Mrtvá dívka na cestě

Kapitola 1 (1)

Nejsem mrtvý.

Zalapala jsem po dechu, když mi ta tři slova zazněla v lebce, a vzpomínka na Shawnovy ruce pevně sevřené kolem mého hrdla mě hrozila utopit v hrůze.

Viděla jsem v jeho očích svou smrt, sledovala jsem, jak jejich jasně modrá barva jako by vzplála energií a vzrušením, když mě přitiskl ke zdi a dusil ze mě ten zkurvený život. "Omlouvám se za to, zlatíčko. Ten tvůj zadek mi bude vážně chybět, ale svědky mít nemůžu. Rozumíš?" To byla jeho poslední slova, která mi řekl, když jsem bojoval o svůj zkurvený život, mlátil sebou, škrábal a škubal ho za ruce, zatímco jeho sevření nepolevovalo. Poslední slova, která jsem kdy měla slyšet, když mě mačkal a mačkal, dokud mi nezačalo zvonit v uších a nad mým zrakem se nezavřela tma a já neupadla do nejhlubšího zapomnění. Myslela jsem, že jsem mrtvá. K čertu, možná jsem byla.

Ale proč mě potom tak kurevsky bolelo v krku? Hlava mi třeštila a v těle jsem cítil tíhu, jakou jsem nikdy předtím necítil.

Když jsem otevřel oči, zasténal jsem, ale ze rtů mi uniklo jen chraptivé zachroptění, které mi připadalo, jako by mi v krku hořel oheň. I když jsem měla oči otevřené, tma nepolevovala. Byla černočerná tma a vzduch, který jsem nasávala do plic, byl zatuchlý a zanechával na mém jazyku pach vlhké země.

"Shawne?" Vyhrkla jsem, ale sotva to znělo jako jeho jméno a stejně to byl ten poslední zasraný člověk, kterého jsem chtěla vidět. Ale moje mysl byla mlhou zmatených, nesouvislých myšlenek a vzpomínek a on byl jedinou osobou, na kterou se můj špatně fungující mozek dokázal právě teď upnout.

Pokusila jsem se zvednout ruku, abych si odhrnula vlasy z obličeje, ale zjistila jsem, že mi uvízly na hrudi.

Když jsem se znovu nadechla, přitáhla se mi ke rtům nějaká hrubá, škrábavá látka a srdce mi poskočilo strachy, když jsem si uvědomila, že ta tíha, kterou jsem cítila, není v mém těle - je na mém těle.

Tlačila na mě tíha, která mi přitiskla ruce k bokům a uvěznila mě ve tmě. Obklopil mě ten vlhký pach hlíny, utápěl se ve mně a ze rtů mi unikl skřek strachu, když mě napadla děsivá myšlenka.

Nebyl jsem mrtvý. Ale byl jsem pohřbený.

S poplašným výkřikem, který mi do citlivého hrdla vyslal další bolest, jsem silně škubla rukama a téměř jsem vzlykla úlevou, když se mi je podařilo vytáhnout nahoru po těle, až jsem si odhrnula vlasy z obličeje a přitiskla roztřesené konečky prstů na drsnou látku, do které jsem byla zabalená. Připadalo mi to jako nějaký těžký pytel nebo prostěradlo.

Panika do mě zatínala drápy při pomyšlení, že budu pod zemí, a kůží mi projel záchvěv strachu, když jsem přemýšlela, kolik vzduchu mi tady dole vůbec zbývá. Každý nádech, který jsem vdechla, mi připadal řídký, plný toho vlhkého pachu země, z něhož se mi chtělo zvracet. Ale zvracení teď vážně nevedlo ke zlepšení mé situace a já jsem opravdu potřebovala zlepšit svou zasranou situaci, jinak jsem si byla jistá, že tahle mrtvá holka bude ještě mnohem mrtvější.

Přitiskl jsem dlaně na pytel před obličejem a snažil se vyvinout tlak proti váze nad ním, zatímco jsem začal kroutit nohama.

