Výčitky svědomí hokejové hvězdy

#Kapitola 1

Nakonec se mi to podařilo. Po čtyřech letech, kdy jsem byl perfektním studentem, jsem konečně přešel přes pódium.  Všude kolem mě zuří maturitní večírek. Lidé tančí, zpívají a jásají, jak se všichni odvázali. Ne že by si mě někdo z nich všímal. Mám tendenci držet se stranou pozornosti.

Byla jsem tak nadšená, že jsem dostala pozvánku. Na tenhle večírek mě osobně pozval sám Timothy Hayes. Byl to můj vůbec první domácí večírek. A proslýchalo se, že Timothyho domácí večírky jsou pověstné tím, že jsou bláznivé a zábavné. Všichni ve škole se prali o to, aby dostali pozvánku. Kluci si házeli mincí. Dívky si brousily pěstěné nehty a připravovaly se na to, že se budou drápat na Timothyho stranu.

Dávalo to smysl. Byl to nejvíc sexy kluk na škole.

"Ahoj, Evie, potřebuju jen poslední podpis do ročenky." Pomalu zvednu bradu, abych se setkala s oříškovýma očima jediného kluka, kvůli kterému bych riskovala všechno. Timothy Hayes. "Ty jsi můj poslední podpis."

"Nemám u sebe pero," řeknu rozpačitě.

Pokrčí rameny. "Mám jedno ve svém pokoji. Pojď," pobídne mě, vezme mě za ruku a táhne mě po schodech do svého pokoje.

Teď se všechno změnilo. Tam vedle mě ležel Timothy.

Mým okamžitým instinktem bylo křičet. Ale kousla jsem se do jazyka a zakryla si obličej polštáři.

Když se konečně ovládnu, posadím se a rozhlédnu se po pokoji. Moje oblečení bylo divoce rozházené po podlaze. Podívám se na sebe. Spala jsem v jeho dresu. Na přední straně bylo tučně vytištěné číslo 9 s obrázkem našeho školního maskota, buldoka.

Ale noc skončila a já musela jít domů. Vyklouznu z pokoje a s oblečením v ruce se vydám ke vchodovým dveřím a zpátky domů.

**

Uplynulo několik dní a já myslela jen na tu noc. Timothy si vybral mě. Byl to tak příjemný pocit, že mě vidí. Moje oči neopustily ten dres. Měla bych ho vrátit. Nejspíš pro něj hodně znamená.

Zamířil jsem tedy dolů a vydal se na krátkou procházku po okolí. Přemýšlel jsem, jak bude reagovat, až se objevím u jeho dveří. Doufala jsem, že mě rád uvidí, vzhledem k tomu, jak ke mně přišel.

Když jsem se blížila k jeho domu, všimla jsem si několika aut zaparkovaných na příjezdové cestě. Ta auta patřila jeho přátelům. Ze zadní části domu se ozýval hlasitý smích. Nemohla jsem si pomoct, ale chtěla jsem se zaposlouchat do jejich rozhovoru. Bylo to příliš lákavé. Po špičkách jsem obešla dům z boku a přiblížila se k bíle natřené bráně.

"Nemůžu uvěřit, že jsi to udělala," směje se jeden z nich. "Máš odvahu, chlape."

"Kdepak," povzdechl si Timothy ztěžka. "Rozhodně měla nějaký potenciál."

"Přesto, Evie Sinclairová? Není to něco jako uzavřený člověk? Všichni věděli, že ji žádní kluci nezajímají, kromě těch zatracených knížek."

"Zmlkni," zasmál se Timothy. "Nebylo to tak zlé."

Jeden z nich si odfoukl malinu. "Jak myslíš. Dodržel jsi dohodu, tak ti nechám motorku." Timothy se usmál.

Dohoda byla uzavřena. Najednou se mi sevřel hrudník.

"Na to, aby se všechny holky 'podepsaly'," zasměje se jeden z jeho kamarádů."Hej," namítne Timothy. "Fungovalo to, ne? Vyspal jsem se s ní."

Ach, bože. Udělalo se mi špatně.

Klopýtám zpátky na dvorek a slzy mi rozmazávají každý centimetr zraku. Tady mě nemohli vidět. Musím odejít, než se ještě víc ponížím. Hodím jeho dres na schody verandy a pokusím se utéct, ale nohy mi sotva fungují. Mám pocit, jako by mé tělo bylo zbaveno veškeré struktury, kterou mělo. Byla jsem jen louže na zemi, která čekala, až na mě šlápne další člověk.

"Evie?"

Zastavím se na místě a seberu všechny síly, které mi zbyly. "Co se děje?"

"Nečekala jsem, že se zastavíš..."

"Jen jsem ti vracela dres," řeknu klidně a konečně se otočím čelem k němu.

"Můžeš si ho kdykoli půjčit," usměje se hravě.

Musela jsem se přinutit odvrátit pohled. Nenáviděla jsem ho. Využil mě.

"To, co se stalo minulou noc, se nesmí opakovat," řeknu pevně. "Bavila jsem se, ale..."

"Ale?"

Jeho otázka visela ve vzduchu mezi námi.

"Ale já se musím soustředit na své cíle," promluvila jsem tiše. "A ty musíš myslet na svou profesní kariéru. Myslím, že bude nejlepší, když to necháme jako jednorázovou záležitost. Oba jsme od sebe dostali, co jsme chtěli. Je to tak?"

Zamračí se na ni. "Jak to myslíš?"

Stáhne se mi čelist, zuby skřípou o sebe. "Ahoj, Timothy," zašeptám roztřeseně a odcházím.

Každý krok byl mučením. Každý nádech byl mělký a rychlý. Přála jsem si, aby mě právě teď pohltila celá země.

Cesta domů mi připadala, jako by trvala roky. Bylo to o to horší, že jsem na příjezdové cestě viděla stát auto svého nevlastního bratra. Ztěžka jsem polkla a zamířila dovnitř.

