Sňatek z rozumu

Kapitola 1

Elena

Vracím vodku a objednávám si druhou, ignorujíc barmanovy pokusy o flirt. Díkybohu za tu příšernou dunivou hudbu, která ho přehlušuje. Jako obvykle nemám dnes večer náladu na společenský život. Neměla jsem vůbec chodit ven, ale řekla jsem si, že bych měla nějak oslavit své třiadvacáté narozeniny.

Barman mi podává drink a já se snažím odolat nutkání dopít ho jedním douškem. Tvrdě jsem se naučila, že alkohol neumlčí prázdnotu a starosti, které neustále cítím. Kdyby to dokázal, bezpochyby by se ze mě před dvěma lety stal zuřivý alkoholik. Pořád mi to ale příjemně šumí a dnes večer se s tím spokojím.

Omluvně se usměju na barmana, který po mně neustále pokukuje, a odvrátím se, očima bloudím po parketu. Netrvá mi dlouho, než najdu holky, se kterými jsem přišla. Všechny pracujeme ve stejném bistru, a když zjistily, že mám narozeniny, trvaly na tom, abych se k nim dnes večer přidala. Měla jsem odmítnout, jako to dělám vždycky. Připadám si jako ta divná, ale prostě se nedokážu přimět k tomu, abych se starala o to, kdo je do koho zamilovaný. Chci být stejně bezstarostná jako oni, jen na jednu noc, ale moc se mi to nedaří.

Usrkávám drink, zatímco se prodírám davem lidí a blikajících světel, a nenávidím, že sotva slyším vlastní myšlenky. Ještě horší je, že basy jsou tak hlasité, že je skoro cítím na kůži. Rozhodně neucítím, jak mi zazvoní telefon, a jen při té představě mi po páteři přeběhne záchvěv úzkosti.

Když se dostanu na střechu, vydechnu úlevou. Teplý vzduch mě uvolní a já se zhluboka nadechnu, když se proplétám davem kuřáků a stolů směrem ke svému oblíbenému skrytému místu v rohu baru. Sem skoro nikdo nechodí, a když se občas snažím chovat jako dřív a jít ven, nakonec se ocitnu tady. Malé skryté posezení bývá obvykle prázdné, ale k mému zděšení dnes večer není.

Ušklíbnu se na záda kluka, který sedí na mém oblíbeném místě. Jeho široká ramena a očividně drahý oblek šitý na míru mi napovídají, že je to nejspíš pořádný blbec. Přesně ten typ chlapa, kterému se chci dnes večer - nebo vlastně každý večer - vyhnout.
Napne se, jako by cítil, že se mu dívám do zátylku. Pak se otočí... a já jsem si jistá, že se mi zastaví srdce.

"Alexandře?" Než si to uvědomím, jeho jméno mi zmizí ze rtů.

Naše oči se setkají a mně se zatají dech. Mám pocit, jako by se svět kolem nás zastavil, ale v jeho očích není žádné poznání.

Alexander se na mě při vyslovení svého jména zmateně podívá. Zdvořile se usměje a ve tváři má tázavý výraz.

Nepřekvapuje mě, že mě nepoznává. Koneckonců jsem se od svých patnácti let hodně změnila, a to nejen po fyzické stránce. Změnil se celý můj život. Už zdaleka nejsem bezstarostná kamarádka jeho mladšího bratra.

Při pomyšlení na Luciana, mého kamaráda z dětství a Alexandrova mladšího bratra, mnou projede krátký záchvěv bolesti. Lucián je další člověk, kterého jsem ztratila, když se můj otec znovu oženil, další část minulého života, světa, do kterého už nepatřím.

Očima bloudím po Alexandrovi, jeho ostrých lícních kostech, hustých tmavě hnědých vlasech a těch tmavě zelených očích, které mě vždycky uchvacovaly. Je stejně hezký jako vždycky a nemá ani tušení, kdo jsem.

Stejně je to tak lepší. Už nejsem pouhá známá. Ne... teď už mě bude vnímat jen jako Matthewovu mladší sestru. Alexandrovi bude jedno, že s bratrem už ani nemluvím - pořád mu budu připomínat chlapa, který mu přebral snoubenku a zároveň vážně poškodil jeho firmu.

Alexandrovy oči bloudí po mém těle a já jsem tajně nadšená, když v nich vidím uznání. Najednou jsem ráda, že jsem nechala holky, aby mi vybraly oblečení. Smaragdové mini šaty, které mám na sobě, objímají každou mou křivku a cítím se v nich úžasně. Když mě viděl naposledy, bylo mi patnáct, měla jsem hrubou nadváhu a ofina mi zakrývala půlku obličeje. Nepomohly ani brýle a rovnátka. Není divu, že mě nepoznává.

Alexander se na mě usměje a pohled jeho očí se dá popsat jedině jako koketní. Je šílené, jak mi pořád dokáže obrátit svět vzhůru nohama. Vždycky nade mnou měl takovou moc, a nikdy si to neuvědomoval.
Než se nad tím stačím zamyslet, přistoupím k Alexandrovi a posadím se vedle něj, srdce mi divoce buší.

