se zračily intenzivní emoce, které nedokázal rozluštit, a pak vyhrkla: "Chci, aby ses se mnou vyspal.
Bez rozmýšlení ji odmítl. "V žádném případě.
Opravdu si myslel, že si jen tak zahrává. Vždyť to byla holčička, která mu vyrostla přímo pod nosem. I když se v posledních letech chovala rebelsky, Aveline pro něj vždycky bude tou milou holčičkou, která se natahuje po lízátku.
Choval k ní náklonnost a přátelství a chtěl ji chránit a rozmazlovat, ale nikdy by nepřekročil tu hranici.
"Uklidni se, Aveline. Přestaň žertovat,' řekl Lucian jemně a snažil se ji přemluvit jako dítě. 'Nebyla jsi tu jen kvůli jídlu? Co si dáme k večeři? Omeletu? Tu ti můžu udělat.
Aveline jen zkřivila rty a znovu ho odstrčila.
"Aveline!
"Nech mě na pokoji.
"Kam jdeš?
"Říkal jsem ti, že jestli se mnou nechceš spát, tak mě neobtěžuj.
Lucian cítil, jak se nad její logikou vzteká. "Co je to za nesmysl?
Aveline neodpověděla, otočila se zády a odešla.
"Zatraceně. Lucian tiše zaklel, ale navzdory frustraci se nedokázal zbavit obav, které mu rostly v žaludku. Spěchal za ní, jen aby viděl, jak Aveline přechází k vile na druhé straně ulice, a konečně si oddechl.
"Co to do ní dneska vjelo?
Lucian to nechápal, ale rychle šel do kuchyně uvařit omeletu, sbalil ji a zamířil do Blackwoodova sídla.
Přístupové kódy do Avelinina domu znal natolik dobře, že se ani neobtěžoval napsat jí zprávu; prostě vešel dovnitř.
Aveline v obývacím pokoji nebyla.
Ani v kuchyni.
Nebyla ani v pracovně nebo na zahradě.
Lucian položil krabici s jídlem na pult a začal volat Aveline, když zaklepal na dveře ložnice.
Žádná odpověď, ale dveře nebyly zamčené.
"Aveline?
Znovu zavolal a strčil do dveří.
Místnost byla prázdná, k jeho uším doléhal jen zvuk šplouchající vody z koupelny.
"Jsi ve sprše?
Nevstoupil dál, ale zůstal stát a zvýšil hlas. 'Dal jsem ti dolů omeletu. Až vyjdeš, nezapomeň se najíst.
Zrovna když chtěl říct něco jiného, zastavil ho předchozí trapný okamžik.
Nevadí.
Poslal jí zprávu pro případ, že by ho neslyšela.
Když mířil dolů, ozvala se z koupelny hlasitá rána.
"Aveline?
Lucián si náhle vzpomněl na Avelinin oteklý kotník; ten zvuk pravděpodobně znamenal, že uklouzla. Zmocnila se ho panika a bez rozmýšlení vyrazil dovnitř.

