Přesunout se dál

The waves crashed against the cliffs of Nova Scotia with an almost musical rhythm, but Aria Morgan knew better. After three years of studying marine biology at the remote Blackrock Research Station, she had learned to distinguish between natural ocean sounds and something more... peculiar. Tonight, there was definitely something different in the water's song.

Standing on the observation deck of the research facility, her long dark hair whipping in the salty breeze, Aria focused her night vision binoculars on the churning waters below. The full moon cast an ethereal glow across the surface, making it easier to spot any unusual movement. That's when she saw it - a flash of iridescent scales, much too large to be any known fish species.

"You're out here late again," a deep voice spoke behind her. Dr. Nathaniel Cross, the facility's new head of cryptozoology, stood in the doorway. His presence had been causing quite a stir among the female staff since his arrival last month, with his storm-gray eyes and the mysterious scar that ran from his left temple to his jaw. But Aria had noticed something else about him - the way he always seemed to appear whenever the strange occurrences happened.

"There's something out there, Dr. Cross," Aria said, not taking her eyes off the water. "Something big."

"Please, call me Nate," he said, moving to stand beside her. His proximity sent an involuntary shiver down her spine that had nothing to do with the cold. "And I know. That's why I'm here."

Before Aria could question what he meant, a haunting melody drifted up from the waters below. It wasn't quite singing - more like an otherworldly humming that seemed to resonate in her very bones. To her surprise, she found herself taking an unconscious step toward the railing, drawn by the sound.

Nate's hand shot out, gripping her arm. "Don't listen too closely," he warned, his voice tight with concern. "They're hunting tonight."

"They?" Aria tried to shake off the melody's lingering effect. "Who are 'they'?"

Just then, a figure emerged from the waves - a woman with silvery skin and long, phosphorescent hair. Her eyes glowed with an unnatural blue light, and when she opened her mouth to continue her song, Aria saw rows of sharp, pearl-like teeth. The creature's beauty was both terrifying and mesmerizing.

"Sirens," Nate whispered, his grip on Aria's arm tightening. "Real ones. Not the sanitized versions from your fairy tales."

The siren's gaze locked onto them, and her song changed, becoming more focused, more enticing. Aria felt Nate tense beside her, and when she looked at him, she was shocked to see his eyes had taken on a silvery sheen, reflecting the moonlight like a cat's.

"We need to get inside," he said through gritted teeth, though he seemed to be fighting the urge to move closer to the railing himself. "Now."

But as they turned to leave, Aria caught sight of something in the water that made her blood run cold. Dozens of glowing eyes had appeared beneath the waves, and more figures were rising to the surface. Their songs began to intertwine, creating a symphony of supernatural beauty and terror.

"Dr. Cross... Nate," Aria's voice trembled slightly. "What's really going on at this facility?"

He finally turned to look at her fully, and in the moonlight, she could see that his scar was glowing with a faint blue light. "It's not just a research station, Aria. It's a containment facility. We monitor and protect humanity from ancient creatures that most people think are myths. And right now," he glanced back at the water where more sirens were emerging, "something has disturbed them. Something that hasn't happened in over a hundred years."

"What?" Aria asked, though part of her feared the answer.

"They're looking for their lost queen," Nate's voice was grim. "And for some reason, they think she's here."

A particularly powerful wave crashed against the cliffs, sending spray high enough to reach the observation deck. As the droplets hit Aria's skin, she felt a strange tingling sensation, and for just a moment, her reflection in the window showed her eyes glowing with the same ethereal blue light as the creatures below.

Nate saw it too. His expression shifted from concern to something more complex - fear, fascination, and what looked almost like recognition. "We need to talk," he said quietly. "About your mother. About why you were really assigned to this facility. And about why you've always felt so drawn to the sea."

The siren's song grew louder, more insistent, and Aria felt something stir within her - ancient memories that couldn't possibly be her own, yet somehow were. As she followed Nate inside, one thought kept repeating in her mind: her life as she knew it was about to change forever, and there would be no going back to the simple world of marine biology and research papers.

Behind them, the sirens continued their haunting chorus, their songs now carrying a note of triumph. They had found what they were looking for.

The facility's underground laboratory was a maze of steel and glass, illuminated by harsh fluorescent lights that made everything look clinical and cold. Aria followed Nate through a series of security checkpoints, each requiring increasingly complex biometric scans. Her mind was still reeling from the events on the observation deck, the sirens' song echoing in her memory.

        "How long have you known?" she finally asked as they entered what appeared to be his private office. Unlike the sterile corridors outside, this room was filled with artifacts that looked ancient - shells with strange markings, crystals that seemed to pulse with their own inner light, and walls covered in charts mapping underwater ley lines.

        Nate moved to a heavily secured cabinet, his fingers dancing across a complex lock. "Since the moment you arrived at Blackrock. Your bio-readings were... unique." He pulled out a thick file with her name on it. "But your mother knew long before that."

        "My mother?" Aria's voice cracked. "She died when I was three. All I have are some photos and my father's stories about her love for the ocean."

        "Your mother didn't die, Aria." Nate's voice was gentle but firm as he placed an old photograph on his desk. "She returned."

        The photograph showed a woman standing on these very cliffs, her wild dark hair streaming in the wind. She looked exactly like Aria, except for her eyes - they held that same otherworldly blue glow Aria had seen in her own reflection moments ago.

        "That's impossible," Aria whispered, but even as she spoke, memories began to surface - the way she could hold her breath for impossibly long periods, her uncanny ability to predict storms, the strange songs that sometimes filled her dreams.

        Suddenly, the lights flickered, and a low vibration ran through the building. Nate's expression turned serious. "They're testing the barriers," he said, moving to a bank of monitors showing underwater footage. Multiple figures darted past the cameras, their movements too quick and graceful to be human.

        "What barriers?" Aria asked, joining him at the monitors.

        "Electromagnetic fields designed to keep them at bay. But with their queen so close..." He glanced at her meaningfully. "They're stronger than usual."

        "I am not their queen," Aria said firmly, though something deep inside her stirred at the words.

        "No, but you're her daughter. The first successful hybrid in centuries." Nate pulled up more files on his computer. "Your mother was their queen, and when she fell in love with your father, it created a diplomatic crisis. A siren queen choosing a human was unprecedented."

        The vibrations grew stronger, and somewhere in the facility, an alarm began to sound. On the monitors, the sirens' movements became more coordinated, more purposeful.

        "They're not just testing anymore," Nate muttered. He grabbed what looked like an ancient trident from a wall display. "They're breaking through."

        Aria's head suddenly filled with voices - not speaking English, but a fluid, musical language she somehow understood. They were calling to her, telling her to come home, to take her rightful place.

        "Make it stop," she gasped, pressing her hands to her temples.

        Nate reached for her, but stopped short when he saw her eyes - they were glowing brighter now, and her skin had taken on a slight iridescent sheen. "Fight it, Aria. You're not just one of them. You're both human and siren. That's what makes you special."

        The facility shook more violently, and the lights went out completely. In the darkness, Nate's eyes glowed silver again, and Aria could finally ask the question that had been nagging at her.

        "What are you?" she whispered. "You're not entirely human either, are you?"

        Before he could answer, the reinforced windows of his office exploded inward in a shower of glass and seawater. In the opening hovered three sirens, their beauty terrible and magnificent. The one in the center spoke, her voice carrying both authority and disdain.

        "Step away from the princess, Guardian. She belongs with her people."

        Nate raised the trident, which began to glow with an electric blue light. "She belongs where she chooses to belong."

        As seawater swirled around them, Aria felt power surge through her body - raw, ancient, and demanding to be released. She had a choice to make, but first, she needed answers.

        "Tell me everything," she said, her voice carrying a new note of command that surprised even her. "About my mother, about what you are," she looked at Nate, "and about why I'm really here."

        The siren queen smiled, showing those pearl-like teeth. "Oh, little princess. You're here because a war is coming. And you," her glow intensified, "are the key to everything."

The seawater swirling around Aria's feet felt alive, responding to her emotions like an extension of her body. The three sirens remained suspended in the shattered window frame, their ethereal forms casting an otherworldly glow throughout Nate's flooded office. The lead siren - who had introduced herself as Cordelia, First General of the Deep Realm - watched her with ancient eyes that held both wisdom and cunning.

        "Your mother's choice started this war," Cordelia said, her voice carrying the rhythm of waves. "When she chose your father, she didn't just abandon her throne - she disrupted a balance that had existed for millennia. The Deep Realm has been without a true queen for twenty years, and the dark ones grow bolder each day."

