Ať jeden měsíc trvá navždy

Kapitola 1

==========

----------

T MINUS 28 DNÍ

----------

Letiště jsou skutečným chaotickým zlem.

Kolem mě se děje příliš mnoho věcí. Příliš mnoho spěchajících lidí, příliš mnoho lenošících lidí, příliš mnoho hlášení z reproduktorů nad hlavami a příliš mnoho uslzených loučení.

V mém malém koutku vládne anarchie. Máma telefonuje, loučí se s deseti miliony kamarádek a táta vypadá, jako by už teď litoval, že souhlasil s tím, že s ní pojede na měsíční výlet do Bangladéše. I když mám v uších sluchátka, letiště JFK je příliš hlasité.

Přála bych si být kdekoli jinde.

Můj mladší bratr Samir stojí vedle mě a já usrkávám nápoj, který jsem ho donutila koupit ve Starbucks. V druhé ruce mám otevřenou knihu, abych si ukrátil čas.

Dadu, moje babička z otcovy strany, je zaneprázdněná rozčilováním nad tátovou košilí. "Zastrč si ji," říká bengálsky.

Když si neochotně zastrčí košili, schovám úsměv za pití. S Daduem si není radno zahrávat.

"Jak dlouho ještě budeme čekat?" Zeptám se Samira a vytáhnu sluchátko.

"Kdo ví," řekne. "Kdykoli se máma konečně odmlčí."

To mi rozhodně nepomohlo. "Takže... nikdy."

Pořád si myslím, že začátek března je na dovolenou moc chladný, ale jak znám rodiče, letenky byly dneska nejspíš nejlevnější.

I když mám rodiče ráda, jsem ráda, že odjíždějí na měsíc navštívit máminu rodinu. Část mého já by si přála, abych mohla jet, protože Bangladéš navštěvuji ráda a ráda nasávám krásnou, rušnou energii Dháky, ale představa, že strávím celý měsíc obklopená jen svými příbuznými, je děsivá. Naštěstí má střední škola přednost před setkáváním s širší rodinou. Být v šestnácti je někdy dobrá věc.

Jen někdy.

Máma konečně zvedne telefon a gestem ukáže na jejich kufry. "Pojď mi pomoct, Samire."

Zatímco jim bratr pomáhá odbavit zavazadla, já se postavím vedle Dadu a opřu se o její rameno. Už několik dní je u nás doma a pomáhá mámě a babě balit na cestu.
"Ahoj Myro," řekne a osloví mě dak nam, mým příjmením. Dávám přednost svému zákonnému jménu Karina, bhalo nam, které používají všichni moji přátelé, ale nevadí mi, když mi Dadu říká Myra.

"Ahoj Dadu. Jsi připravená na svou druhou jízdu Uberem?" Ptám se. "Baba říkala, že si budeme muset vzít domů ještě jednu."

"Další?" zeptá se a stiskne mi zápěstí. Její kůže je vrásčitá od stáří a hodin tvrdé práce, ale je teplá a důvěrně známá. "Myslíš, že se nás tentokrát pokusí unést?"

"Inšalláh," řeknu žertem. Dá-li Bůh.

Dadu se zasměje a plácne mě po rameni. "Nedělej hloupé vtipy, Myro."

Ušklíbnu se. "Promiň."

Je příjemné vést takhle lehkou a nenucenou konverzaci. Nemíváme je často, protože babička žije celoročně v New Jersey. Každé léto prosím rodiče, abych u ní mohla zůstat. Obvykle odmítnou, dokud se do toho nevloží Dadu a neřekne, že se jí po mně stýská, což je stejné, jako kdyby řekla Tvoje dcera mě přijede navštívit, ať se ti to líbí, nebo ne.

Rodiče se vracejí jen s kabelkami. Máma kroutí hlavou nad tátou, když jí něco ukazuje na mobilu.

"Samire, můžeš si do telefonu stahovat věci z Netflixu, že jo?" zeptá se táta a ostře se na mámu podívá.

Samir přikývne, ale máma zúží oči. "Už jsem ti říkala, že nemám žádné místo."

"To proto, že máš v telefonu milion modlitebních aplikací," řekne Baba pod nosem. "I Alláh by souhlasil, že jedna stačí."

Máma ho plácne přes ruku. "Neříkej to před dětmi. Dáš jim špatný příklad. Víš, že je to kvůli Candy Crush a Facebooku. Proč si kvůli mně nestáhneš nějaké filmy?" "Ne," řeknu.

