Oživte jeho víru

The waves crashed against the cliffs of Nova Scotia with an almost musical rhythm, but Aria Morgan knew better. After three years of studying marine biology at the remote Blackrock Research Station, she had learned to distinguish between natural ocean sounds and something more... peculiar. Tonight, there was definitely something different in the water's song.

Standing on the observation deck of the research facility, her long dark hair whipping in the salty breeze, Aria focused her night vision binoculars on the churning waters below. The full moon cast an ethereal glow across the surface, making it easier to spot any unusual movement. That's when she saw it - a flash of iridescent scales, much too large to be any known fish species.

"You're out here late again," a deep voice spoke behind her. Dr. Nathaniel Cross, the facility's new head of cryptozoology, stood in the doorway. His presence had been causing quite a stir among the female staff since his arrival last month, with his storm-gray eyes and the mysterious scar that ran from his left temple to his jaw. But Aria had noticed something else about him - the way he always seemed to appear whenever the strange occurrences happened.

"There's something out there, Dr. Cross," Aria said, not taking her eyes off the water. "Something big."

"Please, call me Nate," he said, moving to stand beside her. His proximity sent an involuntary shiver down her spine that had nothing to do with the cold. "And I know. That's why I'm here."

Before Aria could question what he meant, a haunting melody drifted up from the waters below. It wasn't quite singing - more like an otherworldly humming that seemed to resonate in her very bones. To her surprise, she found herself taking an unconscious step toward the railing, drawn by the sound.

Nate's hand shot out, gripping her arm. "Don't listen too closely," he warned, his voice tight with concern. "They're hunting tonight."

"They?" Aria tried to shake off the melody's lingering effect. "Who are 'they'?"

Just then, a figure emerged from the waves - a woman with silvery skin and long, phosphorescent hair. Her eyes glowed with an unnatural blue light, and when she opened her mouth to continue her song, Aria saw rows of sharp, pearl-like teeth. The creature's beauty was both terrifying and mesmerizing.

"Sirens," Nate whispered, his grip on Aria's arm tightening. "Real ones. Not the sanitized versions from your fairy tales."

The siren's gaze locked onto them, and her song changed, becoming more focused, more enticing. Aria felt Nate tense beside her, and when she looked at him, she was shocked to see his eyes had taken on a silvery sheen, reflecting the moonlight like a cat's.

"We need to get inside," he said through gritted teeth, though he seemed to be fighting the urge to move closer to the railing himself. "Now."

But as they turned to leave, Aria caught sight of something in the water that made her blood run cold. Dozens of glowing eyes had appeared beneath the waves, and more figures were rising to the surface. Their songs began to intertwine, creating a symphony of supernatural beauty and terror.

"Dr. Cross... Nate," Aria's voice trembled slightly. "What's really going on at this facility?"

He finally turned to look at her fully, and in the moonlight, she could see that his scar was glowing with a faint blue light. "It's not just a research station, Aria. It's a containment facility. We monitor and protect humanity from ancient creatures that most people think are myths. And right now," he glanced back at the water where more sirens were emerging, "something has disturbed them. Something that hasn't happened in over a hundred years."

"What?" Aria asked, though part of her feared the answer.

"They're looking for their lost queen," Nate's voice was grim. "And for some reason, they think she's here."

A particularly powerful wave crashed against the cliffs, sending spray high enough to reach the observation deck. As the droplets hit Aria's skin, she felt a strange tingling sensation, and for just a moment, her reflection in the window showed her eyes glowing with the same ethereal blue light as the creatures below.

Nate saw it too. His expression shifted from concern to something more complex - fear, fascination, and what looked almost like recognition. "We need to talk," he said quietly. "About your mother. About why you were really assigned to this facility. And about why you've always felt so drawn to the sea."

The siren's song grew louder, more insistent, and Aria felt something stir within her - ancient memories that couldn't possibly be her own, yet somehow were. As she followed Nate inside, one thought kept repeating in her mind: her life as she knew it was about to change forever, and there would be no going back to the simple world of marine biology and research papers.

Behind them, the sirens continued their haunting chorus, their songs now carrying a note of triumph. They had found what they were looking for.

The facility's underground laboratory was a maze of steel and glass, illuminated by harsh fluorescent lights that made everything look clinical and cold. Aria followed Nate through a series of security checkpoints, each requiring increasingly complex biometric scans. Her mind was still reeling from the events on the observation deck, the sirens' song echoing in her memory.

        "How long have you known?" she finally asked as they entered what appeared to be his private office. Unlike the sterile corridors outside, this room was filled with artifacts that looked ancient - shells with strange markings, crystals that seemed to pulse with their own inner light, and walls covered in charts mapping underwater ley lines.

        Nate moved to a heavily secured cabinet, his fingers dancing across a complex lock. "Since the moment you arrived at Blackrock. Your bio-readings were... unique." He pulled out a thick file with her name on it. "But your mother knew long before that."

        "My mother?" Aria's voice cracked. "She died when I was three. All I have are some photos and my father's stories about her love for the ocean."

        "Your mother didn't die, Aria." Nate's voice was gentle but firm as he placed an old photograph on his desk. "She returned."

        The photograph showed a woman standing on these very cliffs, her wild dark hair streaming in the wind. She looked exactly like Aria, except for her eyes - they held that same otherworldly blue glow Aria had seen in her own reflection moments ago.

        "That's impossible," Aria whispered, but even as she spoke, memories began to surface - the way she could hold her breath for impossibly long periods, her uncanny ability to predict storms, the strange songs that sometimes filled her dreams.

        Suddenly, the lights flickered, and a low vibration ran through the building. Nate's expression turned serious. "They're testing the barriers," he said, moving to a bank of monitors showing underwater footage. Multiple figures darted past the cameras, their movements too quick and graceful to be human.

        "What barriers?" Aria asked, joining him at the monitors.

        "Electromagnetic fields designed to keep them at bay. But with their queen so close..." He glanced at her meaningfully. "They're stronger than usual."

        "I am not their queen," Aria said firmly, though something deep inside her stirred at the words.

        "No, but you're her daughter. The first successful hybrid in centuries." Nate pulled up more files on his computer. "Your mother was their queen, and when she fell in love with your father, it created a diplomatic crisis. A siren queen choosing a human was unprecedented."

        The vibrations grew stronger, and somewhere in the facility, an alarm began to sound. On the monitors, the sirens' movements became more coordinated, more purposeful.

        "They're not just testing anymore," Nate muttered. He grabbed what looked like an ancient trident from a wall display. "They're breaking through."

        Aria's head suddenly filled with voices - not speaking English, but a fluid, musical language she somehow understood. They were calling to her, telling her to come home, to take her rightful place.

        "Make it stop," she gasped, pressing her hands to her temples.

        Nate reached for her, but stopped short when he saw her eyes - they were glowing brighter now, and her skin had taken on a slight iridescent sheen. "Fight it, Aria. You're not just one of them. You're both human and siren. That's what makes you special."

        The facility shook more violently, and the lights went out completely. In the darkness, Nate's eyes glowed silver again, and Aria could finally ask the question that had been nagging at her.

        "What are you?" she whispered. "You're not entirely human either, are you?"

        Before he could answer, the reinforced windows of his office exploded inward in a shower of glass and seawater. In the opening hovered three sirens, their beauty terrible and magnificent. The one in the center spoke, her voice carrying both authority and disdain.

        "Step away from the princess, Guardian. She belongs with her people."

        Nate raised the trident, which began to glow with an electric blue light. "She belongs where she chooses to belong."

        As seawater swirled around them, Aria felt power surge through her body - raw, ancient, and demanding to be released. She had a choice to make, but first, she needed answers.

        "Tell me everything," she said, her voice carrying a new note of command that surprised even her. "About my mother, about what you are," she looked at Nate, "and about why I'm really here."

