Útěk z minulosti

Kapitola 1 (1)

Kapitola 1

Právě jsem dopíjel druhé pivo, když se ke mně někdo naklonil a zašeptal mi do ucha. "Chceš udělat něco šíleného?"

Na to, že to byly balicí hlášky, to nebylo vůbec špatné.

Postavil jsem sklenici na bar a vzhlédl. Byl tmavovlasý, nádherný a vysoký, převyšoval mě skoro o metr - a já při svých metr šedesát plus podpatky nebyla zrovna malá. Chvíli jsem si vychutnávala pohled zblízka na jeho působivě svalnatý hrudník a nechala jsem v hlase zaznít uznání, když jsem odpověděla: "Rozhodně."

Vypil poslední bourbon a hodil na bar vedle našich prázdných sklenic křupavou stovku. "Tak pojďme odsud."

Nechala jsem ho, aby mi pomohl sklouznout z barové stoličky. Jeho oči se souhlasně přesunuly z mých vysokých bot na stehna a přes krátké šaty do výstřihu, kde se na chvíli zastavily, než se setkaly s mým pohledem. "Scotte," řekl a podržel mi sako, zatímco jsem si ho oblékala.

Usmála jsem se na něj. "Alice."

"Těší mě, Alice." Nabídl mi ruku a já ji přijala. Prodrali jsme se přeplněným barem ke vchodovým dveřím.

Když jsme se konečně objevili na chodníku, protáhla jsem Scottovi ruku a zařadila se vedle něj. Navzdory chladu nepotřeboval kabát, jeho teplo jsem cítila i přes koženou bundu. Byl cítit kouřem a lesem, jako lesní požár.

"Co je na programu?" Zeptala jsem se, když jsme se procházeli po Deváté ulici kolem tuctu barů a nočních kaváren.

"Už jsi někdy letěl 101?"

Zasmála jsem se. "Jel jsem po Pacific Coast Highway. Nevěděl jsem, že se po ní dá letět."

Usmál se na mě. "V mém autě ano."

"Pojďme na to." Stiskla jsem mu paži. "Kde parkuješ?"

"O pár bloků dál."

Březnový vítr mě na holých nohách prudce studil. I když jsme šli rychle, během několika minut jsem se třásla zimou.

"Pojď, už tam skoro jsme." Scott mě obrovskou paží přitiskl ke svému boku.

"Jak se ti vůbec podařilo zaparkovat tady dole v sobotu?" Zeptala jsem se a trochu se nafoukla. "Jsem až na Fultonu, na placeném parkovišti."

"Znám chlápka, kterému patří McGovern's Steakhouse," odpověděl Scott. "Nechává mě parkovat ve své uličce, kdykoli jsem tady."

"No, to se hodí."

Scott se na mě usmál. Stáli jsme před McGovernem, který už byl pro tuto noc zavřený. V jednu hodinu ráno tu nebylo moc chodců. Byla dost velká zima, takže každý, kdo byl venku, spěchal, aby se dostal tam, kam měl namířeno, a nejoblíbenější bary byly zpátky ve směru, odkud jsme přišli. Tam, kde Scott zaparkoval, nebylo nic než dávno zavřené restaurace a obchody. Asi blok za námi jsem zahlédla jeden další pár, zabalený do dlouhých kabátů, hlavy skloněné, jak si tiše povídali, ale nikdo jiný nebyl v dohledu. Při chůzi se ozýval ostrý staccatový zvuk podpatků mých bot.

Konečně jsme zahnuli za roh a vydali se do uličky za steakhousem. Byla to úleva, že jsme se ocitli mimo vítr. Před sebou jsem ve světle jediné pouliční lampy uviděla černé Porsche 911 Turbo zaparkované před velkou cedulí s nápisem AUTORIZOVANÁ VOZIDLA JEN PRO AUTO.

"Pěkné auto," poznamenal jsem, když jsme se k němu blížili.

"Díky," řekl a vrazil mi pěstí.

Cítila jsem, jak se napjal, a podařilo se mi otočit o zlomek vteřiny dřív, než se rozmáchl, takže se jeho mohutná pěst dotkla mého boku místo břicha.

V žebrech mi explodovala bolest. Zalapala jsem po dechu a oběma rukama udeřila Scotta do hrudi. Magie vzplanula a on odletěl dozadu do boku restaurace a zanechal v cihlové zdi kráter velikosti člověka. S vrčením přistál v podřepu a oči mu jasně rudě plály.

