Za mlhou věčnosti

V měsíci září leželo království Aeloria na svých hranicích pusté. Ranní vzduch houstl horkem, země se pod neúprosným sluncem dusila a vrhala mlhu, která rozmazávala obzor.
Edward Windermere ji okamžitě spatřil.
Uprostřed popraskaných okrajů polí bičoval vítr prach a odhalil její nápadně jasné modré oči, připomínající jasnou oblohu za úsvitu.
Za ní stál dům, v němž žila rodina, která krmila malé dítě jménem Gregor miskou ovesné kaše. Dívka, o něco starší než ona, si prohlížela rozbitou misku na kraji stolu a dychtivě se vrhala na zbytky kaše a okoralé rohy chleba.
"Je tahle holčička na prodej?"
Když Edward Windermere sestupoval z kočáru, vytáhl zlatý slitek, který se leskl ve slunečním světle.
"Žádný prodej. Nemohu urazit duchy,' odpověděla paní Verity, hostinská, a hlas se jí zadrhl, jak jí lesklé zlato ukradlo pozornost. Než to stačila doříct, vytrhl jí ho a zakousl se do něj, zub pod tlakem praskl a krev se smísila s úřední pečetí na rukávu. Vyhrkl, zeširoka se usmál a řekl: "Koupím jí dva zlaté pruty."
Edward Windermere se svým zdobeným brokátovým pláštěm vyzařoval bohatství, z jeho bytosti byla cítit shovívavost. Bez dalších řečí vzal z kočáru další zlatý slitek a hrubě dívku strčil na zadní sedadlo, když kočímu přikázal, aby si pospíšil pryč od madamina bedlivého pohledu.
"Dva zlaté pruty za dětskou nevěstu? To je opravdu tvrdý obchod."
Edward se k ní naklonil blíž a prohlížel si ji, když couvala, dokud nenarazila zády na něco studeného. Byl to dlouhý meč s pochvou potřísněnou krví, která ještě nestačila zaschnout.
'Na svých cestách jsem narazil na bandity a potřeboval jsem uvolnit cestu,' prohlásil Edward Windermere klidně.
Když se jeho oči setkaly s jejíma, vzdorovitě se na něj podívala.
"Byl jsi podveden.
"Aha? Co tím myslíš? Edward se zeptal, naklonil se před ni, podepřel si bradu pěstí a předstíral lhostejnost.
Přesto se do ní jeho pohled vpíjel se zneklidňující intenzitou a přiměl ji, aby se posadila rovněji. "Nejsem z té rodiny. Před několika měsíci mě unesli a prodali jim mě za dva kousky starého chleba." "Cože?" zeptal se.
"Unesli?" Edward Windermere odpověděl se zjevným nezájmem. "Co je mi do toho?"
'I...' Zasyčela nad jeho kavalírským postojem, jeho vznešené vystupování naprosto neodpovídalo jeho chování. 'Dva zlaté pruty versus dva kusy starého chleba - ty zjevně nechápeš hodnotu věcí.
'Je to moje dětská nevěsta, nemám potřebu lhát. Pravdou je, že jsem členem Řádu věčného života. Bohatství a jídlo pro mě nemají žádný význam,' řekl Edward Windermere, vzal její třesoucí se ruce do svých a jemně si prohlížel stará i nová zranění, která jí zdobila kůži. "Řekni řidiči své jméno."
Chtěla se odtáhnout, ale cítila se slabá, příliš vyčerpaná, než aby se bránila.
"Směšné. Na tomto světě už žádní nesmrtelní nejsou. Od té doby, co se Řád povznesených drží v ústraní už celé věky, kdy někdo viděl nesmrtelného?" odpálila ho, "a já nejsem dětská nevěsta, je mi už osmnáct a jsem připravená se vdát.
"Vaše nedůvěra je zábavná," odpověděl Edward Windermere a jemně ji držel za levou ruku, jeho prsty se dotýkaly její kůže jako jemný vánek. Náhle obě její ruce pevně sevřel, naklonil se k ní a zašeptal: 'Celesto Evernight, proč máš tak studené ruce?'
Z jeho slov, konejšivých jako něžná ukolébavka, jí přeběhl mráz po zádech.
Celeste zamrkala a polekaně se vrátila do reality. Když se pod jeho dotekem zavrtěla, zavrtěla hlavou: "Proč se mnou v osmnácti jednáš jako s obyčejným dítětem? Nejsem víc než vychrtlý teenager.