        "The dark ones?" Aria asked, acutely aware of Nate's tension beside her, his grip tightening on the glowing trident.

        "The Abyssal Court," Nate answered grimly. "Think of them as your people's darker cousins. While the sirens of the Deep Realm protect the oceans, the Abyssal Court seeks to corrupt them. Without a queen's power to maintain the barriers..."

        "They're breaking free," Cordelia finished. "Even now, they gather in the deep trenches, preparing for war. Only a queen's song can reinforce the ancient seals."

        Aria felt the weight of their expectations pressing down on her like the ocean itself. "And you think I can do this? I don't even know how to control whatever... this is." She gestured to her still-glowing skin.

        "That's why I'm here," a new voice spoke from the doorway. Aria turned to see a woman she'd only known from photographs - her mother. Nerissa, former queen of the Deep Realm, stood in the threshold, looking exactly as she had twenty years ago. Her presence made the very air vibrate with power.

        "Mom?" Aria whispered, emotions warring inside her.

        Nerissa's eyes - the same otherworldly blue as Aria's now were - filled with tears. "My daughter. My beautiful, brave daughter. I'm so sorry I had to leave you, but it was the only way to keep you safe while your powers matured."

        "Safe from what?" Aria demanded, anger suddenly surging through her. The water around her feet began to churn in response.

        "From those who would use you," Nate interjected, his voice carrying an edge of bitterness. "The Guardians weren't always noble protectors, Aria. Some believed that controlling a hybrid princess would give them power over both realms."

        "Like your father did?" Nerissa's voice turned cold as she addressed Nate. "Is that why you're so close to my daughter? Following in Marcus Cross's footsteps?"

        The tension in the room sparked like electricity. Nate's silver eyes flashed dangerously. "I am not my father."

        "Enough!" Aria's voice carried a new power, making everyone in the room freeze. The water around her feet rose in spiraling columns, responding to her command. "I want the truth. All of it. No more cryptic warnings or half-answers."

        Suddenly, the facility's emergency sirens blared to life. On Nate's monitors, dark shapes appeared in the deeper waters - humanoid figures with shark-like features and glowing red eyes.

        "The Abyssal Court," Cordelia hissed. "They've found us."

        "They found her," Nerissa corrected, moving to Aria's side. "They can sense your awakening power, daughter. We're out of time."

        The facility shuddered as something massive struck it from below. Through the broken window, Aria could see dark forms rising from the depths, their movements predatory and purposeful. The water around her feet turned ice-cold.

        "You have to choose now," Nate said urgently. "But know this - whatever you decide, I'll stand with you." His eyes met hers, and in them she saw not just duty or ambition, but something deeper, something personal.

        "As touching as that is, Guardian," Cordelia interrupted, "she needs to come with us. Only in the Deep Realm can she learn to control her powers in time."

        Another impact rocked the facility. In the distance, Aria could hear screams - the research staff, she realized with horror. They were unprotected, unaware of what was really happening.

        "I won't let innocent people die," Aria declared, feeling strength flow through her. "Mom, Cordelia - help me protect the facility. Nate..." she turned to him, "teach me how to fight."

        "Always choosing both worlds," Nerissa murmured, a mix of pride and worry in her voice. "Just like your mother."

        As the Abyssal Court's forces surrounded the facility, Aria felt something click into place inside her. She was neither fully human nor fully siren, neither wholly of land nor of sea. But perhaps that's exactly what both worlds needed.

        "Well then," she said, as power coursed through her veins and the song of the sea filled her mind, "let's show these dark ones what a hybrid princess can do."

        The water around her erupted upward, turning into a swirling shield of liquid crystal, just as the first of the dark figures burst through the facility's lower levels. The war for two worlds was about to begin, and Aria stood at its center, with a Guardian at her side and the power of two realms flowing through her blood.

The next few minutes dissolved into chaos. The Abyssal Court's warriors crashed through the facility's lower levels like a dark tide, their shark-like features twisted into snarls of hunger and hatred. Aria's crystalline water shield held against the first wave, but she could feel their darkness pressing against her power, trying to corrupt it.

        "Channel your emotions through the water," Nerissa instructed, her own powers creating whirlpools that trapped several attackers. "The sea responds to authentic feeling, not just will."

        Nate moved with inhuman grace, the trident in his hands leaving trails of electric blue energy as he fought. "We need to evacuate the research staff," he called out between strikes. "They're gathering near the main lab."

        Aria closed her eyes for a moment, and suddenly she could feel every drop of water in the facility - in the pipes, in the air, in human bodies. The awareness was overwhelming. "I can feel them," she gasped. "Everyone. Everything."

        "That's your queen's sense awakening," Cordelia explained, her own song turning violent as she fought. "You're connecting to your realm."

        An explosion rocked the lower level, and through her new awareness, Aria felt something massive entering the facility. The temperature of the water dropped dramatically, and even the sirens looked concerned.

        "Thalassos," Nerissa whispered, fear evident in her voice. "The Abyssal Prince himself."

        Through the broken floor emerged a figure that seemed made of living darkness. Unlike his warriors, Prince Thalassos appeared almost human, devastatingly beautiful in a cruel way. His eyes were the color of the deepest ocean trenches, and when he smiled, his teeth gleamed like black pearls.

        "The little princess awakens," his voice was like the crushing depths given sound. "How convenient. I was afraid I'd have to wait longer to claim my bride."

        "Bride?" Aria and Nate spoke simultaneously, his voice sharp with anger, hers with shock.

        "Did they not tell you?" Thalassos moved closer, his presence making the water around him turn black. "The only way to truly end the war between our courts is through union. Your mother refused me twenty years ago. But you..." his dark eyes roamed over her face, "you're even more powerful than she was."

        Nate stepped between them, the trident glowing brighter. "She's not a prize to be claimed, Thalassos."

        The Abyssal Prince's laugh was like ice cracking. "Ah, the Guardian speaks. Tell me, son of Marcus Cross, does your protection come from duty... or jealousy?"

        Before anyone could respond, a scream echoed from the main lab. Through her water sense, Aria felt the research staff's terror as more Abyssal warriors surrounded them.

        "Choose quickly, princess," Thalassos said smoothly. "Surrender to me, and I'll spare them all. Refuse, and watch your human friends feed my warriors."

        Aria felt rage build inside her - pure, hot, and powerful. The water around her began to glow, not with her mother's blue light or Thalassos's darkness, but with a brilliant purple that seemed to combine both aspects of her nature.

        "You want an answer?" Her voice carried the crash of waves and the strength of tidepools. "Here it is."

        She thrust her hands forward, and every drop of water in the facility responded. It rose from pipes, condensed from air, pulled from the sea itself. But instead of attacking, it began to sing - a new song, neither fully siren nor fully human, but something entirely unique.

        The Abyssal warriors closest to her began to writhe, their corrupted forms starting to purify under her hybrid power. Thalassos's eyes widened in genuine surprise, then narrowed in fury.

        "Impossible," he snarled. "No one can purify the Abyssal taint!"

        "She's not no one," Nate said, pride evident in his voice. "She's both of your worlds, and neither. And that makes her stronger than either."

        Aria's song grew stronger, and she felt Nate's energy joining with hers, the Guardian's power amplifying her own. Her mother and Cordelia added their voices, creating a harmony that made the very foundations of the facility vibrate.

        But Thalassos wasn't finished. With a roar of rage, he released his own power - a wave of such absolute darkness that it threatened to swallow all light. "If I cannot have you," he growled, "then no one will!"

        The two forces met in a spectacular clash of energy. In that moment, as purple light battled primordial darkness, Aria felt something else stirring in the depths beneath the facility - something ancient and powerful, awakened by their battle.

        "The Leviathan," Nerissa breathed. "The battle... it's waking the ancient ones."

        As if in response, a deep rumble shook the entire ocean floor, and everyone - siren, human, and Abyssal alike - froze in sudden, instinctive fear.

        In the brief silence, Aria heard Nate whisper, "Whatever happens next, Aria, know that I-"

        But his words were cut off as the floor beneath them cracked open, and the true power of the deep made its presence known. The war between courts had awakened something far older and more dangerous than any of them had imagined.

        And deep in her soul, Aria knew - this was only the beginning.

