Zoufalý boj o přežití

Kapitola 1 (1)

==========

1

==========

Všiml jsem si dvou věcí v rychlém sledu. Zaprvé - špičky jeho uší se zužovaly do jemné špičky. A za druhé - jeho bílá knoflíková blůza byla nasáklá přílivovou vlnou kávy. To první znamenalo, že je víla. Druhé znamenalo, že měl tu smůlu, že narazil na mě.

Třásly se mi ruce před sebou, prázdné od přenosného tácu a čtyř venti quadruple shotů Americanos, které jsem právě koupil s úmyslem dopravit je zpět do sídla studia. Puls mi bušil v uších jako kladivo, adrenalin mi proudil v žilách.

Drzá žena za pultem na nás upírala pohledy, což ještě umocnilo můj neklid.

Zúžila jsem na ni oči a doufala, že pochopí, že teď zrovna nepotřebuju publikum. Proboha, byli jsme v Hollywoodu - obrovské hvězdy filmového plátna navštěvovaly tuhle kavárnu den co den. Samozřejmě, kdyby to byl jen slavný herec, kterého bych polila kávou, mé srdce by netlouklo jako pochodující kapela a nic z toho by nebyl problém. Ne, muž přede mnou nebyl herec. Byl to víla. Tady. V Los Angeles.

Zhluboka jsem se nadechla a snažila se udržet snídani uvnitř. Dole na podlaze se mi vysmívaly čtyři teď už prázdné hrnky, na všech bylo špatně napsané moje jméno - Jack místo Jacq -, které plavaly v moři černé a světle hnědé tekutiny.

Vílí muž syčel a vydechoval, rukama si odtahoval mokrý knoflíček od těla, po tmavých džínách mu stékaly na boty s křidélky potůčky vařící se kávy. "Vědma pro bratrance, a to jsem nečekal!" Štěkl smíchy a setřásl ze sebe šok. "Jestli jsem předtím nebyl vzhůru, tak teď už jsem. Jen jsem očekával, že si kofeinovou dávku dopřeju tím, že ho vypiju."

"Omlouvám se," vykoktala jsem a myšlenky se mi honily skoro tak rychle, že jsem je nedokázala zachytit. V mžiku jsem ho celého vstřebala. Jeho medově zlaté kadeře mu padaly do čela s rozcuchanou elegancí, kterou by mu mohl závidět i Disneyho princ. Opálená pleť, hnědá a zářivá. Šikmé lícní kosti, hranatá čelist a zuby rovné jako plot z bílých lístků.

Posledních deset let jsem denně vídala obrázky víl. Od té doby, co se o existenci víl a říše víl dozvědělo celé lidstvo, byly pro mě novinkou. Titulky na internetu, příběhy na televizních stanicích a virální videa. Byli všude. A zároveň nikde. Protože víly nemohly být ve světě smrtelníků, ne bez víza od ICCF, Mezinárodní koalice pro spolupráci s vílami. A smrtelníci nemohli do Faerwildu.

Věděla jsem o jejich éterické kráse tak, jako se ví, že divoký oheň je žhavý. Ale ta znalost se nedá srovnat s tím, když stojíte vedle pekla a cítíte, jak hoří.

Stát mu tváří v tvář v reálném životě bylo děsivé. Vzrušující. Ne, rozhodně děsivé, opravil jsem se.

"Byla to nešťastná náhoda," řekla víla. Vypadal mladě, možná jen o pár let starší než já. Dvacet? Jednadvacet? Ale věděla jsem, že u víl vzhled klame. Mohlo mu být klidně sto let. Mohlo mu být tisíc. Ať už mu bylo kolikkoli let, byl ve své kůži uvolněný tak, jak to dokáže jen málokterý smrtelník. I když byl zalitý kávou, byl uvolněný, přátelský. Nevypadal nebezpečně. A právě tato skutečnost mě děsila ze všeho nejvíc.