Celeste vycítila, že se zdržuje tam, kde by neměl, a tváře jí zrudly karmínem. S něžnou péčí vytáhl vlhký hadřík a jemně jí otřel obličej.
Edward Windermere odhalil krásně nevinnou tvář a pozorně ji zkoumal, aniž by našel nějakou chybu. Když hadřík vychladl, využil své vnitřní síly, aby ho znovu zahřál, a opatrně jí otřel ruce.
Celesta se pokusila znovu ustoupit, ale Edward brzy otevřel balíček na prostém stole vedle nich.
Chutný masový koláč se linul pikantní vůní a leskl se olejem, jako by právě vyšel z královské kuchyně. V mysli jí tančily vzpomínky na slané, lahodné chutě a její oči instinktivně sledovaly pohyby Edwarda Windermerea.
"Máš hlad?"

Edward Windermere rozlomil pečivo napůl a Celeste Evernight se při tom křupavém zvuku rozbušilo srdce. Nabídl jí jednu půlku.
Když Celesta zaváhala, odpověděla: "Ty, který máš podstatu pravého mudrce, víš, že to, co děláš, se podobá vzpírání se osudu, páchání krádeže a vraždy.
V říši Aelorie už léta přetrvávalo sucho a jen nejvzácnější déšť se podařilo přivolat pomocí obětí. Celesta měla zkonzumovat starý mastný suchar, který by ji odsoudil k brzkému skonu.
Když se kočár otřásl, vzhlédla a zeptala se: "Proč cestuješ v královském kočáře a co s tebou dělají ty zlaté pruty?" "Ne," odpověděla.
'Z dálničních lupičů se vyklubali vojáci koruny. Důkladně jsem je zlikvidoval,' odpověděl nonšalantně.
'Tak to jsi prostě kradl!' Celesta vykřikla a její hlas se zděšeně zvýšil. 'Za necelou půlhodinu pronásledovatelé vypátrají rodinu, kterou jsi okradl!
To jsou čtyři životy v sázce.
Venku zavyl vítr a zahalil svět do stínu.
"A co s tím? Věříš v osud,' řekl Edward, zvedl jí ruku a zbytky pečiva se jí otřely o rty. "Jez. S tou farmářskou rodinou jsi se zdržovala příliš dlouho, jejich přežití tě nezajímá. Je lepší myslet na jejich rychlý zánik.
Déšť drze bušil jako bouře, která naráží na pobřeží.
Jediný život nemohl tento liják vykoupit.
Dešťová clona rozmazávala vše kolem nich.
Celeste na jeho zkoumavou otázku neodpověděla; prostě spolkla sousto pečiva a drobky jí zůstaly na okraji rtů, zatímco Edward je konečky prstů smetl.
Jeho ruce, dobře obeznámené s mečem, neměly díky dávné magii žádné jizvy, jen jemnou vrstvu mozolu. Roztáhl jí rty, dva prsty se jí zapletly s jemným jazykem, měkkým a třepotavým, a přemlouval ji, dokud její ústa nepřetékala vlhkostí. Celeste se leskly oči jako hlubiny klidného jezera, když se odtáhl a vychutnával si ten okamžik.
Podívej, jak jsi je zvlhčila,' škádlil ji Edward, ukazoval jí vlhké prsty a pak s drzou sebejistotou sevřel její bradu. "Cítíš se plná? Zavolej řidiče.
"Ty ses zbláznil," odpověděla Celeste, její hlas byl vyprahlý a bez síly.
Edward náhle přešel na vážný tón a atmosféra se změnila v ledovou, když si Celestu přitáhl blíž.
Než stačila zareagovat, stěnou kočáru prolétly šípy, jeden ji těsně minul krk.
Krev se rozstříkla po okně kočáru, když viděla, jak kočí trhl hlavou dozadu, zasažen smrtící silou, koně se splašili a dali se do zběsilého cvalu. Jak se jí točil svět, ucítila, jak ji Edwardovy paže pevně objaly a postavily na nohy.
Zvuk kopyt šplouchajících v blátě jen zdůraznil blížící se nebezpečí. Před nimi se vyřítil oddíl obrněných jezdců.
Celesta se ohlédla za sebe. Za útesem se rýsovala propast.