"Myslím, že jsme se ještě nepotkali. Určitě bych si pamatoval, že jsem potkal ženu, jako jsi ty," řekne a opře se na sedadle. Ta věta je neuvěřitelně kýčovitá, ale já přesto skoro omdlím. Alexander se na mě usměje a tahle jeho uvolněná, koketní stránka mě překvapí. Alexander, kterého jsem znala, byl vždycky vystresovaný a přepracovaný.

Jeho tvrzení ani nepotvrzuji, ani nevyvracím. Místo toho se na něj usměju a zavrtím hlavou. "V posledních letech se o tobě dost často píše. Je téměř nemožné neslyšet o Alexandru Kennedym, dědici jednoho z největších světových konglomerátů. Jsem si docela jistá, že jsem viděla bulvární zprávu o tom, že jsi tuhle šel do supermarketu. Být tebou, chodil bych si kupovat divné věci, jako jsou okurky a lubrikant, jen abych novináře vyvedl z míry."

Alexander se zatváří zmateně a pak se rozesměje. Je to ten typ smíchu, při kterém se mi v žaludku objeví motýli. Je to hluboký, tělem otřásající smích. Nemůžu si pomoct, ale taky se zachichotám. Se zájmem se na mě podívá a zavrtí hlavou.

Do jeho světa už nepatřím. Alexander není někdo, koho bych čekala, že ještě někdy uvidím. Tohle... tohle je všechno, co po něm kdy budu mít. Ukradené okamžiky. Vezmu si je a uložím pod zámek, abych si jich vážila a rozjasnila si jimi své nejtemnější dny. Jestli je tohle všechno, co mi po něm zůstane, budu se snažit, aby to bylo důležité.

Kapitola 2

Alexander

Její oči... uchvátily mě. Zelené víry uprostřed světle hnědé; jsou krásné a matně povědomé. Dívka, která sedí vedle mě, je nadčasově úžasná a uchvátila mě. Prohlížím si její směšně dlouhé řasy, vysoké lícní kosti a ty bujné dlouhé vlasy. Je to klasická kráska, na rozdíl od umělohmotných dívek, kterými se obvykle obklopuji. Žádná z těch blbostí, všechno umělé, umělé nehty, umělé řasy, umělé vlasy, umělé rty. Už mě to nebaví. Tahle holka... je skutečná a dost možná je to ta nejkrásnější žena, jakou jsem kdy viděl.

Vypadá nervózně, když si sedá vedle mě, prsty si tahá za lem šatů, jako by se v těch sexy šatech, které má na sobě, cítila nesvá. Nemá k tomu žádný důvod. Je zatraceně sexy, aniž by jí to ubíralo na noblese, která z ní vyzařuje. Vzhlédne, a když její oči najdou ty moje, okouzlí mě.

"Jsem v nevýhodě. Ty znáš moje jméno, já zatím neznám to tvoje."

Její oči se nepatrně rozšíří, jako by ji ta otázka překvapila, a mě to zaujme. Vypadá tu tak nepatřičně, přesto je její pohled naplněn nevyslovenou výzvou.

"Diana," zamumlá a hlas se jí zachvěje. Kousne se do rtu a moje oči sledují každý její pohyb. Ztěžka polknu, když přemýšlím, jak budou její rty chutnat. Mám pocit, že ukrást Dianě polibek nebude snadné.

"Hmm, bohyně lovu. Co lovíš dnes večer, Diano?" Ptám se škádlivým tónem. Usměje se, pobavená tou kýčovitou hláškou.

"Upřímně řečeno, jen trochu klidu a pohody."

Zvednu obočí a očima bloudím po její tváři. Jo, to vidím. Každá druhá žena, se kterou mluvím, po něčem touží, ale Diana ne. Jestli něco, tak to, že je tohle místo obsazené, ji zřejmě rozčiluje.

"Takže jsi na útěku?"

Diana pokrčí rameny, ale než se odvrátí, zahlédnu v jejích očích záblesk smutku. "Ty nejsi? Jinak bys neseděl na mém místě."

S úsměvem na tváři se podívám na své nohy, jako bych si chtěl ověřit, že skutečně sedím na jejím místě. "Na tvém místě, jo? Znamená to, že tě tu najdu i příště?"

Diana se usměje a zavrtí hlavou. "Ne, nechodím sem tak často. Ale ano, když přijdu do Inferna, většinou skončím tady."

Usměju se a kývnu na ni. "Beru na vědomí." Už teď vím, že tohle bude první místo, kam odteď půjdu pokaždé, když sem přijedu, pro případ, že ji tu najdu.

"Před čím dneska utíkáš?" zeptá se.

Povzdechnu si a hlavou mi probleskne nespočet úkolů, které na mě čekají; matčiny nekonečné požadavky, dědečkův směšný požadavek na svatbu, než mi dovolí převzít firmu, pro kterou jsem se nadřel až do úmoru.

"Zodpovědnost," zamumlám.

