Kapitola 1: Pátek, 15. prosince
---------- Pátek 15. prosince ---------- 3 věci, které jsem dnes objevil 1. Paní Singhová je sadistická mrcha, která si myslí, že je skvělý nápad zadávat domácí úkoly během posledních prázdnin, které na střední škole zažijeme. Zdroj: Tenhle deník, do kterého si mám každý zatracený den zapisovat své "objevy", doplněné o zdroje a vysvětlivky, jako bych na to měla tolik času. A to všechno jen proto, že si moje učitelka angličtiny myslí, že škola by měla být o "mnohem víc než o předepsaných textech". Jako by nás nucení teenagerů vést si "deník objevů" mělo naučit hlubokým životním lekcím, jako nějaký carpe bloody diem kecy, když ve skutečnosti jediné, co chceme objevovat, je tělo toho druhého. 2. Dospívání je velký sousto, pokud je tohle ten druh BS, kterej musíte snášet. Zdroj: Když jsem nad tímhle domácím úkolem fňukala mámě, vykulila oči a řekla, že zavázat se k povinnostem patří k dospívání: "Podívej se na svého tátu, jak v létě dřel, zatímco ty jsi si odpočívala na pláži. Což je nesmírně otravné hned z několika důvodů: První je ten, že se máma s tátou o prázdninách neustále hádají kvůli tomu, že táta pracuje, takže z toho nemá radost; druhý je ten, že nemůžu ani ventilovat, aniž by si máma rýpla do mého "sklonu vzdávat se, když je to těžké"; a třetí je, že to není tak, že by psaní do téhle věci každý den PŘES LÉTO byla vlastně povinnost, na které záleží, jako že mi to změní život, a až budu dospělá a budu žít sama, budu na konci každého dne sedět se sklenkou vína a psát ručně do sešitu Moleskin: "Milý deníčku, dnes jsem zjistila, že titul z univerzity, za který jsem utratila čtyři roky a 17 000 dolarů, je naprosto k ničemu a nikdy mi nezajistí práci, takže se asi nakonec stanu pokladní v Coles. Jo. Jasně. 3. Ideální textura Minties je, když je jim asi jedenáct měsíců. Zdroj: ČTK Poloprázdný balíček Minties, který jsem objevila v přední kapse kufru. Minties se roztekly a zachovaly si lahodnou mátovou chuť, aniž by se mi vylámaly všechny zuby do posledního. * Ve skutečnosti to nikdy neodevzdám. Dokážete si to představit? "Maisie, moc se mi líbila ta část, kde jsi mě nazvala sadistickou mrchou; tam jsi ukázala hluboký vhled. Zapomeň na to, že bys po zbytek roku psala seminární práci, protože tohle je tak zatraceně dobré, že dostaneš plný počet bodů za všechno." - Slečna Singhová, nikdy. 'Maisie Martinová, do konce roku máš odpolední po škole a tvé matce zavolají' - slečna Singhová, pravděpodobně. Ale upřímně řečeno, po všech těch keců, které vám dospělí říkají o tom, že si máte vážit svého mládí a užívat si nejlepších let svého života a bla bla bla, pomáhají vám k tomu skutečně? Ne. Je to: "Maisie, musíš udělat tenhle domácí úkol!" "Maisie, tenhle rok rozhodne o tvé budoucnosti!" "Maisie, opravdu bys to měla jíst? ' 'Maisie, tohle léto nemůžu přijet do Cobbers Bay a ty strávíš tři týdny bez spojence proti své matce, která je z tebe věčně zklamaná, a své sestře, která si myslí, že je mnohem lepší než ty, a sestřině nové přítelkyni, která je pravděpodobně ještě dokonalejší než ona, a život je mrcha, a pak umřeš.' Dobře, tu poslední větu táta neřekl doopravdy, jen tu o tom, že do zálivu nepřijede, ale stejně tak mohl říct