Náhradní manželka Alfa

#Kapitola 1

"Za to si můžeš sám."

Řekne můj dealer, když mě znovu udeří přední částí své boty s ocelovou špičkou do břicha. Skučím tělem, ale ani to mě nezachrání před nepřetržitou silou jeho pěsti. Jeho mozolnatá ruka mě chytne za vlasy a donutí mě podívat se mu do očí.

"Stálo to za to, že jsem je krmil?"

Zápach jeho dechu vytváří ve vzduchu odporný oblak a já se snažím nezvracet. Ukáže na vyděšená mláďata v kleci.

"Jsou naším majetkem. To znamená, že až je budeme chtít nakrmit," - pustí mi vlasy a já se zhroutím zpátky na podlahu - "nakrmíme je. A když budeme chtít, aby hladověli, budou hladovět. Nikdy nezapomeň, že i ty jsi náš majetek. Jsi splátkou za dluh svého otce. Takže pokud nechceš, aby shnil ve své cele, doporučuji ti, aby ses naučila chovat."

Chytne mě za paži a vytáhne mě na nohy. Zapření mých nohou ho přiměje zaryt nehty do mé kůže. "Jdeme!" křikne mi do ucha.  

Nohy se mi třesou, ale držím se pevně, když mě doprovází k aukčnímu bloku. Potemnělé chodby neuchopitelné, vlhké budovy lemují další klece s dalšími ženami a mláďaty. Některé na mě pokukují, jiné si zakrývají tváře. Jak se blížíme k pódiu, plní mi uši hlasitý jásot a výkřiky.

"Posuň se," řekne mi muž. "Musí vidět, co přesně dostanou."

Chci se bránit, ale bolest mého pohmožděného těla mě zastaví. Proměním se ve svého vlka a on přikývne, pak upře oči na dražitele na pódiu.

"A teď k naší hlavní události. Krásná Karin," řekne licitátor.

Muž mě vystrčí na pódium a dražitelé se okamžitě postaví na nohy.

'Karin, ty jsi moje úžasná malá baletka! Teď jdi na to pódium a ohrom je tak, jak to děláš každý den mně. Jo, a kdybys byla nervózní, představ si všechny ve spodním prádle. Počkej. To je jedno, to je hrozná otcovská rada.

Otcova slova mi přinesou trochu klidu a na okamžik se usměju, ale stejně rychle se to změní v něco temného, když si vzpomenu, k čemu je tohle jeviště a proč jsem tady.

"Už všichni chápete, proč jsme si ji nechali na konec?" ptám se. Dražitel se příšerně ušklíbne, když ke mně přistoupí. Svorka kovového obojku, který mi zacvakne kolem krku, mě donutí k první z mnoha slz. Přejede mi rukou po bílé srsti.

"Dělám vám laskavost, přátelé. Mohl jsem si ji nechat pro sebe, ale ona je tady, připravená jít k tomu, kdo nabídne nejvíc."

Jeho ruce mi sjedou po nohách až k tlapám a pak se dostanou na mé břicho. Pohladí ho a jeho úsměv se vrátí.

"Úžasné. Naprosto úžasné."

Pokračuje v porušování mého těla, jako bych byla výstavní pes, a já schovám čenich mezi tlapky. Nechci vidět jejich oči, jak zírají na to, jak se mě dotýká.

"...podívej se na ten pěkný kulatý zadek tohohle vlka. Představ si, jaké děti ti bude moct dát. Nízká porodnost? S tím nesouhlasím. Sakra, ta by nás mohla všechny znovu zalidnit sama!"

Už slyším ty nabídky.

"Tisíc dolarů!"

"Ne! Dva tisíce!"

"Absurdní! Tři tisíce!"

Zatáhne za obojek a doprovodí mě jím do kovové klece, která stojí uprostřed jeviště. Její ocelové mříže mě rozechvějí. Dveře se zabouchnou a on nad nimi mávne rukou a znovu mě představí kupujícím.Nezastavují se. Každé číslo roste, jak jim stále dokazuje, že se rozhodli správně, když tu dnes večer byli. Mluví kolem mě, jako bych byla nějaká bezvýznamná věc, která si nezaslouží ani špetku slušnosti.

"No tak, lidi, já vím, že máte na víc! Koneckonců jste riskovali vězení, abyste tu mohli být. Jestli chcete děti tohohle krásného bílého vlka, budete muset zaplatit!" "To je pravda," řekl jsem.

"Pět tisíc!"

"Sedm tisíc!"

Bože, už aby to skončilo. Chci zmizet. Chci být v době, kdy to nebylo složité a kdy jsme byli jen já a můj otec. Jako před měsícem, kdy jsem vystupovala v divadle Capital a před svým vstupem ronila slzy dojetí. Mé myšlenky přeruší hlas, který je silnější než ostatní, a způsobí, že místnost ztichne.

"Sto tisíc dolarů. Měl bych všechny přítomné varovat, že licitace proti mně neskončí ve váš prospěch," řekne muž.