Levý bok mě bolel tak silně, že jsem chvíli nemohl myslet, a napadlo mě, jestli si nezlomil nějaké žebro. Držela jsem se za bok a navíjela zemskou magii. Na kůži mi zajiskřily zelené plameny, když mi z pravé ruky vyšlehl metr dlouhý proud studeného ohně připomínající bič. Udeřil jsem do přední pneumatiky porsche a ta se s hlasitým bouchnutím a syčením unikajícího vzduchu rozštípla. Zachmuřeně jsem se usmál. Žádné rychlé útěky pro něj.

"Mrcha," zavrčel Scott. Jeho hlas byl teď hlubší a chraplavější, protože už nepředstíral, že je člověk. "Moje auto!"

"Hádám, že v nejbližší době 101kou nepoletíš," řekla jsem. "A mimochodem, to je hrozná hláška."

Polodémon na mě zazářil. Nad námi bzučelo a blikalo pouliční osvětlení. "Co chceš?" dožadoval se.

"Jdeš se mnou. Mám předvolání k soudu s tvým jménem." "Cože?" zeptal jsem se.

Oči se mu rozzářily hněvem. "Já se lidem nezodpovídám," zavrčel.

Koutek úst se mi zvedl. "Ne, druhému Dvoru."

Scott zasyčel. Napjala jsem se a přenesla váhu, připravená na jeho útok.

Místo toho ten bastard utekl.

Zaklela jsem a vyrazila uličkou za ním, přičemž jsem při každém kroku cítila v boku výbuch ostré bolesti. Moje boty a krátké šaty možná dobře fungovaly, aby upoutaly jeho pozornost v baru, ale pro pěší pronásledování nebyly zdaleka ideální. Když jsem došla na konec uličky, Scott už byl skoro celý blok přede mnou.

Když jsme běželi po opuštěném chodníku a mířili dál od relativního bezpečí barové čtvrti a možných svědků, nastavila jsem čelist a zablokovala bolest. Scott Grierson mi dnes večer neuteče, ne po tom všem, co udělal.

Před námi se Scott vrhl přes ulici. Mezi lapáním po dechu jsem zasténala. Mířil do Fields Parku. Jestli jsem ho tam ztratila z dohledu, byl pryč.

Přidala jsem na rychlosti a rozběhla se do plného sprintu. Polodémoni byli větší a silnější než lidé, ale byla to těžká svalová hmota. Mohli se rychle rozběhnout, ale nebyli stavěni na běh na dlouhé vzdálenosti. Než Scott proběhl branou parku, zkrátila jsem vzdálenost, která nás dělila, na polovinu.

Měsíc, kterému chyběl den do úplňku, visel jasně na jasné obloze a já viděla, jak můj úlovek přede mnou křupe v krocích na štěrkové cestě.

Scott slyšel, jak ho doháním, a náhle odbočil z hlavní cesty ke stromům. Přeběhl jsem trávu v naději, že ho zachytím dřív, než najde úkryt. Za mnou se mi zdálo, že slyším běžící kroky vzadu u brány, ale nemohla jsem se otočit, abych se podívala. Jestli měl komplice, s tím se vypořádám, až bude třeba; teď jsem nemohl riskovat, že by mi utekl.

Kapitola 1 (2)

Když jsem se přiblížil na dvacet metrů, zvedl jsem ruce. Na dlaních mi zajiskřila bílá magie a já vypustil závan vzduchu, který polodémona s překvapeným zachrčením poslal do trávy.

Scott se s vrčením vyhoupl na nohy a otočil se ke mně čelem. Oči mu ve tmě jasně zářily. "Kdo tě poslal?"

Zastavila jsem se deset stop od něj a ztěžka dýchala. "Jsem tu kvůli Maggie."

"Kvůli komu?" Neviděla jsem jasně jeho výraz, ale jeho tón zněl skutečně zmateně a to mě rozzuřilo.

"Maggie Hillová, ta holka, kterou jsi před měsícem sbalil ve stejném baru, kde jsme právě byli."

Scott se ušklíbl. Naneštěstí pro ně, spousta žen považovala jeho úsměv za okouzlující. Samozřejmě ho neviděly ve spojení s jeho rudýma očima - alespoň dokud nebylo pozdě. "Tak se jmenovala? To jsem netušil."

