Předmluva
SYNOPSIS Někteří soupeři mohou být pro vaše srdce osudoví, ale je to jen střední škola. Tady je 411 o střední škole, tedy alespoň o mé střední škole, Clintwood Academy. * Je to zasraná válečná zóna. * Každý má vůči někomu zášť. * Je to líheň ztroskotanců, žárlivých holek se zlomeným srdcem a akné pokrytých bláznů s nulovou hrou. * Nechutně bohaté děti jsou podlé, pomstychtivé, oblíbené a mekka společenského života, který stojí za starou belu. * A konečně, střední škola je prostě přežití nejsilnějších. A já jsem byl nejsilnější ze všech. Jednou. Kdysi, než na mě ušili boudu za pokus o vraždu jednoho z bratrů Fitzových, zlatých hochů ze střední školy svatého Juda, našich úhlavních nepřátel. Než si se mnou zahráli na polibek a vyšlo to. Teď mě bratři Fitzové nenávidí. Podezřívají mě. Chtějí mě zničit. Vědí o mně všechno a já je za to nenávidím. A teď budeme všichni žít spolu, jako jedna velká, šťastná nevlastní rodina. S překypujícími tajemstvími, hnisající nenávistí a dalšími pocity, které mi k nevlastním bratrům nebo čemukoliv jinému nepřísluší, které mě pronásledují dnem i nocí. Teď se pojďme políbit a být navždy soupeři...
Kapitola 1 (1)
========== 1 ========== Zabouchnu za sebou dveře a kráčím strohou bílou nemocniční chodbou, v chřípí mě štípe hnusný zápach čisticích prostředků a nemoci a krev v žilách se mi rozproudí. Pěsti mám zaťaté stejně pevně jako čelist; v hlavě stěží rozeznávám něco jiného než zbytky šoku z posledních dvanácti hodin. Je kurva jedno, co dělám, nemůžu to ze sebe setřást. Uvízlo mi to hluboko v krku a ztěžuje mi to dýchání. Ramena mám napjatá takovým napětím a vztekem. A jediné, co v duchu vidím, je opakování v ostrém kontrastu zářivých barev událostí minulé noci. V jednu chvíli byl v pořádku. Můj starší bratr byl v pořádku. Celý večer měl na tváři svůj tajnůstkářský úsměv ve stylu "já-něco-vím-ty-nevíš". Odpovídal. Jeho oči byly jasné. Právě telefonicky mluvil s naším mladším bratrem Liamem, který odjel na letní tábor. A vzápětí prostě nebyl. Rád bych to svedl na to, že máma zapnula televizi ve špatnou dobu, protože v tu chvíli šlo všechno do háje. Ráda bych si myslela, že je to moje chyba, že jsem ho na těch pár minut nechala samotného. To je fuk, teď jsme tady a ti zatracení doktoři mi neřeknou ani hovno! Zatraceně, ať to všechno jde k čertu. Kde jsem udělal chybu? Co jsem prošvihla kromě toho, že jsem Aidenovu horečku označila za rýmu, která přejde? Začnu přecházet z jednoho konce nemocniční chodby na druhý a rozhodnu se projít si události včerejšího večera jemným kartáčkem na zuby. Víte, Aidena jsem nechala v jeho pokoji, který je příhodně blízko televizní místnosti, kde čekala máma, skvěle oblečená na večeři s manželem, ale už tehdy jsme oba věděli, že se neukáže. Bylo mi jí líto a naivně jsem odhodila zodpovědnost za bratra, seděla jsem u ní, hnána tou hloupou potřebou obrátit její neustálé mračení naruby, ne že by si to zasloužila, ale pořád to byla moje máma. Možná jsem chtěla, aby zapomněla na to, jak je její manžel ve skutečnosti na hovno, ale to by měla vědět. Na svého syna kašlal. Rozhodla se, že si bude krátit čas sledováním svého oblíbeného bulvárního kanálu E!, ale když ho zapnula, sledoval jsem, jak jí tvář bledne, jako by byla svědkem toho nejhoršího hororu. Máma měla vždycky ve zvyku sledovat ten zatracený kanál