Jak se tíha nade mnou posouvala, váha na mém hrudníku náhle vzrostla a ze mě se vydral chraplavý výkřik hrůzy, když jsem sebou začala mrskat a kopat s větší vervou. Nadávala jsem, kopala a drápala se do hrubé látky, která mě obepínala, až se mi ji podařilo nehty protrhnout.

Studená, vlhká hlína se vylila skrz díru v okamžiku, kdy se vytvořila, a já jsem vykřikla přerývaným, roztříštěným zvukem čiré hrůzy, když se mi hlína rozlila po obličeji.

Kopala jsem silněji, drápala si do rukou obrovské hroudy hlíny a nějak se mi podařilo zapřít se do nejasné polohy vsedě, jak jsem se snažila zadržet dech, a hlína se na mě valila v nekonečném proudu.

Pevně jsem si vyškrábala oči a ze všech sil jsem bojovala, jak jsem se hrabala, plazila a probojovávala k povrchu.

Plíce mě bolely zoufalou, naléhavou potřebou a strach mě tlačil skoro stejně silně jako hlína, ve které jsem byl pohřbený. Ale právě když jsem cítila, že se mi tělo chystá vzdát, moje ruka se prodrala na povrch a dlaně mi ovanul blahodárný vzduch.

Odhodlaně jsem kopla a odškrábla od sebe hlínu, až se mi podařilo vyprostit z ní hlavu a s úlevou jsem se roztřeseně nadechla.

Odkašlala jsem si a ztěžka jsem se přitiskla tváří na chladnou zem, stále napůl pohřbená pod ní a najednou bez veškeré energie, protože jsem jen bojovala, abych uklidnila bušící srdce.

Přes stromy, které mě obklopovaly, dopadalo matné, bleděmodré světlo úsvitu a já pomalu třeštila oči, jak jsem se snažila zorientovat. Zvuk racků, kteří na sebe volali, a pachuť soli ve vzduchu mi napověděly, že jsem blízko moře, a já zasténala, když jsem se snažila přijít na to, jak jsem se tu ocitla.

Ale nebylo to nic platné. Poslední, co jsem si pamatovala, byly Shawnovy ruce omotané kolem mého hrdla, jak se mě snažil zabít ve svém klubu. A pak tma. To už byla noc... kolik hodin to bylo? Jak dlouho jsem byl v podzemí? Jak blízko jsem byl skutečné smrti?

Vyrazil jsem ze sebe další sténání, když bolest v krku na chvíli přitáhla veškerou mou pozornost a bušení v lebce mě přimělo znovu se modlit za zapomnění.

Se zaklením, které díky poškození hlasivek, jež mi ten kretén způsobil, ani neznělo, jako bych to byl já, jsem zaryl prsty do země před sebou a vytáhl zbytek těla z hlíny. Trvalo to mnohem déle, než bych si přál, a nemohl jsem si pomoct, ale napadlo mě, že teď musím vypadat jako nějaký nemrtvý kretén. Nebo bych tak vypadal, kdyby mě tu někdo viděl. Ale protože jsem vypadal, že jsem se ocitl uprostřed zasranýho ničeho, hádal jsem, že to nemá moc šancí.

Když se mi konečně podařilo vytáhnout nohy z mělkého hrobu, který mi daroval můj přítel, padla jsem na kolena, pak se zhroutila na zem a převalila se tak, abych se mohla podívat na koruny stromů nade mnou, a ležela jsem tam a dýchala, zatímco mě v zátylku očí bodaly slzy. Ale nenechala jsem je padnout. Své poslední slzy jsem vyplakala už zatraceně dávno a od té doby jsem se zařekla, že už nikdy nikoho nepustím tak blízko, aby mi takhle ublížil.

Kapitola 1 (2)

Harlekýnští chlapci mi jednou zlomili srdce a já jsem neměla v úmyslu ho znovu někomu dát.

Špinavá hnědá látka, do které jsem byla zahrabaná, se mi stále motala kolem nohou, a když jsem se postavila, strhla jsem ji ze sebe a sevřela v pěsti, když jsem se na ni dívala a přemýšlela, jestli jsem pro muže, který mě tak neopatrně zabil, vůbec někdy něco znamenala.

