Mezi tajemstvími a stíny

Když Elias Berrington sklonil hlavu, na zátylku se mu objevilo tetování - nenápadný geometrický kruh.
"Malý Rowane, přestaň se takhle strefovat. Mohl bych tu začít pochybovat o svých schopnostech,' zamumlal otráveně.
Pohled Rowana Cheneryho se přesunul z jeho zad na jejich propletená těla, obě kluzká od teplých, přetrvávajících tekutin. Zrychlení jeho pohybu v ní působilo jako trest za její roztržitost.
Uplynul šestadvacátý rok od jejich prvního setkání. Letos bylo Rowanovi šestadvacet a jejich příběh začal dávno předtím, než přijala jméno Malý Rowan.
Jejich historie byla protkaná společným smíchem, tichým šepotem a poutem, které se zdálo být nezničitelné, a přesto bylo plné napětí. Elias pro ni byl víc než partner; byl záhadou, která ve své vysoké, robustní postavě ztělesňovala sílu i zranitelnost.
Rowan si stále pamatovala záblesk hvězd odrážející se v jeho očích onoho letního večera, kdy poprvé zjistili, co to znamená být propojeni nejen jako přátelé, ale i jako milenci. Každý okamžik od té doby je sbližoval, ale zároveň kladl otázky - otázky, nad kterými často přemýšlela během svých klidných chvil, chvil, které byly na Eliasovu trpělivost příliš dlouhé.
Když se slunce ponořilo pod obzor, jemná záře zalévala jejich okolí zlatavým světlem a svět venku na krátký okamžik zmizel. Složitost jejich pouta se však vznášela na obzoru a zanechávala na jejich propletených duších tíhu, spojení, které je povznášelo i tížilo zároveň. Za vášní se skrýval boj, který prověří vše, co věděli o lásce, věrnosti a identitě.
S každým přírazem jako by se v Eliasovi ozývaly jeho frustrace a touhy a jejich vášeň se měnila v něco, co působilo téměř prvoplánově. V této naléhavosti se však skrývalo vzájemné porozumění - nevyslovená dohoda, že budou pokračovat navzdory stínům minulosti, které se plíží stále blíž.
Rowan věděl, že tento okamžik je jen vrstvou jejich hluboce strukturovaného příběhu, plného světla a tmy, vzestupů a pádů. Byli povinni proplouvat složitostí svého vztahu a navzdory žáru okamžiku byla cesta před nimi nejistá. Společně se buď vzchopí, aby čelili výzvám, nebo je strhne příliv nezkrotných emocí.