celý den, jako by to byla její náboženská povinnost. Nevím, proč jsem si myslela, že to dělá proto, aby získala body za drby, až se sejde na pozdní snídani s ostatními bohatými ženami v domácnosti, které mají příliš mnoho volného času a nemají nic produktivního na práci. Ale včera večer jsem si uvědomila něco jiného. Máma se na ten kanál nedívala kvůli špinavým drbům jiných lidí. Sledovala ten kanál kvůli zprávám, jakýmkoli zprávám o svém děvkařském, nevěrném manželovi. Včera večer dala za pravdu tomu přísloví; pokud se zatajeným dechem a zoufalstvím hledáte negativní zprávy, najdete je. A včera večer dostala, co hledala. S výkřikem popadla nejbližší předmět, který jí přišel pod ruku, což byl shodou okolností její svatební rámeček, a hodila ho po televizi, čímž rozbila obrazovku i fotku, jako by toho měla dost a nastal čas se konečně... zlomit. A proč ne, ne že by to nevěděla. Věděla to. Ale na životě plném tajemství a klamání sebe sama je to tak, že vás to nakonec dožene. Už dřív jsem se naučil, že sebeklam je jako smrtící jed, který si sami uvaříte a pak si ho píchnete do žil, jako by vás oslepil před krajnostmi posrané reality. Ale máma to přece viděla. Ty opilecké bílé lži, které od něj vždycky přijímala. Pokroucené, úhledně zabalené drahé omluvy, které vždycky vítala s otevřenou náručí. Čekala to a teď jí to všechno vybouchlo do obličeje. Dobře, a co se stalo pak? Bylo tam nějaké znamení? Ozvalo se hřmění hromových mraků? Kurva, co se stalo s mým bratrem? Když máma hodila ten obrázek, asi si uvědomila, že už není potřeba nosit masku "všechno je perfektní". Bohužel to také znamenalo, že už nemusí předstírat, že je milující, pozorná matka. Stačily mi tři pronikavé, zemětřesné výkřiky, abych se ocitl tady, v téhle zatracené nemocnici, vyčerpaný k smrti a tak zatraceně naštvaný, že nedokážu pořádně myslet. Stačily tři výkřiky s krátkými, sotva dech beroucími přestávkami, jako by to v sobě dlouho dusila. Zatímco Aiden v sobě zároveň zadržoval to, co mu je. Jako tikající časovaná bomba. Stačily tři výkřiky, aby se psychicky odhlásila z tohohle podělaného světa, zbavila se zodpovědnosti a odevzdala se smutku a bolesti, které měla vždycky v očích, když se každé ráno podívala na svého manžela, jako by se neplazila ve čtyři ráno, co si pamatuju. Tři výkřiky. S prvním výkřikem jsem uslyšela hlasitou ránu vycházející z bratrova pokoje. Bylo to tak hlasité a tak náhlé, že se mi hlava rozskočila tak rychle, že jsem si toho nestačila všimnout, natož zachytit mámu před pádem, když ztratila rovnováhu a prsty si šátrala po večerních šatech. Při jejím druhém výkřiku jsem se rychle zvedla, abych ji chytila, a uši mi nastražila nervózní zřetelný zvuk dušení. Ten zvuk. Ochromil mě na místě a proměnil mé vnitřnosti v cementové bloky. Doufala jsem, že mě máma poslouchá, když po jejím druhém výkřiku uplynuly tři vteřiny. Zatřásla jsem jí rameny a prosila ji, aby vstala a šla se mnou Aidena zkontrolovat, ale místo toho se s mým pohledem setkaly mrtvé oči plné prázdnoty, která mě sžírá už od mých tří let. Myslím, že mě neviděla, ale když ze sebe vydala poslední výkřik vyvolávající chvění jako v hororu, věděla jsem to. "Kurva!" Zařvu, každý centimetr mého těla je tak napjatý, že se mi ze vzteku zamlžuje zrak. Bílé stěny na vteřinu vypadají, jako by byly zasklené krvavě rudými skvrnami.