Čelist se mi sevřela tak silně, až to zabolelo. "Znal jsi nějaké jejich jméno? Maggie? Alison? Katie?"

"Ne," pokrčil Scott rameny. "Upřímně řečeno, bylo mi to jedno. Ani nevím, jak se jmenuješ."

Náhle se jeho ruka pohnula.

V měsíčním světle se zaleskl kovový záblesk a já po něm švihla bičem s chladným ohněm. Jasně zelený oblouk blesku zachytil čepel ve vzduchu a poslal ji zpět směrem, odkud přišla.

A zabořil ji až po jílec do pravého oka polodémona.

V mžiku bylo po všem. Scott zůstal na okamžik stát a jeho jediné rudé oko se překvapeně otevřelo. Pak padl dozadu a s pevným nárazem dopadl na trávu.

Ostražitě jsem se k němu přiblížila, bič mi stále praskal u boku. Polodémon umíral. Jeho zbývající oko na mě hledělo a slabě zářilo. Z pravého očního důlku, kde mu trčela čtyřcentimetrová rukojeť nože, mu vytékala tmavá krev. Jeho ústa se pohybovala, ale nic z nich nevycházelo.

Prsty mě svrběly, abych nůž vytáhl a probodl mu druhé oko. Místo toho jsem se přikrčil vedle něj, když se mi bič stočil zpátky do ruky a zmizel. Zklamání mi zanechalo v ústech hořkou pachuť. Nezasloužil si rychlou smrt; měla být pomalá a bolestivá. Přinejmenším Maggie si to zasloužila.

"Jmenuji se Alice," řekla jsem mu chladně, "".

Scott dlouze a chraplavě vydechl. Oko se mu zatmělo a pak se mu zatmělo.

* * *

Sedla jsem si na trávu vedle těla, zatímco jsem lapala po dechu. Bokem mi projela bolest a začal do mě pronikat noční chlad. Při běhu jsem se potil a teď mi vítr na vlhké kůži připadal ledový.

Čelist mě bolela od zatínání zubů a prsty jsem frustrovaně zaryla do země. "Sakra, Alice," pokárala jsem se. Když po mně Scott hodil nůž, jednala jsem, abych se ubránila, čerpala jsem z letitého výcviku, který se stal instinktem. Bohužel v důsledku toho unikl spravedlnosti, a teď místo toho, abych ho předvedla před upíří soud jako svého vězně, bude muset být souzen ex mortem. Doufala jsem, že Hills díky tomu najde alespoň nějaké odpovědi a uzavření.

Je čas zavolat upírům, aby si přišli pro tělo. Sáhla jsem do kapsy pro telefon.

Půl vteřiny předtím, než mě oslepily dva paprsky baterky, jsem zaslechl kroky běžící od stromořadí. "SPEMA! Ruce za hlavu!" Hlas byl silný a mužský, jeho tón nezaměnitelný. Moje noc se právě změnila ze špatné na neskonale horší.

Pomalu jsem vytáhl ruku z kapsy, ukázal, že je prázdná, a sepjal ruce za hlavou, napůl v očekávání, že uslyším výstřely, a připravil se na kulky, které nepřicházely. Přes záři baterek jsem uviděl dvě tmavé postavy v dlouhých kabátech, obě na mě mířily pistolemi.

"Jmenuji se Alice Worthová," řekla jsem klidně přes bušení srdce. "Jsem licencovaný soukromý detektiv a registrovaný mág země a vzduchu. Průkaz mám v peněžence v levé kapse bundy." "Cože?" zeptala jsem se.

"Nehýbejte se," varovala mě druhá agentka, žena.

Držela jsem si ruce za hlavou, zatímco větší z obou stínů posunul paprsek své svítilny tak, aby mířil na obličej Scotta Griersona. Zaklel a přešel k polodémonovi, aby mu zkontroloval puls. "Mrtvý. Zatraceně, to jsi ho musel zabít?"

Zamrkal jsem. Nebyl jsem tak hloupý, abych před dvěma federálními agenty přiznal cokoli - dokonce i sebeobranu -, ale frustrace a hněv v jeho tónu mě přiměly k myšlence, že ti dva se jen tak náhodou neprocházeli pozdě večer v parku.