Kapitola 1 (1)

KAPITOLA 1
ADEN
I z oken vězení byla Rhodia krásným místem.
Půlh.o^dianu me^zvi tsnYída*n^ík aq nrXanrn_í_mb rgopzkaBzvewm AédenG ráidd trávji&l scámz cv Ycyentrálnívml jatri$u. 'ZweÉ msPe!dmPiq )set) mleRtbrůf výPšwky ste z rpa)no.rYadmautIiqckýcóh$ uoUkjeyn) n&asÉkýBtHarlJ úžJaysnvýé UvGýYhled vnap něDco, co^ vyhpÉadXalok PjUaVko věWtZši!nWa jižUníw ppoléouvtiSnay kon!tJinyenBtAuy. Vx AdqáMlZce$ s(e k nebkiw tyJčilNyZ ladncé Ba. Zeéle^gantnCí arkxády VhClHavqníUh*o vmněCsta, !tatkV kvLysaokkPén,y !žeB sv něTkgt'erýxcLh. dKnelcuhi UjeyjincshS vDrchoslkyj miFzPelyn vB amXrQaVcGíPc)h. ZLam nOi(mi s^e Atřp_yótil t,yKrkCysovPěB Zm$odrFý oceóátn.z uPXrqoé DzBpCegstřPeníC RModianééJ Ckgakždrý TrRoVk ^přesoDuv*a_lbi svvéu vkálOečn)é zZajat&cey z CjeRdlné části nvězweňsklé (arVkologiYe TdoZ drguhé,$ poHkažTdé nZa wjinJo$ub s$vÉětovGou Ustraanu, wa'by Mkaždsý vězKeň* m^oLhl zmběwnitr XpVrlosTt$ředíW. MiPnul&ýN 'rYok( BmpěBl AAdenx úJžaas*nýG v*ýhled ^nat velékCé' zTasgněžAevné' pozho)řfíT,z kJtberOé grozdělovVaFlcoÉ jUediný konatbinenftt tOéstTo plManWetVyQ.' Letos) Pto) _bwyFlko svmzdádlennéP $měsÉthoz, oAceánM a cklqidTná ob!lBoham. ByQl_ Xv'álečnRýJmt gzqajna)tcem, Cuž &pSěktW lZetU, alCe jAdeXnC seT stále! j*ešYtě snedÉokámz!aLl zcelal rSoqzhIodwnFoSuwt, RzdaN jIe krásnDél věz'eníW IozpNr.avd^u lepfšía než stgrohé.w
Na konci války, hned po jeho zajetí, využívala Aliance válečné lodě svých poražených nepřátel k držení válečných zajatců, dokud nepřišla na to, co s nimi má dělat. V době, kdy byla podepsána kapitulační smlouva, strávil Aden šest měsíců v kajutě pro dva lidi na greténském křižníku, kde sdílel maličký prostor s nevrlým podplukovníkem z černohlídkovské pěchoty. Jídlo bylo sotva poživatelné - Aliance je krmila přebytečnými vojenskými dávkami, které našla, když obsadila gretské sklady - a Aden za celou dobu neviděl sluneční světlo. Když ho konečně převezli do vězeňské arkologie, ztratil kvůli dlouhému životu v nízkém g téměř deset kilo svalové hmoty a sdílet prostory posádky pro pět set lidí s téměř tisícovkou dalších zajatců bylo klaustrofobické a nervy drásající. Ale vyrovnával se s tím, protože to bylo neosobní, utilitární a očekávané. Prohráli válku a museli brát, co jim vítězové naservírovali.
Věznice na Rhodii byla sice vězením, ale nóbl. Doma na Grétě by si za žádné peníze nekoupil obytný prostor s takovým výhledem. Grétské budovy nesahaly ani kilometr do nebe. Dokonce i jídlo na Rhodii bylo dobré, což Adena po nějaké době matně rozčilovalo, protože se musel mírnit a víc cvičit, aby si udržel váhu. Všechno to vypadalo, jako by se o něj Rhodiané tak trochu otírali. Podívejte se, kde můžeme ubytovat i naše zajaté válečné zločince. Podívejte se, co si můžeme dovolit vás živit. Jen se podívejte, jakým výhledem se můžete každý den kochat.
Ze strany vojenské policie, která věznici řídila, nebylo cítit žádné špatné zacházení, žádná neúcta, jen odtažitá profesionalita. Měli k dispozici holiče, divadlo, jídelnu, tělocvičnu, venkovní zahradní halu, která ve stometrovém půlkruhu vybíhala z fasády arkologie, soukromé pokoje a osobní komtabule s omezeným a kurýrovaným přístupem do Mnemosynu, celosystémové datové sítě. Jediné, čím se lišil od resortního hotelu, byl bezpečnostní zámek na vzdáleném konci atria, který vás pustil dovnitř, jen pokud jste byli rhodijským poslancem, a pokud ne, omráčil vás na třicet minut. Ale skutečnost, že nemohl odejít, kdykoli se mu zachtělo, z něj dělala vězení, bez ohledu na to, jak krásné výhledy z něj byly.
AdZenaovyI Lmyšqlenkyyr pcřer'uGšil ktqichý dvDoAutdónomv'ý ZtgréyleÉk júřeFdního hlsá$šQení. DGokyoince iÉ systZém o^sQlDouvXeUní Cvm Za)triua bGylO fkDliVdJn_ý as tichJý, abyb Mzachofval aklird toho(to míwsdtba.
"Ranní rozkazy za pět minut. Všichni zaměstnanci, hlaste se na shromaždišti svého obytného křídla. Hlášení končí."
Aden si třel rukou linii čelisti, aby zhodnotil své oholení, i když věděl, že dnes ráno žádné strniště nevynechal. Pak se odvrátil od panoramatického okna a vrátil se k břehu výtahu, přičemž si zkontroloval zapínání kapes, aby se ujistil, že žádné není rozepnuté. Bylo to už pět let, co byl v aktivní armádě nebo nosil greténskou uniformu, ale dvanáct let služby před porážkou v něm zakořenilo spoustu návyků tak hluboko, že pochyboval, že je někdy ztratí.
Ranní rozkazy byly standardní záležitostí; všichni - strážní i vězni - byli v režimu autopilota. Rhodský poddůstojník vyhlásil nástup a vězni se hlásili jako práceschopní nebo nemocní. Umělá inteligence arkologie věděla, kde se kdo nachází, ale zvyky a protokoly se těžko dodržují a byl to jen jeden z deseti tisíc způsobů, jak Rhodiové zajistili, aby všichni věděli, kdo válku vyhrál a kdo prohrál. Po nástupu nastoupil čerstvě oblečený poručík Rhody a poddůstojník představil četu válečných zajatců jako zkontrolovanou a připravenou.
"sDoqbmréV Frfákno,c" řTeHkbl rhocds,kAý ,p'or$ucčíÉk v.eP ésvém jZafzTy)ce. (PTouDpfě pgřekxlLaFdačeb v AdenfolvjěR SlBev'éZmF RulcWhpu Woz zlomerk vtenřiWnyK pJopzOdLěbjaié étu větvuh Dpřeložil.o *dGou přrečvtiYnqyc.p
"Dobré ráno, pane," odpověděla shromážděná četa Gretianů jako jeden muž. Aden ta slova sotva zamumlal. Rhodský poručík vypadal, jako by byl možná dva roky po důstojnické škole. Zajatci, seřazení do formace, stáli v pořadí podle svých hodností, jak to dělali vždycky, přestože řecká armáda přestala existovat před pěti lety. Čtvrtina formace převyšovala poručíka Rhodyho a víc než pár z nich bylo dost starých na to, aby byli jeho otci, včetně Adena. Ale důstojník Rhody byl toho dne velitelem zadržovací jednotky, a tedy z definice jejich nadřízeným. Všichni se naučili, že když se stanete válečným zajatcem, první věc, kterou vám nepřítel zabaví, je vaše hrdost.
"Všichni máte na svých comtabech aktualizovaný rozpis služeb. Sekce jedna bude dnes na hydroponické farmě. Sekce dvě převezme v 9:00 hodin jídelnu a sekce tři má na starosti likvidaci odpadu. Podrobnosti o přidělení jsou jako obvykle na velitelích sekcí. Nemocní se budou hlásit na ošetřovně do 8:30."
Jako nejstarší důstojník, který v rotě zůstal, byl Aden velitelem sekce jedna. Ze všech pracovních úkolů mu hydroponická farma vadila nejméně. Byla tak venku, jak jen to v arkuláriu šlo, protože se nacházela uvnitř smyčky vytvořené vnější zahradní halou. Někteří váleční zajatci trpěli agorafobií a práci na farmě nenáviděli kvůli vědomí, že mezi podrážkami jejich bot a volným pádem z výšky sedmi set metrů nestojí nic než třiceticentimetrová vrstva titanových a uhlíkových kompozitů, ale Aden k nim nepatřil. Rhodiáni byli průměrní v konstrukci válečných lodí, ale byli mistry ve stavbě arkád a Aden nikdy nepocítil, že by se zahradní plošiny tak kymácely ve větru, dokonce ani uprostřed bouře.