"Bylo to tak," podařilo se mi. "Byla to moje chyba. Nedívala jsem se, kam jdu." Technicky vzato to nebyla pravda. Bylo to jako zpomalená filmová havárie. Jakmile jsem ho zahlédla, jakmile jsem si uvědomila, co je zač... nedokázala jsem zabránit katastrofě. Viděla jsem ho tam, ale moje mysl tomu odmítala uvěřit. A tak jsem prostě pokračovala v chůzi.

"Spíš mi dělá starosti hloubka tvé závislosti na kávě. Může člověk vůbec vypít tolik kofeinu a přežít?"

Svraštil jsem čelo a chvíli mlčel, než mi došlo, že si mě dobírá. Že by ty vražedné potvory dokázaly žertovat?

Roky zášti a bolesti bublaly pod povrchem, tak blízko, až mě svrběla kůže. Přesto mi připadal tak normální. Nebýt těch jeho uší a té zvláštní aury sebejistoty, kterou se málokdo dokáže opájet... vůbec bych nevěděla, že je to víla.

"Nebyly pro mě. Pracuji ve studiu," podařilo se mi a kývla jsem hlavou směrem k centrále, kde se právě teď moji vysoce postavení šéfové nepochybně divili, proč mi trvá tak dlouho, než jim dodám další kofeinovou dávku. Nepatřili k lidem, kteří by rádi čekali, a protože jsem byl nejnižší opicí na hollywoodském žebříčku, byl jsem mimořádně postradatelný. Tuto skutečnost mi připomínali každý den.

"Super. Co děláš?" zeptal se, strčil si ruce do kapes a zdálo se, že zapomněl na aromatickou tekutinu, která z něj stále kapala.

"Jsem sysel."

Zakroutil hlavou. "Nejsi jako žádný sysel, kterého jsem kdy viděl. Byl bych velmi ohromen, kdybych viděl, jak se člověk mění v malého lesního tvora. To by nedokázala ani většina víl."

Prohrábla jsem si prsty světlý culík, nervózní gesto z dětství. "To je další vtip?"

Víla se zasmála. "Jestli se musíš ptát, znamená to, že nebyl moc dobrý."

"Ne syslík. Go-fer. Jako třeba jít pro věci. Dělám náhodné podřadné práce. Kafe, pochůzky, jakýkoli trest, který si pro mě šéf vymyslí. Je to jen na chvíli." Všichni v branži věděli, co je to sysel. To, že se musel ptát, ho označovalo za ještě většího outsidera.

"Chci dělat kaskadéry," vyhrkl jsem. Jakmile jsem ta slova vypustil z úst, chtěl jsem je spolknout. Proč jsem mu to vůbec říkala? Nebylo to tak, že bych se za svou práci styděla. Spousta hollywoodských hvězd začínala svou kariéru podobně.

"Ty budeš kaskadérka?" zeptal jsem se. Jeho zelené oči se rozšířily a na okrajích zvlnily. Zdálo se, že je skutečně ohromen. Hádám, že ve Faerwildu nebylo po kaskadérech moc poptávky. "Jaké kaskadérské kousky děláš?"

Zvažoval jsem otázku a přemýšlel, jestli ho to opravdu zajímá, nebo jestli jeho otázka skrývá nějaký zlověstný záměr. Bylo těžké to poznat. Rozhodla jsem se, že je vlastně jedno, jestli mu to řeknu. Stěží to bylo státní tajemství.

Kapitola 1 (1)

==========

1

==========

Všiml jsem si dvou věcí v rychlém sledu. Zaprvé - špičky jeho uší se zužovaly do jemné špičky. A za druhé - jeho bílá knoflíková blůza byla nasáklá přílivovou vlnou kávy. To první znamenalo, že je víla. Druhé znamenalo, že měl tu smůlu, že narazil na mě.

Třásly se mi ruce před sebou, prázdné od přenosného tácu a čtyř venti quadruple shotů Americanos, které jsem právě koupil s úmyslem dopravit je zpět do sídla studia. Puls mi bušil v uších jako kladivo, adrenalin mi proudil v žilách.

Drzá žena za pultem na nás upírala pohledy, což ještě umocnilo můj neklid.

