Miluj mě víc než svou povinnost

Kapitola 1 (1)

1813

ANGLICKÝ VENKOV

Často si říkám, jaký by byl můj život, kdybych se nikdy nedozvěděl pravdu. Nevypravil bych se do Croft Towers tak, jak jsem se tam vypravil. Nikdy bych ho nepotkal.

Je zvláštní, co si pamatuji ze dne, kdy jsem opustil Londýn. Poštovní vůz měl zpoždění, počasí bylo mizerné. Hodiny odbíjely půlnoc dlouho předtím, než jsme se se dvěma cizinci skrčili pod poštmistrovým nataženým deštníkem, abychom nastoupili do královské pošty a vydali se přes North Downs.

Tato náročná cesta na východ znamenala začátek nezvykle chladného podzimu. Do oken vagonu bušil ledový déšť. Pod sedadly vrzal podvozek a mezi průvanem se vinul kovový pach. Chytil jsem se parapetu a přemýšlel, jestli kočí hodlá narazit na každou nerovnost na silnici.

"Ještě daleko, slečno?"

Ženský hlas mě vyděsil. Oblečená od hlavy až k patě do červeného saténu vydržela posledních několik potemnělých hodin s hrstí vonných solí a jazykem žhavým na stížnosti, ale až do teď na mě nepromluvila. Až když nad obzor vykoukl první náznak deštěm zmáčeného denního světla.

Sklopila jsem zrak a pohrávala si se stuhami na čepici. "Ano, madam... No, doufám, že už ne moc daleko."

Žena vydechla a spodní čelist se jí zachvěla. "Příšerné počasí. Prosila jsem svého Martina, aby mě nenutil, abych tam dnes jezdila." Pokynula k oknu. "Ale on si to přál po svém."

Přinutila jsem se k vlažnému úsměvu, ale těžko se mi odpovídalo. Opustit naposledy Winterridgeský seminář bylo těžší, než jsem čekala.

"Poněvadž, jestli bude dál pršet, nezbude nám nic jiného než přenocovat na cestě."

Přitiskl jsem si retikulu k hrudi. S čajem, který jsem koupil v Canterbury, a nehoráznou cenou letenky mi nezbylo dost peněz na to, abych někde přenocoval. Proč mě taková možnost nenapadla?

1813

ANGLICKÝ VENKOV

Často si říkám, jaký by byl můj život, kdybych se nikdy nedozvěděl pravdu. Nevypravil bych se do Croft Towers tak, jak jsem se tam vypravil. Nikdy bych ho nepotkal.

"Ještě daleko, slečno?"

Sklopila jsem zrak a pohrávala si se stuhami na čepici. "Ano, madam... No, doufám, že už ne moc daleko."

Žena vydechla a spodní čelist se jí zachvěla. "Příšerné počasí. Prosila jsem svého Martina, aby mě nenutil, abych tam dnes jezdila." Pokynula k oknu. "Ale on si to přál po svém."

Přinutila jsem se k vlažnému úsměvu, ale těžko se mi odpovídalo. Opustit naposledy Winterridgeský seminář bylo těžší, než jsem čekala.

"Poněvadž, jestli bude dál pršet, nezbude nám nic jiného než přenocovat na cestě."

Žena se naklonila dopředu a její vůně růží se kolem mě vznášela jako mlžný závoj. "Chudáčku. Jsi na všechno sama, co?" Podívala se na mě, jako by si myslela, že jsem utekla z domova. "Nedělej si starosti se svou krásnou hlavou. My s bratrem jsme se nikdy nevyhýbali charitativním povinnostem."
V prudkém dešti se ozval výkřik. Napřímil jsem se a chytil se okraje sedadla. Koně se rozběhli do plížení. Panty v reakci na to zaskřípaly. Prohlížel jsem si okna a pátral po důvodu, proč jsme zpomalili, když vtom jako blesk zapraskal výstřel a ozvěna se odrazila od boku kočáru. Zalapal jsem po dechu a setkal se s vyděšenými pohledy ostatních cestujících.

Co to proboha je? V žaludku mě sevřela tíha. Každý sval mi říkal, abych se přikrčil, ale nemohl jsem si pomoct - musel jsem se podívat.

Služebná křičela: "K zemi! Jste blázen, slečno?"

Odstrčila jsem ji, když jsem vykoukla z okna a přitiskla čelo na ledové sklo. Ze zadní části kočáru se ozval roh strážného.

"Vidíte něco?" Hlas služebné se změnil v pronikavý.