"P-prodáno!" vykřikne dražitel a prakticky má pěnu u úst. Bouchne kladívkem a já konečně seberu odvahu a vzhlédnu. Chlípné zelené oči se do mě vpíjejí a mně se zatají dech v krku.

"Kam mám jít vybírat?" zeptá se muž dražitele, ačkoli jeho oči mě neopouštějí. Prozradí mi, co všechno se mnou hodlá udělat, a já znovu svěsím hlavu.

Vím, co přijde.

"Tohle sis zavinil sám.

Slova mi znějí v uších, dokud je nepřehluší vůně cedru a ginu a nezanechá ve mně pocit opilosti. Kožich mi stojí na ostří nohou.

To nemůže být...

"To je naše družka!" ozve se moje vlčice Ada a rozkročí se.

Cítím její vzrušení a tolik ze mě ho nechce zkazit.

"To není on," odpovím. "Vím, že si to chceš myslet, ale není to on. Prosím, přestaň. Ještě nám to zhoršíš." "Ne," řeknu.

"Ne!" zavrčí na mě zpátky. "Je to náš kamarád! Náš druh je tady. Přišel nás zachránit. Přišel zachránit všechny! Uvidíš!"

Nesnáším, když slyším její nadšení a vím, že je špatně míněné. Nemohl to být Ansel. Nebyl by tady. Na takové místo je příliš dobrý. Tahle zchátralá budova, která skrývá tajemství nelegální činnosti a otroctví, by se rozpadla v trosky, kdyby do jejích zdí vstoupil někdo tak vážený jako Ansel.

"To není on!" Odrazím se od něj. "Zapomněl jsi, že jsem ho odmítla?! On mnou pohrdá!" Stejně rychle, jako přišel, zmizí i nezapomenutelný pach a já znovu zabořím čenich mezi tlapy, tajně vděčný. "Opravdu bys chtěla, aby nás takhle viděl, Ado? Hm? Dovedeš si představit, jak by se mu to hnusilo?"

"To je on. Je tu kvůli nám. Vím, že jsme to předtím zvorali, ale Karin, on je tady. Já vím, že je."

Její neklid ve mně způsobí, že přenesu váhu v kleci. Dražitel se na mě zadívá. "Omluvte její chování, normálně se krotí. Slibuji," říká mému kupci, zatímco mi škube řetězem kolem krku. Ada zakňučí a ztichne a já si vydechnu; teď už bude aspoň zticha. "Gratuluji vám ke koupi! Můžeš si vyfotit..."

V místnosti dojde k posunu. Vlci zvednou nosy do vzduchu, jak se jejich smysly zostřují. "Policie," pronesl dražitel téměř vrčením. Mé oči sledují, kam se dívá, a přistávají na prostě oblečených lidech roztroušených v davu. "To je policie!"Vzduch pronikne rána a všichni nadskočí. Moji dealeři míří na policii.

"Druhý výstřel nebude varováním!" křičí další zaměstnanec.

"Okamžitě odhoďte zbraně! Místo je obklíčené! Nemáte kam utéct!"

Zavrtím hlavou, když se skrz chaos a špínu ve vzduchu prodere dráždivé pižmo, stejně silné jako přítomnost jeho majitele. Ada se ve mně znovu rozkročí a já už to nedokážu popřít.

Ansel je tady, na tomhle místě plném pokřivených lidí a klece vystavující mé potlučené tělo na odiv světu.

Srdce mi naplní hrůza.

Je tady a viděl to všechno.

"Ne... prosím, Bože... ne," zašeptám a roztřeseně sleduji pach.

#Kapitola 2

Bum! Bum! Bum!

Z druhé strany dveří se ozve zvuk těžkého beranidla.

Bum! Bum!

"Policie! Jdeme dovnitř!" ozve se zvenčí.

Bojovníci Gama vstupují do budovy s maskami chránícími obličeje, zatímco někteří blokují východ, aby překupníky udrželi uvnitř. Oblečeni v silných maskáčích s černými vestami s vyšitým znakem Modrého měsíce zaujímají pozice a připojují se k ostatním policistům v boji.

Překupníci neustupují, naopak se zdá, že přítomnost gambáčů ještě více roznítí jejich touhu po krvi. Houfně se hrnou a někteří jsou sraženi dříve, než stihnou zaútočit. Jiným trhají rukama za zády a nasazují jim pouta na zápěstí.

Členové licitujícího kruhu pobíhají po místnosti, aby se vyhnuli zajetí nebo smrti, zatímco z obou stran létají kulky. Na zemi se chaoticky povalují židle a přes ně jsou přehozena opuštěná smokingová saka. Dámské perleťové korále se oddělují od šňůrek a hrozí, že prchajícím podrazí nohy. Zajatci se krčí v rozích svých klecí a doufají, že vše brzy ustane.

Tato scéna, která se odehrává, by měla být více šokující, než je, ale roky turbulencí ve vlkodlačím světě nás přivedly až sem.

Někdy mám zvrácenou představu, že mé odmítnutí Ansela před pěti lety bylo domino, které odstartovalo efekt pomalého procesu záchrany našeho lidu.