"Vypadáš hrozně," vyhrkne, hned jak vejdu do obýváku. "Tvůj přítel ti dal kopačky, že?"

Zavrtím hlavou. "Nebyl to můj přítel," zašeptám.

Bruce se dusí smíchy. "Chceš mi říct, že ses vyspala s nějakým náhodným klukem a vzala si jeho dres?"

"Nech toho, Bruci," odseknu naštvaně a oči se mi začnou plnit hořkými slzami.

"Ach jo," odtuší. "Zlomil ti srdce. Vzdala ses ho, že jo."

"Bruci," žadoním. "Přestaň..."

"Bože, ty jsi tak hloupá," zasměje se. "Všechny ty akademické ceny a ty jsi pořád tak hloupá, že nepoznáš, když tě chlap využívá."

Nechtěla jsem ho slyšet, jak mě dál ponižuje. Sprintuju po schodech, jak nejrychleji umím, a cestou nahoru prakticky zakopnu. Ale on na mě dál chrlí urážky.

Měl pravdu. Bylo ode mě hloupé, že jsem tomu klukovi věřila jediné slovo. Byl pověstný svými akvizicemi. Jeho přátelé byli také. A já jsem se prostě nechala tak unést představou, že se někomu budu skutečně líbit, že jsem odmítala vidět znamení.

Zamkla jsem dveře a konečně si dovolila oddechnout. Nedokázala jsem zabránit slzám, které mi stékaly po tváři, když se zlomené srdce skutečně dostavilo.

O šest let později

V práci bylo opět rušno. Byl středeční večer v nejžhavější restauraci ve městě. Číšníci a servírky svištěli kolem stolů s podnosy s nápoji a jídlem.

Byla jsem vyčerpaná po dlouhém dni, kdy jsem se snažila sehnat klienty na stáž, ale musela jsem tuhle směnu zvládnout, abych měla na poslední měsíční nájem.Za dlouhým elegantním barem bylo několik televizí naladěných na sportovní přenosy. Nevěnoval jsem pozornost tomu, kdo hraje nebo o jaký sport se jedná, dokud nějaký muž nepožádal o přepnutí kanálu.

"Pusťte zápas Thunderbolt. Slyšel jsem, že máme šanci na Stanley Cup," řekl hrdě.

Z čiré zvědavosti jsem se podíval na obrazovku, jak se mění. V tu chvíli se kamera změnila a na obrazovce se objevil obličej, o kterém jsem přísahal, že už ho nikdy nespatřím.

Samozřejmě to byl nechvalně známý Timothy Hayes. Horká vycházející hvězda, kterou teď všichni sledují. Kromě mě.

Znovu mnou projel vztek. Pořád jsem se nenáviděla za to, že jsem vůči němu byla tak naivní.

Vzpamatuj se, Evie.

Měla jsem větší starosti. Třeba jak ušetřit peníze a přežít tuhle práci a stáž v právnické firmě.

Ne o něm.

#Kapitola 2

Evie

Noc pokračovala a já jsem pokračovala v prostírání stolů na soukromou akci, která se měla konat dnes večer. Byl to příjemný malý odpočinek od neustálého proudu hostů, kteří přicházeli.

Bylo těžké naladit se na nejzajímavější momenty, kdy byl kapitán Thunderbolts nejlepším střelcem ligy a stal se nováčkem roku.

Udivuje mě, jak se někteří lidé dokážou stát tak úspěšnými. Musí to být oblíbená malá hokejová hvězda města.

Tiše jsem si pro sebe broukal, když jsem se pohyboval po jídelně.

"Servírko," zaskřípal ženský pronikavý hlas. "Servírko!"

Hlava mi na ten signál poskočila. "Moc se omlouvám, mami," omlouvám se opatrně. "Co pro vás mohu udělat?"

"No, pro začátek, proč mě vlastně neobsloužíš," vynadá mi. "Sedím tu už deset minut a snažím se získat vaši pozornost!"

Rozhlédla jsem se kolem sebe. Oči se začínaly obracet k místu, kde jsem stála.

"Rozhodně, mami," vykoktám. "Co si dáte?"

"Potřebuju se napít, ale zdá se, že všichni tady jsou příliš rozptýleni tím šílenstvím venku," řekne s povzdechem.

Podívám se na její sklenici. "Jaké víno byste si dala?"

"Vaši nejdražší láhev. Ať je svižná," nařídí ostře.

"Ještě něco?"

"Přijde mi superdůležitý host. Přines dvě skleničky," zamumlá.

Usmála jsem se. "Hned jsem zpátky s vašimi nápoji," říkám s nucenou veselostí.

Bože, takoví lidé mě přivádějí k zuřivosti.

Popadnu láhev vína a přinesu ke stolu dvě sklenice. Žena mě sleduje chladnýma očima, když otevírám láhev a nalévám jí sklenku.

"Cokoliv..."

Náhlé šplouchnutí voňavého červeného vína na můj obličej mě rychle umlčelo. Celá restaurace ztichla.

"Tohle tě konečně zaujalo?" zasmála se samolibě. "To je za to, že jsem neschopná a zničila nám večer."

"Stello, to by stačilo," ozval se rozzlobeně mužský hlas, který přišel vedle mě. "Copak ti není trapně, že se takhle chováš k jinému člověku?" zeptala jsem se.

"Fuj, ale zlato, je to náš večer. Vykoupila jsem restauraci jen kvůli oslavě tvého vítězství," nafoukla se Stella nevinně. "Můžeme si dělat, co chceme. Není to tak," podívala se na mou jmenovku, "Evie?" "Ne.

Muž ztuhl - On je Timothy !!!

Opět jsem ztratila jakoukoli schopnost mluvit. "Já..."

"Vidíš?" "Je v pohodě," usmála se Stella. "Šla bych se umýt, zlatíčko, než se to ušpiní."