Podíval jsem se na ně blíž a pak mi to došlo. "Sledovali jste nás na Deváté," řekl jsem pomalu. "Proč?"

Žádná odpověď, ne že bych ji čekal. Tihle dva federální agenti byli ten "pár", který jsem viděla, když jsme šli od baru ke Scottovu autu. Vzpomněla jsem si, že jsem za sebou na cestě v parku slyšela kroky. Viděli a slyšeli to všechno ti agenti? A koho sledovali: Scotta, nebo mě?

Mužský agent na mě mířil pistolí, zatímco jeho partner chodil za mnou. Byla o pár centimetrů vyšší než já, solidně stavěná, na sobě měla dlouhý kabát přes tmavý oblek. "Pomalu na nohy," nařídila mi. Slyšel jsem cinkání kovu.

Opatrně a trochu ztuhle jsem se postavil. Chytila mě za levé zápěstí a zkroutila mi ruku dolů za záda. Ten pohyb způsobil, že se mi v boku rozhořela bolest. "Jste zatčen," řekla a zavřela mi na zápěstí kouzelnou manžetu. Pravou ruku mi stáhla dolů a také ji spoutala.

V okamžiku, kdy se mi na zápěstí zavřela první manžeta, byla má magie potlačena a já sebou v agentčině sevření trhla, jak se mi tlumivé kouzlo usadilo na kůži jako svědivá deka. Z nepříjemného pocitu se mi zvedl žaludek.

Jakmile mi byla nasazena pouta, agentka odříkala Mirandino varování a já jsem prostým ano potvrdil, že rozumím svým právům.

Prohledala mi kapsy a začala peněženkou. "Alice Evelyn Worthová," řekla svému partnerovi. "Licence soukromého detektiva Mage, registrace SPERA a platná povolení. Máte u sebe nějaké zbraně nebo kouzla?"

"Léčivé kouzlo vzduchové magie a kouzelná pouta v pravé kapse," řekla jsem. "Žádné zbraně."

Když mě začaly bolet ruce, sepjal jsem prsty a snažil se netahat za pouta. Pokud jste to udělali, vyčerpaly vám sílu, což byl důvod, proč jsem měla v plánu použít pár na Scotta. Fungovaly dobře na spoutání polodémonů, upírů a dalších lidí s nadlidskou silou. Mezi pouty a uspávacím kouzlem jsem měla být schopná Scotta Griersona dostat k upírům bez větších problémů. Zadívala jsem se na tělo polodémona. Měla jsem ho prostě vysadit hned, jak jsme se dostali do uličky, a ne čekat, až budeme z ulice úplně mimo dohled. Následky mého váhání byly každou vteřinou hrozivější.

Kapitola 1 (3)

Agentka pokračovala v prohlídce a při prohledávání kapes bundy odhazovala jednotlivé předměty, včetně mého mobilního telefonu, do trávy. Pak mě velmi efektivně a důkladně prohledala. Když mi rukou přejela po žebrech, musel jsem se kousnout do vnitřní strany tváře, abych neuhnul.

Mužský agent, který se krčil vedle Scottova těla, vstal a přistoupil ke mně. Byl vysoký hodně přes metr osmdesát, blonďák a stejně jako jeho partnerka měl na sobě dlouhý kabát a tmavý oblek. Zvedl mou peněženku a sám si přečetl její obsah.

"Alice Worthová," řekl tiše, jako by to říkal sám sobě. Pak se na mě podíval a jeho oči byly tvrdé. "Proč jsi s ním byla?" zeptal se a zaháčkoval palec u těla.

Mlčela jsem. Pokud jsem měla právo mlčet, hodlala jsem ho využít.

Mužský agent se podíval přes mé rameno na svého partnera za mnou. Ať už spolu vedli jakýkoli nevyřčený rozhovor, nelíbil se mu. Jeho zamračený výraz se prohloubil a upřeně se na mě zadíval. Upřela jsem pohled na jeho bradu a zůstala jsem stát, i když mě nepohodlí zakletých pout a bolest v boku nutily šoupnout nohama.

Nakonec zavrčel, vytáhl vlastní průkaz a strčil mi ho pod nos. "Zvláštní agent Lake z Agentury pro řízení nadpřirozených a paranormálních entit," řekl stroze. "Můj partner je zvláštní agent Parker. Domníváme se, že pan Grierson by mohl být zapleten do série zmizení v této oblasti."