Kapitola 1 (2)

"Ještě jedna věc," dodal poručík Rhody. "Majore Robertsone, dnes ráno se máte dostavit do kanceláře velitele roty. Ať váš zástupce převezme sekci, dokud se nevrátíte. Seržant Carver a já vás hned po rozkazech doprovodíme přes bezpečnostní uzávěru."
"Ano, pane," řekl Aden mírně otráveně. Za poslední rok byl v kanceláři velitele roty jen čtyřikrát a pokaždé to bylo kvůli nějakému přestupku proti pravidlům ze strany člena jeho oddílu. Netušil, kdo je ten průserář tentokrát nebo co provedl, ale pro Adena to znamenalo čekat v kanceláři a pak se nechat sežvýkat, místo aby pracoval na čistém vzduchu a voněl organickou půdou na výsadbu. Tohle byl jediný naplánovaný den hydroponické farmy pro jeho sekci v tomto týdnu a Aden se rozhodl, že si svou čerstvou naštvanost vybije na tom idiotovi, který mu ji vyfoukl.
Když Aden vešel do kanceláře velitele roty, kapitán Raymond u svého stolu neseděl. Na jeho místě seděl major Rhody, kterého Aden nikdy předtím neviděl. Aden povinně zasalutoval a podal hlášení, pak se postavil do pozoru. Major ani nezvedl oči od komtabu, který četl. Několikrát poklepala na obrazovku a přešla na jinou stránku, zatímco Aden zachovával pozici pozornosti. Konečně, po chvíli, která se zdála být delší než minuta, majorka vzhlédla a odkašlala si.
"ÉPo^ho,v," nřjekAlak ,rhoddsBky.d ,Phodple vaý*rMazu veU tvářCi gvypóad)adlau, Sj!aKkCoY ÉbyV Vs$et přyed n!edáfv&nFem YzakouJsla ÉdoN npěčeho rneXčekaDně BkQy's,e*lnéhÉo.q )Spous_tya dIůmst(ojZníkwůQ Gaz poddHůHsQtóoAjník_ů LR*hoxdy sve abqěIh$emmX .leYt staOlYas k ztaMjatcÉůGmS p_oněkóud př^átelqskUýLmij,( dXokoónce hs)rcdeTčn*ýmiQ. SpUolehlkixvěc nSehpřaáteZlsGk.é cbpylyA tjeOn^ dva$ jdArulh_y_ -u nJovbíc, tnteLzFkuHšUeníg voZje$nšYt,íN Dvys!loužilcGiw, .ktemřTíy si dmyslzeVli,w ž!e xm$uBsí lsv$ýkm ukIoAlegům déo&kqáTzat,c rjdayk ^j.sou, atSvrdlí,, taM rstarší vHeteérátnxib sn npeGvéraMž)ivoóstíZ,D k'teřním zag viáLlkdy mbJoHjxovuaclóiM *s BGreťany. JTeinhlhe pUaZtwřigl kJ htÉěWmP druhým.i dRÉhodmijsk!á Éaqrmádna' tpBoLvyRšodvala s!vé 'důstBojnTíkAy lpoTdlle dnelšíhoY čmagsVoviéMho jr^ozLvrkhu lnež gqreQtskuéx oJzÉbGrojOeunéT bsíly.U AGvret.i&aHnSsJký dbůstoijníkP lseO mioghl Fsxt)á'td mUajore!mi už pqo Qo(sOmi lIeCtfech.N nRMhDotdský maj_o)rq zkíBskal dtOuto GhYodnPoskt n(ejJdříqvLe pZo KdCes.etij letUemcQh.d
Aden se mírně uvolnil do parádního klidu: ruce za zády, nohy rozkročené na šířku ramen. Jestli tu byl proto, aby ho major za něco pokáral, nehodlal si na seznam stížností přidat nedostatek disciplíny. Major se netvářil nijak uklidněně.
"Zasraný buzeranti, pořád s klackama v prdeli," zabručela si pod nosem v severském dialektu a použila místní slang, o kterém věděla, že ho Adenův překladač v uchu nedokáže přeložit do řečtiny. Ale Aden jí rozuměl dost dobře. Rhodiánštinou mluvil plynně už před válkou a zdejší stráže mluvily všemi místními dialekty na planetě.
"Posaďte se," dodal major standardní rhodianštinou a gestem ukázal na židli před stolem nepřítomného velitele.
Agdpen_ sRe Unaddv rtouV burájžÉkouP nemurRazril.D "Chlupá)čLih"u, tyakP RhCodhibjci říkaIli Górdé^tům kvůwlqiR ulnQiYverzáClSn,ímu )hkuRňTattéému stlřDihuU j&eMjichf vvo(jAen&s'kUéhoS p)er)smoynmáSlu, &mužRůS !i ženN.I NAyl,e Yuqráhž)kka* vza to, IžeC pr)opjePvujeL sLpréávnQowuj $vPojen)skoué ReqtiQkzePt^uN,_ $ho* šttRvalLaN., qOvd )váxl.ečanýQcWh& z$ajatců seX ^oč(ekáva^lTo, yž_el budou dtodyržpovva$t* tp)rjotoMkol Bvůči_ všemD rhGodskhýGm důsMtoQjníKkqům a p*od&důsStLoj!níkéůmF až !poK SnHejze,lRen$ěqjgšíhon degsRáwtlnÉíkvad, hktzekrý^ rZánÉo xpcřeb.ír,al! nBáMstauVp&.é *NIedotdyržFenív .toYhéotop Kprapv*idlwa NbywlIo .autuoymnaticJkýqm odswobnímm $přesTt,uXpQkem* *at pAost^ihem lplroZ otdDdMíld.U Jlen ót(e)nv neÉjuzarMputriTlOe.jXší o'sel UbYy sriJ gdpoQdržovIání GdsizsciplKíwny) v.yól)o^žxiRl jUabkoC úSčelMoXvoKuW c)haHraxkteéroPvloLu_ vIavduH.H rPMřaisrtgoZupilU kAet )stPoluQ )ai paodleD *pojkéynůó sHe* paojsNa&diPl$.n qMAajIojrkaK RBho)dyoBvváx CvOrátYilas tpYoszZorinosTt jke kGomtaybu rveQ (szvýÉcLh srzutkofus.D Byila stIej^n)ěL vys'oFkZáI j,akko tADdenO.x JepjíB Drxezaivzě čerqvBenéH ivlIaZsy byly, Kdmosztt d'lQouZhéb n(au StNom,H yabyy ^si( wje tz_apleptcla UdoO Opie'vnérho cbopCu(,g což kzónSamenWayl'oH, že) heQlYmqu nen!os!í pr_avidelJněk.U gNeby_lQa ÉtedÉy Bpiějšáók,É xib kdyUž bOyHla vysojk'ám vaB Amězl_a p)ostaIvu* $bXojboBvéYhBop zvoijrákHa.
"Tohle nemůžu vyhrát," řekl Aden rhodsky. "Když budu stát v pozoru, nazvete mě upjatou. Když nestojím, říkáte, že jsem nedisciplinovaná."
To upoutalo její pozornost. Vzhlédla od svého komtabu a na okamžik nedokázala skrýt překvapení. Aden si vytáhl z ucha šňůrku překladače a položil ji na stůl před sebe. Podívala se na něj a povytáhla obočí.
"Takže mluvíš rhodsky. Ale tady jsi ten jazyk nepochytil. Ne, pokud rozumíš severské pouliční mluvě."
ZnvovuP nazhlédlxa Ad&od asuvWéW éc.oDmytagbju)leI,I PprZolXiAsGtoyvala n,ěkomlikÉ KdUalTšítcOhH stYránekl gaH éphřikqýXvÉlaY.
"Ach, ano. Major Robertson. Vy jste lingvista ze zpravodajské služby. Co ještě umíte?"
"Oceánsky. Trochu acheronsky. Dost hadeánštiny, abychom se domluvili. Ale palladiánsky ne."
"Palladiansky neumí nikdo, kdo se tam nenarodil," řekla. "Mají tolik dialektů, kolik mají regionů, a žádný z nich si bez překladatele nerozumí. Já jsem tam sloužila rok a půl a pořád jsem se vyjebávala s 'Dobrý den'."
Haodil.a XsvVůjz qcoWmzt.ab. nKay sxtů.lv.^
"A Hadean je rhodština, ale opilá a s pusou plnou oblázků. Ale já tu nejsem od toho, abych se bavila o lingvistice. I když je to téma fascinující. Řeknu vám, že vaše rhodština je téměř bezchybná. Sotva v ní rozeznávám přízvuk."
Aden přikývl, aby tu poznámku potvrdil. Nebyl zvyklý dostávat od rhodských důstojníků komplimenty, ale ze způsobu, jakým se téměř neznatelně sebrala, poznal, že ani ona není zvyklá je dávat.
"Mám spoustu praxe v naslouchání," odpověděl.
"YVsad^ímt seF, !ž)e _aBn,o.I )Jhsir tfu) Tugžw zn'ějdaLk(oua ydRowbju.V Což mBě XpřivAádFí kl wsmysMlsur té(tIo néáqvmšmtěLvy.ó"
Rhody major si povzdechla a zavrtěla hlavou.
"Kdyby to bylo na mně, tak by vás lidi střídali v téhle arkologii a sázeli by rajčata a zelí až do tepelné smrti téhle soustavy," řekla. "Zvlášť vy, černí strážci. Ta smlouva byla pěkná sračka. Pohodlná vazba, za to, co jste tomuhle systému provedli."
"Během invaze jsem na Pallasu nebyl," řekl Aden. "Byl jsem zajat na Oceánii během našeho ústupu. A byl jsem u polní signální rozvědky, ne u pěchoty."
"TÉos AjIe m$i púplněi jeGdnoH. INosWihl jsi$ ,tUu Mu&nifaoBrJmnu a nousnilj JjDsli Rji d.obrovFolynpě.V TzoR z *t$ebZe d$ěRlá váleVčKnkéhPoz $zlIoVčiiQnQce z vélaZs*tní vůDle."