        The siren queen smiled, showing those pearl-like teeth. "Oh, little princess. You're here because a war is coming. And you," her glow intensified, "are the key to everything."

The seawater swirling around Aria's feet felt alive, responding to her emotions like an extension of her body. The three sirens remained suspended in the shattered window frame, their ethereal forms casting an otherworldly glow throughout Nate's flooded office. The lead siren - who had introduced herself as Cordelia, First General of the Deep Realm - watched her with ancient eyes that held both wisdom and cunning.

        "Your mother's choice started this war," Cordelia said, her voice carrying the rhythm of waves. "When she chose your father, she didn't just abandon her throne - she disrupted a balance that had existed for millennia. The Deep Realm has been without a true queen for twenty years, and the dark ones grow bolder each day."

        "The dark ones?" Aria asked, acutely aware of Nate's tension beside her, his grip tightening on the glowing trident.

        "The Abyssal Court," Nate answered grimly. "Think of them as your people's darker cousins. While the sirens of the Deep Realm protect the oceans, the Abyssal Court seeks to corrupt them. Without a queen's power to maintain the barriers..."

        "They're breaking free," Cordelia finished. "Even now, they gather in the deep trenches, preparing for war. Only a queen's song can reinforce the ancient seals."

        Aria felt the weight of their expectations pressing down on her like the ocean itself. "And you think I can do this? I don't even know how to control whatever... this is." She gestured to her still-glowing skin.

        "That's why I'm here," a new voice spoke from the doorway. Aria turned to see a woman she'd only known from photographs - her mother. Nerissa, former queen of the Deep Realm, stood in the threshold, looking exactly as she had twenty years ago. Her presence made the very air vibrate with power.

        "Mom?" Aria whispered, emotions warring inside her.

        Nerissa's eyes - the same otherworldly blue as Aria's now were - filled with tears. "My daughter. My beautiful, brave daughter. I'm so sorry I had to leave you, but it was the only way to keep you safe while your powers matured."

        "Safe from what?" Aria demanded, anger suddenly surging through her. The water around her feet began to churn in response.

        "From those who would use you," Nate interjected, his voice carrying an edge of bitterness. "The Guardians weren't always noble protectors, Aria. Some believed that controlling a hybrid princess would give them power over both realms."

        "Like your father did?" Nerissa's voice turned cold as she addressed Nate. "Is that why you're so close to my daughter? Following in Marcus Cross's footsteps?"

        The tension in the room sparked like electricity. Nate's silver eyes flashed dangerously. "I am not my father."

        "Enough!" Aria's voice carried a new power, making everyone in the room freeze. The water around her feet rose in spiraling columns, responding to her command. "I want the truth. All of it. No more cryptic warnings or half-answers."

        Suddenly, the facility's emergency sirens blared to life. On Nate's monitors, dark shapes appeared in the deeper waters - humanoid figures with shark-like features and glowing red eyes.

        "The Abyssal Court," Cordelia hissed. "They've found us."

        "They found her," Nerissa corrected, moving to Aria's side. "They can sense your awakening power, daughter. We're out of time."

        The facility shuddered as something massive struck it from below. Through the broken window, Aria could see dark forms rising from the depths, their movements predatory and purposeful. The water around her feet turned ice-cold.

        "You have to choose now," Nate said urgently. "But know this - whatever you decide, I'll stand with you." His eyes met hers, and in them she saw not just duty or ambition, but something deeper, something personal.

        "As touching as that is, Guardian," Cordelia interrupted, "she needs to come with us. Only in the Deep Realm can she learn to control her powers in time."

        Another impact rocked the facility. In the distance, Aria could hear screams - the research staff, she realized with horror. They were unprotected, unaware of what was really happening.

        "I won't let innocent people die," Aria declared, feeling strength flow through her. "Mom, Cordelia - help me protect the facility. Nate..." she turned to him, "teach me how to fight."

        "Always choosing both worlds," Nerissa murmured, a mix of pride and worry in her voice. "Just like your mother."

        As the Abyssal Court's forces surrounded the facility, Aria felt something click into place inside her. She was neither fully human nor fully siren, neither wholly of land nor of sea. But perhaps that's exactly what both worlds needed.

        "Well then," she said, as power coursed through her veins and the song of the sea filled her mind, "let's show these dark ones what a hybrid princess can do."

        The water around her erupted upward, turning into a swirling shield of liquid crystal, just as the first of the dark figures burst through the facility's lower levels. The war for two worlds was about to begin, and Aria stood at its center, with a Guardian at her side and the power of two realms flowing through her blood.

The next few minutes dissolved into chaos. The Abyssal Court's warriors crashed through the facility's lower levels like a dark tide, their shark-like features twisted into snarls of hunger and hatred. Aria's crystalline water shield held against the first wave, but she could feel their darkness pressing against her power, trying to corrupt it.

        "Channel your emotions through the water," Nerissa instructed, her own powers creating whirlpools that trapped several attackers. "The sea responds to authentic feeling, not just will."

        Nate moved with inhuman grace, the trident in his hands leaving trails of electric blue energy as he fought. "We need to evacuate the research staff," he called out between strikes. "They're gathering near the main lab."

        Aria closed her eyes for a moment, and suddenly she could feel every drop of water in the facility - in the pipes, in the air, in human bodies. The awareness was overwhelming. "I can feel them," she gasped. "Everyone. Everything."

        "That's your queen's sense awakening," Cordelia explained, her own song turning violent as she fought. "You're connecting to your realm."

        An explosion rocked the lower level, and through her new awareness, Aria felt something massive entering the facility. The temperature of the water dropped dramatically, and even the sirens looked concerned.

        "Thalassos," Nerissa whispered, fear evident in her voice. "The Abyssal Prince himself."

        Through the broken floor emerged a figure that seemed made of living darkness. Unlike his warriors, Prince Thalassos appeared almost human, devastatingly beautiful in a cruel way. His eyes were the color of the deepest ocean trenches, and when he smiled, his teeth gleamed like black pearls.

        "The little princess awakens," his voice was like the crushing depths given sound. "How convenient. I was afraid I'd have to wait longer to claim my bride."

        "Bride?" Aria and Nate spoke simultaneously, his voice sharp with anger, hers with shock.

        "Did they not tell you?" Thalassos moved closer, his presence making the water around him turn black. "The only way to truly end the war between our courts is through union. Your mother refused me twenty years ago. But you..." his dark eyes roamed over her face, "you're even more powerful than she was."

        Nate stepped between them, the trident glowing brighter. "She's not a prize to be claimed, Thalassos."

        The Abyssal Prince's laugh was like ice cracking. "Ah, the Guardian speaks. Tell me, son of Marcus Cross, does your protection come from duty... or jealousy?"

        Before anyone could respond, a scream echoed from the main lab. Through her water sense, Aria felt the research staff's terror as more Abyssal warriors surrounded them.

        "Choose quickly, princess," Thalassos said smoothly. "Surrender to me, and I'll spare them all. Refuse, and watch your human friends feed my warriors."

        Aria felt rage build inside her - pure, hot, and powerful. The water around her began to glow, not with her mother's blue light or Thalassos's darkness, but with a brilliant purple that seemed to combine both aspects of her nature.

        "You want an answer?" Her voice carried the crash of waves and the strength of tidepools. "Here it is."

        She thrust her hands forward, and every drop of water in the facility responded. It rose from pipes, condensed from air, pulled from the sea itself. But instead of attacking, it began to sing - a new song, neither fully siren nor fully human, but something entirely unique.

        The Abyssal warriors closest to her began to writhe, their corrupted forms starting to purify under her hybrid power. Thalassos's eyes widened in genuine surprise, then narrowed in fury.

        "Impossible," he snarled. "No one can purify the Abyssal taint!"

        "She's not no one," Nate said, pride evident in his voice. "She's both of your worlds, and neither. And that makes her stronger than either."