Baba si odfrkne. "To si přeješ. Už jsem si stáhla všechny díly Breaking Bad. Na tvoje dramata není místo."

Ma se štípne do kořene nosu. "Všichni jsme ubytovaní. Jestli chceme stihnout let, musíme hned vyrazit," řekne babičce, než se otočí ke mně a její pohled je plný očekávání.

Žaludek se mi nejistě převrátí. V duchu počítám pozpátku a snažím se zahnat nepříjemnou tíhu, která mi tlačí na srdce. Deset, devět, osm, sedm, šest, pět, čtyři, tři, dva, jedna.
Vím, že bych měla být emotivní. Koneckonců se na celý měsíc loučím s rodiči. Budeme od sebe vzdáleni téměř osm tisíc kilometrů s desetihodinovým časovým odstupem.

To je hodně.

Je to příliš málo.

T-28 dní.

Ale pořád jsou to moji rodiče a já je nemůžu nechat odejít bez rozloučení.

Nakloním se dopředu, abych mámu objal. Voní po růžích a citrusovém šamponu. Materiál jejího salwar kamézu mě škrábe na tváři. Jsem rozpolcená mezi touhou obejmout ji blíž a touhou být daleko, daleko od ní. "Ahoj, mami," řeknu a pak obejmu tátu, který je cítit nějakou boží kolínskou, kterou nejspíš nosil, aby udělal dojem na matčiny příbuzné. Usměju se a při ústupu mu z ramen odhrnu pár žmolků. "Ahoj, babi."

"Myro, nezapomeň nám každý den zavolat," řekne máma. "Dadu sice bydlí u tebe, ale to neznamená, že si smíš dělat, co chceš. Určitě se chovej slušně a snaž se trávit víc času učením než čtením těchhle hloupých knížek."

Můj úsměv se napíná. Připadám si jako pes, kterému někdo říká, aby se převalil. Musím si připomenout, že to říká v mém nejlepším zájmu. "Samozřejmě, mami."

Máma se otočí k mému bratrovi, začne na něj vrkat a odhrnuje mu vlasy. Kousnu se do vnitřní strany tváře a snažím se nemračit. Přirozeně mu nemá co povýšeně říct. "Řekni Daduovi, kdykoli budeš mít hlad, ano? Udělá ti, na co budeš mít chuť, Samire."

"Nech toho, mami," řekne můj bratr a odstrčí její ruce. Usmívá se stowattovým úsměvem, na který je těžké se dívat z více než jednoho důvodu. Myslím, že jsem se na rodiče takhle ještě nikdy neusmíval.

Táta vykročí dopředu a získá si mou pozornost. Na jeho výraz se dívá jen o něco lehčeji. "Informuj nás o svých známkách, Myro," řekne a stiskne mi rameno. "Jsme ve třeťáku. Víš, že potřebuješ samé jedničky, jestli se chceš stát doktorkou."

A co když nechci? Co pak?

"Samozřejmě, Babo," řeknu, protože jiná odpověď neexistuje. "Budu."

Mezi jedním a druhým mrknutím odcházejí k ochrance a nechávají nás tři o samotě. Pořád slyším, jak se hádají o Netflixu.
"Pojď, Myro," řekne Dadu a šťouchne mě do ramene. Odvrátím pohled od vzdalujících se zad rodičů. "Pojďme najít Uber."

"Mám to," řekne Samir, vytáhne telefon a mávne na mě, když se vydáme k východu.

Překulím oči, nepřekvapuje mě, že se chce ujmout vedení. Nemůžu si pomoct, ale znovu vrhnu pohled přes rameno na rodiče, ale Dadu mě jemně zatahá za ucho.

"Tak o čem je ta tvoje kniha?" zeptá se.

Překvapeně se k ní otočím. Po mámině výtce jsem knihu zavřela, ale příběh mám stále čerstvě v paměti. "Chceš to vědět?"

"Samozřejmě," řekne Dadu a vřele se na mě usměje. "Můžeš mi to říct během jízdy Uberem."

Když se blížíme k východu, něco se mi v hrudi uvolní. "To zní skvěle."

Když se tentokrát ohlédnu, po rodičích není nikde ani stopy.

I když vím, že je to špatně, cítím jen úlevu.

Kapitola 2 (1)

==========

----------

T-MINUS 27 DNÍ

----------

Střední škola není tak špatná, jak se v televizi zdá. Nikdy jsem neviděl, že by někoho strčili do skříňky nebo veřejně ztrapnili před jídelnou. Ani bych to nechtěl. To zní jako doslova noční můra.