Kapitola 1 (2)
Věděla to? Když tak křičela, věděla už, co se Aidenovi stane? To je jediné vysvětlení, které mě napadá, proč nevstala, aby pomohla svému synovi s Downovým syndromem, ale místo toho vyhledala tři láhve svého oblíbeného vína, aby ji utěšila. Ale pokud máme být upřímní, Aiden pro rodiče neexistoval od chvíle, kdy se narodil. Jak mohou být Fitzgeraldovi tak chybující? Ať si trhnou nohou! Aiden je pořád jejich syn! Ale v téhle zasrané nemocnici nemá co dělat. Postaral jsem se o něj. Dal jsem mu léky, když si stěžoval na bolest hlavy a když mu včera odpoledne stoupla teplota. Až do té doby jsem byl celou dobu s ním. V kapse mi zavibruje mobil, ale stejně jako v posledních asi čtyřech hodinách ho ignoruju. Pokud se ani jeden z nich nemůže obtěžovat být tu pro svého syna, pak si nezaslouží vědět, co se děje. Křičím na mámu, aby mi pomohla, aby mi přišla pomoct s Aidenem, ale ona to neudělá. Zavolala jsem svému debilnímu otci, aby se vrátil domů, ale jako obvykle mu telefon zvedla nějaká dusně znějící děvka, která si bezpochyby užívala své pofidérní pracovní výhody a doslova mu kouřila péro. Zavrtím hlavou a snažím se vymazat obraz Aidena, jak leží na té studené podlaze, jeho tělo je studené na dotek, dýchá krátce a přerývaně, jako by si dával poslední a v jeho očích je vidět strach... Za ta léta jsem toho při pohledu do jeho očí zažila hodně. Byl v nich smutek smíšený s očekáváním. Štěstí a radost zastřené bolestí. Vzrušení a chytrost spojené s úzkostí a plachostí. Ale zatraceně, tohle je kurva něco jiného! Jeho strach a můj strach jsou jiné, mnohem vyhrocenější a na jiné úrovni, a ani jeden z našich rodičů tu není. "Do prdele!" Zařvu. V návalu vzteku kopnu do těch zatracených židlí úhledně postavených u zdi a pošlu je dolů. S hlasitým skřípotem zadrhávají o podlahu, což určitě přitáhne pozornost, ale nikdo se mě neodváží vyhodit. Ne, pokud vědí, co je pro ně a jejich financování dobré. Nemělo by mě šokovat, že tu nejsou moji rodiče, ale je to tak. Jsem ohromen úrovní sobectví, na kterou moji rodiče klesli. A tak znovu a znovu kopu do židlí, všechen můj nahromaděný vztek a frustrace, které si nikdy nedovolím cítit, když jsem v blízkosti své rodiny, zevnitř vybuchují, jako když vybuchne sopka. Bíle horký vztek mě na vteřinu oslepí a dožaduje se, abych ho pocítila. Dožaduje se okamžitého vyjádření a nemocniční chodba je pro mě tím nejlepším východiskem. Popadnu ošklivý obraz visící na zdi a hodím ho, co nejdál to jde. Slyším, jak se tříští sklo, ale všechen ten hluk nestačí přehlušit hluk v mé hlavě. Ani zdaleka nestačí na to, aby vyjádřil, jak zvrácená a zkurvená je rodina Fitzgeraldových. Táta si vždycky najde titulek za titulkem, aby naši rodinu protáhl jedním skandálem za druhým; a máma, vždycky citlivá žena se zlomeným srdcem, která miluje peníze, mu odpustí. Zatnu dlaň v pěst a vrazím ji do zdi vedle sebe. Oslepující bolest mi vystřelí od kloubů nahoru po ruce, ale z nějakého důvodu je to příjemné. Protože jsem zatraceně bezcitný blbec a nenasytný trestanec, udělám to znovu. A znovu, vědom si toho, že si ubližuju a že to, co dělám, je hloupé, nesmyslné a bezohledné. Začínají mi krvácet klouby. Cítím jisté zadostiučinění, když sleduji, jak kovově červená skvrna na jinak nepoškozené bílé zdi rozbíjí tu čistou fasádu, kterou nemocnice nosí. Dýchám ztěžka a rychle, stále slyším hlasité