Rychle jsem přikývla, odběhla do koupelny a zamkla se v kabince. Přinutila jsem se zhluboka dýchat a vrátila jsem se k trápení na střední škole. Bylo brutální, jak některé děti prostě dokázaly rvát sebevědomí svých vrstevníků jako nic.

Po několika minutách se mi konečně podařilo uklidnit se a vykročila jsem zpátky na podlahu.

Můj vedoucí mě po zjištění mého útěku vyměnil za jinou sekci a zbytek směny proběhl celkem hladce. Aspoň jsem si dneska vydělala dobré spropitné. Možná to byla lítost celé restaurace, která mi naplnila kapsy. Všem bylo líto té dívky, které někdo chrstl víno do obličeje.Hodím zástěru do koše na špinavé věci, popadnu tašku a unaveně si ji přehodím přes rameno. Beze slova vyjdu zadním vchodem z restaurace na ulici.

Nějaký pitomec se řítí ulicí v nějakém šíleně drahém sportovním autě.

"Počkej!"

Otočil jsem se. Za volantem toho šíleného sporťáku seděl jediný Timothy Hayes.

Byl stejně přitažlivý jako vždycky, s těma svýma oříškovýma očima a kaštanovými vlasy. Jeho tvář byla sice stále mladá, ale ve všech směrech vyzrálá. Tváře měl vypnuté a čelisti ostré a poseté strništěm.

Mohla být tato noc ještě horší?

"Ty nejsi Evie Sinclairová, že ne?"

Zrychlila jsem tempo.

"Vydrž chvilku," křikne rychle. "Já tě znám. Přísahám, že jsem tě už někde viděl."

Znovu jsem ho ignoroval.

"Můžu tě aspoň svézt," nabídl mi s nadějí.

Vtom mi podpatek boty proklouzne přímo mezi mřížkou na chodníku a vylomí ji zpod mě. Klopýtám dopředu a slyším, jak se rychle otevírají dveře auta a blíží se spěšné kroky.

To je jedno. Tahle noc může být mnohem horší.

"Tady," řekne a jemně mě stabilizuje. "Mám tě."

Je to už šest let a já stále nezapomněla na pocit jeho rukou na svém těle. Teplo mě pálilo v každém centimetru. Něco byl vztek. Ale ten zbytek? To byl zbytek touhy mít ho. Té jsem se stále nedokázala zbavit.

I když jsem se snažila zapomenout na tu noc a na zkázu, kterou mi přinesla, nemohla jsem si lhát a říkat, že jsem ho nenáviděla. Byl příliš dobrý na to, abych si to takhle namlouvala.

Ale tentokrát jsem se jím nenechala dostat. Už by mě takhle nevyužil.

Rychle jsem ho od sebe odstrčila. "Jsem v pořádku," vyhrknu. "Nech mě být."

To, jak se na mě v tu chvíli podíval, jako by nechápal důvod mé chladné reakce vůči němu, bylo příliš. Znovu se mi sevřela hruď.

"Hodně štěstí v dalším zápase," zašeptám chraptivě, odkopnu boty a sprintuju, abych stihla přijíždějící autobus hned za rohem.

Naposledy se ohlédnu přes rameno. Jen tam tak stál. I z téhle vzdálenosti vidím v jeho očích bolest.

Ale on mi ublížil jako první. Snažila jsem se necítit se špatně. Nezasloužil si mou laskavost ani odpuštění. Byl to jen zlomek toho, co jsem chtěla, aby cítil.

A jestli na něj ještě někdy narazím, doufám, že budu mnohem připravenější ten nůž zarýt hlouběji.

Jakou jsem měla smůlu, že jsem na něj narazila zrovna v tak špatný den? Nebyla jsem připravená říct mu své. Bylo toho tolik, co jsem měla říct, že jsem dnes neměla sílu ani začít.

Pořád ještě nejsem připravená tu plechovku červů otevřít. Stále musím čelit svým vlastním problémům a zasloužit si status stážisty. Stále se musím stát právníkem nejvyšší úrovně, o kterém jsem vždycky snil.

Mám toho příliš mnoho na to, abych se teď starala o Timothyho Hayese.

Tak jsem šla domů, ohřála si hrnek ramenu, otevřela láhev vína a snažila se na něj zapomenout. Moc to nefungovalo, ale aspoň jsem to zkusila.To bylo vše, na čem záleželo.

Nebo ne?

Ráno se musím soustředit na své cíle. Neměla bych prostor na to, abych se pořád trápila kvůli klukovi, který mi zlomil srdce.

#Kapitola 3

Šéf si mě ráno zavolal do kanceláře. Když jsem vešla dovnitř, v žaludku se mi usadila hrůza a Jasper tam stál také.

"Slečno Sinclairová," řekl prostě. "Pane Morgane. Zavolal jsem si vás oba, abychom probrali jednu důležitou záležitost. Nemohu mít dva stážisty. Jeden z vás bude propuštěn."

Na jeho prohlášení jsem reagoval se štěkotem.

"Ten, kterého si tu nechám, musí prokázat znalosti v oblasti získávání klientů, které přesahují naše očekávání od stážistů. Ten, kdo mi přivede dalšího velkého klienta, dostane roli tady v kanceláři. Ten druhý bude muset odejít."

Jasper se vedle mě samolibě uchechtne.

"Jistě, pane," řekne. "Dokonalost ve všem, viď, Evie?"

Nehty se mi zakousnou do dlaní, jak ve mně začíná vřít vztek.

"Rozhodně," řeknu a předstírám sladkost.

"Očekávám, že do tří dnů uvidím vaše portfolia klientů," řekl náš šéf.  "Těším se, až uvidím, s čím přijdete."

Jakmile vyjdeme z jeho kanceláře, Jasper opět spustí své popichování.