i ten zbytek. Porušuje čtrnáctiletou tradici, a to jen proto, že se noviny, pro které pracuje, rozhodly v novém roce spustit nějakou "digitální rebrandingovou strategii", a tak nedostane měsíc volna jako obvykle. Podle mě je to naprostý nesmysl. (Což nikdo nikdy nedělá.) Alespoň jedna dobrá věc vzešla z toho, že se na mě táta vykašlal: Máma dovolí mé skvělé, krásné, nejlepší kamarádce na světě Anně, aby mi dělala společnost (čti: aby mě ztišila). Annu taky na prázdniny odkopl jeden z rodičů (její máma jede s přítelem za oceán), PLUS se jí minulý týden náhodou zlomilo srdce, takže to skvěle vyšlo. Počkat, to vyznělo špatně... Chtěla jsem říct, že Anna potřebuje rozptýlení, protože je naštvaná na mámu a nemluví s tátou, a navíc se přes SMS dozvěděla, že ji její (teď už bývalý) přítel Dan Hlupák podvádí. Naštěstí jsem jí já, její nejlepší kamarádka, schopná zajistit plně hrazený výlet do luxusního letoviska v idylickém přímořském městečku. (Dobře, není to luxusní letovisko - spíš chata se dvěma ložnicemi v laciném karavanovém parku - ale zbytek je v podstatě pravda.) Je to výhra pro obě strany, protože Anna se rozptýlí a já získám svého spojence. Až na tu část, kdy má Anna zlomené srdce; to je méně "výhra" a více "naprostý průser". Ale já ji dám zase dohromady, i kdyby mi to mělo trvat celé léto. Což znamená, že do tohohle směšného deníku NEBUDU psát každý den. Dělám to teď jen proto, že a) mi máma řekla, že chce vidět, že jsem to udělala před spaním, a b) je to lepší než balení, které mám taky dělat. Ale cokoliv je lepší než balení. Fuj. Vážně bych si měla zabalit. Ahoj, Discovery Journal. Řekla bych, že jsi byl dobrý, dokud jsi byl, ale to by byla lež a já se opravdu snažím nikdy nelhat. Alespoň ne neživým objektům.
Kapitola 2: Sobota, 16. prosince
---------- Sobota, 16. prosince ---------- 1 věc, kterou jsem dnes objevil 1. Moje matka je pekelný démon odhodlaný zničit mi život. Zdroj: ČTK Vlastně mě bude nutit, abych si každý den psala do tohohle zatraceného deníku. Řekla, že ho bude každé ráno kontrolovat! ZATÍMCO JSME NA DOVOLENÉ. Takhle to dopadá, když je vaše máma učitelka. Vždycky se postaví na stranu svého druhu. Aha, slíbila, že nebude číst, co píšu, jen potvrdí, že jsem něco napsala, jako by to z ní dělalo svatou a ne pekelného démona. Ale já znám její pravou podobu a ta chrlí oheň. A protože nemám v plánu se letos v létě spálit o nic jiného než o slunce, budu muset udělat, co říká. To ale neznamená, že napíšu něco, co by stálo za odevzdání. Ha ha! Ukážu to matce i paní Singhové jedním šmahem. (Fowl swoop? Fell swoop?!) * Ahoj, Discovery Journal. Rád tě zase potkávám. Jo, taky jsem si myslel, že se to nestane. Myslel jsem, že jsme v háji. Dunzo. Hotovo. Ale moje matka má jiné představy a já jsem vyčerpala celoživotní vzdor, když jsem přestala tančit, takže jsem v podstatě odsouzená dělat, co mi řekne, dokud mi nebude aspoň čtyřiaosmdesát, nebo dokud neumře, podle toho, co nastane dřív. (Vsázím na to první; moje matka, jak už jsem se zmínila, je pekelný démon a bude nejspíš žít věčně.) Ale já jsem partyzánský bojovník za svobodu (NE gorila, což jsem se loni v dějepise naučil na vlastní kůži, jéje) a dokážu se v malém vzepřít. Máma mi