Miliardářova dohoda o dítěti

Kapitola 1

Srdce mi sevřela úzkost, až jsem myslela, že se pozvracím nebo omdlím. Podívala jsem se do zrcadla v odpočívárně. Nad hlavou mi pulzovala spletitá síť fialové a černé, když jsem si držela telefon u ucha.

On to nezvedne, zamumlala Lily, ale já ji ignorovala.

Když už jsem to chtěla vzdát, zvedl Robert telefon s chraplavým "Haló?".

"Ahoj, zlato. Moc se omlouvám, že tě obtěžuju, ale chtěl jsem ti jen připomenout, že plavba je zítra. V přístavu musíme být do pěti hodin odpoledne," řekla jsem vesele a bojovala s knedlíkem v krku.

"Jo, jo. Zítra v pět. Poslyš, musím jít," a než jsem stačila říct cokoli dalšího, zavěsil a nechal mě, aby mi v uších zněl chraplavý ženský smích.  

Kdo to sakra byl? Lily se dožadovala odpovědi, ale já jsem byla stejně v nejistotě jako ona.

Nejspíš jen zákazník v baru, řekl jsem jí. Musel to být on. Robertovi jsem naprosto důvěřoval.

Přesto jsem s povzdechem vrátila telefon do kapsy zástěry.

"Co udělal tentokrát?" zeptal se hlas za mnou. Vyskočila jsem a otočila se, abych zjistila, že se na mě Cathy dívá. Ušklíbla jsem se, když jsem viděla vířící vír neonově oranžové barvy nad její hlavou. Byla nesmírně naštvaná.

"Nic neudělal. Jen byl zaneprázdněný prací," řekla jsem tiše a doufala, že ji uklidním. Jenže Cathy mě velmi chránila a Roberta neměla ráda.

"Jasně. Když si můžeš brát dva týdny v kuse dvojité směny, abys mohla koupit ty lístky na plavbu, tak by ti mohl aspoň věnovat trochu svého drahocenného času, Almaro," vyhrkla Cathy a já se zarazila. Ale co jiného jsem mohla udělat? Bylo to k jeho narozeninám a já jsem právě dokončila vysokou školu. Taky jsem nepocházela z peněz.

"On mě k tomu nenutil. Chtěla jsem to já. Ráda dělám hezké věci pro lidi, na kterých mi záleží," usmála jsem se na ni a snažila se ji i sebe přesvědčit, že je všechno v pořádku.

Zakoulela očima a zatloukla na mě nehty barvy Candy Apple Red. "No, budu tu pro tebe, až ti zlomí srdce. Miluju tě, zlato," a s tím odešla zpátky do restaurace.

Sesunula jsem se na jednu ze židlí a položila si hlavu do dlaní. Opravdu jsem doufala, že tahle plavba by pro nás mohla znamenat obrat k lepšímu. Robert byl v poslední době odtažitý a já si nebyla jistá proč.

Znali jsme se od mládí a vyrůstali jsme spolu. Když jsme se dostali na střední školu, přerostlo to v milostný vztah a vždycky jsme k sobě chovali velkou náklonnost.

Ale po maturitě se to změnilo. Oba jsme měli vlastní práci a nemohli jsme být spolu tak často jako dřív. Jestli byl problém jen v odloučení, pak by to jistě vyřešilo, kdybychom spolu byli sedm dní na výletní plavbě.

Zavrtěla jsem hlavou a narovnala ramena. S Robertem se vezmeme, jak jsme vždycky plánovali. Byli bychom šťastní stejně jako moji rodiče. Všechny naše sny by se splnily.

Alespoň tak jsem si to namlouvala.

* * *

Výletní loď byla velkolepější, než jsem si dokázala představit. Ve světle umírajícího slunce zářila měsíční bělostí.

Někde jsem se při pátrání po této cestě dočetl, že majitel je nejmladší miliardář a nejluxusnější pokoj na lodi je trvale rezervován pro něj. Ne že bych si ho někdy mohl dovolit.  Takoví lidé žili v podstatě na jiné planetě. Takový luxus byl pro něj nejspíš druhou přirozeností, zatímco já jsem se málem upracoval k smrti, abych to zažil. Ale na tom nezáleželo. Dělala jsem to z lásky. Robert a já jsme si chtěli užít dokonalý výlet.

Chladný vítr od moře mi odhrnul skořicově hnědé vlasy z ramen a odhalil srdcovitý výstřih mých smaragdově zelených šatů. Dlouhé rukávy pomáhaly bojovat s chladem oceánu, ale díky plátnu byly prodyšné. Byly to ideální šaty na plavbu a já se poprvé po dlouhé době cítila krásná.

"Almaro! Tady jsi, zlatíčko!"

Otočila jsem se s širokým úsměvem na tváři a s napětím čekala, až se Robert protlačí davem a jeho pojízdný kufr přitom přejede několik prstů.

Byla jsem ráda, když jsem nad jeho hlavou spatřila zářivě žlutou barvu. Opravdu se na tenhle výlet těšil.

Když se konečně ocitl přede mnou, žlutou barvou probleskl červený záblesk a můj úsměv ztuhl. Co jsem asi tak mohla udělat, že jsem tu barvu přitáhla?

"Co to máš na sobě?" Robert se zeptal a očima mi přejížděl po těle, až mi rozpačitě hořely tváře. Neschvaloval to.

Rozpačitě jsem si přejela rukama po šatech. "Koupila jsem si je na plavbu. Nelíbí se ti?"

"Myslím, že jsou v pořádku. Ale rozhlédni se kolem. Vyčníváš jako pěst na oko." Mávl rukou, aby obsáhl zbytek hostů plavby. Většina žen byla spoře oděná. Líce mě pálily ještě víc.

"Příště si to budu pamatovat." Pevně jsem se na něj usmála a objala se kolem pasu. Chvilková radost, kterou jsem cítila, se vytrácela.