Nic jsem neřekl.

V Lakeově hranaté čelisti se pohnul sval. "Od srpna loňského roku máme šest případů zmizení mladých žen. Před několika dny jsme získali kamerový záznam z bankomatu, na němž je zachycena poslední oběť, Maggie Hillová, v noci, kdy zmizela, s podezřelým mužem, o němž se domníváme, že je Grierson. Pokud máte jakékoli informace, které by ho s těmito zmizeními spojovaly, nebo víte něco o místě pobytu těchto žen, máte nejvyšší čas."

Přemýšlel jsem o tom. Stejně jako u většiny supů a mágů byla moje nedůvěra k agentům SPEMA hluboká. Měli téměř neomezenou moc a autoritu a my jsme měli tak málo práv. Dobře jsem si uvědomovala, že Lake a Parker mě mohou odvést a já zmizím v jednom ze supích vězení Agentury a už mě nikdy nikdo neuvidí ani o mně neuslyší. Griersona jsem zabil v sebeobraně - vlastně nešťastnou náhodou, ale bylo by těžké to dokázat. Proto jsem nebyl nijak zvlášť nakloněn tomu, abych něco říkal.

Čím déle jsem mlčel, tím víc se Lake zlobil. Přistoupil blíž, aby se nade mnou tyčil. "Můžu tě vzít dolů do naší kanceláře, jestli ti bude příjemnější mluvit se mnou tam," řekl ponuře. Oba jsme věděli, že moje pohodlí v této rovnici nehraje roli, a šance, že se vrátím z kanceláře Agentury, byla přinejlepším mizivá. "Chci nějaké odpovědi. Na zprávy čeká šest mých rodin, a tak mi pomozte, jestli víte, co se stalo, a neřeknete mi to, najdu způsob, jak to z vás dostat." "Co se stalo?" zeptal jsem se.

Zírala jsem na něj, tvář jsem měla prázdnou. V mžiku přešel od zastrašování k výslovným výhrůžkám. Ani jedno pro mě nebylo nic nového. Jestli čekal, že se nechám vyvést z míry, byl předurčen ke zklamání. Prvních čtyřiadvacet let svého života jsem strávila vyhrožováním - a trpěla - mnohem horšími mukami, než si on vůbec dokázal představit.

"Zapomeň na to," řekl Parker. "Ona nám nic neřekne. Pojďme." Škubla mi za spoutaná zápěstí a já jen stěží potlačila zavrávorání.

Lake zvedl ruku a setkal se s mým pohledem. Hněv v jeho očích se vytratil a nahradilo ho chmurné odhodlání. Povzdechl si. "Viděli jsme, co se stalo," řekl mi.

Parker za mnou znechuceně zahučel. Pustila mou ruku a ustoupila, jako by se chtěla od Lakea distancovat.

"Slyšeli jsme, jak jsi mu řekl, že jsi tu kvůli Maggie, a slyšeli jsme, jak se přiznal, že ty holky unesl," řekl Lake. "Viděli jsme, jak hodil nůž. Nechtěla jsi ho zabít; chránila jsi sama sebe. Když vám sundám ta pouta, řeknete mi, co víte?"

"Proboha, Lakeu," vybuchl Parker. "To nemůžeš udělat."

"Můžu a udělám to," vyhrkl Lake. "Chceš se vrátit a říct jim, že nevíme, kde jsou jejich holky?" "Ne," řekl.

Parker mlčel.

"Chceš?" Lake se dožadoval odpovědi.

"Ne, ale..."

"Sundejte si pouta." Lake na Parkera zazářil. Uběhla celá minuta.

Lake zřejmě vyhrál soutěž v zírání, protože jsem najednou uslyšel cinkání klíčů. Připravila jsem se, ale když se pouta uvolnila, příval uvolněné magie způsobil, že jsem se zapotácela, než mě Lake chytil za levou ruku.

Než jsem se stačil zastavit, zašklebil jsem se bolestí v boku, jak mi váha táhla ruku. "Jsi zraněná?" Lakeovy oči se zúžily, když si mě prohlížel.

"Ne." Odtáhla jsem se od něj a přinutila se narovnat. "Jen ztuhlá od pout." Kdyby si myslel, že jsem zraněná, mohl by se mě pokusit donutit jet do nemocnice, a tomu jsem se musela vyhnout.