Diana přikývne a odvrátí pohled, jako by to nějak chápala, i když to v žádném případě nemůže pochopit. Vidím levné obnošené boty, hrubé nenalakované nehty. Diana je jedna z těch šťastných, z těch, které si myslí, že peníze vyřeší všechno, přitom častěji mají štěstí, o jakém se mi může jen zdát. Šťastná rodina, spokojený život, vlastní sny, cesta, kterou si sami vybrali.

"Když už jsme oba na útěku... utečme před negativitou. Řekni mi tři dobré věci, které se ti dnes staly?" zeptá se a vyvede mě z míry.

Zadívám se na ni a oči se mi rozšíří. Ta otázka... zní mi povědomě, přesto ji nedokážu zařadit. Je to nějak nostalgické, možná něco z mého dětství? Usměju se na ni a zaženu myšlenky.

"No, konečně jsem uzavřel obchod, na kterém jsem pracoval několik měsíců. Dneska jsem vzal mámu na náš týdenní oběd a podařilo se nám dobře si popovídat... a potkal jsem tebe."

Diana se usměje, ale její oči vypovídají něco jiného. Příběh porozumění podbarvený touhou. Podívá se do svého klína a přikývne.

"Hmm, to zní jako perfektní den," zamumlá, když dopíjím šampaňské. Zdánlivě odnikud se objeví číšník, aby mi dolil sklenici, což nás oba zaskočí. Podám Dianě sklenku šampaňského a ona se na mě usměje.

"Být Alexandrem Kennedym má určitě své výhody," řekne. "Nikdy se mi nestalo, že by mi sem někdo přišel vzít objednávku," dodá a šťouchne do mě ramenem.

Zasměju se, nemůžu si pomoct. Není namyšlená, jako mnoho jiných. Už jsem si tak zvykl na nárok, který mě obklopuje, že mě její uvolněný přístup překvapuje.

S Dianou zíráme na panorama Manhattanu, oběma je nám příjemně. Už si ani nepamatuju, kdy jsem naposledy seděl vedle ženy, která by mi nekecala do života, a navzdory hluku, který nás obklopuje, mi to připadá podivně klidné.

"Hele, kdybys mohla mít jedno přání, jaké by to bylo?" "Ano"ptám se. Diana se mě znovu překvapeně zeptá.

Nechápavě na ni zírám. "Musím se přiznat, že tuhle otázku mi ještě nikdo nepoložil." "Co bys chtěla?" zeptám se.

Zasměje se, tvář má nakloněnou vzhůru, oči upřené na hvězdy na obloze. Je krásná a vypadá tak neuvěřitelně sladce. Až příliš sladká pro muže, jako jsem já.

"To není odpověď," řekne. "Z tohohle se nevyvlíkneš."

Zasměju se a pořádně si loknu šampaňského, na chvíli ztracený v myšlenkách. "Přál bych si opravdové štěstí, Diano," řeknu jí upřímně. Chvíli jsem si myslel, že mám štěstí, po kterém jsem toužil, ale ukázalo se, že jsem se mýlil. Zavrtím hlavou a cítím se ztracený jen na jediný okamžik. "A co ty?" Zeptám se, můj hlas je tichý.

Usměje se, ale její úsměv je hořkosladký. "Zdraví," řekne. "Hodně zdraví pro všechny, které mám ráda."

Zdraví. Za peníze se dá koupit skoro všechno, ale zdraví ne. I kdyby mě o něco požádala, jako to bezostyšně dělá tolik jiných žen, není to něco, co bych jí mohl dát.

Povzdechnu si, opřu se v sedadle a očima ji sleduji. "Když už oba před něčím utíkáme, co kdybychom utíkali spolu? Aspoň pro dnešek."

Nabídnu jí ruku a ona ji přijme. Vytáhnu Dianu na nohy a ona na svých vysokých podpatcích klopýtne. Chytím ji, ruce položené na jejím pasu.

"Chceš si zatančit, Diano?"

Zasměje se a ten zvuk mi projede celým tělem, když se mi opře v náručí. "Tady?" zeptá se a rozhlédne se po malém prostoru, kde se schováváme.

"Proč ne?"

Přitáhnu si ji blíž, až se její tělo přitiskne k mému. Dokonale ke mně přilne.

Diana a já se pohupujeme na starou píseň Eda Sheerana a oba si pobrukujeme. Nepamatuji si, kdy jsem se naposledy přistihl, že se usmívám a dělám něco tak hloupého. Nevzpomínám si, kdy mi naposledy nějaká žena skutečně rozbušila srdce, aniž by přede mnou klečela na kolenou. Diana... je něčím výjimečná.

"Bože, my oba neumíme tancovat ani za nic," řekne Diana a směje se, když se s ní znovu zatočím. Zachichotá se, když si ji přitáhnu zpátky k sobě, a její ruce se přesunou k mému krku.