pípání přístrojů, na které bratra v nemocničním pokoji napojili. Ale pak je to výraz Aidenovy tváře, když se před dvěma hodinami probudil, rozhlédl se po pokoji, ve tváři výraz naděje a optimismu, jen aby zjistil, že velký nemocniční pokoj je prázdný od tváří, které chtěl vidět. Byla jsem tam jen já, bez dobrého vysvětlení nepřítomnosti jeho rodiny. "Kurva!" Tichý šepot mi uniká ze rtů jako litanie, cítím, jak se mi v krku svírá kulička. Jako by ze mě někdo vysál život. Mám chuť znovu praštit do té zatracené zdi a předstírat, že je to tvář mého otce, by taky nic nezměnilo. "Už jsi skončil?" Za mnou se ozve milý, pobavený a sarkastický hlas. Otočím se a chystám se jí vynadat. Nepotřebuju ničí soucit, natož když je to někdo z mé školy. Ještě hůř, pokud je to někdo z naší konkurenční školy, kdo na mě přišel získat nějakou špínu, aby mě mohl zneužít. Paranoia, nebo opatrnost? Nevím, obojí mi tak nějak splývá dohromady. Když se otočím, slova mi selžou, když se ocitnu tváří v tvář jí, dívce, kterou jsem dnes viděla tančit v dešti. Točila se v kalužích, její jemné ruce se natahovaly k nebi, jako by se snažila chytit kapky deště. Svou krásnou tvář měla obrácenou k nebi, jako by chtěla nechat déšť, aby jí smyl smutek z očí. Ale když se na ni dívám teď, myslím, že déšť neodvedl dobrou práci - i když se o to snažil. Pořád je smutná. Naštvaná, zvědavá, naštvaná, ano, ale pořád smutná. Hrudník se mi roztáhne, stojím tam jako přimražený a vím, že je lepší nedýchat, protože jestli se jen špatně nadechnu, zmizí. Celou minutu na ni němě zírám, jako bych právě spatřil anděla, ale čím déle zírám, tím víc si všímám ďábelského lesku v jejích očích. "Cože?" Zachrčím. "Ptám se, jestli už jsi skončil s trestáním zdi za své hříchy?" zeptá se a tentokrát jde směrem k židlím, které jsem odkopl. "Protože jestli ano, tak by ses měl stěně omluvit. Nic neudělala, aby se jí dostalo tvého hněvu." Z nějakého podělaného důvodu mě to rozčiluje a fascinuje zároveň. To, že si tak nějak myslí, že ať už se děje cokoli, je to moje vina, mě nutí mračit se. To, že jsem zhřešil a teď jsme tady, mě nutí nasát další dech a sledovat ji, protože je to pravda. Tohle všechno jsem způsobila já. Nebyla jsem tam, když mě Aiden potřeboval. "Kdo jsi, dozorce na nemocniční chodbě?" Posmívám se, odhrnuji ramena a stojím ve své nejvyšší výšce, protože vím, že svou výškou zastrašuji skoro každého, a to ještě pořád rostu.
Kapitola 1 (3)
"Prosím tě, to jsem naposledy dělala na střední škole." Položí si ruku na bok a stále mě pozoruje jako divoké, zraněné zvíře. Ale věc se má tak, že se nebojí. Ani trochu. "A byla jsem v tom docela dobrá, pokud si dobře vzpomínám. Nikdy jsem nedopustila, aby někdo uklouzl, od nikoho." Zúžím oči na havranovlasou krásku s akvamarínovýma očima, v nichž je náznak žlutých skvrnek, díky nimž vypadá jako dokonalý ďáblův advokát - protože mluví o hříchu a tak. "Nejsi ještě na střední škole?" zeptám se. Ptám se a zkoumám ji. Je mladá. Možná dokonce v Liamově věku. Je drobná, drobná, s pekelně slibnými křivkami těla. Je nádherná, tahle dívka, a tragédie je, že si je své krásy plně vědoma. A moje je, že si jí všímám. "Kolik ti je?" Zvedne se, vypne mírně plochý hrudník a dvakrát si přehodí vlasy přes rameno. Rozhodně je nervózní, ale stejně jde na věc odvážně. "Za chvíli budu v prvním ročníku, jen pro tvou informaci." To je