Tady jsou nejhorší věci, na které se musím těšit, fialovo-zlaté transparenty ozdobené velkými kreslenými vlky, které visí na sloupech před budovou. Je to pokus o školní ducha, kterým myslím opovrhuje i náš ředitel.

Midlandská střední škola je známá svými přírodovědnými a matematickými předměty, a proto si rodiče mysleli, že to bude pro mě a mého bratra ta nejlepší škola na Long Islandu. Samir je teď v prváku a já v třeťáku, ale za těch šest měsíců, co je tu, vynikl v matematice a přírodních vědách víc, než bych kdy dokázal já. Zvlášť proto, že tyhle předměty nesnáším.

Přesto jsem si školu zamiloval. Se svými zářivě žlutými skříňkami, pastelovými stěnami a elegantním fialovým linoleem vypadá spíš jako něco z knihy Dr. Seusse než jako akademická instituce.

Když vejdu do jídelny, moji nejlepší kamarádi obsadí limetkově zelený stůl poblíž automatů a já k nim s úsměvem na tváři zamířím. Dnes mám výjimečně dobrou náladu, protože babička vstala brzy, aby mi udělala paratu a omeletu. Jsem zvyklá, že mi někdo podává müsli tyčinku, takže to bylo hřejivé překvapení.

"Dobré ráno," řeknu a obejmu své dvě oblíbené dívky. "No není venku krásný den?"

Nandini zakoulí očima a rukou si prohrábne krátké kadeře, stále ještě mokré od pošmourného počasí. "Prší, Karino."

"Přesně tak," řeknu a prosmýknu se mezi ní a Corou, která se směje, když ustupuje stranou, aby udělala místo.

My tři jsme se potkaly v prváku na italštině a od té doby jsme k sobě připoutané. Každý rok si vybíráme třídy v naději, že budeme mít podobné rozvrhy, a zatím to vychází.

Letos máme každý den první hodinu volnou a všechny chodíme dřív, abychom mohly trávit čas spolu.
"Jaký je první den bez rodičů?" Cora se zeptá, přehodí si přes rameno platinové blond vlasy a podá mi šálek teplé kávy. "Vidím, že jsi vytáhla crop top a roztrhané džíny."

Mdle se usměju a podívám se na svůj outfit. Není příliš divoký, ale i tak je v něm víc kůže než obvykle. "Tyhle jsem schovávala vzadu v prádelníku celé měsíce." "A co tyhle?" zeptám se.

"Aspoň konečně spatřily světlo světa," řekne Nandini a šťouchne mě do pupíku.

Zasměju se a napiju se ze svého šálku. Snažím se nešklebit nad hořkou chutí. Cora má tendenci zapomínat, jak mám kávu nejraději, ale nikdy si nestěžuju, protože mi ji stejně přinesla z cesty. "Včera jsem šla spát v jednu ráno po tom, co jsem si pustila tři filmy, a Dadu neřekl ani slovo. Věřila bys tomu? Opravdu se na to rádi díváme."

"Uf, kéž bych se s tím mohla ztotožnit. Od té doby, co se k nám nastěhovali prarodiče, pořád zabírají televizi a sledovat ji na notebooku prostě není ono." Nandini si těžce povzdechne. "Uvažuju, že příští výplatu utratím za televizi do svého pokoje."

"To bys měla," řekne Cora a její oříškové oči se rozzáří. "Představ si ty filmové maratony, které bychom mohly pořádat."

Nandini se usměje a pak se na mě podívá. "Ale vážně, zlato. Mám z tebe radost. Tohle jsi potřebovala."

Nabídnu jí malý úsměv. "Jo, opravdu jsem to potřebovala."

Posledních pár měsíců bylo těžkých a Nandini i Cora to vědí. Nikdy jsme neměly důvod mít před sebou tajemství. Když se Nandini ve druháku rozhodla, že už si nechce nechat narůst vlasy, ať už je sikhská, nebo ne, byly jsme první, komu to řekla. Sami jsme ji vzali do kadeřnictví a celou dobu ji drželi za ruku. Když si Cora loni uvědomila, že je bisexuálka, náš skupinový chat mi celou noc vybuchoval v telefonu. Druhý den ráno jsme se všichni ukázali se stejnými tmavými kruhy pod očima a solidárně jsme se na sebe unaveně usmívali.