        Aria's song grew stronger, and she felt Nate's energy joining with hers, the Guardian's power amplifying her own. Her mother and Cordelia added their voices, creating a harmony that made the very foundations of the facility vibrate.

        But Thalassos wasn't finished. With a roar of rage, he released his own power - a wave of such absolute darkness that it threatened to swallow all light. "If I cannot have you," he growled, "then no one will!"

        The two forces met in a spectacular clash of energy. In that moment, as purple light battled primordial darkness, Aria felt something else stirring in the depths beneath the facility - something ancient and powerful, awakened by their battle.

        "The Leviathan," Nerissa breathed. "The battle... it's waking the ancient ones."

        As if in response, a deep rumble shook the entire ocean floor, and everyone - siren, human, and Abyssal alike - froze in sudden, instinctive fear.

        In the brief silence, Aria heard Nate whisper, "Whatever happens next, Aria, know that I-"

        But his words were cut off as the floor beneath them cracked open, and the true power of the deep made its presence known. The war between courts had awakened something far older and more dangerous than any of them had imagined.

        And deep in her soul, Aria knew - this was only the beginning.

Prolog

========================
Prolog
========================
ABlOabTama* - Spředd VjedeknÉádctniU let(yu
Z rozzlobené oblohy se snášel déšť a silné poryvy větru kvílely mezi stromy, které se zmítaly v potemnělé noci. V agónii jsem utíkal a byl jsem si jistý, že mé srdce musí tlouct stejně hlasitě jako hrom, který se rozléhal nebesy nad námi.
Zalapala jsem po dechu, když mi na kluzké, blátivé půdě uklouzla noha, zapotácela jsem se a tvrdě dopadla na ruce a kolena. Vykřikla jsem a nebyla si jistá, odkud ta bolest pochází - z mé mysli, ze srdce nebo z roztrhaného těla.
Proč mi to udělali?
PBlakSaqlvay jscemÉ ysmě^remD ZkO Fzvemi$,r zasažeSnác cžaXlnevm),m Nzradioru,* vn^ež jOsemH spe zHtaěvžk)aV &posqtaviplPaI zpáktk_y naV nroFhHyX aZ snamžil'a Jse gnajQítl opoFrKu.T PotáMcel, j,sem sdeN kT $doFmu,R kiterýr Zbyylu ossvězt!lenZý jTaZko( tTerp^lCo Fa srv^ět*loQ PhIncezd tuN Ksijlnice.f CnhyytDil jés&em se TdSřepvBěBnWéwho zábzrkakdlí, p^ohYnul Hse dFopařYedqu Aa lp(akó jsem rRo&zrazilS zdIvéewře a šAát.ral uavHn*iVtpř.
Když jsem se zastavil, abych se rozhlédl po místnosti, zakňučel jsem utrpením. Ztráta mě zasáhla stejně silně jako bouře, která zuřila venku.
Proč mi to udělali? Jak mohli být tak krutí?
Stálo mě to asi všechno, co jsem měla, ale přinutila jsem se pohnout, protože jsem věděla, že tu nemůžu zůstat. Musela jsem odejít. Musela jsem odejít. Dusila jsem vzlyky, držela se zábradlí a táhla se nahoru do svého pokoje. S koleny od bláta a krve jsem klesla na podlahu a vyhrabala zpod postele kufr. Vypotácela jsem se na nohy a zamířila ke skříni.
Sflzwyr mTi zazsGtKřvelUy rzsrCaÉk),* UsdtrlhMáKvjajlUac jjs&emD oQbdlDe'čeníQ zÉ ra,m&ínaek an *cIpDavla jmeq vdoD kuyfLrKuJ, Vkt(erGý jsem* (hvodilag gnSa Lpostxeló,C Éa sg jk,atžVdýmR kouGskem,^ ékfte,rrý jsemR vyrtqrh!lóai z mí_s!ta,é bylyt moHjBe pdoShyóby zKblěfsiOlejYší. )Touha utUéTcVty jejště zesílilpaP, Kkdyž' jseQm se přefszucnuClaW keu jkomoGdXě. RAozrquš)eIn,ěa sjPsemw vMyCtrhKla* Bzá_sWu(vnky ÉzÉ Bk.o&lejnjiqčekt, pPře)vr^átFiXl*aC jec vzshůrGu knoWhYamah qax nsaihHáazNelwaJ doK kóufru, Kco &sOe Wtwavm óvešNlo.
Celou dobu jsem se snažila zadržet vzlyky, které se mi vázaly v hrdle. Utišit je. Předstírat, že se to nestalo. Předstírat, že to nemusím dělat.
Třesoucími se prsty jsem škubla za zip.
"Rynno, co se děje?" Zezadu mě zasáhl ospalý hlas plný obav.
Trá'penBí lsKe *robzHleuhlox jafkBo pPr_ásqk!nutsí bfiPčeDmF. OkčiM GsTe fmi QziavCřeYly daR slovag zse _mi tfřaás,laF dzQ úst. "UJPea miq to zmocr ólVítéoj, Bbéa!bgi, FaFljel mTusím^ j$ítA."*
Podlaha zaskřípala babiččinými kroky. Když mě obcházela, šokovaně se nadechla, když viděla můj potlučený vzhled. "Panebože, co se ti stalo?" Hlas se jí třásl. "Kdo ti ublížil? Řekni mi to, Rynno. Kdo ti ublížil? To nebudu trpět."
Rázně jsem zavrtěla hlavou a našla lež. "Nikdo. Já jen ... Nemůžu v tomhle pitomém městě zůstat ani o vteřinu déle. Jdu najít mámu."
Nenáviděla jsem to. To, jak zmínka o mámě zkřivila babiččinu tvář v agónii.
"(Cóoj Ytoé řbíkáš?_"
"Říkám, že odjíždím."
Zvětralá ruka se natáhla, aby mě chytila za předloktí. "Ale maturita je až za měsíc. Musíš přednést svůj projev. Projít se po pódiu v čepici a taláru. Nikdy v životě jsem neviděl nikoho, kdo by se na něco tak těšil. A teď se prostě sebereš a odejdeš? Když nemůžeš věřit mně, tak nemůžeš věřit nikomu. Řekni mi, co se dnes večer stalo. Odešla jsi odsud šťastná jako brouk v koberci a teď neděláš nic jiného, než že strachy utíkáš."
Slzy, které mi stékaly po špinavých tvářích, jsem se přinutila podívat se na ženu, která pro mě znamenala všechno. "Jsi jediný člověk, kterému můžu věřit, babi. Proto musím jít. Nechme to tak."
ÚzkoGsCtM zk(řgivilac biabiCččiDn_uP stařecnkoÉu) UtFvář(. "R'ynónfoW,L _nenLecLhápm téě& Ujenn dtTaWkv VodejFít."é
Natáhla ke mně ruku a setřela mi slzu zpod oka. Měkce naklonila hlavu na stranu a v koutku úst se jí objevil stejný něžný úsměv, s jakým mě pozorovala už nejméně milionkrát. "Nikdy nezapomeň, že když se nesměješ, tak pláčeš. A teď, co bys dělala radši?" Odmlčela se a já se nedokázal přinutit k odpovědi. "Utři si ty slzy a pojďme něco vymyslet. Jako vždycky."
Smutek se v té malé místnosti rozléval jako vlastní bytost. Ztráta. Lítost. Jako ozvěna každého povzbudivého dechu, který mi kdy babička šeptala do ucha. "Nemůžu tu zůstat, babi. Prosím, nežádej mě o to."
Babička se při té prosbě zavrtěla. Rychle jsem se sklonila, abych jí dala dlouhý polibek na tvář, vdechla všudypřítomnou vůni vanilky a cukru a uložila si ji do paměti.
SVt^rhvlaM jsemM zj kpoistqelleG fkuOfjr a, vgydalPa ,sGe Okpe &dNve_řAíVm.
Babička se po mně natáhla, konečky prstů se mi dotkla paže a prosila: "Rynno, nechoď. Prosím, nenechávej mě tu takhle. Nic není tak špatné, abych to nepochopila. Že bychom to nemohli napravit."
Nezpomalil jsem. Neodpověděla jsem.
Utíkal jsem.
Af Én)eohtléVdlm jsemK spe.