Robert souhlasně zavrčel a táhl mě za sebou, předbíhal lidi, abychom se dostali na začátek fronty, a ignoroval všechno to naštvané reptání, které nás provázelo.   

"Ahoj, vítej na palubě! Dáváme všem cestujícím na vědomí, že dnes večer kolem deváté hodiny pořádáme v tanečním sále ve druhém patře paluby Promenádu za měsíčního svitu. Doufáme, že se tam uvidíme!" U dveří nás přivítal člen posádky a rozdával nám letáky, když jsme procházeli kolem.

Vnitřně jsem se zhrozila. Robert rád tančil a já měla nulový rytmus, ale věděla jsem, že tam budeme.

"To rozhodně budeš!" Robert jí to řekl, když jsme následovali dalšího člena posádky do našeho pokoje.

- * *

Taneční sál byl nádherný, ale já jsem ho nedokázala ocenit. Příliš jsem se soustředila na to, abych si nevymkla kotník na těch směšných podpatcích, které jsem si podle Roberta měla koupit v butiku na výletní lodi. Taky mě donutil koupit si nové citronově žluté šaty na ramínka s hlubokým výstřihem.

Cítila jsem oplzlé pohledy mužských pasažérů a snažila jsem se je ze všech sil ignorovat. Místo toho jsem se soustředila na Roberta a na to, jak se mu rozzářil obličej, když se rozhlížel kolem.

"Není to skvělé, Almaro? Kdy jsme byli naposledy tančit?" Vzrušeně se zeptal a zamířil rovnou na taneční parket, kde se už páry o sebe opíraly v rytmu hudby. Myslela jsem, že budou hrát valčík nebo něco podobného, ale místo toho hráli klubovou hudbu."Už je to moc dlouho," souhlasila jsem, ale uvnitř jsem si říkala, že to není dost dlouho.

Přitáhl si mě k sobě a rukama mě objal kolem pasu, když mě vedl do smyslného tance. Ze všech sil jsem se snažila držet krok, pohupovala jsem boky do rytmu, ale věděla jsem, že to není plynulý pohyb. Připadalo mi to trhané a nesynchronizované.

Ale Robertovi to zřejmě nevadilo. Jeho oči se upíraly do mého výstřihu a žlutým mrakem nad jeho hlavou se začala šířit zdravá dávka růžové. Chtíč. Takovou barvu jsem už dlouho neviděla.

Robertovy ruce sklouzly níž a zdravě mi stiskly zadek. Vyskočila jsem a hravě mu ruce odstrčila. Robert se mi tiše zasmál do ucha a vrátil ruce tam, kde byly.

Vykroutila jsem se z jeho objetí a zamumlala, že musím na záchod. Nebyla jsem panna v žádném slova smyslu, ale PDA nebyla moje parketa a on to věděl. Musela jsem utéct a trochu vychladnout.

Když jsem měla nervy pod kontrolou, vyšla jsem z koupelny a okamžitě se mi naskytl pohled, při kterém se mi vařila krev. Robert velmi důvěrně tančil s cizí ženou ověšenou šperky. Oblak nad jeho hlavou byl sytě růžový a žena také.

Co to sakra je? Lily zavrčela a její hněv se mísil s mým.

Zhluboka jsem se nadechla. Robert prostě rád tančí, řekla jsem jí, i když jsem věděla, že ji tím nijak neuklidním.

Správně, jestli tomu tak chceš říkat. Tím, že si budeš lhát, to nezmizí. Není to náš partner. Nech ho být.

To bylo od ní všechno hezké a dobré, ale já jsem nikdy v životě neměla štěstí a věděla jsem, že šance na setkání s mým partnerem jsou mizivé. Kromě toho už se plánovala svatba. A hlavně jsem Roberta milovala.

Chtěla jsem se vyhnout konfliktu a zmaření našeho výletu ještě před jeho začátkem, a tak jsem se rozhodla jít ven na čerstvý vzduch.

Opřela jsem se rukama o zábradlí, dívala se na oceán a užívala si stříkání mořské pěny na tvář.

"Vezmeš si mě?" hluboký hlas se vznášel ve větru a já se ohlédla. Muž zády ke mně klečel před nádhernou ženou.

Měl na sobě drahý tmavomodrý oblek, v měsíčním světle se třpytily odpovídající safírové manžetové knoflíčky.

"Arthure, říkal jsem ti, že nejsem připravený. Kolikrát se mám opakovat?" zeptala se a nad hlavou jí vířila rudooranžová barva. Odešla, podpatky zlostně pleskaly o palubu.

Mužův oblak se zbarvil do tmavě modré. Měl zlomené srdce a moje vlastní srdce se mu rozbušilo.

"Tolikrát, kolikrát to bude potřeba," zašeptal, než se postavil. Když měsíční světlo ozářilo mužovu tvář, zíral jsem na něj v ohromeném tichu. Byl to ten nejkrásnější muž, jakého jsem kdy viděla.

Kapitola 2

Nemohla jsem si pomoct, ale zírala jsem na něj. Jeho půlnočně černé vlasy rámovaly a olivově zbarvený obličej. Jeho lesně zelené oči se dívaly skrz řasy a hleděly na ženu naproti němu.

"Nezačínej si se mnou, Arture," odsekla Sofie a odhrnula si medově blond vlasy za ramena. Vedle ní ležela malá příruční taška. Chtěla snad opustit loď?

"Jsme spolu už osm let, Sofie. Navíc jsme si souzeni. Nechápu, proč mi to pořád odpíráš." "Cože?" zeptala se. Arthurův hlas zněl napjatě, v každé slabice bylo patrné zlomené srdce. Navzdory jeho předchozímu postoji se mi rozbušilo srdce.

"Už jsme to přece řešili. Chceš si mě vzít jen proto, abych tobě a tvé rodině zajistil dědice. A ty víš stejně dobře jako já, že být osudem nerovná se láska. Ve skutečnosti mě nemiluješ," řekla Sofie věcně. Chtěla jsem jí říct, že je to lež, ale o Lilyině schopnosti číst emoce nikdo nevěděl a museli jsme to tak nechat.