Zúžila jsem na ni oči a doufala, že pochopí, že teď zrovna nepotřebuju publikum. Proboha, byli jsme v Hollywoodu - obrovské hvězdy filmového plátna navštěvovaly tuhle kavárnu den co den. Samozřejmě, kdyby to byl jen slavný herec, kterého bych polila kávou, mé srdce by netlouklo jako pochodující kapela a nic z toho by nebyl problém. Ne, muž přede mnou nebyl herec. Byl to víla. Tady. V Los Angeles.

Zhluboka jsem se nadechla a snažila se udržet snídani uvnitř. Dole na podlaze se mi vysmívaly čtyři teď už prázdné hrnky, na všech bylo špatně napsané moje jméno - Jack místo Jacq -, které plavaly v moři černé a světle hnědé tekutiny.

Vílí muž syčel a vydechoval, rukama si odtahoval mokrý knoflíček od těla, po tmavých džínách mu stékaly na boty s křidélky potůčky vařící se kávy. "Vědma pro bratrance, a to jsem nečekal!" Štěkl smíchy a setřásl ze sebe šok. "Jestli jsem předtím nebyl vzhůru, tak teď už jsem. Jen jsem očekával, že si kofeinovou dávku dopřeju tím, že ho vypiju."

"Omlouvám se," vykoktala jsem a myšlenky se mi honily skoro tak rychle, že jsem je nedokázala zachytit. V mžiku jsem ho celého vstřebala. Jeho medově zlaté kadeře mu padaly do čela s rozcuchanou elegancí, kterou by mu mohl závidět i Disneyho princ. Opálená pleť, hnědá a zářivá. Šikmé lícní kosti, hranatá čelist a zuby rovné jako plot z bílých lístků.

Posledních deset let jsem denně vídala obrázky víl. Od té doby, co se o existenci víl a říše víl dozvědělo celé lidstvo, byly pro mě novinkou. Titulky na internetu, příběhy na televizních stanicích a virální videa. Byli všude. A zároveň nikde. Protože víly nemohly být ve světě smrtelníků, ne bez víza od ICCF, Mezinárodní koalice pro spolupráci s vílami. A smrtelníci nemohli do Faerwildu.

Věděl jsem o jejich éterické kráse tak, jako se ví, že je divoký oheň žhavý. Ale ta znalost se nedá srovnat s tím, když stojíte vedle pekla a cítíte, jak hoří.

Stát mu tváří v tvář v reálném životě bylo děsivé. Vzrušující. Ne, rozhodně děsivé, opravil jsem se.

"Byla to nešťastná náhoda," řekla víla. Vypadal mladě, možná jen o pár let starší než já. Dvacet? Jednadvacet? Ale věděla jsem, že u víl vzhled klame. Mohlo mu být klidně sto let. Mohlo mu být tisíc. Ať už mu bylo kolikkoli let, byl ve své kůži uvolněný tak, jak to dokáže jen málokterý smrtelník. I když byl zalitý kávou, byl uvolněný, přátelský. Nevypadal nebezpečně. A právě tato skutečnost mě děsila ze všeho nejvíc.

"Bylo to tak," podařilo se mi. "Byla to moje chyba. Nedívala jsem se, kam jdu." Technicky vzato to nebyla pravda. Bylo to jako zpomalená filmová havárie. Jakmile jsem ho zahlédla, jakmile jsem si uvědomila, co je zač... nedokázala jsem zabránit katastrofě. Viděla jsem ho tam, ale moje mysl tomu odmítala uvěřit. A tak jsem prostě pokračovala v chůzi.

"Spíš mi dělá starosti hloubka tvé závislosti na kávě. Může člověk vůbec vypít tolik kofeinu a přežít?"

Svraštil jsem čelo a chvíli mlčel, než mi došlo, že si mě dobírá. Že by ty vražedné potvory dokázaly žertovat?

Roky zášti a bolesti bublaly pod povrchem, tak blízko, až mě svrběla kůže. Přesto mi připadal tak normální. Nebýt těch jeho uší a té zvláštní aury sebejistoty, kterou se málokdo dokáže opájet... vůbec bych nevěděla, že je to víla.

