Princezna krále Alfa

#Kapitola 1

Když jsem otevřel oči, bylo mi teplo. I když mě tělo stále bolelo, nebyl jsem mrtvý. Nebyl to deštěm zmáčený chodník, jak jsem očekával, ale ložnice. Zalapal jsem po dechu při pohledu kolem sebe. Pokoj byl nádherný.

Nábytek byl celý z elegantních rovných linií, ale díky kvalitě všeho působilo spíš moderně než spartánsky. S údivem jsem si přetáhla ruku přes prostěradlo. Nebylo to hedvábí, ale bylo to to nejjemnější, co jsem kdy cítila.

Podařilo se mi to. Místo aby mě přejela limuzína se znakem Smečky úplňku, zastavila a přivezla mě sem.

Byla jsem na panství alfa krále. Musel jsem být.

"Jsi vzhůru!" Z myšlenek mě vytrhl ženský hlas. Byla oblečená v jednoduché bílé košili na knoflíky, sukni a bílé zástěře. "Doufám, že máš hlad."

V žaludku mi zakručelo, když jsem z podnosu zachytila vůni masa.

"Kde to jsem?"

Modlila jsem se k měsíční bohyni, abych se nemýlila.

"V domě Alfa krále Candida," řekla a vytřepala mi ubrousek, který mi položila přes klín. Položila mi na klín tác a naložila ho jídlem. "Nejlepší je rychle se najíst. Brzy skončí se svou výzvou a brzy poté se za tebou zvedne."

Nemohla jsem mluvit, ale vzala jsem si vidličku a jedla, když se žena otočila k odchodu. Nemohla jsem si vzpomenout, kdy jsem naposledy jedla. Všechno jsem zhltla a málem jsem se rozplakala díky za laskavost krále alfů a za to, že jsem to zvládla.

Srdce se mi rozbušilo, když jsem si vzpomněla na krále Alfa.

Co se mnou teď bude? Jídlo bylo chutné a syté, ale nedokázala jsem se na to soustředit. Povídalo se, že Candido byl krvežíznivý a brutální diktátor, který zabil svého otce a bratra, aby se stal Králem Alfa.

Co jsem měl dělat? Představa, že se s ním setkám, byla děsivá, ale byla to moje jediná šance na svobodu. Musel jsem najít způsob, jak zůstat.

Ozvalo se zaklepání na dveře a o vteřinu později se dveře otevřely. Žena se hrnula dovnitř před velkým, pohledným mužem v třídílném obleku. Nic jsem neřekla, když se vrhla k mé posteli, uklidila nádobí a vytlačila vozík ven.

Dveře se za ní zavřely a já jsem se podívala na muže a hledala nějakou naději, že bych ho mohla přesvědčit. Jeho výraz byl chladný a odměřený, když se na mě podíval a přistoupil k posteli. Kráčel s ladností dospělého vlkodlaka a možná ještě o něco víc. Byl sice pohledný, ale jeho oči měly nádherný odstín zelené, který jako by mě držel v zajetí.

Jeho pohled rychle přelétl po mé postavě, když přecházel místnost. Polkla jsem hrůzu a klekla si na kolena. Končetiny se mi třásly, ale doplazila jsem se na kraj a padla mu k nohám na zem. Bylo mi jedno, jak uboze vypadám. Byla jsem ubohá, a pokud by mi to alespoň trochu pomohlo, udělala bych cokoli.

"Králi Alfa, Vaše Veličenstvo, prosím vás, abyste mi poskytl útočiště u vaší smečky," řekla jsem a třásla se.

"Proč?" Zeptal se. Jeho hlas byl sytý a hluboký, ale chladný. Projel mi jím mráz po zádech.

"M-Můj otec a nevlastní matka mě chtějí prodat starému alfovi smečky za spojenectví, ale já nemám důvod souhlasit a nejsem loajální ke své rodné smečce.""Proč je to můj problém? Kdo jsi?"

Zaťala jsem pěsti do plyšové měkkosti koberce pod sebou.

"Jmenuji se Hedy. Jsem dcera současného alfy smečky Vlčího tesáka a jeho předchozí ženy." Zavřela jsem oči a potlačila své emoce, když jsem pokračovala. "Moje nevlastní matka a nevlastní sestra mě celý život šikanovaly, protože mi umřela máma. Můj otec se o mě vůbec nezajímá... Vidí ve mně jen nástroj a připomínku, kterou nechce."

Oči mě pálily. To byla jedna z nejtěžších částí toho všeho.

Podívala jsem se na Candida, setkala se s jeho pohledem a dala mu najevo, jak blízko jsem slzám.

"Nemám kam jinam jít, Vaše Veličenstvo."

Jeho oči se zdály být nedotčené. Jeho výraz se vůbec nezměnil. Opravdu mu moje situace nic neříkala? Zdálo se, že pověsti jsou pravdivé. Z očí mi vyhrkly slzy a já jsem se v duchu snažila najít něco, co bych mu mohla nabídnout, co bych mohla udělat. Žaludek se mi roztřásl, když jsem po něm přetáhla pohled. Byl to pohledný muž.