Arthurovo tělo ztuhlo. "Já tě miluju."

Sofie se ušklíbla a položila si obě ruce na boky. "Ne, kdybys mě miloval, počkal bys, až skončí baletní turné. Počkal bys, až si splním své sny. Čekat, že se na všechno vykašlu, není láska. Je to klec."

Zhluboka se nadechla, než pokračovala tišším hlasem. "Vím, že tvoje babička chce vnoučata. Ale nemůžu obětovat všechno, co jsem kdy chtěla, kvůli kariéře, jen abych jí udělala radost. A těhotenství je rozhodně zabiják kariéry."

Arthur se k ní přiblížil a vzal její ruce do svých. Opravdu jsem neměla zůstávat svědkem toho všeho, ale zdálo se, že nedokážu přinutit své tělo, aby se pohnulo, ani odtrhnout oči od scény přede mnou.

"Moje babička je nemocná, Sofie. Možná tu už dlouho nebude," jeho hlas teď zněl prosebně a žádal ji, aby to pochopila. Upřímně jsem nedokázala pochopit její neochotu mít s ním rodinu. Vlastní rodina bylo to jediné, co jsem kdy chtěla.

"Co to má společného se mnou? Jediné, co teď chci, je být nejlepší. A mít děti mi v tom zabrání. Je mi líto, ale přání tvé babičky nemá přednost před mým," řekla Sofia s notnou dávkou konečnosti a odhodila Arthurovy ruce. Uhnula mu bokem a vykročila k zábradlí. Kam měla namířeno?

"Dobře. Svůj názor jsi vyjádřila, Sofie. Prostě jdi." Artur k ní byl stále zády a jeho hlas zněl zdánlivě klidně, ale bouře, která se mu zvedala nad hlavou, vypovídala o něčem jiném. Znepokojivé odstíny modré a černé se kroutily dohromady. Chudák muž se trápil.

Šel jsem udělat krok vpřed s pocitem, že musím udělat něco, cokoli, abych těm lidem pomohl vyřešit to, ale Sofie bez varování zvedla příruční zavazadlo a přeskočila bok lodi. Ze rtů mi vyšel přidušený výkřik a já se vrhla k zábradlí a zahleděla se do tmy, jako bych skutečně mohla něco udělat pro její záchranu.

Ale můj strach byl neopodstatněný. Čekal na ni rychlý člun a už ji odvážel pryč od výletní lodi. Mohla jsem jen šokovaně stát a sledovat, jak Sofie mizí z dohledu.To bylo dramatické," vložila se do toho Lily a vytrhla mě z omámení. Zatřásla jsem hlavou, abych se zbavila zbytku mlhy.

To je trochu slabé slovo, souhlasila jsem a přiložila si ruku k hlavě. Možná to všechno byl jen horečnatý sen. Kůži jsem měla lepkavou, ale to bylo způsobeno oceánem, ne horečkou.

Jak se daří očnímu bonbónku? Zeptala se Lily a tentokrát jsem opravdu vykulila oči. Ale měla pravdu. Měla bych ho zkontrolovat.

Arthur se nehýbal z místa, kde ho Sofie nechala. Zdálo se mi, že jsem zaslechla nějaké odfrknutí, ale nemohla jsem si být jistá. O vteřinu později zvedl ruku k očím a otřel si vlhkost, kterou jsem neviděla.

Myslím, že se rozplakal. Co mám dělat? Zeptala jsem se. Nechtěla jsem ho nechat napospas osudu. Ne v jeho současném stavu. Ale byl to také cizí člověk.

Proč tam nejdeš a neutěšíš ho? Jsem si jistá, že existuje spousta věcí, které můžeš udělat, abys ho odvedla od jeho situace, nabídla mi Lily sugestivně a mně zahořel obličej.

Jsem s Robertem, připomněla jsem jí pevně. Musíš dostat své vlčí pudy pod kontrolu.

Říká žena, která si potřebuje vyměnit spodní prádlo, vyhrkla Lily a tím jsem naše mentální spojení vypnula, jak nejlépe jsem uměla. Ve skutečnosti neexistoval způsob, jak Lily úplně vypnout, ale mohl jsem jí dát jasně najevo, kdy už mám jejího vměšování dost.

Zatímco jsme s Lily vedly naši malou debatu, Arthur se konečně pohnul. Byl blíž k zábradlí a já jasně viděla jeho zarudlé oči a slzy, které mu volně stékaly po tvářích.

Bouře nad jeho hlavou přerostla v bouři. Tělem mi projel záchvěv strachu.

Už od malička jsem viděla, jak se mi nad hlavou vznášejí skutečné emoce druhých. Nechával jsem si to pro sebe. Není běžné, aby vlci měli mimořádné schopnosti, zvlášť ne taková nula jako já. Chtěla jsem věřit, že je to dar od Měsíční bohyně. Ale byla tu šance, že si to nebudou myslet všichni. Tak jsem si to nechal pro sebe. Živé barvy lidských emocí byly tím, co původně vyvolalo zájem o malování. Chtěla jsem zachytit vše, co jsem viděla. A většinou to byly barvy klidné a šťastné. Ale tohle... tohle byl ten nejhorší emocionální stav, jaký jsem kdy viděl, a já netušil, co mám čekat.

Lily, snad si nemyslíš, že skočí? Zeptala jsem se a znovu se otevřela svému vlkovi.

Aha, tak teď chceš mou radu? Lily se ušklíbla, ale stejně jsem cítil její obavy, když jsme oba sledovali, jak Artur dělá další krok k zábradlí. Ale abych odpověděla na tvou otázku, ne, myslím, že neskočí.

Jak si můžeš být tak jistá? Zatajil se mi dech, když udělal další krok. To nemůžu dopustit.