Přimhouřila jsem oči a snažila se lépe vidět. "Ne... počkej. Blíží se k nám jezdci. Mají zakryté obličeje." Vrhla jsem se k sedadlu. "Všichni mají pistole."

Měl jsem se zamyslet, než jsem něco takového vyhrkl. V záblesku krajek a stuh se zvědavá žena naproti mně málem zhroutila do klína své služebné a rozdrtila si pštrosí péra v klobouku.

Služebné se roztáhly tenké rty, až zmizely úplně. "Teď jste to udělala, slečno."

"JÁ-JÁ..." Co jsem mohla říct? Zklidnila jsem hlas, aby zněl nonšalantně, i když mi v uších bušil tep. "Nerada vám to říkám, ale myslím, že nás okrádají."

Poštovní vůz se prudce pohnul kupředu, než se zhoupl k mučivému zastavení, a každý z nás přimrzl ke svému sedadlu. Na vteřinu se zdálo, že všechno utichlo, ale žena v bezvědomí se musela vzpamatovat, protože vystřelila zpátky a vykřikla: "Ne moje šperky! Thompkinsi, schovej je. Rychle." Vykroutila si z prstu velký smaragdový prsten a Thompkins jí ho sklouzl pod šaty. Totéž jsem udělal s náramkem pár vteřin předtím, než se žena sesunula zpět na klín své služebné.

Kapitola 1 (2)

Dveře kočáru se s příšerným skřípěním otevřely a vítr nás postříkal mlhou.

Na schůdcích se objevil muž s tváří zakrytou hadrem. "Vystupte si." Chytil mě za zápěstí. "Všichni."

Hrudník se mi sevřel. Nebyla jsem si jistá, jestli mě nohy udrží, ale nějak jsem se postavila. Moc dobře jsem věděla, že nemám žádné peníze, ale v hlavě se mi ozýval zvuk předchozího výstřelu. Mohlo se stát cokoli. Lupič byl vysoký, měl tmavé vlasy. Střetl jsem se s jeho očima, když mě táhl dolů po schodech - chladnýma, tmavě šedýma s modrým nádechem.

Ledový déšť mi sklouzl po ramenou, když jsem se krčila pod nedalekým stromem. Muži na sebe přes příval deště křičeli. "Buďte rychlí! Nenechte nic nedotčeného."

Jejich boty šplouchaly v blátě, když obcházeli vůz. "Všechno prohledejte. A vyveďte tu proklatou dámu z kočáru. Je mi jedno, jestli je při vědomí, nebo ne."

Obtloustlá žena se celá vymrštila, krčila se za služebnou a pak mrštila vzduchem jako divoké zvíře. "Vy lumpové! Jestli si myslíte, že mám v úmyslu vykročit do toho lijáku - ach!"

Koně se vzpínali v přední části kočáru a jejich splašené ržání dodávalo větru, který se proháněl mezi stromy, na struktuře.

Jeden z lupičů doběhl k přední části kočáru a popadl otěže. "Hej! Klid, chlapi." Trhl s ním dopředu a celá souprava sebou trhla.

Z vnitřku se vyklonil muž. "K čertu s tebou, Calvine! Nehýbej se."

Lupič, který mě vytrhl z vozu, přivedl řidiče a strážce královské pošty, kteří měli svázané ruce. Namířil hlaveň pistole na nás pět a uvěznil nás pod stromem.

Neúprosný a brutální liják mi plnil uši, když jsem se rozhlížel kolem a beznadějnost naší situace se mi s každou studenou kapkou vsakovala hlouběji do duše. Nebylo úniku. Byli jsme naprosto a zcela vydáni na milost a nemilost loupežníkům. Moji společníci došli ke stejnému závěru a ve větru se ozvalo slabé zakňučení.

Několik minut mi připadalo jako hodiny, když se lupiči hrnuli dovnitř a ven z kočáru, z jejich velkých plášťů létaly kapky deště podle libosti a jejich křik byl stále hlasitější a podrážděnější. Neodvažovala jsem se pohnout, ale opatrně jsem vzhlédla, abych zachytila pronikavý pohled svého únosce. Naklonil bradu a podle výrazu jeho očí mě napadlo, jestli pod tím hadrem neskrývá úsměv.
Jak dlouho na mě ten nešťastník zíral? Vzhledem k tomu, jak mi mokré šaty přiléhaly k nohám a obkreslovaly má hrbolatá kolena, jsem si říkala, jestli se nedíval... na mě celou. Trhla jsem sebou na zem a tváře mi zalilo teplo.