Neslyšela jsem kdysi, že každý muž chce mladšího, nezkušeného milence?

Zatnula jsem čelist. Pýcha mě pálila, ale věděla jsem, že nechat se poslat pryč by jen nastartovalo čas, kdy mě najdou společníci Vlčí smečky a odvlečou zpět k mému osudu.

Bylo lepší složit svou hrdost teď z vlastní vůle, než si ji nechat vyrvat.

Přetáhla jsem si šaty přes hlavu, trochu jsem se zachvěla, jak mě ovíval chladný vzduch, a strach mě znervózňoval ještě víc.

"Udělám cokoli," řekla jsem. "Cokoli budeš chtít, jen když mě tu necháš."

Věděla jsem, že to nejspíš není poprvé, co mě požádal o ruku, ale jakou jinou možnost jsem měla? Neměla jsem nic jiného, co bych mu mohla nabídnout.

"Kolik ti je?"

"T-dvacet," kousla jsem se do spodního rtu, zakoktala se ve lži a doufala, že mě za to neokřikne. "Jsem dospělá."

Chřípí se mu rozšířilo. Doufala jsem, že je to dobře, i když se jeho výraz nezměnil. Sáhla jsem po háčcích podprsenky, když mě Candido popadl za paži a zvedl ze země. Trochu jsem omdlela, když mě lehce zvedl na postel a přitiskl mě k ní vahou svého těla.

Třásla jsem se, ale otočila jsem hlavu a dovolila mu, aby si protáhl nos podél mého krku a vdechoval mou vůni. Nevěděla jsem, jak mu voním. Voněla jsem dobře? Mohl cítit, co mi ta žena udělala?

Voněla jsem, jako bych lhala? Nehýbala jsem se. Trochu se pohnul, zdánlivě ustupoval, a já mu objala krk a přidržela ho.

"Prosím, králi Alfa," řekla jsem. Hlas se mi třásl, i když jsem se snažila znít smyslně. "Jsem... si jistá, že tě dokážu uspokojit."

Jeho rty se zkroutily do úšklebku. Stáhl mi ruce z krku a odtáhl se. V očích se mu zablesklo jako vlkovi. Srdce se mi rozbušilo. Schoulila jsem se do klubíčka a připravovala se, že mě udeří nebo na mě zařve.

Zavřela jsem oči, příliš vyděšená, než abych se na něj podívala a zjistila, jaký výraz má teď ve tváři.

Mohla jsem jen doufat, že mě rychle zabije, pokud to chce.

Lepší mrtvý než osud, který mi ta žena a můj otec naplánovali."Víš, co se stane, když lžeš králi Alfa, holčičko?"

#Kapitola 2

Zachvěl jsem se. Věděl to. Měl jsem vědět, že pozná, že mi není dvacet. Chtěla jsem prosit nebo vysvětlovat, ale slova se změnila v kvílení hrůzy, jak mi po tvářích stékaly slzy. Nemohla jsem dýchat.

Chtěl mě zabít. Určitě mě chtěl zabít a nikoho by to nezajímalo. Smečka Vlčího tesáka byla malá, podobně jako ty, které měly tendenci zaplést se s upíry, aby se pokusily zajistit si větší moc. Myslel si snad, že jsem hrozba? Pokusil by se mě vyslýchat? Vlkodlačí společnost upadla do chaosu od chvíle, kdy se upíři sjednotili pod svým králem a začali infiltrovat a sabotovat menší smečky. Než jsem ho stačila čímkoli ujistit, promluvil.

"Podívej se na mě," přikázal mi. Oči se mi otevřely, poslechla jsem ho a doufala, že nevypadám jako hrozba.

" Co kdybychom si zahráli hru?"

"Hru?"

Zúžil oči a pomalu se na mě krutě usmál.

"Když vyhraješ, poskytnu ti útočiště."

Oči se mi rozšířily jiskřičkou naděje.

"Ale když prohraješ...."

Jízda byla tichá.

Pravidla hry byla jednoduchá. Musel jsem přežít noc v lese poblíž jeho domu.

Náklaďák zastavil a dveře se odemkly. Zachvěla se mi čelist a vzala jsem za kliku. Otevřela jsem je a vyklouzla z auta.

"Hodně štěstí," řekl řidič strnule, než zavřel dveře.

Sledovala jsem, jak se auto otáčí a odjíždí zpátky k domu. Naslouchal jsem kvílení pneumatik, dokud les kolem mě neutichl.

Pak v dálce něco zavylo. Zmocnil se mě strach. Objala jsem se kolem ramen a vrhala pohled na každé zašustění v křoví. Chtěla jsem utéct. Možná by bylo lepší být na útěku než jistá smrt, ale tu myšlenku jsem zahnala.