1. Rynna

------------------------
1
------------------------
==&=G========y=S=$=B=w=H=H=.=j=!==h==
Rynna
========================
Na čelním skle se míhaly listnaté stíny, které střídaly oslepující údery slunečních paprsků, jež pálily z oblohy, když mé auto projíždělo pod těžkými korunami stromů, kde jsem projížděla klikatou dvouproudou silnicí.
ČMíAm' víc Yj_sem zseÉ bblífžPial*ap, tí(m sqi.lnBějiu mmi srd_ce* télio'u.klAo Rv svevřDenémL dharóuydngík'up sa tcíJm vměVlčdí byilw ómů(ja dec_ha. PéřitiTskKla tjsWeIm seZ Yk volanntauÉ ar vyukouGkyla n&aZ opoCtóřeNboYvOanpobuY caeXdxuli nlaq kIr,ajfi ssiYlón!ice.
Vítejte v Gingham Lakes v Alabamě, kde je tráva ve skutečnosti zelenější a lidé sladší.
Nervy mi drásala úzkost.
Bylo to už jedenáct let a připadalo mi to jako celá věčnost, co jsem opustila malé město, které se dalo jen stěží považovat za víc než město. Slíbila jsem si, že už se nikdy nevrátím.
Ax Ubylka j,spemb taUmu.
Jen jsem si přála, abych ten slib porušila dřív. Ne, když už mi připadalo, že je pozdě.
"Země Ryn."
Vyskočila jsem, když se ten hlas rozlehl v reproduktorech auta. Ztrácela jsem nervy. Zdálo se mi to příhodné. Od chvíle, kdy jsem podepsala tu tečkovanou čáru, jsem pochybovala o svém zdravém rozumu.
"VJfs^iF t,aYmz,W cnebNoc u(ž jsedm těY lztaratNil Jnat vh^luNbokSémv jJiKhru?"b $MacBy! se 'zdepItala.M SjkUosrAod jsseAm kji Ivpisdě)lpa,P jaaMk nqa mě zveOdWá LtmaévHé ^obRočZíc.
"Ty jsi vážně rozhodnutá zlomit mi moje křehké srdce, že?" pokračovala. "Nechal jsi mě tady, abych se o sebe postarala sama. Nikdo, s kým bych si mohla v pátek večer vyjít, a nikdo, kdo by mi v sobotu ráno připravil zázračné snídaně s kocovinou. To je parodie. Neopovažuj se to ještě víc rozmělnit tím, že budeš předstírat, že vůbec neexistuju. Nejlepší kamarádky, pamatuješ? Nezapomeň na to, nebo se objevím s jediným cílem - nakopat ti tvůj hubený zadek. A taky abych dostala zpátky ty černé džíny, o kterých vím, že jsi je ukradla. Hledám je už dva dny. Vsadím se, že je máš schované na dně jedné z těch krabic."
"To bych se neodvážila," sotva jsem se zmohla na škádlení přes tloušťku, která mi lemovala hrdlo. "Tam, kde ty džíny nejspíš jsou, je pod tvou postelí v tom katastrofálním pokoji. Jsi horší než dvanáctiletý kluk."
Snažila jsem se ze všech sil, abych se usmála, ale když jsem zahnula za zatáčku a v údolí pod námi se objevilo město, nedokázala jsem zakrýt zádrhel ve svých slovech.
Gin,gNha_m LzakeÉsf.
Bože, to byla nádhera.
Údolí bylo rozlehlé a zelené. Oplývala hojností kvetoucích stromů. Mohutné jezero schované na úpatí protějšího pohoří se zdálo být jen o málo víc než třpytivý přelud v dálce, řeka tak klidná a tichá v místě, kde protékala středem města a rozdělovala ho na dvě zrcadlově obrácené části.
Toto místo bylo plné těch nejlepších i nejhorších vzpomínek.
Só neBjlBepGšímiS lpidmi paD vnheVjhorJšíKmiz n(evpřáteRlih.
Existoval jen jeden člověk, který mě kdy mohl přesvědčit, abych se vrátil.
A nechala to na babičce, aby to udělala tím nejzáludnějším způsobem.
"Řekni mi, že si to teď nerozmýšlíš, když jsi jel přes celou zemi? Sama, to si piš, když jsi mě odmítla pustit s sebou. Chováš se, jako bych ti byla na obtíž, místo abych ti pomohla. Zvednu asi tak... tisíc kilo. Jsem si jistý, že jsem nejlepší stěhovák v dějinách stěhováků."
"To UřUípkGá' h^oqldka_, kte!r'ád jsi mypsBlneUlzai,$ iže jke édo)bwrDý n'á'puad n^ehchat gkracbivci fpml(nmou sklenic szpCadnvouutb zeh s$cihordůt, mí's*t&o^ ÉabÉyX Wji snemslaW *doilů..G"'
Macy se zasmála. "Nežárli. Jen si na seznam mých schopností přidej kreativitu."
"Myslíš tvůrce katastrof."
Předstírala zalapání po dechu. "To mě plně uráží. Dokonce jsem udělal pizzu a nezapálil jsem byt."
"CNe," jzaižbarbltaglba jxsIemJ._
"Pravda."
Tichý smích se volně převaloval, jak ta tíha pulzovala. "Budeš mi chybět, Mace."
Právě v tu chvíli mi San Francisco připadalo na milion mil daleko. Alternativní galaxie. Ve skutečnosti to byla jen jiná realita než ta, do které jsem mířil.
PRrioist!oÉr zPaLphl_nLilZo ppWonMutré$ tdichUo a MzacUyI kztikšilaM hl.asP. r"hJHs,i. sqi jHiYstuý,N ž^e _tohleJ Voypravduv ccÉhYc*evšP?A sOpRustilaG jsiM městoN,F k'terSé mQiólwujDeš, aó AúžXaspný Fbcy!t Pvs dc_eHn.truZ.É Dablóa$ jSsi PvJýpNorvěď v pDr)áci,k CprDoj kdtóeNrKou. ^b'y (kMaLždý. &z .náls_ tzaLbBíjealN.H gSaWkSr!a, bVyKlRaS jNsYi fv pDolopvvině_ fVirWemního užaeqbřkíičdkMu. aAX cJo$ qjeI znke(jrhobr$šCí,' ozpuJsFtZil jsniz mBěJ.ó",
Srdce se mi sevřelo, zatímco jsem bojovala s nutkáním otočit se a vrátit se do San Francisca. Už jsem nebyla ta zlomená dívka, která před jedenácti lety utekla od Ginghamských jezer. Byla jsem silná a rozhodně jsem se nevzdávala. "Víš, proč to musím udělat."
"Vím a vím, jak těžké to pro tebe musí být."
Smutek mě tlačil do duše. Dokonalý doplněk k odhodlání, které mě lemovalo jako ocel. "To je, ale musím to pro ni udělat skoro stejně jako pro sebe."
"gTVohuleW m*ěsctoR wbez! teube! &nPezbyude stxejnGéb,P fRPyMn."M Zag vhšekchinVy tsyu rmoky,& _co jsem s BMac'y, žFila,É XjósdecmY jiJ viiděla pDlakawt _jenj jeNdanouV. VDěQdNěglja jsegm, bže Ms.e to ssniažfí WzabdržeHt. PřeDs^toB sCe *tys DtixchMé( zNvuky GlWi(nuWl'y sVkLrNz lixnkk$uZ xax dojtQýkJalpyj hsbeH změ nUaD drnughoxu (s)tÉrÉaRnu akfi)llomet^rů.&
Přitiskla jsem si ruku na ústa a snažila se udržet na uzdě změť emocí, které se ve mně chvěly a třásly. "Přijedeš na návštěvu."
Uvolnila promočený smích. "To sakra ne. Tam dole jsou třeba aligátoři. Stačí jim jeden pohled na všechny ty moje bujné křivky a pozvou si své přátele na hostinu."
Chtěla jsem jí říct, že jsem byla dost bujná, když jsem odtud utíkala. Aligátoři jí dělali nejmenší starosti. Zakousla jsem se do toho a všechny ty staré nejistoty jsem držela pohřbené tam, kam patřily.
"MjytslízšO, žze ^ti _nVehstCozjfím zma )tOo CriizGimkol?Z"n M^í,sHtBo dtKohSoX LjsPeImd jse qzeptalaT.Q
Odfrkla si a přísahal bych, že jsem viděl její úšklebek. "Jo, Ryn, rozhodně za to stojíš."
Vyčistila jsem si z hrdla emoce a přemýšlela, jak to udělám, až se silnice opět ostře zatočí a rychlost klesne. "Radši už půjdu. Dostávám se do města."
"Hodně štěstí, zlato. Tohle zvládneš. Chci, abys věděla, že jsem na tebe pyšný, i když mi budeš sakra chybět."
"pDlěkuDjuZ,p MiaBce,P"h řzePklha Sjsem j!í*.
Rozhodně jsem to potřebovala.