"Připrav se na prohru, Evie," říká s úsměvem.

"Já neprohraju," řeknu hrdě.

"Nelži sama sobě," odfrkne si. "Vím, že máš nulové vyhlídky. Musí být těžké být tebou."

"Jo? Co máš ty, co já ne?" zeptám se a založím si ruce.

"Moje rodina vlastní největší přepravní společnost na světě," řekne na rovinu a dloube se v nehtech.  

"To je zbabělé východisko," odfrknu si.

"Na tom nezáleží," řekne rychle a na tváři se mu objeví úsměv. "Klient je klient. Nejde o to, co znáš, ale o to, koho znáš. Nezáleží na tom, jak jsi chytrý, když se objevíš bez ničeho. Všechno držím v hrsti."

Cítil jsem, jak mi klesá žaludek. Nesnášela jsem, když měl pravdu. Jasper byl na druhém místě mého seznamu nejnenáviděnějších lidí, které jsem znala. Což znamenalo, že byl na prvním místě smolař.

Jak příhodné.

"Možná by pro tebe bylo lepší, kdybys to prostě vzdala," řekne a zmírní tón. "Je jasné, že sem nepatříš. Nikdy bys nepochopil, jak se s tím jedním procentem zachází. Vždyť se na sebe podívej. Podpatky sis zalepila."

Čelist se mi stáhne. "Tvoje pokusy mě vyděsit jsou přinejlepším dětinské. Doporučoval bych ti, aby ses soustředila na své klienty."

Vydala jsem se zpátky do své kóje a uvědomila si, jak se mi podpatek pode mnou kymácí. Zaklela jsem a cítila, jak se mi do tváře vkrádají rozpaky.

Bože, byla jsem tak mimo svou ligu. Měla jsem pocit, že jsem bez plováků spadla přímo do hlubiny.

Nenechala jsem se jeho slovy odradit. Stále jsem se natahovala a hledala klienta snů svého šéfa.

Musela jsem prostě hledat dál.

Když se den chýlil ke konci, pocítil jsem první vlnu porážky. Ani jedno sousto. Bylo to, jako by se ke mně nikdo nepřiblížil ani na pět metrů. Podezříval bych svého kolegu ze sabotáže, ale něco mi říkalo, že Jasper si je až příliš jistý svými schopnostmi, než aby chtěl vynaložit další úsilí.

Tak jsem se na noc sbalila.

Začal mi bzučet telefon. Vytáhla jsem ho z kabelky a podívala se na displej.

Aria.

Zvedla jsem její hovor a přitiskla si telefon k uchu. "Ahoj."Na chvíli jsem z druhého konce telefonu slyšela jen tiché posmrkávání. "Ahoj," zopakovala Aria. Její hlas byl chvějivý a tichý.

Zamračila jsem se. "Co se děje?" zeptám se ustaraně. "Ario, co se děje?"

"Dal mi kopačky," naříká. "Ryan, dal mi kopačky!"

Zhluboka jsem se nadechla. "Ario, moc se omlouvám," řeknu omluvně. "Co můžu dělat?"

Její smrkání zesílilo. "Nechci být sama," zakňourá.

Rychle přikývnu. "Ne, rozhodně ne. Pojď ke mně," naléhám. "Můžeme si objednat jídlo s sebou a otevřít láhev vína. Možná se podíváme na film?"

Aria se smutně zasmála. "Jsi pro tenhle svět příliš dobrá, Evie," řekne unaveně. "Už jsi konečně skončila v práci?"

"Jo," odpovím. "Právě mířím do výtahu."

"Dobře," odfrkne si znovu.

"Brzy se uvidíme," slíbím jí jemně.

"Dobře. Ahoj."

Zavěsí a já se dvojnásobně rychle přesunu domů. V přivolávání taxíku jsem se už zlepšila. Dřív jsem byla mnohem méně asertivní než teď. Jakmile nastoupím do taxíku, objednám si jídlo v naší oblíbené italské restauraci. Objednala jsem nám všechno - pizzu, těstoviny, salát, na co si vzpomenete.  

Všechno to mělo dorazit zhruba v době, kdy jsem byla na místě.

Když jsem vešla do svého malého ošuntělého bytu, sundala jsem si podpatky, shodila sako a hodila ho na gauč.

V tu chvíli zazvonil zvonek u mých dveří a já se pro něj rozběhla. U mých dveří stojí uplakaná Aria a ještě si utírá vlhké tváře.

"Pojď dál," řeknu rychle a jemnou rukou ji uvedu dovnitř. "Co se stalo?"

"Zrušil to, protože na sobě 'pracoval'," řekne se vzdušnými uvozovkami. "Ale všichni víme, co to znamená."

Cítila jsem se špatně, že nevím, co to znamená. "Co to znamená?"

Aria se znovu zhroutí a nekontrolovatelně vzlyká. "Umřu sama!"

"Ale ne, zlato," řeknu a tiše se zasměju, když ji přitáhnu k sobě a obejmu. "Neumřeš sama. Vždycky mě budeš mít."

Upřímně řečeno, jestli měl někdo umřít sám, tak jsem to byla nejspíš já.

"Nesnáším muže," zakňučí frustrovaně.

"Já taky," přiznám tiše. "Jasper se dneska choval jako pěkný kretén. Ne nadarmo je na mém seznamu oblíbených číslo dvě."

"Nikdy jsi mi neřekl, kdo je na tom seznamu číslo jedna," řekne Aria s téměř prosebnýma očima.

"Na tom nezáleží," povzdechnu si unaveně. "Muži jsou obecně na nic."

Aria zasténá. "Chci říct, proč nemůžou být všichni jako Timothy Hayes," zakňourala. "Je tak sexy. Fuj."

To jméno je pro mě číslo jedna.

"Jo," zaskřehotala jsem. "To by bylo... zajímavé."

Posadím ji na gauč a hodím jí chlupatou deku.