"Nebyly pro mě. Pracuji ve studiu," podařilo se mi a kývla jsem hlavou směrem k centrále, kde se právě teď moji vysoce postavení šéfové nepochybně divili, proč mi trvá tak dlouho, než jim dodám další kofeinovou dávku. Nepatřili k lidem, kteří by rádi čekali, a protože jsem byl nejnižší opicí na hollywoodském žebříčku, byl jsem mimořádně postradatelný. Tuto skutečnost mi připomínali každý den.

"Super. Co děláš?" zeptal se, strčil si ruce do kapes a zdálo se, že zapomněl na aromatickou tekutinu, která z něj stále kapala.

"Jsem sysel."

Zakroutil hlavou. "Nejsi jako žádný sysel, kterého jsem kdy viděl. Byl bych velmi ohromen, kdybych viděl, jak se člověk mění v malého lesního tvora. To by nedokázala ani většina víl."

Prohrábla jsem si prsty světlý culík, nervózní gesto z dětství. "To je další vtip?"

Víla se zasmála. "Jestli se musíš ptát, znamená to, že nebyl moc dobrý."

"Ne syslík. Go-fer. Jako třeba jít pro věci. Dělám náhodné podřadné práce. Kafe, pochůzky, jakýkoli trest, který si pro mě šéf vymyslí. Je to jen na chvíli." Všichni v branži věděli, co je to sysel. To, že se musel ptát, ho označovalo za ještě většího outsidera.

"Chci dělat kaskadéry," vyhrkl jsem. Jakmile jsem ta slova vypustil z úst, chtěl jsem je spolknout. Proč jsem mu to vůbec říkala? Nebylo to tak, že bych se za svou práci styděla. Spousta hollywoodských hvězd začínala svou kariéru podobně.

"Ty budeš kaskadérka?" zeptal jsem se. Jeho zelené oči se rozšířily a na okrajích zvlnily. Zdálo se, že je skutečně ohromen. Hádám, že ve Faerwildu nebylo po kaskadérech moc poptávky. "Jaké kaskadérské kousky děláš?"

Zvažoval jsem otázku a přemýšlel, jestli ho to opravdu zajímá, nebo jestli jeho otázka skrývá nějaký zlověstný záměr. Bylo těžké to poznat. Rozhodla jsem se, že je vlastně jedno, jestli mu to řeknu. Stěží to bylo státní tajemství.

Kapitola 1 (2)

"Ať si dělají, co chtějí. Umím řídit, umím jezdit na koni, umím bojovat. Udělám všechno." Podařilo se mi to, i když jsem stále nemohla uvěřit, že jeho zvědavost je opravdová. Pro vílu jsem byl stejně důležitý jako lesní tvor. Jako hmyz. Takhle víly viděly nás, obyčejné smrtelníky. Něco, s čím si mohou hrát. A k rozdupání, když se nudí.

"Vypadá to, že tě přitahuje nebezpečí." Na jeho pohledné tváři zahrál rošťácký úsměv a mně se v hlavě rozezněly varovné zvonky. Přesně to jsem očekávala. Na to jsem si musela dávat pozor. To je to, co dostalo Casse.

"Měla bych jít," řekla jsem. "Musím zadat další objednávku a vrátit se do práce. To s tvým oblečením mě opravdu mrzí." Nebylo mi to až tak líto. Jeho oblečení vypadalo draze - dokonale ušité na míru jeho štíhlé, svalnaté postavě. Nejspíš měl nějakého skřetího otroka nebo tak něco, který mu mohl ušít další sadu.

"Nedělej si s tím starosti," řekl. "Vlastně to můžu hned spravit."

Než jsem stačila zaprotestovat, vytáhl ruce z kapes a pohyboval se nepřirozeným pohybem. Srdce se mi sevřelo v hrudi, když se jeho rty pohnuly a vyslovily podivné nesmyslné slabiky. Dělal kouzla.