Na začátku roku jsem si uvědomila, že nechci být doktorkou, inženýrkou ani ničím, co souvisí se STEM. Bylo to nejděsivější zjištění v mém životě. A stále je.
Když jsem rodičům hypoteticky nadhodil, že se budu věnovat něčemu jinému než medicíně - o studiu angličtiny jsem se ani nezmínil -, dostal jsem nejhorší přednášku v životě. Trvalo to týdny a týdny a přestalo to, až když začali připravovat své cestovní plány.

Jejich reakce byla jako oživlý horor. Do té doby jsem si nikdy neuvědomila, že mám úzkost. Bylo to však nepopiratelné, když jsem zjistila, že sedím sama ve svém pokoji, snažím se dýchat přes slzy a v hrudi mi narůstá neznámý tlak.

Zpětně si myslím, že jsem ji měla vždycky. Jen to nikdy nebylo tak zlé jako teď, když se mi nad hlavou vznáší budoucnost, tak neskutečně vzdálená, a přesto blíž než kdy dřív.

Nandini a Cora si pořád myslí, že bych měla usilovat o titul z angličtiny. Myslím, že by mě rodiče mohli vydědit, kdybych to zkusila.

Ale příští měsíc si s tím nemusím dělat starosti. Zbavím se neustálé tíhy jejich nesouhlasných pohledů.

T-27 dní. Budu se snažit, aby se každý z nich počítal.

"Jaké byly víkendy?" Zeptám se a opřu se lokty o stůl.

Cora se ušklíbne. "Dobře, tak jsem v obchoďáku našla ty nejhezčí boty. Až se vrátím domů, pošlu ti fotku na Snapchat, ale jsou doslova nádherné. Perfektní na maturitní ples."

"Už zase ten maturitní ples," řekne Nandini a opře si bradu o moje rameno. "Coro, to je pro chudáky."

"Vy jste tak nudní," zakňourá Cora. "No tak, bude to zábava! Nemusíme jít s nikým. Můžeme tam být jen my tři. Bude to jako trénink na opravdový ples."

"Hodně štěstí s přesvědčováním rodičů, aby mi dovolili jít na nějaký ples," řeknu. Vychází to lehce, ale Nandini i Cora při těch slovech vystřízliví.

Nandini je celá Indka a Cora napůl Číňanka, přesto bývají moji rodiče přísnější než oba jejich dohromady. Málokdy smím dělat věci bez zaručeného rodičovského dohledu. Když už pravidla poruším, pekelný křik, který následuje, mi za to skoro nikdy nestojí. Vím, že je to proto, že mě chrání, ale stejně mi to brání ve společenském životě. Situace je složitá.

Kapitola 2 (2)

A v tuto chvíli ples nepřipadá v úvahu.

"Založím petici," řekne Cora a už si vytahuje plánovač, aby si udělala poznámku. "Chtěla bych vidět, jak se tvoje máma bude hádat proti pěti stům podpisů."

Zadusím se smíchy. "Kde si sakra myslíš, že seženeš pět set podpisů? Nemyslím si, že pět set lidí vůbec ví, kdo jsem."

"Poslyš, oni tě znát nepotřebují. Tohle je záležitost sociální spravedlnosti. Tvoji rodiče ti berou právo jít na ples, a to by mělo být nezákonné!" "Cože?" zeptal jsem se. Zvýší hlas ještě víc. "Tohle je tvůj prostor. Tohle je tvůj prostor. Tohle ti nemůžou udělat."

"To myslíš vážně?" Zeptám se a zachichotám se. "Víš, jak teď zníš? Je to proto, že tvůj táta je běloch?"

Nandini si odfrkne. "Přesně proto," řekne. "Coro, ty hloupá, hloupá holko. Mám tě ráda."

"Nebuď povýšená," řekne Cora a varovně na Nandini namíří olověnou tužku. Zaváhá a dodá: "Ale já tě taky miluju."

Odfrknu si. "Obě jste takové klaunky."

"Sklapni." Nandini narazí ramenem do mého. "Kdybychom tě měly na maturitní ples unést samy, uděláme to. Nejspíš by ses mi vešla do tašky. Chtělo by to trochu mačkání, ale mezi námi třemi to půjde."

"Panebože, to znamená, že to uděláme?" Cora mi skoro vříská do ucha. Někteří lidé na konci stolu na nás vrhají temné pohledy a já se omluvně usměju. "Je to oficiální! NCK půjde na juniorský ples!" řeknu.

"Proč nikdy nepřemýšlím, než promluvím?" Nandini zašeptá a vrhne pohled k nebi.