Nikde jsem nebyla v bezpečí víc než u Candida, takže jsem tuhle zkoušku musela zvládnout.

Ale jak?

Poblíž něco zašustilo. Otočil jsem se, když zařvala šelma a začala se ke mně řítit. Vykřikl jsem. Přísahal jsem, že chci přežít. Kdybych zemřela, moje nevlastní matka a její dcera by byly šťastné. Nenávidím je. Chci žít.

Zmocnila se mě mocná síla, která mi nepatřila, a myslím, že jsem zaslechla kvílení divokého zvířete.

Probudil mě jas, který mě pálil přes víčka. Ležela jsem v posteli z listí, trochu omámená. Nic mě nebolelo. Nezdálo se, že by mi chyběly nějaké končetiny, ale byl den.

Nějak jsem to přežil. S úlevou jsem se usmála a podívala se na jasně modrou oblohu, kam nad lesem dopadaly sluneční paprsky, které vysušovaly promočenou zem a zahřívaly mou kůži. Pomalu jsem se posadil, když se z dálky přiblížilo dunění. Znělo to jako náklaďák, a když jsem si vzpomněla, vytáhla jsem se na kolena.

Vraceli se, aby zkontrolovali, jestli jsem ještě tady. Bude mít radost, že ano, nebo mě donutí k další šílené hře?

Rozhlédl jsem se po mýtině a při pohledu na velké zvíře poblíž jsem nadskočil. Bylo nehybné, leželo několik stop ode mě. Jeho srst byla matná od deště, jako by tam leželo celou noc. Ať už to bylo cokoli, bylo to nejméně třikrát větší než já a mělo to víc srsti než cokoli, co jsem kdy viděl. Nedokázal jsem ani poznat, co to je, ani odhadnout, co to je, ale podle toho, jak nehybně to leželo, jsem poznal, že je to mrtvé.Co ji zabilo? Proč to nezabilo i mě?

Podíval jsem se dolů, když mi nos zaplnila měděná vůně krve. Žaludek se mi prudce obrátil. Zvedl jsem se, když jsem si uvědomil, že mám mokré oblečení potřísněné krví a blátem.

Dunění motoru se přibližovalo. Otočila jsem se a ohlédla, když náklaďák zastavil. Z místa řidiče vystoupil neznámý muž. Byl oblečený v obleku a vypadal zhruba stejně starý jako Candido. Místo sytě zelených očí měl tmavě hnědé.

Candido, oblečený v jiném obleku, vystoupil ze sedadla spolujezdce. Na okamžik se zastavil, když se naše pohledy setkaly.

"Víš, co to je?" Zavrtěl jsem hlavou, příliš vyděšený, než abych promluvil. "Jak jsi to zabil?"

"Mě?" zalapala jsem po dechu a otočila se zpátky, abych se podívala na mrtvolu, a pak na Candida. Řidič k němu přistoupil a šťouchl do bestie zavrtěním hlavy. "P-neexistuje způsob, jak bych ho zabil."

Candido naklonil hlavu a zadíval se na mě. "Allene?"

Muž se otočil a přikývl. "Mrtvý. Kvůli dešti na ní nerozeznám její pach, ale je mrtvá."

Zachvěla se mi čelist a zavrtěla jsem hlavou. "Já... jsem ji nezabil. To jsem nemohla."

Svaly v čelisti poskočily, když se Allen přiblížil.

"Hádám, že mě Měsíční bohyně přece jen neopustila," řekl jsem a úlevou trochu svěsil hlavu.

Nikdy jsem nevěřila, že na mě dohlíží. Dokonce jsem nevěřila ani tomu, že na mě dohlíží moje matka. Po všem, co se mi v průběhu života přihodilo, bylo těžké uvěřit, že by to někdo dělal, ale mýlila jsem se. Co jiného by to mohlo být, když ne milost Měsíční bohyně?

Candido se posmíval, chytil mě za bradu a štípl tak silně, že jsem myslela, že mi udělá modřiny.

"Au!" Vykřikla jsem a snažila se mu nevytrhnout.

"Už jednou jsi mi lhala, holčičko." Candido zúžil oči. "Máš štěstí, že ses nepřipojila k ostatním, kteří mi lhali, a nečeká tě bídná smrt."

"Já ti nelžu!" Řekla jsem a oči mě pálily, jak se zdálo, že emoce noci vyrazily vpřed a přepadly mě. Jeho čelist se sevřela. Ani jsem se neobtěžovala prosit. "Nelžu."

Odfrknul jsem si a sesunul se dopředu. "Ty... Řekl jsi, že mi poskytneš útočiště... Prošla jsem. Říkal jsi..."