například řekla, že do téhle knihy musím psát každý den, ale neřekla mi, co mám psát. Proto ji teď budu plnit naprostými nesmysly. Sledujte mě. Bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla di bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla lalala lalala lalala lalalala moje ruka začíná být trochu unavená, abych byl upřímný bla bla bla bla bla bla. Máma se na mě dívá. Myslí si, že vlastně dělám domácí úkol. Ha ha! Hahahahahaha! A dav šílí! *Tleskání tleskání tleskání tleskání* . . . Hej, pamatuješ si ten rým? Moje matka, tvoje matka, bydlí dole v Mramorové ulici 18/19. Každý večer se hádají a říkají si tohle: "Holky jsou sexy z pepsi, kluci jsou zkažení z bavlny. Otázka: Jak to, že je člověk vyrobený z Pepsi, dělá z něj sexy? Protože já už jsem vypil svůj díl Pepsi a řeknu vám, že rozhodně nejsem to, co byste nazvali sexy. Na druhou stranu Anna se toho nikdy nedotkla a je to certifikovaná sexy holka™. Však víte: taková ta holka, ze které vyzařuje sexappeal, z které kape sebevědomí, která nutí chlapy dělat ty kreslené oči vyvalující se z hlavy a jazyky vypadávající z úst, kdykoli projde kolem, která je prostě úplně svá, má zabijácký obličej a k tomu skvělé tělo. Neptejte se mě, proč se se mnou přátelí. Jsem v podstatě přesný opak Sexy holky™, přestože mě zplodila Sexy holka™, která už zplodila jinou Sexy holku™ a pak nějak skončila se mnou. Je to jako v tom starém filmu Dvojčata, který jsme s tátou viděli snad stokrát, kde Arnold Schwarzenegger dostane všechny dobré geny a Danny DeVito je zbytek bahna. Moje sestra Eva je Arnold Schwarzenegger a já jsem DeVito. Každopádně. Bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla bla. To by mělo stačit.
Kapitola 3: Neděle, 17. prosince (1)
---------- Neděle 17. prosince ---------- 2 věci, které jsem dnes objevil 1. Nejsem tak dobrý v partyzánském boji za svobodu, jak jsem si myslel. Zdroj: ČTK Všechny ty včerejší "blafy" zaujaly mámu a pohrozila mi, že pokud to nezačnu brát vážně, přečte celý tenhle časopis od začátku do konce. 'Soukromí přichází s důvěrou a tu si musíš zasloužit, Maisie. A neotáčej na mě oči v sloup. *vloží sem koulení očima* Každopádně musím přestat s těmi nesmysly a aspoň se tvářit, že to dělám pořádně. Takže podstata může být nesmysl, jen ne forma. Hele, hele, už se v tom zlepšuju. 2. Znáte všechny ty filmy, kde teenageři prožívají třeba LÉTO SVÉHO ŽIVOTA? Tohle léto takové nejspíš nebude. Zdroj: Všechno, co se stalo od včerejška. * A je to tu zase, Discovery Journal! Můžu ti říkat DJ, když už budeme tak dobří přátelé a tak? Můžeš mi říkat Maisie. Někteří lidé mi říkají Maise, což se vyslovuje "bludiště", protože jsem úplně jako skládačka, kterou musíš prozkoumat, než se dostaneš k pokladu ukrytému uvnitř. Dobře, to není pravda - je to jen zkratka pro Maisie, duh. Máma mi říká Missy-May, bůhví proč, a táta mi říká Eminem, protože si myslí, že je k popukání. (Neříkejte mu to, ale někdy to tak trochu je.) Víte co? Říkej mi, jak chceš. Nebo ještě líp, neříkej mi nijak, protože jsi prázdný deník a vlastně neumíš mluvit. Samozřejmě bych tě mohl naplnit slovy, která by ti určitě umožnila něco říct. Ale jaká by to měla být slova?! Jak už bylo řečeno výše (skvělé slovo, které