Opřu si hlavu o Nandinino rameno a stále se usmívám. Moji nejlepší kamarádi jsou možná šašci, ale jsou moji a nevyměnila bych je za nic na světě.

Nandini se sesune, aby se mi přizpůsobila, a na druhé straně mi Cora proplete prsty. "Vážně bych si přála, abychom šly na ples všechny společně," řeknu. "Ale s mými rodiči... Já nevím."

Cora mi stiskne ruku. "Karino, víš, co říkají básníci. Když něco dost moc chceš, nic tě nezastaví nebo tak něco. Viď, Nandini?"
Nandini přikývne a usměje se mému podrážděnému výrazu. Vezme mou druhou ruku do své a smyčkou spojí naše malíčky. "Nemůžeš nechat svět, aby za tebe rozhodoval o tvé budoucnosti. Je to tvůj život, zlato. Jestli chceš jít na ples, měli bychom jít na ples. Jednou za čas bys měla dát přednost svému štěstí."

"Jsem jen realistka," řeknu si pod nosem, ale když mi oba znovu stisknou ruce, gesto opětuju.

Nandini si odfrkne. "Jasně, Karino. Tak to bereme."

"To jo," řeknu a hlas se mi zvýší.

Cora zahuhlá a povytáhne dokonalé obočí. "Uvěřím tomu, až to uvidím."

"Jak myslíš." Sklopím oči. "Nemáte obě dohnat domácí úkoly?"

"Do prdele," řekne Cora a najednou listuje ve svém pořadači. "Rozuměl někdo z vás domácímu úkolu z italštiny? Protože já jsem úplně ztracená. Co vůbec znamená otázka tři?"

Dívám se, jak to Nandini vysvětluje, ale nemůžu si pomoct a přemýšlím o našem rozhovoru. Rodiče tu teď nejsou, takže mám větší volnost než dřív, ale to neznamená, že si můžu dělat, co chci. Tohle vydrží jenom tak dlouho.

Sedmadvacet dní, než se vrátí a moje pozlacená klec se znovu zabouchne.

Kapitola 3 (1)

==========

----------

T-MINUS 27 DNÍ

----------

Rozcházíme se na první hodinu dnešního dne. Sedím v zadní části místnosti, nevnímám učitele a bezcílně si čmárám do deníku. Nejsem umělec, ale občas se mi v myšlenkách honí poezie, takže kdykoli mám volnou chvilku, zapíšu si ji.

Topím se v kaluži měsíčního světla.

mé plíce jsou plné hvězd

Když zazvoní, sbalím si věci a přes přeplněné chodby se vydám ke své skříňce.

Moje skříňka je vizuální reprezentací mého mozku. Obrázky Nandini, Cory a mě jsou rozházené po všech plochách. Jsou tu obrázky televizních postav a fanarty mých oblíbených knižních scén. Náhodné věci, které si musím zapamatovat, jsou načmárané na tabuli připevněné na vnitřní straně dveří mé skříňky. Vzadu visí replika Desdemonina jahodového kapesníku z Othella a na spodní části materiálu je připíchnuto několik mých básní.

Odkládám učebnici a mířím do své další - a oblíbené - třídy, angličtiny. Je to draze potřebný oddech po AP fyzice. Nedej bože, aby si rodiče někdy uvědomili, jak moc se v téhle třídě trápím.

Vklouznu do učebny angličtiny a posadím se do zadního rohu vedle okna. Cora, Nandini a já jsme si tenhle kout na začátku roku vyžádaly, protože se tu dá snáz nenápadně psát.

"Nejdivočejší věc se stala při tělocviku," řekne Nandini, když se sesune na místo vedle mě. Naše učitelka, slečna Cannonová, čmárá na tabuli úvodní aktivitu a skoro nám nevěnuje pozornost. "Řeknu vám to s Corou během oběda."

Zvednu obočí. "Nemůžu se dočkat."

Když zazvoní, Cora vpadne do třídy a posadí se na druhé straně Nandini. "Vážně se mi chtělo na záchod," řekne a hruď se jí zvedne.

Soucitně jí nabídnu svou láhev s vodou.

Slečna Cannonová tleskne a upozorní na přední část třídy. "Začněme naši diskusi o Velkém Gatsbym..."