"Jsi jako mrtvá," ušklíbl se hlas.
Jezdci se rozestoupili a vytvořili cestu, na níž se třpytila lesklá zbroj, jejíž aura byla neochvějná. Celesta vzhlédla, na okamžik oněměla a nevěděla, jak ho nazvat.
'Sestřičko, vypadáš vyděšeně jako vždycky! Nedokážeš poznat ani vlastního bratra, prince Alarica? Ty ses opravdu změnil v tupce, přesně jak říkala princezna Isolda.
"Princezna Isolda. Sir Whitecliff. Jediná žena z královské rodiny vedle ní - Celesta - odpověděla: "Princezna Isolda tě poslala, abys mě zabil.
"Omyl. Poslala toho muže vedle tebe, aby to udělal,' podotkl.
Zamířily na ně desítky stříbrných kopí a se sebejistotou, která z něj vyzařovala, dodal: 'Ten šarlatán si tě skutečně našel. A teď mi řekni, kde je ten elixír, který jsi ukradl? Tak jako tak zemřeš; dej ho Alarikovi a já nechám tvé ostatky nedotčené.
Když viděl, že Celesta váhá, vyštěkl: "Proč se držíš jeho roucha? Jen tě podvedl, aby ses sem vrátila pro zlato. Už jsem ho viděl vraždit. Nebo chceš být svědkem toho, kam až je princezna Isolda ochotná zajít?
V tu chvíli si Celesta uvědomila, že celou dobu svírala rukáv Edwarda Windermerea.

Celeste Evernight se zachvěla, ustoupila a zuřivě zavrtěla hlavou.
"Nemůžu ti dát elixír. Už jsem ho spotřebovala."
Osoba před ní, Edward Windermere, od začátku tušila, že Celeste raději zemře, než aby se rozloučila se svými tajemstvími. Chladně se usmál. "Pak tě hodím do pece a z tvé esence uvařím nový elixír - právě takový, který dokáže prodloužit život."
Vzduchem prolétl šíp a Celesta věděla, že se mu nevyhne. Přinutila se setkat s Edwardovým pronikavým pohledem a vzpomněla si, jak se jí Jasper odvážil zeptat, jestli věří v osud.
"Ty manipulativní lhářko."
Nebylo divu, že znal její jméno a věk; už pochopila, že na tomto světě neexistují božské bytosti.
Šíp Celesta zachytila uprostřed letu.
"Prosťáčku, opravdu se mi chceš postavit? Edward se naklonil blíž a jeho tón byl posměšný. 'Můžeš se mnou spolupracovat a já ti mohu nabídnout bohatství, abys unikl z této říše. Jinak zahyneš přímo tady. Škodolibě se ušklíbl: "Odhalil jsi tajemství elixíru, a myslíš, že tě ta žena nechá odejít živého?
"Nikdy jsem neměl v úmyslu se vrátit. Na co potřebuji elixír? I když musím říct, že Simple Fairchild je mnohem rozkošnější. Ale jestli se mě ta ženská odváží podvést, možná ji budu muset vzít zpátky." Edward se vrátil ke svému jemnému tónu a zašeptal jí u ucha: "Chceš, abych tě zachránil? Jen vyslov Thelonovo jméno, abych ho slyšel.
Celeste Evernight se nepovažovala za blázna, ale nebyla tak hloupá, aby usilovala o vlastní smrt.
'Thelonius,' řekla a její pevně sevřené rty konečně dovolily šeptat, nesměle zamumlala: "Thelonius.
Déšť hustě lil a měnil zem v blátivou kaši, přesto se její hlas vynořil, jasný a měkký, jako okvětní lístky jemně se snášející na srdce. Edward Windermere pocítil, jak jím nečekaně projelo zachvění, když ho uslyšel. Na okamžik odhodil její předchozí obvinění stranou.
"Chci vidět, jak tenhle falešný kněz zvládne Theloniův příkaz..."
Jeho chvástavý pokus byl náhle umlčen. Z pochvy se vynořil jasný záblesk meče a proťal liják. Déšť okamžitě ustal, jako když se odtrhne záclona a odhalí mihotavé světlo. Mraky ustoupily, sluneční paprsky se prodraly skrz a nechaly jen chladný vánek, který se jim otíral o tváře.
A zem posetou padlými těly.