Hlava se mi točila. Svět začal temnět. Lapal jsem po dechu a bojoval, abych zůstal při vědomí. Candido si mě přitáhl k sobě. Svět se ztrácel a ztrácel, ale cítila jsem, jak mi prsty přejíždí po tváři. Ucítila jsem v ruce látku jeho bundy, sevřela jsem v ní ruku a proměnila se v teplo jeho těla. Jeho vůně byla jemná a ukolébala mě blíž ke spánku.

Cítila jsem, jak mě zvedá, a slyšela jsem křupání listí pod jeho nohama. Cítila jsem se beztížná a v bezpečí. Byl to opravdu ten samý muž, který mě nechal uvrhnout do lesa?

"Slíbil jsi..." Zašeptala jsem, když se mi vytratilo vědomí. Přinutila jsem se otevřít oči a přísahala jsem, že jeho rty jsou nakloněné jen v náznaku úsměvu.

Krutý král alfa se usmíval? Měla jsem snad halucinace?

#Kapitola 3

Dnes večer se konala večeře na uvítanou v novém roce na Noble Academy.

Většina přítomných žen sem nepřišla kvůli vzdělání ani kvůli tomu, aby si polepšily. Byly oblečené, jako by se procházely po červeném koberci, a měly na sobě tolik make-upu, že vypadaly falešně. Přesto lesk jejich šperků a jejich postavy upoutaly pozornost většiny mužů, kteří s námi nastupovali do školy. Něco z toho bylo vkusné, ale hodně z toho vypadalo, jako by se zbytečně chlubily svým bohatstvím.

Seděly jsme s Claire v rohu místnosti, stranou od většiny ostatních stolů, bez zájmu mluvit s většinou ostatních v místnosti. Claire a já jsme byly na tuto událost tak málo oblečené, že jsme vypadaly, jako bychom tam nepatřily, a to nám vyhovovalo. Nebyli jsme tu proto, abychom si našli přátele. Měli jsme jeden druhého a to nám stačilo. Claire byla dcera státního tajemníka Úplňkové smečky. Byla dost důležitá na to, aby nikdy nezáleželo na tom, co má na sobě. Byla také stejně krásná jako její matka a měla laskavé a upřímné srdce, které k ní lidi přitahovalo. Díky tomu byla ve škole oblíbená, ale nikdy si nenechala popularitu stoupnout do hlavy.

Jednou mi řekla, že to byla moje duše, která ji přiměla, aby se jí začala otevírat, ale já jsem pořád věřila, že to byla ona, kdo mě vytáhl z mé ulity. Když jsem si vzpomněla na všechno, co se stalo od chvíle, kdy jsem utekla ze smečky Vlčího tesáka, usmála jsem se zářivěji.

Na Šlechtické akademii jsem byla nechvalně známá.

Omdlení před autem krále Alfa před čtyřmi lety bylo to nejlepší, co jsem v životě udělal.

Oznámení skončilo a hudba se zesílila, téměř přehlušila rozhovory v místnosti. Lidé se mísili a vrhali na nás zvědavé pohledy, ale nikdo se nepřiblížil.

Najednou hudba přestala hrát. Nehráli nic dobrého, takže mi to nechybělo, ale bylo to zvláštní. Podíval jsem se ke stánku dýdžeje, který jako by někoho pozoroval. Místností se začal šířit šepot.

"Co má Francium v plánu?" zeptal jsem se. Někdo se zeptal.

"Ježíši, přece nepožádá dívku, kterou miluje, aby se stala jeho přítelkyní, ne?"

"Je to Claire? Nebo je to ta baculka? Jak se jmenuje?"

"Jsi v pořádku?" Claire se zeptala s očima plnýma obav.

Skoro jsem na ně vykulila oči. "Proč bych neměla být?"

Claire zaváhala, ale zavrtěla hlavou. "Člověk by řekl, že si uvědomují, že je slyšíme."

Pokrčil jsem rameny. "Myslím, že jim to je jedno. Jsem rád, že je to vzájemné."

Claire se zasmála, zavrtěla hlavou a uvolnila se.

"To je Hedy," ozval se mužský hlas. "Chci říct, že nevypadá špatně. Je jen tlustá."

"Slyšel jsi, že Hedy žije..."

Odladila jsem šepot, když jsem si všimla muže, který se k nám blížil. Francium byl pohledný, pravděpodobně nejhezčí muž v místnosti. Byl vysoký a bledý, ale nedalo se popřít, že je přitažlivý. Měl krásný odstín modrých očí, které mi vždycky připadaly trochu smutné. Vzpomněla jsem si, jak zranitelné ty oči byly při našem prvním setkání.

Víc než to, jak byl přitažlivý, mě zajímalo, že byl druhým synem alfy Novolunní smečky, třetí největší smečky. Smečka Úplňku, které vládl Candido, byla největší, následovaná Smečkou Rudého měsíce a Smečkou Nového měsíce. Kromě těchto tří největších smeček existovaly ještě desítky dalších, včetně Smečky Vlčího tesáka. Šlechtická akademie se nacházela v hlavním městě Smečky úplňku, v samém srdci města. Mohli ji navštěvovat pouze dědicové smeček, bez ohledu na jejich velikost, a děti slavných osobností. Francium nebyl v tomto davu nijak výjimečný, co se týče postavení, ale měl kolem sebe vznešenou a tajemnou auru, kvůli které po něm ženy šílely.