"Díky," řekne vděčně. "Nemusel jsi to dělat, víš."

Tiše se zasměju. "Myslím, že jsem to taky potřebovala," přiznám. "Poslední dobou to bylo těžké."

"Co se děje?" zeptá se.

"Nic, jen práce," odpovím a nechám to neurčité. Nepotřebovala vršit moje problémy na ty své.

"Evie, víš, že se mnou můžeš taky mluvit," řekne prosebně. "Nemůžu být jediná, kdo dneska večer zvrací slova."

"O nic nejde," řeknu odmítavě. "Jsem jen unavená."

"Evie...""Jen nepotřebuju, aby ses do toho pletl," řeknu ostře. Svého tónu jsem litovala v okamžiku, kdy mi ta slova vyšla ze rtů. "Ari, nechtěla jsem..."

Chvíli mlčela a oči se jí plnily bolestí. "To je v pořádku," řekla nakonec. "Ale jen jsem chtěla, abys věděl, že nemusíš všechno řešit sám. Jsem tvoje nejlepší kamarádka, taky ti chci pomoct. Pracuješ tak tvrdě. Doslova se rozpadáš ve švech a já musím jen sedět a dívat se, jak se trháš na kusy."

Při jejích slovech jsem se tiše nadechla. Aria byla jediná osoba, která měla opravdu zlaté srdce. Někdy dokázala být trochu chaotická a nepořádná, ale myslela to s námi opravdu dobře. A zasloužila si přinejmenším vysvětlení, proč jsem taková, jaká jsem.

"Vím, že si o mě děláš starosti, Ari," začala jsem a tiše polkla. "Ale tohle je něco, co musím udělat sám."

Aria tiše přikývla. "Musíš se naučit odpočívat. Pojď se mnou na zápas Thunderbolts," poprosila nevinně. "Je to dárek k narozeninám pro mě samotnou. Doufám, že budu mít skleněná místa. Tak uvidím Hayese zblízka a zblízka."

Posmívám se a koulím očima. "Podívám se do kalendáře," připustím.

Dál mi věnuje své štěněčí oči. "Prosím?"

Rychle si ho prohlédnu a nevidím žádný konflikt v den Ariiných narozenin.

"Uf, fajn. Vyhrála jsi. Já půjdu," zasměju se.

Tleskne rukama. "Víš, že tě mám ráda," ušklíbne se Aria.

I když jsem Arie dělal radost rád, projela mnou úzkost. Dobrovolně bych se dostal do těsné blízkosti svého úhlavního nepřítele.

Bůh mi teď pomáhej.

#Kapitola 4

Jasper je opět Jasper. Chodí po kanceláři a nadává, jak získal pro firmu největšího klienta. Nejhorší na tom je, jak mu jeho výlevy lidi žerou. Mně například jeho malá paráda roztomilá nepřipadá.

Nakonec se vydal na obchůzku a zastavil se u mého stolu. Nenuceně se o něj opře. Na tváři má vyryté vítězství.

Líně si povzdechne. "Jaký je to pocit, když tě dělí dva dny od ztráty práce, Evie?"

"Kousni mě," zamumlám a píšu na počítači.

"Ale no tak," zakňourá škádlivě. "Nebuď taková. Tady je to jako ve světě, kde pes žere psa. Nenáviď hráče, nenáviď hru." "To je v pořádku.

"Ale já tě nenávidím, Jaspere," řeknu sladce, otočím se na židli a usměju se. "Jen si myslím, že nepotismus je podvod. Ale no tak. Vážně? Kdo je to tentokrát? Táta? Nebo to byl tvůj strýc?"

Jasper se podívá na obrazovku mého počítače a prudce se nadechne. "Tvůj e-mail vypadá sušší než Sahara. Měla by ses do toho pustit, Evo."

Odstrčí se od mé kóje a odšourává se do své vlastní kanceláře. Když je ke mně otočený zády, seberu odvahu a hodím mu ptáka pod něčí zorný úhel.

Za mnou se ozve zakašlání. Ztuhla jsem.

"Evie," ozval se chraplavý hlas mého šéfa zachmuřeně.

"Pane Ericksone," vypískla jsem. "Moc se omlouvám..."

"Na slovíčko v mé kanceláři, prosím," řekl a odkráčel do té velké dokonalé rohové kanceláře.

Rychle jsem vstala a pelášila za ním. Právě když míjím Jasperovu kancelář, pobaveně se usměje a zamává mi. Zamával. Ten parchant mi zamával!

Nehty se mi zakousnou do dlaní, když si najdu místo před jeho stolem.

"Zavři dveře," řekne ponuře.

Rychle ho poslechnu. Otočím se k němu. Jeho chování se změnilo. Podíval se na mě téměř s lítostí.

"Vím, že si musím najít klienta," začala jsem. "Pracovala jsem tak usilovně..."

"Já vím," povzdechl si. "Není snadné začínat od nuly. A vím, že navazovat kontakty je těžké. Ale nemůžu tě pořád omlouvat, Evie."

Přikývla jsem a hruď se mi sevřela. "Věř mi. Já vím."

"Musíš mi přivést klienta," řekl. "Jinak tě budu muset propustit."

"Já ti toho klienta přivedu," slibuju. "A bude obrovský."

Zasmál se. "Už se nemůžu dočkat."

Uplynuly hodiny. Stále žádné stopy. Zasténala jsem a unaveně jsem sklopila hlavu na stůl. Ucítila jsem vibrace telefonu na povrchu. Přehodila jsem ruku a agresivně posunula telefon po stole.

Znovu jsem zvedla hlavu a podívala se na oznámení.

Od Arii.

Pořád platí dnešní večer, že?

Vystřelil jsem přímo nahoru. Střílej. Úplně jsem na dnešní večer zapomněl! Zkontroloval jsem čas. Ani jsem se nestihla převléknout. Zápas začíná v sedm a já jsem příliš daleko od arény na to, abych přidávala další zastávku.