Otočil jsem roztržený kus pytle v pěsti a zamračil se, když jsem na něm zahlédl vyražené logo, skryté v blátě, které ho potřísnilo.

Pappa Brown's Russet Potatoes.

Pohřbil mě v mělkém hrobě zabaleného do zasraného pytle od brambor. Tělem mi projel vztek, jaký jsem nikdy nepoznal, nad tím, jak bezcitně mě ten kretén držel v šachu. Ten pocit rychle vystřídal odpor k tomu, že jsem tomu odpornému člověku vůbec dovolila, aby mi sáhl na tělo. Ale Shawnu Mackenziemu se neříká ne, to věděl každý. Mohla jsem prostě utéct, když se na mě zaměřil, ale bláhově jsem věřila, že být jeho holkou mi poskytne určitou úroveň ochrany v těchhle zkurvených hrách, ve kterých jsem běhala a kde si muži hráli na krále a všichni nakonec umírali s nožem v zádech.

Měla jsem tak sucho v ústech, že mi otekl jazyk, a z bolesti hlavy se mi kromě nevolnosti točila i hlava. Byla jsem obalená zatraceným blátem, modrý top a roztrhané džíny jsem měla očividně zničené a kdysi bílé tenisky teď byly hodně hnědé. Rychlé přejetí rukou po mých dlouhých brunetových vlasech mi napovědělo, že to není o nic lepší.

Polkla jsem proti knedlíku v krku a rozhlížela se kolem sebe po nějakém znamení, kam mám jít, abych se odsud dostala, ale všude byly jen stromy. Země se však svažovala doprava, takže to vypadalo jako nejsnazší cesta.

Klopýtala jsem z kopce dolů, nohama jsem se zachytávala o kořeny, jak mě bolely unavené končetiny a bolest v těle hrozila, že mě přemůže. Ale potřebovala jsem jít dál. Musel jsem se odsud dostat pryč a najít nějaké bezpečné místo, abych mohl přijít na to, co mám teď sakra dělat.

Dolehl ke mně šum vln a světlo přede mnou se rozjasnilo, než jsem vyšla na bílou písečnou pláž a při pohledu na oceán se mi ulevilo. Sakra, někdy mi chyběl víc než vlastní matka. Teda, moje matka byla totální mrcha, kterou jsem si sotva pamatovala, takže mi víc než ona chyběla menstruace, kdykoli jsem na ní nebyla, ale přesto měl oceán v mém srdci zvláštní místo, jaké neměl nikdo jiný. Nedokázala jsem si však ani vzpomenout, kdy jsem v něm naposledy plavala, natož abych surfovala.

Zhluboka jsem se nadechla svěžího mořského vánku a dlouho se dívala na obzor, zatímco jsem se snažila zpracovat, co se včera večer stalo. Ale jediné, co se mi vybavilo, byla ta jediná, veledůležitá věc. Byla jsem chodící mrtvá holka. A Shawn se to nikdy nemohl dozvědět, pokud jsem se nechtěla dožít toho, že se ten osud stane skutečností. Samozřejmě, kdyby se mi podařilo dostat se k němu dřív než on ke mně...

Zavrtěla jsem hlavou, než jsem se nechala unést a začala myslet na něco šíleného, jako je pomsta. Rozhodně jsem teď nebyl ve formě, abych mohl provádět zásahy proti gangsterským kreténům. A vůdce Mrtvých psů by byl zatraceně obtížný cíl, ke kterému by bylo těžké se přiblížit. Nejdřív jsem potřeboval vodu, jídlo, oblečení... peníze.

Ponořil jsem prsty do zadní kapsy, kde jsem věděl, že mám schovanou dvacku, a na krátký okamžik jsem zavřel oči s úsměvem, který mi zkřivil rty, když jsem ji našel přesně tam, kde jsem ji nechal. To bylo něco. Přiznávám, že ne moc. Ale byl to začátek.