Krátce poté jeho otec provedl státní převrat a později nahradil starého, neschopného krále alfa. Se svými dvěma syny po boku v posledních letech usilovně pracovali na nápravě toho, co bylo rozbito, ale škody už byly napáchány léty vlády předchozího alfy. Nedůvěra mezi smečkami zpomalila pokrok.

Mezi smečkami neleží žádná loajalita, když se podvyživená těla jejich členů rozpadají na ulicích z nedostatku potravy. Na rození mláďat není pomyšlení, když chudoba a špatné životní podmínky donutí všechny mužné vlky na pokraj šílenství. A ti, kteří zůstávají při smyslech, udělají cokoli, aby si je udrželi, i kdyby to znamenalo obětovat to dobré, čím kdysi byli.

Neustálé spory mezi hlavními smečkami umožňují nepřátelům, jako jsou upíři a medvědi, vniknout na naše hranice. Čelíme mnoha bitvám, které znovu a znovu odhalují důsledky našeho rozdělení. To nejhorší se však zrodilo díky rozpadu našeho světa.

Obchodníci s lidmi, drogoví dealeři a další zločinci se přiživují na zoufalství ostatních a vydělávají na něm. Dluhy narůstají a ti, kteří nemohou platit, jsou nuceni směňovat věci, které pro ně znamenají nejvíc.

Zdravé vlčí samice a mláďata si proti jejich vůli kupují bohatí pod záminkou, že dělají to, co je nutné, aby náš svět přežil vymírání. A v čele stojí náš alfa Ansel a jeho bratr, kteří se snaží vše napravit.

Anselova vůně se znovu vznáší vzduchem a vrací mě do přítomnosti. Ada ji zachytí ve stejnou chvíli jako já a okamžitě se rozběhne.

"Říkala jsem ti to! Je tady! Podívej, opravdu nás přišel zachránit!" ječí a už ji nezajímají naše modřiny.Když jsem sledoval, jak se scéna odehrává, skládal jsem si kousky dohromady.

"Ne, Ado. Jsem si docela jistý, že je tady, protože je vůdcem gama bojovníků, kteří sem byli vysláni, aby chytili vlčí dealery. Pochybuji, že si nás vůbec všimne."

"Ale všimne!"

Ignoruju ji. Nechci se znovu vydat cestou této debaty. V jedné věci však měla Ada pravdu, a to že mě i ostatní zachrání. Mám pocit, že konečně můžu vypustit dech, který jsem zadržovala i ve vřavě okolního křiku.

Zaslechnu cvaknutí hlavně zbraně a ztuhnu. Gama míří pistolí mým směrem! Jeho ruka v rukavici se sevře kolem zbraně a já zavřu oči a připravím se, ale výkřik plný agónie mě donutí oči otevřít.

"Tys mě kurva střelil do ruky!" křičí dražitel. Zvedá zbraň, ale gama mu prostřelí srdce. Jeho mrtvé tělo sklouzne po mřížích mé klece a zanechá za sebou karmínovou krev. Křik kolem mě zesílí.

"Musíme odsud vypadnout," řeknu Adě a ona souhlasně zavrčí.

Praštil jsem hlavou do železné klece a zaťal zuby do mříží, ale ta se ani nepohnula. Nemám dost síly, a když vykouknu nahoru, klesne mi žaludek. V zámku klece je zaseknutá krvavá kulka, která brání jejímu otevření.

"Sakra!" Křičím přes šílenství ze vzteku, který se ve mně rozlévá. Znovu to zkusím tak, že se tělem opřu do dveří. "Otevři!" Periferním pohledem vidím překupníky, kteří mě předtím zbili a spěchali k mé kleci.  

Viděl, jak se snažím utéct, a rychle popadne vodítko mého obojku a škubne. "Nech toho!" křičí mi do obličeje. "Říkal jsem ti, abys přestal vzdorovat!" Zvedne ruku a hřbetem mě tvrdě udeří do obličeje. Zhroutím se na dno klece a svíjím se bolestí. Další šanci mě udeřit už nedostane, protože kulka z pistole jiného gama ho probodne do zad a okamžitě ho zabije.

Vidím rozmazaně kvůli modřině, která se mi tvoří kolem oka, ale přesto rozeznávám pohled na stéblovou blondýnku, která se pohybuje v davu.

Ansele?!

Sbírám síly a třesu se na zadní nohy, abych lépe viděla. Muž v drahém vypasovaném černém obleku a s blonďatými vlasy, které si přímo říkají o to, aby jimi někdo prohrábl prsty, mi opětuje pohled. Na prsou saka jeho obleku leží vyšitý erb Modrého měsíce, který se shoduje s gama.

Byl to on a jako by neuplynul žádný čas, přesto mi udělal díru do srdce.

Ansel zůstává pevně usazený mezi vším tím chaosem. Jeho oči zůstávají upřené na moje, jako bychom zamrzli v čase. Roztáhnu rty, ale bodnutí na boku mi přiškrtí slova. Vedle mě se ozve cvaknutí a když se podívám dolů, vidím u svých nohou prázdnou jehlu.