Jeden z mužů zavolal přes hromadu hromů: "Obávám se, že je v tom ďábel. Ve voze nic není. Začínám si říkat, jestli to všechno není jen hukot. Dejte se do kontroly cestujících. Je to hrozná otrava, jestli se nevrátím domů na večeři."

Lupič, který mě vytáhl z vagonu, na mě s jakýmsi líným uspokojením namířil pistoli. "Tak co? Můžeme pokračovat?" Jeho hlas zněl kultivovaně s lehkou hudební příchutí. Nepochybně vzdělaný.

Povytáhl jsem obočí a udělal krok vzad. "Já-já nemám žádné peníze."

Ještě jednou se podíval na mé šaty a v jeho hlase zazněl náznak smíchu. "Toho jsem si dobře vědom. Moji přátelé už ti vyprázdnili síťovku." Spustil pistoli a přistoupil blíž, tvář měl jen pár centimetrů od mého ucha. "Máš nějakou kapsu?"

Po páteři mi přeběhl mráz. Moje šaty skutečně měly kapsu, stejně jako něco v ní. Dopis od paní Smithové pro paní Chalcroftovou. Ztuhla jsem. "Ano, ale není v něm nic, co by vás zajímalo."

Ztišil hlas. "Dovolte, abych to posoudil já."

Ramena se mi roztřásla, částečně z chladu, ale spíš z návalu paniky, která mi přitiskla ruce k bokům.

Muž si zastrčil pistoli do bundy. "Nehrajte si se mnou, slečno. Nemám trpělivost ani čas. Odevzdejte mi ji, nebo se budu muset podívat sám."

Z jeho pronikavého pohledu mě vytrhl výkřik. Moje společnice na koni se snažila odtrhnout od muže svírajícího její paži, ale nebylo to nic platné. Lupiči si chtěli nechat něco líbit. Tlukot mého srdce opakoval strach v jejím hlase. Ohromeně jsem sledovala, jak žena strká ruce do záhybů sukně a podává muži svůj šperkový náhrdelník.

Na čele mého věznitele se vytvořila vráska, kapky deště se shlukly do jedné linie. Poté, co chvíli pozoroval tu podívanou, obrátil své ledově modré oči zpět na mě. "Tak co?"
Myslel jsem, že jsem nemocný. Natáhla jsem ruku, abych si zastrčila mokrý vlas za ucho, ale jeho železné prsty mi bleskově omotaly zápěstí. "Už mě nebaví čekat."

Otočil mě a přitiskl mě k sobě, hlavu těsně nad mým ramenem. Byl cítit přírodou, jako kluci ve městě, kteří si celý den hráli na poli. Jeho hlas zněl šeptem. "Raději bych, abys vyprázdnila svou vlastní kapsu."

"I-"

Jeho ruka se mi přitiskla na ústa. "Teď."

Přikývla jsem, ruka mě bolela z jeho sevření. Na zlomek vteřiny jsem přivřela oči. Zachovej si rozvahu, Sybil. Muž s ocelovými prsty to myslel vážně - smrtelně vážně.

Protáhla jsem si volnou ruku průstřihem vlhkých šatů, uchopila dopis od paní Smithové a podržela ho, spokojená, že muž bude zklamaný. Ale on mě nepustil.

"To je všechno?"

Znovu jsem přikývla a všimla si malé jizvy ve tvaru trojúhelníku na jeho zápěstí těsně u manžety rukávu. Zvláštní. Znaménko mělo téměř jednolitou kvalitu.

Odstrčil mě zpátky a roztrhl dopis. O několik vteřin později se setkal s mým pohledem nad útlým papírem a jeho oči změkly. Když už jsem si myslela, že mě osloví, zavolal přes rameno na své přátele. "Troufám si říct, že je čas jít dál."

Znovu složil vzkaz a strčil si ho do kapsy saka. "Děkuji vám, dámy, za velmi osvěžující chvíle, nicméně se obávám, že se s vámi musíme rozloučit." Uklonil se, pak odešel a nasedl na něco, co bylo spíše zvířetem než koněm.

Pokynul dopředu svým přátelům a pak vedl svého koně zpět kolem naší skupinky, která se třásla pod stromem. "Omlouvám se za všechny nepříjemnosti, které jsme způsobili."

Nejspíš se mi to zdálo, ale zdálo se, že to říká přímo mně. Tělem mi projelo horko. Ústa se mi otevřela, na jazyku se mi do klubíčka zamotala nejrůznější příšerná slova, ale žádné z nich nevyšlo. Usmíval se snad ještě pod tím hadrem?