se dá použít v jakémkoli úkolu, abyste vzbudili dojem, že víte, o čem mluvíte, bd), máma včera přišla na můj mazaný plán. Což znamená, že dnešek musí být jiný. Myslím, že bych se mohl pustit do také-předtím zmíněného Všeho, co se stalo od včerejška. To by zabralo dost místa. Začneme tím, že většina včerejška byla docela nudná. Většinu dne jsme strávily v autě - máma, Anna a já. (Eva přiletěla z Melbourne, kde studuje tanec - jako by to už nedělala celý svůj zatracený život. Přijede za pár dní se svou novou přítelkyní Bess. Mám jen štěstí, že nestráví Vánoce s její rodinou.) Každopádně jsme v autě seděly hodiny a hodiny a máma se s námi pořád snažila mluvit o škole a o budoucnosti, a co je nejhorší, o klucích, takže si Anna nasadila sluchátka a předstírala, že spí, zatímco já jsem na mámu střílela smrtící pohledy, dokud nepřestala mluvit a nezačala mi je vracet. Umíme dobře mluvit posmrtnými pohledy. Tady je hrubý překlad: Já: Mami, přestaň se s námi snažit mluvit, jako bys byla naše kamarádka. Nejsi naše kamarádka. Máma: Snažím se, aby se všichni cítili dobře. Já: No, ty se snažíš, aby se všichni cítili nepohodlně. Mami: Nebuď tak neuctivá, Maisie Martinová. Jestli se takhle budeš chovat dál, zavřu tě na celé léto do domu a nebudeš se moct bavit. Já: Vyzývám tě, abys to udělala. Bylo by to krásné, abych byla upřímná. Mohla bych se celý den dívat na Netflix. Máma: Právě jsem si uvědomila, že by se ti to líbilo, a rozhodla jsem se, že vhodnějším trestem by bylo přinutit tě, abys celé léto zůstal po mém boku a nespustil tě z očí. Hej, mohly bychom spolu chodit na depilaci bikin! Perfektní! Já: To bys neudělala. Máma: Já ano. Já: . Máma: . Já: *odvrací pohled, poražen* Mami: *samolibě se usmívá, vítězně* Anna: Anna: *chrápe, protože už nepředstírá, že spí, a teď opravdu spí* Jo. Přesně takhle probíhala osmihodinová cesta autem. Táta nám po cestě několikrát napsal, že už se mu po nás stýská a že by si přál být u toho. Máma si kvůli tomu jenom nadávala pod nosem. Pak jsme dorazili do zátoky a všechno se najednou změnilo z nudného na příliš vzrušující. A tím vzrušující myslím naprosto umrtvující. Anna, která po dlouhé cestě vypadala rozkošně uleželá - na rozdíl ode mě, který jsem vypadal uleželý v tom smyslu, že jsem připomínal něco, co se celou dobu zachytilo kola a táhlo se za autem -, zamířila s taškou rovnou dovnitř. Pomohla jsem mámě vyložit kuchyňský dřez a různé další zásoby, na kterých trvala (ne doslova kuchyňský dřez, i když to tak klidně mohlo být - máminou mantrou je "buď vždycky připravená", ale vzala si s sebou tolik lahví s vodou, jako by se připravovala na soudný den). Jakmile se máma věnovala tomu, aby všechno uložila na správné místo v chatce, vrátila jsem se pro svou tašku. V té chvíli už Anna vysypala své věci na horní palandu v malém pokoji, který sdílíme, a teď seděla na stole na verandě a zírala za řadu kajut před tou naší na oceán. Zavtipkovala jsem o mámině rozmařilosti, ale Anna se ani neusmála. Celý den měla špatnou náladu a zdálo se, že bude potřeba něco drastického, aby se jí zvedla. Když jsem vedle své tašky v kufru auta uviděla krabici s tampony, dostala jsem nápad. V tu chvíli mi to přišlo geniální, ale byla to asi ta