Místnost kolem mě se začne točit a já se v kleci pohupuji sem a tam. Droga mi prochází tělem a já sotva slyším Adino kňučení, jak na ni také působí. Zhroutím se a můj dech se zpomalí, když cítím, jak se klec zvedá. Z úst dealerů se ozývá vrčení a sténání, jak se spojují, aby mě odstranili.Mrtvá těla a elektrické jiskry ze zbraní mizí, když mě v cele vynášejí z budovy. Kapky deště se kaskádovitě snášejí na horní část mé klece a zanechávají za sebou drobné rány. Jsem umístěn do zrezivělého náklaďáku. Přes špinavé masky a potřísněné oblečení nedokážu rozeznat lidi kolem sebe. Třesou mou klecí, aby se mi vysmáli, a moje hlava klesá dozadu.

"Kam mě vezete?" Vyhrknu, ale neslyším nic než řev nebo hřmění a výstřely v dálce, které se blíží. Pak, jako by to byl nějaký sen, vzduch opět prostoupí cedr a gin.

#Kapitola 3

Moji zajatci zabouchnou dveře kufru auta a rázně se vydají dopředu. Nastoupí, rozjedou se a já se snažím zůstat vzhůru. Slyším útržky jejich rozhovoru.

"Viděli jste to?! Málem mi ustřelil prdel!"

"Ty?! Málem mi zůstala hlava na ulici s kulkou v hlavě!"

Jsou zpanikaření, a to způsobuje, že jejich jízda je nevyzpytatelná. Moje klec se otřásá sem a tam, naráží do stěn náklaďáku, až se mi z toho točí hlava víc než z drog. Smějí se, téměř závratně při vyhlídce na útěk, dokud náklaďák neškubne dopředu.

"Co to sakra je?!" vykřikne jeden.

Okna náklaďáku jsou pomalovaná oprýskanou barvou, ale v matném světle pouličních lamp rozeznávám několik černých aut, která se řítí.

Gammas

Upravené černé Bentley jsou jejich poznávacím znamením. Jsou robustní a téměř neproniknutelné, mají neprůstřelná skla a kabát elegantní jako černá lékořice. Obklopují náklaďák a kulky létají vzduchem ze všech stran. Moji věznitelé stáhnou okénka a palbu opětují, ale je to zbytečné; je tu příliš mnoho gambáčů.

Slyším před sebou hlasité prasknutí a zasyčení. Řidič se sesune dopředu a jeho hlava narazí do volantu, což způsobí houkání klaksonu. Nemusím mu vidět do očí, abych věděl, že je mrtvý.

"Do prdele! Chyť se volantu! Prostřelili mi pneumatiky!"

Náklaďák se řítí ulicí, divoce se otáčí a zanechává za sebou světelné úlomky, jak se ráfky dotýkají silnice. Moje hlava narazí na mříže klece a omráčí mě.

"Chystá se do nás vrazit!"

Z bočního okna náklaďáku s hrůzou sleduji, jak Bentley najíždí přímo na nás. Kvílení jeho pneumatik se zastaví, když se auto srazí. Kolem mě se rozhostí ohlušující ticho. Široké oči a zkrvavené obličeje se mi vytetují do zraku, když se náklaďák převrátí do vzduchu. Ada se ve mně scvrkne. Ví to, co vím já: zemřeme.

Dveře kufru náklaďáku se rozletí.

"Ááá!" vykřiknu, když jimi propadne moje klec. Tvrdě dopadá na zem jen pár centimetrů od převráceného vozidla. Zevnitř náklaďáku se ozývají sténání, která se shodují s těmi, jež vycházejí z mých úst. Díky kleci jsem sice naživu, ale bolí mě celé tělo.

Přes kouř z rozbitých motorů náklaďáku vidím, jak přeživší překupníci vystupují. Dveře černého vozu Bentley se otevírají, vystupují z nich gamy a obě skupiny se k sobě přibližují, připravené dokončit boj.

Rachotivý záliv všechny zmrazí na místě. Znovu zahřmí a následuje prudký náraz světla, které zapraská přímo nad námi. Pronikavé světlo mě na okamžik oslepí, ale když pomine, spadne mi čelist při pohledu na nádherného, obrovského, zlatého vlka, který stojí uprostřed. Má obnažené zuby a kapou mu sliny, které jako by rozpalovaly dehet, když smrtelně vrčí.

Vrhne se na překupníky a sevře své mohutné čelisti kolem krku jednoho z nich a stiskne ho. Oči mu vyletí z hlavy a začnou krvácet. Kosti praskají pod vlčími zuby, jak muže škrtí v jeho vlastní krvi. Strhne mu hlavu z ramen a vyvrhne ji z tlamy.Tváře překupníků pokrývá strach, ale už je pozdě. Neodejdou živí. Zrychleně dýchám a srdce mi buší v uších. Útok je brutální. Maso a kosti trhají vzduch a dopadají na zem. Výkřiky utichnou, protože je přehluší klokotání krve.  

Nechci to vidět, ale nedokážu odvrátit zrak. Drogy kolující v mých žilách mě nutí opřít se o mříže klece, abych se udržel na nohou. Gamy zůstávají v pozoru a sledují, jak se rozvíjí krvavá lázeň.