Na můj zjevný vztek odpověděl mrknutím, pak pobídl koně do cvalu a zmizel v prudkém dešti.

Kapitola 2 (1)

Poštovní vůz vyrazil vpřed, ještě než jsem se posadil, ale kočí se zdál být nejistý a držel koně v pomalém tempu. Nálada ve voze byla skličující. Pevně jsem se nadechla a snažila se zjistit, kde jsme, navzdory mlze, ale čas se zdál ztracený.

Neklidné dopoledne ustupovalo pozdnímu odpoledni a moje touha dostat se do Plattsdale rostla s každým podrážděným povzdechem ostatních žen. Zíraly na mě, jako by to přepadení dálnice byla nějak moje vina.

Avšak právě když jsem se vzdala veškeré naděje, že ta noční můra někdy skončí, kroutící se stíny se rozestoupily a odhalily ceduli naklánějící se ve větru - hostinec U kančí hlavy. Plattsdale.

Kočár se stočil doprava, rozmetal štěrk po úzké silnici a pak se mučivě zastavil. Tíživé ticho prořízlo mužské volání jako příliš hlasitý zvon. Na dvoře se ozval šramot, ale nikdo v kočáře se nepohnul. Ve tvářích ostatních žen jsem četla otázky. Byli jsme konečně v bezpečí?

Pohlédla jsem na své promočené šaty a retikulu, umazané od špinavých rukou lupičů. Co se mnou bude? Dřevěná lavice kočáru zaskřípala pod ženou s kyselým obličejem, která si poplácala zbytky svého účesu. Její služebná ji mlčky sledovala, ale já jsem se dívala jinam - promrzlá, hladová a unavená. Bolela mě každá kost v těle, ale nic mě nepřimělo promluvit, dokonce ani zeptat se, jestli bych mohla přes noc sdílet Thompkinsův pokoj.

Studené prsty hledaly náramek na mé ruce, ten, který jsem dostala k posledním narozeninám. Něco by se možná muselo vyměnit za pokoj, ale ne náramek - ne moje jediné spojení s minulostí. Kdyby to bylo možné, okamžitě bych odcestovala do Croft Towers, bez ohledu na to, jak moc jsem toužila po čistém oblečení a měkké posteli.

Kočár se zakymácel, když se kočí vyhoupl ze skříně a otevřel dveře. Obě ženy se vyškrábaly z mé přítomnosti, zakoply mi o nohy a ani jedna se po mně neohlédla. Jak jsem se obával, nabídka na pokoj nebyla obnovena.

Stejně tak dobře. Jejich pomoc jsem nepotřebovala. Nepotřebovala jsem nikoho. Zatím jsem si vystačila sama.
Jeden z pštrosů nakoukl z boku vozu. "Ještě jsi tady, co?" Rychle se ohlédl přes rameno ke dveřím kočárovny. "Kam teď, slečno?"

Polekaná jeho chraplavým hlasem jsem se zvedla na nohy. "Je tu nějaký muž z Croft Towers?" Snažila jsem se, aby to neznělo tak zoufale, jak jsem se cítila.

V mužově tváři se objevila úleva, když přikývl a natáhl ruku, aby mi pomohl dolů. Ráda jsem ji přijala - i když byla celá ulepená - a následovala ho přes dvůr v naději, že se na mě konečně usmálo štěstí.

Náhlý hřmot koňských kopyt zněl jako poryv větru z deště a já se zastavila pod úzkou markýzou hostince. Ostler se také otočil. Na dvůr vtrhli tři uniformovaní dragouni, jejich tmavomodré bundy byly sotva rozeznatelné od šedého mrholení. V mžiku byli jen pár metrů od místa, kde jsme stáli. Několik výkřiků a kolem mě se prohnalo několik chlapců. Sledoval jsem, jak důstojníci sesedají z koní a vzdávají se jich. Dozvěděli se snad nějak o té loupeži? Otočil jsem se v naději, že se zeptám ostrahy, ale ten se rozčileně otočil. Zřejmě neměl v úmyslu je oslovit.

Pospíšil si se mnou přes dveře, ale něco na tom, jak zaváhal, když jsme vešli do přijímací místnosti, jak jeho chladné oči přelétly a přistály na mně, mi bylo jasné, že mě nechtěl přivést dovnitř. Zastrčila jsem si uvolněný vlas za ucho a snažila se setřást chlad, který mi způsobil, jen pohledem. Považoval mě za obyčejného ježka. Samozřejmě, že jsem tak vypadala, a o to víc ho to bodlo.