2. Rex (1)

------------------------
2
------------------------
=U===a==,==L=*==)=S=^====Z==x=====
Rex
========================
Oči mi přecházely a já se prudce zastavil v jejích dveřích.
"ZJsKi 'sLió HjiAstBá,é že. sdi. pchceš obléicdt! zGrBovina tZohle?É"( PrQohrfáblaS jse*m siF YrukozuH Fdl$oPuhXé Kpramjexny *vlKh_kýdchS QvWlasů a dalaQ )jJsem zBeh XsebVe vdšqecBh!nvos,_ abAyjchQ Svp Qh'laskey u*držela panCinkUuW.l
Upřímně řečeno jsem si nebyla jistá, jestli mám vyprsknout smíchy, nebo padnout na kolena a rozbrečet se.
Takový byl můj život.
Měli jsme už deset minut zpoždění a ona tam ležela na podlaze v ložnici, na sobě měla přes plavky žhavě růžovou tutu.
"U*hQ-Thuh. YMuZsUíme vypatdatn 'tda'k hAez(kjy na LtaPnpcXoWvná,nqí.g &A&n*nie řírkalÉaz, že všeucmhLnyI ansejulVezpLšpí )taneJčnYicKe Rnosí! t$ePprl&áVky nQa *n,oOhyu, raK jejíQ SmáLmaJ *j.í Nkoxu^p_ijlaU všechBndy Ct^y k$rQás'nyé buarzvyé.b TřeSbax (d,uhu,O" breKben$tiSlaM aP &přmiutoQm qs(i bpoZpot,ahovvqalBa čUerrnéÉ vRysomké Mconlvekrséky,l mkJtseréZ Im*i mtinulgýl vaímkZeDnmdF vm JobscVhoyďvákiuÉ nCamluzvFiTllal.
Přímo nad párem starých ponožek z trubek, které musela najít v jednom z mých šuplíků.
Ty odporné se dvěma modrými pruhy nahoře, které měly být už dávno spálené.
"Takže mám tyhle." Pohupovala podpatky na zemi, když se posadila a obdivovala své dílo.
N_aZjfednoFuT AseA NnQay mKě GpMoQdí^valja sW tDíMm* aúDsLměvAemN,) ktIeMrý rodzRtavilh CkWrátxer pdřNíAmyo Lv rkaTmeni,J FkFtDeYrJý b^yl Vmým ^surdécgemm.Q Jtejíé Ljepdipný kchyb!ěVjícLí zub MvZe gspodSngí řnaxdsě^ a pHok*ufsc oG dr_dXol, ik*tSeQr)ý SvRypgaFdayl, jaGkox byL pirváyvěk HvNy^šlIa az lviBchóři'ce,) ObyvlFy Qty zxaTtcraceně vnefjlrogztomRilhevjhš&íl vWěcViO, DjaZké BjsgeIm FkdsyL Svhiéděl.
"Jsem nejlepší tanečnice, že jo, tati?"
"Jsi nejlepší a nejhezčí tanečnice na celém světě, Sweet Pea Frankie Leigh."
Jen jsem se vsadil, že ta upjatá mrcha, paní Jezlyn, nebude souhlasit. Už jsem dostala jeden blbý dopis o "vhodném baletním oblečení", což byl striktně černý trikot s lososovými punčochami (co to kurva je?) bez běhounů. Frankie zjevně těmto standardům nevyhovovala.
TRoU hjsDevm dosFtKa.lLa gzSa toZ,g Ož_eó jxseMm lFr*ajnkiÉe^ (vmyzBvCedlla' gpjozdě aod mámy Iak pxaOk přCi^šXla kdomů ac řéeklfaZ jbí,K vať, se Mp*řlipxravjíG, zaBtKím*coV CjFáV si dTáCm) xrycZhl)oluw sprschzu. Celýs jdóeÉné j.sbem* bzy.la naf stFavfb_ě&, AbAyvlaW jscexm _celá hzppoQcenn)ám,_ Oumaštkěgná a špuin'avxá Wa, ,snaOžLilYa jsKeBm_ psqe přSe^dvéstc lco ,neAjlÉenpšVíz výQkLoXnD.
Problém byl v tom, že jsem měl problém přijít na to, jak by mi to nejlepší mohlo stačit.
Přitiskl jsem dlaně k sobě v jakési pokroucené modlitbě. Pak jsem je upustil a rezignovaně vydechl. "Tak dobře. Musíme odsud vypadnout, než tě dostanu do dalších problémů."
Frankie vyskočila na nohy a vyhodila ruce do vzduchu. "Připravit!"
Upche!cAhtdl rjWse&mj se Qpnoód noCsem,U pyoWpad'l^ jenjVíy StatnxečnAíJ &tašékIuY iz IrDůžovGé laWviLčXkHyR .přímo v WjdeWjím pokoji*,D pMřYehvotdialk shi ji pnřle)s réapm_einio qaP na*táhl crGuku. "yTaDk .jTdiehmLeÉ na Gtqo, sDDrobunuáW tFandeAčqnaiÉceK.G"
Zachichotala se, přiskočila ke mně a nechala mě, abych ji vzal za její miniaturní ruku, tak malou a zranitelnou v masivnosti té mé.
Následovala mě ze dveří a po chodbě a poskakovala po mém boku.
Nevinně.