"My? Mluv za sebe, dámo. Já to zabíjím," řeknu a zle rozladěně pohupuju boky. Diana vyprskne smíchy a já klesnu čelem k jejímu a užívám si tuhle chvíli s ní. Kdy jsem se naposledy takhle smál? Ani jsem neplánoval, že sem dnes večer přijdu, ale sakra, jsem rád, že jsem přišel.

Moje ruce se přesunou k jejímu pasu a přitáhnu si ji blíž, dokud nemám každý centimetr jejího těla přitisknutý k tomu mému. Podívá se na mě, na tváři sladký úsměv. Dívám se jí do očí a nemůžu se zbavit pocitu, že jsem ty oči už někdy viděl, a přesto jsou naprosto jedinečné.

"Jsi si jistá, že jsme se ještě nikdy nesetkali?" Zeptám se jí a oči mi padnou na její rty.

Usměje se a trochu se ode mě odstrčí. "Myslela jsem, že jsi říkal, že kdybychom se potkali, určitě by sis mě pamatoval."

Udělám krok blíž k ní a překonám vzdálenost, kterou právě vytvořila. Její ruce se přesunou zpátky na můj krk, zatímco moje putují po jejím těle a usadí se na jejích bocích.

"Jo, rozhodně bych na tebe nezapomněl, Diano."

Nakloním se k ní a otřu se o její nos, než se zase vzdálím. "Rád bych se tě zeptal, jestli odsud chceš odejít, ale tvůj telefon zvoní bez přestání. Vypadá to dost naléhavě," řeknu a nakloním hlavu ke stolu za námi. Diana se otočí a zjistí, že displej jejího telefonu svítí, a výraz v jejích očích se dá popsat jedině jako hrůza.

Pustím ji, když si kontroluje zmeškané hovory, a srdce se mi sevře, když se na mě omluvně usměje.

"Musím jít," řekne a hlas se jí zlomí.

"Dej mi aspoň svoje číslo."

Diana rozrušeně zavrtí hlavou. "Myslím, že to není dobrý nápad, Alecu. Ale ráda jsem tě viděla. Jsem ráda, že se ti daří dobře."

Ztuhnu a nevěřícně na ni zírám. Alec mi říká méně než hrstka lidí a nikdy ne na veřejnosti. Musela by mít blízko k mé rodině, aby znala mou přezdívku. "Jak jsi mi řekla?" Zeptám se a v žilách mi koluje vztek.

"Promiň. Musím jít," řekne a její hlas je zabarvený lítostí. Než kolem mě proběhne, popadne telefon a kabelku.

Jsem v pokušení jít za ní a požadovat vysvětlení.

Ale neudělám to.

Kapitola 3

Elena

Sestra, která se obvykle stará o mou matku, mě srdečně vítá, když vcházím do jejího nemocničního pokoje. "Všechno nejlepší k narozeninám, zlatíčko. Přála bych si, abychom ti dnes večer nemuseli volat. Zasloužíš si, aby ses občas chovala podle svého věku, ale víš, jaká je doktorka Johnsonová".

"Děkuju, June," řeknu a ze všech sil se na ni snažím usmát, když si sedám vedle mámy.

Doktor Johnson nevěří tomu, že by si tu matku nechal, když by mohl její lůžko využít pro pacienta, kterého by mohl zachránit, ale ani mě nemůže odmítnout. Ne, dokud jsem ještě schopná platit účty.

Osm let. Moje matka je už osm let v kómatu a já jsem jediná, kdo pořád věří, že se jednoho dne probudí. Nemůžu si pomoct, ale mám pocit, že je to závod s časem. Stalo se otázkou, co dojde dřív, jestli peníze, které ji udržují při životě, nebo matčino zbývající zdraví.

Doktor vejde do pokoje a kývne na mě. Myslím, že jsem ho ještě nikdy neviděla se usmívat. "Doktorko Johnsonová," řeknu a kývnutí opětuji.

"Musím se s vámi podělit o těžkou zprávu," řekne s vážným výrazem ve tváři. Zavřu oči, nechci to slyšet. Ať už je to cokoli, nemůže to být dobré.

"Tvoje matka má infekci. Je stále těžší a těžší udržet její stav před zhoršením. S probíhající infekcí je také spojena spousta nákladů." "Cože?" zeptám se.

Přikývnu, protože vím, co se chystá říct. "Rozumím vám, doktore. Ale já se své matky nechci vzdát. Pořád věřím, že se probudí. Zaplatím, co bude třeba, abych ji udržel naživu."

Doktor Johnson přikývne a já nesnáším lítost, kterou vidím v jeho očích. Je zřejmé, že nevěří, že se ještě někdy probudí, a já bych si přála, abych mohla matčina lékaře změnit. Chci, aby ji léčil někdo, kdo věří v její uzdravení stejně jako já.

"Prosím, podepište to tady. Pošlu vám účet. Tento měsíc je o pár tisíc dolarů vyšší," řekne nakonec.