Muž nakrčil nos a jeho oči říkaly: Neopovažuj se sedět na pohovce tak mokrá, jak jsi. Ale on si jen odkašlal. "Dojdu pro Johna z výčepu." Pohledem stranou dodal: "Moc se neusazuj. Nebudu tu za chvíli."

Kdybych byla lady Sybila s abigailkou a doprovodem, odvedli by mě do soukromého salonu, abych si odpočinula. Ale jako prostá, nudná, nikým nedoprovázená Sybil Delafieldová jsem byla ponechána stát a kapat ve vstupní hale.

Bloudila jsem po spoře osvětlené místnosti a představovala si, jak by mi šálek čaje prošel hrdlem. Nahlédla jsem do dvojice špinavých oken a přistoupila blíž ke krbu. Tak tohle byl Plattsdale - můj nový domov.
Venku toho moc k vidění nebylo, ani v ponurém hostinci. Několik opotřebovaných kusů nábytku, shnilá prkna, zčernalý krb. Dveřmi do výčepu pronikala vůně piva a pižma. Samozřejmě jsem musel uznat, že cokoli bylo lepší než stísněný poštovní vůz. Moje kolena se ozývala souhlasně.

Vchodové dveře se otevřely a dragouni ze dvora vplouvali dovnitř v závanu větru, přičemž žádný z nich neprozradil sebemenší překvapení, že mě našel samotného, kapajícího v přední místnosti. Předpokládám, že i kdyby byli překvapeni, byli příliš dobře vychovaní na to, aby to přiznali. Nejvyšší důstojník si sundal košili a setřásl ze sebe déšť. Nevím, jak jsem očekával, že bude kavalerista vypadat, ale tenhle pán neodpovídal mým romantickým představám. Z hubeného obličeje mu vyčuhoval dlouhý nos s něčím, co jsem mohl popsat jen jako tvrdý pohled. Přikývl. "Dobrý den."

Předpokládala jsem, že jsem se na něj dívala, a proto cítil potřebu mě oslovit. Teprve teď jsem si přál, abych na sebe neupozorňoval. Připouštím, že jsem byl přímým svědkem loupeže. Nejspíš by se mnou chtěli mluvit. Pročistil jsem hlas. "Jste tu kvůli těm loupežníkům?"

"Prosím?"

"O přepadení poštovního kočáru?"

Jeden z dalších dragounů se k němu přidal a promluvil šeptem. "Chlapci na dvoře mi právě vyprávěli o jednom incidentu na trati."

První dragoun přikývl a otočil se ke mně. "Je mi líto, slečno, ale jsme tu služebně od prince regenta. Nemáme čas vyšetřovat drobné krádeže. Svou stížnost si budete muset vyřídit s místním soudcem."

"Chápu." Snažila jsem se, aby můj hlas zněl lehce, ale pochybovala jsem, že jsem dobře skryla své podráždění. Zdálo se, že mě tváře vždycky zradí v těch nejhorších chvílích. Policista měl nejspíš pravdu, když mě propustil, ale samolibý výraz v jeho tváři mi na náladě nepřidal.

Kapitola 2 (2)

Naštěstí mě ostlerův návrat zachránil před tím, abych vyhrkl něco, čeho bych mohl litovat. Kupodivu však vypadal podrážděněji než já. Už podruhé si prohlížel mé promočené šaty. Ušetřil nervózní pohled na důstojníky a pak mi pošeptal: "Teď už budete muset jít, slečno. Řidič z Věží má docela naspěch."

"Teď?"

"Ano, hned teď." Strčil zašpičatělý prst do dveří a pak si posunul brýle na nose.

Takže žádný čaj ani čas na osušení. Otevřela jsem ústa, abych protestovala, ale on mě odvedl zpátky do pochmurného deště, přes dvůr a na sedadlo zastaralého landau, než jsem stačila něco říct. Mělo mě napadnout, že bude chtít, aby mokrá dívka bez doprovodu nebyla jeho hostům na očích.

Ze všeho nejvíc jsem toužila připomenout mu lupiče s pistolemi, déšť a zimu a bídnou budoucnost mladé dámy bez rodiny a bez známostí. Ale zavřela jsem ústa a sledovala, jak beze slova zapečetil dveře.

Chalcroftův landau s rachotem zastavil. Za deštěm zmáčeným oknem jsem viděla jen děsivou oblohu. Řekla jsem si, že nemám panikařit.