Malá Rowan Cheneryová v dětství nesnášela své jméno, a tak první, co v dospělosti udělala, bylo, že si ho změnila. Nejvíce proti tomu neprotestovala její maminka, ale Elias Berrington, kterému se nějak podařilo zabránit jí v odchodu z domu.
'Nemyslíš si, že tvoje jméno je zvláštní?" zeptal se s vážným výrazem ve tváři.
"Zvláštní? Jak?
'Někdo možná prožije celý život, aniž by potkal jiného Cheneryho. Není to dost zvláštní? Jeho směšnost ji rozčileně svrběla v zubech. Malá Rowan si až příliš dobře pamatovala, jak rád si ji ve škole dobíral kvůli jejímu jménu. Dokonce mu tužkou na zeď pod televizí v jejich starém bytě v Electra's Endu načmárala 'Nesnáším Eliase Berringtona' a 'Elias Berrington může umřít'.
Přetočme se do doby, kdy ty škrábance tužkou ještě nezmizely se stěhováním všech nájemníků.
Počínaje ukončením jejich základní školy...
"Pojmenovala tě maminka Chenery, protože má moc ráda hrušky? Na to se malé Rowan ptali už tolikrát, že byla příliš unavená na to, aby odpověděla. Místo toho hodila zpátky otázku: "A tvoje máma tě pojmenovala Elias, protože od tebe očekává, že budeš velký berringtonský učenec?
"Jak to víš? Elias vystřelil zpátky a pak ukázal na její maturitní fotografii, kde měla oči téměř přimhouřené. "Mimochodem, tvoje maturitní fotka je vyloženě ošklivá.
"Ukázal jsem ti ji vůbec? Prohledával jsi moje věci bez dovolení, víš, že je to zásah do soukromí? Malý Rowan mu vytrhl z rukou její fotografii i s přiloženým deníkem.
'Večer se zeptám mámy, jestli mám právo narušovat tvé soukromí.
Eliasova máma byla právnička a tenkrát ještě netušili, co právníci dělají. Malý Rowan si upřímně myslel, že být právníkem je něco jako být policistou - někdo, kdo chytá padouchy.
Když mluvil dál, Elias se k ní náhle naklonil a jeho chlapecký obličej se jí v zorném poli zvětšil natolik, že mu viděla kořínky řas. V tu chvíli, při pohledu do jeho jasných, zářivých očí, pocítila malá Rowan záblesk zranitelnosti; byla pro něj opravdu viditelná?
"Hej, tady máš znaménko. Jeho palec se jí dotkl spánku a na okamžik jí z tepla jeho prstů přeběhl mráz po zádech. Nedokázala říct, jestli to bylo dusivé Berringtonovo horko, které zpomalovalo její myšlenky, ale zdálo se, že se oba pohnuli kupředu současně. Polibek jí připadal přirozený, jako by k němu mělo dojít odjakživa - jeho jazyk našel ten její a navázal jemný rytmus zkoumání. Eliasovy ruce jí sevřely zátylek a zabránily jí, aby se převrátila na postel.
Pocit polibku byl nadnášený a jemný, uklidňující, jako by byla křehkým mořským tvorem, kterého někdo něžně hladí. Vždycky milovala oceán a všechna jeho tajemství, protože jí přinášely pocit pozoruhodného bezpečí. Jemné zvuky setkávajících se rtů se mísily se skřípěním staré klimatizace hučící v letním odpoledni a vytvářely kulisu zakázané intimity.
"Chenery! Už máš sbaleno? Za chvíli jdeme k babičce Gretě na večeři!
Malé Rowan se rozbušilo srdce, když se matčin hlas najednou rozlehl pokojem, a instinktivně ze sebe Eliase odkopla, protože jí na rtech stále ještě hučelo od polibku. Dveře se otevřely a odhalily její matku.
'Hej, proč jsi mi neodpověděla? Volala jsem a ty jsi neodpověděl. Elias je tady? Proč sedíš na podlaze?
'Uh... byl jsem jen....' Rowan se zakoktala a tvář měla stále zarudlou. Kopla Eliase tak silně, že neohrabaně dopadl na podlahu a třel si záda.
'Všechno je sbalené? Tak si pospěšme. Pomůžu vám posbírat věci,' dodala lady Serafína Cheneryová a pohlédla k nepořádku roztroušenému kolem.
'V ledničce je spousta nakrájeného melounu, co kdybys ho vzala pro všechny?'
'Ale já žádný nechci,' ozval se Elias.
V duchu si malá Rowan nemohla pomoct, ale napadlo ji, že jí nepřišel pomoct, ale spíš vyvolat problémy. Její matka zachrastila připomínkami, že má skončit, a když odcházela, zavřela za sebou dveře.
"Jsi v pořádku? Malá Rowan se zeptala, když viděla, jak se Elias snaží vstát a setřást náhlé rozpaky.
'To mi řekni ty,' zamumlal a třel si spodní část zad.
'Nebylo to schválně, máma mě překvapila a já jsem zpanikařil...' odmlčela se, když si uvědomila, v jak vypjaté situaci se nacházejí.
Elias se ve svých šedých teplácích nenuceně opřel o její postel, naprosto nevzrušeně, a nechal svůj pohled bloudit u stropu. Jeho postoj nenuceně odhaloval mírnou vybouleninu jisté oblasti a zdálo se, že mu to ani nevadí. Kdyby měl psí uši, z jeho držení těla by mu spadly.
'Nemyslíš, že je to normální tělesná reakce? Myslím tím, že když to nezmizí, tak by to bylo nenormální,' zažertoval. 'Chceš to zkusit?
"Ne, díky.
"Ale no tak. Dělám si legraci. Jeho hravé chování ji přimělo obrátit oči v sloup.
"Vážně, musíš se trochu pohnout, já si vážně potřebuju dobalit.
Vycítil, že ho propouští, přesunul se na druhou stranu postele a vzal si časopis, aby si ho přečetl.
'Eliasi, nečti si cizí dopisy, když já balím, to je tak neslušné!
Přes bzučení cikád za oknem, smíšené s jejími vlastními jemnými výčitkami, se tato surrealistická chvíle rozplynula. Tohle byl poslední den, kdy byli spolu na Electra's Endu; už za pár dní Elias zamíří na Akademii mistra Cedrika, zatímco malý Rowan odejde na jinou školu, což byla změna, která ve vzduchu zanechávala podivný svíravý pocit.