Jo! Naprosto. Sejdeme se tam.

Objeví se textové bubliny.

Zapomněl jsi, že jo...

Prsty mi létají po klávesnici ve snaze obhájit svou čest.

Ne! Jsem na cestě.

Házím si věci do kabelky a peláším k výtahu. Jenže dveře se už zavíraly. A uvnitř byl jen Jasper.  "Počkejte..."

"Uvidíme se, Evie," zavolá. A dveře se zavřou.

V duchu zakleju všechny sprosté nadávky, které mě napadnou, a pak se vrhnu dolů po nouzovém schodišti. Při každém kroku mě píchalo v zádech.

Konečně jsem dole a vybíhám na rušný chodník. Přivolám si taxík, naskočím dovnitř a zapnu si bezpečnostní pás.

"Clayton Center," odtuším. "Šlápni na to."

Taxikář bere mou žádost na vědomí a přidává plyn. Trvalo asi třicet minut, než zastavil u vchodu. Předávám jízdné a běžím ke vchodu. Věděl jsem, že Aria na mě počká u květináčů před bezpečnostní kontrolou.

Bezchybně tam byla. Ve tváři se jí rozlil pobavený výraz a ruce měla ležérně založené. "Nezapomněli jsme, že ne?"

Prakticky jsem sípala. "Měla jsem toho v práci hodně," vysvětluji unaveně.

"Fuj, práce. Už nechci slyšet ani slovo o práci," zasténá. "Chci své problémy zahnat sledováním sexy mužů, kteří se navzájem mlátí."

Nemohla jsem si pomoct. Smích ze mě začne přímo bublat. "Tak se nenech zastavit, Ari," řeknu.

Jdeme společně dovnitř.

V její uhlově šedé tužkové sukni a krémové halence trčím jako pěst na oko. Všichni měli na sobě dresy Thunderbolt. Někteří měli pomalované obličeje.

Ari dostal skleněné sedačky. V tu chvíli jsme byli prakticky na ledě.

"Kolik stály ty lístky, Ari?"

Podívala se na mě s mrtvolným výrazem. "To nechtěj vědět."

Vyhrkla jsem. "Dobře. Neříkej mi to."

Před začátkem hry se událo několik věcí. Zazněla státní hymna. Byla oznámena základní sestava soupeřova týmu.

Pak zhasla světla. Začala hrát hlasitá dunivá hudba a hlasatel všechny vyzval k pozornosti.

"Dámy a pánové," řekl. "Tady jsou vaši Thunderbolts!"

Aréna propukla v bouřlivý řev podpory, jak se vyvolávala jména. Většinu z nich jsem přehlušil. Nikdy jsem se o sport moc nezajímal, ale byl jsem tu, protože mě o to požádal kamarád.

Ale jedno jméno proniklo do ticha mé mysli.

"A kapitán tvého týmu - Timothy Hayes!"

Myslel jsem, že tohle místo už nemůže být hlasitější, než bylo. Všichni skandovali jeho jméno. Všichni do jednoho se zbláznili.

Znovu jsem se podívala na Ariu. Křičela a bušila do skla jako šílená, když se objevil na ledě. Na tváři mu vynikal hrdý úsměv, jak klouzal po kluzišti a zvedal hokejku do vzduchu.

Ale ne.

Od doby, kdy jsem ho viděla naposledy, se ještě víc rozžhavil. Nebyla jsem si jistá, jestli to bylo tím náznakem strniště, nebo pohledem na něj v uniformě, ale otřáslo to mnou až do morku kostí.

"Jsi v pohodě?" zeptala se Aria a šťouchla do mě.

Vyskočila jsem. "Jo, jsem v pohodě," zasmála jsem se rozpačitě.

Netvářila se přesvědčeně. Ale hra pokračovala a Aria vypadala, že se baví jako o život.

Já jsem si naopak připadala úplně odhalená.

Byl jsem tak zahloubaný do toho, že je na tom ledě, že jsem úplně přehlédl přicházející roj těl, který se blížil ke sklu. Ve chvíli, kdy došlo k nárazu, jsem vykřikla a přehodila si ruce přes obličej."Chyťte ho, Hayesi! Bojujte s ním!"

Spustil jsem ruce a sledoval rvačku, která se rozpoutala přímo přede mnou. Dvanáct dospělých mužů se tlačilo ke sklu.

Ne, ne, ne... byl přímo tam!

Zadržel jsem dech a doufal, že mě nepozná. Ozval se hvizd píšťalky, zasáhli rozhodčí a odtrhli hráče od sebe.

Smál se, naposledy do hráče strčil a pak pomalu couval. Už se chtěl otočit, ale udělal dvojí záběr. Jeho oči se upřely na moje.

Rychle jsem odvrátila pohled. Bylo to v pořádku. To, že mě viděl, ještě neznamená, že mě pozná, nebo že mě dokonce uvidí i potom. Všechno bude v pořádku.

Hra tedy pokračovala dál. Zdálo se, že po té hádce zvedl svou hru. Nakonec dal Thunderbolts tři góly a zápas skončil výsledkem tři ku jedné.

"To byl ale zápas," vypískla Aria. "Vždyť není nic dramatičtějšího než rvačka na lavičce!"

Přikývl jsem. "Jo," polkla jsem. "Hele, musím si fakt rychle odskočit. Sejdeme se u květináčů."

"Jasná věc," ušklíbla se. "Běž, Boltsi!"

"Běž, Boltsi," zasmál jsem se rozpačitě.

S povzdechem jsem se otočil. Teď ještě projít tímhle bludištěm arény. Značení bylo tak matoucí. Nakonec jsem prostě zahnula tam, kde mi to přišlo správné.