největší hloupost, jakou jsem kdy měla, a to už je co říct. (Nemůžu uvěřit, že to napíšu.) Skrytá před Anniným zrakem otevřeným kufrem jsem otevřela krabici a vytáhla dva tampony. (Bože, kéž bych mohla vrátit čas.) Jeden tampon jsem si strčila do nosní dírky. (Proč, proč, proč jsem to udělala?!) Druhý tampon jsem si strčila do druhé nosní dírky. (Prosím, ať do mě na místě neudeří blesk.) Divoce jsem se zakuckala. (Všechno se to stalo tak rychle.) Rozběhla jsem se kolem auta k Anně. (A přitom to bylo tak nějak zpomalené.) Hej, Annoaaaa," zpívala jsem, abych upoutala její pozornost. (Umírám, umírám.) Pořádně jsem vydechla nosem a jeden tampon odletěl. (Jsem mrtvá.) Ztuhla jsem, jeden tampon stále v nose, a sledovala, jak se druhý odráží od krásné, dokonalé paže nikoho jiného než Sebastiana Lee.
Kapitola 3: Neděle, 17. prosince (2)
(Zde leží Maisie Martinová, mrtvá z rozpaků, šestnáctiletá.) Potřebuji chvilku. * Dobře, jsem zpátky. Celé tělo se mi svírá, ale jsem tady. Můžu to klidně dotáhnout do konce. Kde jsem to byl? No jasně, nejponižující okamžik mého života. Incident s tamponem, v hlavní roli Sebastian Lee a moje studená, mrtvá mrtvola. Na Sebastianu Leeovi je to, že je to ten nejkrásnější chlap, jakého kdy uvidíte. Má nádherné tmavé vlasy, na které si chcete sáhnout, neuvěřitelnou čelist, na kterou si chcete sáhnout, velkolepá ramena, na která si chcete sáhnout, a... no, už to chápete. Další věc, která se týká Sebastiana Leeho, je, že ho znám celý život. Naše mámy spolu vystudovaly učitelství a od té doby jsou nejlepší kamarádky, ale moc se nevídají, protože Leeovi se přestěhovali do Queenslandu, když mi byly dva roky, a my jsme zůstali v Novém Jižním Walesu. Máma a Laura se domluvily, že budou každý rok trávit prázdniny společně, a tak každá rodina skončila s chatou v Cobbers Bay. A tak jsme se Sebastianem trávili léto co léto tím, že jsme se koupali nazí, jezdili na boogieboardu, stavěli hrady z písku a hráli si na Hvězdné války (on byl Han Solo, já Chewbacca) (taky bych měl poznamenat, že s tím nahým koupáním jsme přestali, když nám byly tak čtyři roky) (sakra). Vždycky jsme se bavili, ať už jsme dělali cokoli. Sebastian dokázal ze všeho udělat hru. No, ne všechno. To zní trochu povrchně, což není pravda. Umí být i vážný. Už když jsme byli děti, uměl naslouchat. Vzpomínám si, jak jsem jednou, když mi bylo deset, byla naštvaná, protože Greer Kirkpatricková dala všem ve škole vánoční přání kromě mě. Sebastian mě kvůli tomu nechal vybrečet a ani jednou se nezasmál. Místo toho se mu mezi obočím udělala taková malá vráska a řekl, že jestli tu Greer Kirkpatrickovou někdy potká, tak jí nakope špínu přímo do toho jejího nicnetušícího, přáníčkařského ksichtu. Druhý den jsem pod polštářem našla ručně vyrobené vánoční přání pokryté růžovými třpytkami, podepsané od mého "tajného Santy". Věděla jsem, že je od něj. Protože to je další věc, která se týká Sebastiana Leeho. Je citlivý a přemýšlivý - mnohem víc, než si většina lidí uvědomuje. Ani já sám jsem to plně nepochopil, dokud jsem si nepřečetl jeho poezii. On o téhle drobnosti samozřejmě neví. Stalo se to před několika lety, když jsem hledal Aerogard uvnitř Leesovy chaty. Všichni ostatní byli venku a