On neskočí, řekla Lily znovu, ale já ji neposlouchala. Arthur došel k zábradlí a vylezl na první příčku.

Moje tělo se pohnulo dřív, než moje mysl stačila dohnat, co se děje. Vrhla jsem se k němu, zezadu ho objala pažemi a využila veškerou sílu, která k vlčímu bytí patřila, abych ho udržela přitisknutého k sobě.

"Ne!"

Kapitola 3

"Co si myslíš, že děláš, vlčku?" Arthurův hlas byl samé vrčení, ale nevyděsilo mě to. Vzhledem k jeho současnému citovému rozpoložení mě překvapilo, že vůbec dokáže mluvit.

"Prosím tě, nedělej to. Mysli na svou ubohou babičku. Jak by jí bylo, kdybys odešel?" Prosila jsem ho a zabořila mu hlavu do zad. Pevně jsem ho objala kolem ramen a doufala, že dnes večer ucítí, že je tu pro něj alespoň jeden člověk.

Arthur pevně, ale jemně sundal mé ruce z jeho těla, jeho síla mě přemohla. Ve srovnání s ním jsem si připadala jako dítě. Sestoupil ze zábradlí, otočil se a rukama mě tlačil zpátky na ramena.

Artur se na mě zamračil. "Opravdu sis myslel, že skočím do moře?" "Ne," řekl jsem.

Svraštila jsem obočí. "Nebo ne? Byl jsi očividně rozrušený... a plakal jsi..." Hlas se mi zadrhl, když se na mě zadíval a já sklonila hlavu, abych mu unikla.

Artur si povzdechl. Palcem a ukazováčkem mi podebral bradu a zvedl můj obličej zpátky k sobě. "Neplakal jsem. Mořský vánek mi dráždí oči. Nic víc to nebylo."

To je lež, ozvala se Lily a já ji umlčela, i když jsem věděla, že má pravdu. Ale jestli chtěl Arthur skrývat pravdu, nebylo na mně, abych ho odhalila.

"Tak proč jsi vylezla na zábradlí?" zeptala jsem se. Naléhala jsem, nechtěla jsem to nechat být. Nevěděl, že vidím, jak mu nad hlavou víří emoce. Viděla jsem všechno, co se snažil skrýt.

"Nejen Sofie je dramatická." Smutně se na mě usmál a spustil ruku, strčil si ji do kapsy a pak ji otevřel, aby mi ukázal třpytivý diamantový prsten. "Toho jsem se chtěl zbavit."

Tvář mi rozpálilo horko, když jsem na prsten zírala. Bylo to tak trapné.

Říkala jsem, že to neudělá. Měla jsi mě poslechnout, řekla Lily a já se ani nedokázala přinutit, abych se s ní hádala. Na sto procent jsem ji tentokrát měla poslechnout.

"Tady máš. Chci, aby sis ho vzala," řekl Arthur náhle a vložil mi prsten do ruky. Sevřel mi ruku kolem prstenu v pěst. Zírala jsem na něj.

"Tohle bych přece nemohla přijmout," protestovala jsem a snažila se prsten vrátit, ale neúspěšně. Odstoupil, očividně už s prstenem nechtěl mít nic společného.

"Můžeš a přijmeš. Ber to jako odměnu za svou laskavost. I kdyby to nebylo potřeba," a s těmi slovy odkráčel zpátky k tanečnímu sálu a pravděpodobně ke svému pokoji.

Stál jsem tam jako přimražený. Co se to sakra stalo? Vždyť jsem sem přišla jen na čerstvý vzduch. Nečekala jsem, že se zapletu do cizího dramatu.

Máš příliš krvácející srdce, Almaro. Mohla ses do toho prostě neplést. Víš, že cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly, dodala Lily bezelstně a já musela uznat, že má možná pravdu. Měla jsem příliš krvácející srdce.

Otevřela jsem pěst, abych se znovu podívala na diamantový prsten. Musel mít cenu malého jmění. Možná, že mít krvácející srdce nakonec nebylo tak špatné.

Spěchala jsem do tanečního sálu a hledala Roberta. Chtěla jsem mu říct o všem, co se právě stalo. Chtěla jsem mu říct o tom krupobití, které jsme dostali.Ani jeden z nás neměl moc peněz. Práce, kterou jsme měli, sotva stačila na zaplacení účtů a neměli jsme ani moc úspor. O nákladech na svatbu ani nemluvě. Tenhle prsten mohl všechno změnit.

Nemohla jsem ho však najít. Nebyl nikde na tanečním parketu ani u žádného ze stolů. Zamířila jsem k toaletám, když mě najednou číšník chytil za zápěstí.

"Slečno, hledáte toho pána, se kterým jste přišla?"

"Ano, hledám. Nevíte, kam šel?" Číšník se ušklíbl a já věděla, že to nebudou dobré zprávy.

"On a ta žena, se kterou tančil, toho hodně vypili. Vlastně až moc. Byli, ehm, velmi láskyplní. Museli jsme je požádat, aby odešli," informoval mě a já cítila, jak mi z tváře odchází krev. Ne. Slíbil, že už to nikdy neudělá.

Lily zavrčela. Varovala jsem tě, že se to stane znovu. Je to zlatokopecký, dvojsmyslný blbec. Víš, že chce víc než jen obyčejný život, který sis naplánovala.

Oči se mi zalily slzami a v krku se mi vytvořil knedlík. Ne, tohle by mi neudělal. Ne znovu.

"Tady. Myslím, že tohle potřebuješ," řekl číšník tiše a podal mi sklenici červeného vína.

"Děkuji," zašeptala jsem a vypila ji celou na jeden zátah. Sladké víno mě cestou dolů pálilo a hřálo mě v břiše. Ten nával byl příjemný a já se lačně natáhla pro další sklenku, než číšník odešel pokračovat ve směně.