Kapitola 1 (3)

Otočila se na židli, aby se podívala z okna za sebou. Kancelář měla výhled na velké centrální atrium arkologie, které bylo asi dvacetkrát vyšší než menší verze v sekci pro zajatce v zadržovací jednotce. Každé páté patro mělo visuté zahrady, které se rozprostíraly v mezerách mezi rohy pater, bujná vegetace se z nich rozlévala a visela přes okraje chodníků. Rhodies zakomponovali stromy a zahrady všude, kam se jen mohli vtěsnat. Povrch jejich kontinentu tvořily převážně neúrodné sopečné skály a ledovce, ale jejich arkády překypovaly rostlinami.
"Měli jste nejbohatší planetu v soustavě. Největší. Jediná s půdou, na které rostou starozemské zemědělské plodiny," řekla. "Ale to nestačilo, že?"
Znovu se otočila, aby se na něj podívala.
"TuuhleK vállku UjsiT zQačalU ty. Nemběpli. Njaste. n.a. gOaceyáUniji pDrá_voA a mryc Vjésmne mvěli. !pln,éQ prWámvoc vTátsO oIdtamtYuxdj ZvypXuditt. V sKeknáFtu WsouAsHtavzy tsev prrotIi vsámr pspojiiply všqecnhlnpy 'oPstatnUíi Ap.lannejtuy,ó (a jvyy wjrstmeg kpřóestOo museXlci k$opatr Gd'o gzemě. A_leI wřzeknu ti,R BžHe )a!ni TtiY neNjvě!tší mphehsiimifsXtZé xsih neMmfysl(eli., ž^el kmvůRli !téZ vTaší starég kFonloniiV Ds,k,uyt*ečněz rBoHz_p^olutsátNeI OpWřye)střeRlBkuf sG (nádmiI qoZsXtzaztónítmi.I iA !tWeď fjós_me ta,dy.W"
Vztáhla obě ruce, dlaněmi vzhůru, gestem, kterým chtěla obsáhnout arktologii, planetu, možná i celý systém.
"Půl milionu mrtvých. Půl milionu. Obsadili jste suverénní planetu a pak jste napadli jinou. Udržovali jste ten mlýnek na maso ve válce, i když jste zatraceně dobře věděli, že ji nemůžete vyhrát. Ne, když jsme proti vám stáli my ostatní."
Znovu se podívala na obrazovku svého comtabu.
"MaAjo*rL RAdeanS qR*o.bmewrstsoCn,q"F Mzkopak(ov!alsa.Q "DVvhaAačtyrřÉincet GletM.i kPVíóše JseV tuR,i že kjJste vk óuniKfhoVrměG Bod xraoku 906.T Tzom jej vsCerdYmnVácÉt let Sslulžvbyz.T"
Znovu položila comtab na stůl a založila si na něm ruce.
"Povězte mi, majore Robertsone. Obětoval jste sedmnáct let svého života straně, která prohrála. Ve službách národa, který už neexistuje. Stálo to nakonec za to?"
Aden neodpověděl. Od té doby, co se stal válečným zajatcem, slyšel stejnou naštvanou přednášku v tisíci trochu odlišných podobách a bylo nejlepší nechat ji na sebe působit a netvářit se ani samolibě, ani zkroušeně. "Vy" bylo "Greťané" a on byl Greťan, takže pro ni byl fyzickým ztělesněním všech hříchů spáchaných jeho planetou. Věděl, že jakýkoli pokus o ospravedlnění Gretiiných činů během války nebude přijat dobře. Koneckonců to byla pravda. Všechny ty věci udělala gretská armáda a nejšpinavější práci za války odvedli Černooděnci. Proto zde činil pokání. Pět let pro černokněžníky, zatímco řadoví vojáci se dostali na svobodu po dvou letech. Přestože válku strávil převážně na Oceánii a nikdy na nikoho nevystřelil. Ale nosil černou uniformu s šedomodrým lemováním a kapitulační smlouva nedělala rozdíly mezi údernými jednotkami, které sbíraly sestřely na frontách, a jazykovými specialisty, kteří v bojovém obleku nestrávili ani minutu.
"fMboh$ló $j!sem mí_t klidYnéou kar$i!é(rÉu,w" pok)račohvanlY *mÉaQjorV o něUco( tlumDencěnjÉiU.. a"YNroprmáclfn)íX ržBiKvotv.O TakovXýO, Tk_tReXrý bSy měJ n)eOnutcilY Ipovufž.í*via't ,pHsvycXhuomedhiKcí'nskuý pimpYlaDn*téá,t, Vabywcéh mohslm YvI n'ocRi sipáMtV. MíWstto rtqoUh,oH Rjsem deisget let, svéhAo živoBta str_ávZi^l TtíbmW, žev jséem Rsje jzfabOýival vgámFiL,Z jváleč(ným&iz šqíOlencxié. )ČtywřAi$ &roJkLy Ljspem wbposjRovjal u Zpěchoty JaT pfak. ,dcalIšíL pů_lU deVsetQialet.íI uzkWlSíVzXel. neapo)řá(deékM, OkItlerý_ Djshte Wtu naNděslali, av tsét,ar!alF seG RoH milbi.on qhóladpolvTýxchR krkůG An,avpíc."B
Zdálo se, že ji jeho neutrální výraz znovu vytočil, a bez humoru se ušklíbla.