Každičký kousek mého nitra mi říkal, abych utekla, utekla od něj a neohlížela se. Ale zůstala jsem stát na místě, fascinovaná a zděšená. Už dva roky jsem se nesetkala s magií - ne od doby, kdy si Cassandra a její sabat hrály na půdě se svíčkami a runami. Od té doby, co se začala plížit ven, aby se setkala s nějakým chlapem, který měl náhodou zlaté svítící oči a špičaté uši. Od té doby, co s ním zmizela na poli za naším rančem a už se nevrátila.

Při pomyšlení na starší sestru se mi srdce v hrudi sevřelo jako svěrák. Dokonce i když se šálky s kávou a podnos na přenášení vznášely zpátky do vzduchu a tmavá káva se v nich kalužila a stékala zpátky jako v reálném CGI, myslela jsem na ni. Držel jsem ji v mysli a připomínal si ji. Proč, bez ohledu na to, jak krásně vypadaly nebo jak okouzlující se zdály, jsem je nenáviděl. Všechny.

Dívka za pultem na mě teď naplno zírala, což mě nějak ještě víc iritovalo. Byl to detail, na který jsem se musela soustředit. Bezpečný, lidský detail.

Blonďatý víl vypadal, že je se sebou až směšně spokojený, když si bral tác plný amerikánů a podával mi ho zpátky. "Není zač," řekl a mrkl na mě.

Protlačila jsem se kolem něj, i slova děkuji mi uvízla v hrdle.

Spěchala jsem zpátky přes parkoviště, kolem zaparkovaných golfových vozíků a hloučku komparzistů oblečených do vikingského oděvu. Teprve když jsem prošla prosklenými dveřmi centrály, uvědomila jsem si, že mě ani nenapadlo se víly zeptat, proč je tady?

Kapitola 2 (1)

==========

2

==========

Když jsem prošel bezpečnostní kontrolou a zamířil do konferenční místnosti, v hlavě mi stále vířily myšlenky. Můj šéf, John Ashton, sice nebyl hollywoodský velikán, ale už se tam dostával. Vládl svému malému koutku studia železnou pěstí a všichni věděli, že jen čeká, až přijde ten pravý čas - až najde tu pravou. "Ten pravý" byl mýtický televizní pořad, který se stal okamžitou senzací po celém světě a který Johna vynesl ke slávě a bohatství.

Ne že by všechny jeho pořady byly propadáky - několik z nich, například Down Under (reality show odehrávající se v Austrálii) a Psychic Pirates (o, no, psychických pirátech), mělo za sebou několik sezón. Ale žádný z nich Johna nekatapultoval do první ligy, kam si podle něj zasloužil.

Když jsem vstoupil do konferenční místnosti, očekával jsem obvyklou kombinaci povýšenosti a nadávek, protože moje cesta za kávou trvala díky setkání s vílou mnohem déle než obvykle. Na rtech jsem měla připravenou lež - ale John mě úplně vyvedl z míry tím, že mi poděkoval a požádal mě, abych postavila kávu na stolek v rohu. Jeho pohledná tvář byla napjatá sotva skrývaným vzrušením.

Udělala jsem, co chtěl, a ujistila se, že jsem z kapes vysypala malé růžové balíčky sladidla, které měl rád, a navíc i pár balíčků cukru pro případ, že by se ukázalo, že jeho hosté jsou jediní lidé v Hollywoodu, kteří nedrží dietu. Ve skleněné konferenční místnosti byli ještě tři lidé, dva pohlední muži v oblecích od Armaniho a elegantně vypadající žena na směšně vysokých podpatcích od Louboutina. Nebylo těžké přijít na to, že tihle tři jsou ty velké zbraně, o kterých John vždycky mluvil. Už jsem se chystala odejít, když jsem zaslechla slovo "fae".

Uši mi nastražily. To nemohla být náhoda. Poprvé v životě jsem viděla vílu zblízka, a najednou o nich můj šéf a jeho hosté mluvili?

"Kolik jich sem pošleme?" zeptal se jeden z mužů chraplavým hlasem.

John odpověděl. "Ještě jsem nepromyslel všechny podrobnosti. Král nebyl příliš konkrétní, ale myslím, že to uděláme v týmech. Možná jeden chlapec a jedna dívka. Jeden člověk, jedna víla."