Náraz do klece mě přiměje podívat se dolů a chce se mi zvracet. Mrtvé oči useknuté hlavy toho muže jako by mě prosily a svět kolem mě zčerná.

"...Nechci, aby se něco takového znovu objevilo na mých ulicích..."

Slyším kolem sebe šumění rozhovoru. Hlava mi třeští, ale donutím se otevřít oči. Kůže se mi lepí na kluzkou klec. Jsem v lidské podobě.

"Co se stalo?"

Přimhouřím oči, snažím se vzpomenout si a pak si zakryju ústa. Křik, krev a maso... vzpomínám si.

Už nejsem na ulici.

Kde to jsem?

Rozhlížím se po místnosti. Je rozlehlá a uspořádaná, se zlatými stěnami a omotanou knihovnou, která jako by pojmula jakoukoli knihu, jakou by si člověk mohl přát. Je tu velký dřevěný psací stůl s tlumenou lampou, na němž je vystaveno několik roztroušených papírů. Podlahu pokrývá šarlatový koberec se zlatým šněrováním až ke klenutému krbu, v němž praská oheň v krbu.

Místnost je krásná a teplá od plápolajícího ohně, který praská v krbu, ale chladná od temné aury, která ji obklopuje. V protějším rohu se ozve stejný burácivý hlas.

"Byla hrozba neutralizována?" Ansel se zeptá. Opře se o černou koženou pohovku a intenzivně naslouchá svým mužům a já si uvědomím, že se baví o osudech obchodníků s vlky. Naladím se pozorněji.

"Do rána vyčistěte ulice od krve a krveprolití," nařídí.

Ansel si upraví střih saka a mně vyschne v ústech. Už to není ten samý člověk, kterého jsem znala před lety. Není v něm ani stopa po tom něžném, křehkém, nemocném chlapci, kterého jsem zavrhla. Místo toho na pohovce seděl muž, z něhož vyzařovala moc a nadvláda, ať už mluvil, nebo ne.

Blonďaté vlasy teď nosil nakrátko a sčesané dozadu, čímž více ukazoval své oceánsky modré oči. Jeho oblečení bylo bezpochyby drahé a starodávné a jeho na míru šité střihy neúspěšně skrývaly vyzývavé svaly jeho postavy. Seděl, ale bylo jasné, že převyšuje většinu lidí v místnosti.

Jeho vyceněná čelist - pokrytá mírným strništěm - mu dodávala lehce drsný vzhled, zatímco jeho dokonalá slonovinová pleť a sardonický úsměv působily, jako by ho ručně stvořil Bůh i ďábel.

Je dokonalý. Jeho sebevědomí je svůdné, ale ještě přitažlivější je zřetelný respekt, který k němu jeho muži chovají.

"...to je pěkně černý vtip, šéfe," přistihnu jednoho z mužů, jak říká, ačkoli se usmívá.

Ansel se zasměje. "Možná, ale měli by se považovat za šťastlivce. Jejich smrt bledne ve srovnání s temnotou, kterou hodlám způsobit těm, které jsme nechali naživu."Oni se tomu vtipu smějí, ale mě to děsí. Z toho, jak drsně a nonšalantně mluví o mučení a smrti, mi tuhne krev v žilách.

Ada ve mně přešlapuje a já zavřu oči a zhluboka se nadechnu, abych ji zahnala. Když je otevřu, znovu se podívám na Ansela a zadržím dech, když otočí tvář a naváže se mnou oční kontakt. Ví, že jsem na něj zírala, možná ještě před touto chvílí.

Čelist mu cukne a tvář se mu zkřiví do kamenného výrazu.

"Zbourejte tu budovu a těla dealerů položte do trosek. Chci, aby každý, kdo se pokusí porušit pravidla Modrého měsíce, viděl, jaké následky budou následovat." Jeho ledový pohled zůstává upřený na mě a já vím, že jeho slova nejsou určena jen jeho mužům. Strach ve mně bublá, když jeho oči každou vteřinou temní.

"Co se nám chystá udělat?" Ada zakňučí.

"Já nevím."

#Kapitola 4

Ansel znovu osloví své muže. "Všichni můžete jít. " Nastane malá pauza, protože nikdo z nich nezamíří ke dveřím.

"K čemu potřebujete, aby..." Ansel se mu podívá přes rameno a muž okamžitě zmlkne. Nakažlivý strach se odráží od muže k muži při ostrém pohledu, který jim Ansel věnuje. Odvrátí oči k zemi a já cítím, jak se jejich strach mísí s mým vlastním. "Rozumím. Omlouvám se, pane," řekne muž po chvíli. Spěšně odcházejí a zamykají dveře, přičemž mě nechávají znovu čelit Anselovi. Nechci se na něj dívat. Jestli dokáže v mužích dvakrát větších než já vyvolat takový strach, nedá se říct, co bude se mnou.