Mám dnes natolik dobrou náladu, že zvednu ruku, jakmile diskuse začne. Obvykle jsem příliš roztěkaná, pokud nemám opravdu dobrý námět k hovoru. Nemám ráda, když se na mě lidé dívají, pokud nemám něco chytrého na srdci. "Myslím, že je opravdu jedno, jestli Gatsby říká pravdu o sobě nebo o své minulosti - protože má to vůbec vliv na jeho budoucnost? Mohl by si vymyslet jakoukoli pohádku a nezáleželo by na ní zdaleka tolik jako na způsobu, jakým je prezentována jeho láska k Daisy. Řekl bych, že je to největší aspekt celé jeho osobnosti."
"Zajímavá poznámka, Karino," usměje se slečna Cannonová. "Chtěl by někdo něco namítnout nebo se k tomu vyjádřit?"

Někdo další zvedne ruku. "Souhlasím s Karinou. Na straně 150 se píše..."

Přikývnu a otočím na zmíněnou stránku v knize.

Rozhovor pokračuje dalších deset minut, než se rozdělíme do skupin. Cora, Nandini a já si samozřejmě přisuneme lavice blíž k sobě.

"Dobře, tak já jsem z toho ještě nic nečetla," přizná Nandini poté, co se ujistí, že se slečna Cannonová věnuje jiné skupině. "Včera jsem měla pozdní směnu v kině a ještě jsem musela dodělat fyzikální laboratoř, takže... něco se muselo stát."

"Většinu jsem přelouskala, ale moc jsem tomu nerozuměla," řekne Cora a poškrábe se na nose. "Karino, můžeš mi to vysvětlit?"

Překvapeně zakoulím očima. Každý máme své silné stránky, pokud jde o školní předměty. Nandini miluje vědu, Cora dějepis a já literaturu. "Takže ty chceš v podstatě Gatsbyho pro blbce?" zeptám se.

"Přesně to chci," řekne Nandini.

Povzdechnu si, ale přikývnu. "Dobře. Takže Nick a Gatsby v podstatě jedou spolu a Gatsby je jako bla, bla, bla, tady je celý můj životní příběh a jen bůhví, proč to Nicka zajímá. A Gatsby na to: brácho, dělal jsem různý divočiny, že bys nevěřil. Sbíral jsem v Evropě všechny ty šperky, lovil jsem velkou zvěř a za první světové války mi spousta evropských zemí udělila šílené medaile. A Nick říká... hm? A Gatsby na to: "Hele, tady je moje medaile z Černé Hory a jak jsme s bráchama hráli kriket v Oxfordu, bla, bla, bla." A Nick se na to podíval.

"Miluju tě," řekne Cora upřímně. "Jsi anděl a já bych pro tebe naprosto klidně umřela. Už nikdy nebudu číst žádnou knížku."

"To je přesný opak toho, co bys měla udělat," řeknu a kopnu ji pod stůl. "Prosím tě, přečti si nějakou knížku."

"Uvidíme," řekne Cora a nonšalantně mávne rukou.

Vysvětlím jí zbytek kapitoly a těsně před zvoněním se dohodneme, co si řekneme za domácí úkol. Vstáváme, abychom se vydaly na oběd, který máme na řadě, ale když míříme ke dveřím, slečna Cannonová se zeptá: "Karino, můžeš sem na chvilku přijít?"
Zaváhám a podívám se na své přátele.

"Počkáme venku," řekne Nandini a poplácá mě po ruce. Vděčně se usměju a jdu ke stolu slečny Cannonové, který je přeplněný knihami a papíry.

Slečna Cannonová je moje oblíbená učitelka. Je jen o pár let starší než my a vždycky má ty nejzajímavější hodiny. Když jsem jí řekla, že ráda čtu všechno od klasiky až po beletrii pro mládež, nabídla mi několik nejlepších doporučení a pak se mě zeptala, jestli bych jí dělala asistentku při mimoškolním doučování, které probíhá každý den hodinu po deváté hodině.

Nejdřív jsem váhala, protože mimo svou sociální bublinu Nandini a Cory mi to moc nejde. Ale doučování znamená pomáhat někomu jeden na jednoho několik minut, a to je i pro mě zvládnutelné.

Dalším problémem bylo získat svolení mých rodičů, ale slečna Cannonová se s nimi domluvila. Nepřekvapivě si vyžádali osobní schůzku, než souhlasili s tím, že mě nechají každý den po škole od 15:00 do 16:00. Vždycky jsem se snažila, abych mohla zůstat ve škole.