Podepíšu formuláře, čímž schválím její léčbu a související náklady, a oči se mi rezignovaně zavřou ve chvíli, kdy zvednu pero z papíru.
Uleví se mi, když slyším, jak za sebou doktor Johnson zavírá dveře. Pět tisíc dolarů. Před pár lety bych nad tou částkou ani nemrkla. Dřív jsem vlastnila několik kabelek, jejichž cena byla nejméně čtyřikrát vyšší. Teď už ne.

Rok poté, co moje matka upadla do kómatu, se mému otci podařilo přimět její lékaře, aby ji prohlásili za mozkově mrtvou a on se mohl znovu oženit. Den, kdy si vzal mou nevlastní matku, byl dnem, kdy mi naše pojišťovna oznámila, že přestane platit matčinu léčbu. Tehdy jsem o tom jako Rousseauová moc nepřemýšlela, ale měla jsem to vědět. Měla jsem si toho všimnout dřív, než bylo pozdě.

Tehdy mi bylo teprve šestnáct a během několika měsíců jsem přišla o matku a s bratrem jsme byli nuceni žít s nevlastní matkou a její dcerou. S tím, jak otec matku opustil, jsem se nevyrovnala dobře, ale našla bych způsob, jak se s tím vyrovnat. Dokonce bych si i pěkně zahrál, kdyby macecha nepožádala mého otce, aby přestal platit za máminy účty za léčení.

Myslela jsem si, že já a můj bratr dokážeme mámu zachránit. Myslela jsem, že bude na mé straně. Nemohla jsem se mýlit víc. Moje macecha do něj zatnula drápy tak hluboko, že ho přesvědčila, že jediné, co dělám, je plýtvání penězi na ztracený případ. Matthewa už skoro nepoznávám. Odešla jsem z domova, jakmile mi bylo osmnáct, ale on zůstal.

Mám štěstí, že mi matka založila svěřenecký fond, díky němuž jsem ji mohla udržet při životě. Až do teď. Tentokrát peníze nemám. Doslova nemám peníze na to, abych matku udržela naživu, a nemůžu si pomoct, ale propukám v pláč.

Lituji, že jsem si předtím v baru koupila těch pár drinků, i když vím, že by to nic nezměnilo. Za posledních šest let jsem prošustroval na účtech za nemocnici přes osm milionů dolarů, často platím zhruba dva tisíce dolarů denně ve dnech, kdy nemá komplikace. Osm milionů dolarů je přesná výše mého svěřeneckého fondu a já jsem v koncích. Těch pár věcí, které jsem měl, mi pomohlo udržet ji ještě chvíli naživu, ale nevím, jak budu schopen zaplatit účet za příští měsíc. Nezbyly mi žádné cennosti. Jsem opravdu na dně.
Držím matku za ruku a doufám, že mi ji stiskne zpátky. Samozřejmě to neudělá. Pokaždé jsou mé naděje zmařeny, přesto nepřestávám věřit.

"Mami, prosím," zašeptám a zní to stejně zlomeně, jako se cítím. "Prosím, probuď se. Nedělej mi to. Opravdu tě potřebuju. Nemůžu se tě teď vzdát, ale nejsem si jistá, jak tenhle měsíc seženu dost peněz. Prosím, probuď se, mami. Prosím," žadoním a ze všech sil se snažím potlačit vzlyk.

Ať prosím sebevíc, ona se nikdy neprobudí. Jedna moje část věří, že se probudí, až si uvědomí, že tentokrát jsem opravdu v průšvihu, ale reálně vím, že se neprobudí. Kdybych tak dokázala zatvrdit své srdce. Byl by život snazší, kdybych se chovala spíš jako doktor Johnson a Matthew a čelila realitě a pravděpodobnosti matčina uzdravení?

Opřu si hlavu o okraj její postele a zoufale svírám její ruku. Srdce mi pláče, plíce mě pálí, a teprve když ucítím, jak mě někdo poplácává po zádech, uvědomím si, že v pokoji nejsem sama. Posadím se a vezmu si kapesník, který mi sestra June podává.

"Neuvědomila jsem si, že máš potíže s účty, zlato."

Poplácá mě po rameni a v očích se jí zračí starost. Ze všech sil se na ni snažím usmát, ale nedokážu se k tomu přinutit. Nemůžu se přinutit předstírat, že jsem v pořádku.

"Jak dlouho už s tím bojuješ, zlatíčko? Netušila jsem, že je to pro tebe finančně těžké."

Přikývnu a otřu si slzy, oči upřené na matku. "Každým rokem je to těžší a těžší," řeknu jí upřímně. "Tentokrát... tentokrát jsem..." Nedokážu ani dokončit slova. Nemůžu říct, co vím, že je pravda. Po letech boje bych mohla... mohla bych přijít o matku. Hlasitě si odfrknu, v očích mám čerstvé slzy. Zaplaví mě bezmoc, jakou jsem ještě nezažila, a já se roztřeseně nadechnu a ze všech sil se snažím zůstat pozitivní, udržet myšlenky na uzdě.

June vytáhne z náprsní kapsy černou vizitku a podá mi ji, tváří se nejistě.