dveře Sebastianovy ložnice byly náhodou otevřené a jeho zápisník ležel náhodou na posteli, tak jsem se tam náhodou zatoulala a nakoukla. To, co jsem uviděla, byla jeho duše. A ta se dotkla té mé. Což mě přivádí k poslední věci o Sebastianu Lee: jsem do něj zamilovaná od svých třinácti let. Nejspíš ještě dřív. Byla to ale poezie, která mě doopravdy posunula na druhou stranu. Měla jsem pocit, že v sobě nosím jeho soukromou, krásnou část. Jako bych mu byla blíž než kdy dřív. Ironií je, že jsme se od sebe do té doby tak trochu vzdálili. Jeho kamarád Beamer začal jezdit s Leesovými na dovolenou a Sebastian byl pořád pryč s ním. Když jsme byli spolu, bylo mi to opravdu trapné. Ne že by si toho všiml. Alespoň o tom nic neříkal. Vlastně mi toho od té doby moc neřekl. Ale bylo to oboustranné. Jak jsem řekla, byla jsem trapná. Jsem trapná. Neumím vytvořit souvislou větu a místo toho komunikuji jen v hloučcích. Stejně jako to včerejší pištění, když jsem viděla, jak tampon, který jsem měla před pár vteřinami v nose, dopadl na jeho krásnou, dokonalou ruku. Ukázalo se, že přišel k naší chatě od své rodiny zhruba v době, kdy jsem si strkala tampony do nosních dírek. Došel k Anně zrovna ve chvíli, kdy jsem pobíhala kolem auta a ječela jako opilý lemur. Díval se na mě široce rozevřenýma očima právě ve chvíli, kdy tampon dopadl na jeho krásnou, dokonalou ruku. Všechno se to odehrálo asi během deseti vteřin. Tolik času stačí, aby vám zničil život. Anna na mě také zírala s širokýma očima a ústy, která se k ní hodila. Byla první z nás, kdo promluvil. "Maisie, co to děláš? Otevřela jsem ústa, ale vyšlo ze mě jen jedno z těch táhlých skřípnutí. A pak. A POTOM. Sebastian Lee sáhl svou krásnou, dokonalou rukou k zemi a vytrhl ten tampon za šňůrku. Sebastian Lee natáhl svou krásnou, dokonalou ruku s tamponem visícím na konci a řekl: "Myslím, že ti něco upadlo, Maisie. A pak. A POTOM. Rozesmál se. A Anna se rozesmála. A Anna mu nenuceně položila ruku na jeho krásnou, dokonalou paži. Jen tak. Jako by to byla ona, kdo ho zná celý život, i když se před devadesáti vteřinami potkali. Sama jsem se pokusila o smích. Jen další skřípání. Zřejmě to Sebastianu Leemu připomnělo, proč vůbec stojí před naší chatou. 'Hele, táta chtěl, abych se zeptal, jestli byste dneska nešli na večeři? Má připravený gril. "Seb! Jak se máš, lásko? Najednou tam byla máma, utírala si ruce do utěrky a dala Sebastianovi pusu na tvář. "To zní skvěle. Řekni tátovi, že tam budeme asi za půl - Maisie, co to proboha děláš? Vyndej si tu věc z nosu! Aha. Jo, pořád jsem měla v jedné nosní dírce tampon. Spěšně jsem ho vytáhla. Sebastian Lee zavrtěl hlavou a vydechl, že by to znělo jako smích, kdyby se o něj dokázal přičinit. "Super. No. Uvidíme se později. Odešel a já ho sledovala, jak odchází, a měla jsem pocit, že kdybych tam a tam umřela, ani bych se nezlobila - byla bych mu vděčná. Otočila jsem se zpátky k mámě a Anně, které obě taky kroutily hlavou. Jo. Výlet začal SKVĚLE. * Na grilování jsme přišli pozdě, protože se Anna nemohla rozhodnout, co si vezme na sebe. Převlékla jsem se z punčocháčů a trička, které jsem měla na sobě na cestu, do... čerstvých punčocháčů a trička. Anna se mezitím už počtvrté převlékala.