Samozřejmě nemají žádné výčitky, když v úterý zůstávám déle na Pre-Med Society, i když to znamená další hodinu ve škole, protože kroužky začínají až po doučování. Přála bych si, aby byli stejně shovívaví i ke všemu ostatnímu, ale to bych chtěla příliš mnoho. Stejně na schůzky chodím jen zřídka. Nikoho nezajímá, že vynecháváte klubové aktivity, pokud nejste na elektronické nástěnce. A já rozhodně nejsem v elektronické radě Spolku mediků.

Kapitola 3 (2)

Jakmile se opřu o jeden ze stolů, slečna Cannonová řekne: "Než řeknete ne, vyslechněte mě."

"Jé," řeknu. "To nezní moc slibně, slečno Cannonová."

"Já vím, já vím." Slečna Cannonová si tiše povzdechne a pohrává si s rudým dredem. "Jak víte, blíží se regentské zkoušky z angličtiny."

Přikývnu. Regentské zkoušky jsou státem nařízené zkoušky, které musíme podle newyorských zákonů skládat každý rok. Letos je mám z angličtiny, fyziky, italštiny a dějin USA.

"Jeden student z mé třídy mě požádal o pomoc," řekne slečna Cannonová. "Trochu jsme spolupracovali, ale myslím, že by mu více pomohl pohled některého z jeho spolužáků. Neuvažovala byste o tom, že byste ho soukromě doučovala?"

Zvednu obočí. "Já?" "Myslím, že mluvíte se špatnou osobou."

"Ne, rozhodně jsem si vybrala správnou osobu," řekne slečna Cannonová s úsměvem, než se její výraz opět změní na vážný a rty se jí sevřou. "Vím, že toho chci moc, ale místo toho, abys mi pomáhala při doučování po škole, mohla bys ten čas trávit s ním."

Vyschne mi v ústech. "Pět dní v týdnu?"

Slečna Cannonová se zavrtí. "Nejlépe ano, protože by to nahrazovalo čas, který trávíš tím, že mi pomáháš tady. Je to jen na tři měsíce a ty jsi moje nejlepší studentka, Karino. Vím, že to zvládneš."

Zavrtím hlavou, tep mi buší jako o závod. "Slečno Cannonová, nevím, jestli..."

"Pokud ano, budeš zproštěna povinnosti psát básnický projekt," řekne slečna Cannonová a přeruší mě. "Místo toho ti to započítám jako známku."

Zarazím se. Básnický projekt má hodnotu dvaceti procent naší známky. Chce po nás, abychom napsali deset originálních kousků podle specifických parametrů různých básnických formátů - haiku, limeriků, volného stylu a tak dále. Máme je odevzdat příští měsíc a vybrat jednu z deseti básní, kterou budeme prezentovat před třídou.

Přestože miluji poezii, nesnáším veřejné vystupování. A ještě víc nesnáším pomyšlení, že bych měla nahlas říkat své nejhlubší a nejzranitelnější myšlenky. Zbavit se této povinnosti jen proto, abych doučovala nějakého náhodného týpka v době, kdy bych stejně pomáhala slečně Cannonové? Možná by to stálo za to.
Ale přesto...

"Karino, máš trvale nejlepší známky ve třídě a ostatním studentům jsi velmi pomohla," řekne slečna Cannonová a stiskne mi rameno. "Nikdo není schopnější než ty."

Vím, že se mě snaží povzbudit, ale její slova mě zneklidňují ještě víc. Nechci slečnu Cannonovou zklamat, ne když mi tolik věří.

Představa, že budu čelit jejímu zklamání, mi zkroutí žaludek.

S bolestnou neochotou řeknu: "Dobře."

Tvář slečny Cannonové se rozzáří úsměvem. "Moc vám děkuji, Karino."

"Takže... kdo je ten student?" Zeptám se a strčím si ruce do kapes, abych skryla, jak se mi třesou prsty.

"Je v téhle třídě," řekne a mávne rukou směrem k levé straně místnosti. "Alistair."

Rozlévá se ve mně nepříjemný pocit, jako by mi na ramenou spočívala těžká váha. Deset, devět, osm, sedm, šest, pět, čtyři, tři, dva, jedna.

"Alistaire?" Znovu to zopakuji. "Alistair Clyde? Jako Ace Clyde?"

Slečna Cannonová se odmlčí. "Ano. Bude to problém?"

Téměř se hystericky rozesměju. Svět se proti mně očividně spikl. "Ne. Samozřejmě že ne."

Dívá se na mě a obočí se jí zvedá, jak zkoumá můj výraz.