"O tomhle místě mi řekla sestra jednoho z mých dalších pacientů," řekne a zaváhá. "Když měla problém zaplatit sestřiny účty, pomohli jí. Myslím, že je to klub pro pány nebo něco takového. Ona... říkala mi, že za nevinné typy platí docela slušně."
June vypadá zničeně a je zřejmé, že mi to nechce říkat.

"Doufám, že tuhle kartu nebudeš muset použít. Ale pokud ano, věz, že není ostuda udělat, co je třeba, aby někdo zůstal naživu."

Přikývnu a zadívám se na kartu. Je na ní napsáno jen Vaughn's a adresa. Žádné telefonní číslo ani jiné informace. Kartička je tlustá a těžká, písmena zlatá. Vypadá neuvěřitelně luxusně.

Zírám na ni a modlím se, abych ji nemusela použít, i když vím, že ji nejspíš použiju.

Kapitola 4

Alexander

Vyčerpaně přešlapuji ve své ložnici. Celou noc jsem byl vzhůru a snažil se zjistit, kdo je Diana. "Najdi ji," říkám Vaughnovi, majiteli Inferna a téměř všech ostatních nočních podniků v tomhle městě. "Řekla mi, že se jmenuje Diana. Dlouhé hnědé vlasy, oslnivé zelenohnědé oči... a ten úsměv. Pochybuju, že je to štamgastka. Vypadala příliš mile na to, aby navštěvovala tvoje zapadlé podniky."

Vaughn se zasmál. "Odkdy se ti líbí sladké holky?"

Kousnu se do rtu a nedokážu se zbavit myšlenky na Dianu. Nedokážu ani přesně určit, co na ní bylo. Ani jsem ji nepolíbil. Vím jen, že ji chci znovu vidět. Chci ji znovu vidět a zjistit, proč mi říkala Alec. "Byla jiná. Já nevím."

S Vaughnem jsme přátelé už od dětství. Ví stejně dobře jako já, že holky jako Diana zdaleka nejsou můj typ. Obvykle si vybírám svůdné, sexy a sebevědomé ženy. Ne že by Diana nebyla sexy... byla sexy jako prase. Ale nevyzařovala z ní sexualita, skoro jako by si ani neuvědomovala, jak je krásná.

"Pokusím se, chlape. Řeknu svým vyhazovačům, ať na ni dávají pozor, ale sakra. Dlouhé hnědé vlasy a jedinečné zelenohnědé oči? To mi toho zrovna moc nedáváš. Řeknu svým lidem, ať projdou záznamy z bezpečnostních kamer."

Zasténám. "Nemůžu uvěřit, že jsem si nezjistil její číslo. Ale ona mě znala. Říkala mi Alec. Nemůže být tak těžké ji najít, pokud je to někdo z našeho okruhu. Určitě se najde někdo, kdo zná někoho, kdo zná ji."

Vaughn si odkašle a zmlkne. "Když už mluvíme o tom, po jakých holkách obvykle jedeš," řekne opatrně. "Chtěl jsem ti něco říct. Byl bych radši, kdybys to slyšel ode mě, a ne od novinářů."

Srdce mi spadne. Existuje jen jedno téma, u kterého by byl tak opatrný. Je jen jedna osoba, o které by se mi za normálních okolností nikdy nezmínil. Srdce se mi bolestně svírá při pouhém pomyšlení na ni, ten pocit rychle vystřídá vztek.

"Jennifer se zasnoubila," řekne a zní to bolestně. "S Matthewem Rousseauem. Už si vybrali datum svatby. Uspořádají nenápadnou tajnou svatbu na Bahamách příští rok... dvacátého června."

20. června. V den, kdy si mě měla vzít. To nemůže být náhoda. Ten den si zjevně vybrala záměrně; další způsob, jak mě bodnout do srdce a zakroutit nožem jako zákeřná mrcha, kterou je.

Jennifer je ta, o které jsem si myslel, že je jiná. První holka, která nevypadala, že by toužila po mých penězích, která mě viděla takového, jaký jsem, a ne jak se jmenuju.

Mýlil jsem se.

Tak moc jsem se mýlil.

Pořád nevím, jestli všechno, co jsme spolu měli, bylo někdy skutečné, nebo jestli to pro ni byla jen hra. Vím, jen že to ona mi ukradla firemní tajemství, díky čemuž jsem přišel o mnohamilionový obchod, na kterém jsem léta pracoval, ve prospěch Matthewa Rousseaua - byla chytrá. Nebo si to alespoň myslí. Dobře po sobě zametla stopy, ale ne dost dobře. Znovu a znovu jsem v pokušení ji udat, ale nemůžu předložit nezákonně získané důkazy. A i kdybych mohl, neudělal bych to. To bych jí nikdy neudělal. Navzdory všemu, co mi udělala, ji nechci vidět za mřížemi.

"Je mi to líto, chlape," řekne Vaughn. "Věděl jsem, že na to tak či onak přijdeš. V našem společenském kruhu už to ví skoro každý, takže jsem věděl, že se k tobě ta zpráva nakonec dostane. Jak ji znám, nejspíš z toho bude mediální podívaná od chvíle, kdy oznámí zasnoubení tisku, až do svatebního dne. Bude chtít být každou vteřinu středem pozornosti."