jasné. Vypadá, že je vlezlá a vlezlá, když jí přes bílé tričko Saks vykukuje růžová tréninková podprsenka. "Tady máš radu zdarma, prváku. Starej se o sebe." Mluvím potichu a snažím se ovládnout, abych na ni nevyjela. "Jinak tvým celoživotním úspěchem zůstane a navždy zůstane zasraný monitor na chodbě." Už jsem viděla spoustu bezpáteřních blbců a spratků, kteří se při tomhle tónu okamžitě vykašlali na mě, ale ona nic takového nedělá. Místo toho lehce zavrtí hlavou a na tváři se jí objeví chladný úsměv. Jak může mít holka jako ona chladný úsměv tak brzy v životě? "Jsi hrubý," kontruje. To, jak na mě ohrnuje nos a tváří se nevzrušeně, mě přiměje se zarazit. Takový pohled od holek vůbec nechápu. Upřímně řečeno, mělo by mi to být jedno, ale je. Nevím, proč mě to od ní tak štve. "Nejsem tu proto, abych na tebe dělal dojem pohádkovými způsoby," vyhrknu a chci ji naštvat. "Jo, jsi tu jen proto, abys praštil nevinnou zeď a byl hrubý na cizí lidi, chápu," kontruje a založí si ruce. Má spoustu pohybů těla, jako by měla křeče nebo tak něco, ale já vím, že je to proto, že je tanečnice. Musí tanečníci pořád hýbat nějakou částí těla? Nebo je to jen pro smutné krásky, které si neumějí hledět svého? "Co máš, kurva, za problém?" zeptám se. Dožaduji se, má slova jsou přiškrcená. "Ty." Ukáže na mě, pak na pohozené židle všude kolem, pak na rozbitý rám na konci chodby. "Ty jsi můj zasranej problém." "Vyplač mi řeku, prváku." Odvrátím se, bolest v ruce mi teď pulzuje. "A když už jsi v tom, proč nezkusíš strkat nos do cizích věcí, ne do mých." "Vidíš, to bych dělala s radostí, kdyby ses aspoň obtěžoval uvědomit si, že nejsi jediný člověk v téhle nemocnici a rozhodně nejsi jediný, kdo má problémy." Zastavím se a pak se otočím. Začne sbírat spadlé židle a s grácií je řadí ke zdi. Od jedné židle k druhé vrací do mého chaosu pořádek, ramena má napjatá vztekem, nebo je to starost? "Já nemám problémy," oponuju. "Myslím, že máš nějaké velké problémy, kámo. Udělej si laskavost a nech si ten nepořádek pro sebe. Zbytek světa má už tak dost starostí." Je uštěpačná a vlezlá, to jistě, ale v jejích očích je starost, kterou jsem tak často viděla v Liamových očích, když se podíval na Aidena. Je to také pohled, který vídám v zrcadle každý den. Ten kluk v zrcadle mě ale nemá moc rád, takže si nejsem jistá, jestli si dělá starosti, nebo je to jenom blbec, který toho má za jediný den moc. Ale tahle holka je na takový pohled moc mladá. Pohled plný břemene a nejistoty. A to, že se mi holka jako ona plete do věcí a zvedá židle, mi říká, že je to ubožátko a zatraceně osamělá. "Hádám, že jsi taky dobrodinec na částečný úvazek, charitativní dobrovolník, otravná blbka?" "Jo," řeknu. Posmívám se jí. "Vynahradí ti to, že jsi tak vlezlá a že se z tebe vyklubala mrcha?" Zalapá po dechu, ale já vím, že to není poprvé, co ji někdo nazval mrchou. Ale rozhodně je to poprvé, co ji nějaký kluk nazval krávou. Rozšíří se jí oči a přestane zvedat další židli. "Promiňte?" Přehodí si dlouhé vlasy přes rameno. "Nazval jsi mě právě děvkou?" "Jsi nedoslýchavá?" Zvednu obočí a cítím nevysvětlitelnou potřebu tlačit na pilu, abych zjistil, kam až může zajít. Praskneš, Minx? "Něco ti řeknu, blbečku," začne a s každým slovem se ke mně přibližuje. "Já se netvářím jako mrcha, a i kdybych byla, tak ty, se vším tím svým pošahaným testosteronem, nemáš právo mi