Rowanin nový domov se nacházel v přízemí a dnes po škole narazila na strýce Aldena Berringtona u vchodu do haly, když vycházel z garáže.
"Ahoj, strýčku Aldene!" pozdravila vesele.
'Rowan, ty ses vrátila ze školy! Poslední dobou jsem tě neviděl, aby sis hrála s Eliasem,' odpověděl.
'Máma mě zapsala na víkendové doučování, takže nebudu mít čas,' vysvětlila Rowan.
'Myslím, že ten kluk Elias by se měl taky přihlásit na nějaké hodiny, pořád někde řádí. Příště by sis měl přijít zahrát!
'Jasně, stavím se, kdykoli budu mít čas,' řekla s nadějí na jejich další setkání.
Elias bydlel v penthousu; jeho rodina koupila dvaadvacáté i třiadvacáté patro a spojila je do dvojdomku. Říkalo se, že Eliasův otec a její otec byli staří kolegové, a když Rowanin otec zemřel, strýc Alden přešel na dráhu obchodníka se stavebními materiály, která od té doby vzkvétala.
Pro kontext je důležité poznamenat, že malá Rowan se se svým otcem nikdy nesetkala. Byl na služební cestě v horách v době matčina těhotenství, když tragicky zahynul při autonehodě. Té noci navždy odešel. Po jeho smrti Rowanina matka, lady Serafina Cheneryová, spálila všechny jeho fotografie, aby téměř vymazala jakýkoli důkaz, že kdy existoval.
Teprve v posledním ročníku střední školy se lady Serafina Rowanovi konečně přiznala, že její otec, když ještě žil, nebyl dobrý člověk a způsobil jí spoustu bolesti. Přemýšlela, zda to byl osud, nebo pouhá náhoda, která jí ho vzala.
Malá Rowan se cítila ztracená, rozpolcená mezi láskou k matce a touhou po otci, kterého nikdy nepoznala. Jediný obraz, který o "otci" měla, byla rozmazaná černobílá fotografie, kterou vídala na jeho náhrobku každý rok během vzpomínkové slavnosti v Den zametání hrobů. Náhrobek byl jediným místem, kde se jejich jména prolínala, tichým svědectvím nenaplněného rodinného pouta.
Tuto sobotu odpoledne se chystala do Ateliéru výtvarného umění, aby pracovala na své kresbě, což bylo její vlastní rozhodnutí.
Rowan milovala skicování; zbožňovala ten pocit, když tužka klouzala po strukturovaném papíře, silně na něj tlačila a cítila, jak se jí ruka pokrývá grafitem a zanechává za sebou mastný, lesklý lesk. Učitelka výtvarné výchovy chválila její talent a říkala, že by mohla vážně uvažovat o umělecké kariéře. Sdělila to matce, která jí při mytí nádobí odpověděla: "Ani o tom nepřemýšlej.
Tím se Rowanin první sen stát se umělkyní bez rozmýšlení rozplynul.
Když se její profesor na vysoké škole zeptal třídy, proč si vybrali svůj obor, někteří odpověděli, že se nedostali na první volbu, jiní řekli, že to vyplnili jen tak náhodně, zatímco někteří přiznali, že to za ně vybrali rodiče.
Ani jeden člověk v té místnosti s více než třiceti studenty však neodpověděl, že si svůj obor vybral kvůli svým snům.
Rowan přemýšlel, zda má každé dítě svůj sen, a pokud ano, často se setkávali se dvěma scénáři:
Jedním z nich bylo, že v esejích na téma "Můj sen" by vyprávění o tom, že se chci stát malířem, mělo mnohem nižší skóre, než když někdo píše o tom, že chce přispět k vzestupu národa. Od dětství zvažovali výhody a rizika.
Druhým scénářem bylo vyprávění rodičům o tom, že se chtějí stát umělcem. Drtivá většina rodičů by je od toho odradila, trvala by na tom, aby se soustředili na studium, a tvrdila by, že být umělcem nemá "budoucnost". Jen pár šťastlivců se od rodičů dočkalo povzbudivých slov.
Neschopnost vyslovit své sny znemožňovala o nich diskutovat. Rodinná výchova byla první lekcí v životě dítěte a mnozí rodiče buď chyběli, nebo ve zkoušce zcela selhali.
Když se studio pomalu vyprazdňovalo, učitel odešel dříve. Bylo obvyklé, že ten, kdo odcházel poslední, byl zodpovědný za zavření dveří studia. Když se Rowan konečně zvedla, aby si vzala složku s náčrtky, uvolnila pevné sevření lemu mikiny.
"Rowan, ty jsi ještě tady?
'Jen musím dokončit tenhle poslední kousek a pak půjdu domů. Zamknu za sebou.