I když se zdál být dost milý, nic jsem k němu necítila. Ani Claire si to nemyslela. Když Francium došel k našemu stolu, obrátily se k nám závistivé pohledy.

"Líbíš se mi, Hedy," řekl přesně tak, jak jsem si myslela. "Opravdu mě přitahuješ od chvíle, kdy jsme se poprvé setkali. Půjdeš se mnou na rande?"

Jeho hlas byl upřímný. Jeho oči byly plné vážnosti. Téměř jsem zavrávorala. Po místnosti se rozlehl šepot. Lidé lapali po dechu a zírali. Čelisti jim v šoku a nedůvěře poklesly.

"To myslí vážně?" Nějaká žena se zeptala a její hlas zněl téměř pronikavě. "Ona?"

"Co na ní vůbec vidí?"

"Promiň," řekl jsem a podíval se na něj. "Jsem dojatý, ale necítím to stejně. Nemůžu s tebou jít ven."

Jeho úsměv opadl a oči se mu rozšířily šokem. Místností se při mých slovech rozlehlo zalapání po dechu.

"Ale proč?" Francium se zeptal. "Ty mi ani nedáš šanci?"

Na tuto otázku existovalo tolik odpovědí, ale než jsem stačil promluvit, prořízl vzduch jiný hlas.

"Slečno Hedy."

Usmála jsem se a otočila hlavu ke vchodu do hodovní síně. Vstoupila skupina mužů, všichni s odznaky ochranky Smečky úplňku. Ticho v místnosti se při jejich vstupu naplnilo vzrušeným šepotem. Bylo vzácné, že by se Smečka úplňku takhle předváděla. Claire a já jsme navštěvovali Akademii vznešených, ale naše vztahy k Úplňkové smečce jsme nijak okázale nevysvětlovali.

Byl to Allan, který zněl autoritativně jako vždy, když kráčel přes hodovní síň k našemu stolu v obleku, který byl mnohem hezčí než obvykle. Šepot se s každým jeho krokem směrem ke mně měnil z urážlivého na zvědavý a drbavý.

Ohlédla jsem se za ním a čekala, že se Candido proplíží skrz, ale nepřicházel.

Co se to děje?

"Allane, proč jsi tady?" Zeptala jsem se s úsměvem a cítila jsem, jak jsem při pohledu na něj šťastnější.

Pokud tu byl Allen, pak Candido nemohl být daleko.

"Jsem tu jen proto, abych tě vyzvedl," řekl s milým úsměvem. "Král Alfa na tebe čeká venku."

"Vypadá to, že zvěsti jsou pravdivé," zašeptal někdo a ušklíbl se za Allenovými zády, když jsme procházeli kolem.

Allen o pomluvách, které kolovaly ve škole o mém vztahu s Candidem, nemohl vědět. Uznávám, že když si vzpomenu, jak zoufalá jsem byla, když mě přivedl k sobě domů, měly ty zvěsti nějaké opodstatnění. Byla jsem připravená dát mu, cokoli bude chtít, pokud mi poskytne útočiště, ale Candido nechtěl moje tělo.

Trochu mě teď znepokojovalo, že si lidé myslí, že by o mě měl zájem, když nejsem dospělá, ale ignorovala jsem to. Lidé o Candidovi pořád pomlouvali. Jeho pověst vraha usnadňovala lidem myslet si o něm to nejhorší. "Drž hubu," zavrčel Francium za námi.

"Miluju Hedy, a jestli o ní mluvíš špatně, urážíš i mě."

Při tom prohlášení se mi rozšířily oči. Místností se rozlehlo zmatené zamručení, jak se lidé mezi námi ohlíželi. Francium nikdy neztrácel nervy. Vždycky byl zdvořilý a dobře vychovaný. Vidět ho takhle mě překvapilo a zmátlo.

Podíval jsem se na Claire, která jako by se na Francia dívala s hvězdičkami v očích, a usmál jsem se.

Aspoň že Claire byla v dobrých rukou. Otočil jsem se a spěchal za Allenem k východu z budovy. Otevřel dveře honosného auta a já nastoupila a usmála se na Candida, který se na mě podíval a nabídl mi malé přikývnutí.

"To je milé překvapení."

Přikývl, když se za mnou zavřely dveře. "Je tu jen jedna věc."

Zamračila jsem se. "Co se děje?"

"Alfa smečky Vlčího tesáka nás pozval na dnešní narozeninovou oslavu."

Srdce se mi rozbušilo hrůzou. Udělalo se mi špatně.

Nikdy jsem si nedokázala představit, že bych ještě někdy měla vidět svou rodinu.