Polkl jsem knedlík, který se mi vytvořil v krku, a sotva jsem se nadechl. Pokud mluvil o králi, mohlo to znamenat jen jedno. Mluvili o králi víl. Posílali lidi přes Hradbu. Do Faerwildu. Do říše víl. Faerwild mi v hlavě vždycky vyvolával jen jednu myšlenku, a to tu samou, na kterou jsem myslela od chvíle, kdy jsem narazila v kavárně. Moje sestra Cass. Jako by ona a celý Faerwild byly v mé mysli propojené. Bylo nemožné myslet na jedno, aniž by se mi do mysli vkradlo to druhé.

Možná... to hraničilo s posedlostí. Taková, kterou jsem si dlouho nechávala pro sebe, která mi málem ovládla život, než jsem se záměrně rozhodla jít dál a distancovat se od ní. Doslova i obrazně. Před rokem, ve chvíli, kdy jsem dokončila střední školu, jsem opustila své pohodové rodné město a rodiče, abych zkusila štěstí v Hollywoodu. Nikoho jsem neznala a neměla jsem nic než svou starou Toyotu Corollu, touhu utéct od minulosti a touhu prosadit se jako kaskadérka. Bohužel mě minulost dostihla právě dnes ráno a já ji celou polila kávou. Ne že bych si myslela, že ten pohledný víl je ten, kdo odvedl Casse, ale byl dost blízko.

Musela jsem se alespoň pokusit vzdát své posedlosti hledáním Cass. Moje šance, že ji najdu, byly totiž nulové - když to nedokázala ICCF, jakou naději jsem měla já? Lidé do Faerie vůbec nesměli. Alespoň ne donedávna, a slyšela jsem, že i když k tomu byl dobrý důvod, trvalo měsíce, než se člověk dostal přes papírování a byrokracii nutnou k získání dekretu od krále.

Zkoušel jsem to, samozřejmě, že ano. Jakmile před několika měsíci otevřeli portály pro lidi, objevil jsem se v kruhu víl a prosil, aby mě pustily dovnitř. Hlupáci z ICCF, kteří portál hlídali, se mi vysmáli. Jako syslík v televizním studiu - obyčejný člověk - jsem neměl šanci. Nemohl jsem jim dát věrohodný důvod. Říct jim, že si myslím, že mi víla unesla sestru, by mě těžko dostalo dál.

"Ten nápad se mi líbí, Johne," ozval se znovu chraplavý muž. "Tahle věc by mohla být obrovská. Ale potřebuji, abys upřesnil podrobnosti."

"Mohlo by být? Bude to televizní show roku... století! Přes Hedge se ještě nikdy neodvážil skoro žádný člověk a rozhodně tam nikdy nebyl vpuštěn žádný kameramanský štáb. Dovedeš si představit, kolik lidí se na ten pořad bude dívat? I kdyby se jim myšlenka závodu nelíbila, naladí si ho jen proto, aby viděli, jak to tam vypadá."

"To chci vědět," pípla žena.

"Fajn," souhlasil chrčivý muž. "Dáme pořadu zelenou. Líbí se mi ta premisa. Líbí se mi ten aspekt nebezpečí. Ale chci, abys na tom dělal rychle. Jak jsi říkal, bude to fungovat, protože tam ještě nikdo nebyl. Jestli se tam ti idioti z NBC, co kradou pořady, dostanou první, celý tenhle podnik bude zbytečný."

Mlčky jsem stál a doufal, že si nikdo z nich neuvědomil, že ještě nedostali kafe. Bála jsem se otočit. V tuhle chvíli jsem pro ně byla prakticky neviditelná, ale kdybych na sebe upozornila, mohli by mě vyhodit dřív, než se dozvím zbytek.

"Jdu na to," řekl John. V jeho hlase bylo slyšet vzrušení. Byla to příjemná změna oproti uspěchanému hněvu, s nímž obvykle mluvil.

"Nezklam mě," odpověděl chraplavý muž. Slyšela jsem, jak vrzla jeho židle, když se postavil, následovaná vrzáním ostatních židlí. "Chci mít všechny tyhle detaily zpracované a na stole ještě před pondělním ranním zeleným džusem."