Dveře kočáru se s vrzáním otevřely a objevil se v nich vytáhlý lokaj, který se při pohledu na mě zapotácel. Roztřesenou rukou jsem si vyhledala zbytky promočeného účesu a přinutila se odměřeně nadechnout, než jsem uchopila retikulu.

Mladík s široce otevřenýma očima se zřejmě vzpamatoval a natáhl deštník nad úzký otvor kočáru. "Slečna Delafieldová, že ano?"

"Ano." Přinutila jsem se k vlažnému úsměvu, než jsem sestoupila ze schodů, mokré šaty se mi lepily na nohy a chladný vítr mi bičoval sukni. Plánovala jsem takový jiný příchod, který měl udělat dojem. Doufala jsem, že mi poskytne odpovědi, pro které jsem si přišla.

Lokaj mě vedl přes štěrkovou příjezdovou cestu do číhajícího stínu mého nového domova - Croft Towers. Letitá stavba se zvedala z mlhavého soumraku jako starý král oděný v černém, který obezřetným pohledem zkoumá své království. Hrudník se mi sevřel.

"Tudy, slečno." Lokaj se posunul dopředu a pak se zastavil. "Plánovali jsme, že půjdete zepředu, ale vzhledem k vašemu, ehm, současnému stavu bude možná lepší..."
"Nesmysl, Jamesi." Vysoký muž s těžkou postavou držel vstupní dveře dokořán, tvář měl zvětralou věkem a oči bystré. Na okamžik se objevil úsměv, pak zmizel v přísné bradě. "Můžete mě oslovovat Hodge. Jsem majordomus tady ve Věžích."

Přikývl jsem. "Těší mě. Slečna Delafieldová - nová společnice paní Chalcroftové."

"Dobře vím, proč jste tady. Byl jsem to já, kdo poslal kočár." Pokynul mi, abych prošla dveřmi. "Pojďte dovnitř a já vymyslím, co s vámi bude dál."

Překročil jsem práh do tmavého mramorového vchodu. Po straně se ve větru mihotal malý svícen. Chvějící se světlo jen málo konkurovalo zdrcujícímu šeru tlustých příčných trámů a obložených stěn.

Hodge se zamračil. "Byl byste tak laskav a počkal tady?"

Přikývla jsem, objala si paže kolem středu a v žaludku se mi usadil strašlivý pocit prázdnoty. Hodge svižným krokem odešel a já se až příliš rychle ocitla sama. Sama se svými myšlenkami a pochybnostmi.

Podvodník. Hlas šeptal ze zákoutí mé mysli, ten samý, který jsem slýchala už tolik týdnů nebo i déle. Po hlase se ozval zvuk křídlových hodin, které odněkud ze tmy tikaly k životu. Poryvy větru se opíraly do těžkých dveří a snažily se proniknout dovnitř, ale vzduch uvnitř domu zůstával nehybný, ztěžklý prachem. Nemohla jsem se pohnout ani posadit, nepříjemný chlad, který jsem snášela po celou cestu, se vrátil v plné síle.

V dálce se ozvalo bouchnutí dveří. Nerovnoměrné kroky se nesly vzdálenou chodbou. Otočil jsem se, ale do přední místnosti nikdo nevstoupil a kroky se rozplynuly v všudypřítomné tmě kolem mě. Po pažích mi přeběhl mráz. Stála jsem co nejklidněji, prohlížela si stíny a zaháněla nepřirozený pocit, že mě někdo pozoruje.

Směšné. Zahnala jsem tu myšlenku, když se ve výklenku v horním patře mihla bílá šmouha jako vzdušný plášť nebo pramínek dlouhých světlých vlasů, který se nepřirozeně pohyboval po stěně. Pohledem jsem zabloudila na schodiště, ale v matném světle jsem nic jiného neviděla.
V tu chvíli se z protější strany místnosti ozvaly hlasy dvou pánů, které se nesly chodbou v průvanu.

"... Královská pošta?"

"Ticho. Byla to zatraceně nepříjemná záležitost, to vám povím .&nbsp;. ."

Ruka mi vylétla ke krku a já se předklonila, napjatá, abych slyšela víc, ale zvuky zanikly v šumění.

"Slečno Delafieldová?"

Nervy mi ruply a já se otočila, tep se mi zrychlil a ruce jsem měla připravené k obraně.

Byl to samozřejmě Hodge, zahalený do stínů. Zvedl svíčku a pozvedl huňaté obočí.

Pomalu jsem vydechla, spustila ruce a nabídla úsměv, jako to dělá dítě, když je zachráněno před příliš bujnou fantazií.