Pokusí se mi ublížit stejně jako předtím?

#Kapitola 4

Candido mě pozorně sledoval.

"Jdeme domů, aby ses mohl převléknout na akci."

Na rtech se mi zvedl protest, ale spolkla jsem ho a posadila se rovně. Byla jsem členkou smečky Úplňku. Hedy ze Smečky Vlčího tesáka jsem nebyla už čtyři roky. Nemělo smysl bát se malé smečky, která nepředstavovala hrozbu pro mě ani pro Smečku úplňku.

Tak jsem se posadila a přikývla. "Doufám, že sis nevybrala oranžové šaty."

"Samozřejmě že ne."

Šaty byly třpytivé nahé a bílé, které mi lichotily, jako by mi byly šité na míru. Jak znám Candida, tak nejspíš byly. Slíbila jsem, že se nebudu bát. Od chvíle, kdy jsem se oblékla, až do návratu do auta, abych odjela do banketní síně na druhé straně hlavního města, jsem se tvářila statečně.

Přesto se mi žaludek zvedal nervozitou. Když jsme přijeli, vystoupila jsem s Candidem z auta a podívala se na banket. Dříve nebylo možné, aby si můj otec něco takového mohl dovolit. Buď se smečce dařilo dobře, nebo se spojili s nějakou bohatou smečkou a spojili zdroje. Ať tak či onak, vzal jsem Candida za ruku a následoval ho dovnitř.

Kolem se hemžili lidé.

Ačkoli se Candido vždycky držel při zemi, jeho pohledný vzhled a mocná aura ho vyzdvihovaly natolik, že dav při našem vstupu utichl.

"Králi Alfa," pozdravil ho Lilianin prostoduchý hlas. "Je mi velkou ctí, že jste se zúčastnil."

Otočil jsem se a podíval se na ni, když se s Bellou blížily. Lilian vypadala starší. Nejspíš to bylo vším tím zlem, které za ta léta napáchala, co ji zestárlo. Belliny oči hořely závistí, když si prohlížela mou postavu a pak se podívala na Candida.

Oči se jí zaleskly, jak jsem to viděl u mnoha žen. Skoro mě rozesmálo, jak rychle zapomněla na své problémy se mnou, když se setkala s tím, jak je Candido krásný. Neměla šanci upoutat jeho pozornost a já jsem měla pocit, že jsem konečně něco vyhrála. Bella zírala na Candida, jako by byl tím jediným, po čem toužila, a já byl v jeho náručí. Nebyli jsme do toho zapletení. Byl to můj vůdce smečky a ochránce. Byla jsem jeho schovanka, ale pořád jsem pro něj byla někdo důležitý, a ona nebyla nic.

Po tolika letech, kdy mi dávala pocítit, že jsem nic, mi to připadalo poetické.

Lidé si šeptali, když si uvědomili, kdo je Candido. Byl v nich strach, ale většinou to byl zájem. Candido na podobné akce obvykle nechodil, i když byl vždycky pozvaný.

Všiml jsem si, že několik přítomných žen na něj zírá, a zavrtěl jsem hlavou, když se Bella posunula, přistoupila ke mně a vzala mě za ruku.

"Tak ráda tě vidím, Hedy!" Řekla Bella a nepříjemně pevně mi stiskla ruku. Její oči byly zlomyslné a významné. "Už je to tak dlouho. Měla jsem o tebe takový strach."

V první chvíli jsem byla v šoku. Lilian uhnula pohledem.

"Ano, docela jsi nás vyděsil, když jsi právě zmizel...." Lilian zamumlala. "Měla bys jezdit domů a častěji navštěvovat svého otce."

Vytrhl jsem ruku z Belly a ustoupil. Jejich falešné úsměvy mi nijak nepomohly zapomenout na peklo života s nimi. "Nepředstírej, že ti na tom záleží," řekla jsem. "Myslíš, že tvoje falešné chování někoho oklame?"

Oči se jí rozšířily. "Co si myslíš..."

"Po tom všem, co jsi mi udělala." Tvrdě jsem se na Lilian zadíval a pak se vrátil pohledem k Belle. "Po tom všem, co jsi mi řekla, si myslíš, že jsem zapomněl, co jsi doopravdy zač?"

Hrozní, zlomyslní zlí lidé, kterým na mně nezáleželo. Zřítelnice mého otce a žena, která mi nahradila matku. Proč bych měla předstírat, že si hraju na hodnou se ženou, která se mě pokusila zabít, a s její dcerou, která mě ráda mučila?

Bella se podívala na Candida. "Nepod..."

"Nehraj si na neviňátko!" Zasyčel jsem a ušklíbl se na ni. "Jen si hraješ na hodnou sestru, abys na něj udělala dojem, ale na něj to dojem neudělalo. Nedá se oklamat. Nikdo se nenechá oklamat."

"To je..."