nadávat, když jsi to ty, kdo tady právě způsobil rozruch. V téhle nemocnici jsou pacienti, kteří se snaží odpočívat, doufejme, že nerušeně. A hádám, že jeden z těch pacientů tady je tvůj příbuzný." Znovu se celá napnu. Ta malá kapsa čerstvého vzduchu, kterou jsem si před chvílí užíval s jejím hněvem, se beze stopy rozplyne. "Co víte o tom, kdo je se mnou příbuzný?" Nechci být tak příkrá, ale téma Aiden pro mě bylo vždycky citlivé. Ve škole nikdo neví, že máme s Liamem staršího bratra, a těch pár lidí v tomhle městě, co to ví, nevím, prostě se o něm nikdy nezmíní. Mám to tak radši. Nikomu do něj nic není, jen mně. "Hmm, předtím jsem to nevěděl, ale ty jsi mi to právě potvrdila." Usměje se a zavrtí hlavou. "Nezahrávej si s ohněm, popálil by tě." Upozorním ji, i když v koutku duše tak nějak tuším, že to ona mě chce spálit do pekla a zpátky. "Ale zlato, já byla počata v plamenech," oponuje, ale chybí tomu přesvědčivost, místo toho cítím, jak se jí do očí vkrádá ten smutek. "Tuhle větu máš taky z nějakého pohádkového příběhu?" ptám se. Zeptám se a ztiším hlas.
Kapitola 1 (4)
Těžce si povzdechne a podívá se na chodbu k dalším nemocničním dveřím. "To říkávala moje matka." Neunikne mi, jak používá minulý čas, ani jak se její drobná postava chvěje. V tom nemocničním pokoji je její matka. Když nemám co říct, pokračuje ve zvedání dalších dvou židlí, ramena má stále napjatá tíhou problémů, o kterých bychom obě raději nemluvily a které se nad námi filtrují jako bouřkové mraky. Všimnu si, jak se nosí, jak se pohybuje; tak ladně, tak jemně, tak skrytě zranitelně, jako by nechtěla, aby svět - natož já - věděl, že má bolesti. Musí to být ta nejkrásnější dívka, jakou jsem kdy viděl. Nikdy byste neuhodli, že má v arzenálu ostrý jazyk. Smrtící a sekající hlouběji než dvousečný meč. Ale když se podíváte blíž, za dobře oblečeným, okázalým a drzým zevnějškem ji uvidíte. "Jak se jmenuješ?" Vím, že mi to neřekne. Tahle dívka má vzdor v samém jádru. Zafuněla a zavrtěla hlavou. "Do toho ti teď nic není, že?" vysmívá se mi a užívá si svou převahu. "Je to jen jméno." Nakloním hlavu doleva a přitisknu si krvácející klouby na bok nohy, aby neviděla krev. "Řekneš mi nejdřív jméno osoby, kvůli které jsi přišla?" "Ne," řeknu. Podívá se na mou ruku, kterou se snažím skrýt, a usměje se. Ta malá potvůrka ví, že mě něco bolí. "Ne." O Aidenově identitě rozhodně nemůže být řeč. "Tak to ne." Otočí se a v očích se jí šibalsky zablýskne. Je to lepší než prázdnota, která hrozí, že ji pohltí, jako se to stalo mně. "Je možné, že mi nechceš říct, jak se jmenuješ, protože je to něco hloupého, třeba barva, nebo se možná jmenuješ po nějaké jarní květině." "Po nějaké jarní květině?" Nesměle se usměje a pozoruje mě. "Jo, třeba narcis." Ze všech sil se snažím, abych se nesmála zděšení v její tváři. "Chci říct, že tvůj středoškolský život bude asi v prdeli, jestli se takhle jmenuješ. Budou ti říkat Hloupý Daffy." Zastaví se, položí si ruce na boky a její knoflík na nose se blahosklonně zamračí. "Vážně? Hloupý Daffy?" vysmívá se mu. "To je všechno, co tě napadne?" "Můžu pokračovat, jestli chceš," nabídnu a v hrudi pocítím lehkost, jakou jsem už dlouho necítila. "I když mám podezření, že by to tvé malé city ranilo." V očích se jí zableskne vztek a ještě něco, co nedokážu zařadit. Nakloním se k ní a zadívám se na ni, ale ona mrkne a v příští vteřině