Edward rychlým pohybem vrátil meč do pochvy a zhluboka se nadechl. Sluneční světlo po bouři ho hřálo na tváři; kupodivu na něm Celeste Evernight neviděla ani smítko špíny.
Skutečně připomínal nebeskou bytost.
"Jdi zkontrolovat, kolik jídla a zásob si přinesli. Mohlo by se nám to hodit. Edward přikázal Celeste, když přistoupil k jedinému koni, který přežil nápor, a zatahal za otěže.
"Vydej se ke kočáru," řekl. Když se však otočil, zjistil, že Celesta Evernight nebezpečně balancuje na okraji útesu. Vítr vířil a hrozil, že ji odnese pryč.
"Pojď sem, Theloniusi," vyzval ho Edward, "Celesto Evernightová, ustup.
Celesta povytáhla obočí a postavila se k propasti. Její sebejistota byla zřejmá, když zavolala: "Ty šarlatáne! Netvrdil jsi, že jsi božská bytost? Jestli chceš ten elixír, pojď a zmocni se mě sám!
Edward byl na okamžik zaskočen. Její pyšný výraz mu připomněl horské mládě, které kdysi vychovával. Jak... podivně roztomilé.
Celesta uskočila dozadu a Edward sotva zachytil pramen jejích vlasů.
"Prostý hlupák. Když stál u okraje útesu, myšlenky se mu vyjasnily. Úsměv se mu prodral do tváře, když tiše zašeptal: "Musím ji znovu chytit a dobře se o ni postarat.

Celeste Evernight se probudila uprostřed vířícího miasmatu. Prsty ji brněly, jak jí šedá peřina Malého Lea olizovala rány.
Když viděla, že je Celesta stále naživu, Malému Leovi se naježila srst a vydal ze sebe naléhavé zavytí.
"Kitty," pokusila se k ní Celesta natáhnout, ale Malý Leo se odrazil do mlhy a rychle zmizel.
Celesta se vydala směrem, kterým se vydalo, a překročila několik roztříštěných kostí. Nebyla nijak zvlášť vyděšená; říše Aelorie ležela pod mohutnými Horami statečnosti a její cesta jí už oživila vzpomínky na překážky, kterým čelila na cestě k transcendenci.
Tato hluboká trhlina byla známá jako Cesta Prastarých. Legendy vyprávěly o těch, kteří ji dokázali projít celou a dovedla je za hory přímo k Bráně věčnosti, kde mohli dosáhnout nesmrtelnosti. Stezka však byla poseta nesčetnými dušemi, které hledaly osvícení a nevrátily se.
Miasma bylo jedovaté a proměňovalo živé v kosti.
"Ten šarlatán měl vědět, že nemá skákat," zamumlala Celesta, když se zadívala na strmé útesy tyčící se nad ní. Byl to děsivý pohled, ale byla si jistá svými schopnostmi - po požití elixíru nesmrtelných měla rozsáhlé znalosti o zrádných skalních stěnách porostlých vinnou révou a odvážila se skoku.
Z jejího potrhaného oděvu zbylo jen pár nitek, objala se pažemi a tlačila se vpřed.
Poté, co se brodila bahnem, popelem a pustinou, cítila, jak se do ní vkrádá až příliš známá závrať. Tlačila se dál, vedena pudem sebezáchovy, přesto neviděla ani kousek jídla. Bude tu nucena spát celé roky bez obživy?
Soumrak se prohluboval. Celesta drkotala zuby, jak se snažila rozeznat svou cestu v houstnoucí mlze nad sebou. Pak ji z dálky upoutala slabá záře - éterické světlo mihotající se v dálce.
Na konci rozpadlé kamenné cesty stála tichá Zničená citadela, starobylé opatství, které stále ještě zářilo.
Z dřevěného oltáře, na němž stála osamělá zlatá socha Mistra Sylvana, světelné postavy, se odlupovala karmínová barva. V jedné ruce držela meč, u nohou jí hořelo kadidlo a světlo kolem ní slabě blikalo zbytky vonných obětí. Hromádka obětí ležela ztvrdlá a zčernalá. Celesta natáhla ruku, ale zaváhala, stáhla ji a znovu zaváhala.
Krčila se na rohoži ve Velké síni, chlad byl stále krutější a zužoval jí zorný úhel. Sotva se jí podařilo udržet oči otevřené, když se zpoza dveří ozvaly blížící se kroky.