Lake vypadal, že si není jistý, jestli mi věří, ale naštěstí pro mě ho víc zajímal Grierson než nějaké boule nebo modřiny - nebo naražená žebra -, které jsem mohla mít. "Řekni mi, co víš."

Nejdřív jsem si myslel, že Lakeova změna postoje je jen taktika, jak mě přimět mluvit, ale vypadal upřímně. Grierson byl mrtvý, a pokud agent věděl, byly mrtvé i jeho šance zjistit, kde je Maggie a ostatní dívky. Instinkt mi napovídal, že Lakeovi mnohem víc záleží na jejich nalezení než na tom, aby mě zavřel do vězení za to, že jsem omylem zabil polodémona.

Jediným východiskem by mohlo být říct mu, co vím. Chystala jsem se na velmi velkou - a pro mě velmi nezvyklou - hru se svobodou a životem. "Před dvěma týdny si mě najali rodiče Maggie Hillové, abych pátral po jejich zmizelé dceři. Byli frustrovaní z nedostatečného pokroku zásahové jednotky a mysleli si, že soukromý detektiv by mohl být úspěšnější."

Parker za mnou vydal posměšný zvuk. Oči se mi zúžily a Lake jí věnoval tlumený pohled. "Jak jsi spojila Maggie s Griersonem?" zeptal se.

"Prohledala jsem všechny bary, které Maggie podle svých přátel ráda navštěvovala, a nic jsem nezjistila, stejně jako policisté. Začal jsem prověřovat další bary poblíž jejího bytu a neměl jsem moc štěstí, dokud jsem se nedostal do baru, kde jsme byli dnes večer. Tamní barman říkal, že Maggie v něm párkrát byla, a zdálo se mu, že si ji pamatuje s nějakým okázalým klukem, který se rád chlubil svým autem. Dostal jsem fyzický popis a křestní jméno. Několik nocí jsem sledoval okolí, dokud jsem v uličce za steakhousem nezahlédl chlapa odpovídajícího popisu, jak parkuje své porsche. Tu noc jsem ho sledoval domů. To bylo asi před týdnem."

Kapitola 1 (4)

"To bylo předtím, než jsme získali záznam z kamer." Z Parkerova tónu bylo jasné, že není ráda, že jsem jejich podezřelého identifikoval dřív než oni.

Pokračoval jsem. "Jakmile jsem měl Griersonovo jméno a adresu, trochu jsem zapátral v jeho minulosti. Netrvalo dlouho a zjistil jsem, že je napůl démon; odhadl jsem to už podle jeho velikosti."

Zatímco jsem mluvil, Lake si psal do malého zápisníku. U poslední věty se zastavil a zúžil na mě oči. "Proč jsi jeho informace nepředal policii nebo SPEMA?" zeptal jsem se.

"V tu chvíli to nebylo nic víc než možná stopa. Potřeboval jsem něco, co by Griersona spojilo s Maggie nebo s některou z dalších dívek. Doufal jsem, že najdu fyzické důkazy, které bych mohl předat policii."

"Našel jste nějaké důkazy?"

"Jak dobře znáte magické stopy, agente Lakeu?"

Parker si odfrkl.

Lakeova ústa se stáhla do pochmurné linky. "Parkerová, vozidlo pana Griersona a ulička za McGovernem jsou místem činu. Potřebuji, abyste tam zamířil a vyžádal si kriminalistickou jednotku."

"Nemůžu tě tu nechat samotného s podezřelým," řekl Parker. "Je to proti předpisům."

"Ona není podezřelá, je to svědkyně. Zavolám další agenty a druhou kriminálku," řekl jí Lake. "Mezitím nám to tady bude stačit. Běžte zajistit druhé místo činu."

Vroucí Parkerová se otočila a zamířila směrem k bráně parku. Lake ji sledoval, jak odchází, a pak se otočil zpátky ke mně. "Budu to muset brzy nahlásit. Bude sem posílat další agenty." Jinými slovy, přejít k věci.

Zastrčil jsem si studené ruce do kapes bundy. "Maggie a ostatní dívky se ztratily den před úplňkem. Měl jsem podezření, že načasování by mohlo naznačovat nějaký druh rituální magie. Šel jsem se porozhlédnout do Griersonova domu. Když jsem se dostal dostatečně blízko, vycítil jsem stopy něčeho, co připomínalo vyvolávání démonů. Bylo to natolik silné, že jsem to cítil i přes domovní stráž, což znamenalo, že pokud jsem se nemýlil, Grierson vyvolal velmi mocného démona."