Myslela jsem, že jsem to našla, když mě pevná ruka chytila za zápěstí. Otočila jsem se a byla připravená z té osoby vymlátit tu drzost.

Jenže mě čekala moje nejhorší noční můra.

"Evie?"

Ztuhla jsem a klopýtala, co říct. Co se vůbec dalo říct?

"I-"

"Podívej se na sebe," řekl s úctou. "Vypadáš skvěle."

"Jo," polkla jsem. "Díky. Ty taky vypadáš skvěle."

Zasmál se a prohrábl si rukou zpocené vlasy. "Nelži," zažertoval. "Jsem hrozný."

"Hrál jsi... dobře," řekla jsem rozpačitě.

"Neplatí mi takový plat, jako když je to střední třída," ušklíbl se. "Jak se ti dařilo? Sakra, už je to... jak dlouho?"

"Šest let," odpovídám. Zatraceně. Odpověděl jsem příliš rychle. Teď si nejspíš myslí, že jsem jím posedlá.

Naklonil hlavu a plně se na mě podíval. "Jo, šest let," zopakoval tiše.

Rozhlédla jsem se kolem sebe. Žaludek se mi svíral úzkostí.

"Jen jsem hledala záchod, musím jít..."

"Jen mě vyslechni," žadoní.

"Vážně mě bolí břicho," zakňučím. "Můžeš mi prostě ukázat, kde to je?"

"Jen jednu otázku a slibuju, že ti ukážu, kde to je," řekne pevně.

Složím ruce v bok. "Dobře. Co?"

"Proč jsi tu noc odešel?"

Zhluboka jsem se nadechla. "Něco mi do toho přišlo."

"Utekla jsi mi," polkl. "Opustila jsi mě a ani jsi mi neřekla proč."

"To je ta koupelna?" zeptám se rychle.

"Evie, přestaň se vyhýbat otázce. Proč jsi mě opustila?"

"Proč tě to zajímá," zamumlám. "Stejně mě nepotřebuješ, když máš všechny své obdivovatele."

"Proto jsi neodešla," řekne jasně.

"Opravdu šlo jen o nedorozumění," zabručím. "Asi není dobrý nápad, abych tu zůstávala déle, pro případ, že by se poblíž objevili paparazzi. Nechceš přece, abych ti kazila pověst.""Aspoň mi dejte číslo nebo tak něco," naléhá rychle. "Chci ti toho říct tolik, že jsi mi nikdy nedala příležitost, abych ti to řekl."

"Vezmi mě na záchod a já si to promyslím," řeknu a zvednu bradu.

Tim přikývne a unaveně si položí ruce na boky.

"Dobře. Fajn," souhlasí.

Ve chvíli, kdy mě zavedl do koupelny, jsem rychle vběhla dovnitř. Neztrácela jsem čas tím, že jsem si stoupla na kovovou krabici od toaletního papíru a zvedla se skrz prasklé okno.

Sbohem, Timothy Hayesi. Sbohem.

A s tím jsem se modlil, aby nás velikost tohoto města od sebe trochu vzdálila.

#Kapitola 5

Poslední den. Cítil jsem, že na tomto klíčovém okamžiku závisí celý můj život. Bylo to "udělej, nebo zemřeš". A já měl pocit, že umírám. Celou svou duši jsem věnoval tomu, abych našel hodného klienta. A nikdo to nedotáhl do konce. Díval jsem se, jak se čas krátí. Deset minut. Měl jsem deset minut na to, abych dokázal zázrak.

Ale očividně jsem takové štěstí neměl. Neměl jsem Jasperovy prostředky a peníze. Měl jsem jen hvězdné vysvědčení a papír, na kterém stálo, že se můžu pokusit stát se právníkem.

"No, no," povzdechl si Jasper a vystrčil hlavu přes zeď kóje. "To s tou stáží je škoda, Evie. Skoro jsem si myslel, že ji máš."

"Sklapni," zavrčím.

"Neříkej, že jsem tě nevaroval, Evie," řekne a vystrčí spodní ret. "Snažil jsem se ušetřit tvé city..."

"Nemůžu se dočkat, až ti někdo praskne tu tvoji bublinu," odseknu naštvaně. "Podívej se na sebe s tátovými penězi a tátovými kontakty. Nikomu jsi tady nic nedokázala. Dal jsem si záležet a věnoval jsem tomu čas..."

Jeho tvář potemněla. "A podívej, kam tě to dostalo," řekl zachmuřeně. "Nic než účastnickou trofej a růžový papír. Nejsi ničím výjimečná, protože jsi pracovala tvrději. Upřímně, Evie. Jsi ta nejnaivnější holka, jakou jsem kdy potkal."

Dělala jsem, co jsem mohla, abych zabránila bolesti, která si razila cestu k mým očím. Ale cítila jsem, jak mi svírá hrdlo. Tiše jsem vstala a posbírala si věci.

Byla jsem ze všeho tak unavená. Měla jsem nějaké plány. Byla jsem na nejlepší cestě stát se úžasnou advokátkou. Studovala jsem kvůli tomu celý život, jenže mě brzdil vlastní nedostatek osobnosti.

Všechno to nemělo smysl. Připadalo mi, že od té noci se můj život vymyká kontrole a já nevím, jak ho zastavit. Přesně toho jsem se bála. Všechna ta tvrdá práce přišla vniveč.

Možná bych se tomu neměla tolik divit. Nic pro mě nikdy nebylo snadné. Když jsem vyšla ze střední školy jako premiantka, měla jsem falešný pocit sebedůvěry. Všichni mi říkali, že jsem jako studentka byla úžasná. Ale to, že jsem skvělý student, nezaručovalo, že budu skvělý právník.

Nepamatuji si, jak jsem se dostal domů, jen to, že když jsem se tam dostal, Aria stála u mých dveří. Ležérně se opírala o zeď, ruce složené.

"Ahoj, cizinče," řekla zlomyslně.