To by chtěla. Život je pro ni jedna velká show. Vždycky byl - jen jsem si to neuvědomil, dokud nebylo příliš pozdě.

"Hele, musím jít," říkám Vaughnovi.

"Alexandře..."

Zavěsím a v žilách mi pulzuje sotva zadržovaný vztek. Nejspíš bych se dokázal přenést přes všechno, co mi udělala. K čertu, možná bych jí i odpustil. Peníze, o které mě připravila, by mi byly ukradené. Byl jsem připravený udělat z ní svou zatracenou ženu.

Ale ne. Prostě mě musela podvést s Matthewem Rousseauem. Ten kretén už léta útočí na mou společnost. Při každém mém rozhodnutí, při každém projektu, který realizuji, mi vždycky stojí v patách. Tentokrát mu ale nešlo o akvizici. Ne, tentokrát šlo o lásku mého života, a ta s ním šla dobrovolně.

Změnilo by něco, kdyby mě opustila kvůli někomu jinému? Nejsem si jistý. Nemyslím si, že by ta bolest byla menší, že by ta zrada méně bodala. Zvednu fotku, kterou mám na nočním stolku. Je to fotka Jennifer a mě, oba se usmíváme - připomínka toho, co se stane, když se zamiluju, když si dovolím být slabý. Tuhle fotku si tu schovávám pro chvíle, jako je tahle - chvíle, kdy se dočasně ocitnu někým okouzlený, kdy mě lákají dívky jako Diana.

Položím rámeček zpátky na noční stolek a srdce se mi bolestivě rozbuší. To, co jsme s Jennifer prožili... bylo něco z toho vůbec skutečné?

To se nikdy nedozvím.

Kapitola 5

Alexander

Dívám se na fotky svého otce ve schránce a pevně svírám telefon v ruce. Tentokrát je v Tijuaně se dvěma o polovinu mladšími blondýnkami.

"Víš, o co jde," řeknu a čelist se mi mimovolně sevře. "Postarej se, aby tyhle fotky nikdy nespatřily světlo světa."

"Samozřejmě," řekne Elliot a chrlí informace o nákladech na to, aby ty fotky zmizely. "To je mi jedno," řeknu mu. Elliot je jeden z mých nejbližších přátel a dost možná je to nejlepší žijící hacker. Díky tomu nemá žádné výčitky svědomí, když mě vydírá výměnou za to, že se takovéhle sračky nedostanou na internet. "Jen se ujisti, že to moje matka nikdy neuvidí. Nikdo to nikdy nesmí vidět."

Rozčileně ukončím hovor. Můj otec se už ani nesnaží být ve svých záležitostech mazaný. Už neexistují žádné výmluvy, žádné vymyšlené služební cesty, žádné lži. Teď prostě na celé měsíce zmizí a nechává mou matku se zlomeným srdcem, znovu a znovu.

Utratil jsem přes dvacet tisíc dolarů, abych jeho aféry utajil, ale není možné, aby to máma nevěděla. Odkliknu e-mail a v žaludku se mi usadí odpor. Jejich údajně šťastné manželství je jen přetvářka. Každé manželství, které znám, je takové. Nenapadá mě ani jeden šťastný manželský pár.

Podívám se na hodinky a ušklíbnu se, když si uvědomím, že už je skoro čas na mou týdenní schůzku s matkou u oběda. Nikdy není snazší před ní tyhle věci skrývat. Sžírá mě to jako pomalu působící jed, připravovaná katastrofa.

Povzdechnu si, popadnu sako a při odchodu si narovnám kravatu. Jedu domů svým Aston Martinem, autem, kterým jezdím každou středu - čistě proto, že je to kabriolet a máma miluje, jak jí vítr čechrá vlasy, když ji vezu na oběd. Je to jediná příležitost týdně, kdy vím, že jí vykouzlím úsměv na tváři.

Už na mě čeká, když zastavím před naším sídlem. Vystoupím z auta a obejdu ho, abych jí otevřel dveře, a ona se na mě usměje.

"Ahoj, miláčku," řekne.

Vtisknu jí pusu na tvář a usměju se. "Ahoj, mami. Jsi připravená na oběd?"

Přikývne a posadí se, zatímco já běžím zpátky kolem auta. Máma se usměje, když spustím střechu, a mě zahřeje u srdce. Štěstí, které teď vyzařuje... ano, to jí v žádném případě nevezmu.

Celou cestu do restaurace jsem ztracený v myšlenkách, sotva jsem přítomný, když si sedáme. Vytrhne mě z toho až mámino zavolání mého jména.

"Jsi roztržitý, zlatíčko," řekne. "Asi jsi slyšel ty zprávy?"

Zamrkám a uvědomím si to. "I ty jsi věděla o Matthewovi a Jennifer?"

Vypadá to, že jsem byl poslední, kdo se to dozvěděl. Vypadá to, že kolem mě všichni chodili po špičkách, a to nesnáším. Nesnáším, když mě někdo lituje.