V měsíčním světle to bylo těžké poznat, ale zdálo se mi, že Lake vypadá bledě. "Co jsi tedy udělal?"

"Domovní stráže byly dostatečně silné, takže kdybych se je pokusil rozplést nebo porušit, okamžitě by to poznal. Požádal jsem jednoho známého, aby šel se mnou a zkusil věštit, jestli uvidí něco, co by se mohlo v domě odehrát." Inkasovala jsem velkou laskavost, aby to Michael udělal.

Pauza. "Co v tom domě najdu, slečno Worthová?"

"Ne to, co jste doufal, že najdete," řekla jsem mu. "Nejdřív budeš muset rozplést nebo prolomit Griersonova domovní znamení. Najdete sklep s černými strážemi. Určitě si s sebou vezměte silného mága krve a počítejte s tím, že bude chvíli trvat, než se přes ně dostanete."

"Co je v tom sklepě?" Lake se dožadoval odpovědi.

"Velmi velký vyvolávací kruh. Grierson vyvolával svého otce z říše démonů a pomocí dívčí krve ho sem přivedl v noci o úplňku." "To je pravda," řekl.

"Když je hranice mezi říší démonů a naší říší nejtenčí."

"Ano."

Další odmlka. "Zabil Grierson ty dívky, aby sem přivedl svého otce?"

Zaváhal jsem.

"Řekni mi to," přikázal agent a vrátil se do mého osobního prostoru.

Navzdory našemu výškovému rozdílu jsem neuhnul. "Grierson použil jejich krev pro vyvolávací kruh. Když se objevil démon, snědl je."

Lake se zapotácel, jako bych ho uhodil.

Když Michael viděl, co se stalo Maggie, pozvracel se, sbalil si své věštecké zrcadlo a řekl mi, abych ho už nikdy nevolala. Ani se nenechal odvézt domů, zavolal si taxík a bez ohlédnutí odešel.

"Nejsem si jistá, jestli najdeš nějaký fyzický důkaz, který by ukazoval, že dívky zemřely ve sklepě," řekla jsem, když se Lake viditelně ošil. "Pravděpodobně použil kouzlo vypalovače, aby očistil krev, ale možná najdeš něco jiného, co oběti přisoudí jeho domu - vlasy, otisky prstů, možná úlomky kostí." Než Michael odešel, řekl mi dost na to, abych věděla, že Maggie nezemřela rychle. Démoni si rádi hráli se svým jídlem.

Lake se na mě zadíval. "Prosím tě, řekni mi, že Hills neví, jak zemřela."

"Ne," řekla jsem a on vypadal, že se mu ulevilo. "Řekl jsem jim, že byla obětována v rámci vyvolávacího rituálu a že to rychle skončilo."

"Co jsi chtěl udělat s Griersonem?"

"Na žádost Maggiiných rodičů jsem ho chtěl předat upírům. Hillsovi věřili, stejně jako já, že nejlepší šance pro ně - a pro ostatní rodiny - dosáhnout spravedlnosti je u upířího soudu. Chtěli, aby byl potrestán, a upíři mají zařízení, které zajistí, že po zbytek svého dlouhého a mizerného života nepozná ani hodinu klidu. Nechtěl jsem, aby Grierson zemřel, chtěl jsem, aby trpěl."

Pokud to Lakea zaskočilo, nedal to najevo. "Jestli vyčistil sklep pomocí vypalovacího kouzla, nemusely by po něm zůstat žádné fyzické důkazy. Upíří soud mohl být jedinou šancí na usvědčení. Žádný z důkazů souvisejících s magií by u lidského soudu nebyl přípustný." "To je pravda. Zdálo se, že uvažuje nahlas sám pro sebe. Nechala jsem ho přemýšlet.

Nakonec se Lake obrátil ke mně. "Všechny oběti měly dlouhé tmavé vlasy a byly si podobné výškou i typem postavy. Spekulovali jsme, že to bylo dílo sériového vraha."

"Myslím, že jste se nemýlili," řekl jsem mu. "Vybíral si své oběti podle vzhledu. Je možné, že když zapátráš v jeho minulosti, najdeš ženu, kterou nenáviděl a kterou cítil, že musí zabíjet znovu a znovu. Potřeboval krev na vyvolání, ale nepotřeboval dívky krmit svému otci. Rád se díval, jak trpí."