Aveline Blackwoodová vsadila hodně. Vsadila se, že si pro ni Lucian Fairweather přijde. Vsadila se, že ji nenechá na pokoji. Naštěstí se jí sázka vyplatila, když Lucian vtrhl dovnitř a bez váhání zavolal její jméno. Bez sebemenšího náznaku pochybností nebo zdržování strčil do dveří.
Uvnitř Koupelny nebyla Aveline Blackwoodová v žádném nebezpečí. Oblečená v županu byla dokonale suchá, klidně se opírala o marnivost a žvýkala nezapálenou cigaretu. Ze sprchy dál kapala voda, jedna polička byla převrácená, její obsah rozsypaný po mokré podlaze vytvářel nepopsatelný pocit intimního chaosu.
Lucian Fairweather se podíval na Aveline, ve tváři měl vyryté obavy. "Jsi v pořádku?" zeptal se.
Aveline odložila cigaretu stranou a odvětila: "Chtěl jsi, abych měla potíže?
Lucian se nechtěl hádat, a když viděl, že je v pořádku, otočil se k odchodu. 'Jestli jsi v pořádku, vyrazím ven.'
Ale Aveline se pohnula první a zamkla za ním dveře. Lucianovo obočí se svraštilo. "Co to děláš?
Aveline si rozvázala pásek od županu, zaklonila hlavu a zahákla mu prst pod bradou. "Kdo říkal, že jsem v pořádku?
Lucian nedokázal pochopit, jak se věci tak rychle vyhrotily. Slyšel podivný zvuk a přišel zkontrolovat Aveline, ale teď zjistil, že je vtažen do vany, pásek vytržený, zip rozepnutý, jak si Avelininy jasně červené nehty pohrávají s jeho nejcitlivějším místem.
Lucianovi ztěžkl dech. Chtěl jí říct, ať toho nechá, ale oči mu padly na Avelinina bujná, děravá ňadra. Byla velmi bílá, velmi pevná, s jemnými růžovými bradavkami, které stály vztyčené a dráždivě žadonily o dotek.
"Aveline... "To myslíš vážně?" Lucianův hlas se téměř úplně vytratil.
Aveline neodpověděla slovy, ale dotek jejího palce na hlavičce jeho hřídele řekl vše. "Tak velký, tak silný.
Lucianovi ještě víc ztvrdl. Jen díky tomu, že ho třela, se mu už postavil. Teď, s jejím slovním i fyzickým povzbuzováním, cítil, že je nemožné se ovládnout. Muži jsou vizuální bytosti a úchvatné kráse na něm se nedalo odolat.
Lucianovi se pohnul ohryzek, když chytil Aveline za ruku a vyslal poslední varování. "Víš, co se stane, jestli v tom budeš pokračovat?
Aveline odpověděla s posměšným smíchem.
Jejímu smíchu se nedalo nic vytknout. Lucianovy zkušenosti se omezovaly na porno; úplně ho zamrzelo, když si svlékla kalhotky. Naštěstí Aveline sama udržovala show v chodu. Znovu se na něj rozkročila, držela se ho za ramena a přitom se o něj otírala.
"Oh...ah...
"Jsi opravdu tvrdý...
'A máš tak velkou hlavu...'
Aveline se neubránila potěšení. Když Lucian zůstal stát, vzala jeho mohutnou délku do ruky a třela si ji o svou kluzkou štěrbinku. Už tak vzrušená od chvíle, kdy spatřila Lucianovu impozantní přítomnost, nedokázala ovládnout svou touhu.
"Mmm... tak dobré... tak hezké...
Lucianova mysl byla prázdná. Už nedokázal myslet, vnímal jen Avelinino tiché vzdychání a pocity na svém údu. Tak měkké. Tak něžný. Takhle se cítilo ženské nitro?
Aveline obkroužila Luciánův úd při svém vstupu, zatím do něj nevstoupila. Jakmile byla jeho hlavička dostatečně mokrá jejími šťávami, sjížděla jím až ke klitorisu a zase zpět. Po mnoha opakovaných cyklech přiložila jeho velkou hlavici ke svému klitorisu a začala ho přirážet.
"Ach...
Lucian už nedokázal udržet klid. Avelinino sténání a pocit jejího teplého těla ho připravily o rozum; chtěl se do ní jen vnořit.
Ale právě když byl na pokraji sil, Aveline se odtáhla a vstala, takže Lucian zoufale sáhl po ní. Bez okolků ho odstrčila, natáhla si župan a otevřela dveře.
"Už můžeš jít," propustila ho.
Lucián tam stál, stále bolestně vzpřímený: "...