je to pryč. Popadne poslední židli a dává si na čas s odpovědí, když už jen visím na jejích dalších slovech. Otočí se a předstírá klid, i když vím, že má blízko k tomu, aby ze mě vymlátila světlo, ale místo toho se jako mistr odpočívající mrchy tváří s nádechem falešné jižanské sladkosti usměje, ale do širokých očí jí to nedojde. Zajímalo by mě, jak by vypadal její skutečný úsměv, když ten falešný z ní dělá zatraceně sexy mrchu. "Víš, co si o tobě myslím?" začne si mě prohlížet. "Že jsem hrubá?" Pokrčím rameny. "Jo, o tom už ses zmínila. Dochází ti materiál?" "Nejsi jenom hrubá, ale chybí ti i osobnost." To beru, už jen proto, že Liam říká totéž. "Jasně, a ty se musíš starat o své zatracené věci," kontruju. "Ne, to není ono." "Aha, další materiál." Dramaticky mávnu na podlahu. "Prosím tě, pokračuj, Daffy." "Myslím, že jsi duševně nemocný. Slyšela jsem, že hledají pacienta, který před pár minutami utekl z psychiatrického oddělení." Udělá krok blíž ke mně a poklepe si na bradu. "Popsali toho chudáka jako velkého, vysokého, pekelně naštvaného s čipem na rameni. Myslím, že jste to vy, pane." Její hlas je vzdušný, sarkastický a měkký, jako by celý život servírovala dissy a věděla, jak někoho urazit, aniž by se zapotila. "Nejsem duševně chorý." "Ach, popírání. Hádám, že příště řekneš, že jsi přesně tam, kde máš být?" Dvě jemná obočí má zvednutá, rty našpulené, jako by čekala na polibek. "Jsem přesně tam, kde mám být," kontruji a ona zavrtí hlavou. "Tohle není tvoje patro, tak proč nejdeš do pátého patra a nepožádáš je, aby tě vzali zpátky, nebo ještě lépe, aby tě zavřeli do jedné z těch psychiatrických věznic v daleké zemi, kde si můžeš užívat svůj vztek mlácením do zdí. Už teď jsi na správné cestě." Takhle se mnou ještě nikdo nemluvil. Ví vůbec, kdo sakra jsem? "Mluvíš z vlastní zkušenosti?" Posadí se na poslední židli, zkříží nohy jako malá debutantská deviantka, oči upřené na mě. Nerada to přiznávám, ale tenhle proslov mi právě vyrazil dech a znovu mě rozčílil. Je to opojná kombinace, která by mě neměla přimět k tomu, abych s ní mluvil dál - i když se na ní vyřádím. "Jednou jsem viděla dokument," pokrčí rameny. "Věř mi, bylo by to pro tebe opravdu přínosné." Podívá se na mě a oči se jí na vteřinu zakalí. "Myslím." "Myslíš?" Zavrčím, spíš z bolesti, která mi vystřeluje do ruky, než z jejích slov. "Kromě toho, že jsi někomu na obtíž, co děláš?" "Co tím myslíš?" Nakloní hlavu doleva a dívá se na mě jako na idiota. "Jsi moc mladá na to, abys tu byla a potulovala se po chodbách jako ztracené štěně," zamumlám a hledám rodiče, kteří by mohli být s ní, ale jsme sami. "Nejsem ztracená." "Jsi příliš mladá na to, abys tu byla." "Ty taky." "Jsem dost stará." "Na nemocnici ne." Její oči se zúží, pozoruje mě, jako by se mě snažila prokouknout, ale mlčí, moudře se rozhodla nevyslovit otázky, které jí plavou v úžasných akvamarínových očích. "To je břemeno, o které by ses neměl starat sám." Břemeno? Zamračím se na ni, bolest v kloubech mě trápí víc, než jsem si myslela, ale nemůžu si pomoct a přeložím to vztekem. "Moji bratři nejsou přítěž. Starat se o ně a dávat na ně pozor, to není břemeno."
Zde je možné umístit pouze omezený počet kapitol, klikněte níže a pokračujte ve čtení "Začalo to polibkem"
(Po otevření aplikace se automaticky přesune na knihu).
❤️Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu❤️