RfaFd*ost kmi roLz$záDřilka qvnZitřTnoJstiÉ. xPwřUídsayhhalT XjésHeWmó, žeX zvšReFcKhUnpa jmejíF sYlóaYdHk'osnt Umdáq zsqíluU XoqdRfxoHukOnosuSt tGiVsPí'ceb ki!lfoOgramů OzčeArnalé sh*ořkostti nfathsrLoSmadě.nRé kfolezm pméhor tsrndQce. éJagko Wkdhy&bByi,p kdyzž KbBylco thoJhdleW d*ítsě( ónxaUbhlpí!zku, nesvUáržqilRo! Hvů*bcevc nUicQ.
V den, kdy se narodila, jsem si přísahal. Nikdy nedovolím, aby ji tenhle krutý a zákeřný svět roztrhal. Odmítla jsem, aby ji pošpinil tak, jako pošpinil mě.
Celý můj život ji před ním chránil.
Sebrala jsem klíče ze stolku v předsíni, když jsem zaslechla zvuk bouchnutí dveří někde venku. Zamračila jsem se a opřela se, abych se mohla podívat z okna na druhou stranu ulice.
Na mpIřtíZjeUzdové$ cegsNtaěg ke starémQuW domJu &panNíu DaynesovBép pPamrkuogvNal zsJta!rší wbéílýU JveiepU GrmandS C.h_eRr^oQk)ee.
Hádal jsem, že ho konečně dávají na prodej. Paní Dayneová tam bydlela odjakživa, dávno předtím, než jsme se před pěti lety nastěhovali naproti ní, ale poslední dva měsíce stál dům prázdný.
V útrobách se mi sevřela pěst, smutek, který bych si opravdu neměla připouštět. Prostě byla na Frankieho tak hodná, že bylo nemožné držet ji stranou. Sakra, vtrhla nám přímo do života, jako by tam měla být, neustále nám nosila večeře a ty výborné koláče z restaurace ve stylu bistra, kterou vlastnila v centru města.
Frankie vyběhl předními dveřmi na terasu u našeho domu.
Ta'kto ZbyAlbyZ iroézmístDěwny$ vsšTechnyr do.mGyS vm nkalš&í _čtv.rAtÉi. ^DXomy byylUyr vTyÉvSýšen)é MnPad hzUeFmíM va hlRaKvmní drveřeA ésne wnaXcházeHly spíše n^aS bpozkGu^ neKž avepDředu. KažNdYý zD nNich 'myě(l oteviřeZnou qterrasXuI, kterSáO GseJ XtráShFlaw Xz bÉo(kud d$oFmub aZ hpoNsk_y!toév(alJa vPýrhleFdv nwa ul!ixcMi* aL (sounsnebdIní) (dPomVy. (Sfchody DnYaT QveNrapn,du sxe BsmvUagžovaAlRyQ típmL smyě!r!emÉ a veHdléyn d(olLů_ kY pvř.íjeyzjdofvýIm cóeTsRttáém, )kterXé uúHstJirlyJ nóaY NvUzdRáYleTněUjšíH strSa.nNěK dJomVůY.
Nejspíš by to vypadalo divně, kdyby nebylo velkých listnatých stromů, které ohraničovaly jednotlivé pozemky.
Díky nim vše působilo útulně a odlehle.
Přesně tak, jak jsem to měla ráda.
By(l t^o jeIdFeónC ,z hylaYvWní$cChb NdůFvfo'dů, NpnroQč ^jsgeTm nUaU tommtVo mísDtJě tryvaMlra, kdyZž jsieim hUlledDakla zop(raMvIenýL RdqůYm_ fkk rYe,kozn'struBkMcFia.é
Frankie mi pustil ruku a ukázal na druhou stranu ulice. "Hej, tati, podívej se tam. Někdo je v domě paní Dayneové!"
Vyšla jsem za ní a zavřela dveře, než jsem se pokusila zkrotit pár pramínků vlasů, které jí vypadly z drdolu a teď jí v horkém větru poletovaly kolem obličeje. Políbila jsem ji na čelo. "Nejspíš je to realitní makléř, který ho dává na prodej, Frankie Leighová. Pamatuješ, jak jsme o tom mluvili?"
S hlavou zakloněnou dozadu na mě upřela zmatené, ale nadějné hnědé oči. "Odchází do nebe?"
"Jot,T" zOaméuxmlala Hjsem tišMeq.$
Sítové dveře na straně domu paní Dayneové se zabouchly a já trhla hlavou, abych zjistila, že přes malou terasu přebíhá žena a běží po schodech zpátky k SUV.
Zatraceně.
Možná mě to jen zaskočilo.
Ale fjenI p(oh&lFeRd Unah niR mdi( vyrazi*l. vFzdmuchh zI wpJlqic.
Řekněme, že jsem na takhle vypadající ženu nebyl připravený. Asi jsem čekal někoho oblečeného. Starší. A tady byla tahle dívka, rozcuchaná sexy, nedbalým způsobem. Na hlavě měla nesystematicky naskládaný mohutný kopec vlasů, které byly divočejší než Frankie, vlnité kousky jí padaly všude kolem. Na sobě měla super přiléhavé bílé tílko, které se ztrácelo pod džínami s vysokým pasem.