Každá normální holka by se teď bála, ale od chvíle, kdy mě harlekýnští kluci zradili, jsem každým okamžikem sílila jako růže, které rostou trny. Uměla jsem brát věci s nadhledem, dokonce i svou vlastní smrt. Buď jsem byla šťastná mrcha, nebo měl dnes večer Smrťák práci a brzy si přijde pro to, co mu patří. Vsadila jsem na to první.

Když jsem znovu otevřela oči, otočila jsem se nejdřív doprava a pak doleva a rozhlížela se podél obzoru po jakémkoli náznaku čehokoli, co by mi napovědělo, kde to sakra jsem.

"Sráči!" Zařval jsem tak hlasitě, až jsem vyplašil pár racků, kteří se prali v písku... počkat, oni vlastně šukali a tvářili se dost pohoršeně, že je vyrušuji, ale o to nešlo.

Šlo o to, že za azurovým mořem a dlouhým pásem bílého písku, daleko v dálce ozářené prvními paprsky vycházejícího slunce, jsem viděl zatracené molo a na jeho vzdáleném konci zaparkované zatracené ruské kolo. A ne jen tak ledajaké molo a ruské kolo, to ne - právě tady bylo to, čemu jsme s mými bývalými kluky rádi říkali Hříšné hřiště. Kdysi to bývalo moje nejoblíbenější místo na celém světě. Ale při pomyšlení, že bych se sem teď měla vrátit, jsem si přála, aby mě Shawn lépe uškrtil. Stáhlo se mi břicho a v krku mi vyvstala hrůza.

Tohle místo bylo kdysi mým domovem. Jediný, který jsem kdy znala. Kde jsem běhala po ulicích s kluky z Harlekýnu po boku a svět se zdál plný nekonečné modré oblohy a tisíce možností. A podívejte, jak rychle se to všechno posralo...

Zasraný Shawn mě ve svém posledním aktu "fuck you" vyhnal sem, abych pohřbil svou ještě teplou mrtvolu v mělkém hrobě na jediném místě na tomto světě, které jsem nenáviděl nade vše.

Jestli jsem ho nechtěl zabít už dřív za to, že na mě vztáhl ty svoje zasraný ruce, tak teď už jsem to chtěl sakra udělat. Chystal jsem se jít dál a na přední místo své mysli si připlácnout pěkně velkou poznámku se seznamem životních cílů a hned na jeho začátku by byla slova zabít Shawna Mackenzieho. Pomohlo by mi, kdyby nebyl současným vůdcem Mrtvých psů, druhého největšího gangu ve státě, ale bylo mi to jedno. Svou smrt si koupil mou, o to se postarám, i kdyby mě to mělo stát všechno, co mám.

Škoda jen, že právě teď to bylo v součtu nic. Tedy... dvacet dolarů a klíč, který jsem měla na koženém náhrdelníku na krku.

Kapitola 1 (3)

Nadechla jsem se a rychle jsem se chytila za tričko, přímo mezi výstřihy, kde vždycky visel klíč, a když jsem ho tam našla, naplnila mě úleva. Vlastně mě to ani nepřekvapilo. Shawn ho vždycky nazýval mým sentimentálním krámem, takže si ho samozřejmě nevzal. Ale to jen proto, že jsem mu řekla, že je to klíč od skříňky s alkoholem mé mrtvé babičky, který jsem od její smrti nosila, abych si ji uchovala blízko u srdce. Ještě nikdy mi tak dobře neposloužila nějaká blbost. Protože tenhle klíč otevíral něco mnohem cennějšího než skříň plnou chlastu. I kdyby moje imaginární babička měla drahý vkus.

Můj pohled znovu zabloudil k ruskému kolu v dálce a já si olízl rty, ochutnal jsem vlhkou hlínu, která je pokrývala.

Kdysi jsem si myslela, že můj život mohl být prostě dokonalý. Harlekýnští kluci a já. Jedna velká, šťastná, nekonvenční, mírně podělaná rodina.