"Už jste odvedl skvělou práci. Slunce za chvíli zapadne, měl bys brzy vyrazit domů."
"To je v pořádku, za chvíli odejdu."
"Dobře, já vyrazím první. Uvidíme se příští týden."
"Jo, ahoj! Buď na cestě opatrný."
Rowan Cheneryová sledovala, jak postava Lucie Bílé mizí na schodišti, a už se chystala vstát, když zaslechla blížící se spěšné kroky.
"Ty jsi opravdu ještě ve studiu, " byl to Elias Berrington.
"Co tě sem přivádí?" pomyslela si a přála si, aby v tak nevhodnou chvíli nebyl nablízku.
"Šel jsem tě hledat k tobě domů. Tvoje máma říkala, že ses ještě nevrátil, tak mi řekla, abych se podíval do studia. Proč jsi ještě neodešel? Vypadá to, že všichni odešli."
"No... vlastně jsem si chtěla půjčit mikinu tvé babičky."
"Na co potřebuješ babiččinu mikinu? Není ti v té mikině dost teplo?" Rozepnul si bundu, stáhl černou mikinu a hodil jí ji, přičemž pod ní odhalil obyčejné černé tričko.
"Uh, no... víš..."
Jak by mu vysvětlila, že se to shoduje s její první menstruací?
"Co myslíš tím 'víš'? Proč váháš?"
"Aha... to je prostě něco, co holky zažívají."
Elias nebyl tupý; když si to spojil, od krku až k uším mu vykvetl ruměnec.
"Otoč se, " řekl a otočil se jako robot čelem k ní.
Když odvedl pozornost, vstala ze židle, její modrou barvou potřísněná stolička byla poznamenaná slabými krvavými skvrnami. Uvázala si vypůjčenou mikinu s kapucí kolem pasu a s úlevou si povzdechla. Kdyby byla sama, nevěděla by, jak ze studia odejít.
Možná mezi intimními lidmi existovala jakási telepatie.
Jakmile se umyla, Elias Berrington na ni čekal u dveří do studia a v ruce svíral své portfolio. Právě zapadalo slunce, což vrhalo na polovinu jeho obličeje teplé zlatavé světlo, zatímco druhá polovina padala do stínu.
Když Rowan kráčela vedle něj, všimla si, že za necelý měsíc vyrostl do výšky víc než ona.
"Jak jsi najednou tak vyrostl?" zeptala se ho.
"Opravdu?"
"Vyrostl! Předtím jsme byli skoro stejně vysocí." Odmlčela se a zvedla ruku, aby si ho změřila, sotva mu dosáhla k uchu.
"Možná je to z basketbalu. Když budeš víc cvičit, mohl bys taky vyrůst do výšky."
"Život je o stagnaci."
"No tak, když jde o nesmysly, nikdo tě nepřekoná."
"Takže trávíš víkendy hraním basketbalu?"
"Ani ne, taky chodím do internetové kavárny."
"Radši si dávej pozor. Jestli tě máma přistihne, budeš mít problémy."
"Moji rodiče byli zaneprázdnění vyděláváním peněz a nebyli moc doma. Nemají čas ani na to, aby mě řídili, " odpověděl a znělo to hořce, ale mířilo to k smíchu.
"Hele, kousek odtud je ten stánek, kde prodávají vaječné palačinky. Nechceš si vzít?"
Elias nedokázal přesně říct, jestli je změna tématu záměrná, nebo je to jen součást její svérázné osobnosti, ale vydal se s ní k pouličnímu prodejci.
Rowan si vždycky myslel, že Elias vyrostl v blažené rodině. Měl obětavého otce a milující, ale přísnou matku, díky čemuž působil mile a přístupně, jako někdo, komu by se člověk chtěl svěřit. Ale uvědomila si, že v jeho hlase je cítit záchvěv osamělosti, kterého si předtím nevšimla.
Tento okamžik ji přivedl k tomu, že si postupně začala uvědomovat, že žádná rodina není dokonale šťastná.
Čím blíž k němu byla, tím víc měla pocit, že odlupuje vrstvy domněle zářivého zevnějšku jeho života a odhaluje hluboká zklamání skrytá uvnitř.