Jeho oči změní barvu na jantarovou, která připomíná praskající oheň, jenž stále hoří v krbu. Vypadá téměř divoce, jako by někdo pracoval přesčas, aby zadržel monstrum, které hrozí útěkem. Oči se mi rozšíří. Ten zlatý vlk z dřívějška... mohl to být on? Nikdy předtím jsem ho ve vlčí podobě neviděla, ale pokud to byl on, pak hrůza, které jsem byla svědkem ve tvářích gambáčů, dává ještě větší smysl.

Ansel udělá krok k mé kleci s pohrdavým pohledem, který mě přiměje omotat si roztrhaný závoj těsněji kolem těla. V celém nočním chaosu jsem na svůj oděv až do této chvíle příliš nemyslela. Poničený modrý sarong, který mi oblékli dealeři, si s jeho pronikavým pohledem připadá ještě menší.

Posmívá se mi. "Je těžké se chránit, když toho na sobě moc nemáš. Že ano?" Očima bloudí po mém roztrhaném sarongu a pod nosem zakleje: "Proč jsi tam byla?" zeptá se a založí si ruku na prsou.

Nepřipadá mi to jako otázka, ale jako odsudek, a sevřu rty. Tam, kde byl v minulosti jeho hlas vždycky jemný a usměvavý, mám teď pocit, že ať řeknu cokoli, nic to nezmění na tom, jak nízce o mně zjevně smýšlí. Každou část toho, čím mi byl kdysi blízký, přehlušila jeho nová bezcitná povaha.

"Prosím, nech mě jít," zašeptám a on zavrtí hlavou.

"To si nemyslím. Podle toho, co jsem slyšel od tvých dealerů, bys mi byla k užitku." Vytáhne ze zadní kapsy zmuchlanou brožuru. "Lily, hlavní atrakce," řekne a ukáže na můj obrázek. "Krásná vlčice, která dokáže zplodit kvalitní dědice. Samozřejmě, že tě osobně tak vlídně nepopisovali. Pokud si dobře vzpomínám, říkali, že jsi jedna z nejlepších děvek, které mají, protože toužíš po tom, aby tě někdo ošukal."

Spodní ret se mi zachvěje při pohledu na čiré znechucení v jeho tváři.

Nemůžu mu říct, kdo doopravdy jsem.

Říkám si. Pokud v něm cizí člověk dokázal vyvolat tak silný odpor za méně než čtyřiadvacet hodin, zjištění, že jsem ve skutečnosti jeho družka, by ho mohlo poslat na hranu.

Vím, co musím udělat.

Možná mě bude nenávidět za to, že jsem ho odmítla, ale raději to než alternativu, která se mi nabízí.

"Odpověz mi na otázku," řekne a drží mě pod svým pohledem ostrým jako břitva. "Proč jsi byla na takovém místě?"

"Já... já nevím."

"Nekecej," odsekne.

Ada ve mně zuří. "Je naštvaný. Řekni mu, kdo doopravdy jsme a proč jsme tam byli!""Ne!"

"Ano!" Odstrčí se ode mě, jako by se sama snažila dostat k Anselovi. Čím déle mlčím, tím víc vidím, jak jeho nálada bublá.

"Proč.jsi.tam.byla?!" křičí neschopen se udržet.

Upřu na něj oči a celé tělo mi pokryje horko. "Už ti to řekli, tak proč to potřebuješ slyšet znovu?" Křičím. "Byl jsem tam, abych mohl jít k nejvyšší nabídce, a všechno šlo podle plánu, dokud jsi mě nevyrušil. Když už to potřebuješ připomínat, tak fajn. Rád ti ji dám. Jsem jejich krásná Lily; jejich oblíbená děvka, která dává stejně dobře, jako dostává. Stačí ti to, nebo bys byl radši, kdybych ti zazpívala nějakou písničku?"

Ada do mě strčí a snaží se převzít kontrolu, ale já odmítám změnit názor. Potřebuju, aby se zlobil. Možná když na něj budu dost tlačit, pošle mě pryč a on se nikdy nedozví, kdo doopravdy jsem.

Poznám, že každé mé slovo Ansela rozzuří ještě víc, a bojuju s nutkáním se před ním skrčit. Zvedání a klesání jeho hrudníku při prudkém výdechu mu dává podobu rozzuřeného býka.

Narovnám ramena a vysměju se mu. "Netvařte se tak, že se vám zvedá žaludek, pane," řeknu a nasadím ten nejstatečnější výraz, jaký jsem dokázala. "Neznám tě dost dobře na to, aby mi záleželo na tvém úsudku o tom, co dělám a co ne. Možná nejsem váš šálek čaje, ale je spousta mužů, kteří by zabíjeli za pouhou kapku mne na svém jazyku."

Ticho prostoupí každou skulinu místnosti, když poslední věta vyjde z mých úst. Ansel má čelist napjatou tak pevně, že jsem si jistá, že si brzy vylomí zub. V jeho očích se při zvažování mých slov vzedme prudká bouře emocí a já si uvědomím, že jsem zašla příliš daleko. Zlatě září stejně jasně jako zuřivá bestie, kterou jsem před chvílí viděl, jak masakruje obchodníky. Připravím se, že vydržím nápor jeho vzteku.