Vypila jsem i druhou sklenku a mé tělo okamžitě pocítilo horko. Odložila jsem víno a přitáhla si ruce k obličeji. Jo. Moje kůže skutečně hořela.

Zapomněl jsi, že jsi lehkovážný? Zeptala se Lily a já se zachichotala. Nenapadlo mě, že je tahle informace důležitá. Zasloužila jsem si taky trochu zábavy.

Běž si lehnout, než se něco stane. Hoříš. Mohli bychom se náhodou posunout. Na téhle výletní lodi je docela dost lidských pasažérů. Nemyslím si, že by lidé ocenili, kdyby kolem nich pobíhal opilý vlk, chytla se Lily a já se naštvala. Nechtělo se mi jít spát.

Lily mi přejela metafyzickou tlapou přes střed těla. Ne natolik, aby to bolelo, ale věděl jsem, že je blíž povrchu, než by měla být. Rozhodně jsem se nechtěla přesouvat uprostřed všech těch lidí.

Udělala jsem pár kroků a věděla, že v těch podpatcích daleko nedojdu. Odkopla jsem je a nechala je tam, kde dopadly. Stejně to nebyl můj styl.

Rychle jsem se odpotácela a snažila se soustředit. Bylo to však čím dál těžší. Místnost se začala točit.

Dostaň se do pokoje. Běž do pokoje. Dostaň se do místnosti. Opakoval jsem si to jako mantru. Jakmile jsem se dostal do pokoje, mohl jsem si lehnout. Jakmile se dostanu do pokoje, bude to mnohem lepší.

Když jsem došel ke dveřím, opřel jsem si hlavu o chladnou ocel. Zašmátrala jsem v kabelce po kartě s klíčem a přiložila ji k podložce. Nic se nestalo.

Podívala jsem se na číslo pokoje. Určitě bylo správné, tak proč se dveře neotevřely. Možná jsem se přehlédla. Znovu jsem plácla kartou o podložku a zároveň otočila klikou. Dveře se otevřely. Díky měsíci!

Vklouzl jsem dovnitř a zavřel za sebou dveře. Proč bylo v místnosti takové horko? Nemohla jsem dýchat. Ty šaty, které jsem nesnášela, mi byly příliš těsné.Nechala jsem si v rukou narůst drápy a strhla ze sebe šaty. Omylem jsem si přitom ustřihla i spodní prádlo, ale bylo mi to jedno. Hořela jsem.

Vlezla jsem si do postele a zasténala, jak chladné je prostěradlo. Byly na mé kůži jako uklidňující balzám.

Balík prostěradel na druhé straně se pohnul a já si uvědomila, že nejsem sama. Byl tu Robert a už spal. Neopustil mě. Úleva, kterou jsem pocítila, byla téměř tělesná.

Přesunula jsem se k němu, objala ho, zabořila mu obličej do zátylku a vdechovala ho. Dnes večer opravdu krásně voněl.

Opravdu krásně voní. To je zvláštní... ale zbytek toho, co Lily říkala, jsem neslyšela. Spánek mě stáhl pod sebe a já byla pro svět mrtvá.

Oknem dovnitř proudilo sluneční světlo, když jsem se probudil. Zasténala jsem a přiložila si ruku k očím, abych světlo zavřela. Bylo příliš jasné a rozhodně nepomáhalo bolesti hlavy, která mi hrozila, že mi roztrhne hlavu.

Co se včera v noci stalo?

No, zvrhla jsi do sebe dvě sklenky vína, jako bys uvízla na poušti, a byly prvním zdrojem vody, který jsi našla, informovala mě Lily a já znovu zasténala. Na co jsem to myslela?

Pomalu jsem spustila ruku a podívala se vedle sebe. Robert byl pryč. Možná nám oběma šel pro snídani. Nebo alespoň kávu. Zoufale jsem ji potřebovala.

Pomalu jsem vstala a zamířila do koupelny. Než se vrátí, trochu se osvěžím. Nechtěla jsem, aby mě takhle viděl.

Postříkala jsem si obličej vodou a sáhla po kartáčku na zuby, ale ten tam nebyl. Zmateně jsem se rozhlédla a s rostoucím zděšením si uvědomila, že žádná z věcí v koupelně není moje ani Robertova.

Koupelna byla nesmírně luxusní. Místnost voněla jemně a elegantně, ne jako ta obecná vůně v té naší. Vodovodní baterie byly vykládané zlatem, vykládané modrými drahokamy, na hony vzdálené základnímu stříbru, které jsem viděla. Dokonce i toaleta byla zlatá. Kdo měl zlatý záchod?

Znepokojeně jsem se vrátil do pokoje a konečně si všiml, jak je pěkný. Mnohem hezčí než náš pokoj. Mnohem hezčí, než jsme si kdy mohli dovolit. Tohle daleko přesahovalo mé představy o luxusu.

Tohle nebyl ten správný pokoj. Strávila jsem noc v cizí posteli. A moje paměť byla rozmazaná. Vzpomínala jsem si na mazlení, ale všechno ostatní bylo pryč. Dělali jsme... něco?

Musela jsem najít Roberta. Ale jak jsem mu to měla vysvětlit? Moje šaty ležely doslova na zemi. A nahá jsem z pokoje odejít nemohla.

Nezbývalo mi nic jiného než vyrazit do skříně. Moc oblečení tam nebylo, takže jsem se spokojila s dlouhou košilí. Zapnula jsem ji až nahoru a byla dost dlouhá na to, aby mi zakryla všechny kousky. Prozatím to bude muset stačit.

Sebrala jsem oblečení z podlahy a rychle opustila místnost. Cestou ven jsem se podívala na číslo pokoje. Bylo to 1100. Náš pokoj měl číslo 1200. Ani jsem nebyla na správném patře.