"Sklapni," podívala jsem se na Lilian. "Z toho, že tě vůbec napadne se mnou mluvit, se mi dělá špatně."

"Ty malá..."

"Mám chuť ti vytrhat vlasy."

Viděl jsem v jejích očích okamžik z mé minulosti. Vzpomněl jsem si na den, kdy mě Bella strčila na zem a kopla do mě. Vzpomněl jsem si na to, jak se na mě dívala.

Jsi tak podobný té děvčeti... Řekla. Mám chuť ti vytrhat vlasy.

V okolí zavládlo ticho. Candido nic neřekl, ale nečekal jsem, že promluví.

"Hedy!" Můj otec Steven vykřikl a kráčel k nám, zatímco Bella ustoupila, zakryla si obličej a předstírala pláč. "Jak se opovažuješ takhle mluvit se svou sestrou?"

Byl to jen jeho hlas a chladný výraz. Věděla jsem, že Bellu měl vždycky radši.

Ne, vím, že mě nikdy nemiloval. Jinak by se mě nesnažil donutit, abych si kvůli jeho vlastnímu prospěchu vzala muže, který byl dost starý na to, aby byl mým dědečkem.

Dokázal si představit, jak zoufale se bude jeho dcera snažit uniknout sňatku se starcem s věkovitými skvrnami po celém obličeji? Aby se vyhnula tomu, že ji někdy hodí na postel a donutí ji k sexu s ním?

Zvedl se mi žaludek. Proč se mi při pohledu na otce udělalo špatně?

Jak jsem mohla zadržet slzy ponížení, když se mi v očích rozmazala jeho přísná a děsivá tvář?

Měla jsem na to být připravená, ale nebyla jsem. Když ke mně kráčel, měla jsem pocit, že mě vrhá zpátky v čase. Zdál se mi mnohem větší. Zdálo se, že má veškerou moc, a já byla bezmocná.

Nezáleželo na tom, že jsem byla celá od modřin. Nikdy nezáleželo na tom, že Bella plakala. Vždycky jsem měl problémy.

Nejdřív křik a vztek. Pak přicházela bolest. Popadl by něco, čím by mě uhodil, nebo by mě prostě praštil o zem, jako když jsem byl mladší?

Třásla jsem se, připravovala se na náraz a úplně se nehýbala, jak mě přemáhala minulost.

"Hedy, co se děje?" To je Candido.

#Kapitola 5

Candidův hlas mě vytrhl ze vzpomínek.

Prudce jsem se nadechl a podíval se na něj. Díval se mi do tváře a obočí se mu svraštilo.

"Neboj se."

Při jeho slovech mi z očí vyhrkly slzy.

Objal mě kolem ramen a přitáhl si mě k hrudi. Opřela jsem se a zhluboka se nadechla, snažila jsem se zpomalit bušící srdce. Pohled a zvuky z hodovní síně naplnily mé smysly a já odvrátila pohled od otce.

Všechno bylo v pořádku.

Byl tu Candido.

Nikdy bych se nemusel vracet.

Už nikdy bych nebyl zneužíván.

"Nic," řekla jsem, setřásla ze sebe strach a sevřela ruku, abych skryla třes. "Jsem v pořádku."

"Nejsem v pořádku..." Stevenův hlas se přerušil. Ustoupil a trochu zbledl. Dokázala jsem si představit, jak na něj Candido zírá, když mě pevněji sevřel kolem pasu.

Vzduch opět naplnilo ticho, jak na sebe upírali pohledy. Vybavila se mi Lilianina slova a vzpomněla jsem si na rozhovory, které jsme s Candidem v průběhu let vedli. Steven po mně sáhl, aby se mě pokusil získat zpět. Navštěvoval mě, nejspíš s úmyslem přetáhnout mě zpátky, ale nikdy jsem ho neviděla. Candido mě po svém odchodu informoval, že přišel. Říkal mi něco z toho, co mi říkal Steven, že mě chce vzít zpátky, ale nikdy jsem ho nemusela vidět.

Popravdě řečeno, otec se o mě nezajímal. Nejspíš pokaždé odešel frustrovaný, ale nemohl s tím nic dělat. Candido byl král Alfa. Neměl jinou možnost než odejít beze mě pokaždé, když si přišel hrát na starostlivého rodiče.

Dokonce jsem mohl věřit, že on, Bella a Lilian byli zdrojem pomluv o mně a Candidovi. Nikdy neřekl nic o tom, že by mi dal titul ve smečce, ani o mém postavení nedělal žádná veřejná prohlášení. Spousta lidí si myslela, že je to jen tyran s fetišem na tlusté mladé holky a já jsem jen jeho hračka.

"Vaše Veličenstvo, už je to dlouho," řekl Steven úsečně. "Hedy očividně zapomněla, kdo je její rodina ve vaší péči."

"Ne," řekl Candido. "Nezapomněla."