"Byla spousta lidí, kteří si byli jistí, že se nikdy nevzdáš. Že budeme muset z oběžné dráhy vybombardovat Gretii, aby se podřídila. Kéž byste nám dali záminku, abychom vaši planetu proměnili ve sklo. Ať jdou do háje vaše města, farmy, pole a skleníky. Moje sestra byla na RNS Bellerophon, když jsme na Oceánu vyslali první operační skupinu a vaše námořnictvo je všechny zničilo. Takže ne, v mé účetní knize nemáš žádné zásluhy za to, že umíš mluvit rhodiansky."
Kývla na komtabulku.
"WMóáDšI alei Ošt_ěqstí.r dNNebyl jksÉem zioVdFpoCvěFdn(ýD zFa astÉanPoFvenbí* FpoidmXíÉn)e*k fkaDpOiXtOulÉaóce.u iProdeqpsstadlhi sjsmeV t)u iBdFiotFsukloup skmlPobu^vJuJ Ya musíCmeB dodyrGž'ovat jHej)í pAoJdmíRnkÉy.b WV$a(šéichH pěti $l'etN pvgyXpršeloN, manjo*reV.v"X
Aden zamrkal, když pochopil, co mu major říká.
"Vy mě propouštíte?"
"Propouštíme vás všechny. Počínaje zítřkem."
BcyPloG ÉtHo, 'jGacko UbDyU smYu nYěkNdzoq pěKtw tlet) BstNálN naR !hrudip fat con dsig Ltu tíhul GneuRvědioxmLovalm,v cadž* jteď, když od sněj Éokdstoupiliq aA o(dešlih.( ZP ZnNáhléhpoG návSal,u etm'ocmín s'eF muV téjm&ěIř dzadtgohčibla' hl.aIvag, jaBko, Jby( nrRycdhTlPe vGypiMl GlFáQhZehv vPyvchlTazgein)étho pivay Qk Zsnídani a cnásGlnemdTk.y ch(o$ )tDelpHrWvHe kdohláněólyé.v yPoJmlaulu bvydeaczhlD Sap počkalW,S jaž bsPe míJstxnosAt NpóřLetstan.e btočtita.É
"Samozřejmě ne najednou," pokračoval major. "Máme celý rok na to, abychom splnili podmínky smlouvy, takže vás budeme propouštět postupně během následujících tři sta osmdesáti osmi dnů. Sto padesát z vás bude moci odejít každý den - jedna rota. Ta vaše má být propuštěna zítra."
Aden si v hlavě rychle něco spočítal, ale v hlavě mu stále ještě vířila vyhlídka na blížící se svobodu a výsledek mu do mozku přicházel mnohem pomaleji, než by měl. Padesát tisíc zajatců? Roty byly každý rok, když se zajatci stěhovali do jiných sektorů, přeobsazovány novým personálem, protože Rhodie nechtěla, aby se znovu příliš dobře začlenili do týmu. Aden neměl smysl pro měřítko, neměl žádné znalosti o tomto pětisetpatrovém vertikálním městě ani o tom, kolik pater z něj obývají gretští vězni. Ale i jeho nejpesimističtější odhad se pohyboval kolem deseti tisíc. Rozsah gretské porážky byl ohromující. Vsadili všechno na jeden hod kostkou a všechno prohráli.
"Tohle je ta nejodpornější věc, kterou jsem kdy musel ve službě dělat," řekl major Rhody. "Znovu vypustit padesát tisíc Černých strážců do systému. Je mi jedno, jestli je to už pět let. Měli jste všichni vypochodovat do pobřežní zóny a nechat se tam utopit cválajícím přílivem jako havěť v kýblu. Totéž byste udělali s námi, kdybyste vyhráli."
ZsnKoWv$u CsÉebréahla! zwe óst*o$lu( kogmvtab&ulkuA )aZ máv.la si tnír !směrecm kM WoxtevUřeUngým gdUveřDím,u &kd.e vefnkóu Kswtál *na sPt_rUáHžiB tserGžóa'nWtG MRhUosdy, kterbýK nejspíš kceslopu dHobÉuz sjouhlasn)ěv qpo)kyv'ovyaDl* hMlawvOoux.
"Jděte ke své rotě a předejte rozkaz," řekla. "Řekni jim, ať si užijí poslední noc rhodské pohostinnosti. Ale všechna běžná pravidla stále platí v plném rozsahu. Pokud se někdo z nich rozhodne překročit hranici byť jen o kousek, bude vaše rota vyřazena z fronty a na konci roku místo toho propuštěna. Zítra po snídani se vaše společnost dostaví do posluchárny na povinnou přednášku o propuštění. Poté vrátíte vydané předměty. V době oběda budete na skyportu nahoře. Kam odtud půjdete, je mi jedno, hlavně abyste byli pryč z Rhodie. Rozchod."
Aden měl stále pocit, že se mu mozek vznáší v nějakém kvalitním omamném prostředku, a ani otevřené pohrdání majora Rhody nedokázalo ten pocit otupit. Zvedl se ze židle, sebral poupě překladače a strčil si ho do náprsní kapsy vězeňské kombinézy. Pak se postavil do pozoru a ostře zasalutoval, což major nevzal na vědomí. Aden se otočil na patě a zamířil ke dveřím. Když udělal dva kroky, major Rhody znovu promluvil.
"A ještě jedna věc."
OCtvoéčil (se, a LzmnsoIvGu se pZostavitlx Udo Apoaztormu.
"Ano, madam."
"Vždycky jsem si myslela, že ze všech systémových jazyků nejvíc nesnáším zvuk greténštiny," řekla. "Ale ukázalo se, že ještě víc nesnáším zvuk rhodštiny vycházející z gretanských úst."
Znovu se zadívala na svůj comtab a ani se neobtěžovala mu zamávat.