Aveline Blackwoodová pocítila uspokojení. Na druhém konci místnosti stále stál vzrušený Lucian Fairweather a z jeho kdysi skromnějšího údu se dmula živá karmínová barva. Žíly pulzovaly a vyboulily se, jako by byly připraveny prasknout. Aveline věděla, že stačí jediný dotek a Lucian exploduje, přesto se rozhodla mu toto uvolnění odepřít.
"Jdu vedle," řekla, hodila si ta slova přes rameno a bez ohlédnutí odešla.
Zatraceně. Co se to sakra děje? Lucian se podíval na svůj ztuhlý úd a sledoval Avelininu vzdalující se postavu se směsicí zmatku a nenaplněné touhy. Vždycky považoval Aveline za drahou sestřičku, sliboval si, že na ni nemá takové neslušné myšlenky, a věřil, že ona cítí totéž. Před chvílí ho však svlékla a užívala si s ním, třela se o jeho erekci.
To nedává smysl. Vzpomínka na její něžné, kluzké teplo mu znovu způsobila nedobrovolné zachvění po celé délce. "Sakra... Co to sakra bylo? Jeho mysl byla příliš zamlžená, než aby dokázal jasně uvažovat. Popadl bílé kalhotky, které tu Aveline nechala, přitiskl si je na bolavé tělo a začal se uspokojovat, zavíraje oči před realitou.
Vyvrcholení přineslo vlastní úlevu, ačkoli Lucianova mysl zůstala naplněna Aveline - jejími měkkými, bujnými ňadry, lákavými růžovými bradavkami a hladkostí jejího těla. Litoval, že nepokračoval dál, když k tomu byla příležitost. V duchu si představoval pocit, jak se do ní noří, jak ho obklopuje její teplo.
Byla to ohromující fantazie a právě v ní konečně našel své uvolnění. Horké, husté výrony jeho semene potřísnily její opuštěné kalhotky. Když nával ustoupil, Lucian zíral na špinavý oděv ve své ruce a ve smyčce se mu honila jediná myšlenka. Kdo by si pomyslel, že tato na první pohled zralá, svůdná žena dává přednost tak konzervativnímu spodnímu prádlu? Co kdyby nosila krajkové prádlo jako ty hvězdy filmů pro dospělé? Jak neodolatelná by pak byla?
Jeho představivost bloudila dál, ale když se konečně vzpamatoval, sžíral ho pocit viny. Jak mohl fantazírovat o dívce, kterou viděl vyrůstat? Nebylo to strašné? Ale pak, nebyla to ona, kdo ho dnes provokoval?
"Co to do ní vjelo? Lucianovo rozladění v něm vřelo. Kdyby ji rozčílilo něco, co udělal její přítel, mohla mu to jednoduše říct a on by neváhal a zasáhl by za ni. Ale místo toho přišla sem a vylila si zlost na něm. To bylo prostě nefér.
Lucian byl odhodlaný najít odpovědi, osprchoval se, hodil si kolem pasu ručník a šel zaklepat na dveře vedlejšího pokoje pro hosty. "Aveline, otevři.
Žádná odpověď.
"Aveline," zavolal znovu a hlasitěji.
Stále nic. Lucián se rozohnil. "Jestli mi neotevřeš, vykopnu dveře.
O chvíli později Aveline odemkla a otevřela dveře.
Čerstvě osprchovaná, vlhké vlasy se jí lepily na ramena a několik pramenů jí sugestivně táhlo k hrudi. Lucian při tom pohledu pocítil náhlý nával horka a uhnul pohledem stranou.
"Co chceš?" zeptala se chladně a opřela se o rám dveří.
Lucian se zhluboka nadechl a setkal se s jejím pohledem. 'Na to bych se měl zeptat já tebe. O co šlo předtím, sakra?
Aveline na něj dál upřeně hleděla. "To mi řekni ty.
"Byl jsi naštvaný na někoho jiného a rozhodl ses to vylít na mně?
Zastrčila si mokré vlasy za ucho a věnovala mu křivý úsměv, její rty se svůdně pohybovaly. "Idiote.
Lucianovo podráždění rostlo. Když se pohnula, aby zavřela dveře, zablokoval je svým tělem. "Musíš mi to vysvětlit.
Avelininy oči se zúžily a na rtech jí zahrál posměšný úsměv. "Co vysvětlit? Jak jsi hloupá, nebo proč jsem tě svlékl a jezdil na tobě?
Přistoupil o krok blíž a jeho frustrace vystřídala obavy. "Aveline, prosím. Řekni mi, co se děje.
Oči jí mírně zčervenaly, ale dál se usmívala. "Toužím po tvém péru, Luciane. Není to dostatečné vysvětlení?

Zde je možné umístit pouze omezený počet kapitol, klikněte níže a pokračujte ve čtení "Mezi touhou a bezohledností"

(Po otevření aplikace se automaticky přesune na knihu).

❤️Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu❤️

👉Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu👈