Kapitola 3: Neděle, 17. prosince (3)
"Vypadá to úžasně," řekla jsem, když vykulila oči a odlepila si tričko, které měla kombinované s malými džínovými šortkami. "Fuj, připadám si tak tlustá," řekla, chytila se za napjaté břicho a zatvářila se. "No tak, je to jen rodinné grilování. Koho zajímá, co máš na sobě? Řekla jsem a snažila se ignorovat to známé svírání v břiše, které mě přepadne, kdykoli se Anna takhle shazuje. Jen se na mě podívala tak, jak to občas dělá, jako bych byla mimozemšťan z vesmíru, který neumí žádný pozemský jazyk, natož angličtinu. Povzdechla jsem si a sehnula se, abych z hromádky oblečení, kterou pohodila na podlahu, vytáhla žluté šaty. "Na, obleč si je, vždycky se v nich cítíš dobře," řekla jsem. Ulevilo se mi, když prohlásila, že 'by to šlo'. Jestli něco moje máma nesnáší (ve skutečnosti je spousta věcí, které nesnáší, ale to víte, je to slovní obrat), tak je to pozdní příchod. Už ji nebavilo čekat a odešla bez nás, když se během dvaceti minut osvěžila a vypadala jako milion dolarů. Máma je mistryně v rychlé změně. A rychlé pití. Než jsme tam dorazili, měla už druhou sklenku vína. Vím to, protože řekla: "Trvalo vám to, holky, dost dlouho, já už mám druhou skleničku vína. Pozdravila jsem Sebastianovy rodiče a jeho bratry Kanea a Lincolna (jsou to dvojčata a dřív byli fakt roztomilí, ale teď je jim jedenáct a jsou to obrovští škůdci, takže se jim vyhýbám, jak jen to jde). Pečlivě a zcela záměrně jsem se vyhýbala jakémukoli očnímu kontaktu se samotným Sebastianem Leem. Což se mi dařilo mnohem méně než obvykle, protože si s námi přišel rovnou popovídat. "Jak to jde? Anna, že? Předtím jsme se pořádně nepotkali. Zasmála se a já uvnitř znovu tiše umřela, když mi hlavou proběhl obraz toho tamponu, jak naráží na krásnou, dokonalou ruku Sebastiana Leeho. "Já vím," řekla Anna. 'Nemůžu uvěřit, že jsem konečně v přítomnosti slavného Sebastiana Leeho.' "Slavného? 'Ach, Maisie o tobě nikdy nepřestane mluvit. Na tenhle den jsem čekala celé roky. Au, Maise, proč mě štípeš? Sebastian měl ve tváři výraz, který bych popsala jako "zmatený", ale paní Singhová nám v minulém pololetí dobrých dvacet minut přednášela o tom, jak všichni toto slovo špatně chápou a že ve skutečnosti znamená zmatený nebo zmatený. Řekla, že úpadek anglického jazyka ji nutí sednout si na zem a plakat (a to ani nezačínejte s těmi "strašnými slangovými slovy", která všichni používáme). Mezitím jsem přemýšlela, jestli mi projde, když si sednu na zem a budu brečet přímo před Annou a Sebastianem, když jsem ucítila silný závan BO a přes ramena mi přistála těžká ruka. "No, jestli to není Maisie Martinová. Beamer. Fuj. "Jak se má teta Flo? 