Nechtěla jsem se zdržovat, kdyby se ten cizinec vrátil, a tak jsem se vydala na chodbu a po schodech nahoru. Naštěstí tam nebyli žádní další hosté, kteří by byli svědky mé potenciální ostudy.Po chvíli, která mi připadala jako věčnost, jsem se konečně dostal do správného pokoje. Opatrně jsem se dotkl karty na podložce a byl jsem odměněn pípnutím, které mi dalo najevo, že je to opravdu ten správný pokoj. S úlevou jsem si oddechl a otevřel dveře.

Slyšel jsem je dřív, než jsem je uviděl.

"Tvrdší... ano... takhle... ano... ano..."

Z postele se ozývalo tiché sténání a já s hrůzou sledoval, jak Robert pumpuje dovnitř a ven z té ženy ze včerejší noci.

Kapitola 4

Nevím, jak dlouho jsem tam stála a dívala se na ně. Bylo to jako ztroskotání vlaku, od kterého jsem nemohla odtrhnout oči. Lily jsem skoro ani neslyšela, když v sobě zuřila.

Něco mě muselo prozradit, protože Robert zpomalil a ohlédl se přes rameno. Dokonce mi ani nedopřál tu laskavost, abych z ní vycouval. Jen mi věnoval pohled plný opovržení, když si mě prohlížel nahoru a dolů. Znechuceně ohrnul rty.

"Kde jsi sakra byla včera večer? Co to máš na sobě?"

Má nějakou drzost, zavrčela Lily a byla teď tak blízko povrchu. Cítil jsem, jak se mi její srst otírá o kůži. Jestli se mi nepodaří ovládnout své emoce, chystala jsem se proměnit. A možná tu ženu roztrhat na kusy.

"Tak co?" Robert se zeptal, když mu dokonale pěstěná ruka obkreslila neviditelné linie na rameni. Zachvěla jsem se a srdce se mi sevřelo tak silně, že jsem nemohla dýchat. Nemohla jsem odpovědět, ani kdybych chtěla.

"To je jedno. Na tom nezáleží. Skončili jsme, Almaro," plivl a jeho slova byla jako jed.

"Počkej... ne..." Zašeptala jsem a položila si ruku na srdce, jako bych to mohla udržet pohromadě. Jako bych ho mohla fyzicky udržet, aby se nerozbilo.

"Já tě nemiluju. Máš ubohé sny o dokonalém manželství a o tom, že se staneš malířem. Žádná z těch věcí se nerovná penězům. Jsi jen další ztroskotanec. Dokonce i tvůj vzhled je ubohý. Tady ten sen končí, miláčku."

Robert se odvrátil a odmítl mě. Sténání ženy pod ním se o několik vteřin později znovu rozjelo. Slzy mi rozmazaly vidění. Jak mohl být tak krutý?

Upustil jsem oblečení na podlahu a vyběhl zpátky ven, zamířil jsem ke schodišti. Zdálo se, že je to nejbezpečnější místo, kde se můžu zhroutit.

Sotva jsem doběhla na první schod, podlomily se mi nohy. Sesunula jsem se na podlahu a schoulila se do sebe. Tělem mi lomcovaly vzlyky. I když jsem byla na výletní lodi v bezpečí, měla jsem pocit, že se topím v oceánu.

Zvuk otevírajících se dveří na schodiště mě přiměl posadit se. Udělala jsem se co nejmenší a doufala, že ten, kdo to byl, si mě nebude všímat a bude pokračovat dál. Ale žádné štěstí.

V mém zorném poli se objevily lesklé černé mokasíny, za nimi bílý kapesník a třpytivé safírové manžetové knoflíčky. Nechápavě jsem na ně zírala. Majitel si povzdechl, přikrčil se a otřel mi oči.

Když jsem si konečně mohla pořádně prohlédnout, kdo to ke mně byl tak milý, s trhnutím jsem si uvědomila, že je to Arthur, muž, který mi včera večer dal diamantový prsten. Ztuhla jsem, nevěděla jsem, jak reagovat.

"Jsi v pořádku?" Jemně se zeptal a zastrčil mi za ucho pramínek vlasů. Rty se mi začaly chvět a zanedlouho jsem znovu vzlykala. Arthur zafuněl, ale posadil se vedle mě a přitáhl si mě na klín.

Zabořila jsem nos do jeho hrudi a vdechovala jeho vůni borovice a kouře z táboráku, která mě téměř okamžitě uklidnila.

Almaro, začala Lily, ale já jsem byla daleko před ní. Byla to stejná vůně jako včera večer. Tohle byl ten cizinec, v jehož posteli jsem spala.

S námahou jsem se vymanila z jeho klína, ale podařilo se mi vymotat. "Minulou noc... moc se omlouvám... nechtěla jsem... ale... udělali jsme..." Doufám, že jsem nebyla tak nesouvislá, jak jsem zněla, ale nic víc ze mě nevypadlo."Nedělej si s tím starosti. Nic se nestalo," řekl Arthur nevrle a přitáhl si oblečení zpátky na místo. Prohrábl si rukou tmavé vlasy a věnoval mi úsměv, který mi začínal být až příliš povědomý.

"Proč se tváříš tak zklamaně, Almaro?"

Krev se mi nahrnula do tváře tak rychle, až se mi z toho zatočila hlava. "Ne....no, já nejsem... počkej. Odkud znáš moje jméno?"

"Sledoval jsem tvůj pach, když jsem si uvědomil, že už nejsi v místnosti. Slyšela jsem všechno, co se stalo. Takže jsi taky dostala kopačky, co?"

Ucukl jsem. "Nemusíš to říkat tak přímo. A neměla jsi odposlouchávat. To není moc zdvořilé." Byla jsem vyčerpaná z pláče. Teď jsem se cítila vyčerpaná a upřímně řečeno už jsem neměla energii na to, abych byla milá.

"Proč jsi mě vlastně sledovala? Jsi tu, abys mě potrestal? Nechtěla jsem jít do tvého pokoje. Byla to nehoda," řekla jsem, vstala a ustoupila od něj.