Gesto neopětoval. "Paní Chalcroftová je ve svém pokoji a dnes večer ji nebudeme rušit. Má však nějaké hosty, kteří by si s vámi rádi promluvili v salonu."

Hosté? Vrhla jsem rychlý pohled na točité schodiště a pak zpátky na Hodgeovu odhodlanou tvář. "I-"

Pohnul se dopředu. "Pojďte prosím za mnou, slečno Delafieldová."

Nohy mi ztěžkly, polobotky se lepily na podlahu, ale táhla jsem se za ním jako otupělé štěně a v hloubi duše doufala, že jsem si celý ten nepříjemný příchod nějak vysnila. Ale nevymyslela jsem si to. Bylo to všechno příliš skutečné.

Obývací pokoj ostře kontrastoval se zbytkem domu. Bílá barva se setkávala s mým pohledem ze všech stran - bílé stěny, bílý strop, bílé závěsy, jejichž středem byla dlouhá pozlacená pohovka. Z různých úhlů místnosti na mě zíraly tři šokované tváře. Hodge mě představil a pak mlčky opustil místnost.

Mladý muž střední postavy s tmavě blond vlasy a zkoumavýma zelenýma očima se odplížil dopředu. "Slečna Delafieldová, že? John Coachman mi právě vyprávěl fantastickou historku o vašem příjezdu. Dráhaři zastavili poštovní kočár?"

Kapitola 2 (3)

Díval jsem se z jednoho nedůvěřivého obličeje na druhý. "Ano. Jak vidíte, musel jsem stát v dešti." Hlas se mi třásl o něco víc, než bych si přála.

Zlatovlasá žena na pohovce zívla. "Čekali jsme vás už před několika hodinami. A někoho trochu staršího. Věříš jí, Lucie?"

"Nevím." Muž naklonil bradu. "Jistě jste přišel s nějakými dokumenty, které vaše tvrzení potvrzují."

"Samozřejmě. Mám..." Sáhl jsem do kapsy právě ve chvíli, kdy jsem si vzpomněl na strašlivou pravdu. Můj dopis od paní Smithové ukradl ten loupežník.

Následné ticho začalo žít vlastním životem, všechny oči se obrátily mým směrem a zkoumaly, co řeknu dál. No, dopis byl pryč. Vzal ho ten tmavovlasý lupič, který našel způsob, jak mi zkazit celý den.

Zhluboka jsem se nadechla. "Dopis, který jsem měla v plánu předložit paní Chalcroftové od své milenky," - pohlédla jsem z každé tázavé tváře na druhou - "byl při loupeži ukraden. Co potřebuji..."

Pán se usmál. "To je ale fantastický příběh."

Řecká bohyně, která mě předtím vyslýchala, se opřela o pohovku a nakrčila nos. "Podle mě až příliš fantastický."

"No, tebe se nikdo neptal." Další dívka, které podle všeho nebylo víc než osmnáct, se vydala kolem pohovky ke mně. "Musíte omluvit mou sestřenici. Čekání na večeři jí nikdy neslušelo." Chytila mě za loket. "Jmenuji se slečna Eva Ellisová. Moje prateta je docela ráda, že jsi souhlasil, že jí budeš dělat společníka, a že jsi vážil takovou cestu. Pojďte se hned ohřát. Nechceme, abys hned první noc tady dostala zánět plic." Otočila se zpátky do pokoje. "Copak nevidíte, že je k smrti vyčerpaná a promočená na kost? Prosím, sedněte si sem. Řeknu paní Knottové, aby vám v pokoji připravila koupel."

Podívala jsem se do laskavých hnědých očí slečny Ellisové a chtělo se mi brečet. Podařilo se mi říct: "Děkuji," než jsem sklouzla na nabízenou židli vedle krbu, zatímco ona spěchala z pokoje.

Blonďatý pán stál s autoritou, které jsem si předtím nevšimla. "Evie má pravdu. Jaký to hulvát, že jsem se tě vyptával, když jsi teprve před chvílí přijela - a v takovém stavu." Na tváři se mu rozlil přitažlivý úsměv. "Myslím, že je absurdní stát v takovou noc na přetvářce. Nesouhlasíte, slečno Delafieldová?" Prstem si prohrábl chomáč kudrnatých vlasů nad uchem. "Já jsem pan Cantrell. Paní Chalcroftová je moje prateta, a pokud dovolíte, představím vám svou sestru, slečnu Cantrellovou. Slečna Ellisová je naše sestřenice a pan Roth, ten pán, co spí vzadu v místnosti, je také."
Kráska mi kývla hlavou, ale nic víc neřekla, její oči mluvily jen mezi námi. Jako nový společník a sirotek jsem byl pod jejím drobnohledem a nebyl jsem si jistý, proč její bratr vůbec cítil potřebu nás představovat, ale gesto jsem opětoval.