Maverick mi jednou řekl, že mě všichni čtyři milují. Říkal, že si jednoho dne budu muset mezi nimi vybrat a to bude konec všeho. Naše štěstí se rozbilo na kusy tím, že jsem si vybral jednoho z nich a ostatní odmítl.

Netušila jsem, že konec přijde mnohem rychleji. Jediný polibek, který mi kdy moji chlapci dali, byl právě ten, který Jidáš nabídl muži, kterého měl milovat.

Když vám v šestnácti letech pukne srdce, aspoň se tuhle lekci dobře naučíte. Nikdy bych nevěřila slibům nikoho, kdo tvrdí, že mě miluje. Nikdy bych nevěřila v nic jiného než v sebe.

Když mi vyřízli srdce a nechali mě krvácet a samotnou, udělala jsem to, co každý sebeúctyhodnější spratek na útěku dělá nejlíp, a utekla jsem do prdele. Ale možná bylo načase, abych přestala utíkat. Deset let je dlouhá doba na to, aby člověk nesl zášť, a já pořád držel klíč k jejich temným, špinavým malým tajemstvím. Možná bylo načase, abych se přihlásil o to, co jsme zamkli...

Prsty se mi sevřely kolem klíče a já se vydala po pláži k vodě. Potřebovala jsem ze sebe spláchnout hrobovou špínu, než udělám nějaké rozhodnutí. Protože jestli se rozhodnu pustit harlekýnské kluky zpátky do svého života, pak jsem věděla, že se budu muset předvést. Žádné naskakování na jejich kecy, žádné poslouchání jejich sladkých řečí a žádné další řeči o zlomeném srdci - dokonce ani sama před sebou. Nikdy se nemohli dozvědět, jak moc mi tu noc před deseti lety ublížili. Jak moc mám stále zlomené srdce a jak silně mě ta bolest stále nachází, když si na ně vzpomenu. A za ta léta se ta bolest ani trochu nezmírnila. Takže možná právě nastal čas, abych jim to oplatila.

Kapitola 2 (1)

Šel jsem po písku k vlnám, které se opíraly o břeh, zastavil jsem se, našel kámen a vklínil pod něj dvacítku, než jsem vplul přímo do vody.

Byla studená na mou už tak promrzlou kůži, ale snažila jsem se utěšit tím, že ještě vůbec něco cítím.

Mrtvé dívky se neměly třást. Mrtvé dívky vlastně neměly dělat vůbec nic. A vzhledem k tomu, že to znamenalo, že už mě netíží žádná očekávání, hodlala jsem se zbavit všech svých zábran.

Šla jsem, dokud voda nebyla dost hluboká na to, abych se mohla ponořit pod vlny, a zahnala jsem okamžik paniky, který mi přineslo zadržování dechu. Tohle mě nemělo zlomit. Ve skutečnosti jsem byla rozhodnutá, že tohle bude moje znovuzrození. Posledních deset let jsem přešlapovala na místě, žila na okraji moci a snažila se přežít každý den tak, jak přicházel. Držel jsem se při zemi, hleděl si svého a držel se při zemi. Ale zatímco mě Shawn přitahoval blíž, já jsem si zachovávala zdravý rozum. Věděla jsem, co dělám, když se s ním nechávám zaplést, a měla jsem oči dokořán pro každý okamžik. Včera večer to nebylo poprvé, co jsem slyšela nebo viděla něco, co jsem neměla. Bylo to jen poprvé, co mě přistihl. A také naposledy. Nebo si to alespoň myslel.

Odplavala jsem od břehu sebejistými záběry a pocitem euforie, který mi vždycky daroval jen oceán. Na té slané vodě bylo něco tak čistého, jako by ze mě smývala hříchy, i když ve vší počestnosti bych se musela drhnout mnohem víc, kdybych čekala, že je ze svého těla odstraním.

Možná už je to celá věčnost, co jsem byla pod vlnami, ale moje tělo si to pamatovalo, a když jsem plavala, duši mi naplnila lehkost, které jsem se chytila oběma rukama jako záchranného lana. Tohle jsem potřebovala. Jen já a voda. Nic a nikdo jiný. Protože lidé byli problémy, které jsem nechtěla. Byla jsem zatraceně dlouho sama, i když jsem byla obklopená lidmi. Ale byli to cizí lidé, kteří si sami vytyčovali cestu do pekel. Nepotřeboval jsem žádné pasažéry na svém trajektu. Mrtvá váha vás stejně táhne ke dnu.