"Svlékni se," řekne a jeho oči se do mě zabodnou. Zvednu ruce a najdu lem sarongu. Nemůžu odmítnout. Čím déle se na mě dívá, tím víc mám pocit, že je mé tělo zcela v jeho moci. "Uvědomuješ si, že tě jediným pohledem můžu přimět udělat cokoli, co si zamanu?" zeptá se.

Mé oči se rozšíří a on se zašklebí. "Hádám, že ne. Je to moje zvláštní schopnost; kterou jsem si během let osvojil. Teď, když to víš, opravdu mě chceš dál provokovat, vlčku? Svůj temperament mám teď pod kontrolou stejně jako tvé tělo, a proto ti mohu s jistotou říct, že tvůj plán nevyjde. Bez ohledu na to, jak moc mě budeš dráždit, nikam se nedostaneš."

Do prdele.

Vyschne mi v krku. Roztáhnu rty, abych promluvila, ale on zvedne prst. "Přeskočíme hry, ano? Jsem zaneprázdněný muž a byla to dlouhá noc. Odpověz mi jen na tohle: Je to mateřské znaménko ve tvaru jahody pořád na vnitřní straně tvého pravého stehna?"

"Cože?"

"Slyšela jsi mě, Karin." Oči se mu vrátí do svého přirozeného odstínu a on zůstává stoický, jako by mě znovu lákal ke lži. "Vážně sis myslela, že nebudu vědět, kdo jsi? No tak, dej mi víc než to. Copak nevidíš, že už nejsem ten křehký klučina, kterého jsi kdysi zavrhla?""JÁ..." Zarazím se a mávnu mu před sebou zápěstím, jako bych se dožadovala, aby ze mě ta slova úplně vyšla.

"Cože? Nech těch lží a neurážej zase mou inteligenci. Já tě znám. Vím, že máš na vnitřní straně stehna mateřské znaménko ve tvaru jahody," - ukáže přes mříže - "přímo tam. Podívej se, jestli mi nevěříš." Nemusím se dívat. Mám to znaménko od narození. Nemám už žádné možnosti. On zná pravdu a plamen v jeho očích mi napovídá, že se opět snaží ovládnout svého vlka. "Už toho mám dost, Karin," zavrčí.

Rychle zvedne ruku a já se přikrčím. "Prosím, nedělej to!" Vykřiknu a zaštítím se, když kolem mě zapraská kov klece.

#Kapitola 5

Čekám, že se ozve bolest z jeho doteku ruky na mé tváři, ale nedočkám se. "Prosím," řekne Ansel nade mnou. Váhavě se na něj podívám a on se ušklíbne. "Nejsem zas takový hulvát," řekne a zakoulí očima.

"Já-já tomu nerozumím." Klec zavibruje. Nevymýšlím si to; rozbil ji jen s malou silou. Tyče kolem mě padají jedna po druhé a při dopadu na podlahu vydávají obrovskou ránu. Ansel jednu chytne a zastaví ji právě včas, aby se mi nesrazila s hlavou. Slyším tlukot svého srdce, jak divoce zírám na kovovou tyč v jeho ruce.

Natáhne ji ke mně a v jeho ledových očích se znovu zrodí bouře. "Ta klec byla trochu nárazník. Teď se můžeme skutečně bavit." Moje tvář při jeho slovech zbledne a jeho obličej se roztrhne na ďábelský úsměv. Zasměje se. "Už jsem ti říkal, že nejsem hulvát... no, ani TAK moc ne, ale to neznamená, že tě můžu nechat, abys mi dál lhala. Jsi konečně připravená uznat, že mám pravdu v tom, kdo jsi, nebo ti to budu muset dokázat?" Sevřu rty a on pokrčí rameny. "Jak chceš," řekne.

Z úst se mi vydere vzdech, když mě k sobě přitiskne. Ansel mě drží za zápěstí a zkoumá mou reakci. Netrvá to dlouho. Vnímám jeho feromony, moje tělo mě zrazuje a nohy se mi mění v rosol. Vezme mě za jednu ruku a sjede mi po břiše a mně se zatají dech.

"Pamatuješ si na tu noc?" Jeho oči se lehce zabarví. Přitáhne si mě blíž a já cítím vůni máty na jeho jazyku, když přiblíží své rty na centimetry od mých. "Nejdřív jsme jen tak řádili a hráli si, jako jsme to dělali vždycky." Položí mi ruku na vnější stranu pravého stehna. "Pak z ničeho nic začalo pršet a ty ses na mě podívala a já vycítil, že je něco jinak. Tvůj hlas měl v sobě tolik chtíče, když jsi vyslovil moje jméno."

Anselovy rty našly mé ucho a jeho šepot mě rozechvěl: "Požádala jsi mě, abych se s tebou miloval. Nikdy jsem tě neslyšel být tak nestoudnou, ale to byl jen začátek toho, čím jsi mě tu noc překvapila." Jemně mě pohladil po ruce, ale jako by se mě přímo dotýkal. "Vzala jsi mou ruku a položila ji mezi svá stehna." "To je pravda.