Dívka nervózně procházela svým prvním obdobím. Bolest na hrudi jí připadala jako housenka, která se zoufale snaží vylézt z kukly a proměnit se v motýla, zatímco tíha v podbřišku jí sloužila jako obřad přechodu do ženství. Chenery cítila, že v jejím těle i mysli došlo ke změnám, ale nedokázala přesně určit, co přesně se změnilo. Byla mladá a naivní, stále se v tom orientovala.
Elias Berrington neměl nikoho doma a často chodil dolů, aby si vymohl jídlo. Malá Serafina Cheneryová si toho adolescenta v rozpuku puberty prohlížela, jako by byl hladový vlk, který už tři dny nejedl. Jejich večeře rozložená na pět jídel a polévku jí připadala naprosto extravagantní.
Eliasi, už je to dlouho, co jsi byl ve Větrných polích na večeři, viď?" zeptala se.
"Jo, Agnes Windfieldová vaří čím dál líp," odpověděl až příliš lichotivě, takže Rowan na něj vykulila oči.
"No tak, jezte!
U stolu dala malá Rowan najevo své pohrdání Eliasem pohledem a pod stolem do něj pokradmu kopla pantoflem. K jejímu překvapení ji chytil za nohu a přitiskl ji mezi své. Když si všimla, že s rozčilujícím klidem usrkává polévku, její rozmrzelost se ještě prohloubila.
Po večeři musela její matka odejít na noční směnu a naléhala, aby společně dokončili domácí úkoly, než vyrazí ven. Sesunula se ke stolu a začala pracovat na cvičeních z matematiky, zatímco Elias se pohodlně usadil na posteli za ní.
"Ty nemáš domácí úkoly?
'Učitelka to nekontroluje,' pokrčil rameny.
"To je to na Akademii mistra Cedrika tak snadné? Rowan se zeptal, protože věděl, že je to jedna z nejlepších škol v Avendale, kde se konají přísné přijímací zkoušky a pohovory. Lidé často říkali, že dostat se na Akademii mistra Cedrika je jako zajistit si vstupenku k úspěchu, protože podle babiččina rčení tam studenti mohli snadno přejít ze střední školy na gymnázium a střední škola byla celostátně uznávaná.
'Ani ne, jen se mi do toho nechce'.
Elias byl vždycky nadaný na učení a zdálo se, že školou proplouvá svižně. Už po několika nocích učení složil přijímací zkoušky bez námahy. Rowan si nemohl pomoci, ale pocítil záchvěv závisti. "Blíží se pololetní zkoušky. Nebojíš se o své umístění?
'Vypadá to, že musíme, to jo,' odpověděl nenuceně.
'Tak proč se zrovna teď nesnažíš?'
'Už to mám všechno nazpaměť,' řekl Elias sebejistě.
"Jsi docela sebevědomý.
"Věříš mi, nebo ne?
"Záleží na tom, jestli ti věřím?
"Chenery, co kdybychom se vsadili? Zlomyslně se ušklíbl, očividně neměl nic za lubem.
"Sázka o co?
'Když se dostanu do první desítky, musíš souhlasit s jednou věcí, kterou po tobě budu chtít.
"A když prohraješ?
'Můžu souhlasit i s něčím pro tebe.'
"Když prohraješ, budeš mi muset dát svůj model Gundamu.
'Nejsi ty ten, kdo si s Gundamem nehraje? To je pěkně hnusné přání.
"Protože je zábavné vzít ti něco, co miluješ, a nechat tě okusit osten porážky.
"No, možná tě právě překvapím."
"Co chceš, když vyhraješ?
Elias se naklonil blíž a zašeptal jí do ucha.
"V žádném případě.
"Proč ne? Dělám to tady fér.
"To skoro nestojí za pohled, proč bys to chtěl vidět?
'Nemůžu si pomoct, jen mě nutíš, abych si myslel, že se bojíš, že skutečně vyhraju. Předstíral ublížený výraz a trucoval.
"Fajn... fajn.
Malý Rowan sázku statečně přijal, přičemž celou dobu doopravdy nevěřil, že by se mohl umístit v první desítce. Jistě, Elias byl chytrý, ale u mistra Cedrika bylo plno chytrých studentů - pochybovala, že by všechny ostatní snadno překonal.
Dny plynuly a ať už bral studium opravdu vážně, nebo byl prostě tak inteligentní, o dva týdny později zaklepal na její dveře s vysvědčením. Když se podívala na známky - "114, 120, 120, 3" - z jazyků, matematiky a angličtiny spolu s jeho hodnocením, ústa se jí otevřela.
"Páni, dělal jsi celoměstské standardizované testy?
'Jo, v pololetí se vždycky používaly tyhle.'
"Ty vážně...
"Cože, ty mě vůbec neobdivuješ?

Zde je možné umístit pouze omezený počet kapitol, klikněte níže a pokračujte ve čtení "Mezi tajemstvími a stíny"

(Po otevření aplikace se automaticky přesune na knihu).

❤️Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu❤️

👉Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu👈