"Alecu," řekne opatrně. "Jennifer není jako my. Nikdy by to nefungovalo."

Křivě se usměju. "Není jako my? Cože? Protože není bohatá?"

Máma přikývne a mně po zádech přeběhne rozmrzelost.

"Táta taky nebyl," odseknu. "Děda donutil tátu, aby si vzal tvoje příjmení, protože byl nula. Všichni se můžou tvářit, že zapomněli, ale to nic nemění na pravdě. Jestli byl pro tebe dost dobrý, tak proč se na lidi, jako byl on, díváš svrchu?" Najednou se mi zdá, že je to pravda.

Máma se tváří dotčeně a já svých slov okamžitě lituji. "Mami, promiň," řeknu a zavrtím hlavou. "To jsem neměl říkat. Opravdu se omlouvám."

Přikývne a na tváři se jí objeví upjatý úsměv. Nemůžu si pomoct, ale napadne mě, jestli je tak proti lidem mimo náš společenský okruh kvůli tátovi. Obávám se, že se snaží omluvit jeho chování tím, že si namlouvá, že všechny jejich problémy vyplynuly z toho, že jsou z různých světů, a já si myslím, že to tak není. Nemám na svého otce jedinou příjemnou vzpomínku. Ani jednu.

S těžkým srdcem se dívám na matku. Její vlasy jsou dokonale světlé, ani jeden pramínek není na svém místě. Na její tváři nevidím ani tu nejmenší vrásku. Matka si udržuje dokonalou fasádu. Dokonalá manželka, matriarcha rodiny Kennedyů. Masku, kterou nosí pečlivě vytvořenou po celá léta. Pokaždé, když od nás otec odešel, byla vytvořena další část její fasády. Někdy si říkám, co vidí, když se dívá do zrcadla. Vidí tu ženu, kterou kdysi byla, tu, kterou můj otec zničil? Nebo začala věřit svým vlastním lžím?

Máma vytáhne z tašky známou manilovou složku a já polknu zasténání. Otevře ji a začne na stůl rozkládat fotky. "Všechny tyto dívky a jejich rodiny mají zájem uzavřít spojenectví s rodinou Kennedyových. Vanderbiltovi jsou mým nejlepším výběrem. Nabízejí spojení, když si vezmeš jejich nejstarší dceru."

Pevně se usměje, v očích prosebný výraz. "Jen se s nimi seznam, Alecu. Nikdy nevíš, jestli se do některé z nich nezamiluješ."

Zamilovat se do jedné z nich? I po všech těch letech, po vší bolesti, kterou prožila, po všech těch chvílích, kdy ji otec opustil, stále věří v lásku. Odmítá v ní vidět prokletí, kterým je.

"Kromě toho se blíží dědečkův termín. Právě teď se boj o jeho místo předsedy odehrává mezi tebou a Dylanem. Pokud se do konce června neoženíš, pozice automaticky připadne Dylanovi, bez ohledu na to, jak moc si ji zasloužíš. Opravdu chceš, aby se společnost dostala do rukou tvého bratrance? Dylan není ani z poloviny tak chytrý jako ty a ani nepracoval tak tvrdě jako ty."

Povzdechnu si a oči mi padnou na fotky. "Mami," řeknu a můj hlas ztichne. "Nemůžeš si promluvit s dědou? Jsi jeho jediná dcera - víš, že má pro tebe slabost. Nepřemýšlí o tom? Na rozdíl od Dylana jsem se pro naši společnost nadřel do úmoru. Dylan do toho vždycky dával jen minimum a děda to ví."

Máma zavrtí hlavou. "Snažila jsem se, zlato. Nechtěl ustoupit. Pořád pevně věří, že rodinné ctnosti jsou mu nade vše, a kvůli tobě pravidla neohne. Každý člen naší rodiny, který chce zaujmout místo ve správní radě, musí být ženatý. To se týká i mě, zlatíčko. To bylo vždycky pravidlo a vždycky to tak bude. Možná by pro tebe udělal výjimku, kdyby pozice, o kterou jsi stál, nebyla jeho. Jeho nástupce musí být ženatý, Alecu. On si to nerozmyslí."

Oči mi padnou na fotografie, celé tělo mi znecitliví rezignací. V žádném případě nedopustím, aby firma padla do Dylanových rukou. V žádném případě nenechám všechnu svou tvrdou práci přijít vniveč. Celý život jsem strávil v očekávání, že zdědím dědečkovu roli, a nehodlám se teď vzdát svých cílů.

Povzdechnu si a kývnu na matku. "Jak si přeješ, matko," zamumlám. "Pokračuj a začni domlouvat schůzky s dívkami, které považuješ za vhodné. Já si jednu z nich vyberu za ženu."

Zde je možné umístit pouze omezený počet kapitol, klikněte níže a pokračujte ve čtení "Sňatek z rozumu"

(Po otevření aplikace se automaticky přesune na knihu).

❤️Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu❤️

👉Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu👈