Ada chraplavě zavrčel a já se kousla do rtu. Cítím, jak mě znovu hladí po ruce, a tak zavřu oči a roztáhnu nohy. Usměje se na mou kůži a posunuje ruku dál a přistává přesně tam, kde mám mateřské znaménko. "Znám každý záhyb, znaménko a malou pihu, která ti sedí na kůži. Vím to, protože jsem tu noc studoval každý centimetr tvého těla, jako by to byla mapa vytvořená jen pro mě. Taky si pamatuju, jak jsi byla mokrá..."

Jeho prsty se dotknou mého pahorku a mně se podlomí nohy. "Byla jsi stejně mokrá jako teď. Vzpomínáš si, vlčku? Vzpomínám. Tvé zuby mi na hruď vtiskly řadu, o které jsem si myslela, že tam zůstane navždy. Tu noc jsi mě požádala, abych se dotýkal každé tvé části, a já to udělal, a čím víc jsem se dotýkal, tím drzejší jsi byla. Prosila jsi mě, abych nepřestával. Pořád dokola jsi mi opakovala, jak úžasný je to pocit, když tě hluboko uvnitř hladím. Tu noc jsi proti mně prožila tolikrát orgasmus, že jsi chroptěla, než vyšlo slunce.""Nech toho, Ansele," řeknu se zarudlými tvářemi. "To už je dávno."

Tře prsty sem a tam a moje vlhkost roste. "A přesto je jasné, že si to tvoje tělo pořád stejně pamatuje." Škubnu špičkou nosu, abych odstranila jeho návykovou vůni, ale nepomáhá to.

Ansel přiblíží svou tvář zpátky k mé, a přestože se chová chladně, poznám, že se v něm zase něco posunulo. "Řekni mi, proč jsi mě před pěti lety odmítla," žádá mě.

"Já ne..." Vsune do mě dva prsty a mně se slova zadrhnou v krku. Celé mé tělo pohltí horko, jak se mi snaží působit na mé sladké místečko.

"Řekni mi to. Proč?" Jeho prsty rozproudí mé tělo, aniž by musel použít své schopnosti. Můj orgasmus se rychle blíží a já kolem něj stahuji svou vlhkost. "Už jsem tě nemilovala," podaří se mi ze sebe dostat a on přestane, což způsobí, že mé vyvrcholení opadne.

Ada sebou trhne dopředu a vrazí mě do něj. Moje lež ji přivádí k šílenství a ještě víc se mnou nesouzní.

Ansel sevře rty do tenké čárky a neřekne ani slovo. Místo toho znovu zvedne své mučení a mně se v koutku očí zalesknou slzy ze sexuální frustrace. Když ví, že jsem blízko, zastaví své pohyby a usměje se. "Některé věci se asi nezměnily," řekne se samolibým výrazem, který mě donutí zatnout zuby.

Tohle už nevydržím.

Jeho blízkost a Adin zdrcující smutek a vztek mě chtěly donutit vyklopit pravdu.

"Je mi to líto, Ado, ale musím to udělat. Je to jediný způsob, jak udržet všechny v bezpečí."

Neodpovídá mi, ale já cítím její zdrcující emoce. Odstrčím je stranou, polknu slinu a vytlačím z úst další jed.

"Věci se změnily, Ansele, ať už tomu věříš, nebo ne. Už nejsem ta samá holka, kterou jsi znal předtím, nebo ti to ještě nedošlo? Možná mi na aukci změnili jméno, ale to, co o mně říkali, je pravda." "Cože?" zeptám se.

Úšklebek na jeho tváři se zkřiví do tak temného pohledu, že mu na něm prakticky vidím vlka. Stáhne ze mě prsty a zamračí se. "Co jsi mi to právě řekla?"

"Slyšel jsi mě," opáčím a žíly na spáncích mu naskočí. "Které části věty o tom, že jdu za nejvyšší nabídku, nerozumíš?"

Pohled, který mi věnuje, mě ničí stejně jako Adino zlomené srdce. Jestli mu ke mně zbyla alespoň špetka nějakých citů, teď už je definitivně nahradila nenávist.

"S kolika muži jsi šukala za peníze?" zeptá se skrz přerývaný dech.

Neustále na něj upírám pohled. "Nespočetně. Víc než dost na to, abych zapomněla na tu náhodnou noc, kterou jsme spolu prožili," řeknu, zatímco se mi chvěje spodní ret.

Anselovy oči znovu změní barvu a nozdry se mu rozšíří. Prsty se mu zapletou do mých vlasů a on mě jimi opře o pohovku. Rudý v obličeji mě přitiskne k nábytku a já cítím, jak se na mě tlačí jeho erekce.

"Zopakuj to," láká mě a já cítím, jak se jeho vlk dere na povrch. "Pokračuj, Karin. Vyprovokuj ve mně tu bestii."

Zde je možné umístit pouze omezený počet kapitol, klikněte níže a pokračujte ve čtení "Náhradní manželka Alfa"

(Po otevření aplikace se automaticky přesune na knihu).

❤️Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu❤️