Její tvář začne klesat a já mám pocit, že mi srdce tlačí na hrudní koš a ztěžuje mi dýchání. Sebemenší náznak nesouhlasu ve mně vždycky vyvolá nevýslovnou úzkost. Je těžké uvěřit, že jsem si to ještě před pár měsíci neuvědomovala, protože teď je to tak bolestně zřejmé.

"Mám k vám do třídy chodit i po deváté hodině?" zeptám se. Zeptám se a postrčím se dopředu. Tohle zvládnu. Zvládnu to.

Slečna Cannonová na mě stále zírá, a tak si na tvář nalepím úsměv a polknu nepříjemný knedlík v krku.

Pomalu mi úsměv opětuje. "Kdybys mohla jít rovnou do knihovny, bylo by to perfektní. Řeknu mu, aby se tam s vámi setkal," řekne slečna Cannonová a podá mi složku. "Už jsem vám nastínila rozvrh doučování, ale klidně se od něj můžete odchýlit, pokud najdete lepší způsob, který bude vyhovovat vám oběma."

Můj úsměv se napíná. "Dobře. Děkuji, slečno Cannonová."

Po uložení složky do tašky odcházím z místnosti a vidím Nandini a Coru, jak stojí na druhé straně chodby a tiše spolu hovoří.

Obě se usmějí, když mě uvidí, ale Cořina tvář téměř okamžitě poklesne. "Jsi v pořádku? Máš potíže?"

"Ne," řeknu a pevněji sevřu popruhy své tašky. "Všechno je v pořádku. Všechno je..." Zarazím se, neschopná říct víc.

Cora se ke mně začne přibližovat, rysy má zamračené obavami, ale Nandini jí omotá ruku kolem zápěstí.

"Coro, dej jí trochu prostoru," řekne Nandini. Proběhne mezi námi tiché porozumění a já cítím takovou vděčnost, až se mi chce brečet. "Co se děje, zlato?"

Zavrtím hlavou a běžím na nejbližší záchod. Uvnitř vejdu do kabinky a zabouchnu dveře, pak se donutím zhluboka nadechnout a zatlačím si paty dlaní do očí. Potřebuju jen chvilku. Chvilku a budu zase v pořádku.

Ace Clydea skoro neznám, ale doučovat ho zní jako moje nejhorší noční můra. Je pověstný tím, že se fláká.

Při představě, že slečnu Cannonovou zklamu, se mi bolestivě stáhnou plíce. Jak to mám udělat?

Deset, devět, osm, sedm, šest, pět, čtyři, tři, dva, jedna.

Dobře, jsem v pořádku. Zase se můžu podívat světu do očí beze strachu, že propuknu v pláč.

Zvednu hlavu a odemknu kabinku. Cora a Nandini stojí ve dveřích koupelny, ale nic neříkají, když dojdu k umyvadlu a opláchnu si obličej.

Podívám se do rozmazaného zrcadla a živě si vzpomenu na noc, kdy jsem se rodičů ptala na hypotetickou změnu oboru. Můj výraz byl tehdy ještě horší, uslzený a zničený. Ale maniakální světlo v mých očích je pořád stejné jako tehdy.

Chvíli jsem se potýkala s představou, že mám úzkost. Zabralo mi to spoustu hledání na Googlu a rozhovorů s Nandini a Corou, ale pomalu jsem se s tím smířila. Je to moje součást a vždycky to tak bude. Jen si musím pamatovat svůj odpočet a všechno bude v pořádku.
Bylo by hezké vyhledat odbornou pomoc, ale to bych o tom musel říct rodičům. Možná jednou, až budu na vysoké škole a budu mít větší svobodu, budu moci navštěvovat poradnu. Do té doby si musím vystačit s tím, co mám.

Přinutím se naposledy zhluboka nadechnout. Jsem v pořádku.

"Takže?" Cora se zeptá a posune se dopředu, aby stála přede mnou. V ruce drží balíček kapesníků. "Co chtěla slečna Cannonová?"

Nabídnu jí upjatý úsměv. Deset, devět, osm, sedm, šest, pět, čtyři, tři, dva, jedna. "Chce, abych doučovala Ace Clydea."

Nastane chvíle ticha.

Další.

Další...

...A pak Cora upustí kapesníky. "Cože?"

Zde je možné umístit pouze omezený počet kapitol, klikněte níže a pokračujte ve čtení "Ať jeden měsíc trvá navždy"

(Po otevření aplikace se automaticky přesune na knihu).

❤️Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu❤️

👉Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu👈