Arthur se také postavil a postupoval ke mně, dokud jsem se zády nepřitiskl ke zdi. Jednu ruku mi zvedl k hlavě a druhou mi spustil za pas. Byla jsem v pasti.

Jeho ach tak zelené oči potemněly, když se na mě podíval. "Chceš být potrestána, vlčku?"

Stehna se mi sama od sebe sevřela, jak mi oheň vystřelil přímo do míst, která byla níže než břicho. Artur se nadechl a já věděla, že cítí mou touhu. Tvář mi hořela ještě víc.

Arhur se zachechtal. "Neboj se. Nebudu tě trestat. Ne, pokud o to nepožádáš. Jen jsem ti přišel dát tohle." Odstrčil se a zvedl ruku. Na prstu mu viselo roztrhané černé spodní prádlo. Moje roztrhané černé prádlo.

Vytrhla jsem mu ho. "Díky."

"Košili mi můžeš vrátit, jakmile se ti to bude hodit. I když musím říct, že na tobě vypadá mnohem líp," řekl Arthur, přejel prstem po knoflících a já se zachvěla. Dech se mi zadrhl v krku. Připadala jsem si jako jelen v záři reflektorů.

"Mám pocit, že se do toho pokoje nebudeš chtít vrátit. Můžeš klidně použít můj. Já už ho nebudu potřebovat. Můžu pro tebe ještě něco udělat?" "Ano," odpověděla jsem. Arthur se zeptal a úplně ustoupil, z tváře mu zmizely všechny stopy po koketování. Podal mi svou kartu s klíči.

Z nějakého důvodu mi hlavou probleskl obraz zlatého záchodu.

"Ve vaší koupelně... je to opravdu zlatý záchod?" "Ano, je. Vyhrknu. Ani nevím proč. Prostě jsem to musela vědět.

"Cože?" Zeptal se a zvedl obočí. Jeho smyslné rty se pomalu roztáhly do úsměvu: "Samozřejmě. Vždycky očekávám to nejlepší."  

Kdo byl ten muž?

"Potřebujete ještě něco, když pominu zlaté záchody?"

Zavrtěl jsem hlavou. "Víc než tohle bych si snad ani nemohl přát. Už jsi mi toho tolik dal. Ale kdo vlastně jsi?"

"To je tajná informace." Šibalsky se na mě usmál a dál to nerozváděl.

"Občas je v pořádku být sobecký, víš?" Lily poprvé od mého příchodu na schodiště pípla.

Lily měla pravdu. Právě jsem dostala kopačky. Zasloužila jsem si z toho něco dobrého.

"Hm, jestli to nebude moc velký problém, chtěla bych nějaké plátno a barvy. Prosím," řeknu mu a pevně sevřu v ruce kartičku s klíči. Dívala jsem se všude možně, jen ne na něj.

Kapitola 5

Arthur se na mě usmál. "Tvé přání je mým rozkazem. Pošlu někoho pro tvé věci. Prostě jdi do pokoje a udělej, co musíš. Plač, křič, rozbij pokoj na kusy. Prostě to ze sebe všechno vypusť."

A pak odešel a já byla zase sama. Přála jsem si, abych mohla z výletní lodi odejít. Už jsem tu nechtěla být. Ale už jsme byli dost daleko od břehu, takže nebyla šance se vrátit.

Měl jsem z něj špatné svědomí. Je kyselý, pak sladký a pak zase kyselý, postěžovala si Lily, ale pak jsem ucítila, jak si olízla rty. Tak nějak se mi z něj sbíhají sliny.

Zasténala jsem a naladila se na ni. Chystala jsem se tu uvíznout na dalších šest dní. Znovu jsem zasténala, zaklonila hlavu ke zdi a zavřela oči.

Nikdy jsem si tuhle plavbu neměla objednávat. Nikdy jsem neměla brát všechny ty směny. Nikdy jsem neměla ztrácet tolik času.

Co jsem sakra měla dělat?

Následující dva dny jsem se zdržovala v pokoji. Arthur splnil svůj slib. Nechal mi doručit zavazadla, plátna a barvy.

Na plátna jsem vylila všechnu svou bolest a vztek. Výsledek sice nebyl můj obvyklý styl, ale nakonec se mi líbil. Byly ostré a připadalo mi to jako začátek nového začátku.

Když se mi podařilo dostat se na palubu, držela jsem se stranou od všech a rozhodla se sedět nejdál od dění. Přepínala jsem mezi malováním oceánu a čtením milostného románu, který jsem si přinesla s sebou.

Loď byla tak velká, že se mi podařilo Roberta už nevidět. Ani Arthura, když na to přijde. Zajímalo by mě, jestli skočil z okraje na motorový člun, nebo jestli si stihl zamluvit jiný pokoj. Ale jestli byl tak bohatý, jak jsem si myslela, mohlo to být upřímně obojí.

A takhle jsem prožila zbytek cesty. Malování a čtení, čtení a malování. A jedla... občas... když jsem to zvládla. Lily z toho nebyla moc nadšená.

Poslední den, těsně předtím, než jsme měli zakotvit, někdo zaklepal na dveře. Zastavila jsem se uprostřed balení, otevřela dveře a zjistila, že na druhé straně čeká člen posádky.

"Tady je váš účet, madam. Můžete zaplatit pomocí naší aplikace nebo účet uhradit na přepážce zákaznického servisu v prvním patře. Děkujeme vám za rezervaci u nás a doufáme, že jste si užila krásnou dovolenou."

Vzala jsem si od něj papírek a podívala se, kolik dlužím. Nemohla být nijak vysoká, protože jsem si dával velký pozor na své výdaje. Když jsem se však podívala na celkovou částku, bylo tam až příliš mnoho nul.

"Počkat, to nemůže být pravda. Není možné, abych utratil tolik..." Hlas se mi zadrhl, když jsem si matně vzpomněl, že jsem poštou dostal nějakou kartu. Kartu, kterou výletní loď posílala všem svým hostům k použití na palubě. Kartu, která neměla žádný limit. Kartu, kterou mi Robert rychle vytrhl z rukou.