"V pondělí?" John odpověděl a jeho hlas se zvýšil o stupeň. "To je za tři dny!"

"Je v tom nějaký problém? Pokud ano, můžu na to poslat někoho jiného."

John odpověděl spěšně. "Ne, žádný problém. Korunní princ je ve městě, aby to projednal. Jsem si jistý, že všechny detaily vyřešíme."

"Dobře," vyštěkl chraptivý muž.

Otočil jsem se a viděl, jak tři výkonní pracovníci odcházejí. John zachytil můj pohled a se zaskučením vydechl a opřel se na židli.

Kapitola 2 (1)

==========

2

==========

Když jsem prošel bezpečnostní kontrolou a zamířil do konferenční místnosti, v hlavě mi stále vířily myšlenky. Můj šéf, John Ashton, sice nebyl hollywoodský velikán, ale už se k němu blížil. Vládl svému malému koutku studia železnou pěstí a všichni věděli, že jen čeká, až přijde ten pravý čas - až najde tu pravou. "Ten pravý" byl mýtický televizní pořad, který se stal okamžitou senzací po celém světě a který Johna vynesl ke slávě a bohatství.

Ne že by všechny jeho pořady byly propadáky - několik z nich, například Down Under (reality show odehrávající se v Austrálii) a Psychic Pirates (o, no, psychických pirátech), mělo za sebou několik sezón. Žádný z nich však Johna nekatapultoval do první ligy, kam si podle něj zaslouží.

Když jsem vstoupil do konferenční místnosti, očekával jsem obvyklou kombinaci povýšenosti a nadávek, protože moje cesta za kávou trvala díky setkání s vílou mnohem déle než obvykle. Na rtech jsem měla připravenou lež - ale John mě úplně vyvedl z míry tím, že mi poděkoval a požádal mě, abych postavila kávu na stolek v rohu. Jeho pohledná tvář byla napjatá sotva skrývaným vzrušením.

Udělala jsem, co chtěl, a ujistila se, že jsem z kapes vysypala malé růžové balíčky sladidla, které měl rád, a navíc i pár balíčků cukru pro případ, že by se ukázalo, že jeho hosté jsou jediní lidé v Hollywoodu, kteří nedrží dietu. Ve skleněné konferenční místnosti byli ještě tři lidé, dva pohlední muži v oblecích od Armaniho a elegantně vypadající žena na směšně vysokých podpatcích od Louboutina. Nebylo těžké přijít na to, že tihle tři jsou ty velké zbraně, o kterých John vždycky mluvil. Už jsem se chystala odejít, když jsem zaslechla slovo "fae".

Uši mi nastražily. To nemohla být náhoda. Poprvé v životě jsem viděla vílu zblízka, a najednou o nich můj šéf a jeho hosté mluvili?

"Kolik jich sem pošleme?" zeptal se jeden z mužů chraplavým hlasem.

John odpověděl. "Ještě jsem nepromyslel všechny podrobnosti. Král nebyl příliš konkrétní, ale myslím, že to uděláme v týmech. Možná jeden chlapec a jedna dívka. Jeden člověk, jedna víla."

Polkl jsem knedlík, který se mi vytvořil v krku, a sotva jsem se nadechl. Pokud mluvil o králi, mohlo to znamenat jen jedno. Mluvili o králi víl. Posílali lidi přes Hradbu. Do Faerwildu. Do říše víl. Faerwild mi v hlavě vždycky vyvolával jen jednu myšlenku, a to tu samou, na kterou jsem myslela od chvíle, kdy jsem narazila v kavárně. Moje sestra Cass. Jako by ona a celý Faerwild byly v mé mysli propojené. Bylo nemožné myslet na jedno, aniž by se mi do mysli vkradlo to druhé.