'Já žádnou tetu Flo nemám,' začala jsem říkat, ale úsměv na jeho tváři mě náhle přiměl, aby mi to došlo. Tamponový incident. Sebastian mu to řekl. Ten den už opravdu nemohl být horší. Až na to, že samozřejmě mohl. S Beamerem je to takhle: očividně ho baví mě otravovat. Jako loni, kdy na mě zaútočil vodní pistolí v jeden z mála dnů, kdy jsem se odvážila na pláž, i když jsem se očividně nechtěla namočit. Před dvěma léty si pořád mrskal víčky naruby, jak to dělali kluci na základce, protože věděl, že mě to děsí. Alespoň to bylo zlepšení oproti chvílím, kdy se dloubal v nose a mrskal jím mým směrem. První léto, kdy sem přijel, využil každé příležitosti, aby mi přetrhl pásky od plavek. Je to zkrátka nechutný, vzteklý, prvotřídní osina v zadku. Takže se samozřejmě celou noc téměř nehýbal z mého boku. Asi si uvědomil, že už jen jeho přítomnost mi vaří krev, a to je jeho nová taktika. Když jsem Anně přitáhla židli, aby si sedla vedle mě, zatímco jsme jedli, Beamer řekl: "Aha, díky, Maisie Martinová, to jsi neměla dělat," a sám se na ni svalil. (Záměrně) nepochopil, když jsem řekla: "Já ne," a tak Sebastian přenesl další dvě židle, aby s námi čtyřmi vytvořil malý kruh. Bylo by to docela fajn, až na to, že Beamer nepřestával mluvit. Pustil se do monologu o genialitě posledního filmu Rychle a zběsile (který se mi náhodou líbil, ale nehodlal jsem mu to dát najevo) a nepolevil dobrých deset minut. Vlastně bych si neměla stěžovat, protože jsem tak měla možnost prohlédnout si Sebastiana zblízka, aniž by to bylo divné. Zatímco Beamer hovořil, my ostatní jsme jedli, kouleli očima (hlavně já), občas se smáli (hlavně Sebastian) a já jsem se na něj neustále kradmo dívala. Tedy na Sebastiana. Ne na Beamera. Blé. Všimla jsem si, že Sebastian od loňského léta vyrostl. Má širší ramena a také trochu delší vlasy. Nějak je ještě krásnější. Jako vždycky měl na tváři líný jakýsi poloúsměv. Je to jeho výchozí výraz. Víte, jak existuje Odpočívající mrcha tvář? No, Sebastian Lee má Odpočívající zasněný obličej. Sledovala jsem, jak pečlivě obchází svůj talíř. Jedl jídlo po jídle, tátovy špízy na satay - jeho oblíbené, už od dětství - si nechával až na konec. Jednou, když jsme byli mladší, jsem se ho zeptala, proč vždycky jí to nejlepší jídlo jako poslední, místo aby ho zhltnul jako první jako já. Ušklíbl se a řekl: "To znamená, že mi nakonec v puse zůstane ta chuť. Stojí to za to čekání, Maise. Stojí za to čekat. Možná bych pro něj taková byla i já. Sebastianovi šlo o odložené uspokojení. I já bych si dokázala představit nějaké to uspokojení, pokud by se jednalo o Sebastiana Leeho. Po všech těch letech možná - "Co je to za úsměv, co, Maisie Martinová? Do mých myšlenek se vloudil Beamerův hlas. Polekaně jsem vzhlédla a uvědomila si, že se na mě všichni dívají. Otočila jsem se k Beamerovi, zahrála na tváři sladký úsměv a řekla: "Ach, zrovna jsem přemýšlela o tisíci a jednom způsobu, jak bych ti mohla touhle vidličkou způsobit těžké ublížení na zdraví.
Zde je možné umístit pouze omezený počet kapitol, klikněte níže a pokračujte ve čtení "Dívka nadměrné velikosti"
(Po otevření aplikace se automaticky přesune na knihu).
❤️Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu❤️