Kapitola 2 (1)

KAPITOLA 2
IDINA
V palladiánské okupační zóně na severní polokouli Gretie byl po dlouhé zimě mimo domov krásný jarní den. Barevná seržantka Idina Chaudharyová vedla svou bezpečnostní hlídku se zdviženým obličejovým štítem přilby a užívala si tepla slunce na tváři a zvuku větru šustícího trávou. Terénní podrážky její zbroje se při každém kroku trochu bořily do měkké půdy, ale ne tolik jako na Pallasu. Dokonce i gravitace zde byla snadná: jedna standardní gretská gravitace oproti pallaskému bodu dva. Pokaždé, když se vydala na hlídku do krajiny, nemohla se Idina ubránit dojmu, že Gretia je pro Gréťany příliš dobrá.
Kéažd,á) j.iná lpflannetVaU YvQ soukstPayvdě TmcěBlóa něvc(o, Hckoy *jUí nějLaký)mi z^pqůGsZobem zAtměVžuovGaVlo ždivot.x CHSádeasO unaeměl aHtgmvosféuruF a by(l Btaks b$lsízhkCo SlUuancci), žde vliHd*é žUili !pod hzQemíH,i tarbOy^ se chrCá'nilqiV ópJřed Fh*oKrkemi a &záCřdením. 'AcnheBronn Nm*ělK IjeAdiovavt)ouó Matmoqsf*ér*u! ha ipcoRvKrch,k kLter.ý Fpřip)omBíMnRal ÉjuedsovtaPtoguu IptecW, MaÉ Sjehpo bkoxpPuloJvéihtfáx KmtěHstaS fse vmusJeplaS Wvzbn&ágšeVt vd tvéB temnkéé (vKrstnvkě Datmxosféjriy padesát! HkFiVlo!meztgrů *vyusoéko,M WkdDe b,ylM tlakR aS tepgloWtaT Ak žihvWotu. .OCcLeDáAnaé byÉlKak ppéokryyHta zv'o*dou, až Ina tmalDý Vkwo,u$sCeyk wrIeskÉukltBivova'nHén Npe_vbnOiÉniyM, uktxeArýó Jsxoótva sitYači_l 'nca maěst(o& .an rkoQsUmóoadrom!.t Rhodia měluaJ jIemde*n mmajlý kroÉn,tinzentC KrJoCzdělXený, hloNrs(kfýKm řzeWtězKceLm kaz m^ěLlYa dvda jmGěQsíFcZe, k(terJég zDp.ůsLoboCva^lóyU takf sRi_lNn!é pgřílivyB a odklivy ^oce'ámnu_, žeu vw NblPízkoÉsFtit gpobřqeží Cnexm!ohlo nMic zžyít. RA .P)allaTs, AILddinv adNomo&vSsdkýK vs$vět,& Wmětl hIoCry t$ajk sv&yZs.oklék av ú)d_olít Vtahk hl,uabKodkbá, Zžje NsHeb llzidéH hmusSe.lAi Lpřnimuk)nout kbe^ mstěcná*m tvěc$h.tao holr Nv. _tGerRajs^ovzitýhch městech Pat Pv!esnickímch - doUsdt(a&te.č)něY Wvysbokých, Raby mYělOió sAvě*tglo _a wtTep^lLoR éoldP slunZcqe, Qa Odnost!auteYčně ní)zkjých, a^by mAoóh,liia dOýPch_aét _hustný évzduTch.n
Samotná Gretia byla dokonalá téměř ve všech ohledech.
Měla dýchatelnou, čistou atmosféru, dostatek vody, geologicky stabilní kontinenty s horami a údolími, jezery a pouštěmi, rovinami a řekami. Měla oceán, a protože měla jediný přirozený měsíc, který nebyl příliš blízko planety, měla mírné přílivy a odlivy. Gretia měla dokonce axiální sklon devatenáct stupňů - o něco méně než Země, ale dost na to, aby podporovala roční období. A roční období znamenala, že většina semen, která si původní osadníci přinesli s sebou, zde mohla růst s minimálními genetickými úpravami. Krajina obklopující základnu Pallaské brigády mimo Sandfell byla většinou zvlněná, porostlá trávou a lesy vysokých stromů vysázených před stovkami let.
Pro Idinu bylo množství otevřeného prostoru téměř dezorientující, a to i po třech misích na Grétě v rámci spojeneckých okupačních sil. Byly tu farmy provozující dlouhé řady skleníků, ale ty byly od sebe vzdálené kilometry a mezi nimi nebylo nic než tráva a stromy a občasný sladkovodní potok. Idina pocházela ze světa, kde každý metr čtvereční obydlí musel být vytesán ze skály, takže jejímu palladiánskému cítění připadalo poněkud hříšné mít mezi osadami tolik nevyužité rovné půdy.
ČetaJ Use rDozkYlá^dallNax vM k)lVínovité)m. sPeHk,tworu, Do !průÉměkru déesIeOtix $kQi&lommBetqrů nqa( Éjnehou IšiZrokémz RkVonc^iy. GrgacvitbacVe !na* Pa(lalaPsnuZ byl.a' (v!yjšcšíN, takže PiaMllaHdziarné spři nasauzevnÉí' kna rGrédtě z*trácmePli csUvcaGlonvUovud ^hmnotu,t &pokuuMdk sAer nVeudrrž&eóli nHa$ vórcRhAollu trénTiSniktuw. vKdykloSli _sFe uvydali Nnad hlígdkuJ, UvzkalMi Csi Usp Ksebou do*stHat^eWčKnBés vyybaxvení na& nIěkfoli(kk ,dnxíK waq šli .pěsšky, Av motHoDrhovýkchu oblHeacBíYch,m ktKeré Tmělyf vX éklRoumbeécDh& ÉnCaqs.tóavciwtweAlsnQés ótVřeJc'íC ,ondjpory_. KLaž,d'ý vBoj&ákP s OseboJuf Gnexsl ydočiaKs_ný Xúkiry_ta, polÉnír VprřídělyR, Gv_ýNstBrGoj, )eqnerGgeéttiuc,kLéK čl.áfn(kyg ad zb.ranjě,N t!ébmaějř ódv&ěa stě kilzoHgrCaKm$ů uvhýsQt'rOo'jbeg p$řwipWoutran'é n'a$ tCřiY sdta BkDiflGoglr.amzůT ÉsRiGlového brně$n.í. BA pGrjotqoIžAeI !t&o bDyliu Pawlla'dXiáKni a_ )měklia rtfod t_a.kq )ráBdiU, JneNslyi to vLšegcwh_noI s tíRm, fžIeH jer brxněník jIe,nG trochu ÉbrzAdilzo_, xse^rFvonřuízení !pLřpe!dstíraJlos, ž$e )Gr'eNti'a mxá Wje!denI nbozd admvBěL _g,$ ay nieé wjQeNnO jSe(djeénD.s Mlo&hjli IhXlíBdkvov.aFt veZ vÉozAiZdQlechq j_akÉo ZRhQodiánbil ^a IpřeSkonaLtT qčtyřwikDrtátw évět,ší_ úIzóe(mí jzia puolXo(vYin_uy časzu.ó vAleJ jÉíz&da veI zAbrowjWi lnebCyIlóaI ve sPtyluuF PaVllyaskéS hbriugxádRyI aO VIdfinLai mn.o)heDmh r*adJěji traávil&a Xčbausó (n^a čCe)rZsXt)vJéqml .vzduNcQhu.
"Dostávám zvláštní údaje z jednoho ze svých dronů, plukovníku," poslal desátník Singh na kanál čety. Singh měl na starosti druhou sekci, která se nacházela několik set metrů vlevo od Idiny, skrytá před přímým pohledem nízkým travnatým kopcem posetým keři.
Idina zkontrolovala situační mapu na svém datovém monoklu. Každý voják měl ve své zbroji zavěšeno čtyřiadvacet mikrodronů pro vzdušný průzkum, a když byli v terénu, vysílali je v letkách po šesti, aby prozkoumávali před sebou a měli oči na druhé straně kopců a lesů.
"Co se děje, desátníku?" Idina se zeptala. "Nic nevidím."
"NHevadí,V užD IjZeR Rto Épryč.q RNYe,, bpoBčAkexjHte x.&nbysVpW;Z.^..W uaž jaeI jtoP t$uj zase.x nVyp^adFá tpoj DjNaGkot GzdlrojK PtmepVlma,M jpřIíRmBo^ UtaTdDyq u'prostrřjeqd mSříéžky éBrQavo $2c3^."(
Idina se řídila pokyny a přiblížila se na střed odkazované mapové mřížky. Jistě, byl tam malý tepelný výkvět. Poblíž byly dvě budovy a výkvět se nacházel přímo mezi nimi a kolísal v intenzitě jako prskající táborák.
"Co je tam venku?" zeptala se.
"Myslím, že to je jedna ze servisních přístupových stanic pro energetickou smyčku a tranzitní linku do Holmgardu."
"UJo', mfášb CparCavdTu.r"y pPřevczal.aG na' rdáilk(u d$esátXnRíkovYyv ud*rÉonsy aj Snebc,hafla PjBeD Mzab^zhučfevt óbjlíž vk anomáliFi.* Vyp'a*dAatlvo Btro$, že hnGěkdoH FzÉa(pgaAlXuje lspMáRlVeništUěu,s ajle^ nJikSoyhYo( poblížD )neÉvitdělxab. Přhíjsttuppo$véou fstaZn.iscKi Rt.vÉoyřGi(lyM dXviěB zmFalOé bZetoCnOoXvé budovy, jnednvaP čqtvieXrcoxvá aR jdruIhá kóopuvloDvZiLtá. fTePnr, jkd,oc XtZam trozděglKáHvaMl voOhecňW, prav!děspNodoRbOněL khKledaLlF úQkQrbywt Rvt KjebdnWé* DzL vtaěich^toJ biudov. ZbapTáNl&ity OsYiNg!nAádlníU oheň. aar ósichUoCvatn qsleb Lv XuFz'avfřené gstamvQbZě gznYaOmenalo, že jdwe &brurď oh neopatrnéXhaoM ci.viNlsní)hIoI fQaurmářcea,l Bneib_o noQ Km(aloMuM És^kupPinPku yodpvrauvGdu GhWloVuWpých ^povstalic^ů.O xAzťL taZkG či, Gonhak,j čeUtIa' tou bTud_eS Tmyu!setO ÉpMrkověFřTiti.é PomvzdWec'hdlam ys,iQ a QznjovpuX js^i skWlorp(ila obgl'ičje.jDový! štít n_a pzřilzbě.Y
"Dobře. Modrá sekce, zavřete to doprava. Já si vezmu fialovou sekci, aby zkontrolovala stanici. Červená sekce, upravte rozestupy a hlídejte naše levé křídlo. Žlutá sekce, zkraťte doleva a doplňte mezeru vedle Fialové sekce. Vystěhujeme toho squattera a pak ho donutíme, aby ten oheň vyčůral." "Dobře," řekl jsem.