 "Pokud byste chtěli podrobný doklad, abyste mohli vyvrátit případné poplatky, zajděte prosím na přepážku zákaznického servisu. Budou vám schopni pomoci. Přeji vám hezký den, madam."Zmačkal jsem papírek v ruce. Muselo existovat řešení. Nebyl jsem to já, kdo ty peníze utratil. Určitě jsem za to nebyl zodpovědný. Zjistit se to dalo jen jedním způsobem.

Členka posádky u přepážky zákaznického servisu se na mě upjatě usmála. "Jak už jsme vám řekli, madam, nemůžeme s tím nic dělat. Účet je veden na vaše jméno."

"Ale podívejte se na všechny ty poplatky v baru. Všechny ty poplatky v buticích. Za celou dobu pobytu na lodi jsem utratila sotva sto dolarů. Prosím. Musí tam být nějaký kamerový systém nebo tak něco. Uvidíš, že jsem ty peníze neutratila," prosila jsem a bylo mi jedno, že to zní trochu ufňukaně. Byla jsem zoufalá.

"To chápeme, madam, ale host pod vaším účtem to udělal. Proto jste ty peníze utratila," řekla suše. Věděla jsem, že se rozčiluje. Oranžové skvrny tančící kolem jejího znuděného béžového obláčku mi to prozradily.

"Já takové peníze nemám..." Nechal jsem svůj hlas odeznít, ale ona na mě jen upřela plochý pohled. Vůbec ji to nezaujalo a neměla pro mou situaci pochopení. Povzdechla jsem si. "Je tu nějaký nadřízený, se kterým bych si mohla promluvit? Třeba si domluvit splátkový kalendář?"

To byl čas, aby si zástupce zákaznického servisu povzdechl. "Vteřinku."

Zmizela v kanceláři za ní. Nervózně jsem bubnoval prsty na pult a modlil se k Měsíci, aby bylo všechno v pořádku.

Po vteřině se vrátila a křivě na mě ukázala prstem. "Pojďte za mnou."

Nasadila rychlé tempo, kterému jsem se snažila stačit. Došli jsme k soukromému výtahu, který musel vést do kanceláří vyšších míst. "Jeďte tímhle až nahoru. Majitel lodi by s vámi rád mluvil."

Ztěžka jsem polkla, když jsem stiskla tlačítko výtahu. Dveře se okamžitě otevřely a já vstoupil dovnitř. Na stěně bylo jen jedno tlačítko. Proč mě chtěl majitel vidět? Měl jsem snad nějaké potíže?

Zdálo se, že výtah jede celou věčnost, a když se dveře otevřely, bylo to jako v jiném světě. Kancelář byla samotnou definicí přepychu. Před obrovským mahagonovým stolem seděla bujná křesla. A muž za stolem.

...byl Arthur.

"Co tady děláš?" Vyhrkla jsem dřív, než jsem se stačila zastavit. Kousla jsem se do rtu, abych ze sebe nedostala něco dalšího.

"Myslel bych si, že je to jasné, vlčku. Tohle je moje kancelář. Přišla jsi za mnou," řekl Artur klidně, opřel se v křesle a položil si nohy na stůl.

Almara, ten prsten. Vrať mu ten prsten. Možná to bude stačit na splacení tvého dluhu, naléhala Lily a já se trhla k činu. Sáhla jsem do kabelky, vytáhla prsten, napochodovala ke stolu a opatrně ho před něj položila.

Arthurovi zaškubal sval v čelisti. "Tohle zdaleka nestačí, Almaro."

Sevřela jsem popruh kabelky. "Kolik bych ještě dlužila?"

Artur se rozesmál. Chtěla jsem na něj vycenit zuby, ale tenhle muž držel v rukou můj život. Udržela jsem se, abych to neudělala, ale jen stěží.

"Mnohem víc, než si můžeš dovolit. V žádném případě nemůžeš doufat, že mi to splatíš. Řekněme to takhle."

Slzy mi zamlžily zrak, než se rozlily. Bylo to podruhé, co jsem se před tímto mužem rozplakala, a zlostně jsem si utřela slzy. Proč se mi pořád děly takové věci?Podívala jsem se za ním na oceán. Z oken od podlahy ke stropu byl skvělý výhled na obzor a já krátce zauvažoval, jestli bych neměl skočit. Připadalo mi, že můj život skončil. Neměl jsem žádnou lásku ani peníze. Žádnou budoucnost.

"Prosím, nedělej to. Mysli na svou chudou rodinu. Jak by se cítili, kdybys odešel?" Arthur se zeptal a vmetl mi má vlastní slova do tváře. Vysmíval se mi. Vsadím se, že mu to celé připadalo k popukání.

Tohle je taková blbost, zavrčela Lily, ale já byla příliš zaneprázdněná utápěním se v zoufalství, než abych jí věnovala pozornost.

Artur mě pozoroval a na rtech mu hrál náznak úsměvu. Nedokázala jsem zastavit zavrčení, které mi proniklo mezi rty. Obočí se mu překvapeně zvedlo, ale nezdálo se, že by ho to rozrušilo. Ve skutečnosti vypadal zaujatě.

"Jestli můžu nabídnout řešení?" Arthur se zvedl ze svého černého koženého křesla a zvedl prsten, když obešel stůl. Měl jsem pocit, že se nade mnou tyčí, když jsme stáli nohama naproti sobě.

Uchopil mě za levou ruku a navlékl mi prsten na prst. Nějak mi dokonale padl. Zadívala jsem se na něj a tázavě se na něj podívala.

"Vezmi si mě a měj moje dítě."

Zde je možné umístit pouze omezený počet kapitol, klikněte níže a pokračujte ve čtení "Miliardářova dohoda o dítěti"

(Po otevření aplikace se automaticky přesune na knihu).

❤️Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu❤️