Po chvíli Lake řekl: "Šel jsi do toho baru a použil ses jako návnada, protože jsi věděl, že jsi jeho typ. Riskoval jsi svůj život, abys dosáhl spravedlnosti pro Maggie a ostatní dívky." V jeho očích jsem viděla nevraživý respekt.

Zůstala jsem zticha.

Lake se otočil zpátky ke Griersonovu tělu, tvář měl nastavenou. "Musíš odejít. V oficiální zprávě bude napsáno, že jsme se s Griersonem střetli v uličce a pak ho pronásledovali do parku, kde zemřel při kladení odporu při zatýkání. Nemusím vám snad říkat, že říkat něco opačného by bylo nevhodné."

Kapitola 1 (5)

"A co tvůj partner?"

"Parkerova zpráva se bude shodovat s mou. Navštívím Hills soukromě. Kromě toho, že jim pošlu účet za vaše služby, si myslím, že není třeba, abyste s nimi byla v dalším kontaktu, že ne?" Z jeho tónu bylo jasné, že bude v mém nejlepším zájmu souhlasit.

Ach, tady to bylo: ta charakteristická arogance SPEMA. Dobře mi to připomnělo, že když na to přijde, dokonce i někdo jako Lake, komu očividně velmi záleží na tom, aby se Griersonovým obětem dostalo spravedlnosti, nemá problém mi dát přesně najevo, kdo má v tomto scénáři moc. Identifikoval jsem sériového vraha, riskoval jsem život, abych ho dopadl, a odhalil, co se stalo v Griersonově sklepě, ale byl to Lake, kdo rozhodoval o všem.

Pokud se obával, že chci publicitu, mohla jsem tuhle představu alespoň rozptýlit. "Zásluhy si nechte, nic z toho mě nezajímá. Kdyby všechno šlo podle plánu, nikdo mimo Upíří dvůr by se nikdy nedozvěděl, že jsem v tom zapletená, tedy kromě Hills."

"Dobře." Lake se sehnul a sebral můj telefon, léčivé kouzlo, pouta a několik dalších věcí, které Parker upustil na zem, a podal mi je spolu s peněženkou. "Vezmi si věci a jdi."

Vrátil jsem si věci do kapes a zastavil se při pohledu na Griersonovo tělo. Právě mi začínalo docházet, že jsem ho zabil. Nebyl to zdaleka první člověk, který zemřel mou rukou, ale alespoň jsem nepochyboval, že si svůj osud zasloužil. Tolik jiných si to nezasloužilo. Roztřeseně jsem se nadechla.

Lake měl vytažený telefon. "Na co čekáš?"

Otočil jsem se na patě a zamířil k hlavní bráně. Za sebou jsem slyšela, jak Lake štěká do telefonu rozkazy. Při chůzi jsem odolávala nutkání držet se za bok, i když mi každý krok vyslal do žeber bolestivý náraz. Měsíc zmizel za mraky a já se zachvěla.

Zvedla se mi nevolnost, zastavila jsem se těsně před branou parku, opřela se o sloup veřejného osvětlení a ztěžka polkla. Bylo to nejblíže tomu, aby mě za posledních pět let chytili. Část mého já chtěla utéct, abych se od jezera co nejvíc vzdálila, ale přinutila jsem se jít klidně a nepřitahovat pozornost.

Moje auto bylo šest bloků odtud, osm, pokud bych se vydal cestou, která by se zcela vyhnula Parkerovi a uličce za McGovernem, což mi připadalo jako dobrý nápad. Začínaly mě bolet nohy a lýtka, ale zvládla jsem to. Došla bych domů, použila léčivé kouzlo na žebra a zalezla do postele.

V mysli jsem v nekonečné smyčce viděl záblesk čepele a jasně zelený záblesk mého chladného ohně a slyšel zvuk Griersonova nože, který mu vjel do mozku. Objala jsem si paže kolem středu a šla, podpatky mých bot se na prázdné ulici ozývaly jako výstřely.

Zde je možné umístit pouze omezený počet kapitol, klikněte níže a pokračujte ve čtení "Útěk z minulosti"

(Po otevření aplikace se automaticky přesune na knihu).

❤️Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu❤️