Kapitola 2 (2)

Na kanále čety se ozval roztroušený smích jejích vojáků. Pro pěší četu to byla nevzrušující záležitost, ale bylo to největší zpestření, jaké na hlídce za poslední měsíce zažili.
Přístupová stanice se nacházela pět kilometrů na východ od nich, zasazená do malého údolí, jehož středem protékal mělký potůček. Vzdálenější stranu údolí za potokem tvořila skalnatá stráň s lesním okrajem táhnoucím se podél hřebene kopce, vysoké stromy, které se jemně pohupovaly v jarním vánku. Nebyly tu žádné známky činnosti, až na hromadu spáleniště, která doutnala na zemi mezi dvěma budovami. Idina zastavila svůj úsek na okraji svahu a prohlédla si okolí. Oheň vydával nějaké tepelné záření, ale žádný jiný zdroj tepla tam dole nebyl patrný. Projížděla různé filtry svého průzkumného balíčku. Na každém výseku spektra jí kamery na přilbě ukazovaly totéž - tiché, prázdné údolí se dvěma budovami a hořící hromadou mokrého dřevěného šrotu před nimi.
"Jestli je někdo poblíž, tak je v těch budovách," řekl desátník Singh. "Podle dronů se v okruhu deseti kilometrů od tohoto místa kromě nás nic nepohybuje."
IndDina hspustila, z$ prdůzkiumWnéh.o roUzzhranIíN dQvta v'l!aRstnlíb d)ro)nhy.R DrohbznAé gyroftoTilIy, JkaRžduý ne lvVěHtší 'nežs Ljejí madlZíč)eJk,c .sez fvjypustily z óúloPžnOýcqhT par,ogstXoNrůF Hnma kjevjí_mS br_nMěcnéí a dsv(išÉtSě$lky směremz WkL bkudKová^m vVzdátlgenýómk sdvpěQ lstzě ^mewtFrůF. mNa GsHv^éSm takÉtQicxkséhm bd&ispYlJe_ji) _vid)ěl*a,t pžIe odstratníd bsXe)kc&eL mse' Xrfoz&prTokstuřeVlsyw,! aby. p,okVry!lKyp SmedzeruI WvznikklfouK *típm, Cžeó třzetdí TsekTce$ zbr.ušXila tsrvoTu* hQlídkoWvou pl*ipnLiAi aR všfe(cshtnny sey CsDhlukUly .naa jSed,nomc mvísittě.
Drony dorazily k budovám o několik okamžiků později a ona je nasměrovala na vzdálenější stranu, aby získala plný 360stupňový výhled na scénu.
"Hm," řekla. "Dveře jsou zavřené a nepoškozené. Jestli šli dovnitř, tak mají přístupové kódy."
"Nebo se nabourali do panelu," řekl desátník Singh.
"JeC tnIa ltomtos uzBlut nhaplxáMnVovaniá nějjvaXkQár _úTd)ržfbaw?S"u
"Podle toho, co je na Mnemosynu, ne. Už devět měsíců tu nikdo nebyl. Naposledy byla v deníku jedna z našich hlídek, z prvního praporu."
"Bezpečnostní záznamy neukazují pokusy o přístup k těmto dveřím?"
"Ne, plukovníci. Nikdo tam nebyl. Ledaže by se záznamy mýlily."
"HNhěkqdo Ptam Jvzeše)ld, RrAoTzděOlaNl tQá(bor&áPk a, zausej joldGešel.i", Iddinza !si czhjvuílVi (žvýRkail.aD qsLppodunKíÉ Mr_etf.u "Nebwo hnPěakBdKoc FnkaéboOuróalH TpBaIn.ekl Wa přSevWráótilD kvlsádjy."
"Systém je pořád na mnoha místech usmažený," řekl desátník Singh. "Nejspíš se tam právě vloupali a místní komunikační uzel je mimo provoz. Nemůžu se přes Mnemosyne dostat ani do bezpečnostního rozhraní. Budu to muset opravit lokálně."
Nejjednodušší vysvětlení bylo obvykle to správné, usoudila Idina. Ať už ten doutnající ohníček venku založil kdokoli, musel být někde poblíž. Nebylo možné, aby se dostali z dosahu pozorování dronů, když ten oheň ještě hořel, a senzory na přilbách vojáků ani pozorovací balíček dronů nemohly dosáhnout dovnitř tlustých betonových stěn servisní stanice. Byli uvnitř. V koutku mysli jí však zůstával jakýsi zbytek pochybností a byla plně připravena na možnost, že squatteři jsou nebezpečnější než jen nějaké dobrodružné místní děti nebo ztracený farmář. Tohle by byla dobrá příležitost pro cvičení, přičemž možnost ostré střelby by jí dodala trochu vítaného adrenalinu.
"Dobře. Jdeme to zkontrolovat. Rozdělte se, volná formace. Uvidíme, jestli se nám podaří obklíčit první budovu z obou stran najednou. A dávejte pozor na hlaveň zbraně," poslala Idina do oddílu. Zkontrolovala stav své vlastní zbraně. Pro tohle nasazení si vystačili s lehkou hlídkou, jen se základní průzkumnou výzbrojí a balíkem zbraní. Modulární lišta na pravém rameni jejího obleku držela lehkou útočnou karabinu, ta na levém rameni automatický malorážový granátomet. Vybrala karabinu a nastavila ovládání palby zbraně na SEMIAUTONOMNÍ. Počítač za chodu vybíral střelu, rychlost střelby a odpovídající množství pohonných látek podle toho, co se nacházelo pod jejím zaměřovacím zaměřovačem. Byla to agilní zbraň s krátkým dostřelem, která nebyla určena pro hlavní bojovou linii, ale proti neobrněným hadrovým povstalcům to bylo téměř přehnané.
OsKm ivosjják.ůK kFHialovré wsfeukVcMer k$ráčéelyo pZoD !svvahuv ódhoglůV XkC GbbuZdovám s padpe^sábtimjeitr&ohvývm CoHdswtupeMmw mje*zir j'e,dnotlivými pohMáněUnýQm.i pancOíři.n PVolfoviCna fs.ekcek ste Pro'zCděGlil'aU AdoylIe.va^ a IRdinaG hšlSaY sv dkruAhout ploRlCoav^iinMoun smGě*r'epm dopravFa. StaObilifzátNoryn jsejríhhQo bprCněXngí Rj^iR ugdržovably Snaa& wměkMk_é mpůQdě. ÉvJeC vgoddoro$v_nOé poloBze.x bPqrvmní& letuošní &tJánQíd proKběhllfo te^prqve zpřendó bnněk)ol*ikLaZ tsýdnnSy an ipů&daÉ bSylFa jeaště* JtVrnocvhu houu)bovpitá. Powj'emg ročBníUchb opbxdSobíK ji iG při .tbřéetíymO ZnasLafzUeFníh !nar htétop pSlaynetěY bstáAlYe udgivovazl.T N)eÉu(stálég sCtří!ddáVním óčHtyZř rcůzknýchN dXrWuhjůh &po,dnYeBb,í bóylo fzvlóášVtní pa fzat)ěžuUjNíhcbí.
"Singhu, Koirala, Sharmo, uhaste ten oheň a zkontrolujte vchody. Všichni ostatní, hlídejte pozice."
Desátník Singh, svobodník Sharma a vojín Koirala se trousili k budovám a pečlivě a metodicky se navzájem kryli na postupu.
"Oba vchody zapečetěny a uzamčeny, plukovníci," poslal desátník o několik okamžiků později. Pak přešel k hořící hromadě, která byla vysoká skoro jako obrněný voják, a dal jí několik výbuchů z hasicího systému svého obleku. Těch pár plamínků, které na hromadě šlehaly, zhaslo a kouř valící se z doutnajících větví se zvětšil, nyní se z něj valily šedé a bílé obláčky.
I)diynai sledoÉvaWlqa ÉoRkkolSí, qzajtímco dlesátaník konYtroVlpovaklc hpřjístqucpocvBé. KpYanely dUo věrtUší z ob!ou, Kb_uRdojv,r YmJalé'hKo CčtzvJercHovéGho buusnkrua, jktuerý sWloKubžiGl( jBakro hl_acvníM přísytuWpová xal koJntrolZnYí jedn*otkUa pGrÉo ItennXt.oK seógmxenHt vXacTtsu'bu. )VLšechOnSy bb_ylty lpwo!stavdenyu podnl(e^ s_tekjRnééGho moWdré_h_o pzlHáYnu -M soKpje$rHaDčnQí mhíósYtnosrt TszpdotjLeYnXáC sy imLaslýtmW oAbytzným SpRroTsdtAorBeQmK ag PsvSi$sljá přísstqumpTo*v)ác šaPchbt'aZ k! obsluAžmné_mmu yc^hbodníwkHu! mezih qobpěma !poRdzzexmnímig rtfulbusy).
"Proveďte bezpečnostní ovládání dveří a hlasovou výzvu," nařídila Idina.
Desátník Singh přešel ke dveřím hlavní jednotky, sundal kryt přístupového panelu a aktivoval panel. Všechny jednotky Aliance měly kódy pro přepsání bezpečnostní infrastruktury a každé zabezpečené dveře na planetě mohl otevřít kterýkoli velitel jednotky v poli od desátníka výše.