Možná... to hraničilo s posedlostí. Taková, kterou jsem si dlouho nechávala pro sebe, která mi málem ovládla život, než jsem se záměrně rozhodla jít dál a distancovat se od ní. Doslova i obrazně. Před rokem, ve chvíli, kdy jsem dokončila střední školu, jsem opustila své pohodové rodné město a rodiče, abych zkusila štěstí v Hollywoodu. Nikoho jsem neznala a neměla jsem nic než svou starou Toyotu Corollu, touhu utéct od minulosti a touhu prosadit se jako kaskadérka. Bohužel mě minulost dostihla právě dnes ráno a já ji celou polila kávou. Ne že bych si myslela, že ten pohledný víl je ten, kdo odvedl Casse, ale byl dost blízko.

Musela jsem se alespoň pokusit vzdát své posedlosti hledáním Cass. Moje šance na její nalezení byly totiž nulové - když to nedokázala ICCF, jakou naději jsem měla já? Lidé do Faerie vůbec nesměli. Alespoň ne donedávna, a slyšela jsem, že i když k tomu byl dobrý důvod, trvalo měsíce, než se člověk dostal přes papírování a byrokracii nutnou k získání dekretu od krále.

Zkoušel jsem to, samozřejmě, že ano. Jakmile před několika měsíci otevřeli portály pro lidi, objevil jsem se v kruhu víl a prosil, aby mě pustily dovnitř. Hlupáci z ICCF, kteří portál hlídali, se mi vysmáli. Jako syslík v televizním studiu - obyčejný člověk - jsem neměl šanci. Nemohl jsem jim dát věrohodný důvod. Říct jim, že si myslím, že mi víla unesla sestru, by mě těžko dostalo dál.

"Ten nápad se mi líbí, Johne," ozval se znovu chraplavý muž. "Tahle věc by mohla být obrovská. Ale potřebuji, abys upřesnil podrobnosti."

"Mohlo by být? Bude to televizní show roku... století! Přes Hedge se ještě nikdy neodvážil skoro žádný člověk a rozhodně tam nikdy nebyl vpuštěn žádný kameramanský štáb. Dovedeš si představit, kolik lidí se na ten pořad bude dívat? I kdyby se jim myšlenka závodu nelíbila, naladí si ho jen proto, aby viděli, jak to tam vypadá."

"To chci vědět," pípla žena.

"Fajn," souhlasil chrčivý muž. "Dáme pořadu zelenou. Líbí se mi ta premisa. Líbí se mi ten aspekt nebezpečí. Ale chci, abys na tom dělal rychle. Jak jsi říkal, bude to fungovat, protože tam ještě nikdo nebyl. Jestli se tam ti idioti z NBC, co kradou pořady, dostanou první, celý tenhle podnik bude zbytečný."

Mlčky jsem stál a doufal, že si nikdo z nich neuvědomil, že ještě nedostali kafe. Bála jsem se otočit. V tuhle chvíli jsem pro ně byla prakticky neviditelná, ale kdybych na sebe upozornila, mohli by mě vyhodit dřív, než se dozvím zbytek.

"Jdu na to," řekl John. V jeho hlase bylo slyšet vzrušení. Byla to příjemná změna oproti uspěchanému hněvu, s nímž obvykle mluvil.

"Nezklam mě," odpověděl chraplavý muž. Slyšela jsem, jak vrzla jeho židle, když se postavil, následovaná vrzáním ostatních židlí. "Chci mít všechny tyhle detaily zpracované a na stole ještě před pondělním ranním zeleným džusem."

"V pondělí?" John odpověděl a jeho hlas se zvýšil o stupeň. "To je za tři dny!"

"Je v tom nějaký problém? Jestli ano, můžu na to poslat někoho jiného."

John odpověděl spěšně. "Ne, žádný problém. Korunní princ je ve městě, aby to projednal. Jsem si jistý, že všechny detaily vyřešíme."

"Dobře," vyštěkl chraptivý muž.

Otočil jsem se a viděl, jak tři výkonní pracovníci odcházejí. John zachytil můj pohled a se zaskučením vydechl a opřel se na židli.

Zde je možné umístit pouze omezený počet kapitol, klikněte níže a pokračujte ve čtení "Zoufalý boj o přežití"

(Po otevření aplikace se automaticky přesune na knihu).

❤️Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu❤️