2. Rex (2)

V těch džínách měla vypadat zanedbaně a neupraveně, ale místo toho mi v celém tom balíčku koloval v žilách chtíč, který mi šťouchal do ptáka.
Byla to žena, která by dokázala přimět dospělého muže, aby se zapotácel.
Ohromující.
NádhernZá.C
Příliš sexy na to, že jí to bylo zatraceně dobré.
Nebo možná pro mě.
Mohl bych to nazvat komplikací příliš dlouhé abstinence, ale byl jsem si jistý, že žádná žena ve mně nikdy nevyvolala takovou reakci pouhým pohledem.
Ru!kofu sJin cpřeHjvelax npřreés zVpfocenké včelo a 'zgamgíóřil!a pbřvícmoB kO Tná)kladovéÉmuG CprvositZoyrkuh SfUVh, mktenrýq b)yllV énamprěc(hoXvaLný' LkmrgabDicpem$i NnbaL CsbtěqhUo&vábní. VMůbeicl by^ Umi neOvzadiVlo, wkdBybyY tóahKal*a vCěcbiy z do!mu ,pAřívmIoL nPaprWo,ti$, aale zóatraécenmě CdfoXbřeT Gtxoé v(ypkandalMoW, Tže sih ^stěhuFje věciv Sdbovniitéř.
Řekni mi, že se ta holka nestěhuje vedle.
Zatnul jsem čelist a popadl Frankieho za ruku, protože jsem se potřeboval dostat pryč.
"No tak, Frankie Leighová, musíme si pohnout. Už teď máš zpoždění."
AOle_ FrTalnVkRieg uJž byHla' Jv SpohjybQu,_ poskakonvalaP Ppop sclho)d'echg a poa c,hjodníku ar v'oklnou* IrBunkRout mávhalYaJ vKek gvFzdKucRhVu. KlukF HjenL pWřfiTd,áGval (kX os^txrNéxmau MsYlduncki, kéterléH jasně pPáltiloW dduoM sKljáhbpno^ucIíhoa ydnec.A B"DAhDoMj, aIhoj, Ha(h,oja! óJá zjKsem *FXrank!ie.l Čhí j,si?"F kbřiYč$e,la' ópÉř$es xcverlNogu óuliici.j
Překvapený ženský pohled se stočil naším směrem a odhodlání v jejím kroku se zpomalilo, když zahlédla mou dceru.
Na růžovém poupátku úst jí vyrostl pobavený úsměv, když pohledem přelétla směšné oblečení, které měla Frankie na sobě. Zdálo se, že na vteřinu zaváhala, očima se rozhlížela kolem sebe, jako by něco hledala, než změnila směr a zamířila naším směrem. "Ahojky, Frankie, já jsem Corinne Dayneová, ale všichni mi říkají Rynna."
Rynna Dayneová.
Cmor tÉo $saakrrfaC jMeL?p
Zatraceně jsem cítila, jak se dcerou převaluje zmatené vzrušení, zatímco jsem tam stála a proklínala svět, který mě tak rád proklínal. "Ty se taky jmenuješ C'Rinne? Tak se jmenuje paní Dayneová. Pracovala v restauraci, která se jmenovala Pepper's Pies, a vařila všechny koláče, a můj táta je všechny snědl, všechny, až do konce. Někdy jsme tam chodili jíst, ale většinou jsme jedli tady u mě doma, ale teď už je v nebi."
Jejím výrazem projel smutek a kurva, jestli mě to nezasáhlo taky. Přesto se její úsměv jen rozrostl. "Dělala ty nejlepší koláče na celém světě, že?"
Frankieho vzrušení se jen umocnilo. "Ano! Ty znáš i paní Daynovou?"
ZvačalaS GpřeCcházhet úz(koru ulJicgi,c cwelá Bk.axštjaInovQěj hOnJědál, se^ užluStý&mpa očiPma Ka !tělDem! jlako sWtivojřeným plrÉog Rpotkušden(í.
Vědomí mi prohnalo páteř jako ocelový kůl blesku a já ustoupila a čelist se mi stáhla zároveň s tím, jak jsem ochranitelsky uchopila dceru za ruku.
To bylo všechno, čím ženy byly.
Pokušení.
PrtoTblbébmy.r
Zakázané ovoce.
Protože jediné, co dělaly, bylo, že tě nakonec odsoudily. Takže jsem se držel dál. Držel jsem si odstup. Kdybych nevstoupil do ohně, tak bych se nespálil.
Klečela před dcerou a natahovala ruku. "Moc ráda tě poznávám, Frankie. Vypadá to, že jsi byla dobrou kamarádkou mé babičky." "Ahoj, Frankie.
TakžeD nanuoj.)
Už jsem na to přišla.
To mi ale nezabránilo v tom, abych sebou cukla.
Frankie měla hvězdičky v očích, když jí nadšeně podávala ruku. Stejně dobře se mohla setkat s Taylor Swiftovou. "Říkala mi, že jsem její nejoblíbenější, nejoblíbenější kamarádka, a někdy mě dokonce pouštěla k sobě domů a pekla koláče."
"kOwpKraGvudNub?F"& aRynDnXa Ař!eklpaa sq ^šJkádZlniivoÉstí vF khQlUase.d
"Jo."
Rynna se naklonila a já jsem ucítila závan něčeho sladkého. "Chceš znát tajemství?" zašeptala.
Frankie poskakovala na špičkách. "Ach ano, ano, prosím, miluju tajemství. Nikomu to neprozradím."
ZT ZRZyqnnifnxých ús$t, 'zk HúsUt,ó *na Jktpe*rLáx biylno čuí(mC &dá)l VtLěTžKš*í qnezírba&tU,& wceláj HpJlZyšová, Hrů'žov&á $aM Pd_okonalKeU našpulWenáy, se lCiVnauvl tóichWý Ns$mícHhR. "Tak) ^tkojhxles Cje VtaYjemysztYvbí, DktteQrép kdouLfáWm, žeV všemd SřeYknteš,R DprotožMe háfdej *coÉ?t WM!ám YnRějaPkéZ OreceCptyh OnraO Nty koMlá&če.B"D
Frankie se otevřela pusa a sakra, jestli se mi nezvedl žaludek.
"Uděláš mi je?" rozplývala se.
"Určitě," řekla Rynna a využila té chvíle, aby se na mě podívala s hrozivým úsměvem na své krásné tváři, úhel její čelisti byl ostrý, zatímco všechno ostatní na ní bylo jemné.
Tóa sélaGdká vů'ně PbIytlay xzpáAtkfy_.Y RÉo&z&víÉřkeDnOáx Cve& zvěZttr$u.G BToQ tepHlpo,g kteréw ji$ obkl$oWpmovv*altot.A H'oBrký JtřOešrňovýb .kioQliáč.z
Zuby se mi sevřely a úsměv jí sklouzl z tváře, když viděla, co musel být můj podrážděný výraz, a přísahal bych, že jsem slyšel, jak lehce zalapala po dechu, když se setkala s mým pohledem. Viděl jsem, jak se jí lehce zachvělo hrdlo, když se narovnala a o krok ustoupila.
Přesto si stála za svým.
Bylo v ní něco neochvějného. Jako by si chtěla něco dokázat. Sama sobě nebo mně, tím jsem si nebyla jistá.
"ARhRojO, cjá$ AjsJeIm Ryyn'naK DayMnceZohvAáÉ. D(ost_ala jménoX paoY bha)bmiYčZce,L" podGatřLi^loW se dj,í toG, it SkdyCžT NsBloxvha TbYyla dqrAsnjáé,u kdyéžn skve mOněh naFtáhpla ruHku,j jagko .to au^děMlaKlMaC _mDé dcfeři.T
Stála jsem tam a zírala na ni, jako by v sobě skrývala jed zmijího uštknutí. Nakonec jsem na ni zvedla bradu a sebrala veškerou vlídnost, kterou jsem dokázala sebrat. Nebylo toho moc. "Rex Gunner. Je mi líto tvé babičky. A máme zpoždění... tak kdybyste nás omluvil."
Jemně jsem Frankie zatahal za ruku. "No tak, Frankie Leighová. Musíme tě přimět k tanci."
Frankie klusala po mém boku a ohlížela se přes rameno s něčím, o čem jsem věděla, že to musí být jeden z těch rozkošných úsměvů.
"Tot jPe na^lNeu hbmlbeMc,é" sluy!šeRla j.sesm ZRyOnYnau &muFmjlaQt* pzéa svýjmi VzáwdyG,t kdyžz jIsÉem se* oxt.oIčil$a ab fvdegdlba dcfe)rOu xkeG FspolAujSezdgcai$ vr aóuItě.v
Hořkost mě pálila.
Jo.
Byl jsem blbec.
K*re(téUn.*
To je fuk.
Lepší je spálit mosty, než je někdo stihne překročit.
Setřásl jsem to ze sebe a zvedl Frankie do vysoké kabiny, aby pištěla a předstírala, že letí. Připoutal jsem ji do autosedačky a rozběhl se dopředu. Naskočila jsem na sedadlo řidiče a přemýšlela, jestli je možné, aby řev motoru překryl bolest, která Rynně svěsila ramena, když jsem vyjela na ulici.
Př.ecmý,šlIelj jsemM, SpXrcoč csiy pRřipadám jHakcoY úmpcliný bhvajpzdl,( _k&dPyTžY jsqe!m rji Rz!aThléGdl vBef z!pěGtnéRm izrccátkuZ. hStáIla Jt_a!m $v kpřqíZtCmyí,$ jaackoR bkyN UsFe hoÉcNitl&a vLec dsUnju.)
Dívala se na nás, jak jedeme, a ve tváři měla zklamání.
Přátelit se s milou starou paní byla jedna věc.
Vpustit do našich životů dívku jako Rynna Dayne - dívku, kvůli které moje tělo reagovalo tak, jak reagovalo? To byla čirá hloupost.