Elixír jí mohl vyléčit nesčetné neduhy, ale nezachránil by ji před tím, aby se stala kořistí šelmy. Celesta zahlédla smaragdové oči Gideona Wolfharta, které se leskly v tlumeném světle. Právě když se na ni snesly jeho drápy, snesl se na zem obal z olejové kůže a k němu polovina máslové sušenky.
Mizera se rozptýlila pod září meče. Zavanula k ní uklidňující vůně a Celeste se otevřela ústa, když poznala Gregora z Linfordu. Jílec meče zacinkal o pochvu, což vydávalo hudební zvonění, a čepel vyzařovala teplé, čisté světlo - stejně jako její pán.
"Co chcete vědět? Zeptal se Edward Windermere, když si vzal masový koláč, který tam nechal jako návnadu, a nacpal ho Celeste do rukou. 'Vzpomněl jsem si, že ti chutnaly z naší cesty kočárem, tak jsem si myslel, že by sis mohla půlku nechat na později. To se ti tolik změnila chuť?"
Celeste Wolfhartová ignorovala jeho vtípek a s rukama potřísněnýma tukem se pustila do sušenky. Protože neměla hadřík, kterým by si ruce otřela, olízla si prsty, než ze sebe vydala tichý výkřik, klopýtla dozadu a váhavě se objala kolem hrudi.
"To je ale pohled," poznamenal Edward Windermere a pobaveně si ji prohlížel. "Opravdu rozkošné."
"Jsi nechutná. Jak ses sem vůbec dostala?
Stál ve svém jemném oděvu, nedotčený špínou, která ho obklopovala, jako by byl ztělesněním záře meče. Celestu na krátký okamžik napadlo, jestli k němu nesestoupila nebeská bytost.
"Jsem vyznavač tajemných umění, zběhlý ve vypočítávání osudu a v orientaci ve světě. Opravdu to není tak těžké."
"Mluvíš nesmysly..." Celeste zrudly tváře hněvem. Ze rtů jí stékala krev, když se rozkašlala z namáhavého dýchání. "Drž se zpátky. Už jsem ten elixír vypila. I kdybys mě odtáhla zpátky k princezně Isoldě, nebude to mít žádný význam."
Edward Windermere si povzdechl. "Sestoupil jsem z hory a hledal klíč k Bráně věčnosti. K čemu je mi ten elixír? Jistá žena říkala, že o klíči něco ví, a požádala mě, abych tě za informace zajal. Proto jsem tady.

Lehce se usmál: "Jen vy obyčejní lidé byste vedli války a ničili své národy kvůli jedinému lektvaru. Jak naprosto nudné.
"Mluvíš o tom tak lehce," odpověděla.
"A co s tím? Edward Windermere přistoupil blíž k Celeste Evernight, chytil ji za ramena a upřel na ni omráčený pohled. "Myslíš, že ti ten elixír ještě může zachránit život?
Celeste Evernight sotva otevřela oči, její pohled se třpytil mlhou, hlas měla křehký: "Jak to mám vědět... Pane... může to...
"Špatně. Jediný, kdo tě může zachránit, jsem já. Edward Windermere ji pohladil po pohublé tváři. "Elixír Řádu věčného života je stvořen pro živé; vystavení říši mrtvých zanechalo tvé meridiány němými. Zůstalo jen neklidné srdce.
Jeho ruce jí pokryly hruď a ona měla pocit, že se pod jeho dotekem rozplývá v louži, její kůže byla na dotek chladná. "Jsem učedník Řádu a vím, jak tě zachránit.
Ten, který ji poslal zabít, tvrdil, že ji dokáže zachránit.
Celeste Evernight zavrtěla hlavou, cítila se ochablá v jeho objetí, její hlas byl pouhým šepotem: "Ty... ty jsi mě celou tu cestu sledoval...
Teď se rozhodl tuto informaci prozradit.
Celesta se ho pokusila kousnout, ale neměla sílu, její měkké, bezmocné zuby ho sotva škrábly. Vlhkost z jejích úst mu sklouzla po mozolnatých rukou a Edward Windermere pocítil nevítané vzrušení.
"Pros mě, abych tě zachránil.
"Učedník Řádu věčného života musí mít nějaký podlý plán. Po několika polovičních kousnutích se Celeste Evernight zkroutila a pokusila se uniknout, její panika se zrychlila, když ucítila lepkavé teplo.