Zhluboka jsem se nadechla a bojovala s nutkáním vyletět a ztratit kontrolu nad svým vztekem. "Ahoj, Ario," řeknu a přinutím se k úsměvu. "Co se děje?"

"Dlužíš mi za to, že ses na mě včera vykašlal," ušklíbne se. "Na ESPN brzy začne tisková konference. Myslela jsem, že bys mi to mohl vynahradit."

Podává mi igelitovou tašku. "To je z hamburgrárny tady u nás," nabídne mi.

Právě teď bych nemohla odmítnout trochu pohodlného jídla. "Hranolky?"

Přikývne. "Extra ranč."

Zasténal jsem. "Fajn," řeknu a odemknu dveře. "Jsi šílená ženská."

"Vždyť víš, že mě miluješ," odfrkne si.

"Uf, ty víš, že jo," zakňučíme. "Chci ten zatracený hamburger."

Aria mě šťouchne do ramene. "Otevři dveře a dostaneš svůj drahocenný hamburger."

Otevřu dveře a rychle se svalím na gauč. Sáhnu po dálkovém ovladači, zapnu televizi a hledám kanál. Najdu ho uprostřed reklamní přestávky."Burger," objednám si jednoduše.

"Hned to bude," odpoví a podá mi v papíru zabalenou dobrotu.

Roztrhnu obal, zakousnu se a zasténám nad příjemností jídla.

"Takže," řekne a spolkne vlastní sousto. "Jak bylo v práci?"

Podívám se na ni. Práce už nebyla mým problémem. Bylo po ní a já se měl pohnout dál. "Prošlo," zabručela jsem a vzala si další sousto.

Těžce si povzdechla. "Tak špatné, co?"

"Já už to mám prostě... za sebou," zabručím. "Už mě nebaví si s tím dělat starosti."

"Díky bohu," řekne vděčně.

Reklamy končí a na obrazovku se vracejí komentátoři.

"Vítejte zpět, chlapče, čeká nás skvělá show pro naše diváky," říká jeden z nich nadšeně. "Dnes večer máme v Clayton Center naše reportéry, kteří se snaží získat nějaké informace o kapitánovi roku Thunderboltu, Timothym Hayesovi!"

"Přesně tak, Johne," přikývne druhý komentátor. "Od chvíle, kdy ten kluk vstoupil na led NHL, je to hnací motor. Chci říct, že hned od začátku nastupuje s fantastickou rychlostí a přesností. Není divu, že tento tým Thunderbolt vede k tolika vítězstvím."

"Rozhodně," souhlasí. "Míříme živě do tiskového střediska, abychom si poslechli, co nám pan Hayes řekne o sezóně."

Kamera přeskočí do místnosti s dlouhým stolem. V jeho středu seděl můj tip číslo jedna na to, koho bych chtěl vidět, jak při příštím zápase narazí do zdi.

"Pane Hayesi," křičí reportér. "Tady!"

Timothy se usměje a kývne směrem k reportérovi. "Jak se máš, Jaku?"

Jake se zasměje. "Dobře. Jsem tady s Independentem a zajímalo by mě, jaké máte podle vás letos šance vyhrát Stanleyho," zeptá se.

Timothy se zasměje. "Už víš, co si myslím," začne. "V tuhle chvíli může vyhrát kdokoli. Je začátek sezony, ještě nás čeká spousta zápasů." "To je pravda.

"Už víme, co si máš podle tvého publicisty myslet," dodal reportér. "Řekněte nám, co si opravdu myslíte."

Timothy se na židli naklonil dopředu a přiblížil se k mikrofonu. "Pohár se vrací domů."

Okamžitě se zvednou další ruce. Aria závratně piští.

"On je prostě tak sexy," křičí.

Musela jsem bojovat, abych udržela svůj hamburger na zemi. "Jo," zabručím. "Tak sexy."

Padaly další otázky. Každá jeho odpověď se zdála být dokonalou odpovědí. Z hlediska vztahů s veřejností. Bylo těžké nemyslet na to, jak dokonalý se zdál být ve všem. Bylo to otravné.

Až jedna otázka mi nastražila uši.

"Pane Hayesi," řekla nějaká žena. "Všichni víme, že jste u fanynek velký hit. Ale máte doma někoho výjimečného?"

Poprvé za celý rozhovor vypadá jako jelen v záři reflektorů.

"Já...," polkl. "Někoho jsem měl. Jednou."

"Můžeš nám o ní něco říct?"

Sklopil hlavu. "Jmenovala se Evie," odpověděl nakonec. "Byla výjimečná, protože ze všech, které jsem znal, jí bylo jedno, kolik jsem dostal gólů nebo kolik jsem vyhrál státních mistrovství. To pro ni nikdy neurčovalo mou hodnotu.""Evie," řekne Aria pomalu. "Co se děje?"

Popravdě řečeno, nevěděla jsem to. Neměla jsem tušení, o co se ten blbec právě teď pokouší. Jen jsem mrkla na obrazovku.

"Chcete jí něco říct?" zeptal se reportér znovu.

Timothy přikývl a konečně se podíval zpátky do kamery. "Jestli se na to díváš, Evie, tak ani nevíš, jak moc mě mrzí, kým jsem byl. Nezasloužila sis, abych tě tím vším nechal projít. Byl jsem vůl. Pořád myslím na ten den, kdy jsi mi vrátila dres pro maturanty. Měl jsem za tebe bojovat."

Dech se mi vyrazil z plic.

"Evie," zopakovala Aria a její hlas ztichl. "Timothy Hayes právě..."

--

Zde je možné umístit pouze omezený počet kapitol, klikněte níže a pokračujte ve čtení "Výčitky svědomí hokejové hvězdy"

(Po otevření aplikace se automaticky přesune na knihu).

❤️Klikněte pro čtení více vzrušujícího obsahu❤️