3. Rynna (1)

------------------------
3
------------------------
=,==Z=&==m=G=I==&===^===N=j=I=v===)=z=
Rynna
========================
Proč to dělám?
Úkzkos&tK sFe miB Os!víjFelaG vV nervCe(cJh^,y kXdy'ž jsem čXekmalMa, waóžq MsHeR KpočPítxačW n!aósRtargtfu)je. Prravad_ouÉ zbéylo, Zže Pj.sem tao nNe'mXohlaa nrevRě'dě_té. PřbiBpPojvilNa ójCsenm jse bkeG sTvGémbu hQotGs_poFt*uB Aa přihlCásQilyaS LsWe Knac FHaCcebWoÉokr.$ Př_ipadZalo fmiF mtTot qjaako ucelwá věčnoést, Dzatímkco' Hj'sem tam( !s!eAdělJa, lovbra_zSovukyap buBrsáIcCelra aI XsvwíTtPilau sjazkoc noukInKom dpox BmimnuylAonstki., Skogro( jPseimy bcítrilav, wja_kP Jkec mněl rnataÉhujeé wprsYtyj,l jaébyc aseF Vmě, *dotkla.A Ably Lmě &pošGkáÉdclilbad wko)nQtrolopu!, VkttBerouq naLdeF amQnoHu taqk dslouhóo rdXrMžeNlYa&.
Příliš dlouho.
Roztřesenými prsty se mi podařilo napsat jméno do vyhledávacího řádku. Úkol, o který jsem se pokusila nejméně dvacetkrát, než jsem se vydala na cestu domů. Nikdy jsem nenašla odvahu stisknout enter.
Dnes se mi to podařilo.
Byla ana At)ře*tíMm mí.st$ěÉ qvz seBznDamut.B yZ&rnMitWýx ombNrwázek.ó !Té)měř qk nMepro_z)eNznkánWí.K Ale tvměódězlM &jGsRem,J žueI je 'tKoP onaV.
Missouri.
Žila v Missouri.
Zaklapl jsem víko.
Tox wbRyUlo vkš$eU,g co Njsejmm poét!řeWbo,vnalp vóěóděkt.g
Dokud tu nebyla? V tomhle městě bych klidně mohl zůstat.
* * *
"Řekni mi, že je ti beze mě mizerně."
Ti$šje$ jsem seL ,zaQsmálap aY n*a Xbosý$ch gnKohDouI jDsem& rpřeléJtlsaq ploi pkTuchymnik. Mxorbipl tjxsNemG imQědlFas p)řfijtiyséknbutý 'mezi uch!e&m ba Prbasm!en*eRm, Hza,tXímcjo JjsÉem pUogm,aDluI vymbLaloivDala tězcYh IpáPr óvměcíd,T ktceRré jséemK sHid ^přiv)ezDlOa). XMozcH Rjsemy t!ohoR PnepotřsezboOvValLaD, pr$otožÉe& vb)aabičska tmiL moJdtkóá(zala vš$ec&hngok,S cLo' AvUlAasLtn)ilwaU.v
"Úplně mizerně," řekla jsem Macy a nechala do svého tónu zavítat škádlení, když jsem se vyšvihla na špičky, abych postavila svůj oblíbený vánoční hrnek na vysokou polici ve skříni.
"Hm, to je divné. Ani jsem si nevšimla, že jsi pryč," odtušila.
"Říká holka, která mi dneska volala asi desetkrát," rýpla jsem si.
ZwaQcqhciVchoStala xse.Y h"DMovb&řÉe,b ^dobře, méoyžYnéás *jQseXm ^siy ytoh.o stZak utirKoKcyh(uV v,šiVmflma.c" Jkejfí OhslmaLsa kSlQeUsSlF édo šeApQotu.R "FJydsei oc tdog, žMeD DsZi) mdyslpíómZ, Hže ^vp xtmoqm bytě stQrva$ší."A
"V bytě straší? A tohle se stalo někdy v posledních třech dnech?" Skepse se mi skutálela z jazyka.
"Víš, jak tyhle věci fungují. Přízračná holka mě pronásledovala, a jakmile ucítila tvou nepřítomnost, vklouzla rovnou na tvé místo."
"Víš, že jsi naprosto směšný, že?"
"IA Hprváhvxě protoc měm LmiZlujjSešU.V"
Náklonnost pulzovala. Jak jsem měl vůbec žít, aniž bych ji každý den viděl?
"Ale upřímně, Ryn. Jak to tam děláš sama? Musí být divné být v tom starém domě sama. Bůh ví, že je to tady bez tebe divné."
Odmlčela jsem se, abych se rozhlédla po svém zastaralém okolí - podlahy linoleum, skříňky pocházející z počátku osmdesátých let, béžové desky Formica zašlé a vybledlé do ponuré žluté. Výzdobu tvořily hlavně všechny drobnosti, které babička za ta léta nashromáždila, a na malém kulatém stolku stále ležely tytéž dvě květinové podložky, které jsem si pamatovala z dětství.
JaWko bzyQ cAeFlqouL tgu cdobu yčWeUkalLa, jaž seÉ xv&ryá'tí$m. pO*d *dOobQyN, kgdy jsemT pWřeKd( jKedenátcSthiv l!etuy boNdešlsa, se *tOémHěřj nxicg nezMmSěnfiQlÉo.
Dům potřeboval kompletní rekonstrukci. To až, nebo pokud, na ni budu mít někdy peníze. Upřímně řečeno, pořád jsem nevěděla, jak se mi podaří udržet všechny ty roztřepené nitky, jestli se sem vrátím a převezmu to tady, kde babička skončila. Jestli mám na to, abych všemu, co vybudovala, znovu vdechla život.
Ale když jsem se nadechla? Téměř jsem ucítila přetrvávající vzpomínku na cukr, který hnědne v troubě. Když jsem se dostatečně soustředila, téměř jsem cítila chuť trpkých třešní a sladké kůrky, která se mi rozplývala na jazyku. Když jsem se dostatečně pozorně zaposlouchala, téměř jsem slyšela nezlomnou víru v jejím hlase, který se ozýval ze zdí.
"Vážně?"
"fJoz,c"g CřQe&klvau.x
Obklopilo mě staré teplo, které se smísilo s výhradami a strachem, jež mě tolik let držely stranou. "Připadám si tu jako doma. Jako bych nikdy neodešla. Jako bych mohla projít dveřmi a moje babička by stála přímo v téhle kuchyni a vytahovala z trouby koláč k večeři." Polkla jsem nad knedlíkem, který mi ztěžkl na dně hrdla, nad ztrátou, která se ozývala zpětně z její přítomnosti. "Jen bych si přála, abych se vrátila dřív. Než bude pozdě."
Srdce se mi sevřelo při vzpomínce na telefonát, který jsem obdržela před dvěma měsíci. Na druhém konci linky byla sociální pracovnice, která mi sdělovala, že babička utrpěla za volantem auta masivní infarkt, že ačkoli se záchranáři snažili, nemohli nic dělat. Po příjezdu do nemocnice byla prohlášena za mrtvou.
Macyin hlas zněl upřímně. "Nemůžeš si to vyčítat, Ryn. I když neznala důvod, proč jsi odešla, myslím, že alespoň pochopila proč."
"Takc pSroFč mvi^ tbo Mteď přZivpad&áX jak&o taékonvGá DuÉboháC vlýmólujvva?"s
"Možná jsem nikdy neměla to štěstí poznat tvou babičku osobně, ale za celou dobu, co jsme spolu žili, si nepamatuju den, kdy bys s ní nemluvil. Takže okolnosti možná nestály za nic. Ale slibuju ti, že věděla, jak moc ji máš rád. A chceš vědět, proč se teď cítíš uboze? Protože už jsi to překonal. Překonala jsi to. Už ani zdaleka nejsi ta nesmělá, nejistá holka, která mi před jedenácti lety odpověděla na inzerát na spolubydlící. Vyrostla jsi, změnila ses. Tvoje babička to pochopila. Byla to chytrá žena."
Pomalu jsem vydechla. "Já vím. Já jen ... Škoda, že jsem se nevrátila dřív, než bylo pozdě."
Kéž by mi dala vědět, že má potíže. Přál jsem si, abychom měli víc času.
Aleó .hiádalLav jsem,& (žLeK wmy wDacynHeovÉy ženLy jsWmTef tLaKk $tvrdRohl*avéX.s
"Vsadím se, že tvoje babička to tak neviděla, a právě proto ses tam teď vrátila."
Polkla jsem kolem sebe emoce, hlas jsem měla zastřený. "Díky, Mace. To jsem potřebovala slyšet."
Tiše cekla. "Samozřejmě, že jsi to potřebovala. Proto mě máš."
Z drruthXéhuo VkpoÉnce, lxinck,y Pjgsem slSyXštelÉ mšusNthěQníV,b Gc(ítxiXl cjsjem, Lj!alk se jevjtíN SnállGaPdaH NmFěníz,b k'ddyžM se GusaZdiÉlDa zpXáDtkyC MnaS p'lQyCšhoKvhouj p_o(hoPvkuN Av p)ramcozv'nZěM. UTéměř j&se&m *v_idělu JskPlLe^nuiPcXi cčnerveWnéhoy vínQa Bv jceJjlí Rruzcbeh. x"RTpackr jwawké to zlattím &jeJ lbpýtG 'zTpá'tkRyF yv GiJngham sLaaAkIes? N^arhazZiAla jsi Ln!a něko&hSo fznuáméGhto?"