Vynořil jsem se na hladinu a zhluboka se nadechl, abych uspokojil své bolavé plíce. Slunce teď stoupalo výš a pozlacovalo špičky vln, když jsem se převalil na záda a vznášel se na hladině s pohledem upřeným na bledou oblohu.

Věděla jsem, že návrat do Sunset Cove bude drahý. Pravděpodobně nejvyšší, jakou jsem kdy za něco zaplatil, a to i když počítám svou smrt. Kdybych to udělala, všechny stopy po dívce, kterou jsem kdysi byla, by se ztratily. Ale možná už byly. Lpěla jsem na představě, že je mám, protože díky ní byly všechny ty zkurvené sračky, které jsem vytrpěla, snesitelné. Ale kdybych chtěla z tohohle života odejít. Úplně pryč, jak jsem o tom léta snil, pak jsem se musel vrátit. Potřeboval jsem si vzít, co mi patřilo, pak upřít oči k obzoru a utíkat jako o život. Ne za touhle ubohou výmluvou na existenci, ve které jsem léta živořila, ale za životem, který jsem si vždycky přála v nejtemnějších koutech noci. Ten, o kterém jsem nikdy nevěřil, že bych si ho mohl nárokovat. Ale buď teď, nebo nikdy. Byla jsem chodící mrtvá dívka a o svém osudu jsem musela rozhodnout sama.

Otočila jsem se a plavala zpátky ke břehu, znovu se ponořila pod vlny a vzdychala v proudu bublinek, když se voda kolem mě pomalu rozzářila modří oblohy a já měla pocit, že jsem konečně doma.

Jakmile jsem nohama opět dosáhla na dno, zastavila jsem se a začala si drhnout vlasy, obličej, tělo. Potřebovala jsem ze svého těla dostat hrobovou špínu a odmítala jsem uhnout před pálením ran.

Rány ve slané vodě pálily, ale aspoň je čistila. Potřebovala jsem, aby je vyčistila, aby smyla všechny důkazy o tom, co se mi Shawn pokusil udělat, o pocitu jeho rukou na mém těle, o jeho pevném sevření mého hrdla.

Srdce se mi rozbušilo, když jsem si vzpomněla na ten pohled jeho očí, když ze mě vymačkával život. Ten chladný, bezcitný souhlas a taky víc než trochu vzrušení. Věděla jsem, že přede mnou zabíjel lidi, a nikdy jsem si ani nepředstavovala, že by mě mohl milovat, ale byla jsem jeho holka skoro dva roky a myslela jsem si, že pro něj možná něco znamenám... něco. Ale hádala jsem, že ne. I po všech těch letech jsem byla pořád jen holka, kterou všichni rádi odhazovali.

Vyšla jsem zpátky z vody a pohlédla na celý rukáv tetování na levé ruce, které se mokře lesklo, vzory zřetelné bez hrobové hlíny, která je zakrývala, směs oceánských tvorů a násilných věcí, které pravděpodobně nikomu kromě mě nedávaly smysl. Ale ty obrázky byly moje duše v inkoustu. Od namalovaných lebek oděných do květin po rejnoky kroužící kolem mého bicepsu, dvojici andělských křídel na zádech a další tvory a obrazy, které označovaly mé tělo, každý z nich pro mě znamenal něco mnohem víc než jen to, co je zřejmé.

Odhrnula jsem si vodu z dlouhých vlasů, zaúpěla jsem bolestí v krku, když jsem kvůli tomu zaklonila hlavu, a podívala se na své zničené oblečení. Možná se mi podařilo smýt špínu z těla, ale voda jen ještě víc zvýraznila skvrny na košili a džínách.