Proud z prostoru mezi jejíma nohama prosákl skrz jeho jemné oblečení a odhalil pod ním tvar jeho mužství.
"Je ti zima, nemám zájem tě zachraňovat.
Edward Windermere nedbale strhl z oltáře rudý prapor a roztrhl ho na dva kusy. Uchopil zápěstí Celesty Evernight a svázal je. Když z ní v matném světle svíček spadly zbylé hadry, její křehké tělo připomínalo obětní dar. Byl opatrný, bál se, aby ji nezlomil.
Jakmile měla ruce spoutané, Celeste Evernight se zhroutila na podložku, vlasy rozcuchané po zádech a obličeji. Viděla, jak se k ní zezadu blíží Edward Windermere, jak ji rukama svírá v pase, a málem vykřikla: "Pusťte mě." "Nechte mě!" řekla.
"Jsi moje snoubenka, tento den byl nevyhnutelný. Podívej, vůbec se nestydíš. Edward Windermere řekl tiše a vedl své dlouhé prsty po jejích pevně uzavřených záhybech, voda jemně stékala.
Možná za to mohl elixír; vnímala, že jeho postava je bolestně štíhlá, zatímco její vlastní postava jí připadala měkká a jemná. Uvolnil její těsnější tělo od sebe, našel její vchod teplý a úzký a vtiskl do něj prst, což v Celeste Evernight vyvolalo chvění.
"Neboj se. Ta těsnost je jen znamením mé přítomnosti. Edward Windermere ucítil pulzující sevření jejího vchodu, vklouzl dovnitř půlkou prstu, a přesto měl pocit, že by ji mohl rozdělit.
Uvnitř ní bylo peklo, vrstvy měkkého masa pevně přiléhaly a vlhkost mu neustále stékala po prstu. Edward Windermere se začal pohybovat a záměrně vytvářel hříšné zvuky, které se ozývaly kolem nich.
Její jemné rty připomínaly krvavé perly, a když je Edward Windermere lehce stiskl, Celeste Evernight nedokázala potlačit sténání.
Držel jí před očima lesklé prsty: "Mýlím se? Nevyzařuje z hloubi tvého nitra touha? Netoužíš po něčem hlubším uvnitř?
Do bledé tváře Celesty Evernight se vrátila barva a ona zalapala po dechu, zatímco přikyvovala, udýchaná a ohromená.
"Chceš, abych tě naplnil," škádlil ji Edward Windermere a jeho prsty tančily v jejích karmínových hlubinách. "Úplně tě naplnit.
"Mm. Celeste Evernight mu zoufale olízla prsty a ochutnala směs své esence a slabé hořkosti jeho přísného výcviku, zatímco náznak zakázané sladkosti přetrvával, svůdný a těsně mimo dosah.
Naléhavost ji pohltila.
"Prosím... Potřebuji tě teď... Celesta zašeptala, pustila jeho prsty a klekla si na podložku čelem ke Gregorovi z Linfordu, který odložil kalhoty a odhalil své těžké vzrušení tlačící se na její tvář.
Ze špičky mu stoupalo slaná pižmo a Celesta ho spěšně olízla, sotva ho ochutnala, když jí sklouzlo na rty.
Toužila po větším množství, ale nedokázala ho zcela zadržet.
Edward Windermere ji jemně zatahal za vlasy a jeho tón přešel do téměř velitelské vážnosti: "Proč mě nevoláš?
"Hm, dej mi...
"Říkejte mi Řidič. Edward Windermere trval na svém a odmítl její žádost; jak se jí jazyk dál honil, frustrace jí zamlžila oči neukojenou touhou. Cítil, jak mu pod jejím pohledem měkne srdce, a ze rtů mu unikl povzdech: "Nemůžeš se za mě zeptat?
'I... Ani nevím, jak se jmenuješ...
Celeste Evernight krátce sála špičku a rozhořčeně zamumlala: "Nikdy jsi mi to neřekl.
"Edward Windermere. Už nedokázal potlačit svou rozkoš, popadl její hlavu a vrazil jí svou žhavou touhu hluboko do úst.

Zde je možné umístit pouze omezený počet kapitol, klikněte níže a pokračujte ve čtení "Za mlhou věčnosti"

(Po otevření aplikace se automaticky přesune na knihu).

❤️Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu❤️

👉Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu👈