Stevenovi se rozšířily oči. Podíval se mezi nás a zavřel pusu, než se otočil a přivedl Lilian s sebou. Bella se na mě přes rameno podívala a následovala rodiče. Zůstal jsem stát na místě, jako vždy vděčný za Candidovo teplo a ochranu.

"Můžeme jít," řekl Candido.

Zavrtěl jsem hlavou a odtáhl se. "Jsem v pohodě. Kromě toho bude dobré, když se vmísíš mezi ostatní alfy a zjistíš, jak se daří jejich smečkám."

Candido na mě zúžil oči a zřejmě to zvažoval. Zírala jsem na něj zpátky a doufala, že to nechá být. Nechtěl jsem, aby mě odsud vyhnali. Už jednou jsem utekl, ale nebyl důvod před nimi utíkat dál.

Nechtěla jsem si nechat jen tak líbit jejich nadávky a sklonit hlavu. Získala bych respekt, který jsem si zasloužila, ať už by mi ho chtěli dát, nebo ne. Candido netrpěl, aby někdo nerespektoval členy jeho smečky a procházelo mu to.

"Fajn," řekl Candido. "Pojď se mnou."

Následoval jsem ho ke skupině alf. Každý z nich se na mě podíval a věnoval mi upjatý a zdvořilý úsměv. Moc si o mně nemysleli, ale byli zvědaví na náš vztah. Naladila jsem se na konverzaci, vděčná, že mám trochu krytí. Rozhlédla jsem se kolem a přelétla očima dav. Stále na mě zírali a šeptali si mezi sebou o rozhovoru, který jsem vedl s Bellou a Lilian. Nevěděl jsem, jak moc tomu budou věřit nebo nebudou, ale snažil jsem se na to nemyslet.

Otočil jsem hlavu, abych našel koupelnu. Udělal jsem jen pár kroků od chodby, když se objevila Bella se sklenicí červeného vína v ruce.

"Ty tlustá, zbytečná věc," ušklíbla se. "Měla jsi prostě umřít."

Zavrtěla jsem hlavou a uvědomila si, že v dosahu sluchu nikdo není. Bylo jen otázkou času, kdy ukáže svou pravou tvář. Viděl jsem, jak jí v očích hoří žárlivost.

"Jsem mladší, víc sexy a krásnější než ty!" řekla jsem. Zasyčela. "Já bych měla být v jeho náručí, ne ty."

"Neměla by sis s ním o tom promluvit?" Povytáhla jsem obočí. "Možná nemá rád hubené holky."

Nejspíš jsem to neměla říkat, protože jsem věděla, že tím jen přiživím fámy, ale bylo mi to jedno. Když jsem ji viděla hořet vztekem, když jsem viděla, jak je bezmocná, protože jí její krása a náš otec nedávají to, co chce, měla jsem pocit, že se jí trochu mstím za všechno to peklo, kterým mě vystavila.

Zavrčela: "Ty..."

Lidé se otočili a ona jako by se přistihla. S uštěpačným úsměvem pozvedla sklenku a posměšně mi připila. Pro každého, kdo se díval, to bylo přesně to, jak by to vypadalo. Cítila jsem, jak se lidé vracejí ke svým rozhovorům.

"Na tebe," řekla Bella. "Za to, že jsi tak vytrvalá."

Zakoulel jsem očima nad její směšností a otočil se, abych se vrátil ke Candidovi. Postavila se přede mě. Snažila jsem se jí vyhnout, ale bylo pozdě. Vydala ze sebe výkřik a zhroutila se na zem. Sklo se roztříštilo, když jsem se na ni podíval, a lidé zalapali po dechu a dívali se na nás. Víno jí potřísnilo modré šaty. Posmrkávala, když si protáhla ruku sklem a začala krvácet. Svírala si krvácející ruku a dívala se na mě jako šikanovaná dívka ve filmu.

Zdálo se, že Bella není jen zlomyslný rozmazlený spratek, ale že se za ta léta naučila od své matky i nějaké lsti.

"Proč jsi do mě strčila?" Bella se zeptala a oči se jí zaleskly. Odfrkla si. "Opravdu mě tak nenávidíš, Hedy?"

Jednoduchá odpověď zněla ano, ale to jsem ani nemusel říkat, protože začala plakat jako dáma. Vypadala uboze a bylo to tak falešné, že jsem měl chuť jejímu výkonu zatleskat.

Pak si lidé začali šeptat.

"Jak to mohla udělat?"

"Upřímně řečeno, je jasné, že jen žárlí."

"Chudák holka. Její šaty jsou zničené...."

"Jak to mohla udělat?"

Sevřel jsem ruce a pohlédl na Bellu. Prohlížela si ruce potřísněné krví a vínem s malým krutým úsměvem.

Zde je možné umístit pouze omezený počet kapitol, klikněte níže a pokračujte ve čtení "Princezna krále Alfa"

(Po otevření aplikace se automaticky přesune na knihu).

❤️Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu❤️

👉Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu👈