Vytáhl jsem zpod skály svou dvacku a přinutil se znovu pohlédnout ke vzdálenému molu. Jestli jsem to opravdu chtěl udělat, musel jsem se vzpamatovat. Musel jsem být připravený na všechno, co mě to bude stát.

Setřásla jsem nutkání zanadávat si na svůj životní úděl a dala se do chůze.

Velké holky nebrečí a tak podobně. Nebo možná zlomené holky necítily. A mrtvé holky nebolely.

V dálce, obecně směrem k molu a městu, kde jsem vyrostla, jsem zahlédla několik luxusních bytů lemujících nábřeží, a tak jsem si skopala zničené tenisky, zavázala tkaničky a přehodila si je přes rameno, když jsem se dala do chůze.

Zoufale jsem potřebovala skoro všechno, takže jsem si byla celkem jistá, že tam budu moci ulevit alespoň několika svým touhám. Zbytek bych vyřešila za pochodu. Stejně jsem tak v podstatě žila celý život, tak proč měnit celoživotní zvyk?

Kapitola 2 (2)

Slunce se během mé chůze vyhouplo na obloze výš, vyhouplo se na obzor a zaplnilo mraky oranžovými pruhy, které mi připomněly, jak moc jsem tohle místo milovala. Byla tu krása, zejména za okrajem města, kde se voda stýkala se zemí a kde nebyli žádní lidé, kteří by rušili ticho.

Než jsem došla k prvnímu domu, měla jsem hrdlo tak rozedřené, že mi každý nádech způsoboval bolest. Zasténala jsem úlevou, když jsem spatřila venkovní sprchu zřízenou v malé dřevěné kóji hned za plotem, který obepínal pozemek, vedle branky, která majitelům nabízela přístup na pláž.

Shodila jsem boty a vyrazila vpřed, pustila studenou vodu a strčila pod ni hlavu, abych mohla otevřít ústa a napít se. Každé sousto bylo jako balzám na bolestivé pálení v krku a já hltavě polykala a snažila se naplnit břicho natolik, abych popřela kručení, které se v něm začalo ozývat. Jídlo nejspíš ještě nějakou dobu nepřipadalo v úvahu, takže opravdu nemělo smysl, aby mé tělo tak důrazně protestovalo proti své prázdnotě.

Když mě voda konečně uspokojila, otočila jsem se zpátky k domu, odhrnula si mokré vlasy z očí a snažila se odhadnout, jestli je někdo doma, nebo ne. Tyhle domy byly většinou prázdninové a vzhledem k tomu, že jsme teprve začínali únor, byla velká šance, že spousta z nich bude prázdná. Ale s těmi luxusními alarmy, které si tihle lidé nechali nainstalovat, to z mého pohledu bylo vlastně špatně.

Zdálo se, že nejbližší dům je zamčený, a tak jsem se vydala dál a v mokrých a zničených šatech jsem se krčila a písek se mi lepil na každý kousek těla, když jsem šla k dalšímu domu dál po pláži.

Nebesa se na mě dneska musela usmívat, protože kromě toho, že mi dovolila vyplazit zadek z hrobu, mě obdařila požehnáním líné mrchy, která nechala přes noc viset prádlo.

Toužebně jsem zasténala, když jsem se rozběhla k oplocenému dvorku, pohlédla na dům, ke kterému patřil, abych zkontrolovala, jestli se tudy někdo nedívá, než jsem přeskočila plot a přiblížila se k suchému prádlu, které se v mořském vánku pohupovalo sem a tam.

Pánská ponožka, boxerky, prostěradlo - bingo! Krvavě rudé bikiny visely na šňůře hned vedle roztomilých džínových šortek, které jako by mi šeptaly, ať si do nich vklouznu do rytmu vln narážejících na břeh. A kdo jsem byla já, abych odmítla něco, co tak moc toužilo po mém zadku?