Přikráčel ke mně, opřel se ramenem o krb a prsty si pohrával s kvízovou sklenicí. Pak na mě upřel pohled s jakýmsi posměšným zájmem, jako by si myslel, že bych mohla říct něco geniálního.

Měl jsem se pokusit o nějaký vtip. Dělal jsem to dost často pro dívky ve škole. Ale v chráněném životě, který jsem vedla ve Winterridge, jsem sotva dvě vteřiny strávila ve společnosti gentlemana, natož atraktivního. Neměla jsem nejmenší tušení, co bych měla říct.

Když jsem zjistila, že mám sucho v ústech, přenechala jsem planou konverzaci ostatním. Přesto mi nic nemohlo zabránit, abych si koutkem oka neprohlédla pana Cantrella, když se přesunul, aby zatopil v ohni. To, co mu chybělo na výšce, bohatě doháněl vyrovnaností. Ostré čelisti a hladké rysy, pohledný sebevědomým způsobem, jakého dokáže dosáhnout jen málokterý muž, aniž by působil arogantně.

Stoupající plameny v roštu mi v rychlosti přinesly teplo do nohou, zasunula jsem nohy pod židli a vrhla rychlý pohled ke dveřím. Co mohlo slečně Ellisové trvat tak dlouho?

Hlas pana Cantrella mě vyděsil. "Pokud vás to příliš nerozruší, slečno Delafieldová, rád bych si vyslechl celý váš příběh." Odmlčel se. "Zatímco budeme čekat, až vám připraví pokoj, samozřejmě."

V obličeji se mu zakulatil zamyšlený výraz, jak mu světlo ohně tančilo v bystrých očích. Nevím proč, ale téměř okamžitě jsem ho považovala za muže, který toho hodně vidí a málo prozradí.

Ztěžka jsem polkla. "Ve skutečnosti není moc co říct."

"Naopak. Celá místnost se svrbí, aby se dozvěděla podrobnosti."

Slečna Cantrellová seděla a dívala se z okna, zdánlivě ztracená v myšlenkách, zatímco pan Roth ze zadní části místnosti chrápal.

Vskutku se nemohla dočkat, až se dozví podrobnosti.

Pan Cantrell však vypadal vážně, a tak jsem si olízl rty. "Den byl dost ponurý, společnost nesnesitelná."
Na tváři se mu rozlil široký úsměv a posadil se po mém boku. "Prosím, pokračujte."

"Jízda probíhala bez problémů, dokud se neozval výstřel a kočár nezastavil. Nějací muži..."

"Kolik mužů?"

"Tři, pokud si dobře vzpomínám."

Pan Cantrell se naklonil a jeho hlas klesl na intimní úroveň. "Viděl jste některému z nich do tváře?"

"Ne. Měli přes nos a ústa hadry."

"A co jejich vlasy, viděl jste je?"

"Jeden muž měl tmavé vlasy. Ano, velmi tmavé vlasy. Dobře si to pamatuji." Nemusel jsem ani zavírat oči, aby se mi vrátila živá vzpomínka na lupiče, který mě držel v dešti. Po ramenou mi přeběhl záchvěv. Jak jsem vůbec mohla zapomenout?

"A co ti ostatní?"

Ztuhla jsem. "Já nevím."

Pan Cantrell se zhluboka nadechl. "Je důležité, abyste přemýšlela, slečno Delafieldová - přemýšlela!"

Proboha. Odvrátila jsem pohled a snažila se v duchu si představit ostatní loupežníky. Ale viděla jsem jen svého modrookého věznitele, jak na mě zírá. Byli malí nebo vysocí? Muž, který mě držel za zápěstí, byl vysoký. Ano, velmi vysoký. Ale ti ostatní... ...to jsem netušila. Podíval jsem se na ně vůbec? "Omlouvám se. Jen si nejsem jistá, jestli si to pamatuju."

Vypadal trochu podrážděně, vstal a prohrábl si vlasy. "A pošta. Prohledali poštu?"

Zde je možné umístit pouze omezený počet kapitol, klikněte níže a pokračujte ve čtení "Miluj mě víc než svou povinnost"

(Po otevření aplikace se automaticky přesune na knihu).

❤️Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu❤️

👉Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu👈