Shodila jsem boty, odhodila roztrhané džíny, kalhotky, top a podprsenku a stála tam v narozeninovém kostýmu, aby si delfíni mohli pěkně dlouho prohlížet můj zadek, kdyby měli chuť vyskočit z oceánu a podívat se na něj. Bohužel tam nebyly žádné ručníky, takže jsem si vystačila s prostěradlem a tiše se omlouvala, že jsem si jím utírala písek mezi půlkami, ale holka musí dělat, co musí. A byla jsem si jistá, že kdyby majitelé domu věděli, jaký jsem měla den, nechali by mě jít.

Vklouzla jsem do - ó, ahoj, zlato - značkových bikin a rychle jsem si upravila vázání, abych je zajistila, než jsem si natáhla šortky. Byly mi trochu těsné. Dobře, nejspíš z nich dole viselo víc půlek, než kolik jich bylo uvnitř, ale žebráci si nemohou vybírat a aspoň nebyly mokré. Vylovila jsem z kapsy zničených džínů dvacku a se samolibým úsměvem ji zasunula do horního dílu bikin. Nakonec jsem si z prádelní šňůry zahákla parádní bílou krajkovou kimonovou věc a natáhla si ji, abych dokončila změnu svého outfitu. Vzhled byl na mě trochu boho, ale říkala jsem si, že je vyhráno.

Popadla jsem mokré oblečení a zamířila zpátky ze dvora, přeskočila plot a pak se rozběhla po straně domu do malé ulice, která za ním stála.

Udržovala jsem rychlé tempo, dokud jsem nenechala domek na pláži za sebou, pak jsem zničené oblečení vyhodila do sousedova koše dál po ulici, tenisky jsem si nechala v ruce a znovu si je pověsila přes rameno pro případ, že bych nenašla náhradní.

Ušla jsem ještě asi kilometr, než jsem narazila na dům s autem zaparkovaným před vchodem, kde nějaký otráveně vypadající chlapík házel věci do kufru, zatímco jeho dítě na něj z verandy křičelo nadávky.

Ten malý spratek vypadal asi na devět let a kopal do skateboardu na ulici a nechával ho kutálet zpátky k sobě s podrážděným výrazem ve tváři.

"Já nechci čokoládu, já chci vanilku!" křičel s rudým obličejem a díval se na otce, který vypadal, že někam spěchá.

"Říkal jsem ti, Benny, že nemám vanilkovou," řekl táta. "Co kdybychom se cestou zpátky zastavili na palačinky? Můžeš mi pomoct vzít ti tašky z pokoje?"

"Nenávidím tě!" zařval kluk a táta po mně hodil omluvný pohled, aniž by se na mě pořádně podíval, a pak s vrtěním hlavy spěchal zpátky do domu, zatímco spratek se vztekal.

Zrovna když jsem se k němu přiblížila, vyběhl z křoví malý bílý pes s hnědou skvrnou přes oko a nadějně vrtěl ocasem, když se blížil k dítěti, jako by si myslel, že by mohl dostat nějaké jídlo nebo tak něco. Ta věc neměla obojek a byla dost kostnatá na to, abych poznal, že je to toulavý pes. Těch tu bylo dost, počasí tu bylo vždycky dost pěkné a v létě je turisté krmili, takže dobře ztloustli. V té části města, kde jsem vyrůstala, jich tolik nebývalo, protože lidé si sotva mohli dovolit nakrmit sami sebe, takže čoklům nic nedali.

Kluk si všiml nadějného štěněte, popadl z podlahy skateboard a zvedl si ho nad hlavu, když se k němu hrnul. "Vypadni odsud, ty čundráku!"

Máchl prknem po malém štěněti, které s kňučením leknutím uskočilo, a já jsem se vrhl dopředu, chytil druhý konec prkna a zavrčel na něj.

"Proč si nevybíráš někoho, kdo je stejně velký jako ty, ty kreténe?" Požadoval jsem, držel jsem se prkna a zíral na něj, zatímco on na mě zíral, jako by ho nikdo v životě neokřikl, že je takový malý arogantní hajzlík, jakým očividně je.

Zde je možné umístit pouze omezený počet kapitol, klikněte níže a pokračujte ve čtení "Mrtvá dívka na cestě"

(Po otevření aplikace se automaticky přesune na knihu).

❤️Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu❤️